VI.2 Literatura
Světově nejproslulejším řeckým básníkem je Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863–1933), počátky jehož tvorby sice spadají do 80. let 19. století, ale uznání a popularity se dočkal až ve 20. letech století 20. Ve 20. století napsal i své nejvyzrálejší básně. Kavafis se pohyboval fyzicky i myšlenkově mimo hlavní literární dění: narodil se v egyptské Alexandrii, kde prožil i většinu života (kromě studií v Londýně a několika let strávených v Konstantinopoli).
Kavafis, v civilním životě svědomitý úředník, svou poezii rozdělil do tří skupin: na básně historické, filozofické a hédonistické. Pro své historické básně si vybíral motivy z antiky a Byzance, většinou je jejich hrdinou některá známá osobnost (Anna Komnena, císař Iulianos, císař Nero). Liboval si především v úpadkových fázích helénismu a pozdní Byzance, což je spjato s celkově dekadentním rázem jeho tvorby. Pro hédonistické básně je charakteristické Kavafisovo homosexuální zaměření. Také ovšem můžeme jeho básně dělit na vydané (základní korpus 154 básní), nevydané (s nimiž básník z nějakého důvodu nebyl spokojen či je nepovažoval za dokončené), a ty, které zveřejnil, ale posléze se jich zřekl.
Proti Palamasově pompéznosti je pro Kavafise charakteristická skrovnost vyjadřovacích prostředků. Všechny jeho básně jsou krátké a je na nich patrné dlouhé pilování (v tom bývá přirovnáván k helénistickým básníkům alexandrijské moderny). Kavafis básně znovu a znovu propracovával a vydával je na volných listech, sám je pak skládal do sešitů pokaždé v jiném výboru. Jeho verš se někdy téměř blíží próze – ale není to ještě skutečný volný verš. Jeho jazyk je smíšený, vzdálený čistě lidovému jazyku lidové písně či bohatému vyumělkovanému jazyku Palamase, ale také vzdálený nucenému a umělému jazyku učenému; přizpůsobuje se každodennímu hovorovému jazyku, který však ozvláštňuje archaickými slovy a neologismy.
Pro Kavafisovu poezii i osobnost je typická několikerá vykořeněnost: žil mimo Řecko, mimo hlavní literární ruch a kvůli své homosexualitě byl svým způsobem vyhnancem ze společnosti. Jeho poezie je teskná a nostalgická, ale ne nihilistická. Charakteristickým prvkem jeho techniky je básnický monolog. V češtině po útlém výboru Kavafisových básní (Nebezpečné touhy, 1997) vyšel nedávno i překlad téměř celého jeho díla (Básně, 2013).
Kromě Kavafise se zmiňme o čtyřech důležitých básnících první poloviny 20. století:
Angelos Sikelianos (Άγγελος Σικελιανός, 1884–1951), kterého lze považovat za posledního vzdáleného pokračovatele Solomose a sedmiostrovní školy. Odkazem na Solomose je i název jeho prvotiny, rozsáhlé básně Αλαφροϊσκίωτος (doslova „člověk lehkého stínu“ – podivín, vizionář), jakési lyrické autobiografie mladého básníka.
Sikelianos se především proslavil zájmem o starořecký svět, jeho náboženství a mystiku, na nichž založil svůj světonázor. Ten se pokoušel ve 20. letech převést do praxe v podobě tzv. delfské myšlenky, pokusu o založení ekumenického duchovního centra ve starověkých Delfách. V roce 1927 tam uspořádal mezinárodní kulturní festival, v rámci kterého společně se svou americkou manželkou Evou Palmer podnikl první vážný pokus o uvedení starověké tragédie v původním prostředí, s antickou architekturou scény a s tančícím chórem. Sikelianos psal i vlastní tragédie, v nichž často reagoval na aktuální politické dění. Vrcholem jeho tvorby jsou však lyrické básně, jež vyšly v souborném vydání pod názvem Lyrický život v roce 1946.
Kostas Varnalis (Κώστας Βάρναλης, 1884–1974) byl básníkem, prozaikem, překladatelem a literárním kritikem, na vrcholu své tvorby hlavním řeckým levicovým spisovatelem a myslitelem. Za revoluční je považováno jeho dílo Světlo, které spaluje (Το φως που καίει), převratné jak po stránce formy, tak obsahu. Toto první literární marxistické dílo v řečtině se skládá ze tří částí, první v próze a zbylých ve verších, a Varnalis se jím snaží zodpovědět otázku, jakým způsobem je třeba psát ideologickou literaturu, tak aby se nestala propagandou. Z jeho literárně kritického díla je nutno zmínit alespoň studii Solomos bez metafyziky, v níž kritizuje přehnanou glorifikaci Solomose. Do češtiny byla přeložena jeho prozaická díla Pravdivá obrana Sokratova a Pénelopin deník.
