Změny ve stáří nepostihují pouze pohybový aparát, ale celé tělo a jeho orgány. Stárnutí jako takové je komplexní proces. Senioři se tudíž setkávají se změnami biologickými, psychickými a sociálními (McIntire & Atwala, 2005). Všechny zmíněné oblasti spolu velmi úzce souvisí. Negativní změna v jedné oblasti může způsobit zhoršení i v oblastech dalších, nebo naopak zlepšení v jedné oblasti bude přínosné pro oblasti ostatní. Tyto změny u každého jedince nastupují v jinou dobu, jsou kromě genetických faktorů ovlivněny zejména „životním stylem“. Důležitou roli zde může sehrát pohybová aktivita, která je jedním z možných prostředků vedoucích ke zpomalení stárnutí ve všech zmiňovaných oblastech.

Biologické změny

Biologické změny probíhají na fyziologické úrovni a patří mezi ty, které jsou na první pohled nejvíce patrné. Největší problémem jsou změny postihující pohybový aparát, jelikož brání člověku v plnohodnotném prožívání života (Erber, 2014).

V rámci pohybového aparátu se setkáváme zejména s úbytkem svalové hmoty – tzv. sarkopenií, což způsobuje zhoršení koordinace pohybů a rychlost svalové kontrakce. Kvůli úbytku svalové hmoty dochází k poklesu svalové síly. Tento úbytek lze ovlivnit pohybovou aktivitou, která napomáhá k zachování aktivní svalové hmoty. K výraznějšímu poklesu dochází už po 40. roce života. Výraznější změny probíhají u mužů. Klesá úroveň celkové fyzické zdatnosti (tzn. schopnosti zvládnout fyzické požadavky každodenního života bez nadměrné únavy), zhoršuje se motorika jedince (Kenney, Wilmore, Costill & Wilmore, 2012; Dandy, 2009).

U stárnoucích lidí se setkáváme se zvyšující se tělesnou hmotností a snižující se tělesnou výškou těla, což je způsobeno vysycháním a zplošťováním meziobratlových plotének. S věkem dochází k výraznějšímu zakřivení páteře (především ke zvětšení hrudní kyfózy), a to z důvodu ochabování kosterního svalstva (Dlabalová & Klevetová, 2008).

Především z důvodu nedostatku vápníku v organismu dochází k osteoporóze (řídnutí kostí). Kosti se stávají křehčí a mají větší sklon k lámavosti. Typickými osteoporotickými zlomeninami jsou zlomeniny obratlů, dolní části předloktí a zlomenina krčku stehenní kosti (Pathy, 2006).

Dalším závažným onemocněním, vyskytujícím se zvláště v období stáří, je osteoartróza. Je kloubním onemocněním, které postihuje 60 % jedinců nad 65 let a 80 % jedinců nad 75 let. Jde o nezánětlivé onemocnění, kdy dochází ke změně mechanických vlastností chrupavky. Mezi hlavní znaky patří ztenčení kloubní chrupavky a vytvoření osteofytů – kostěných výrůstků na kostech kolem postiženého kloubu. Výsledkem je bolest kloubu a jeho okolí, při vyšším stupni onemocnění pak deformace kloubu. Nejčastěji postižené klouby jsou klouby kolenní a kyčelní. Při této nemoci je v postižených kloubech omezen rozsah pohybu (Navrátil, 2017).

Dalším kloubním onemocněním, postihujícím převážně vyšší věkovou kategorii, je osteoartritida, při níž probíhá současně proces degenerace a zánětu kloubů. Dochází k opotřebování a potrhání chrupavky. Nejčastěji zasaženými oblastmi jsou kyčle, kolena, páteř a prsty. Nejvíce postiženou skupinou jsou lidé nad 60 let (Kolář, 2009). Podle Davse a Campbella (2006) je větší pravděpodobnost vzniku artritidy u jedinců trpících nadváhou, u nichž je na klouby kladen větší nápor a dochází k jejich přetěžování.

