Jakákoliv snaha o stanovení jasné terminologie naráží na výraznou roztříštěnost chápání konkrétních pojmů, a to jak mezi jednotlivými příbuznými sociálními a humanitními obory (sociologie, sociální či kulturní antropologie, psychologie, etnologie a další), tak na základě různorodých přístupů v rámci samotné etnologie a jejich vývoji v čase. Budeme tedy vycházet především z terminologie stanovené profesorem Václavem Frolcem v 80. letech 20. století, která je našim potřebám nejbližší, a rozšíříme ji o novější odborné poznatky. Není však vhodné chápat terminologii, kterou si zde představíme, jako univerzální pravdu, spíše se jedná o její přiblížení potřebám tohoto výukového materiálu.

Obzvláště ve starších studiích dochází k častému zaměňování jednotlivých pojmů (obřad, obyčej, zvyk atp.), proto je na tomto místě vhodné začít právě vysvětlením komplikovaného vývoje terminologie a ujasnění různorodých významů, které v sobě zahrnují.

Nejčastěji se zde budeme setkávat s pojmy tradice; obyčej; zvyk; obřad (či rituál); festivita; tradiční svátek, oslava, slavnost a tradiční zábava. Jejich představení je tedy tématem této kapitoly.

Tradice

Označení tradice pochází z latiny (traditio označuje „předávání“ či „přenos“). Jedná se o jakýsi zastřešující pojem, který nabývá hned několika významů. Obsahuje v sobě totiž zároveň označení samotného kulturního prvku, ale také proces jeho předávání v čase.

Ukázka několika významů termínu tradice

Kdybychom si jako příklad tradice vzali velikonoční pomlázku, tak hovoříme nejen o označení samotného obyčeje (velikonoční pomlázka), ale také o procesu jeho předávání (např. když mladší děti zvyk pozorují a do značné míry nevědomě přejímají velikonoční zvyklosti praktikované těmi staršími)

Definic tohoto pojmu je celá řada, zde si tak nyní pro lepší představu ukážeme několik ukázek jeho různého chápání (platných především v rámci etnologie, v příbuzných oborech se totiž můžeme setkat také se zcela odlišnými definicemi).

Definice dle publikace "Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska" (editoři Stanislav Brouček a Richard Jeřábek)

(Tradice je) soubor představ o ustáleném chování a názorech pravidelně předávaných mezi generacemi v rámci určité skupiny nebo společenství. (…) Tradice bývá spojována s udržováním zvyků, morálky a tradiční kultury, je chápána jako kulturní vzor hodný následování, nemá však závazný charakter. Tvoří jakési pozadí pro očekávané chování.

Zdroj: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007.

Definice Jaroslavy Krupkové z publikace "Tradice a etnografie: k úloze tradice ve vývoji kultury"

Tradice je specifická vlastnost, kterou jevy, věci, prostředky, struktury, normy, způsoby, názory, koncepce, teorie, představy i předsudky tvořící subsystém kulturního dědictví každého soudobého systému kultury nabývají tím, že jsou ve vědomí soudobé generace hodnoceny a uchovávány jako jevy, které už existovaly v minulosti buď vlastní společenské skupiny, nebo společnosti vůbec a které jako takové tvoří z hlediska obecné teorie kultury v subsystému kulturního dědictví kategorie tradice.

Zdroj: Krupková, Jaroslava: Tradice a etnografie: k úloze tradice ve vývoji kultury. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1991.

Definice Jiřího Woitsche, text "Kulturní dědictví tradiční vesnice"

Tradice je tak etnology a sociokulturními antropology vymezována a v příslušných výkladech užívána ve smyslu objektivně existujícího kulturního vzorce přebíraného z generace na generaci, který pomáhá udržení zvyků, chování, hodnot a názorů určité skupiny osob. Jinými badateli je tradice vnímána jako určitá adaptivní strategie, která se však nemusí nutně nekonečně reprodukovat, a konečně existují i poměrně silné hlasy vázané zejména na kritiku nacionalismu a budování národních identit v novověku, které popírají jakoukoliv tradičnost tradiční kultury a mluví o účelovém „vymýšlení tradice“

Zdroj: Woitsch, Jiří: Pojmoslovný a metodologický exkurz. Dostupné online

Za určitou zjednodušující definici vhodnou pro potřeby našeho studia a této publikace bychom tak tradici označili za zastřešující pojem obsahující různorodé projevy nemateriální (kulturní a sociální vzorce – zvyky, chování, morální a kulturní hodnoty, technologie výroby atp.) a materiální (předměty spojené s obyčeji atp.) kultury. Pro tyto projevy je typické, že vznikly v (často blíže nespecifikované) minulosti, ale přežívají do současnosti. Jejich předávání z generace na generaci v rámci vědomého i nevědomého chování napomáhá k udržení jak obyčejů či zvyků, tak samotného hodnotového systému dané společnosti.

Pro tradici je také typická absence jasné definice jejího počátku, tradicí se totiž konkrétní kulturní prvek stává postupně v průběhu času. Ačkoliv lze zpětně dohledat jeho kořeny, změna daného prvku v tradici při samotném procesu vývoje je postupná a neohraničená.

