SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS B 53,2006 — STUDIA PHILOSOPHICA RECENZE Nový Ueberweg alebo bezpečný prístav historika antickej filozofie? Príručky k dejinám filozofie vydavateľstva Schwabe Verlag, Basel Láska k niektorým knihám, podobne ako láska k ľuďom, sa nerodí na prvý pohľad. Tak nejako by sa dal opísať môj vzťah k štvrtému zväzku rozsiahlej série dejín filozofie ambiciózne a reprezentatívne vydávanej od osemdesiatych rokov 20. storočia švajčiarskym vydavateľstvom Schwabe Verlag za podpory dozornej rady Švajčiarskej akadémie humanitných a sociálnych vied. Ide o naozaj veľkolepý projekt vedome nadväzujúci na svojho času vysoko autoritatívnu encyklopedickú sériu dejín filozofie, ktorá vychádzala v rokoch 1863-1928 pod názvom Ueberweg. Pod edičným dohľadom Helmuta Holzheya dnes postupne vychádza séria plánovaných tridsiatich zväzkov dejín filozofie, ktoré si kladú rovnako veľkolepé akademické ciele ako mal „starý Ueberweg" - pravda v podstatne zmenenej bádateľskej situácii začínajúceho tisícročia. Prečo láska na druhý pohľad? K dvom knihám sekcie venovanej dejinám antickej filozofie (rozdelenej dovedna na 7 kníh) som sa dostal na odporúčame posudzovateľa jednej mojej práce. Každý uzná, že rady posudzovateľa na prepracovanie alebo „doladenie" niektorých častí diela nie sú spravidla tými najpríjemnejšími správami pre autorov. Osobitne to platí vtedy, keď vám odporučia literatúru v jazyku, v ktorom čítate oveľa menej a v ktorom ste podstatne menej „doma". Takým jazykom, hoci určite nie celkom „cudzím", je pre mňa nemčina. Po prekonaní psychologickej bariéry a repetícii nemeckej gramatiky som sa pomerne úspešne začítal do dejín filozofie, ktoré sa pre mňa odvtedy stali vzorovým exemplárom svojho druhu, jednoducho láskou na druhý pohľad ... Okrem kvalitatívnych ukazovateľov, ktorým sa budeme venovať neskôr, musí na čitateľa urobiť impozantný dojem už samotný rozsah postupne vydávanej série. Spomínaných tridsať zväzkov je rozdelených, respektíve približne rozvrhnutých, do nasledujúcich sekcií: filozofia antiky (5 zväzkov, spolu7kníh), stredoveká filozofia(4 zväzky ),filozofiarenesancieahumanizmu, filozofia 17. storočia (4 zväzky), filozofia 18. storočia (4 zväzky), filozofia 19. storočia, filozofia 20 storočia, filozofia islamského sveta (plánované 3 zväzky), filozofia Ázie, filozofia Afriky. V niektorých plánovaných sekciách už väčšia časť zväzkov vyšla, v iných sa na vydanie väčšiny len čaká, inde (napr. v prípade filozofie Ázie alebo Afriky) ešte bližší rozvrh neexistuje.1 Ako historika antickej filozofie a prekladateľa z klasických jazykov ma pochopiteľne najviac zaujímalo, nakoľko nový Ueberweg pokrýva moju profesionálnu i záujmovú oblasť. V čase písania tejto recenzie boli z celkového počtu siedmich kníh dostupné štyri. Sú to jednak dve knihy venované helenizmu, ktorý je rozdelený na epikureizmus spracovaný v prvej časti (1994) a stoicizmus, pyrrhónizmus, Akadémiu a mysliteľa Ciceróna v časti druhej (1994). K dispozícii je okrem toho druhý zväzok obsahujúci zatiaľ len jednu knihu zaoberajúcu sa sofistikou, Sokratom, sokratovským hnutím, antickými matematikmi a lekármi (1998). Záujemcovia o Aristotela, starú Akadémiu a o problematiku peripatetickej školy si môžu obstarať jednu knihu tretieho zväzku našej antickej série. Na vydanie čaká prvý zväzok obsahujúci pravdepodobne jednu knihu venovanú ranej gréckej filozofii a posledný piaty zväzok zaoberajúci sa filozofiou cisárskeho obdobia a neskorej antiky. Chýba aj druhá kniha druhého zväzku zasvätená Platónovi. Pozri: http://www.schwabe.ch/docs/neu00-01/GdGdP.htm#Gesamtplan. 104 RECENZE Čím si získali tieto dejiny filozofie moju priazeň? Hoci moje hodnotenie môže vychádzať len z dvoch zväzkov určených pre helenizmus, dovolím si konštatovať, že nový Ueberweg na prvý pohľad zaujme čitateľa svojou systematickosťou a prehľadnosťou výkladu. Skoro každý filozof alebo preberaná škola má takmer to isté alebo aspoň veľmi podobné členenie textu. Zdá sa, že jednotná koncepcia je v celom diele viditeľne prítomná ako jasný zámer hlavného zostavovateľa, ktorý svoju šťastnú voľbu dokázal presadiť u všetkých jednotlivých prispievateľov-špecialistov z tej ktorej oblasti. Prehľadnosti veľmi napomáha fakt, že každá ucelená kapitola knihy je číselne označená ako príslušný paragraf, čo umožňuje veľmi dobrú orientáciu najmä pri odkazoch na primárnu a sekundárnu literatúru, ktorej bohatstvo je jednou z najsilnejších cností knihy (ale o tom neskôr). Pod názvom kapitoly nájde čitateľ prehľadný súpis podkapitol označených veľkými písmenami rímskej abecedy. Už letmý pohľad na tento „obsah" nám dáva systematický prehľad o členení textu, jeho proporcionálnom rozložení a zároveň o závažnosti (relevantnosti) jednotlivých preberaných tém. Nasleduje spravidla úvodná menšia podkapitoľka, ktorá nás upozorní na niektoré markantné črty toho-ktorého filozofa alebo filozofického smeru, na jeho vnútorné členenie alebo postavenie v širšom kontexte antickej myšlienkovej tradície. Veľmi užitočný (a v anglických knihách nie vždy prítomný!) je nasledujúci prehľad primárnych textových svedectiev, ich vzájomné vzťahy, postupnosť recepcie a hodnovernosť. Už na tomto mieste venuje autor pozornosť rôznym bádateľským pohľadom na primárnu textovú tradíciu, predkladá stručnú históriu kritických vydaní, komentárov, dokonca aj textovo-kritických prác. Nasleduje samotný výklad učenia príslušného filozofa, ktorý spravidla ešte predchádza priblíženie biografických, civilizačných, kultúrnych, prípadne iných ideových okolností vzniku jeho diela. Na záver nájde čitateľ bohatú, tematicky podľa jednotlivých podkapitol členenú bibliografiu, ktorej súčasťou je stručná anotácia spojená s hodnotením autora. Na mnohých miestach sa nám zdá, že bibliografia je takmer „úplná", ale to bude určite - najmä pri mapovaných obdobiach bližších k súčasnosti - zjavný optický klam. Najsilnejšou stránkou dielov, ktoré sa mi dostali do rúk, a zostáva veriť, že aj celej série, je už spomínaný rozsah sekundárnej literatúry jednak v bibliografii, jednak pri výklade prameňov a najmä samotnej historicko-filozofickej problematiky. Autori pri výklade jednotlivých filozofických osobností, prípadne historicko-filozofických škôl, podávajú reprezentatívnym a často vyčerpávajúcim spôsobom najnovší stav bádania a časť z jeho histórie relevantnú pre pochopenie súčasných interpretačných prístupov, sporov a konfrontácií. Čitateľ tak dostáva súhrnný prehľad toho, čo sa v tej-ktorej oblasti bádania vykonalo, a aké sú východiská pre ďalší výskum. Túto stránku recenzovaných dejín filozofie považujem za mimoriadne prínosnú najmä dnes, keď sa každoročne vyprodukuje obrovské množstvo sekundárnej literatúry, ktorú jednotlivec - najmä ak nemá priamy prístup do kvalitných knižníc -jednoducho nedokáže sledovať. Informácie o stave výskumu sú pritom pomerne čerstvé, najmä ak uvážime, že zväzky relevantné pre antickú filozofiu vychádzali zväčša od polovice 90. rokov 20. storočia. Napriek tomu, že antická séria nového Ueberwega nemôže nahradiť diela monografického charakteru detailne rozoberajúce čiastkové historicko-filozofické a interpretačné problémy, jej miesto v knižnici historika antickej filozofieje veľmi významné. Na vlastnej koži som sa presvedčil, že nový Ueberweg dokáže človeka nielen zorientovať, ale aj uchrániť od mnohých interpretačných úskalí a slepých uličiek v dejinách filozofie. Slúži nám ako bezpečný prístav, z ktorého sa vydávame na moria plné dobrodružných objavov. Ale aj do prístavu musíme priplávať dostatočne skoro pred búrkou... Andrej Kálaš Nikolaj Alexandrovič Berďajev: Filosofická autobiografie, Olomouc: Velehrad-Roma2005,440 s. (přel. M. Válková) Je navýsost záslužnou iniciativou nakladatelství Velehrad-Roma, že po dlouhé odmlce obnovilo seznamování české filosofické i širší veřejnosti s díly ruských idealistických filosofů. Posledním příspěvkem do knižnice ruského myšlení je Filosofická autobiografie N. A. Berďajeva, která RECENZE 105 resumuje a rámuje duchovní dědictví tohoto významného ruského myslitele, již alespoň částečně zpřístupněné českému čtenáři. U Berďajeva ovšem nejde o tradiční „vzpomínky na vlastní „život", ale o osobité rozvinutí jeho filosofické koncepce křesťanského personalismu na specifické dějinné látce - tj. na svébytné autobiografii. Co by v případě běžné memoárové literatury zaráželo a odpuzovalo šablonovitostí či nedostatkem „intimních" pasáží, to je zde naopak pevnou součástí autorova pojetí. Spíše než životopis nám tvůrce předkládá svérázné teologicko-filosofické pojednání zabývající se hledáním pravého Já, v Berďajevově chápání poznáním světa v sobě, stejnějako sebe ve světě. V předmluvě ke knize, nesoucí v ruském originále přesněj ší název Sebepoznání. Zkušenostfilosofické autobiografie? označuje Berďajev zkoumání sebe sama jako základní noetický nástroj, jako nejdůležitější část poznávacího procesu. Vždyť vzpomínky nejsou pouhým pasivním odrazem skutečnosti, ale paměť představuje přetvářející element: přístup k prožitým událostem je intencionálni, vztahový, subjektivně zabarvený. Tvůrčí úsilí mysli vychází z hlediska momentálního stavu, jenž se v čase dynamicky proměňuje, stejně jako minulost sama. Autobiografie musí být vedle deskripce „času znovu nalezeného" současně kreativním aktem, který je podstatou filosofické reflexe vlastního života, snažící se odkrýt jeho imanentní smysl. Berďajev, jenž se v celém svém díle opírá o pravoslavnou koncepci člověka jako mikrokosmu, jako zrcadla, ve kterém je přítomno veškeré velké historické dění, tvrdí, že svět můžeme bezpečně poznat nikoli oklikou, skrze poznávání objektivní reality (neboť toto poznání bude vždy zatížené subjektivní chybou), ale bezprostředně, ve vlastním nitru. Na velikém dějinném plátně Berďajevova života, jenž bylnabitudálostmi (bouřlivý rozvoj ruské kultury na počátku XX. století, dělnické bouře a revoluce 1905, vyhnanství na Sibiři a pobyt v Paříži, 1. světová válka a únorová revoluce 1917, krize prozatímní vlády a Říjen, občanská válka a definitivní emigrace...), dochází k sebeodhalení Já, k rozvinutí ideje ducha v procesu sebepoznání. Vývoj, který je poháněn axiologickým napětím, vyvstává v průsečíku dvou světů (viz s. 254 ruského vydání), dočasného a věčného; vlastní hlubina světa osobnosti, která patří transcendentnu (kam instinktivně směřuje), se střetává se světem materiálním, sociálním, ohraničeným, jejž se snaží transcendovat. Ve své knize Berďajev nepostupuje přísně chronologicky podle systematického plánu, jak je tradicí v „běžných" autobiografiích, nýbrž pracuje pomocí tematických exkurzí, spíše přes jednotlivé problémové okruhy než