SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
B 53, 2006 -- studia philosophica
JAN ŠTĚPáN
Co všeChno víme?
Doc. Jiřímu Gabrielovi k 75. narozeninám
Všechny vazby se slovesem ,,vědět" používané v přirozeném jazyce lze převést
na formu, v níž použijeme nějakého tvaru ,,vědět, že". Tudíž můžeme pominout
běžně užívané tvary jako ,,vědět kdo, co", ,,vědět kde", ,,vědět proč", ,,vědět
jak, jak se", které jistě také nejsou bez zajímavosti. Preferujeme zde tedy tvar,
v němž se slovo vědět v příslušné osobě a s nějakým gramatickým subjektem
váže s nějakým výrazem vyjadřujícím soud. Tvoříme tak výrok konstatující, že
daný subjekt zná nějaký soud (slovesa ,,vědět" a ,,znát" zde budeme považovat
za absolutně synonymní). Takový výrok je sice dvojznačný, což nyní ještě není
podstatné (detailněji se k tomu vyjádříme dále). Souhrn soudů, které se vyskytují
v takto formulovaných pravdivých výrocích o tomtéž subjektu, můžeme docela
dobře nazvat vědomostmi (příp. znalostmi) toho subjektu.
Pro účely této úvahy můžeme vědomosti rozdělit na vědomosti vědecké
a vědomosti ostatní. Je to však dělení nejspíše neúplné ve smyslu klasifikačních
požadavků, protože ­ ač vyhlíží jako dichotomie ­ nemělo by být statické, ale
dichotomické může být právě a jedině jako statické. Připustíme-li minimální
dynamiku, pak v každém časovém okamžiku bude konkrétní roztřídění vypadat
jinak. Jak již ale bylo řečeno výše, vědomosti má smysl vážně uvažovat jedině ve
vztahu k nějakému subjektu. Vědomost není totéž co poznatek. Vědomost je subjektivní,
poznatek je či měl by být objektivní (aspoň dle konvenčních vědeckých
nároků). Vědomost tedy lze brát jako poznatek v ,,držení" nějakého subjektu.
Uvedené rozdělení vědomostí je pak závislé především na ,,držitelském" subjektu
a hned poté na čase.
Problém, který odtud ihned ční, spočívá v tom, co vůbec lze považovat za
vědecký poznatek. K tomu existuje solidní zázemí, které však příliš nebere v úvahu
potíž, která vyvstala již v předchozím odstavci. U vědeckého poznání se čestně
připouští jeho relativnost. Tato relativnost je však standardně chápána jako parciálnost
vědeckého poznání. Nekonvenčně, ale ­ a o to palčivěji, když už máme
poznatek jako vědomost ­ přichází v úvahu i relativnost vzhledem k ,,cizí osobě"
­ zdroji poznatku (badatel, učitel, poučovatel). To bychom také měli nějakým
způsobem respektovat bez ohledu na důsledky. Není to totiž problém jen ,,měk-
42 JAN ŠTĚPáN
kých" věd, ale zcela obecný. Omezenost vědomostí má tedy aspekt nejen věcný,
ale i subjektivní a časový. A odtud vzhledem k nastíněné personální relativizaci
lze tuto omezenost shrnout do otázky: kdo je dnes v branži koryfejem? Ta dokumentuje
faktickou neoddělitelnost Popperových světů 2 a 3.
Následující čtyři, přiměřeně komentovaná kritéria v zásadě třídí poznatky právě
na vědecké a ostatní. Část nastíněných problémů je v nich zahrnuta, ale ne
všechny.
První kritérium: pravdivost soudu p je nutnou podmínkou pro pravdivost toho,
že a ví, že p. Jinak řečeno: jestliže (je pravda, že) a ví, že p, pak (je pravda, že) p.
Toto kritérium odstraňuje dvojznačnost výroku ,,a ví, že p", který lze chápat
jednak jako ,,a ví, že p je pravda" a jednak jako ,,a zná soud p" či ,,a rozumí
(obsahu) p". Ale je třeba zdůraznit, že ­ jak lehkovážně činí někteří mladí myslitelé
­ implikaci vyjadřující první kritérium nelze obrátit. Její konverze, tj. jestliže
(je pravda, že) p, pak (je pravda, že) a ví, že p, by totiž postulovala vševědoucnost
subjektu a.