Změny kardiovaskulárního systému probíhají na úrovni funkčních a anatomických změn. V srdci ubývá kardiomyocytů, které věkem hypertrofují, a tím dochází k nárůstu hmotnosti srdce a levé komory (byť počet kardiomyocytů v absolutním množství klesá). Naopak objem a velikost levé síně roste. Nejvíce se tyto změny projeví při zátěži, kdy klesá systolická funkce levé komory. Dále jsou pak oslabeny cévní stěny ukládáním lipidů, kolagenu a kalcia. Zvyšuje se jejich tuhost a stoupá systolický arteriální tlak. Věkem klesá také maximální tepová frekvence a zvyšuje se riziko fibrilace síní (Topol, Califf, & Prystowsky, 2007).

Výzkumy ukazují, že více než 2/3 populace nad 65 let má vysoký krevní tlak a z toho 65 % těchto hypertoniků trpí izolovanou systolickou hypertenzí. Díky léčbě hypertenze se výrazně snižuje riziko výskytu cévních mozkových příhod, chronického srdečního selhání a ischemické srdeční choroby (Staessen et al., 2000).

S přibývajícím věkem se setkáváme se snížením katecholaminergního zásobení hladké svaloviny průdušnice a průdušek. Změny v respiračním systému se dále projevují změnami mechanických vlastností stěny hrudníku a plicní tkáně. Zde probíhá snížení elasticity. Nesprávné držení těla (zvětšená hrudní kyfóza) znesnadňuje práci dýchacího svalstva, a tím se zmenšuje i jeho výkonnost. Díky funkčním změnám v plicích se snižuje parciální tlak kyslíku v krvi a zvyšuje se práh kašlavého reflexu (Teplan, 2015).

Dále se zvyšuje riziko infekčního onemocnění respiračního systému, k čemuž přispívá slábnoucí imunitní systém. Hned po kardiovaskulárním onemocnění je onemocnění dýchacího systému jedním z nejčastějších příčin úmrtí u seniorů (Mlýnková, 2011).

I přes snižování VO₂ max (maximální využití kyslíku) v průběhu života stále můžeme sledovat velké rozdíly u jedinců, kteří zůstávají aktivní i ve stáří. Z obrázku 1 je patrné, že úroveň fyzické zdatnosti je i přes vzrůstající věk výrazně vyšší u jedinců, kteří byli během života pohybově aktivní. Úroveň fyzické zdatnosti je však výrazně vyšší také u jedinců, kteří se začali věnovat pohybové aktivitě až v pozdějším věku. Naopak u osob se sedavým způsobem života je zřetelná výrazně snižující se úroveň fyzické zdatnosti právě v seniorském věku (Siedentop & Van der Mars, 2012).

Změny v nervovém systému jsou nejvíce znatelné v pomalejším vedení vzruchů v periferním nervovém systému. Nerovnoměrně se zmenšuje i počet neuronů v centrální nervové soustavě. V míše dochází k úbytku neuronů asi o 10 %, kdežto v hipokampu až o 60 %, což způsobuje problémy zvláště s krátkodobou pamětí či orientací v prostoru (Levin, 2009; Love & Webb, 2009).

Podle Němečka (2010) se stárnutí nervové soustavy projevuje poklesem dráždivosti mozkové kůry, zhoršením činnosti analyzátorů, ztrátou odvahy a pohotovosti, změnou postoje k sobě a k okolí, zhoršením nervosvalové koordinace, zhoršením prostorové orientace, zpomalením reakcí, labilitou vůle, sníženým vnímáním apod.

