• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Při nahlédnutí do Epinomidy jsme už narazili na pátý živel, aithér. Platón jej určitě dobře znal – vyjadřuje se o jeho významu v Anaxagorově myšlení (viz Phd. 98c) nebo jej úplně samozřejmě zmiňuje jako jeden ze živlů v Kratylovi (408d-e, 410b). Proto má otázka po místě aithéru v Platónově výkladu látkového světa plné oprávnění. Není pak možno chápat Epinomis jako úplnější vyjádření Platónovy fyziky, podobně jako obsahuje detailnější líčení druhů či tříd živočichů?

K odpovědi na tuto otázku se přiblížíme tím, že ji nejprve přeformulujeme do věcnější podoby: Náleží aithéru v Platónově fyzice nějaká nezastupitelná funkce? Jestli takovou funkci objevíme, jistě aithér do Platónova myšlení patří. Jestli takovou funkci neodhalíme, bylo by zavedení aithéru do teorie zbytečné.

Zkoumání začneme ve výše zmíněných dialozích – jestliže v nich Platón aithér uvádí, jistě tam hraje nějakou roli.

Kratylos

Vyšetření tohoto dialogu bude velmi rychlé. Téma odkazovaných pasáží je totiž zcela nefyzikální – jedná se určování etymologie předložených „jmen“, pojmů (navíc někdy spíše ironické než vážné). V rámci této myslitelské práce jsou mezi jinými předloženy i termíny gé (= země), aithér (αἰθήρ; „étér“, nepřekládá se), aér (= vzduch), pýr (= oheň) a hydór (= voda). Těchto pět jmen je evidentně uvedeno jakožto termíny běžně užívané při výkladech o látkové podstatě světa, a tedy z toho nelze vyvodit jakoukoli souvislost s Platónovou vlastní fyzikou.

Faidón

Poměrně snadno se lze vypořádat také s uvedením termínu aithér ve Faidónovi. Nemáme teď na mysli výše uvedenou zmínku o Anaxagorově užití termínu – to má pochopitelně pouze historický význam, netýká se Platónovy fyziky. Později (Phd. 109b-111c) však Platón nechává Sókrata hovořit o jakési krásnější zemi, jež má skutečný povrch vysoko nad námi (nad námi Řeky) a na níž odpovídá našemu vzduchu právě aithér jakožto o stupeň čistší prvek (stejný rozdíl je mezi vzduchem a vodou – například z hlediska průhlednosti).

Tohle vyjádření jako by naznačovalo, že aithér do Platónova popisu látkového světa patří. Tento náznak je však zeslaben tím, že vypravování o této zemi pod nebem je označeno za μῦθος (mýthos), tedy mýtus, a proto jej nemůžeme považovat za vážnou fyzikální teorii. A druhé zeslabení vychází z toho, že celé vypravování jako by bylo metaforou světa skutečných jsoucen, tedy idejí, jejichž nedokonalým obrazem je náš materiální svět. V tom případě by se vlastně popis netýkal látkového světa, jenž je tématem našeho kurzu, a aithér by nepatřil mezi jeho elementy.

Tímaios

V tomto spise konečně nalezneme aithér jakožto součást systematicky budované teorie – ovšem na pozici, jež jej okamžitě vylučuje z kandidatury na pátý element. Platón totiž pojímá aithér jako druh vzduchu, konkrétně ten nejčistší (naopak nejméně čistým druhem vzduchu je mlha – Tim. 58d).

To zároveň znamená, že aithér má stejný geometrický základ jako vzduch. Přitom Platónovi zůstalo jedno pravidelné těleso – dvanáctistěn – takříkajíc nevyužito, i když z hlediska symetrie a maximální geometrizace skutečnosti by se mu určitě zamlouvalo, kdyby měl pro každé pravidelné těleso jeden živel. Jestliže přesto neřekl - „pátému pravidelnému tělesu, dvanáctistěnu odpovídá pátý živel, aithér“, musel být pevně přesvědčen, že ten samostatným živlem není.

Tohle můžeme považovat za rozhodující argument proti domněnce, že by už Platón – a ne až Aristotelés – dospěl k teorii o aithéru jako pátém elementu.

Epinomis

Co ale v tom případě s Epinomidou? Odpověď je už jednoduchá – zavedení aithéru jako pátého živlu představuje silný argument pro pochybnosti o Platónově autorství spisu. Jak jsme viděli, Platón takový prvek nepotřebuje a v žádném z autentických dialogů jej systematicky do svých teorií nezavádí.

A můžeme dodat, že vlastně ani v samotné Epinomidě nemá podstatnou a nezastupitelnou funkci. Naopak jsme viděli (viz 1. B. a.), že živé organismy, které by měly mít v sobě převahu aithéru, se velmi podobají těm s převahou vzduchu, takže není vidno, proč by se i „druhová teorie“ nemohla bez aithéru obejít.

Tuto kapitolku můžeme tedy ukončit malým holdem Aristotelovi, neboť to byl až on, kdo nejenže pozvedl aithér mezi elementy, ale dokonce jej učinil elementem prvním a nejvznešenějším.