Poznámka

Všimněte si, že pojem tradice s sebou nese výrazně kladnou konotaci. Co je tradiční, je obecně bráno jako dlouhodobé, staré, důvěryhodné a přirozené. Toto je hojně využíváno v marketingu, především pak v potravinářském průmyslu. Na pultech obchodů tak můžeme narazit na tradiční máslo, tradiční špekáčky či tradiční oplatky, ale také tradiční rum a jiné alkoholické nápoje.

Obyčej

Obyčej je prvek lidové kultury s různým obsahem i formou, pro který je stejně jako v případě tradice (jejíž je de facto součástí) typické, že vznikl v blíže neurčené minulosti, přičemž jeho projevy pozorujeme také v současnosti.

Pro jednání na základě obyčeje je charakteristické, že je obvyklé, ustálené, stereotypní, typické pro danou společenskou skupinu (ve které je často považováno za správné či veřejně závazné a jeho nedodržování je společností sankciováno).

Definice obyčeje dle Malého etnologického slovníku

Obyčej (je) tradicí určený způsob sociokulturního chování, jednání a komunikace podle ustáleného vzoru, utvářející vědomí identity, kontinuity a solidarity společenství.

Zdroj: Kolektiv autorů: Malý etnologický slovník. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011.

Často bývá zaměňován s pojmem tradice, nicméně se jedná (jak je zmíněno výše) jen o jednou ze jejích součástí. Samotná tradice totiž označuje nejen obyčej jako takový, ale také proces jeho přenosu a náležitosti, které jej provází.

„Výroční“ a „kalendářní“ obyčeje

V odborné literatuře se setkáváme s dvojím přístupem k pojmenování cykličnosti každoročně se opakujících prvků tradiční lidové kultury. Můžeme tak narazit buď „kalendářní“, nebo „výroční“ obyčeje. Jedná se však v zásadě o synonyma, která různí autoři používají podle toho, které z nich považují za vhodnější.

Zde budeme pracovat výhradně s označením „výroční“ obyčeje, které lépe zachycuje cykličnost popisovaných jevů.

Zvyk

Dříve byl zvyk považován za synonymum obřadu. Především od druhé poloviny 20. století však dochází k jejich významovému odlišení a snahám o jeho samostatnou definici. Tyto snahy však často směřovaly k velice různorodým (a někdy až protichůdným) definicím.

Rozdílné uchopení významového rozdílu mezi obyčejem a zvykem

Například Josef Dünninger považuje zvyk za neměnnou stránku tradice, zatímco obyčej zahrnuje její jednotlivé projevy. Dá se tedy hovořit o tom, že jsou to dvě součásti jednoho pojmu.

Kontrastní je pak definice Antonína Václavíka, ve které je základním kamenem obyčeje jeho obsah, význam a závaznost. Zvyk oproti tomu výše zmíněné ztrácí a více lpí na formální stránce. Dochází zde tak k jejich chronologickému odlišení.

Zdroj: Frolec, Václav: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, 1982, č. 4.

Při snaze o definici zvyku tedy vycházíme z definice obyčeje. Novější studie považují zvyk za jeho vývojově mladší obdobu, která již ztrácí původní obsahovou podstatu a ulpívá spíše na formální stránce dané tradice.

Pro naše účely je možné stanovit zjednodušenou definici a zvyk označit za ustálené, uznané a obecně přijaté stereotypní jednání zakotvené v rámci určité skupiny. Jeho praktikování však není tak závazné vůči okolní společnosti jako v případě obyčeje. Zvykové jednání má totiž spíše individuální charakter s důrazem na morální stránku daného jedince.

Především ve starší literatuře se můžeme setkat také s pojmem zvykosloví, kterým bývala dříve často označována obyčejová kultura.

Zvyk jako individuální akt

Zvyk můžeme chápat nejen z hlediska jeho vymezení vůči obyčeji, ale také jako psychologický jev. Z tohoto úhlu pohledu je zvyk ryze osobní individuálně osvojená (a ne vždy pozitivní) automatizovaná reakce na (především stereotypizované) vjemy.

Obřad

Obřad je často označován také jako rituál (z lat. ritualis = obřadný). Oproti obyčejům a zvykům, jejichž význam byl dříve zaměňován a jednalo se do značné míry o synonyma (označující především jednání jednotlivce dané společenskou normou), se zde do popředí dostává kolektivní a kulturní složka tradice.

Jak definuje obřad prof. Václav Frolec

Systém úkonů a praktik převážně symbolického charakteru, jejichž nositelem jsou lidové vrstvy národního společenství.

Zdroj: Frolec, Václav: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, 1982, č. 4.

Jedná se tedy o systematizovanou sadu praktik, pro které je typická symboličnost jednotlivých úkonů, přičemž její tradičnost a kolektivnost, zásadní je však také standardizace konkrétních úkonů. Jednotlivé rituály často doprovází magické praktiky (především ochranného rázu).

