• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Veškerá duše je nesmrtelná.
Faidros 245c

A stále je třeba vskutku věřit starým posvátným vypravováním, která zjevují, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odpykává veliké tresty, když se odloučí od těla; proto také je třeba pokládat za menší zlo trpěti i veliké chyby a křivdy než se jich dopustiti.
Sedmý list 335a

První motto stojí na začátku zvláštního důkazu nesmrtelnosti duše (už byl ohlášen v 2. B. b.). Argument postupuje následovně (Faidros 245c-d):

• Co se stále pohybuje, je nesmrtelné.
• Pouze to, co se pohybuje samo od sebe a ne pouze působením zvnějšku, se pohybuje stále.
• Takové jsoucno je navíc počátkem všeho pohybu vůbec.
• Počátek sám však musí být – jakožto počátek – nevzniklý.
• Co nevzniká, nemůže ani zanikat.
  • Kdyby zanikl počátek, nebude moci už nic vzniknout, protože všechno vzniká z počátku.
  • Zánik počátku by tedy znamenal definitivní konec pohybu nebe i země.
• To, co se pohybuje samo od sebe, je duše.
  • Tělesa bez duše se pohybují pouze vnějším působením, oduševněná těla (tj. živé organismy) samy od sebe → duše je zdrojem jejich pohybu.
• Tedy duše je jsoucno nevzniklé a nezanikající.[1]

Tento důkaz (podobně jako úvaha v desáté knize Zákonů, viz 2. B. b.) se týká duše jako kosmického či fyzikálního principu, nikoli individuální lidské duše. V jiných dialozích Platón podává jiné důkazy nesmrtelnosti duše, jimiž chce účastníky dialogu či čtenáře přesvědčit, že jejich duše, jejich vlastní já přetrvá smrt těla. Především je nutno zmínit Faidóna, kde se nacházejí hned čtyři důkazy, a další - zcela odlišný - důkaz objevíme ke konci Ústavy (X, 608d-611a).

Naším cílem v tomto oddíle však nebude posouzení Platónových důkazů. Ostatně dobře víme, že logicky zcela korektní spekulativní důkaz nesmrtelnosti (či smrtelnosti) osoby podat nelze. Proto se zaměříme na osvětlení důvodů, proč vůbec Platón považoval duši za nesmrtelnou.

K přesvědčení o její nesmrtelnosti jej mohly vést dvě linie úvah, jež odpovídají bodům 2. B. a 2. C. našeho výkladu. První linie vychází z přesvědčení, že uspořádaný pohyb kosmu a veškeré účelné dění vůbec je zapříčiněno duší. Jestliže se tento pohyb a toto dění zdají být neustálými, věčnými, musí neustále existovat – aspoň nějaká – duše jako sebepohyb a hybatel. Výrazem této linie je uvedený důkaz nesmrtelnosti z Faidra.

Pravděpodobně ještě důležitější pro Platóna byla druhá cesta k přesvědčení o nesmrtelnosti duše. Působivého výrazu se jí dostalo například ve druhém mottu této části, jež pochází z textu považovaného za osobní Platónův dopis, a jež tedy snad vyjadřuje jeho nejniternější přesvědčení. (V dialozích to není tak samozřejmé už z toho důvodu, že v nich Platón nehovoří sám za sebe jako v dopise, nýbrž všechna tvrzení pronášejí postavy, které on jako autor vytvořil.)

Platón byl po celý život – ve všech svých dialozích – hluboce přesvědčen, že podstatou člověka je duše, že člověk by měl o svou podstatu pečovat a že správná péče o duši vede k ctnostnému životu, jenž je prospěšný jak jednotlivci, tak (snad ještě více) společnosti a obci.