Smyslové orgány také prochází involučními procesy. Dochází ke zhoršení smyslového vnímání. Až u 90 % osob po 60. roce je možné pozorovat zhoršení zrakové percepce. Dochází ke zpomalení zpracování zrakových podnětů, zmenšení a zúžení zorného pole (Stuart-Hamilton & Krejčí, 1999). Zhoršuje se zraková ostrost, vnímání barev, souměrnosti, pohybu a velikosti (Faubert, 2002). S rostoucím věkem se zvyšuje riziko onemocnění oka. Mnoho problémů může vznikat na základě jiných orgánových poruch. Velmi častým jevem jsou diabetická retinopatie (poškození sítnice při diabetu), šedý zákal, zelený zákal, poškození sítnice při ateroskleróze či hypertenzi (Hošková, 2012).

Přibližně u 30 % osob starších 60 let je zhoršený sluch (Langmeier & Krejčířová, 2006).

Ve stáří též ubývá receptorů vysokých tónů, objevuje se nedoslýchavost, zhoršuje se schopnost určit výšku a polohu zdroje zvuku (Baštecký, 1994). Topinková (2005) uvádí, že poruchy sluchu a hluchota patří mezi čtyři nejčastější chronická onemocněni ve vyšším věku. U osob nad 65 let je četnost výskytu tohoto onemocnění 30 %, u jedinců starších 75 let stoupá výskyt na 35 %. Ucho umožňuje také vnímání polohy a rovnováhy pomocí vestibulárního orgánu (Hošková, 2012).

Petrová Kafková (2010) uvádí, že právě na výkonu zrakového, sluchového, vestibulárního a proprioceptivního vnímání závisí kontrola rovnováhy. Vzhledem ke zhoršení všech jmenovaných smyslů ve stáří dochází k nepřesnosti senzorických informací a následně k méně efektivním pohybům zachovávajícím rovnováhu. V hojné míře dochází k nestabilitě či dokonce k závratím. Četnost výskytu závratí a nestability je u osob starších 65 let až 50 %. Důsledkem stařeckých potíží se zachováním rovnováhy je vysoká četnost pádů.

Změny se týkají také trávící soustavy a metabolismu. U seniorů dochází k omezení trávicích pochodů a vstřebávání. Tůmová (2003) uvádí, že se trávení zpomaluje a stává se obtížnějším. Ztrácí se chuť k jídlu.

U ledvin klesá maximální koncentrační schopnost a stejně tak se snižuje schopnost vyloučit nadbytek vody. Dále dochází ke snížení sekrece slinných žláz, žaludečních a pankreatických šťáv, čímž je zpomalen proces rozkladu a vstřebávání potravy (Hegyi, 2015).

Často vídaným jevem je zvýšená tělesná hmotnost, která může být zapříčiněna nedostatečnou pohybovou aktivitou nebo nesprávnou výživou. Již od 50 let výrazně stoupají nároky na kvalitu a příjem bílkovin. Jejich nedostatek vyvolává enzymové defekty, urychlení fyziologické senilní involuce, zhoršení hojení ran či odolnosti vůči infekčním chorobám (Teplan, 2015).

V seniorském věku se velmi často setkáváme s onemocněním metabolického charakteru, kterým je diabetes mellitus 2. stupně (cukrovka). Příčinami vzniku cukrovky v tomto věku mohou být inzulínová rezistence, nesprávný životní styl (pokles fyzické aktivity a nesprávná životospráva), snížení množství svalové hmoty, zhoršení sociální situace, stres nebo genetické dispozice (Kalvach, 2004).

Psychické změny

Psychické změny stárnutí jsou podmíněny nejenom biologicky, ale také důsledkem psychosociálních vlivů. Za nejobecnější znak stáří v této rovině je považováno zpomalení psychické činnosti (Baštecký, 1994).

Nejvíce se stárnutí odráží ve snížení kognitivních (poznávacích) schopností, mezi které patří vnímání, pozornost, paměť, představy, myšlení. Snižování schopnosti adaptace na nové situace a pokles vnímání díky oslabení smyslů může vyvolávat úzkosti, strach a přináší nejistotu. Senioři dávají přednost svému klidu a stereotypu. Pokud nemají silnou motivaci ke konání nových aktivit, neradi mění svůj zaběhnutý režim (Dlabalová & Klevetová, 2008).