po časové lince. Podtitul I. kapitoly JA a svět současně vyjadřuje osu celé knihy. Prvotním pocitem, provázejícím celý Berďajevův život, je velmi často zmiňovaný a nesčetněkrát podtrhovaný pocit odcizení, pocit nesounáležitosti vlastního Já se světem. Prostředí a společenské jevy, kterého ho obklopují, systematicky převádí na vnitřní střet omezeného versus věčného v sobě samém. Provádí redukci problému filosofického smyslu života, a to na vztah živého subjektu, usilujícího o překročení vlastního stínu, vůči objektivní, nepřátelské realitě. Berďajev vyrůstal ve velmi specifickém prostředí, ve vojensko-mnišském Rusku, jak je sám charakterizoval, privilegovaný bohatstvím i původem ze starého aristokratického rodu, jehož Heimat se nacházela ve špičce elity carské Rusi. Berďajev pak v neschopnosti integrovat se do tohoto prostředí vidí významnou motivaci k revoltě proti vlastní třídě a sám sebe označuje za „kajícího se šlechtice", typického ruského inteligenta, bojujícího za aristokracii ducha proti aristokracii krve - tuto svou individuální pozici nicméně poté spekulativně ztotožňuje s pozicí obecně lidskou a svůj osobní zápas o vlastní sebeuvědomění ztotožňuje se zápasem o abstraktně univerzální koncepci všelidské humanity. Prvotní zdroj osobního vypjatého individualismu spatřuje Berďajev ve své vrozené přehnané senzitivitě, v abnormálně vyvinutém citu pro dokonalost a čistotu, s nímž se pojí snaha o purifikaci světa - snaha, která se u něj vyskytovala od mládí. Tak se mísí štítivost, odcizení i střízlivý odstup k okolí, které ho obklopuje, tak se formuje jeho vztah k prostředí aristokracie, s níž nebyl Berďajev s to se identifikovat. Z těchto zdrojů pak vyvěrá dotyčná neláska, instinkt toužící negovat „tento" svět, jakož i náboženská energie namířená k transcendentnu, k „onomu" světu -nositeli absolutní hodnoty. Vnímavost k příkrému protikladu skutečnosti vůči ideálu v sociální sféře motivovala Berďajeva i k zásadnímu odmítnutí neradostné reality tehdejšího Ruska, učinila jej CaMono3Hanue. Onum cpunococpcKoü aemoôuozpacpuu, MocKBa: Mlicjil 1991. Původní vydání: New York: YMCA PRESS 1949. 106 RECENZE neschopným ignorovat rovněž sociální otázky. Celá první kapitola, obsahující vzpomínky na dětství a mládí, představuje pozornou diagnózu onemocnění vypjatým individualismem a osamělostí, což byla choroba tolik typická pro ty ruské aristokraty a inteligenty, jež nedokázali přijmout za vlastní ani svou třídu, ani žádnou jinou společenskou skupinu. Berďajev v autobiografii zdůrazňuje, že právě z těchto raných životních postojů (které jej provázely celý život) rezultuje zájem o základní problém celého jeho myšlení - tj. otázka svobody a života „ bez uvozovek". Jak píše, cíl usilování „Já" v jeho koncepci leží mimo tento dočasný, materiální svět a je zaměřen do světa věčných hodnot. Ve světě věčných hodnot hledá „skutečnou" realitu i překonání odcizení. Berďajev nepřímo ve své knize klade otázku, zda filosofie jaksi předchází filosofa nebo zda plyne až z jeho osobnosti a sociálních vlivů, jež na něj působily. Právě v Berďajevově případě je neobyčejně názorně vyjádřena možnost druhá. Vše v jeho filosofii se točí kolem vlastního „já", kolem osobnosti postavené do specifické společenské situace, vnímané vědomím jako krizové. Stále znova se opakuje pocit odcizení - pocit, který se stal převládajícím pocitem celé Berďajevovy existence - odtrženost od příbuzných, od kolegů z kadetky, od sociálně demokratických soudruhů; a mnohem později i osamělost mezi bílými emigranty. Berďajevskému způsobu pojetí překonání této subjektivní pozice je vlastní určitá schizofrenie - stále usiluje o zdolání sebeobjímajícího pocitu cizoty, avšak nikoli společensky, přihlášením se ke konkrétní skupinové metě a sebeidentifrkací s ní, nýbrž ve sféře idejí, myšlenek, které „miluje více než lidi". Berďajev je subjektivně vykloněný do nicoty a stále znovu si klade otázku po smyslu lidského bytí: „Mc společenského, žádný společný prospěch nemůže utěšit individuum v jeho nešťastném osudu. Samotný pokrok je přijatelný jen v tom případě, jestli přináší něco nejen budoucím pokolením, ale i mně osobně." (s. 262 ruského vydání) Tím se Berďajev dostává k vyššímu, subtilnějšímu rozměru svého myšlení, jímž je existenciální rozměr osobnosti. Poté, co popřel všechny nároky společenského prostředí a odmítl heteronomní normativní morálku, vede Berďajeva jeho vypjatý individualismus k hledání smyslu života v subjektivním projektu. Smysl objektivní by byl podle něj pouze výrazem nějaké manipulující racionality, jež by změnila člověka v svůj nástroj, což by představovalo výsměch lidské autonomii. Berďajev se bouří proti objektivizaci člověka, byť by to byl Objektivismus náboženský (člověk jako součást světového řádu, podléhající normativní, „od Boha dané" morálce) či marxistický (člověk jako součást organizované a jednající společenské skupiny, třídy). Svět stále Berďajev vnímá jako všeobjímající krunýř, jako pasivní, inertní a svobodě nepřátelský; každá organizovaná společnost je nebezpečná svobodě, resp. ideálu absolutní, totální, abstraktní Svobody. Berďaj e v nechce být obj ektem mezi obj ekty, chce překonat odcizení od s věta a překonat j e tvůrčím zásahem, který, a to je zásadní slabina celé koncepce, naráží na jeho vypjatý individualismus, na slabost sil jednotlivce, jež zákonitě vyúsťuje v pouhou iluzi svobody, v pouhou potenci svobodně žít ve světě vlastních idejí. Berďajevský rebel, pravda, vřele sympatizuje se všemi rebely proti autoritě a „neměnnému" pořádku, je na straně Luthera proti církvi, na straně Můntzera a sedláků proti Lutherovi, na straně j akobínů proti royalistům a na straně dělníků proti carismu. Jeho vzpoura je výhradně vzpourou teoretickou - chce bojovat a přetvářet, ale jen abstraktně; kritizuje z hlediska vyšší morálky, nicméně jsa omezen na vlastní síly a limitován hrůzou ze „znečištění ideje" není schopen skutečnost prakticky měnit. Velmi specifický je Berďajevův vztah k náboženství. Navzdory své hluboké víře, nepramenící však z nějaké zkušenosti náboženského (znovu)obrácení, Berďajev jako krajní individualista náboženství velmi ostře kritizuje, respektive odmítá specifickou podobu církevnictví jako souboru dogmat a autoritativních nařízení a hovoří o osobní, personální víře. Význam Krista redukuje na člověka - subjekt, který zvítězil nad smrtí a který tímto aktem metafyzicky potvrdil absolutní hodnotu každé individuální duše a garantoval existenci „věčného světa", světa absolutních hodnot, v němž neexistuje zlo, nenávist, bída ani smrt. Berďajev své křesťanství pojímá jako subjektivní prožitek, nebe i peklo chápe existenciálne, vztahově, neontologicky. Vedle filosofické otázky svobody stále krouží kolem druhé osy, kolem náboženského problému spásy, jejíž nenaplněnost je podmíněna neschopností Já vejít do věčnosti. Tato nenaplněnost individuálního osudu každého člověka je potvrzením slabosti ducha, manifestující se každým prožitkem smrti jiných a neodvratně i své vlastní. Ve svém náboženském uvažování Berďajev pečlivě rozlišuje mezi pojmem „hřích" RECENZE 107 jakožto pojmem normativně moralizátorským a pojmem „zlo" jakožto pojmem profánním. Zlo je v Berďajevově koncepci odpadnutím světa od Boha. Boha pak ztotožňuje s pravdou, svět materiální s nepravdou, lží. Všechny teologické pojmy uchopuje ovšem existenciálne, niterně a prožitkově, nikoli jako vnější ontologickou realitu. Ve svých vzpomínkách se Berďajev poměrně podrobně věnuje setkáním s významnými osobnostmi spojenými s mimořádně prudkým a různorodým duchovním kvasem v ruské společnosti na přelomu XIX. a XX. století - toto období Berďajev sám nazývá ruskou renesancí. Portréty svých současníků nicméně autor načrtává se stejnou maximální úsporností a nezúčastněností, s jakou popisuje i historické události. Dotyční představitelé ruské „renesance" jsou tudíž zachyceni jako nositelé určitých idejí, mravních maxim. Jsou to typy, nikoli konkrétní živá individua. Všechna jednotlivá setkání, a mnohá z nich velmi závažná, ať již se jedná o Vasilije Rozanova, o dlouholeté přátele Lva Sestava a manžele Merežkovské (tj. Dmitrije Merežkovského a Zinaidu Gippius) -reprezentanty nového křesťanství, či ať jde naopak o relativně okrajová zastavení s Anatolijem Lunačarským nebo Rudolfem Steinerem, všechny tyto pestré kontakty vždy představují pouze další fáze rozvíjení ideje Já, další milníky na cestě za sebepoznáním. Dochází tak k redukci sociální skutečnosti a vlastního života na negující pohyb ideje svobody, v níž vidí Berďajev pravý smysl křesťanského pojmu spásy. Osobnost totiž není hotová, pevná skutečnost, naopak, konstituuje se v procesu sebepoznání, potvrzuje se jakožto osobnost teoreticky pojatou svobodou od světa, tedy myšlenkovou činností ve své hlavě (s. 276 ruského vydání). Berďajev ovšem není schopen vykročit za antinomie převzaté od Kanta, který byl vedle Fichteho jedním z jeho hlavních inspiračních zdrojů. Spirituálně motivované antitetické myšlení sice obnovuje práva bezprostřednosti, je neustále v pohybu, stále hledá, stále rozkládá, ale fakticky je nečasové a neschopné syntetizovat a zejména vyústit v praktický čin. Berďajevova svoboda je výhradně svobodou negativní, je svobodou od všech omezení, nikoli už svobodou k něčemu. Objektivní realitu, i v podobě sociální skutečnosti, odmítá totálně, absolutně, neboť jeho přístup nedovoluje spojení svobody a nutnosti. Filosof nevidí nutnost pouta mezi myšlenkou a činem, potřebu, aby se „duch stal tělem" (srv. J 1,14). Berďajevovo uvažování se pohybuje v nepřechodných protikladech biblického „a/e buď řeč vaše: jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, od zlého jesť (Mt 5,.37). Toto myšlení je vyloženě kantovské svou neživotnou abstraktností a logickým formalismem. Totální, absolutně pojímaná idea svobody nakonec likviduje prostředky ke svému vlastnímu uskutečnění, ignoruje sociální fakta i vývoj; poměry jsou plodem hlav lidí, převrat tedy může a musí být uskutečněn změnou myšlení uvnitř individua. Berďajev tak často svou zákonitou nečinností právě v klíčových dějinných událostech (byl bezprostředním účastníkem obou ruských revolucí, avšak v roli naprosto pasivního pozorovatele) připomíná nikoli subjekt dějin, ale pouhého moralizujícího glosátora, a z rytíře pravdy a spravedlnosti, jímž vždy chtěl být, se mění na Dona Quijota zápasícího ve jménu krásných ideálů s větrnými mlýny abstraktních idejí a koncepcí, v reálném světě však neschopného praktického činu. Ve Francii se stal Berďajev nesmírně populární mezi intelektuály právě díky své obhajobě totálního individualismu a vyjádření odcizení jako vlastnosti imanentní lidské existenci. To již ale