Požadavky na poznání jsou zpravidla vyslovovány kvůli soudům, které se
mohou ukázat jako nepravdivé a jsou tedy plně slučitelné s lidskou omylností.
Pravdivost soudu p však není nutnou podmínkou pro pravdivost soudu, že někdo
tvrdí, že ví, že p. Když výrok, jímž a tvrdí, že ví, že p, je nepravdivý, pak výrok,
že a ví, že p, je rovněž nepravdivý. Zásadní rozdíl mezi oprávněním tvrdit, že
a ví, že p, a pravdivostí toho, že a ví, že p, překleneme podmínkou, že p je skutečně
pravda.
Když však připustíme, že některý z našich intuitivních požadavků by mohl
být mylný, pak odtud může plynout, že nikdy nemůžeme vědět, že něco víme.
Jestliže to, co tvrdíme jako pravdivé, je nepravdivé, pak z toho plyne, že nevíme,
že je to pravdivé. Ale není důvod domnívat se, že všechny výroky, o nichž běžně
tvrdíme, že je známe, jsou nepravdivé. Kontingentní soudy totiž mohou být
nepravdivé, ale zrovna tak mohou být pravdivé.
Nikdo nemůže tvrdit, že nic neví nebo že nic nelze vědět, aniž by se dostal do
rozporu sám se sebou. Když tvrdím, že vím, že p, a ukáže se, že p je nepravdivé,
pak je nepravda, že vím, že p a stejně tak je nepravda, že vím, že vím, že p. Ale dá
se ukázat, že některé výroky, o nichž lze tvrdit, že je známe, nejsou nepravdivé,
např. výrok, že nemohu vědět, že nelze vědět nic.
Druhé kritérium: to, že a věří, že p, je nutnou podmínkou pro to, že a ví, že p.
Jinak řečeno: jestliže a ví, že p, pak a věří, že p.
Vírou je v tomto kritériu míněno přesvědčení a nic více. Proti tomuto požadavku
lze argumentovat prohlášeními vyslovovanými v nečekaných situacích, jako
,,vím, že je to pravda, ale nemohu tomu uvěřit" nebo ,,vím, že je to pravda, ale
ještě nějakou dobu potrvá, než tomu uvěřím".
Především musíme poukázat na to, že výše uvedená prohlášení je třeba brát
s rezervou. To, že někdo něco říká, neznamená, že to také dělá (např. když řeknu
­ jak zprostředkovaně vím, že kouření je škodlivé, a přitom jednám proti tomu),
nebo že tomu tak opravdu je (lhaní, ať už prosté nebo sofistikované např. v předvolebních
kampaních). Ze skutečnosti, že někdo řekne, že ví něco, čemu nevěří,
43CO VŠECHNO VÍME?
ještě neplyne, že to, co tvrdí, je pravda nebo dokonce, že tvrdí spor. To ve skutečnosti
není možné a taková prohlášení, když je bereme doslova, jsou chybná.
Obvykle právě neříkáme, že věříme, že p, pokud se cítíme na silnější tvrzení:
že víme, že p - především proto, že mezi oběma výroky není v tomto pořadí vztah
důsledku. Musíme to však odlišit od případu, kdy se někdo vysloví, že pouze
(a jenom) věří, že p, čímž dává najevo, že neví jistě, zda p. V tomto případě je
tvrzení, že a pouze věří, že p neslučitelné s tvrzením, že a ví, že p. Jde tedy o víru,
kterou nelze kvalifikovat jako znalost, tj. ,,držení" poznatku. V tomto smyslu lze
věřit, že p, i když p je nepravdivé nebo ta víra není oprávněná, zdůvodněná ap.
Třetí kritérium: to, že a oprávněně věří, že p, je nutnou podmínkou pro to, že
a ví, že p. Jinak řečeno: jestliže a ví, že p, pak a oprávněně věří, že p.
