• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

V dosavadním výkladu jsme už viděli, v čem Platón překročil předsókratovské myslitele – geometrickým založením látky a účelovým výkladem kosmu. Jaký však byl jeho vliv na následující myšlení?

Podstatně odlišnou cestou se vydal Aristotelés. Sice také rozlišil čtyři živly, jenže charakterizoval je čistě fyzikálně, nikoli geometricky (konstrukci živlů z trojúhelníků ostatně přímo kritizoval), a navíc přidal pátý živel, aithér. Jeho pomocí vysvětlil pohyby nebeských těles, tedy ani Platónovu koncepci nebeských těles nepřejal.

Sdílel s ním však obecnou představu o účelnosti celé přírody. Přesvědčení o účelném či přímo božském uspořádání světa nezapadlo ani po Aristotelovi. Přijali je stoikové (u nichž to mj. vedlo k velkému napětí mezi prozřetelným řízením světa a svobodou lidské vůle) a zvláště novoplatónikové, jejichž prostřednictvím přešla do křesťanského myšlení – jako nejvýznamnější příklad budiž uveden Augustinus.[1] Samotný dialog Tímaios byl po dlouhá staletí jediným Platónovým textem přeloženým (ve 4. st.) do latiny a využívaným v křesťanských úvahách o počátku světa. Křesťanství ovšem Platónovu myšlenku v jednom podstatném ohledu modifikovalo – platónský božský uspořadavatel už existující neuspořádané a neurčité látky se změnil na křesťanského Stvořitele, tvořícího i samotnou látku z ničeho.

Postupem času (přibližně od poloviny 12. století) se ovšem ve středověku prosazoval aristotelský výklad materiálního světa. Ale to neznamenalo konec Platónova vlivu. Ten totiž přetrvával v rovině metodologické, v tom, že zakladatelé moderní vědy jako Galileo či Kepler byli přesvědčeni o matematickém základu přírodní skutečnosti, a tedy o nezbytnosti matematiky při jejím poznávání (Kepler dokonce Platóna citoval).

V určitém smyslu lze proto za platónské (vlastně pýthagorejsko-platónské) dědictví považovat současné extenzivní a nevyhnutelné využití matematiky především ve fyzikálních vědách.

Zásadní dějinný vliv samotného dialogu Tímaios dokazují také publikace, jež o tomto díle stále vznikají. Jako příklad můžeme uvést dva tituly, které vzdávají dialogu hold už svým názvem: R. Mohr (ed.), One Book, The Whole Universe: Plato's Timaeus Today (2010) a G. J. Reydams-Schils (ed.), Plato's Timaeus as Cultural Icon (2003).

Zatímco druhá kniha mapuje spíše zásadní a snad bezkonkurenční historický význam spisu, v první najdeme i příspěvky reflektující Tímaia z hlediska současné vědy. Autorem jednoho z nich je fyzik A. Leggett, který poukazuje na to, že Platón uměl klást dobré otázky, které jsou aktuální a inspirativní i v dnešní vědě. K takovým otázkám patří například: Má kosmos počátek? Jaká je podstata času? Je náš kosmos jediný? Jaký je vztah mezi nutností a nahodilostí? Je kosmos uspořádán právě tak, aby v něm mohl vzniknout život a vědomí?

Platónovy odpovědi samozřejmě nemohou být aktuální, ale je zřejmé, že dokázal postřehnout klíčové motivy našeho poznání skutečnosti, a tím vlastně zahájit cestu vědy.

Platónova fyzika však zanechala dědictví i v jiných a zřejmě širších kruzích než jen v těch odborných a vědeckých. Když si ve webovém prohlížeči necháte vyhledat obrázky k výrazům „platónská tělesa“ nebo „živlové kameny“, brzy narazíte na nabídku sad pěti drahých kamenů ve třech odrůdách křemene - křišťálu, ametystu a růženínu. Jsou vybroušeny do tvarů pěti pravidelných těles a jsou jim připisovány léčebné účinky, či dokonce jakési čakrové působení odpovídající jednotlivým živlům. Takové esoteričnosti by ani Platón sám nerozuměl (připomeňme, že pro něj je skutečnost řízena rozumem, a proto také rozumem uchopitelná), přesto je podivuhodné, jak jeho myšlenka přežívá, a dokonce s výslovným odkazem na něj.

[1] Z novodobých myslitelů do této linie patří Leibniz, Hegel, Whitehead. (Cynthia Freeland, „The Role of Cosmology in Plato's Philosophy.“ In: Benson, H. (ed.). A Companion to Plato. Blackwell Publishing, 2006. S. 199-213.)