O velikonočním období

Velikonoce jsou patrně vůbec nejstarším křesťanským svátkem (byť s předkřesťanským původem) a vůbec nejvýznamnějším obdobím křesťanského liturgického roku. Samotné pojmenování Veliká noc pak odkazuje k noci zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Časově jsou navázány na lunární kalendář, a vycházejí tedy z cyklu Měsíce – Velikonoční neděle připadá pokaždé na první neděli po prvním jarním úplňku (Boží hod velikonoční se tedy nachází v čase mezi 22. březnem a 25. dubnem).

Samotné velikonoční období křesťanského liturgického kalendáře začíná Popeleční (též Černou či Škaredou) středou (46. den před Velikonoční nedělí). Označení první postní středy jako popeleční pochází z udělení popelce (křížku z popela) na čelo. Během tohoto dne někde ještě dobíhalo masopustní veselí, zpravidla se však již jedná o počátek doby půstu a odříkání.

Postní období

Předvelikonoční 40denní postní období trvá od Popeleční středy do Bílé soboty (nepoměr mezi počtem postních a kalendářních dnů je způsobem vyloučení nedělí z postní doby). V tradiční společnosti se tato postní doba pojila především s úplným vynecháním nejen masa, ale také dalších živočišných produktů, stejně tak jako zdržení se světských radovánek (v této době se tak nekonaly například zábavy spojené s tancem a hudbou) a alkoholu.

Ústřední motivy postního období v křesťanství tak představují obzvláště skromnost, odříkání (alkoholu či pochutin, ale také sexu atp.), ale také revizi či opětovné navázání vztahu s Bohem a například i ostatními lidmi.

Šest neděl postního období a některá jejich lidová pojmenování:

1. neděle – Černá (smuteční barva oblečení), Liščí (lidový obyčej obdarování dětí preclíky, které jim donesla liška), Pučálková (podle tradičního hrachového pokrmu)
2. neděle – Pražná (dle pokrmu z praženého hrachu)
3. neděle – Kýchavá (např. pověra „Kdo na kýchavou neděli třikrát kejchne, po celý rok nezastůně“)
4. neděle – Družebná – Setkání družek, pečení koláčů družbanců
5. neděle – Smrtná (vynášení smrti)
6. neděle – Květná – (zdobení kostelů ratolestmi – květy, svěcení různých symbolických předmětů – beranů, palem, májků a dalších)

Z hlediska lidových obyčejů jsou pro studium tradičních obyčejů významné především dvě poslední neděle v závěru postního období – Smrtná a Květná.

Právě Smrtná neděle je zpravidla (ne však vždy – existují záznamy o výskytu obyčeje v Družebnou i Květnou neděli) dnem "vynášení" personifikované smrti, která symbolizuje odcházející zimu. Jedná se nejčastěji o obřadný průvod zakončený buď spálením, nebo potopením Smrtky ve formě ženské figury, která může být buď slaměná, případně ozdobená pentlemi, vaječnými výdutky (symbolizujícími prázdnotu) a dalšími předměty či také (obzvláště v nedávné době) oděná v různorodých kusech textilu – cáry látky počínaje a oděvními součástkami konče. Pojmenování této personifikace smrti/zimy je celá řada – v českomoravském prostředí jsou to např. Morana, Morena, Mařena, Smrtka, Smrtolka a mnohé další.

S obyčejem vynášení Smrtky se (opět zpravidla, ne však vždy) pojí také další symbolický obřad – přinášení léta (i zde existuje řada lokálních označení – léto, létéčko, líto, májek a mnohé jiné). Zatímco Smrtka představuje personifikovanou zimu a smrt, létéčko symbolizuje nastupující jaro a život.

Léto je zpravidla ztvárněno jako stromek ozdobený např. stuhami, skořápkami či kousky textilu, se kterým místní děvčata konala obchůzku po vsi doprovázenou projevy slovesné kultury – písněmi, říkankami aj.

Svatý/pašijový týden a jednotlivé velikonoční dny

Výraz pašije pochází z latiny, kde označuje utrpení (v případě Velikonoc se tedy jedná o utrpení Krista). Jedná se o poslední týden před Božím hodem velikonočním, který je spojený s celou řadou obřadních a obyčejových projevů. Často se zde často propojuje jejich křesťanský význam s původní předkřesťanskou oslavou nadcházejícího jara. Samotný Svatý týden začíná Květnou nedělí (popsanou výše), dalším důležitým dnem je pak Škaredá (Jidáš se škaredil na Ježíše) či Sazometná středa (důležité je totiž především vymetání sazí, které značí nejen fyzickou očistu, ale také vymetání zlých sil z domu).

V některých lokalitách jsou pro období Svatého týdne typické pašijové hry, které znázorňují jak život, tak odsouzení, utrpení a ukřižování Krista, či také jeho následné zmrtvýchvstání. Vyskytují se převážně v německy mluvících zemích, také proto se s nimi i na našem území setkáváme hlavně u německého obyvatelstva. Záznamy o konání pašijových her jsou dochovány už v 15. století.

Hledání ztraceného času – Filmové VelikonoceSnímek z cyklu Hledání ztraceného času zachycující pašijové hry ve 30. letech 20. století. Hořické pašijové hryStránky věnované historii a udržování tradice pašijových her v jihočeských Hořicích.