samozřejmě byla záležitost nového životního pocitu „ztráty pevné půdy pod nohama" u francouzského měšťáka. Vítězné tažení berďajevského myšlení zde ústrojně souznělo s celou existencialistickou náladou, jak ji mezi prvními vyslovil např. J. P. Sartre románem Nevolnost (La Nausée, 1938) - románem, který se stal uměleckým manifestem tohoto nového životního postoje i celé epochy. Autobiografii Berďajev zakončuje v roce 1940 a svou situaci přiléhavě přirovnává k feudálovi ve vlastním sídle, za hradbami a se_zvednutým padacím mostem (viz s. 299-302 ruského vydání). Nikoli náhodou, neboť taková filosofická koncepce, jejíž podstatou je tvrzení, že každý sociální vztah je a priori ohrožením toho bytostně lidského v nás, naší svobody, může ústit pouze do teoretického a praktického poustevnictví. Peter R. Schuster 108 RECENZE Petr Jemelka: O přírodě, civilizaci, historii a dalším, Brno: Masarykova univerzita 2005, 136 s. Zatím poslední knižní publikace docenta Masarykovy univerzity Petra Jemelky s názvem O přírodě, civilizaci, historii a dalším se vyznačuje nejen svěžím a dobře srozumitelným jazykem, ale také zajímavým promýšlením mnoha zdánlivě vzdálených filosofických témat. Lze rozpoznat, že Jemelka vytvářel tuto knihu nejen pro čtenáře, ale také sobě pro radost. Shrnul v ní celkem 28 různých statí a studií, které napsal v průběhu posledního desetiletí a které uspořádal do tří tematických oddílů: {Příroda, civilizace, racionalita; České myšlení; Morálka, etika, hodnoty). Stati, studie, referáty (recenze, apokryfy) pro knižní vydání přiměřeně stylisticky i obsahově upravil. Vznikla filosoficky laděná kniha, která na patřičných místech nepostrádá jemný autorův humor. V prvním, nejobsáhlejším oddílu jsou zařazeny studie: Civilizace a příroda v dějinách myšlení; Funkcionalismus a „problém prostředí"; Racionalita zvaná environmentálni; Rozum a nemocná biosféra; Život, poznání, hodnoty; Drama evoluce (nad knihou J. Šmajse); Ontológie včera dnes a pro zítřek; Etos a dnešek; Obrana environmentálni etiky; O odcizení; Některé aspekty koncepce tzv. etiky sociálních důsledků; Pohádka o přeměně, milénium a problém prostředí; Výchova, multikulturalita a dějiny filosofie. Do druhého oddílu autor zařadil studie: Biologické otázky v naší meziválečné filosofické diskusi; Environmentálni problematika v naší filosofii 20. století; Hra a tvoňvost ve filosofii Vítězslava Gardavského; Příroda, technika a člověk v díle Dominika Pecky; Vladimír Hoppe a jeho místo v historii českého myšlení. Třetí oddíl obsahuje také některé poněkud odlehčené studie: Kpojetí dobra v osvícenství (Ch. de Montesquieu); O lidské dimenzi světa, intelektuálech a hledání; Etika a moc; Hodnoty v měnícím se světě; O kontinuitě hodnot neboli hodnotová hereze; Od zábavy kparanoi; Brak a spravedlnost; Výprava do literárních remízků; Dějiny českého přírodovědného myšlení jako inspirace dnešku. V prvním oddílu, jehož obsah je mému pracovnímu zaměření nejbližší, považuji za zdařilé zejména úvahy: Racionalita zvaná environmentálni a Život, poznání, hodnoty. V celém tomto oddílu je ovšem dobře patrné, že Jemelka vedle filosofie vystudoval také biologii a že se s jistotou pohybuje na jinak obtížném pomezí těchto dvou odlišných disciplín. Je také zcela zřejmé, že autor má vyhraněné ekologické cítění s kritickým vztahem ke každému planému moralizátorství. Naopak, dává jasně najevo, že je příznivcem a platným stoupencem evoluční ontológie, kterou samostatně rozvíjí. Nejvíce je to patrné v komplikovaných souvislostech etických a axiologických. Zdůrazňuje například,, „...že život je spjat s permanentním vyhodnocováním informací (vnitřních i vnějších) a s rozličnými úrovněmi reagování na výsledky - od makromolekulárních (enzymových) aktivit přes buněčné, tkáňové a orgánové funkce, chování jedince (resp. skupiny), modifikace až po adaptace... Hodnocení v tomto širokém smyslu není tedy pouze lidskou vědomou aktivitou či vztahem, ale týká se v jisté elementární podobě jakéhokoliv živého systému v jeho úsilí o zachování integrity", (s. 32) Jemelkovu pozornost ontológii a jejímu těsnému vztahu s axiologií však zjišťujeme i v jiných studiích {Ontológie včera, dnes a pro zítřek). „Pod zorným úhlem budoucnosti by totiž také ontológie zřejmě měla rezignovat na univerzalistickou ambici - nyní zejména ve smyslu zdroje statické axiologické koncepce. Měla by spíše poskytnout dynamický koncept pro budování srozumitelné formulace soudobých problémů." (s. 42) Sympatické je podle mého názoru i to, že Jemelka několikrát připomíná, že náš lidský zájem na zachování nynější podoby přírody je sobecký.„Poněkud cynicky tu můžeme upozornit, že problém prostředí nás zajímá především jako riziko lidského bytí a jeho budoucích perspektiv." (s. 60) V oddílu České myšlení oceňuji zejména dobrou znalost myšlenkového odkazu předních českých filosofujících biologů. Také studie Environmentálni problematika v naší filosofii 20. století je zajímavá. Jako přímý žák Vítězslava Gardavského vysoce hodnotím originálně zpracovaný příspěvek věnovaný jeho filosofii Třetí část Morálka, etika, hodnoty má rovněž dobrou úroveň, ale především nepostrádá již připomínaný humor. V odlehčené úvaze nad knihou M. Úlehlové-Tilschové se např. píše: „Právě zde se tedy projevila patrně největší slabina citované práce. Autorkou odmítnutý alkoholový aspekt kvasných procesuje totiž zřejmě nepominutelným zdrojem budoucí biofilní transformace kultury a tedy i komplexního řešení globální ekologické krize. Proto je třeba i v této oblasti důsledně rozvíjet RECENZE 109 jak experimentální, tak teoretickou rovinu výzkumu jako východisko nové - environmentálne motivované - formy přístupu k využitelným zdrojům." (s. 136) Nové knize Petra Jemelky přeji pozorné a přemýšlivé čtenáře. Najdou v ní poučení, a mnozí naleznou i potěšení, které do textu vložil její autor. Josef Šmajs O. Sládek (ed.): Český Strukturalismus po poststrukturalismu, Brno: Host 2006,244 s. Osobnost Jana Mukařovského a teoretický odkaz českého strukturalismu jsou právem stále v centru pozornosti badatelů z oblasti humanitních věd. Příležitostí k bilancování vědecké práce v této oblasti se stala už několikrát jubilea Jana Mukařovského. V roce 1966 vyšel sborník Struktura a smysl literárního díla (editoři M. Jankovič, Z. Pešat, F. Vodička) a ve dnech 2.-4. září 1991 se na Dobříši konala mezinárodní konference Pražská štrukturalistická škola, historie a perspektivy. V loňském roce, kdy uplynulo třicet let od úmrtí Jana Mukařovského (1891-1975), uspořádal v Praze Ústav pro českou literaturu A V ČR kolokvium Český Strukturalismus po poststrukturalismu. Z příspěvků na tomto vědeckém setkání připravil Ondřej Sládek stejnojmenný sborník. Publikace je po úvodní části, která obsahuje zamyšlení O. Sládka Co po věku strukturalismu a Úvodní s/ovofczaAá/eraTubomíraDoležela,rozdělendo čtyřtematických celků. V prvním z nich Praž ská škola a český Strukturalismus mezi minulostí a současností se Lubomír Doležel (University of Toronto) věnuje v příspěvku Problémy historie literární teorie: naratologie Jana Mukařovského základním problémům literární metahistorie. Emil Volek (Arizona State University, Tempe) považuje v stati Jaw Mukařovský redivivus: Co zůstalo z tradice a dědictví pražské školy? studium našeho strukturalismu za užitečný počátek a podnět k další badatelské a pedagogické práci a inspiraci k aktivnímu dialogu se soudobým myšlením. Z odlišnosti štrukturalistického a poststrukturalistického postoje vychází stať Marie Rubínové (ÚČL AV ČR) Poznámka o metodologii: hledání jistot, (vy)nalézané nejistoty, která proti širokému významovému otevírám díla a proti rozmývání zavedených hranic chce stále chápat umění jako zvláštní vyhraněný fenomén, což jedině umožní sledovat, jak umění zachází s mimouměleckou zkušeností, jak ji vkládá do svých specifických rámců a jak ji umožňuje nově nahlédnout a prožít. Na otázku, do jaké míry lze postrukturalistickou kritiku strukturalismu vztáhnout na poetiku a estetiku pražské školy, odpovídá ve studii Nášpoststrukturální Strukturalismus Ondřej Sládek (ÚČL AV ČR). Derridovu dekonstrukci nechápe jako negaci strukturalismu, ale jako úsilí o jeho další vývojové stádium a hledá její souvislosti s Mukařovského koncepcí. V druhém oddílu Proměny interpretací: Strukturalismus a hermeneutika se nejprve Jaroslav Hroch (MU Brno) věnuje ve stati Kfilozqficko-historickým aspektům vztahu českého strukturalismu a hermeneutického myšlení tradici německé ducho vědy a hermeneutiky 19. a 20. století (Humboldt, Schleiermacher, Dilthey, Heidegger) a zabývá se nejen inspiracemi, které hermeneutika přinesla K. Kosíkovi a K. Chvatíkovi, ale především charakteristikou Gadamerova pojetí estetického objektu. Hermeneutické souvislosti se staly rovněž předmětem studie Jana Schneidera (UP Olomouc) Český Strukturalismus a/versus interpretace, ve které jsou zásadně vymezeny pojmy a problémy interpretace a konkretizace. Zkoumání vztahů pražské a kostnické školy rozšiřuje Jiří Holý (UK Praha) ve svém textu Wolfgang Iser, pražská škola a některé souvislosti o analýzu Iserových pojmů repertoár a implicitní čtenář. Pozornost v souvislosti s různými stupni adekvátnosti konkretizace věnuje i Mukařovského pojetí sémantického gesta. V třetím oddílu K hledání významu sleduje Milan Jankovič (ÚČL AVČR) ve studii K dynamickému pojetí významového sjednocení u J. Mukařovského proměny, které v Mukařovského přístupu k uměleckému textu připravovaly koncepci sémantického gesta. Knížka Text a dílo: případ Medard inspirovala Aleše Hamaná (JU České Budějovice) ve studii K identitě literárního díla k úvaze o totožnosti a proměnlivosti uměleckého a zejména literárního díla v čase a k pojetí interpretace jako aktualizující odpovědi na významy díla. Jeden z klíčových problémů literární vědy a estetiky se stal předmětem stati Tomáše Kubíčka (ÚČL A V ČR) Otázka subjektu. Tematický blok Cestami poetiky a estetiky uvádí studie Alice Jedličkové (ÚČL AV ČR) Mají Strukturalismus a postStrukturalismus společný předmět?, která vymezuje některé aspekty 110 RECENZE strukturálního a poststrukturálního pojetí estetického objektu na srovnání pražské školy a jejích pokračovatelů. Některým významným pojmům Mukařovského teorie se věnuje Bohumil Fořt (ÚČL AV ČR, MU Brno) v podnětné studii Mukařovského struktury, části a celky. Soustřeďuje se na strukturu literárního vývoje a sleduje její vztahy k jiným strukturám a rovněž její vztah ke struktuře konkrétního literárního díla. Ze současné situace literární vědy vychází Herta Schmidová (Universität Potsdam) v příspěvku Poznáni a zájem u Jana Mukařovského a v současné vědě o kultuře. Sleduje terminologické