Toto kritérium již nelze jednoduše formalizovat jako implikaci v logice prvního
řádu. Vyjadřuje dostupnost aspoň potenciálního provedení verifikace ­ princip,
který v teorii vědy zavedl R. Carnap.
Námitka proti tomuto požadavku je založena na zbožných přáních jako jednoho
z psychologických mechanismů vytváření přesvědčení. Osoba a může mít
pocit jistoty, že jí cosi vyjde, a když to (náhodou) vyjde, řekne ,,věděl jsem jistě,
že to vyjde". Musíme namítnout, že by zde bylo vyhověno pouze prvním dvěma
kritériím, ale ne třetímu. Problémem je opět to, zda se jedná o protipříklad. Jak
dalece lze brát vážně tušení, intuici či pouhé přání o výsledku a ztotožňovat je
s předběžnou znalostí výsledku. Má smysl se pak zeptat: jak to věděl, na základě
čeho učinil ono tvrzení. Ovšemže ve skutečnosti nevěděl, i když jeho víra třeba
byla tak silná, jako by tomu tak bylo. Pokud by to neuznal, pak nechápe, co je to
znalost, vědění.
Závažnější problém však vězí ve vymezení toho, co je to oprávněná víra.
Oprávněnost víry lze chápat jako vztah mezi výroky, tj. přesvědčení o p je oprávněné,
když výrok p je implikován nebo evidentně potvrzen nějakým jiným výrokem
q. Toto pojetí však obecně vede ke kruhu či nekonečnému regresu - stejnou
otázku si totiž musíme položit i pro q a obecně nelze nalézt vyhovující nezávislý
odkaz tohoto druhu.
Vyrovnat se s tím lze dvěma způsoby. Především se lze dovolávat toho, že
pojem oprávněnosti není nutné ztotožňovat s konečnou (nejzazší) oprávněností.
Zřejmě to, že a pravdivě věří, že p, není oprávněn odkazem na q, kde q buď
implikuje nebo evidentně potvrzuje p v případě, že a věří, že q je nepravda, tj.
a musí věřit, že q je pravda, když musí oprávnit svou víru v p odkazem na q. Nyní
je namístě ptát se, zda víra v q musí být sama oprávněná, aby byla oprávněna víra
v p. Obvykle však bychom považovali pravdivou víru v p za oprávněnou pravdivou
víru, pokud je podepřena nějakým jiným pravdivým výrokem q, ať už víra
v q je oprávněná či ne.
K analýze vztahu oprávněnosti víry v soud lze přistoupit i ,,zvenčí". Není pochyb
o tom, že problém oprávněnosti výroku p mnohdy končí odkazem na nějaký jiný
výrok q. Avšak není nutné, aby takovéto oprávnění bylo vždy ,,výrokové" povahy.
Když připustíme např., že zkušenost (sama o sobě, ne pouze výpověď o zkušenosti)
může oprávnit víru v pravdivost výroku, prolomíme tím meze výrokové opráv-
44 JAN ŠTĚPáN
něnosti. Nebo připustíme-li, že použití rozumu (ne pouze výpověď o používání
rozumu) může oprávnit víru v pravdivost výroku, opět se vyhneme jak kruhu, tak
nekonečnému regresu. Takže ne vždy jde o hledání Ultima Thule.
Poznámka o využití zkušenosti k oprávnění víry si zaslouží aspoň drobný komentář.
S každým poukazem na zkušenost musíme zacházet velmi opatrně, ať už jde
o jakýkoli druh zkušenosti. Nebýt toho, že vím (z dávných hodin fyziky) ­ že televizní
obraz je tvořen jediným paprskem, který na obrazovce umisťuje jednotlivé
body ­ považoval bych televizní obraz za kompaktní a pohyb za spojitý s opravňujícím
odkazem na svoji (smyslovou) zkušenost. Obdobně skepticky lze komentovat
analogické využití rozumu. I toto oprávnění může být ošidné. Poslední velký
geocentrik Tycho Brahe, jak jsem se někde dočetl, s obdivuhodně vysokou přesností
vypočítal predikci pohybu planet, a to na základě chybného modelu a mylné
teorie. Výsledky jeho rozumového poznání tedy byly pravdivé, což by mohlo být
kýženým oprávněním. Je tedy zřejmé, že ani třetí podmínka nestačí.
