Postfotografie znamená digitálně upravené fotografie, případně také digitální obrazy vzniklé přímo v prostředí počítače.
Postfotografie (digitální fotografie) se podstatně liší od chemické fotografie. Je to obraz-informace, protože může být kdykoli rozložena na své části v podobě bitů a opět složena do obrazu (viz Digitální). Využití digitální technologie nevratně narušilo výsadní postavení fotografie jako reprezentace reality. Jakákoli fotografie může nyní být výsledkem manipulace. V postfotografické době může být každý obraz potenciálně „podvodem“.
Za mezník v přechodu od fotografie k postfotografii bývá označováno únorové číslo National Geographic z roku 1982, na jehož titulní straně se objevila fotografie pyramid v Gize, která byla digitálně upravená tak, aby byly pyramidy blíž k sobě a kompozice snímku tak lépe vyhovovala celkovému vzhledu stránky (viz Obrazová příloha, kapitola: Postfotografie, obr. 9). Fotografie je v tomto případě užita jako primární materiál, který je přenesen do digitálního prostředí počítače (naskenován) a dále upravován. V tomto, na první pohled nenápadném přechodu, se odehrály dramatické změny v rovině epistemologické struktury naší vizuální kultury.
Status fotografického svědectví jako dokumentu či alibi nebo důkaz byl digitálními obrazy zpochybněn a vztah mezi fotografickým obrazem a skutečným světem destabilizován. Tradiční fotografie je postupně pohlcována digitální fotografií, ale současně digitální fotografie těží z estetiky a statusu chemické fotografie. Například tím, že umělci dále různými způsoby tematizují právě dnešní destabilizovaný vztah mezi obrazem a realitou, mezi fotografií jako záznamem skutečnosti a fikcí.
Změny, které přinesly digitální technologie, se pojí 1.) s proměnou povahy technického obrazu (který najednou může být záznamem, konstruktem nebo generovanou vizualizací); 2.) s téměř neomezenými možnostmi manipulace s obrazy (ukládání, manipulace distribuce, přenos); 3.) a v neposlední řadě se skutečností, že tyto možnosti se otevírají nejen pro umělce, ale také pro běžné uživatele.
Po počáteční fázi počítačového umění (obvykle abstraktního) se v 80. letech vrací realistický (avšak počítačově manipulovaný) obraz. V rámci postfotografické praxe jsou nové obrazy tvořeny prostřednictvím nenápadné (bezešvé) montáže. Zatímco v případě tradiční montáže nebo koláže, jde o techniku založenou na spojení prvků různých médií v jediném prostoru, přičemž spojení mezi jednotlivými prvky jsou schválně ponechány viditelné, aby tak byl posílen dojem jejich dramatického střetu, v digitálním médiu má tato technika příznačně odlišnou podobu, která poukazuje k povaze postfotografických obrazů. Umělci spojují různé prvky, ale činí to tak, aby vytvářeli plynulé, neviditelné, přechody, aby vytvořili homogenní obraz, vyvolávající dojem nové, umělé reality.
Roy Ascott charakterizoval rozdíl mezi fotografií a postfotografií takto: „The digital camera is a tool for constructiong reality, the mechanical camera a tool for reflecting it.“ (Ascott 2003, p. 380)
Digitální technologie umožňuje nejen dodatečně upravovat fotografické snímky, ale také generovat obrazy zcela nezávislé na realitě. To, co jsme dříve považovali za fotografickou kopii, se nyní proměnilo v matematický algoritmus, simulující nebo modelující geometrické formy obrazu, který generuje. Stírají se rozdíly mezi obrazy, které vznikly elektronicky, přímo v prostředí počítače, a obrazy, které do něj byly dodatečně vloženy. V důsledku toho dochází k rozluce mezi obrazem a jeho referentem a obraz se stává autonomním objektem, simulakrem, které již neslouží k zprostředkování reality.
V rámci postfotografické praxe vzniká nový hybridní obrazový svět, který je mixem reálného a nereálního, skutečnosti a fikce, historického a nehistorického.