Výška přestavuje hypobarické prostředí. Se stoupající nadmořskou výškou klesá atmosférický tlak vzduchu. Ačkoli procentuální obsah plynů ve vdechovaném vzduchu zůstává konstantní, parciální tlak (částečný, dílčí) každého z nich s narůstající výškou rovněž klesá. Na úrovni hladiny moře je parciální tlak kyslíku 159 mmHg, ve výšce kolem 3000 m klesá asi na 50 mmHg. Nízký parciální tlak kyslíku nepříznivě ovlivňuje přechod kyslíku z plicních sklípků do kapilár malého krevního oběhu (difúzi) i transport kyslíku ke tkáním. Dochází k nedostatku kyslíku ve tkáních – hypoxii. Navíc je pro vysokohorské prostředí charakteristický pokles teploty asi o 1 stupeň Celsia na každých 150 m výšky (Wilmore, 2004) a je typické zvýšení intenzity ultrafialového záření asi o 20 – 30 % na 1000 m výšky (Dovalil, 2002). Tyto skutečnosti mohou také působit nepříznivě.
Z hlediska sportovní výkonnosti a tréninku se výška 1500 – 3000 m považuje za vyšší. Má již výrazný fyziologický dopad na výkonnost. Za optimální z hlediska přípravy sportovců ve vysokohorském prostředí je považována výška kolem 2000 m. V současné době se význam vysokohorského tréninku spojuje se specializacemi, při nichž výkon trvá déle než 90 s (Dovalil, 2002).
nismu. Je významně narušen difúzní gradient, který podmiňuje směnu kyslíku mezi krví a aktivními tkáněmi. Je sníženo sycení (saturace) hemoglobinu kyslíkem. Organismus se snaží aktivací regulačních mechanismů přísun kyslíku zvýšit. Plicní ventilace (dýchání) se ve vyšších výškách urychluje v klidu i při fyzické zátěži (hyperventilace).
Tento stav vede ke ztrátám CO2, může vést k respirační alkalóze a následnému poklesu dráždivosti dýchacího centra a snížení ventilace. Zvyšuje se srdeční frekvence i minutový objem srdeční. Od prvních několika hodin se snižuje objem plazmy, tím dochází ke zvýšené koncentraci červených krvinek, která dovoluje větší přenos kyslíku na jednotku krve, a tím částečně kompenzuje sníženou dodávku kyslíku. Maximální spotřeba kyslíku se snižuje proporcionálně se snížením atmosférického tlaku.
Adaptace na vyšší nadmořskou výšku je komplexní proces, který trvá několik týdnů. Rychlost adaptačních změn je na výšce závislá. Postupně se zvyšuje kapacita transportního systému pro kyslík. Zvyšuje se počet erytrocytů, stoupá množství hemoglobinu i svalového myoglobinu, který podporuje transport kyslíku a zároveň slouží jako kyslíková rezerva. Zvyšuje se počet mitochondrií i aktivita oxidativních enzymů v nich. Zlepšuje se prokrvení tkání cévami (vaskularizace). Zvyšuje se hodnota vitální kapacity plic, srdeční frekvence i krevní tlak klesají (Havlíčková, 2004).
Vlastní proces adaptace lze rozdělit do tří fází. Úvodní fáze trvá kolem 3 – 8 dnů, je bezprostřední reakcí na hypoxii a projevuje se snížením fyzické i psychické výkonnosti organismu. Poté bývá „příjezdová únava“ nahrazena krátkodobou euforií se zvýšením sebedůvěry. Fyzická výkonnost se zvyšuje, tato fáze trvá asi 8 dnů. Přibližně kolem 16. dne pobytu začíná třetí fáze s komplexním přizpůsobením se organismu na dlouhotrvající hypoxii. Plná výkonnost se dostaví až ve 4. týdnu pobytu ve vysokohorském prostředí (Dovalil, 2002). Po návratu do nižších nadmořských výšek se zlepšuje výkonnost při vytrvalostních výkonech výrazně po dobu 2 týdnů, mizí po uplynutí asi 2 měsíců (Havlíčková, 2004). V důsledku reaklimatizačních změn však může nejčastěji mezi 4. až 10. dnem dojít k výkonnostní depresi.
Je soubor příznaků, který se vyskytuje u jedinců při pobytu v nadmořské výšce, na kterou nejsou adaptováni. Závažnost projevů stoupá s nadmořskou výškou a rychlostí, jaké bylo této výšky dosaženo. Lze rozlišit akutní a chronické formy. Akutní horská nemoc (obvykle nad 1500 m) se projevuje bolestmi hlavy, podrážděností, poruchami vidění, nevolností zvracením, nechutenstvím, snížením hmotnosti, závratí, urychlením srdeční frekvence a frekvence dýchání. Nejzávažnějšími formami může být náhlým snížením atmosférického tlaku vzduchu vyvolaný otok plic (obvykle nad 2500 m) a otok mozku (obvykle na 4000 m) s výraznými obtížemi a s bezprostředním nebezpečím smrti. Je nutná bezodkladná léčba. U chronické nemoci přetrvávají poruchy zraku, letargie, zhoršují se duševní funkce (nekritičnost, podceňování nebezpečí). Jedince je nutné dopravit do nižší výšky (Novotný, 2003).