Mlýnková (2011) uvádí, že jednou z mála funkcí, na kterou nemá stárnutí vliv, je velikost slovní zásoby, jazykové dovednosti či intelekt. Problém může nastat až u následného vybavování. Na druhou stranu se ve stáří objevují psychické pochody, které zaznamenávají zlepšení, a to například vytrvalost, trpělivost a rozvaha. Samozřejmě velkou roli hraje jak dědičnost, tak individualita každého člověka.

Beze změn není ani citová stránka života. Senioři mají větší tendenci k plačtivosti a u některých typů osobností (či nemocné osoby) může probíhat i rychlé střídání nálad (jsou emočně více labilní). Tato emoční nerovnováha může opět vyvolávat úzkost a strach (zejména o život, ze samoty či úmrtí blízké osoby) a může přejít až v upadnutí do deprese. U „zdravých a vitálních“ seniorů se emoční labilita zpravidla neobjevuje. Tyto psychické změny v seniorském období jsou mnohokrát velmi nesrozumitelné pro jejich blízké (Jarošová, 2006).

Psychickou zátěží v každém věku je ztráta životního partnera. Avšak v seniorském věku pocit nenahraditelné ztráty, prázdnoty a opuštění je mnohonásobně silnější. Někteří jedinci tuto situaci neunesou, což urychluje jejich vlastních úmrtí (Malíková, 2011).

Sociální změny

Jednou z podstatných sociálních změn, která výrazně ovlivňuje další život seniorů, je vznik nároku na starobní důchod. Vlivem toho dochází ke změně sociálních rolí, potřeb, životního stylu i ekonomického zajištění (Kalvach et al., 2004).

McIntire a Atwal (2005) uvádí, že projevy sociálních změn ve stáří jsou velmi úzce spjaty se změnami psychického a fyzického charakteru. Společenský život seniora ovlivňuje zejména snížená soběstačnost a změna sociální role. Senior tak často upadá do sociální izolace a ztrácí svoji identitu, neboť je pro něj obtížné přijmout fakt závislosti. Mnohdy se bojí říct si o pomoc, protože nerad mění svůj životní styl a každý zásah zvenčí jej narušuje.

Mnoho jedinců se těší na příchod důchodového období s vidinou věnování se aktivitám, na které dříve nezbýval čas. Avšak jakmile toto období přijde, neví, jak se s ním vyrovnat. Dochází totiž ke ztrátě profesní role, která do jisté míry určuje společenskou významnost a prestiž. Organizace času je najednou problematická, neboť dřívější hlavní náplň – práce již není, a tudíž se musí jedinec zaměstnat sám, což pro některé skýtá velký problém. Dochází také ke změnám v rodinných vztazích, kdy se může objevit nenaplněná role (či touha) stát se prarodičem (Pichaud & Thareauová, 1998).

Snížení úrovně funkční zdatnosti a neochota přijmout změny ve svém životě jsou mnohdy příčinou sociální izolace a neschopnosti navazovat nové kontakty (Klevetová & Dlabalová, 2008). V seniorském věku stoupá důležitost citové jistoty a bezpečí. To se projevuje větší fixací na blízké osoby, a to jak citové, tak fyzické. Sociální a demografické trendy vedou k nárůstu počtu dospělých s rizikem osamělosti. Osamělost se pak může stát právě jedním z faktorů ovlivňujících vznik duševních a fyzických onemocnění (Masi, Chen, Hawkley, & Cacioppo, 2011). Z dlouhodobé nevyrovnanosti způsobené stresem, úzkostí atd. hrozí vznik psychických poruch, jako jsou např. neurózy či deprese (Masi, Chen, Hawkley, & Cacioppo, 2011; Vágnerová, 2007).