Pojmy „softwarová studia“ a „teorie softwaru“ použil jako první Lev Manovich v roce 2001 v knize Jazyk nových médií,5 věnované digitální kultuře a estetice nových médií. Na závěr úvodní kapitoly napsal:
„Nová média potřebují novou etapu mediální teorie, jejíž počátky můžeme dohledat v revolučních dílech Roberta Innise z padesátých a Marshalla McLuhana ze šedesátých let. Abychom pochopili logiku nových médií, musíme se obrátit k počítačové vědě. Právě tam můžeme nalézt nové pojmy, kategorie a operace charakterizující média, jež se stala programovatelná. Od mediálních studií se přesouváme k něčemu, co lze označit jako softwarová studia – od teorie médií k teorii softwaru.“6
Svoji představu softwarových studií nijak blíže nespecifikoval. Můžeme ji však do jisté míry odvodit z rétoriky argumentace uvedené publikace.
Manovich v knize zformuloval pět principů nových médií, které určují, co vlastně chápe pod označením nová média, nebo přesněji novomediální objekt. Jsou to: číselná reprezentace (nová média existují jako data, která jsou výsledkem procesu digitalizace a především kvantizace), modularita (jednotlivé prvky nových médií jsou na sobě nezávislé), automatizace (novomediální objekty mohou být automaticky vytvářeny a upravovány), variabilita (novomediální objekty existují ve více verzích) a transkódování (počítačová logika ovlivňuje to, jak chápeme a reprezentujeme sebe a náš svět). Tyto principy Manovich vztahuje nejen ke konkrétním novomediálním objektům, ale považuje je za obecné tendence působící v kultuře procházející komputerizací.7
Poslední z pěti principů proto odkazuje k širokým společenským a kulturním důsledkům komputerizace médií, spočívajícím ve vzájemném ovlivňování dvou vrstev – „kulturní vrstvy“ a „počítačové vrstvy“.8 Má přitom na mysli tuto skutečnost:
„Na jedné straně komputerizovaná média stále vykazují strukturní organizaci, která lidským uživatelům dává smysl – obrazy ukazují rozpoznatelné předměty, textové soubory sestávají z gramatických vět, virtuální prostory jsou definovány podle karteziánských souřadnic atd. – na straně druhé však struktura komputerizovaných médií odpovídá ustaveným konvencím počítačového uspořádání dat. Příkladem těchto konvencí jsou různé datové struktury […], nahrazení konstant proměnnými, oddělení algoritmů od dat nebo princip modularity.“9
Kulturní transkódování znamená, že logika reprezentace počítačové vrstvy se propisuje do kulturní vrstvy a postupně proměňuje naše estetické preference.
Toto tvrzení Manovich dokládá na příkladu upřednostňování formátu databáze před narativními formami, které těsně souvisí s obrácením vztahu mezi syntagmatem a paradigmatem v síťových médiích. Nová média totiž materializují paradigma (databázi), zatímco syntagma (narativ) je dematerializován.10 Za nejvýznamnější příklad mediálního díla poukazujícího k „databázové imaginaci“ považuje avantgardní film Dzigy Vertova Muž s kinoaparátem (1929).
Rozpoznání vlivu počítačové vrstvy na kulturní produkci vede Manoviche k výzvě, aby při zkoumání společenského a kulturního vlivu nových médií byl přístup mediálních studií nahrazen teorií odvozenou z počítačové vědy, tedy softwarovými studii (viz citát výše). Své stanovisko z roku 2001 komentoval o deset let později, v reakci na rozvoj debaty o softwarových studiích:
„Staví to počítačovou vědu do pozice absolutní pravdy, danosti, která nám může říct všechno o tom, jak kultura v softwarové společnosti funguje. Proto si myslím, že softwarová studia musí zkoumat jak roli softwaru při formování současné kultury, tak kulturní, společenské a ekonomické síly ovlivňující vývoj softwaru.“11
Avšak již v knize Jazyk nových médií se mu dařilo potlačit deterministický způsob myšlení jednostranného vlivu počítačů na kulturní formy. Důkazem toho je jeho opakované odkazování ke kulturním formám historické avantgardy jako významnému zdroji inspirace pro formáty novomediálních artefaktů,12 jeho pojetí jazyka nových médií jako remediovaných formátů filmového jazyka,13 nebo jeho odmítnutí „mýtu interaktivity“, jako výrazu zaměňování technického principu, ve smyslu doslovné interaktivity digitálních médií, s ideálem svobodného aktivního participanta mediální komunikace.14
5 MANOVICH, Lev. The Language of New Media, op. cit., s. 65.
6 Ibidem.
7 Ibidem, s. 27.
8 Ibidem, s. 46.
9 Ibidem, s. 73.
10 MANOVICH, Lev. Database as a Symbolic Form. 1998. Dostupné z: <http://www.manovich.net/articles.php> [30. 10. 2013]. Viz také rozšířenou verzi: MANOVICH, Lev. The Language of New Media. Kapitola: Database, s. 194–207.
11 MANOVICH, Lev. Cultural Software. Podkapitola: Software, or the Engine of Contemporary Societies. Červenec 2011, nestr. (Přepracovaná úvodní část soft-knihy Lva Manoviche Software Takes Command, kterou začal psát v roce 2008). Dostupné z: <http://www.manovich.net/DOCS/Manoich.Cultural_Software.2011.pdf> [cit. 30. 10. 2013]. Uvedený text se nachází take v konečné, tištěné podobě knihy: MANOVICH, Lev. Software Takes Command, New York – London: Bloomsbury, 2013, s. 10.
12 Viz studii: MANOVICH, Lev: Avant-garde as Software. Lev Manovich Official Website. 1999.
Dostupné z: <www.manovich.net/DOCS/avantgarde_as_software.doc> [cit. 30. 10. 2013].
13 Viz MANOVICH, Lev. The Language of New Media, op. cit.
14 Viz MANOVICH, Lev. On Totalitarian Interactivity, op. cit.