Čtvrté kritérium: neexistuje pravdivý výrok q takový, že když a věří, že q, pak
a nemůže oprávněně věřit, že p; tj. z q plyne non-p.
Vědění tedy žádá něco více než oprávněnou pravdivou víru. To řeší čtvrtá,
negativní podmínka. Lze ji nazvat nedostupnost falzifikace. Tato nemožnost musí
být faktická, nikoliv jen potenciální, např. díky ,,obskurní" formulaci. Toto kritérium
zavedl v teorii vědy K. R. Popper. Pro tento účel se jeví vhodné chápat
poznání jako svým způsobem zrušitelný pojem. Zrušitelným pojmem rozumíme
takový pojem, jehož podmínky aplikace jsou stanoveny mj. aspoň jedním negativním
znakem. Např. můžeme tvrdit, že pojem odpovědnosti je zrušitelný, protože
připsání odpovědnosti nějakému jednání osoby a, která jinak splňuje všechny
obvyklé podmínky odpovědnosti, lze `zrušiť, ukáže-li se, že v danou chvíli
a nemá odpovídající věk, nejedná svobodně, není `při smyslech' apod. Obdobně
je zrušitelný i pojem poznání, protože připsání znalosti nějaké osobě a, která
jinak splňuje všechny podmínky pro to, že ví, že p, lze zrušit na základě nějakého
opodstatněného důvodu.
Požadavky na subjektivní vědění lze shrnout takto: osobě a bychom v čase
t přiznali vlastnost, že ví, že p, pouze za předpokladu, že
1.  p je pravdivé;
2.  a věří, že p v čase t;
3.  a věří, že p v čase t oprávněně (víra a v p je v čase t oprávněná);
4. nenastane případ, že existuje nějaký pravdivý diskvalifikující výrok q takový,
že když a věří v čase t, že q, pak nemůže v čase t oprávněně věřit, že p.
Jsou-li současně splněny podmínky 3 a 4, můžeme konstatovat, že víra a v p je
opodstatněná (neodvolatelně oprávněná).
Tyto podmínky tedy jednak
­ formálně jsou vlastně axiomy, které svazují naše vypovídání o vědění, a které
musíme respektovat ve všech důsledkových vztazích týkajících se takových
vypovědí. Jak bdělé opatrnosti je pak třeba!
­ určují pole toho, co můžeme ,,objektivně" vědět vzhledem ke světu pod osobní
kritickou reflexí. Jak dalece je tento ideál dosažitelný?
45CO VŠECHNO VÍME?
Jistě by bylo ideální klást stejné nároky i na vědomosti ostatní, ale dále se
ukáže, že je obtížné dodržet je i pro vědomosti vědecké. Připusťme nyní, že mezi
vědomostmi, které jsme nazvali ostatní, existují také, ale jen mimo jiné, vědomosti
praktické (existenci nepraktických vědomostí necháme zcela stranou). Součástí
praktických vědomostí je však i znalost norem nejrůznějšího druhu. Normy
ovšem neodkazují k faktům, a proto je vyloučeno, aby splňovaly už jen první
kritérium vědeckého poznání. Přesto jsou ,,držené" normy významným vodítkem
v praktické činnosti a dokonce snad častěji než ,,držené" vědecké poznatky.
Další z řady problémů, které se na této půdě nabízejí, je ještě jiné rozlišení
vědění. Jde o to, že vědění určitě může být uvědomělé (vědomé) a neuvědomělé.
Zdá se, že velmi reálné je vědomé nevědění ­ když totiž vím, kde nebo jak (např.
při znalosti příslušné metody) najdu potřebnou vědomost. Vědomé vědění, jako
kvantitativně řidší jev, pro změnu nastoluje mj. otázku paměti, resp. vybavování.
