Tzn. přivlastnění. Jedná se o vypůjčování, zcizování nebo přejímání už existujících obrazů ze světa médií, reklamy a umění (včetně konkrétních uměleckých děl) pro uskutečnění vlastních záměrů.
Apropriace je výtvarná strategie zpochybňující koncept jedinečného, unikátního uměleckého díla. Východiska apropriace nalézáme už v readymade Marcela Duchampa (od roku 1913), který radikálně relativizoval význam originálního uměleckého díla a instituci autorství tím, že si přivlastňoval hotové průmyslové výrobky a současně vyloučil nebo minimalizoval podíl lidské ruky na vytvoření uměleckého objektu.
Apropriace, přivlastnění, je jednou z primárních forem opozičně chápané produkce a jejího čtení, kdy ji diváci např. znovu editují, přepisují nebo mění její význam či užití. Apropriace souvisí s novou definicí kreativity založené na zrovnoprávnění vytvořeného a nalezeného díla, s posílením významu kontextu umění, s myšlenkou ´smrti autora´ (R. Barthes) a s vizí světa jako simulakra (J. Baudrillard).
Apropriace je významnou součástí tzv. „kritického postmodernismu“, který vychází z kritiky masové kultury, od Adorna po Habermase, a odmítnutí „masového vědomí“ (Foster et al. 2007, s. 583). Apropriace se v tomto kontextu pojí s novým chápáním obrazu jako palimpsestu (ibid. s. 580). Postoj umělců využívajících apropriaci shrnul Douglas Crimp: „Nehledáme původní zdroje, ale strukturu významu: pod každým obrazem je vždy jiný obraz“ (ibid. s. 580). Obraz má transcendovat dané médium, měl by se rozplynout v připojeních na struktury významu, které jej přesahují. Jinými slovy, obrazy se mají stát průhlednými. Tuto „průhlednost obrazu“ rozvíjela radikálním způsobem Sherrie Levineová, která opakovaně inscenovala přisvojení si cizí fotografie prostřednictvím fotografie vlastní (viz kapitola Mezihra: re-re-re produkce, část Neokonceptualistické remaky).