Pojem užívaný německým teoretikem Walterem Benjaminem (1892–1940) k popisu zvláštní kvality, která podle něj vyzařuje z jedinečného uměleckého díla. Podle Benjamina dává aura uměleckému dílu kvalitu autenticity, jež nemůže být reprodukována.
Výraz „aura“ označuje také energetické pole, které jako nadpřirozená světelná svatozář vychází z předmětu nebo osoby. Pokud přisoudíme tuto zvláštní vlastnost uměleckému dílu, znamená to, že je nepovažujeme za obyčejný předmět, ale přiznáváme mu „auratický status“ (Aumont 2010, s. 303), poukazující k umění chápanému jako výraz naší potřeby posvátného a touhy po transcendentní zkušenosti a poznání. Aumont upozorňuje, že umělecké dílo neztrácí svůj auratický status ani v době, kdy je mu tato vlastnost přisuzována až dodatečně, zasazením do institucionálního rámce nebo společenskou akceptací jako uměleckého díla (viz Duchampovy readymade), a nikoli podle jeho vnitřních vlastností (např. náboženská aura Byzantské ikony nebo díla, jimž auru dodává skutečnost, že je vytvořil ´geniální´ umělec).
Pojem aury uměleckého díla je stejně jako jiné koncepty historicky podmíněn. V současnosti je aura díla definována vzhledem k jeho historické významnosti a ve vztahu k uměleckým institucím (a potažmo ve vztahu k jeho tržní hodnotě). Aura tedy není spojena s materiální kvalitou díla, ale je dílu připsána kulturou, která ji oceňuje (srov. REPRODUKCE).
Výrok Waltera Benjamina, že média reprodukce (fotografie, film atd.) oslabila nebo zničila auru uměleckých děl předchozích období, je jednou ze základních tezí teorie médií. Jay D. Bolter reinterpretoval Benjaminův koncept aury, „jedinečné zjevení dálky, i sebebližší“, ve vztahu k digitálním technologiím. Upozorňuje přitom, že v prostředí digitálních médií zůstává otázka zmizení aury vlivem technické reprodukce provokativně otevřená. Digitální média v sobě totiž spojují hmotné, virtuální a performativní prvky, z čehož plyne, že zážitek, který poskytují, osciluje mezi auratickým a ne-auratickým (mezi blízkým a nepřekonatelně vzdáleným). Bolter proto mluví o performancích permanentní krize aury v digitálních médiích, (srov. s úvahami o auře a nových, digitálních médiích od D. Davise, kapitola Umělecké dílo v době digitální reprodukce, podkapitola Metamorfózy aury).
Obecná definice média jako „to, co remediuje“, kterou představili Bolter s Grusinem v knize Remediation: Snderstanding New Media (2000), zahrnuje tradiční umělecká média, jako je malba, stejně jako nová, digitální média. To jim umožňuje nově promýšlet i Benjaminovu tezi o ztrátě aury uměleckého díla vlivem rozšíření technologií reprodukce a dospět k závěru, že: „[…] a work of art in an „age of remediation“ […] seems to offer an aspect of reality which cannot be freed from mediation or remediation, at the same time that new media seek to present us precisely with „an aspect of reality which is free from all mediation. Thus remediation does not destroy the aura of a work of art; instead it always refashions that aura in another media form“ (Bolter – Grusin 2000, p. 75).