Jistě ne náhodou se nabízejí způsoby, jak odhalit vědomosti zasuté, mezi nimiž
se jako extrémy nacházejí hypnóza a tzv. třetí stupeň výslechu. Zanedbatelné
však není ani to, zda vědomé vědění lze vyjádřit: a ví, že (a) ví, že p. Že se asi
jedná o jiný modus vědění je více patrné z případného dalšího axiomu: když
a ví, že p, pak a ví, že (a) ví, že p. Možná pak ani tak nejde o jinou kvalitu, ale
o jiný stupeň vědění. Tak by byl problém navíc kontaminován i nějakou hierarchií.
Nic takového nemůžeme od vědění vážně požadovat ­ už z ontologických
důvodů, ale jistě i z důvodů morálních (viz vyšetřovací metody), o noetických
­ jako jedině směrodatných ­ důvodech nemluvě. Zůstaňme proto raději
u (sub)problému paměti.
Jaký rozdíl je tedy mezi vědět a pamatovat si? Pamatujeme si to, co jsme viděli
nebo slyšeli. První ­ opět ­ (sub)problém lze formulovat do otázky: je ale zrak či
sluch dostatečně spolehlivý, aby viděné či slyšené bylo i faktické (viz např. očití
svědkové, jejichž výpovědi se zásadně liší a nejen v detailech)? Když si něco
pamatujeme, tvrdíme o tom často, že to víme. Je ale samotná paměť tak dalece
spolehlivá? Je či může vůbec být zárukou i ne-školního vědění? Pokud bychom
totiž ,,pamatovat si" chápali (striktně) jako ,,pamatovat si správně, přesně apod.",
pak si prostě nepamatujeme prakticky nic ­ jen přibližné, posunuté, vzdálené či
ještě jinak nepřesné parafráze.
Individuální paměť je zřejmě fenomén velmi nespolehlivý ­ i s minimálním
časovým odstupem (opět např. očití svědkové). Člověk si ,,dobře" pamatuje
,,věci" spojené se silnými subjektivními očekáváními či záměry (ne nadarmo
J. Cimrman pěstoval u svých žáků názorné a úlekové fixace). Ale tyto ,,věci" lze
chápat jedině jako informace, tj. ,,technicky" vzato emociálně podložené (,,podbarvené")
výroky, na jejichž pravdivostní hodnotě nesejde. Jsou totiž vždy tím
pravým impulsem k očekávané aktivitě pro příslušný subjekt (adresáta) a ten je
vždy prezentuje zase jen jako informace, se všemi nedostatky, bez sebemenší
spolehlivosti, správnosti, pravdivosti. Kdežto kolektivní paměť, pokud lze něco
takového vůbec objektivně připustit, je pro změnu fenomén vzniklý zásadně
a výhradně informační manipulací, která je také zpravidla nepokrytá. Je to vždy
arteficiální produkt. A to, co produkuje, prostě nejsou vědomosti.
46 JAN ŠTĚPáN
Což se, bohužel, dost běžně týká i učebnic. Z toho, že je pravda, že soud p je
uvedený v učebnici, rozhodně neplyne, že soud p (byť) uvedený v učebnici je
pravdivý. A tím nemám na mysli žádné choulostivé (třebas politicky) informace.
Domnívám se, že to jasně dokládá následující, a opět se domnívám, že naprosto
neproblematický, příklad. Mohu vědět, že kníže Václav byl zavražděn, dokonce
mohu vědět, že se tak stalo 28. září. Ale nemohu vědět, kterého roku se tak stalo,
protože ani disjunktivní výčet ,,učebnicových" letopočtů ,,929 nebo 935" nemusí
být pravdivý, nemluvě o dalším možném roce 936. A uvádět ­ pro jistotu ještě
vhodně rozšířený ­ interval těchto letopočtů se jeví jako bláhové, protože to už
zcela postrádá informační hodnotu.