proměny a důsledky plynoucí z přechodu od obratu k jazyku k obratu ke kultuře a vztah schémat a stereotypů v epistemologických základech literární vědy. Analýze fonické struktury verše se věnuje Pavel Jiráček ve studii Úvahy o fonické linii verše, distinktivnlch příznacích a kognitivní vědě. Sborník uzavírá mimořádně věcná, přehledná a hluboce inspirativní stať Mojmíra Gry gara Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci. Text byl na kolokviu přednesen v rámci diskuse a je v něm na pozadí francouzských diskusí od 60. let 20. století pozoruhodným způsobem představeno myšlení J. Derridy, které bylo ostatně jakýmsi druhým tématem kolokvia. Příspěvky ve sborníku Český Strukturalismus po poststrukturaltsmu ukazují, že zúčastnění badatelépozoruhodnýmarozmanitým způsobem připomnělinejenzávažnostesteticko-filozofického myšlení Jana Mukařovského a dalších osobností pražské školy v historické a současné perspektivě, ale také ho široce a poučeně srovnali s přístupy poststrukturálními, a tím prokázali podnětnost strukturalismu přinejmenším v oblasti poetiky a estetiky literárního díla. Jan Zouhar Josef Ludvík Fischer: Listy o druhých a o sobě, Brno: Torst 2005, 630 s. Vydáním Fischerových Listů získala česká filosofická memoárová literatura (ostatně dost chudá) vynikající přírůstek. Přispělo k tomu především Fischerovo místo v dějinách české filosofie, dané jeho úctyhodným filosofickým dílem i dlouholetou bohatou činností pedagogickou, publicistickou, redakční a politickou. Za druhé obsah a povaha jeho vzpomínání v Listech: psaní o „druhých" i o „sobě" se mu prostupuje, ať píše o poměrech v české společnosti (zejména v letech mezi dvěma světovými válkami), o osobnostech, s nimiž se setkal jako gymnaziální student, posluchač filosofie, češtiny a germanistiky na pražské univerzitě, voják za první světové války, zaměstnanec vědeckých knihoven v Praze, Olomouci a Brně, docent a profesor na brněnské filosofické fakultě, funkcionář Jednoty filosofické, redaktor Sociologické revue a Indexu, při svých politických aktivitách, nebo o svých rodičích, vlastní rodině, o cílech, které si kladl ve vědecké i jiné činnosti, o tom, co ho těšilo i zklamávalo. Za třetí: Fischer vypráví o tom všem zaujatě, poutavě, s citem pro podstatné a vedlejší: v Listech se představuje zkušený autor filosofických traktátů, esejů, úvah i básní, autor vzdělaný, s velkým rozhledem, vtipný, kritický i sebekritický. - Jeden velký nedostatek Ltsty mají: že se vztahují pouze k první polovině Fischerova odborného života. Končí 1. říjnem roku 1938, nakonec tedy čteme o narůstajícím Fischerově znepokojení nad vývojem událostí ve světě a zejména doma v republice a o tom, čím se snažil přispět k podpoře odhodlání nepřipustit žádný zásah do suverénních práv Československa. S 30. zářím se mu spojuje vzpomínka: „Jeli jsme si prohlédnout naše opevnění, narychlo vybudovaná na jihomoravské rovině, jíž se vší pravděpodobností by se bral prvý německý útok... K večeru jsme se vraceli kamsi, nevím už sám kam. Vím jen, že jsme seděli v hostinci a že tam bylo veselo - do té chvíle, dokud hrdina od Zborová nepředčítal do rozhlasu zprávu o kapitulaci. Celý svět se zřítil, zřítil pod nohama, jen jsi padal, padal dolů, padal bez konce." Své Listy Fischer rozdělil do dvou dílů: I. Léta neklidu a hledání a II. Cesta k sobě. Tou „cestou k sobě" rozumí také cestu ke své skladebné filosofii, k „nové filosofické syntezi, která by určila nebo snažila se určit ráz ... dalšího kulturního vývoje", k ideovému východisku pro potřebnou -jak byl přesvědčen - reorganizaci společenského řádu. Připomeňme si proto, že základní obrysy svého „zkusmého předpokladu o utváření řádu skutečnosti" Fischer poprvé uceleně formuloval ve studii O dvojím řádu (v České mysli 1930): Měl být budován na podkladě zkušenosti, s tím, že sama tato zkušenost se bere jako problém. Proti naturalistickým koncepcím, jež jsoucno chápou RECENZE 111 pouze jako systém kvantitativních vztahů, redukují kvality na kvantity apod., rozvádí pojetí skutečnosti jako neustále se vyvíjející kvalitativní rozrůzněnosti. Jednotlivé mody existence jsou navzájem neredukovatelné, jsou však spojeny vztahy, které poutají části a celek; lze proto mluvit také o jednotě a celistvosti skutečnosti. Pro všechny části je příznačné, že v rámci příslušného řádu plní určité funkce, proto úkolem funkcionální analýzy je vystihnout statické i dynamické momenty zkoumané reality; ústřední pojmy systému jsou tudíž pojmy celku, struktury a funkce. Této problematice (s jejími aspekty noetickými, ontologickými, sociologickými, etickými aj.) věnoval všechny své hlavní práce z let 1929-1933: Budoucnost evropské kultury, Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti. Základy poznání, Třetí říše. Úvodem do současného politického stavu, Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická, Rád kapitalistický a skladebný, Krize demokracie I-II. (Po válce z nich v nových vydáních vyšly Zrcadlo doby, 1996 a Krize demokracie, 2005, italsky Torino 1977, sazba vydání připravovaného v nakladatelství Svoboda byla v roce 1969 rozmetána.) - Pracovní vypětí v těchto letech Fischerovi přivodilo duševní i fyzické vyčerpání, které mu v několika následujících letech dovolilo věnovat se jen práci pedagogické, publicistické, redakční a politické. Po válce, strávené v holandské ilegalitě, Fischer opět přednášel (pokud mu to politické poměry dovolovaly) na univerzitách v Brně a v Olomouci (v letech 1947-1949 byl i jejím prvním rektorem) a snažil se také pomocí dalšího studia přírodovědní a společenskovědní problematiky prohloubit svůj filosofický systém. K dalším dílům svých Listů měl tedy Fischer hodně látky, přičemž mnohé z ní by opět souviselo s jeho střetáváním se a potýkáním s danými společenskými poměry. (O Fischerových poválečných letech na brněnské filosofické fakultě jsme psali ve Sborníku prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity, B 47, 2000.) První část svých Listů (o období 1894-1923) Fischer psal v letech 1955-1956, druhou dopsal v roce 1958. V ediční poznámce Jiří Opelík (edici Listů vzorně připravil i s pomocí Fischerových dcer Sylvy a Violy Fischerových a dalších osobností jmenovaných na s. 609) píše také o okolnostech, které před rokem 1990 bránily jejich dřívějšímu vydání, je však třeba znovu říci, že ani půl století, jež uplynulo od jejich napsání, jim neubírá - z výše naznačených důvodů - nic na jejich významu a aktuálnosti. Editor zařadil do edice také Dodatky (Fischer se snažil vyhovět alespoň některým požadavkům redaktorů nakladatelství uvažujících svého času o vydání Listů), obsáhlou Obrazovou přílohu (s. 441-585) a Bibliografii knižních prací (ale bez upozornění, kde všude čtenář může nalézt bibliografii úplnější, a také bez zaznamenání, že samostatně, jako bibliofilský tisk, vyšla Fischerova Poema o čase (Filosofická fakulta Brno 1994). Jiří Opelík v ediční poznámce uvádí, kde před vydáním Listů byly publikovány některé výňatky z nich; odkazuje tedy i na ukázky v našem Sborníku prací (jejich edici připravila Fischerova manželka, dr. Jarmila Fischerova): Základy poznání. Kus autokritiky (B 17, 1970), Z třicátých let (B 36-37, 1989-1990), Docentské začátky na brněnské filosofické fakultě (B 39,1992) a také ve sborníku Hledání řádu skutečnosti, vydaného Masarykovou univerzitou k 100. výročí narození J. L. Fischera v roce 1994. Jiří Gabriel Filozofia i czas przeszly. Profesorovi Czeslawowi Glombikowi w 70. rocznice urodzin, eds. B. Szotek - A. J. Noras, Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Slaskiego 2005, 544 s. Profesor dějin filosofie na Slezské univerzitě v Katovicích Czeslaw Glombik (*1935) patří k badatelům známým i za hranicemi svých zemí. Je autorem několika stovek vědeckých prací, jednajících nejen o filosofii a kultuře polské, ale také německé, české a slovenské. Česká filosofická obec májehojméno pevně spjatézejménaspublikacemiokatolické filosofii 19. a20. století, speciálně o počátcích, vývoji a programu novoscholastického hnutí a novotomismu. V monografiích, studiích a článcích se často a s pozoruhodným vhledem dotýká i dějin českého filosofického myšlení. - Cz. Glombik univerzitní studia absolvoval ve Varšavě (1958), doktorát získal na Jagellonské univerzitě v Krakově (1970), habilitoval se z dějin filosofie na Univerzitě Marie Curie-Sklodowské v Lublinu (1978) a profesorem byl jmenován v roce 1985. Czeslaw Glombik, vědec pevně spjatý s univerzitou (řadu let vedl katedru filosofie na univerzitě v Katovicích), je i znamenitým učitelem filosofie. Na jeho seminářích, které konal každé úterý 112 RECENZE od osmi ráno, bylo vždy plno. Editoři sborníku poznamenávají, že v pedagogické práci se řídil maximou T. Kotarbinského: „Daj-my spokoj reglementacji metod, niech každý pracuje jak može naj-lepiej, byle to robil s požádaným skutkiem." (Zanechejme předepisování metod, ať každý pracuje, jak může nejlépe, jen když to činí s žádoucím výsledkem.) Při psaní dbá na to, aby jeho texty byly po jazykové stránce vybroušené, ale vždy dobře srozumitelné a podněcující uvažování i obrazotvornost čtenářů. Úctu a respekt vzbuzuje však nejen jeho vědecká a pedagogická činnost, ale i sama jeho osobnost: je otevřený světu i lidem, komunikativní, pohodový, přátelský. Také o tom vypovídá recenzovaný sborník, do něhož Cz. Glombikovi u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin přispěli jeho přátelé, kolegové i žáci. Autoři prvního z pěti oddílů sborníku - Profesor Czeslaw GJombik a filozofia (s. 11-55) - se zaměřili na jubilantův život a dílo, a to z několika úhlů. Nevšední přístup zvolil Glombikův kolega B. Szubert. V článku Fotografie (s. 11-16) sděluje, proč stěny profesorovy pracovny na Institutu filosofie Slezské univerzity zdobí pět portrétů - Jana Legowicze, Wladyslawa Tatarkiewicze, Tadeusze Kotarbinského, Andrzeje Nowického a Karla Máchy: obecně vzato na znamení úcty a vděčnosti, jež chová právě k portrétovaným osobnostem. Mnozí však vědí, že Czeslaw Glombik svůj vztah k nim vyjádřil i mnohem výraznějším způsobem: Z jeho podnětu uspořádala Slezská univerzita mezinárodní konference o životě a díle J. Legowicze (1999) a T. Tatarkiewicze (2001); badatelský zájem o Tatarkiewiczovo dílo dokládá ostatně i jeho nejnovější knižní publikace Obecnošé filozofa. Studia historyofilozoficzne o Wladyslawie Tatarkiewiczu (2005). Konferenci o Kotarbinském naplánoval na rok 2007, kdy uplyne 120 let od jeho narození a 25 let od jeho smrti. - Glombik se zasloužil rovněž o velké konference konané na počest Józefa Bocheňského (2002; sborník příspěvků Ojciec JózefBocheňski. Drogi žycia i myslenia filozoficznego redakčně připravený Cz. Glombikem