Technický obraz je obraz, který vznikl s pomocí technického aparátu. Známou teorii technického obrazu zformuloval Vilém Flusser. Základní rozdíl mezi tradičním a technickým obrazem ustavuje Flusser jako rozdíl mezi obrazy zrcadlícími svět a obrazy, které produkují fikci.
Své rozumění pojmu technický obraz utvářel na základě analýzy obrazů jako je fotografie a televize a následně ji transformoval do kontextu úvah o digitálních obrazech a obecně o „společnosti, která syntetizuje elektronické obrazy“ (Flussar 2001, s. 9). Předmětem jeho zájmu je celé „universum technických obrazů“, které zahrnuje fotografie, film, videa, televizní obrazovky a počítačové terminály, aniž by mezi nimi shledával nějaké podstatné rozdíly. Pro Flussera je hlavním kritériem to, že technické obrazy obecně jsou utvářeny jinak než tradiční obrazy: „Technické obrazy jsou fiktivní plochy. Pozorujeme-li fotografii lupou, vidíme zrna. Přiblížíme-li se k obrazovce televizoru, vidíme body. Fotografie je sice chemický obraz a televizor obraz elektronický, takže máme co do činění se dvěma odlišnými bodovými strukturami, fundamentální výstavba z bodových prvků je však táž. Dokud ještě existují obrazy, které spočívají na chemii (čemuž už tak zanedlouho nebude), klade se bezpochyby problém utváření bodů do ploch technicky (a tím i epistemologicky) jinak než u obrazů elektronických. To, na čem zde však záleží, je základní povaha, která je společná všem technickým obrazům: zkoumají-li se zblízka, ukáží se být fiktivními plochami složenými z bodových prvků“ (Flusser 2001, s. 36).
Flusser proto tvrdí, že technický obraz se stává obrazem jen tehdy, když se na něj díváme povrchně, z odstupu. Při pohledu z blízka se opět rozpadne do univerza jednotlivých bodů (jako třeba při hlubší analýze televizního obrazu, který se najednou rozpadne do abstraktního bodového univerza elektronů proudících katodovou trubicí). Tato abstraktní bodová univerza – látka technických obrazů – nám ukazují, že je třeba se vzdát kritérií jako „pravdivý/nepravdivý“, „pravý/umělý“ nebo „skutečný/zdánlivý“. Flusser proto nabádá, abychom místo toho používali rozlišení „konkrétní/abstraktní“ (Flusser 2001, s. 40). Technické obrazy se totiž před námi vynořují z abstraktní roviny do své konkrétní podoby. Jestliže Flusser chápe technické obrazy jako fikci produkovanou naší fantazií, potom může napsat, že: „Fantazie je mocí konkretizace abstraktního“ (Flusser 2001, s. 40).
Technické obrazy jsou produkty aparátů, které jsme vytvořili, aby nám umožnily „uchopit neuchopitelné, představit nepředstavitelné, koncipovat nepochopitelné […]. Tyto aparáty jsou předpokladem vytváření technických obrazů […].“ (Flusser 2001, s. 21). Proto je důležitou součástí interpretace technických obrazů pochopení fungování aparátů, které je produkují: „Technické obrazy jsou výrazem pokusu složit bodové prvky kolem nás a v nás do povrchů a zaplnit mezery zející mezi nimi. Pokusem dosadit prvky, jako fotony nebo elektrony z jedné strany a informační bity z druhé, do obrazu. […] Tyto prvky totiž nejsou ani uchopitelné, ani viditelné, ani zachytitelné. Proto se musí vynalézt aparáty, které pro nás dokáží uchopit neuchopitelné, představit nepředstavitelné, koncipovat nepochopitelné. A tyto aparáty musí být – aby mohly být námi kontrolovány – opatřeny tlačítky. Tyto aparáty jsou předpokladem vytváření technických obrazů. Vše ostatní přichází až potom“ (Flusser 2001, s. 21).
Když hovoříme o významu technických obrazů, musíme v prvé řadě pochopit jak fungují aparáty, které je tvoří, protože dokud toho nejsme schopni, zůstáváme jimi fascinováni a jsme programováni k magicko-rituálnímu chování. Flusser proto volá pro kritickém přijímání technických obrazů.
Technické obrazy jsou pro Flussera dramatickým výrazem střetu imaginace jejich tvůrců a funkcí zvoleného aparátu. Proto se nelze ptát, co znamenají, ale jak znamenají, k čemu znamenají, k jakým změnám v našem vnímání světa poukazují. „[T]radiční obrazy jsou názory předmětů, technické obrazy jsou komputacemi pojmů. Tradiční obrazy vznikají obrazivostí, technické obrazy zvláštní fantazií, následující po ztrátě důvěry v pravidla“ (Flusser 2001, s. 16).
Flussera proto zajímají technické obrazy především jako nástroje pochopení, představitelnosti a uchopitelnosti našeho okolí, které dominují dnešní informační společnosti. V současných technických obrazech přitom rozeznává dvě rozhodující a základní tendence: „Jedna ukazuje směrem k centrálně programované totalitní společnosti příjemců a funkcionářů obrazů, druhá ve směru dialogizující telematické společnosti tvůrců obrazů a sběratelů obrazů. Jedna trajektorie míří k antiutopickým vizím, druhá k utopickým“ (Flusser 2001, s. 9–10).