A jelikož právě uvedený příklad se týká ryze empirického údaje, tak ještě
jeden, kde jde o emprické údaje prošlé racionálním sítem. Jde o předpovědní
tabulky pohybů planet, které měl neobvykle přesně spočítat Tycho Brahe. Zcela
jistě musel vycházet z přepokladů, mezi nimiž se nacházela na nepřehlédnutelném
místě kauzalita, jinak by nebyla žádná predikce možná. Tedy jeho model
byl kauzální, tj. model jistého typu kauzality. Byl nesprávný, neadekvátní, ale
výsledky správné? Je možné modelovat kauzální vztahy nesprávně a přesto získávat
správné výsledky? Co je potom ale kauzalita? (Vědecká) fikce?
Běžně a většinou dokonce s vysokým stupněm důvěry zařazujeme mezi své
vědomosti tvrzení svými autory čestně prezentovaná jako pouhé teorie ­ a to
nejen kosmologické, i ,,konkrétnější", které více či méně odpovídají (případně
pečlivě selektovaným) faktům a považujeme je za ,,fakt", tj. za splňující všechny
čtyři podmínky skutečného vědění. Je to vědomý sebeklam? Hraje v tom nějakou
roli, že se s nimi zpravidla setkáváme v nějaké mediální prezentaci?
A odtud problém prozatím snad poslední, ale již dříve naznačený. Víme zhusta
pouze věci, které lze prezentovat pouze ve tvaru ,,vím, že a tvrdí, že p". Předmětem
vědění by však mělo být p. Ale obecně přece nelze s čistým svědomím na
základě uvedeného předpokladu tvrdit ,,vím, že p". Protože především nevím ,,zda
p", tj. zda je p pravda. Pravda je pouze ,,a tvrdí, že p", tj. pokud jsem to na vlastní
uši slyšel nebo četl. To mi jistě nebrání věřit (být přesvědčen), že p. Což je ale
málo, je tím splněn pouze druhý požadavek. Když ale už (mohu tvrdit, že) věřím,
že p, měl bych pečlivě zvážit, zda na základě ,,vím, že a tvrdí, že p" opravdu (aspoň)
,,věřím, že p" nebo (pouze) ,,věřím a". To je významý kategoriální posun ve
,,věření". Tato situace totiž obecně zavání argumentem autoritou a to není zrovna
vyrovnaná situace pro jakékoliv spolehlivé usuzování, jehož důsledkem by mělo
být vědění. Když ale věřím spíše člověku něž ,,věci", nejde pak spíše o politiku
než o vědění? Dále ­ kromě toho, že z toho, že ,,a tvrdí, že p" zcela určitě obecně
neplyne, že p je pravda, neplyne odtud ani ,,a ví, že p", snad a v nejlepším případě
leda ,,a věří, že p". Pak ovšem jde leda o šíření víry, ne vědomostí.
A když už zde byl zmíněn problém ,,měkkých" věd, spočívající v četném odkazování
na autority, zmiňme i jeho pendent u věd ,,tvrdých". Ty totiž výrazně staví
na tzv. citačních indexech skýtajících proslulost ve smyslu odborném i obchodním.
Ale ani v tomto případě nejde o nic jiného než o argument autoritou naruby,
navíc se zištným momentem ,,cituji, abych byl citován". V obou případech ale
47CO VŠECHNO VÍME?
přece potenciálně jde o spolehlivou cestu lavinovitého šíření omylu, který jistě
můžeme, jako výše, eufemisticky nazvat vírou. Že tomu tak vždy být nemusí je
ovšem slabou útěchou, není odkud čerpat jistotu, tj. vědění jisté.
Navíc i v ,,tvrdých" vědách někdy hrají roli externí faktory. V dubnu 1989
chemici S. Pons a M. Fleischmann ohlásili objev, který měl způsobit revoluci
ve fyzice ­ ,,studenou" jadernou fúzi ve zkumavce. Nikomu jinému se nepodařilo
jejich pokus reprodukovat. To by nasvědčovalo nesplnění třetího a čtvrtého
kritéria, ale ne nutně prvního. Autoři totiž z komerčních důvodů tajili detaily
svého nálezu, zveřejnili jej předčasně, aby získali finanční prostředky na dotažení
svých výsledků k průmyslovému využití. Což pochopitelně vyvolalo značný rozruch
nejen v badatelských, ale i v podnikatelských kruzích. Kýžený grant proto
,,spravedlivě" nedostali. Nejde ale přece jen o potlačování pravdy (v přírodních
vědách)?