Zelený čtvrtek

Původ označení Zelený čtvrtek není zcela jasný, jednou z variant je zkomolení německého výrazu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (zelený čtvrtek). V lidové tradici je v tento den důležitá zelená strava (kopřiva, bylinky či také tzv. špenátová tradice), případně například setí zeleniny. Zelený čtvrtek je také den pečení jidášů/jidášků – kynutého pečiva různých tvarů. Ty původně připomínaly nejčastěji provaz, na kterém se oběsil Jidáš Iškariotský (čímž symbolizovaly jeho zradu), vyskytují se však i ve formě placek, preclíků a dalších.

Honění Jidáše v pašijový týden. »Křístání, řehtání, rochání, hrčení.«(Kapitola z publikace Čeňka Zíbrta "Veselé chvíle v životě lidu českého: Smrt nesem ze vsi… pomlázka se čepejří" na stránkách NÚLK.)

V křesťanské tradici den Poslední večeře Páně, při které udělil Ježíš učedníkům eucharistii (chléb a víno). Právě v tento den během večerní bohoslužby naposled do Bílé soboty zní varhany a kostelní zvony (které tehdy "odlétají do Říma") a začíná velikonoční triduum.

Velký pátek

Během Velkého pátku se nekonají bohoslužby. Utichlé zvony často nahrazují hrkající koledníci. V křesťanské tradici je Velký pátek připomínkou dne utrpení a smrti Ježíše Krista spojenou s přísným půstem.

V lidové tradici se vedle přísného půstu setkáváme s celou řadou obřadných praktik a zákazů:

• zákaz domácích prací (především pečení chleba či praní – „praní v Kristově krvi“)
• zákaz půjčování a vynášení čehokoliv z domu (obava o očarování této věci)
• zákaz hýbat se zemí (aby byl zajištěn pokoj Ježíše v hrobě)
• mytí v ranní potoční/studniční vodě (zajišťuje ochranu před nemocemi v průběhu roku)
• jde o jeden z dnů, kdy je v lidových představách země otevřená a vydává poklady

Bílá sobota

Následující Bílá sobota značí konec postní doby. Její název pochází patrně od bílých rouch, která na sobě měli nově přijímaní dospělí křtěnci. Přes den se nekonají žádné liturgické obřady, až po západu slunce začíná velikonoční vigilie (vigilie = bdění, příprava či očekávání) spojená se zapalováním svící (Paškál, symbol vzkříšení Krista). Večer se v kostelech pálí ratolesti z Květné neděle, jejich oharky si pak lidé často brali s sebou domů pro ochranu před pohromou a živelnými katastrofami.

Prakticky během celého velikonočního tridua se na různých místech vyskytuje hrkání mládeže, a to i během Velkého pátku, kdy v lidové představě hrkání nahrazuje zvony, které odletěly do Říma. v tento čas se také setkáváme s honěním či voděním Jidáše – jednou ze starších velikonočních her, která se postupně vyvinula v dětskou (chlapeckou) zábavu.

NÚLK – Velikonoční obchůzky s Jidáši na Bučovicku.Text zachycující historii a současnou životnost honění Jidáše v Bučovicích a okolí.

Velikonoční neděle

Vyvrcholením celého velikonočního období je Velikonoční neděle, též Boží hod velikonoční či Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Jedná se o nejvýznamnější slavnost křesťanského liturgického kalendáře. V křesťanské tradici jde o den, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Opět se rozezní zvony a konají se průvody ke křížům. U pravoslavné církve se pak setkáváme s tzv. svěcením paschy:

Hledání ztraceného času – Filmové VelikonoceSnímek z cyklu Hledání ztraceného času zachycující svěcení paschy na Zakarpatské Ukrajině.

Velikonoční pomlázka

V případě velikonoční pomlázky již v lidovém prostředí není patrná ani tak návaznost na křesťanské liturgické prostředí, jako spíš na předkřesťanské tradice, resp. víru v očistnou moc živlů (v tomto případě především vody). Samotné označení vychází z pomlazení (tedy očistné moci spojené s obnovou a magickou silou mladého života).

Jako pomlázku je možno označit buď šlehání mladých děvčat chlapci (též označované např. jako šmigrust), nebo samotný svazek nejčastěji vrbových spletených prutů (též označených jako korbáč, tatar a další). Vedle této proutěné spletené pomlázky se při šmigrustu lokálně vyskytovalo také využívání např. jalovcových větví či vrbových proutků, které nebyly spleteny, ale jen svázány do formy metličky.

V rámci velikonoční pomlázky je patrná celá řada rituálních úkonů spojených s pomlazením dívky doprovázeným projevy slovesné kultury a následným obdarováním chlapce (pentlemi, vejci symbolizujícími plodnost atp.).

---

Mapy

Mapa zaznamenaného výskytu průvodů s vynášením smrtky během 20. století

• První polovina 20. století

• Druhá polovina 20. století

Mapa zaznamenaného výskytu přinášení létéčka během 20. století

• První polovina 20. století

• Druhá polovina 20. století

Mapa zaznamenaného výskytu velikonočního hrkání mládeže během 20. století

• První polovina 20. století

• Druhá polovina 20. století

Mapa zaznamenaného výskytu velikonoční pomlázky během 20. století

• První polovina 20. století

• Druhá polovina 20. století