Kostas Karyotakis (Κώστας Καρυωτάκης, 1896–1928). Pro jeho poezii je typické napětí mezi žízní po životě a pocitem marnosti, který nakonec zvítězil, když básník ve 32 letech spáchal sebevraždu. Pro básníky 20. let je dekadentní pohled na svět typický, zvlášť po Karyotakisově sebevraždě se tzv. karyotakismus – kopírování jeho stylu – stává literární manýrou.
K významným básníkům se řadí také Nikos Kazantzakis (Νίκος Καζαντζάκης, 1883–1957), který ve světě proslul spíše jako romanopisec. Jeho dílo je ovšem daleko rozsáhlejší, a především různorodé: zahrnuje studie, články a filozofická pojednání, poezii, romány, cestopisy, divadelní hry a překlady z klasické řečtiny i cizích jazyků. Romány, jimiž se proslavil, napsal až v pozdějším věku a on sám je nepovažoval za nejdůležitější část svého díla. Většina těchto románů byla přeložena i do češtiny, jsou to: Kristus znovu ukřižovaný, Poslední pokušení, Řek Zorbas, Kapitán Michalis, Chuďásek Boží a románová autobiografie Hlášení El Grecovi. (V současné době se připravuje i české vydání jeho posledního románu s námětem z občanské války Bratrovrazi.)
Kazantzakis pocházel z Kréty, byl po velkou část svého života příznivcem marxismu a obdivovatelem Sovětského svazu. Z jeho cest do Ruska a celé řady dalších zemí (působil jako dopisovatel novin) vznikla řada cestopisů vydaná pod souborným názvem Na cestách (Ταξιδεύοντας). Mezi roky 1930 a 1931 strávil Kazantzakis dvě delší období v Československu v Božím Daru v Krušných horách, kde pracoval na svém rozsáhlém básnickém díle Odysseia, které on sám pokládal za svůj stěžejní literární počin. Po 2. světové válce žil ve Francii, kde napsal své romány.
Rozsáhlá básnická skladba Odysseia navazuje na Odysseu Homérovu, má 33 333 veršů rozdělených do 24 zpěvů. Odysseovo hledání symbolizuje lidské pochyby a problémy současné doby. Dílo se k autorově zklamání nesetkalo s větším ohlasem, a zřejmě právě proto se Kazantzakis pokusil své myšlenky nabídnout čtenářům jinou – románovou – formou.
Kazantzakis psal i lyrickou poezii a také dramata, jejichž tematikou je většinou vnitřní boj nějaké významné osobnosti (Kristus, Prométheus, Julián Apostata, Buddha…).
Další významnou generací literátů (po tzv. generaci 80. let 19. století) je generace autorů, kteří vstupují do řecké literatury mezi lety 1930 a 1940, ovlivněni francouzskou avantgardou s cílem rozejít se s minulostí, nebo se od ní alespoň dostatečně odlišit. Mluvčím této generace se stal Jorgos Theotokas (Γιώργος Θεοτοκάς, 1905–1966), který v roce 1929 vydal soubor kritických esejů Svobodný duch, v němž analyzuje situaci v řecké slovesné kultuře, označuje ji za kritickou a navrhuje řešení. Dílo bylo později považováno za manifest generace 30. let.
Prozaickou tvorbu generace 30. let můžeme pro přehlednost zjednodušeně rozdělit do tří proudů: jednak je to tzv. maloasijská škola, do níž patří autoři, kteří měli osobní zkušenosti s dramatickými událostmi maloasijské katastrofy v roce 1922 a romány a povídky se staly prostředkem, jak se s těmito událostmi vyrovnat. Jmenujme z nich alespoň dva, jejichž díla byla přeložena do češtiny: Stratis Myrivilis (česky vyšly Královna moře a Život v hrobě a také povídka Vasil paličák ve výboru Pět řeckých novel) a Ilias Venezis (česky Aiolská země).
Druhou skupinou jsou autoři píšící především realistické romány ze současného městského prostředí. Většinou jsou spojeni s časopisem Nea Grammata (vycházel od r. 1935). Sem patří např. zmíněný Jorgos Theotokas, autor románů Argo či Leonis (do češtiny přeloženého pod názvem Slzy dospívání; zmíněný výbor Pět řeckých novel obsahuje také jeho povídku Posedlost), či Angelos Terzakis, autor románu Fialkové město ze soudobých Atén či historického románu Princezna Izabo.
