Digitální je přívlastek znamenající „pracující s daty a informacemi ve tvaru diskrétních (tj. nespojitých) záznamů, nebo existujících v podobě takovýchto záznamů“ (d. záznam, d. přenos, d. zpracování dat, d. fotografie atp.)
Tento přívlastek zřejmě nejúplněji charakterizuje nová média. Digitální média umožňují převod analogových reprezentací do digitální reprezentace nebo přímo generování dat v podobě sérií čísel. Digitální média se podstatným způsobem odlišují od analogových médií (jako noviny, film, rozhlas atd.), která se v digitálních médiích slučují a splývají.
Zatímco klasický fotografický obraz je analogový, má plynulé odstínění tónů, digitální obraz je matematicky zakódován. Proces digitalizace analogových médií se skládá ze dvou kroků: Nejprve jsou data vzorkována, jako např. v pixelové mřížce digitálních obrazů. Vzorkování převádí původně nepřetržitá data na data diskrétní, jasně od sebe oddělená. Následně je každý vzorek kvantizován, tzn. je mu přidělena číselná hodnota (např. 0–255 na škále šedé barvy 8 – bitového obrazu). Právě kvantizace vzorků je rozhodujícím krokem dosaženým až digitalizací. Jakmile jsou vstupní data číselně zakódována, digitalizována, mohou být okamžitě podrobena matematickým procesům, sčítání, odčítání, násobení a dělení, které vykonává přístroj na základě algoritmů zapsaných v softwaru. Proto můžeme s informacemi uloženými v digitálním kódu, narozdíl od analogových médií, velmi snadno manipulovat, upravovat je a kopírovat, aniž by došlo ke snížení kvality záznamu.
Lev Manovich určuje dvě základní vlastnosti novomediálního díla, vyplývající z jeho digitální povahy: „1. Neomediální dílo může být formálně (matematicky) popsáno. Například obraz nebo tvar lze popsat matematickou funkcí. 2. Neomediální dílo je předmětem algoritmické manipulace. Uplatněním vhodného algoritmu můžeme kupříkladu automaticky odstranit zrnitost z fotografie, vylepšit její kontrast, ovlivnit kompozici nebo změnit proporce. Řečeno ve zkratce, médium se stává programovatelným“ (Manovich 2002, s. 56–57).
Princip převádění dat do obrovských proudů rytmu zapnuto-vypnuto (1–0) má svoji historii sahající daleko za vynález prvního počítače. Její počátek je většinou kladen do 17. století, kdy filozof Gottfried Leibnitz představil svůj systém založený na binární opozici 0 a 1, shodný s moderním binárním systémem. V 19. století na něj navázal Charles Babbage, původce myšlenky programovatelného počítače. Ve 20. století to je především Alan Turing, který v roce 1936 popsal symboly manipulující nástroj umožňující činnost podobnou počítači a přesně popsal to, čemu říkáme algoritmus. Tzv. Turingův univerzální stroj však byla čistě teoretická matematická teze, která nebyla určena k praktickému využití.
K tomu, aby se mohla vyvinout digitální technologie, nestačilo promýšlení principu binární digitality. Stejně významný byl rychlý rozvoj elektroinženýrství za druhé světové války. Bez něj by zůstaly tyto úvahy jen matematickým principem. Ke vzniku prvních počítačů bylo zapotřebí, aby se spojily minimálně dvě vývojové trajektorie: a) miniaturizace a komprese dat, b) kódování dat v digitální formě. Podle Manoviche nová, digitální média nejsou pouze výsledkem propojení teoretické matematiky a technického zdokonalování automatických počítacích strojů, které vedlo k vynálezu počítače. Nová média podle něj reprezentují konvergenci vývoje počítače a mediálních technologií, kterou můžeme sledovat od 30. let 19. století, od vynálezu Babbageova Analytického stroje na jedné straně a daguerrotypu (první prakticky užívaná fotografická technika) na straně druhé. Syntézou těchto dvou trajektorií vznikají nová média, grafika, pohyblivé obrazy, zvuky, tvary, prostory či texty uložené v komputerizované podobě a tvořící balíky dat (Manovich 2002, s. 56). Podle Manoviche se s nástupem digitálních technologií změnila identita médií ještě více, než identita počítače.
V posledních dekádách 20. století se praxe digitalizace dat přesunula z laboratoří vědeckých a vojenských institucí do oblasti komunikačních a zábavních médií. Digitálně kódovatelným se stal nejdříve text, potom zvuk, grafika a obrazy. Přechod od analogových k digitálním médiím má tyto důsledky: Data jsou dematerializována, tj. jsou oddělena od své hmotné formy (fotografický tisk, kniha, filmový kotouč, atd.); mohou být stlačena do velmi malých prostorů; jsou velmi rychle a nelineárním způsobem přístupná, ve srovnání s analogovými médii mohou být velmi snadno manipulována.
Manovich jmenuje tyto základní vlastnosti nových, digitálních médií: číselná reprezentace a modularita (viz proces digitalizace: vzorkování – kvantizace), automatizace (využívání automaticky probíhajících algoritmů při zpracování dat), variabilita (digitální díla mohou existovat v různých verzích a podobách, synonyma: tekutý, proměnlivý). Rozšíření digitálních médií vede ke kulturnímu překódování (všeobecným kulturním změnám způsobeným rozšířením digitálních médií ve společnosti).