vyšel roku 2004) a Romana Ingardena (2003). Proč si tedy Glombik i prostřednictvím portrétů na stěně své pracovny připomínal právě zmíněné osobnosti? Historik filosofie Jan Legowicz (1909-1992) byl jedním z Glombikových profesorů na varšavské univerzitě: pod jeho vedením napsal svou doktorskou práci a rozhodl se soustředit svůj badatelský zájem především na katolickou filosofii. V osobním kontaktu s Legowiczem názorně poznával, jak by měl profesor vést své studenty a doktorandy a jaké vůbec jsou jeho povinnosti. Wladyslav Tatarkiewicz (1886-1980), estetik a historik nejen polské filosofie, autor třídílné Historie filozofii (v roce 2004 vyšlo její 21. vydání),již vroce 1973 s uznáním přivítal Glombikovu knihu Czlowiek i história. Studium koncepcji filozqficznej Stefana Pawlickiego, povzbudil ho a plně schválil jeho zaměření na dějiny polské filosofie. (Tatarkiewicz přednášel několik let po druhé světové válce také v Katovicích.) U Tadeusze Kotarbinského (1886-1981), příslušníka RECENZE 113 tzv. lvovsko-varšavské školy, se Glombik na varšavské univerzitě učil preciznosti v mluveném i psaném projevu. Pod vedením Andrzeje Novického (*1919) se zapojil do bádání nad dějinami polské filosofie 20. století, jež mu pak umožnilo napsat habilitační spis Tradycje i interpretaci e. Antoni Molicki a reakcja katolická wobec polskiej „filozofii narodowej"; k habilitaci došlo v roce 1978 v Lublinu a Nowicki byl jedním z oponentů. S Karlem Máchou (*1931), českým filosofem žijícím od roku 1978 v Německu, Glombika spojuje mimo jiné hluboký zájem o historiografii české filosofie (Máchaje autorem rozsáhlé práce Glaube und Vernunft. Die Böhmische Philosophie in geschichtlicher Übersicht I-IV, 1985-1998). - O českou filosofii se Czeslaw Glombik zajímá už od své doktorské disertace, kdy se poprvé setkal se jménem herbartovce Oldřicha Kramáře, v roce 1877 neúspěšného kandidáta na místo vedoucího katedry filosofie na Jagellonské univerzitě. V roce 1984 publikoval článek o Kramářových krakovských filosofických kontaktech a jednu kapitolu mu věnoval v knize Impulsy i zblíženia. Siedem szkiców z dziejów czesko-polskich kontaktów filozoficznych (1996). Na české filosofické a teologické myšlení nezapomíná ani ve studiích o novoscholastice (Poczqtki neoscholastyki polskiej, 1991) anovotomismu (Tomizm czasów nadziei. Slowiaňskie kongresy tomistyczne, Praga 1932-Poznaň 1934,1994; Český novotomismus třicátých let, 1995). Jeho přínos k dějinám české a polské filosofie nezůstává u nás bez čtenářské odezvy a stojí i za rozhodnutím Palackého univerzity v Olomouci udělit Czeslawu Glombikovi čestný doktorát filosofie (titul doctor honoris causa mu byl udělen na slavnostním zasedání vědeckých rad UP a FF UP dne 31. března 2005). - Szubertův životopisně laděný článek má bohatou fotografickou přílohu, zachycující významné okamžiky Glombikova profesního života, od doktorské promoce v roce 1970 po právě zmíněný olomoucký doktorát honoris causa. Příspěvek Stefana Symotiuka Kontekst historyczny badaň Czeslawa Glombika nad filozofi^ polsky (s. 17-31) navazuje na Szubertův článek výkladem o výsledcích Glombikova bádání v jeho základním oboru, v dějinách polské filosofie. Ukazuje, že Glombikovy práce o polské novoscholastice jsou pevně zasazeny do politického, filosofického a církevního dění v 19.-20. století, a mimo jiné zmiňuje určující podíl lvovsko-varšavské školy na formování jeho exaktního usuzování. Glombikovu osobnost dokresluje takto: „To, že práce historika nespočívá pouze ve sbírání faktů, aleje též radostným putováním různorodými ideovými krajinami, je výrazným rysem Cz. Glombika jako historika polské filosofie. Možná, že jeho axiologii lépe vyčteme ze studie o štěstí, kterou publikoval, navazuje (současně s A. Banachem) na slavné dílo W. Tatarkiewicze." (Symotiuk tu odkazuje na Glombikovu studii Oblicza szczešcia vydanou ve Varšavě v roce 1982.) Na naznačený Glombikův zájem o české filosofické myšlení se ve sborníku soustřeďuje Jan Zouhar, profesor filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho článek Czeslaw Glombik a česká filosofie (s. 32-37) je publikován česky, protože dosavadní kontakty českých a polských filosofů ukázaly, že si dobře rozumějí i prostřednictvím svých rodných jazyků. Zouhar v něm připomíná vzájemné vztahy českých a polských filosofů v čase mezi dvěma světovými válkami (tu se objevují jména W. M. Kozlowski, T. Kroňski, J. Tvrdý, J. Král, F. Pelikán, J. Patočka ad.) i poválečný zájem mladších českých autorů o polskou filosofii a logiku (I. Tretera, J. Zumr, P. Materna - překladatel polských prací o logice, ad.). Czeslaw Glombik je na polské straně důstojným pokračovatelem této tradice. Zouhar konstatuje, že do povědomí českých čtenářů se dostal už v 80. letech, a to především monografiemi Metafizyka kultury (1982) a Martin Grabmann i polská filozofia katolická (1983). Od začátku 90. let podněcuje a prohlubuje spolupráci mezi Katedrou filosofie Slezské univerzity v Katovicích a obdobnými pracovišti na univerzitách českých (Olomouc, Brno) i slovenských (Bratislava, Prešov) a motivuje filosofy k účasti na společných odborných projektech i konferencích (zejména v Katovicích a Wisle). Setkávání českých osobností s polskou filosofií a kulturou se věnuje rovněž jako historik filosofie - v knize Impulsy i zblíženia píše o J. Husovi (v soudobé perspektivě polského ekumenického myšlení), J. Kollárovi (a ohlasech jeho díla v Polsku), O. Kramářovi (a Jagellonské univerzitě), J. Kratochvílovi (a jeho novoscholastickém výkladu filosofie), o českých i polských propagátorech myšlenky slovanského filosofického sjezdu, o publikacích brněnských filosofů, o knize L. Nového Filosof T. G. Masaryk (a badatelském zájmu některých polských filosofů o Masarykovo dílo). Podle Zouhara „Glombikovy práce jsou objevné i v tom smyslu, že využívají dosud neznámé archivní dokumenty, především korespondenci mezi četnými českými a polskými filosofy, například W. Tatarkiewicze s profesorem Univerzity Karlovy 114 RECENZE W REKTORKA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI A DĚKAN FILOZOFICKÉ FAKULTY UP SI VÁS DOVOLUJI POZVAT NA SLAVNOSTNÍ ZASEDÁNÍ VĚDECKÝCH RAD UNIVERZITY PALACKÉHO A FILOZOFICKÉ FAKULTY UP, NA NĚMŽ BUDE UDĚLEN TITUL DOCTOR HONORIS CAUSA Prof. zw. Dr hab. Czesiawu GLOMBIKOWl, VÝZNAMNÉMU HISTORIKOVI ČESKÉ A POLSKÉ FILOZOFIE ZASEDÁNÍ SE USKUTEČNI V AULE FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO, KŘÍŽKOVSKÉHO 10, OLOMOUC. DNE 31, BŘEZNA Z005 V 1! HODIN Prof. MUDi, PhDr. Jana Mačáková, CSc. P,„f. PhDr. Ivo Barteček, CSc, lektorka Univerzity Palackého v Olomouci děkan Filojofické fakulty UP v Olomouci v Praze Emanuelem Rádlem (1873-1942) v době příprav VIII. mezinárodního kongresu filosofů, který se konal v Praze v roce 1934, nebo s dalším významným českým filosofem a sociologem Josefem Králem (1882-1978) v letech 1948-1950". Důkladnou znalost českých filosofických reálií prokazují i jeho recenze olomouckého Filosofického slovníku (1995), Patočkovy bibliografie (1997), sborníku o S. M. Braitovi (1998), Blechovy monografie o Patočkovi (1999) i Zumrovy o herbartismu (1999), a také řada časopiseckých statí, například přehledová studie Filozofia czeska XXwieku v zarysowych opracovaniach historii filozofii czechoslowackiej z roku 2001. V ní svůj výklad zaměřil zvláště na čtyři přední představitele českého myšlení, E. Rádla, J. Krále a na exilové filosofy N. Lobkowice a K. Máchu. Oddíl Profesor Glombik a filozofia uzavírá Bibliografie prací Czeslawa Glombika z let 1958-2005, kterou sestavila Barbara Szotek (s. 38-55). Poskytuje úplný přehled jeho monografií, studií a sborníkových a časopiseckých článků; cenné je i to, že jednotlivé bibliografické údaje hned doplňují odkazy na jejich recenze a jiné ohlasy. Další oddíly tu představím už jen výčtem příspěvků, jež ve sborníku můžeme nalistovat. Je pro ně příznačné, že jejich autoři využívají možnosti zmínit se i o Glombikových pracích a názorech k danému tématu, a tak dále rozšiřují a prohlubují čtenářův obraz o Glombikově filosofickém myšlení, jeho principech a zásadách, o jeho díle. Oddíl Z badaií nad historic filozofia (s. 59-108). A. Jonkisz: O filozofii i nauce uwag kilka; V. Leško: Gadamerova filozofická hermeneutika a dejiny filozofie; A. J. Noras: História filozofii - nauka niepotrzebna? Oddíl Filozofia polská w badaniach historycznofilozoficznych (s. 111-236). J. Budniak: Duchowošč chrzešcijanska Jana Sarkandra; W. Kaczocha: Problémy i zagadnienia filozofii kultury i cywilizacji (rozwijane w pierwszej polowie XX. wieku w polskiej filozofii); T. Mróz: Dwaj polscy badacze Platona: Stefan Pawlicki i Wincenty Lutoslawski; JozefPawlak: Stosunek Nikolaja Michajlowskiego do Herberta Spencera idei postepu spolecznego; R. Sitek: O osobliwošciach polskiej powojennej filozofii; J. Szmyd: Cywilizacja wspólczesna z perspektywy filozofii edukacji (Bogdan Suchodolski i Anna Teresa Tymieniecka); B. Szotek: Kant a filozofia polská w pogladach Mariana Massoniusa; P. Szydlowski: Teologizacja pedagogiki w twórczošci Jacka Woronieckiego (1878-1949); W. Tyburski: Zagadnienie sensu w mysli Henryka Elzenberga; J. Zumr. Jan Patočka a polští filosofové. Oddíl Z badaií historycznofilozoficznych (s. 239^155). /. Blecha: Olomouc filosofická. Historická črta; S. Borzym: O jednosti i nicošci w dawnej mysli niemieckiej; R. Dupkala: Ratio et fides v dejinách slovenskej filozofie; T. Guz: Nietzsches religionsphilosophische Denkperspektiven; J. Hrdlička: Historik Jaroslav Goll a Josef Pekař - učitelé katolického husitologa Vlastimila Kybala; S. Janeczek: Filozofia tzw. drugiej scholastyki w nowožytnej szkole wyznaniowej a kultura RECENZE 115 renesansu; J. Kopania: Kategoria rozciaglosci w polemice More'a z Descartes'em; P. Laciak: Pojecie wraženia zmyslowego w transcendentalizmie Kanta; R. Palacz: Seneki pouczenia o sensie žycialudzkiego;//. R. Sepp: Phänomenologische Ästhetik. Ein geschichtlicher Abriss; O. Sisáková: Transformácie axiologického subjektu; K. Wieczorek: Swiat, dzieje, obecnosč. Na marginesie rozwažan Jana Patočki; K. Wolsza: Odnowa metafizyki w katolickiej szkole Heideggera. Oddíl Badania fllozoflczne (s. 459-540). J. Baňka: „Szczelina teražniej szosci" i interwal recens; B. Horyna: Cogitor ergo sum. Fragmenty; S. Jedynak: Kultura a poznanie; A. Kiepas: Czlowiek jako podmiot odpowiedzialnosci w obszarze techniki; K. Mácha: Fragen zum anthropologischen Hintergrund der Geschichte; J. Miziňska: Królestwo Midasa. Anoreksja i bulimia cywilizacji konsumpcyjnej; J. Stepán: Bytí a mětí - jedna ontológie; M. Szulakiewicz: Czlowiek jako ens sapiens; J. Woleňski: Uwagi o historii formuly Veritas est adequatio intellectus