Třetí skupina, tzv. soluňská škola, se nesnaží o přesné zachycení skutečnosti jako předchozí dvě realistické školy, autoři se obraceli k vnitřním prožitkům hrdinů, tak jak to bylo charakteristické pro evropský modernismus předchozího desetiletí. Tito autoři obvykle publikovali v časopise Makedonikes Imeres (od r. 1932), zmiňme alespoň dvě jména: Nikos Gavriil Pentzikis a Alkiviadis Jannopulos.
Avantgardní poezie má v Řecku především surrealistickou podobu. Surrealismus ovlivnil mnohé slavné básníky, ale pro většinu z nich byl jen jednou ze zastávek na jejich literární cestě. Hlavními reprezentanty tohoto literárního směru a autory, kteří se věnovali výhradně surrealistické tvorbě, jsou Andreas Embirikos (1901–1975), který si svou sbírkou Vysoká pec získal pověst naprostého šílence, a dosáhl tak jejího téměř okamžitého vyprodání, a Nikos Engonopulos (1907–1985), jenž byl také pozoruhodným surrealistickým malířem.
Avantgardou a surrealismem byly ovlivněny i počátky tvorby dvou básníků-nositelů Nobelovy ceny za literaturu, Jorgose Seferise a Odyssea Elytise.
Jorgos Seferis (Γιώργος Σεφέρης, 1900–1971) se s francouzskou moderní poezií seznámil na studiích práv v Paříži. V civilním životě byl úspěšným diplomatem. Nobelovu cenu za poezii získal v roce 1963 a zemřel v období vojenské junty v roce 1971. Jeho pohřeb se stal národní demonstrací proti režimu.
Do řecké literatury vstoupil v roce 1931 sbírkou Strofi (Στροφή). Stejný název nese i první báseň sbírky a znamená jednak „strofa“, jednak „obrat“, což bývá často vnímáno symbolicky jako obrat ve vývoji řecké poezie. Podobně symbolické názvy jsou pro Seferise typické. Jedna z jeho nejvýznamnějších sbírek, která zásadním způsobem ovlivnila další vývoj řecké literatury, se jmenuje Mythistorima (Μυθιστόρημα, doslova „román“, ale důležitější a hlavní téma sbírky napovídající jsou dvě složky kompozita, „mýtus“ a „historie“). Celé Seferisovo dílo bylo nedávno přeloženo i do češtiny (Básně, 2011).
Odysseas Elytis (Οδυσσέας Ελύτης, 1911–1996) se narodil v Irakliu na Krétě, jeho rodina pocházela z Mytilini, z ostrova Lesbos, v Aténách nedokončil studia práva a začal se věnovat literatuře. Elytisovy rané básně byly silně inspirovány surrealismem, ale psané v dimotiki a ne tak kontroverzní jako díla Embirikose a Engonopulose. I další Elytisova tvorba je surrealismem ovlivněna. Mezi jeho významná díla patří Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii inspirovaný lidovými žalozpěvy a řecko-italskou válkou z počátku 40. let 20. století, a pak zejména trojdílná básnická skladba Hodno jest (Άξιον εστί), do které se pokusil pojmout celou řeckou historii od antiky po současnost. Najdeme v ní vložený zlomek Sapfó (jejíž dílo Elytis i přeložil do novořečtiny), biblické ohlasy, reminiscence na byzantské hymny (Romanos Melodos), řeckou lidovou píseň i na starší novořeckou poezii (Solomos, Kalvos, Palamas). Název básně je počátkem velkopátečního ortodoxního hymnu. Báseň je rozdělena na tři části: Genesis, Pašije, Doxastikon (či Gloria, oslava vítězství a spásy). Básní se táhnou tři linie: osobní, národní a všelidská. Elytis bohatě využívá symboliky čísel. K básni existuje obsáhlý komentář (báseň má 1500 veršů, komentář 300 stran) osvětlující významy, prameny a paralely jednotlivých veršů.
Nobelovu cenu získal Elytis v roce 1979, do češtiny byl přeložen výbor z jeho básní pod názvem Bláznivý granátovník (2003).
Levicově orientovaný básník a intelektuál Jannis Ritsos (Γιάννης Ρίτσος, 1909–1990) byl v Řecku několikrát vězněn, ale zato velmi uznáván v socialistických státech. Tehdejší socialistické Československo i navštívil, několik jeho sbírek bylo přeloženo do češtiny a slovenštiny a sám Ritsos sestavil antologii české a slovenské poezie v řeckém překladu. První z jeho úspěšných děl je Epitaf (1936), monolog matky, které během sociálně motivovaných nepokojů zaměstnanců tabákových továren v Soluni zastřelili syna.