Ovšem toto ušlechtilé filosofické přesvědčení je v pohledu běžného člověka konfrontováno se zarážející skutečností, že často (v Platónově době stejně jako dnes) se alespoň v určitých ohledech výborně daří i člověku, který si „dopomohl“ k materiálnímu zabezpeční či společenskému postavení nespravedlivým jednáním, nebo přímo zločinem. Často (tehdy i dnes) takový člověk zůstane bez zjevného trestu a žije jakoby šťastně navzdory svým nepravostem. Jak má filosof v takové situaci nabádat k čestnému a spravedlivému životu?

Platón se snaží postupovat filosoficky a dokazuje (Gorgias 503e-508c), že dobro každé věci, tedy i duše spočívá v řádu a uměřenosti, nikoli v neuměřeném uspokojování tělesných žádostí (jež pak vede i k násilí a bezpráví), nebo že spravedlnost představuje přirozené uspořádání složek, a tím „zdraví a krásu a dobrý stav duše“ (Ústava IV, 444d-445b), a naopak nespravedlnost, nevázanost a zbabělost jsou kazem, vadou, nemocí duše, a jsou tedy špatné samy o sobě nezávisle na případném trestu (Ústava X, 609b-c).

Ale ani tato argumentace nemusí být příliš přesvědčivá, protože odkazuje na něco nezřejmého, neviditelného (řádné či zhoubné vztahy mezi složkami duše). Tím se nechá přesvědčit jen malá část lidí, a proto „nastupuje mythos tam, kam nedosahuje vědění nebo síla rozumových důkazů; chce působit na poznání a získat pro něco city i vůli, přinášeje posilu jakoby z jiného světa.“[2]

A tak Platón, velký kritik mýtů a básnických děl, která mýtické motivy ztvárňují, sám užívá barvité, názorné, ale filosoficky pochybné mýty, aby pochybovačům o prospěšnosti spravedlivého života ukázal, že duše je nesmrtelná a že nejpozději při neomylném a nepodplatitelném podsvětním soudu bude nesmrtelná duše nespravedlivého náležitě potrestána a duše spravedlivého zaslouženě odměněna.

Za „filosoficky pochybné“ lze mýty označit mj. proto, že líčí osudy duše, jako by byla tělesná. Nejzřetelněji to vidíme v Ústavě, kde se o duších velkých provinilců píše, že jim „spoutali ruce, nohy i hlavu, srazili je k zemi, do krve je zmrskali a pak je vlekli pryč podél cesty, smýkajíce jimi trním“ (Ústava X, 616a), a posléze při přípravě na další vtělení duše šly „hrozným vedrem a dusnem“ a jejich cílem byla jakási rovina „bez stromů a beze všech rostlin“ (Ústava X, 621a).

Přesto se k podobným podsvětním (nebo eschatologickým) mýtům Platón uchyluje nečekaně často – na konci Gorgii, ke konci Faidóna, v úplném závěru Ústavy, uprostřed Faidra. A poněkud střízlivěji, ale co do obsahu podobně popisuje úděl duše po smrti těla ještě v dialogu Tímaios.

Přitom navíc využívá orficko-pýthagorejskou myšlenku opětovného vstupu duše do těla - převtělování (metempsychósis), jež podle něj jednak zajišťuje neustálý koloběh života a smrti, jednak slouží opět jako jakýsi morální imperativ, nabádající k rozumovému, filosofickému životu, jenž duši zajistí vymanění se z  kruhu vtělování a následné pobývání u pravých jsoucen, kde je její skutečný domov.

Výklad o nesmrtelnosti uzavřeme konstatováním, že Platón potřeboval, aby duše byla nesmrtelná, jak v kosmickém, tak především v morálním a politickém ohledu. Tuto potřebu se snažil filosoficky uchopit a podložit argumenty, což se mu ovšem nemohlo zcela seriózně podařit.

Navzdory tomu se představa o nesmrtelné duši a jejím posmrtném soudu přiřadila k jeho nejvlivnějším myšlenkám, jak vyjde najevo v následujícím oddíle.

[1] Velmi podrobný rozbor tohoto argumentu najdete v knize Š. Špinky Duše a krása v dialogu Faidros, s. 79-96.

[2] Novotný, F. O Platonovi II, s. 379-380.