Psychologické a etnologické hledisko

Z psychologického hlediska může být obřad také ryze soukromým aktem, v rámci etnologie však zkoumáme především obřady kolektivního rázu spojené s daným společenstvím a jejich kulturní hledisko. Tyto společenské obřady a jejich kolektivní rozměr pomáhají zakotvení jedince ve společnosti v průběhu jeho života a toku času.

Existuje mnoho typů obřadů (a také způsobů jejich dělení). Zjednodušeně je však možné stanovit dvě hlavní zastřešující kategorie obřadů – církevní, které čerpají z liturgie daného náboženství (v případě křesťanství můžeme mluvit např. o křtu, biřmování atp.) a lidové, u kterých nesledujeme návaznost na žádnou konkrétní církev. Zde se může jednat o různorodé typy rituálů, které jsou spojeny např. s úrodou; profesní, rodinné či další skupinové obřady atp.

Za zcela samostatný typ je třeba vyčlenit přechodové obřady (v angličtině známé jako rites of passage), kam spadají některé rituály z obou hlavních kategorií zmíněných výše. Spojující je pro ně jejich osobní rozměr a změna stavu daného jedince – přechod mezi jednotlivými fázemi pracovního, společenského či lidského života jako takového. Existuje nepřeberné množství přechodových rituálů od úkonů provázejících přijímání do různých skupin (profesních, společenských atp.) přes obřady spojené s dospíváním až po předepsané náležitosti spojené s vyprovázením zemřelého.

Jedná se o příbuzné pojmy, které však v sobě nesou určité významové odlišnosti.

Jednotícím prvkem je jejich forma, která je založená na setkání lidu založeném na určité tradici. Zpravidla pro ně také platí, že se jejich podstata nezaměřuje na konkrétního jednotlivce, ale celou komunitu, jejíž funkce je udržována za pomoci naplnění lidské potřeby setkávání, sounáležitosti a vybočení ze stereotypu.

Společným prvkem všech těchto festivit je jejich kontrast vůči životní každodennosti – jedná se o pravidelně opakované události, které účastníkům umožňují vybočení z rutiny a stereotypu běžného života.

Tradiční svátek

V klasickém pojetí je spjatý především s oslavou světců (především patronů skupiny obce/komunity atp.), ročním cyklem (vánoční/velikonoční svátky atp.) či uctěním památky (Dušičky atp.) s kolektivní účastí. Novodobější jsou pak oficiální státní (resp. také církevní) svátky, které se často týkají výročí významných událostí spojených s danou zemí.

Tradiční oslava

Je často spojena s obyčejovými a obřadními projevy, zvyklostmi a zábavami charakteristickými kolektivní účastí. Vztahuje se především ke změnám v přírodě (slunovraty, vítání jara atp.). Jako novější formu oslav můžeme označit významné dny v osobním životě (narozeniny, výročí, zdárné ukončení dílčích částí vzdělávacího procesu atp.). Tyto jsou na rozdíl od ostatních forem charakteristické tím, že na rozdíl od ostatních forem obsahují osobnější charakter zaměřený nejen na společnost, ale také na konkrétního jedince.

Tradiční slavnost

Váže se především k oslavě úrody spojené s ukončením dané pracovní činnosti (dožínky, dočesná atp.). Jako samostatný typ můžeme vyčlenit slavnosti církevního charakteru (Boží tělo, Vzkříšení atp.). Tyto konkrétní slavnosti mohou také být dílčí součástí tradičního svátku (jako např. slavnost Zmrtvýchvstání Páně v rámci velikonočních svátků).

Tradiční zábava

Jako u předchozích typů se i zde jedná o kolektivní událost, tentokráte spojenou především s oblékáním převleků či krojů, maskami, zpěvem a tancem. Váže se většinou k významným dnům v roce (masopust, posvícenská zábava atp.). V tomto případě se nejvíce projevuje spojení tradičních nadregionálních forem se současnými kulturními projevy a místními specifiky.

Festivita

S pojmem festivita se v české odborné literatuře častěji setkáváme až v posledních letech. Do našeho jazykového prostředí byl přenesen převážně z angličtiny (festivity, resp. festive celebration – slavnostní/sváteční/radostná oslava) a samotný původ slova pramení z latiny (festivitatem).

Tak jako u všech výše zmíněných pojmů i zde sledujeme různé významové odlišnosti napříč obory či konkrétními autory. Můžeme se tedy setkat například s chápáním festivity jako synonyma pro výroční obyčej, zvyk atp., využíváním tohoto označení pro kulturní prvky nově přejímané z odlišného kulturního prostředí, případně jako zastřešující pojem pro libovolnou společenskou událost umožňující vybočení z běžného životního rytmu a stereotypního režimu.

Právě s poslední zmíněnou definicí budeme pracovat také v této publikaci. Festivita je tedy v tomto pojetí libovolná společenská událost (ať už tradiční, nebo nově vznikající) vybočující z každodenního stereotypu. Ani v tomto případě není stěžejní vazba na cykličnost (festivitou může být i jednorázová událost), zde se však budeme setkávat výlučně s těmi, které mají nějakou vazbu na roční cyklus.