Tím dávám najevo, že opravdu nevím, jak to chodí ve skutečných přírodních
vědách. Ale v matematice mohu tvrdit s čistým svědomím (a navíc pravdivě), že
když už si někdo dal tu práci a dokázal, že platí, tj. je pravda, (matematická) věta
p, pak to prostě platí. Protože věta p platila vždy a vždy bude platit bez ohledu
na to, kdy byla dokázána. Ve společenských vědách lze tvrdit pouze, že platí
toto: každý člověk se (za třebas i přísně specifikovaných okolností) chová tak
a tak, ale s těmito výjimkami ­ může následovat výčet subjektů, které se odchylují
a v čem či jak. Takový výčet by byl poctivým řešením, byl by vždy konečný,
i když v zásadě nezměrný ­ co do počtu, ale i věcně. Ale obchází se to nějakým
číselným údajem, nejčastěji procentem vyjadřujícím ,,platnost", které může mít
formu (častěji) ,,pozitivní" nebo (čestněji) ,,negativní". Není ale situace v pravých
přírodních vědách táž? Jak dalece se zde ale ctí tento ,,princip"?
Takže tedy ­ když plním své povolání, ,,poslání" ­ čtu a chápu, tj. jaksi chápu,
a vyprávím obsahy přečteného, a tím dost možná (pamětliv Sókratova odkazu)
kazím mládež. L. Tondl či M. Petrusek (abych se neodvolával pouze na pochybovače,
což by ale zase mohla být polehčující okolnost) jako autority mj. přes
vědomosti a vzdělanost jako zboží, dle toho, co v tomto směru píší, si zřejmě obé
vysoce cení, což já jistě také. Přesvědčivě ji propagují a já nejsem proti, i když
ne za jakoukoliv cenu. Protože především nevím, co to je vzdělanost, nechápuli
ji jako zboží. A jestli je vzdělanost věděním z neověřeného zdroje, musím ji
považovat za bezcennou (ne však nutně finančně). Je-li zde nějaká cesta nápravy,
rád ji nastoupím, ale bohužel ­ nevím o ní nic.
Kterak se tedy ­ po protrpění předchozích řádek ­ stavět k vyzývajícímu
Sókratovu výroku ,,vím, že nic nevím"? Že není pravdivý, je sice ­ viz výše
­ zcela zřejmé. Ale vezmeme-li v úvahu i kvalitu věděného v nastíněném smyslu,
můžeme jej citlivě poupravit na ,,vím, že z toho, co vím, vím (z toho věděného)
bezprostředně pramálo ­ téměř nic, kdežto zprostředkovaně vím (z toho věděného)
téměř vše". Jinak je ale možné kdykoliv použít pravdivý výrok ,,nevím, co
vím" už proto, že ne vždy důsledně rozlišuji mezi ,,vím, že a tvrdí p" a ,,vím p"
se všemi náležitostmi. Ne vždy toho jsem schopen, což jde často na vrub děravé
paměti, ale připouštím, že i vědomé či neuvědomělé intence.
48 JAN ŠTĚPáN
Zřejmě máme spoustu informací z druhé ruky, máme k nim tedy i ,,ručitele",
ale obecně ne záruku správnosti, přiměřenosti, pravdivosti. Informace je ale pragmatická
entita a jako taková je či může být ­ bohužel ­ efektivní i přes uvedené
nedostatky. V závěru ale musím poznamenat, že bych nerad, aby z této úvahy
čišela větší skepse než v tomto směru skutečně cítím.
What Can We knoW at all?
Most of our knowledge is a second-hand information. We can refer to our knowledge by a sentence
rather ,,I know that a asserts p" than ,,I know that p", where p is a proposition and a an authority
(a person, a book, a school). Then the belief that p is often changed to belief in a. This can lead
to a flagrant manipulation because the fact that a asserts p does not mean that that a knows p. And
so there is no certainty of the necessary condition of the knowledge ­ the truth of p.