Těsně po válce napsal Ritsos jednu ze svých nejslavnějších básní Řecký národ (Ρωμιοσύνη), která je podobně jako Epitaf inspirována lidovou písní. Oslavuje boj Řeků proti dobyvatelům a okupantům. Komunističtí povstalci jsou zde zakomponováni do lidové tradice vedle byzantských strážců hranic „akritů“ a zbojníků, „kleftů“ z období turkokracie. Ritsos si oblíbil formu tzv. dramatických monologů, do češtiny z nich byl přeložen monolog Sonáta měsíčního svitu. Většina dramatických monologů sbírky Čtvrtý rozměr je věnována postavám z antické mytologie (Orestés, Helena).
I řecká poválečná próza a současná próza je velmi bohatá, v Řecku stále vychází mnoho původní literatury, a to i poezie. Pro náš úvod jsme tedy i v této poslední kapitole nuceni vybrat jen velmi malý vzorek. Kritériem pro výběr nebude tentokrát ani tak důležitost autora či autorky pro vývoj řecké literatury, ale přístupnost děl v českém překladu.
Jedním z nejplodnějších i nejuznávanějších autorů druhé poloviny 20. století je Vasilis Vasilikos (nar. 1934). Stěžejní částí jeho díla jsou romány a povídky, ale je i autorem básní, scénářů či divadelních her. Do češtiny byl (ovšem z francouzského překladu) přeložen jeho román Z, vycházející ze skutečných událostí politicky motivované vraždy levicového poslance Grigorise Lambrakise. Do souboru Pět řeckých novel byla zahrnuta jeho povídka Studna, prostřední část alegorické trilogie na téma vztahu člověka k přírodě a její odplaty. Vasilikos je literárně činný i po roce 2000, např. v roce 2007 vydal román Poste Restante: 1967–1974, ve kterém se vrací k období vojenské diktatury v Řecku.
Dalším významným romanopiscem (a také dramatikem), s jehož díly má možnost se český čtenář seznámit prostřednictvím překladů, je nedávno zesnulý Pavlos Matesis. Vypravěčkou veleúspěšného románu Psí matka je druhořadá herečka kočovných divadel, která vzpomíná na své dětství v Aténách v době hladomoru za druhé světové války. Nedávno vyšel v češtině jeho další román Starý dnů.
S obdobím vojenské junty se ve svých prózách vyrovnává i novinářka Lili Zografu, výbor z její tvorby vyšel v češtině pod názvem „Prostitutka“ v roce 2007. V 70. letech vstoupil do literatury také Dimitris Nollas, jeden z předních autorů povídek, v nichž se mimo jiné dotýká dalšího významného tématu řecké společnosti i literatury 2. poloviny 20. století, jímž je novodobá emigrace z ekonomických důvodů a život lidí v této moderní diaspoře. Výbor z jeho povídek vyšel česky pod názvem Dávný nepřítel.
Zvláštní svět psychicky narušeného člověka zprostředkovávají prózy Margarity Karapanu, v češtině vyšly knihy Ano a Máma. Ona „máma“ je mimochodem jedna z nejvýznamnějších řeckých spisovatelek 2. poloviny 20. století Margarita Lyberaki, která byla podstatně méně úspěšnou matkou než literátkou. Složitý vztah k ní její dcera řeší ve velké části svých próz, jež se pohybují na hranici beletrie a psychoterapeutického textu.
Autorka pozoruhodných poeticky a filozoficky laděných románů, ale i básní či lyrických próz Rhea Galanaki se narodila v roce 1947 na Krétě, vystudovala historii a archeologii v Aténách a žije v Patrasu. Do češtiny byly přeloženy její rané epigramatické básně Třebaže půvabná (1975, česky OWP 1998) a román Helena neboli Nikdo, vyprávějící příběh první řecké malířky Eleni Altamurové-Bukurasové, která byla nucena sáhnout po mužském převleku, aby mohla studovat výtvarné umění na tehdejších italských školách. Jednu z jejích povídek, Věci viditelné a neviditelné, nalezneme společně s ukázkami z tvorby dalších 14 autorů a autorek ve výboru Černé olivy (2000).
Další zdařilý výbor novořeckých povídek v českém překladu se jmenuje Vůně slunečnice a je věnován tvorbě žen-spisovatelek: Soti Triandafyllu, Ersi Sotiropulu, Ioanny Karystiany, Amandy Michalopulu a Zyranny Zateli.