et rei. Kniha Filozofia i czas przeszly je důstojným a trvalým připomenutím jubilea vzácné osobnosti polské filosofie Cz. Glombika, jeho záslužné práce vědecké i pedagogické, a také příkladem, jak rozvíjet profesionální i přátelské vztahy. Čtenářské potěšení z knihy umocňuje přehledné uspořádání jejího obsahu a elegantní výtvarná podoba. Helena Pavlincová Z oslav 70. narozenin prof Cz. Glombika na Slezské univerzitě v Katovicích dne 15. prosince 2005: Zleva profesoři: J. Lásek - proděkan HTF UK, A. Noras - Institut filosofie Slezské univerzity, R. Dupkala - děkan FF Prešovské univerzity, B. Lominski - děkan Fakulty sociálních věd Slezské univerzity, A. Kiepas - ředitel IF Slezské univerzity, A. Labno - prorektor Slezské univerzity, W. Banyš - prorektor Slezské univerzity, B. Kožusznik - prorektor Slezské univerzity, F. Mihina - rektor Prešovské univerzity, J. Banka - proděkan, Cz. Glombik. Proděkan prof Jan B. Lásek udělil prof Glombikovi při této příležitosti za Husitskou teologickou fakultu Medaili Jana Husa. 116 RECENZE Czeslaw Glombik: Obecnošé filozofa. Studia historycznofilozoficzne o Wladyslawie Tatarkiewiczu, Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Slaskiego 2005,208 s. Czeslaw Glombik řadí W. Tatarkiewicze (1886-1981) - spolu s K. Twardowským, J. Lu-kasiewiczem, St. Lesniewským, A. Tarským a T. Kotarbiňským - k nejvýznamnějším polským filosofům 20. století. V poslední době mu věnoval pozornost i jako redaktor a spoluautor konferenčního sborníku Wladyslaw Tatarkiewicz. W siedemdziesieciolecie I wydania „Historii filozofii" (Katowice 2003). (Tatarkiewiczovy Dějiny filosofie vyšly poprvé ve Lvově roku 1931 a v roce 2004 se dočkaly 21. vydání!) Jeho nová kniha má tři oddíly: Wladyslaw Tatarkiewicz wšród marburskich neokantystów i wobec neokcmtyzmu (s. 11-90), Polscy nauczyciele W. Tatarkiewicza (s. 91-130), W. Tatarkiewicz. ipoczqtkifilozofii akademickej v Katowicach (s. 131-175) aAneksy (s. 179-195). První oddíl - W. Tatarkiewicz mezi marburskými novokantovci a novokantovci vůbec - má zase tři části: Dvě z nich (Tatarkiewicz w Marburgu a Rozprava doktorská Tatarkiewicza) se zabývají Tatarkiewiczowými univerzitními studiemi: Začal je v roce 1903 v rodné Varšavě, od roku 1905 (univerzita ve Varšavě byla carskou vládou uzavřena) pokračoval v Curychu, Berlíně a posléze (od jara 1907) na marburské Philipps Universität (Filippině), kde také v prosinci 1909 - po obhajobě disertace Die Disposition der aristotelischen Prinzipien a zkouškách z filosofie, experimentální fyziky a dějin umění - získal doktorát filosofie. (Univerzitu v Marburku, jako protestantskou, založil v roce 1527 lankrabě Filip Hesenský.) Tatarkiewicz se k odchodu do provinčního města na řece Lahn rozhodl, když, jak sám napsal, v Berlíně vyslechl „znamenitou a podnětnou přednášku marburského profesora". Studia na Filippině absolvoval v duchu tamější novokantovské filosofické školy, jejímiž tvůrci a představiteli byli profesoři Hermann Cohen a Paul Natorp. Čtenáři Glombikových historickofilosofických prací vědí, že autor se v nich obvykle snaží využít každé příležitosti k tomu, aby co nejvíce pověděl i o osobnostech, s nimiž jeho ústřední postava měla odborné kontakty nebo které v jejím prostředí ovlivňovaly dobový filosofický život. Platí to také o knize o Tatarkiewiczovi; např. při líčení jeho studia na Filippině Glombik nabízí filosofické portréty nejen Cohena a Natorpa (k těm se také v knize vrací i na jiných místech), ale i dalších tamějších učitelů a absolventů (přičemž se ledacos dovídáme např. i o učitelích marburských učitelů). Hezký medailon je věnován i Paulu Menzerovi (1873-1960), který v Marburku přednášel v letech 1906-1908, i když se nehlásil k tamějšímu novokantovství; Glombik jej zmiňuje jako předního znalce Kantovy filosofie a spolueditora jeho sebraných spisů. Tatarkiewicz na Filippině první rok studoval Platóna, druhý Kanta a v třetím se soustředil na disertaci o Aristotelově „první filosofii" (v předmluvě uvádí, že „profesor" mu toto téma doporučil s tím, že se mu to bude v Polsku nejspíše hodit). Zabýval se v ní pojmy a principy, s jejichž pomocí Aristoteles konstituoval svou metafyziku, jejich vnitřní vazbou, logickou posloupností jejich výskytu; snažil se zjistit, jak jsou v jeho „první filosofii" pojmy substance, forma, látka, podstata, příčina, účel, možnost, skutečnost aj. uspořádány do problémových skupin, dílčím způsobem přispívají k řešení otázky podstaty bytí. Dosavadní řecká filosofie nabízela tyto pojmy nepropracované, neutříděné, spjaté s různorodými problémovými okruhy; Aristoteles byl tak tlačen k tomu, aby poprvé ve velkém stylu pojal dějiny filosofie jako systematickou historiografii otázek, problémů a principů. Oponenty Tatarkiewiczovy disertace byli Cohen a Natorp; jejich uznalá vyjádření Glombik otiskuje v Dodatcích své knihy. Druhá část prvního oddílu má název Tématy niemieckie we wczesnych prácach historycznofilozoficznych Tatarkiewicza a vztahuje se k období od Tatarkiewiczova odchodu z Marburku do začátku 20. let. (V letech 1911-12 mj. navštěvoval na pařížské College de France přednášky H. Bergsona a P. Janeta, do Varšavy se vrátil v roce 1913.) Glombik ji člení do tří kapitol: Studia nad Arystotelesem - došwiadczenia marburskie i odglosy polskie, Neokantyzm marburski w prezentacjach Tatarkiewicza a Odkrycie fenomenologii getyňskej i wažnošč studiów fenomeno-logicznych. - V první kapitole píše o domácích (K. F. Wize, J. Lukasiewicz) a zahraničních (C. Fries, W. D. Ross) ohlasech na Tatarkiewiczovu dizertaci a o dalších - nejen Tatarkiewiczowých -pracích k aristotelovské problematice z tehdejší doby. (Disertace byla zařazena do marburské edice Philosophische Arbeiten, určené pro publikace psané v duchu marburského novokantovství nebo RECENZE 117 alespoň kantovském; vyšel zde např. Cassirer, Görland, N. Hartmann, Heimsoeth). Na pokračující Tatarkiewiczův zájem o aristotelovskou látku ukazuje jeho recenze knihy WiktoraWqsika Ä"aíegon'e Arystotelesa pod wzgledem historycznym i systematicznym (1909), jíž Glombik věnuje více místa i proto, aby blíže představil Wasika samého a srovnal přístup obou autorů k dané látce. Čteme tu i o pracích (a jejich ohlasech) K. F. Wizeho Eine Einteilung der philosophischen Wissenschaften nach Aristoteles' Prinzipien a Über Kategorien a knize J. Lukasiewicze O zasadzie sprzecznošci u Arystotelesa (1910). Tatarkiewicz považoval interpretaci velkých filosofických děl za trvalý úkol historiků filosofie, kteří sami se přitom mohou hlásit k jakémukoli filosofickému směru. Už tím dodatkem se dostal do rozporu s badatelskými zásadami a praktikami marburské školy, poněvadž ta, jak napsal, uznávala za správné jenom to, co odpovídalo jejímu učení. V předmluvě polského překladu své disertace Úklad poječ w filozofii Arystotelesa (1978) poznamenal, že „to, co se v Německu i na celém světě dělo mimo marburskou školu, její profesoři považovali za blud a nezabývali se tím", a že její studenti buď respektovali panující názor, nebo školu rychle opouštěli. Odpovídaje na otázku, proč Tatarkiewicz zůstal, Glombik odkazuje i na jeho slova: nikoli proto, že by akceptoval její filosofickou koncepci, nebo se - v slabší verzi - stal jejím přívržencem, ale proto, že se tam setkal s úctyhodným, náročnýmmyšlením, které prospívalo individuálnímu myšlenkovému rozvoji studentů a tím i jejich uvažování o vlastním filosofickém světovém názoru. Podobné to bylo i s jinými absolventy školy: např. Cassirer, Hartmann, Heimsoeth měli blízko k marburskému novokantismu, ale časem přešli na jiné filosofické pozice. - Druhá kapitola je věnována pracím, v nichž se Tatarkiewicz nebo i další polští autoři vyslovují k marburského novokantovství; Glombikovi poskytují východisko k vlastním úvahám o celkovém vývoji tohoto filosofického směru. O Cohenovi psal v Polsku jako první Stanislaw Brzozowski: v roce 1903 recenzoval jeho spis Logik der reinen Erkenntnis (1902). Podle Glombika užil výrazu „marburská škola" poprvé Lukasiewicz ve své recenzi Tatarkiewiczovy disertace (JeJmo autora v ní nazval „uczniem szkoly marburskiej"). Tatarkiewicz informoval Poláky o filosofii na marburské univerzitě poprvé v přednášce na zasedání Polskiego Towarzystwa Psychologicznego ve Varšavě v květnu 1910. (V této souvislosti Glombik ovšem neopomene blíže představit jak tuto varšavskou Společnost, založenou v roce 1907 z iniciativy Wladyslawa Weryhy, tak jí blízké Polskie Towarzystwo Filozoficzne ve Lvově; s oběma institucemi Tatarkiewicz spolupracoval.) Varšavskou přednášku Tatarkiewicz v rozšířené podobě otiskl v roce 1911 v časopise PrzeglqdFilozoficzny s názvem Spór o Platona. Genezi a rozvoj marburské filosofické školy v ní spojoval s diskusemi o Platónově filosofii, o možnostech jejího nového čtení, tedy i s Cohenovou studií Piatons Ideenlehre und die Mathematik (samostatně vyšla 1879) a Natorpovou knihou Piatos Ideenlehre. Eine Einführung in den Idealismus (1903); její tezi, že „Platónovo učení o idejích je zrozením idealismu v dějinách lidstva", považoval za jednu z ústředních myšlenek marburské školy. Za shodný se směřováním marburské školy Tatarkiewicz považoval i spis N. Hartmanna Platos Logik des Seins (1909). Hartmannův odvrat od marburského novokantovství klade do 20. let, nalézaje pro to doklady v jeho spisech Grundzüge einer Metaphysik der Erkenntnis, 1923 a Die Philosophie des deutschen Idealismus, 1929. Ve Sporu o Platóna Tatarkiewicz představuje marburské filosofy ne jako kantovce, ale „platonology nového typu". Krátce nato, na přednášce ve lvovské Polské filosofické společnosti (vydané s titulem Logika czystego poznania, Przeglqd Filosoficzny 1911), už Cohenův spis Logik der reinen Erkenntnis, jeho pojmový aparát, systém tvrzení, metodu vyvozování konfrontuje s historickým Kantem, ukazuje, co z něho Cohen drží a v čem se od něho odchyluje. K marburské filosofické škole se dostával i v recenzích Cassirerovy knihy Substanzbegriff und Funktionsbegriff. Untersuchungen über die Grundfragen der Erkenntniskritik (Ruch Filozoficzny 1911), Natorpovy studie Kant und die Marburger Schule z Kant-Studien 1912) a monografie Alice Stériadové L Interpretation de la doctrine de Kant par l Ecole de Marburg, Paříž 1913 (tyto recenze uveřejnil Ruch Filozoficzny v r. 1913 a 1914). Počátek marburské novokantovské školy spatřoval v přijetí Kantovy transcendentálni metody jako svébytné metody filosofování a argumentace filosofických tezí. Dodával však, že její představitelé nechtějí pouze opakovat názory autora Kritik, ale dále je rozvíjet: při akceptaci jejích zásadních bodů změnit pojetí jiných tak, aby Kantova nauka představovalajediný kvas (zaczyn) všeho jejich vlastního filosofování. Souhlasil se Stériadovou, že je pro ně příznačné „stanovisko idealistické, metoda transcendentálni, apriorismus transcendentálni 118 RECENZE - ani psychologický, ani metafyzický, svazek filosofie s vědou a čisté myšlení nezávislé na intuici a smyslech". Glombik několikrát opakuje, že Tatarkiewicz jako student zastihl v Marburku novokantismus už v jeho zformované podobě, v čase začínající stagnace; pozorně ho studoval, rád o něm po svém návratu do Polska psal a vracel se k němu i ve svých pozdějších pracích (např. Rozstanie z kantyzmem, História filozofii), ale sám se k němu nehlásil; neodpovídal ani jeho nárokům na fungování filosofie. - Výsledkem Glombikova stylu zpracování zvoleného tématu této části jeho nové knihy je celkový pohled na filosofii na marburské univerzitě, na počátky, formování a vyústění jejího novokantovství. Umně do svého výkladu zakomponovává další osobnosti spojené s Filippinou nebo alespoň s jejím učením. Dostává se tak i na Christiana Wolffa, Eduarda Zellera (vedl taměj ší katedru filosofie v letech 1849-1862), Otto Liebmanna (v práci Kant und die Epigonen, 1865, stále opakoval, že „also muss auf Kant zurückgegangen werden"), F. A. Langa (za svého působení na Filippině v letech 1872-1875 „dal Marburku Cohena", když tam v roce 1873 podpořil jeho habilitaci, o niž se Cohen předtím marně ucházel v Berlíně a Lipsku), G. F. Weissenborna, J. F. Bergmanna, na Cohenovy a Natorpovy posluchače H. Heimsoetha, E. Cassirera (Cohenova nejvýznamnějšího žáka), R. Stammlera (marburský novokantismus přenesl do filosofie práva), K. Vorländern ad. Glombik líčí upadající vliv novokantovství rovněž v Marburku, který se po Menzerově smrti projevil i tím, že se na uvolněné místo nepodařilo sehnat vůbec kantovce a že po Cohenově odchodu (1913) byl za jeho nástupce vybrán nejen nekantovec, ale i nefilosof- psycholog E. J. Jaens (Cohenem i Natorpem doporučovanou kandidaturu Cassirerovu fakulta odmítla). Jaens byl však výraznou osobností tehdejší psychologie, a tak i jemu věnuje Glombik odpovídající pozornost, všímaje si rovněž ohlasu jeho díla v polské literatuře. Začátek nových „lepších časů" marburské filosofie Glombik spojuje s poválečným návratem Heimsoetha a Hartmanna na Filippinu; oba se stále nějak Kantem zabývali, s marburským novokantismem se však už zcela rozešli. V závěru druhé kapitoly Glombik skutečnost, že marburský důsledný „monistický idealismus" (se svým krajním racionalismem, ideou čistého myšlení neopírajícího se o smyslovou zkušenost), vzdálený všem ústupkům nejen vůči materialismu, ale i dualistickému realismu (s jeho - třeba kantovský chápanou - „věcí o sobě", rozlišováním jevu a podstaty), byl Tatarkiewiczovi cizí, byť se k němu, resp. k jeho představitelům, bezprostředně kriticky nevyslovoval, dokládá i několika dalšími Tatarkiewiczovými projevy z let po návratu do Varšavy. Vedle stati Über die natürliche Weltansicht (ve sborníku Philosophische Abhandlungen. Hermann Cohen zum 70-sten Geburtstag dargebrach, Berlin 1912), jež už svým titulem naznačuje, že se odchyluje od Cohenova myšlení, jsou to i dvě řady přednášek v Polské psychologické společnosti v letech 1912 a 1913. První uvedl přednáškami Rehabilitacjanaturalnego poznanija a Perspektywy metafrzyczne (v té mluvil zejména o Begsonovi a jeho požadavku „poznávat živou skutečnost v celé její plynulosti"), v přednáškách druhé řady (se souborným názvem O rodzaj ach przedmietow) věnoval pozornost také fenomenologii a novoscholastice. Tatarkiewicz jako filosof a historik filosofie citlivě chápal a oceňoval stanoviska a názory jiných myslitelů, bral si z nich poučení a podněty pro vlastní filosofickou práci; vstřícný přístup k různým filosofickým koncepcím mu byl výrazem vědomí o historické podmíněnosti všeho filosofování a obranou proti subjektivismu a doktrinářství. V třetí kapitole druhé části prvního oddílu Glombik ukazuje, jak Tatarkiewicz svou studií Szkola fenomenologów (Ruch Filozoficzny 1913) přispěl k informování Poláků o fenomenologii, resp. o gottingenské fenomenologické škole; v letech 1902-1915 Husserl působil na univerzitě v Göttingen. (Pro Glombika to není nové téma: v roce 1999 vydal v Katovicích knihu Husserl iPolacy. Pierwsze spotkania, wczesne reakcje.)0 Husserlově Philosophie der Arithmethik psal sice už v roce 1895 Wladyslaw Heinrich, ale Tatarkiewicz představil Husserla a jeho mladé stoupence jako zorganizovanou skupinu filosofů, tedy jako školu. Podle Glombika tedy Tatarkiewicz později právem napsal, že jeho článek o gottingenské škole (přetištěný v Dodatcích) „byl teprve první v Polsku a j eden z prvních v Evropě". - Glombik cituje i uznalá slova Jana Patočky z jeho doslovu k překladu Ingardenovy knihy O poznávání literárního díla (1967), že právě Tatarkiewiczovou zásluhou „význam fenomenologie jako první mezi všemi slovanskými zeměmi docenilo Polsko", ale s dodatkem, že méně informovanému čtenáři Patočka „ztížil orientaci v Tatarkiewiczových názorech", když o něm napsal, že „má blíže k novokantovství". Součástí této kapitolky je také analýza Tatarkiewiczova vztahu k Ingardenovi. RECENZE 119 Druhý oddíl Glombikovy knihy Polscy nauczyciele W. Tatarkiewicza je věnován několika dalším představitelům polské filosofie. Po maturitě na varšavském gymnáziu Tatarkiewicz vstoupil na tamější univerzitu, ale - jak už o tom byla řeč - brzy odešel studovat do zahraničí. V jeho pozdějších vzpomínkách dostali však místo nejen jeho univerzitní profesoři, ale také polští vrstevníci a učitelé, kteří jej ,jako první, ještě před jeho odjezdem na zahraniční studia, uváděli do zvláštností filosofického myšlení, a pak - už po získání doktorátu - působili na uspořádání a nasměrování jeho badatelských zájmů". Při jejich představování se Glombik opírá jak o Tatarkiewiczovy zápisky (např. Wspomnienia, 1979), tak o četné studie dalších autorů píšících o Tatarkiewiczovi nebo o jím vzpomínaných filosofech, a také o - často dosud málo využité - archívní materiály. Oddíl uvádí kapitola W kregu rówiešników: Eugeniusz Minkowski i Bronislaw Krystall. S E. Minkowským se Tatarkiewicz znal z varšavského gymnázia, Krystall byl jeho kolegou na studiích v Marburku. Glombik načrtává jejich portréty, ukazuje, čím mohli Tatarkiewicze filosoficky zaujmout. E. Minkowski (1885-1972) se věnoval medicíně, biochemii, psychologii a psychiatrii (je označován za spolutvůrce jejího fenomenologického směru); ve filosofii bývá spojován s bergsonismem, fenomenologií a filosofií existenciami; žil ve Francii, některé texty však publikoval v Polsku. B. Krystall (1887-1983) se zabýval především estetikou a uměnovědou, byl znám i jako sběratel umění. Glombik soudí, že Tatarkiewicze s Krystallem sbližoval nejen zájem o problematiku umění (zvláště dějiny architektury), ale také otázky organizace polského školství, zejména v čase po první světové válce. Další kapitolu Glombik věnuje památce jednoho z prvních polských filosofů, které Tatarkiewicz poznal za svých studentských let: Adamu Mahrburgovi (1855-1913). Tento představitel „polského radikálního noetického kriticismu drženého v pozitivistickém duchu" přišel v roce 1890 do Varšavy, když se marně předtím ucházel o místo na krakovské katedře filosofie. Glombik cituj e Tatarkiewicze: „Univerzitní výklady mě nezajímaly. Zato jsem chodil na tajné, především na výklady filosofie a psychologie Adama Mahrburga. Ty konšpiratívni výklady byly určitě nejlepší ze všech, které jsem v životě slyšel." Podle Tatarkiewicze byl Mahrburg nejen vynikajícím pedagogem, ale také nedostižným vzorem pracovitosti. Glombik se svou příznačnou pečlivostí také ukazuje, jak a čím si Mahrburg toto Tatarkiewiczovo ocenění zasloužil. Kapitolu Spotkanie Wladyslawa Weryho uvádí Glombik tezí, že pro Tatarkiewicze mělo jeho setkání s Werym (1868-1916) po návratu ze studií do Polska stejný význam, jaký měly pro prohloubení kvalifikace jiných začínajících polských filosofů jejich krátkodobé výjezdy do zahraničí. Dokládají především tím, že - s odvoláním na další literaturu - ukazuje, proč lze tvrdit, že ve Varšavě se v těch časech všechen filosofický život soustřeďoval kolem Weryho: V roce 1897 založil čtvrtletník Przeglqd Filozoficzny, první polský filosofický časopis; v roce 1907 bylo z jeho iniciativy ve Varšavě ustaveno Polskie Towarzystwo Psychologiczne; od roku 1915 byl činný v novém varšavském Institutu filosofickém, který sdružoval osobnosti zajímající se o filosofii, organizoval přednášky a diskuse, napomáhal vydávání filosofických publikací. Stal se rovněž členem Polské společnosti filosofické (Polskie Towarzystwo Filozoficzne), které v roce 1904 založil a pak řídil K. Twardowský; v Przeglqdu informoval o její činnosti a otiskoval příspěvky jejích členů. Glombik píše ovšem i o Weryho publikacích a o spolupráci s Tatarkiewiczem. Poslední kapitolu druhého oddílu Kazimierz Twardovski - nauczyciel z božej laski (s. 117-130) Glombik vyhradil Tatrkiewiczovým „setkáním" s proslulým tvůrcem polské filosofické školy Ivovsko-varšavské. Tatarkiewicz po odchodu z Marburku ve Lvově krátce studoval a v roce 1919 se tam habilitoval (knihou O bezwzglednošci dobra). V literatuře (J. Woleňski, J. J. Jadacki, J. Pele, R. Palacz) bývá Tatarkiewicz označován za prvního žáka Twardowského, za jednoho z vynikajících představitelů jeho školy. Glombik se zaměřuje na Tatarkiewiczovu lvovskou habilitaci, na jeho spolupráci s tamější Filosofickou společností (je uveden už v prvním seznamu 95 členů) a s časopisem Ruch Filozoficzny, který Twardowský založil v roce 1911. Třetí oddíl (s. 131-175) WJadysJaw Tatarkiewicz i poczqtki filozofii akademickej w Ka-towicach vypovídá především o niterném vztahu Czeslawa Glombika k městu a škole, na níž sám působí. Tatarkiewicz přednášel (dějiny filosofie) na katovickém Pedagogickém institutu v letech 1945-1948 (pohostinně ještě do roku 1950, kdy ho ministerstvo vysokého školství zbavilo práva přednášet, a také Institut byl zrušen), a pak znovu - už na Vysoké škole pedagogické - v letech 120 RECENZE 1957-1961. Hlavní zásluhu o Tatarkiewiczovy pobyty v Katovicích měl profesor Józef Pieter, od konce války vedoucí Pedagogického institutu: Glombik mu proto také věnuje značnou pozornost. Józef Pieter (1904-1989) získal doktorát filosofie v roce 1928 na Jagellonské univerzitě v Krakově. Jeho disertace nebyla vytištěna a nedochoval se ani j ej í rukopis. To inspirovalo Glombika k tomu, aby v kapitole Przypomnienie doktorátu Józefa Pietera čtenáře seznámil s tím, co se mu o ní podařilo vypátrat; přitom představuje pedagoga a psychologa Pietera i v širších dimenzích. Stranou nezůstali ani jeho krakovští učitelé a oponenti disertace: do rozsáhlého jmenného rejstříku knihy se dostávají i Wladislaw Heinrich, Tadeusz Garbowski a Witold Rubczyňski. Pieter se při svém zájmu o filosofii hodnot zabýval rovněž dílem H. Múnsterberga, odtud zase Glombikovo líčení ohlasu tohoto německého filosofa a psychologa v Polsku. Řadu dalších informací o Pieterovi a Tatarkiewiczovi a o jejich kontaktech v druhé polovině 50. let přináší i kapitola Z przeszlošci zapomnianej. O Tatarkiewiczovi tu mj. čteme, ževrocel960 mu marburská univerzita u příležitosti padesátého výročí jeho tamějšího doktorátu udělila čestný titul „Goldener Doctor" (přičemž prostředníkem mezi univerzitou a Tatarkiewiczem byl jeho dávný přítel Heinz Heimsoeth). Stranou Glombikovy pozornosti nezůstávají ani Pieterovy Projekty niespelnione: V kapitole Jan Legowicz-profesorzaproszonyptedstavu)eJmaLegowicze(l 909-1992)avysvětluje,pročPieterovo usilování o pedagogickou spolupráci s tímto významným historikem filosofie, tehdy profesorem univerzity v Lodži, bylo nakonec neúspěšné. (Legowiczův Zarys historii filozofii, vydaný v roce 1967 ve Varšavě, vyšel i ve slovenském překladu A. Varsikové: Prehľad dejín filozofie, Bratislava 1973.) Rovněž látku k závěrečné kapitole knihy Jan Ožarowski - wykladowcapolecany Glombikovi poskytl Pieterův nesplněný projekt. Ožarowski je tu „doporučený přednášející", protože v době, kdy jej Legowicz místo sebe doporučil Pieterovi do Katovic, byl ještě magistrem. Ožarowský patřil k prvním poválečným Tatarkiewiczovým posluchačům a v roce 1950 se na varšavské univerzitě stal jedním z jeho asistentů; na univerzitě zůstal, i když jeho profesorovi bylo v roce 1950 odňato právo učit a vedoucím semináře se stal Tadeusz Kroňski. Ožarowský v Katovicích nepřednášel, nicméně Glombik se zaujetím píše o celé životní a vědecké dráze tohoto Tatarkiewiczova mladšího kolegy; zabýval se zejména Heideggerem, Kantem, německým novokantovstvím. Ve své nové knize se Czeslav Glombik v souvislosti s její ústřední postavou, Wladyslawem Tatarkiewiczem, rozepisuje o tolika dalších osobnostechz polského filosofického života, že nakonec čtenáři nabízí široce založenou zprávu o polské filosofii 20. století. Četná připomenutí obecnějších souvislostí, odkazy na bohatou literaturu a také přehlednost a čtivost Glombikových výkladů činí z knihy vítaný příspěvek ke studiu jedné důležité součásti novodobé polské duchovní kultury. Jiří Gabriel Břetislav Horyna: Dějiny rané romantiky. Fichte, Schlegel, Novalis, Praha: Vyšehrad 2005,454 s. Nestává se příliš často, aby byly do soutěže o nejlepší české knihy roku nominovány knihy o filozofii či knihy filozofické. Letos se tomu tak stalo na literární události zvané Magnesia Litera (v roce 2006 se udělují Litery za knihy vydané v roce 2005). Kniha profesora filozofie z katedry filozofie Masarykovy univerzity Břetislava Horyny, s názvem Dějiny rané romantiky, byla nominována mezi tři nejlepší knihy v kategorii Litera za naučnou literaturu. Měla a má k tomu nejlepší předpoklady: díky zpracování tématu rané německé romantiky v sobě organicky spojuje literární, filozofické a historické elementy a její nominace na literární cenu tak konec konců splňuje ambice jenských romantiků, kteří by tuto těsnou alianci pravděpodobně přivítali. Nejenom do soutěžní přehlídky, ale především ke čtenářům vypravilo zmíněnou knihu nakladatelství Vyšehrad. Kniha vyšla v závěru loňského roku ve standardně kvalitní tzv. „černé" filozofické ediční řadě. Stručně řečeno se jedná o historicky laděné dílo, jehož autor pečlivě mapuje intelektuální kvas na Jenské univerzitě, intelektuální i politicky zabarvené půtky, ostré názorové výměny a značnou svobodomyslnost tohoto místa na přelomu 18. a 19. století. Romantismus bývá nezřídka spojován se sentimentálními patetickými city, tragickým cítěním promítaným do přírody, kultem vyhrocené emotivity, s vnitřní rozervaností romantického hrdiny; součástí schematické představy o romantismu jsou i dojemné pohádkové příběhy nešťastných RECENZE 121 hrdinů, rozmáchlá gesta, nadměrně nezvladatelné emoce, kontemplatívni krajiny, osamělost mnicha na mořském břehu či poutníka nad mořem mlh od Caspara Davida Friedricha. Pojem romantismus je odvozován od francouzského slova romantique, což původně znamenalo ,jako v románě", „románový", později se užívalo ve smyslu „tajemný", „fantastický". Zdá se, že v tomto značně širokém významu se v dějinách objevila celá řada variant romantismu a to nejen v literatuře, výtvarném umění či hudbě. V závěru 18. století se však v Německu vzepjala k vrcholným tvůrčím a myslitelským výkonům vysoce originální, mnohem širší a plodnější podoba romantiky. Celé intelektuálně bouřlivé hnutí bylo úzce spjato s děním na univerzitě v Jeně a okruh rané německé romantiky tvořili všestranní muži s takřka renesanční šíří intelektuálních zájmů, myslitelského a tvůrčího nadání, kteří po sobě zanechali inspirativní filozofické myšlenky značné průraznosti a razance. Myšlenky a ideje, které později nezřídka již žily vlastním, ne-romantickým způsobem života nebo jež se staly součástí jiných uměleckých a filozofických tendencí. Podotýkám, že inspirativní období rané německé romantiky u nás nebylo v takto komplexním pohledu dosud zpracováno. Autor provádí čtenáře především událostmi v literatuře, filozofii, náboženství a vše pečlivě zakomponovává do historického kontextu. Sleduje prameny a zdroje, které napomáhaly německým myslitelům tohoto období (především Fichte, Schlegel a Novalis) k neobvyklým intelektuálním erupcím. K jednotlivým tematickým celkům autor nabízí vždy teoretický úvod: věnuje-li se například romantické ironii, pečlivě čtenáři objasní téma ironie aposléze ukáže specifika ironie, s níž pracovala právě raná romantika a způsob raně romantické rehabilitace ironie ve filozofii. Totéž se týká fenoménu náboženství, mytologie, filozofie přírody či identity. Horynův postup je zde téměř analytický. Vyloží pojmy, osvětlí jejich dějinné proměny a teprve poté ukáže, v jakých variantách je používali nebo do jakých podob je transformovali představitelé rané romantiky. Při výkladu pestrých a mnohočetných vazeb a souvislostí filozofických idejí, výpůjček, úprav, následných inspirací či osobitého romantického vkladu jednotlivých autorů Horyna plně zúročil dlouholeté studium německé filozofie. Knihu lze tudíž číst rovněž jako precizní příspěvek k dějinám německé filozofie přelomu 18. a 19. století. Uvedené období dějin filozofie u nás nebylo v takovýchto souvislostech dosud zprostředkováno. Říkám-li „precizní", pak proto, že v knize se objeví výklad myšlení i méně známých (německých či holandských) filozofů a myslitelů tohoto období. Například u Novalisových přírodovědných studií nabídne autor čtenáři nenásilný (a stěží pominutelný) exkurs do organicismu holandského filozofa Franse Hemsterhuise. Hemsterhuis zaujal Novalise krom jiného i myšlenkou možné existence morálního orgánu, jímž by byl člověk vybaven podobně jako orgány smyslovými (s. 256). Čtenář může ocenit i roli fyzika Johanna Wilhelma Rittera při inspiraci Novalise. Ritter si např. kladl otázku, zda lze sestrojit magnetické a elektrické teleskopy, které by umožnily spatřit všechny - i dosud neviditelné - síly, působící ve světě. Horyna rovněž nabízí sledování mnoha myšlenkových vazeb mezi jednotlivými mysliteli (např. Kant - Herder, Kant - Fichte, Kant - Schelling, Novalis - Schlegel, Novalis - Fichte), porovnává jejich vzájemné doplňky, interpretace, rozvinutí či zploštění, a vše dokládá řadou textů. U reprezentativních postav typu Schlegela, Novalise nebo Fichta nastíní celou konstrukci jejich filozofického systému. Jsou-li pro německou ranou romantiku příznačné současně entuziasmus i ironie a skepse, problesknou tyto osvěžující prvky i v Horynově výkladu některých fenoménů. Při hodnocení romantiky, výkladu jejích ambicí a možností ve III. kapitole s názvem Země je sen plný snů, mi utkvěla v mysli skvělá ironicko skeptická (až dialektická) formulace, týkající se estetických ambicí romantiky: „... z mladické hereze přerostla ve stařecký konzervativismus zabarikádovaný za estetickou receptivitou, aniž by kdy dospěla, dozrála a dala si na čas uvažovat o tom, co ještě skutečně chce." (s. 211) Platí snad lehká obměna tohoto dialektického intelektuálního časového oblouku i pro popis ne-romantických degenerativních změn generačních intelektuálních ambicí? Ironické zášlehy se u Horyny objevují zvláště při hodnocení „divokých" (rozuměj: nepoučených, nepodložených, nepřesných či jinak především osobně kreativních) komentářů díla či života představitelů německé rané romantiky. Antroposofická jurodivá vize považovala Novalise za inkarnaci Jana Křtitele a jednu z jeho přítelkyň jménem Sofie za vtělení božské Moudrosti. Horyna tuto „antroposofickou koliku" (s. 261) s gustem a na základě doložitelných dokumentů uvede na pravou míru a antroposofická interpretaci doporučí léčbu četbou Novalisových dopisů a deníkových záznamů. Podobná místa zpestřují precizní výklad vzniku, vývoje a proměn filozofických idejí 122 RECENZE u vrcholných představitelů německé rané romantiky - a domnívám se, že ironie se skepsí jsou (ve spojení s podrobnou znalostí) vhodnými partnery pro entuziasmus. Na otázku, proč by měl případný čtenář věnovat pozornost tak zdánlivě odtažitému, marginálnímu a relativně krátkému období německých intelektuálních dějin, lze odpovědět krátce: raná německá romantika kladla otázky, které byly opět důvěrně známé celému evropskému modernímu kritickému a filozofickému diskurzu. Kladla a důsledně promýšlela otázky „Jak myslíme?", „Které principy vedou náš rozum?", „Jak můžeme a máme rozumět své racionalitě?", „Jak se rozum institucionalizuje a zda spolu s jeho počínající instrumentalizací nestoupá nebezpečí, že promění individuum v pouhý prvek závislý na fungování celého systému?" a mnohé další. Nabízela odpovědi, nápady, ideje, reflexe (včetně schopnosti ironického odstupu od svého úsilí), které rozhodně stojí za pozornost. Horynova kniha předkládá plastický, panoramaticky obsáhlý a podrobný text o tom, jak se tyto události a intelektuální erupce rodily, nač navazovaly, jak se vyvíjely a proměňovaly, jak se vzájemně proplétaly i co se s romantickými myšlenkami dělo v dalším období. Na cestu za čtenářem je kniha vybavena kvalitním grafickým zpracováním a má dle mého názoru vynikající jazykovou úroveň. Obsahuje více než stostránkovou přílohu primárních textů šesti klíčových autorů. Dějiny filozofie, literární vědy i historie získaly další knihu, která více než zdařile mapuje intenzivní intelektuální dění v relativně krátkém období německé romantiky. Období sice krátkém, ale myslitelsky a filozoficky ostře nabitém. Radim Brázda