2.2 Správné držení těla
Držení těla je komplexní pojem, který představuje určitý standard, tzv. ideální stoj, při kterém těžnice hlavních segmentů těla na sebe přímo navazují (každý segment je nad nejblíže nižším), takže součet sil, které narušují rovnováhu v jednotlivých kostních spojeních, je minimální (Kopřivová & Kopřiva, 1997).
Správné držení těla je důležité nejen z estetického hlediska, ale zejména z důvodu zdravotního. Pomocí správného držení těla můžeme zabránit jeho nevhodnému zatěžování, což znamená, že jsou chráněny nejen klouby, ale také orgány, které mají dostatek místa.
Muchová & Tománková (2009) poukazují na to, že při fiktivním správném postoji jsou nohy volně u sebe, kolena a kyčle přirozeně nataženy. Pánev je v takovém postavení, aby hmotnost trupu byla nad spojnicí středů kyčelních kloubů. Páteř je plynule zakřivena. Ramena jsou spuštěna volně dolů, lopatky naléhají celou plochou na zadní hranu hrudníku a jsou mírně přitaženy k páteři. Hlava je vzpřímená, brada svírá s osou těla pravý úhel. Na obr. 1 je znatelné, jaký je rozdíl zejména v bederní lordóze a hrudní kyfóze u správného a špatného držení těla.
Naopak nesprávné držení těla způsobuje svalové napětí a omezenou pohyblivost, což může způsobit i poranění (Bimbi – Dresp, 2007).
Hodnocení držení těla se zpravidla provádí ve stoji. Podle Hálkové (2001) ideální postoj vypadá takto (obr. 1):
-
osa krku je kolmá k zemi, což znamená, že brada s krkem svírá úhel 90°,
-
horní část hrudníku je vypjatá dopředu a ramena jsou stažena dolů a do šířky,
-
pánev je horním koncem zatažena vzad a břicho je ploché,
-
obrys boků je symetrický, tzn., že se při chůzi nevychylují ze strany do strany,
-
dolní končetiny jsou v kloubech vytaženy vzhůru, kolena a hlezenní klouby leží v jedné ose a klenba nožní je příčně a podélně vyklenutá.
Zásady správného sedu
Při vzpřímeném sedu (obr. 2) by měla být pánev překlopena lehce vpřed a mělo by být zachováno esovité zakřivení páteře. V případě, že dochází k dlouhodobému zatěžování, ke kterému patří např. vyhrbená záda nebo předklon hlavy, může dojít vlivem asymetrického tlaku na ploténky k jejich poškození. Hrudník by měl zůstat otevřený, měli bychom se snažit dýchat do břicha a ramena mít volně spuštěná. Důležité je také postavení dolních končetin, které by měli být rozkročeny, úhel mezi stehny by neměl být menší než 45° a kyčle zůstávají o něco o něco výše než kolena. Vzhledem k tomu, že ne všechny aktivity je možné provádět ve vzpřímeném sedu, je možné zvolit tzv. nakloněný sed (obr. 3), který vypadá tak, že se nad stůl nakloníme s rovnou páteří. V tomto případě dochází k většímu ohybu v kyčelním kloubu a naklonění pánve. Lokty by měly opřeny o desku stolu a loketní klouby svírat úhel 90° (Muchová & Tománková, 2010).
Anatomie páteře
Páteř (obr. 4) tvoří podélnou osu kostry, nese hlavu, podpírá trup a skládá se celkem z 24 obratlů:
-
sedmi krčních,
-
dvanácti hrudních,
-
pěti bederních, na které navazuje kost křížová a kostrč.
Z každého obratle vycházejí dva obratlové oblouky, které směřují dozadu, spojují se a vytvářejí obratlový otvor. V kanálku, který je tvořen obratli, prochází mícha. Meziobratlové ploténky se nacházejí mezi jednotlivými obratli a mají funkci tlumičů při nárazech na obratle. Zdravá páteř je tzv. dvojitě esovitě zakřivená a to tak, že krční a bederní obratle jsou lehce prohnuty dopředu a hrudní obratle dozadu (Bimbi – Dresp, 2007).
Na funkční způsobilost páteře má vliv nejen stav obratlů, kloubů, disků a vaziva, ale také stav svalstva, proto je třeba zdůraznit, že funkční stabilita páteře je zajišťována svalovým korzetem.
K nejdůležitějším svalům kolem páteře patří rotátory a vzpřimovače páteře. Rotátory jsou krátké svaly, které se nacházejí šikmo mezi jednotlivými obratli a patří ke svalům s tendencí k ochabování. Vzpřimovače trupu jsou naopak svaly s tendencí ke zkrácení a jsou to svaly, které leží podélně kolem páteře (Tlapák, 1999).
V oblasti páteře mohou nastat různé zdravotní problémy, jako např.:
Hyperkyfóza
O hyperkyfóze (obr. 5) nebo také tzv. kulatých zádech hovoříme tehdy, jestliže je zvětšené vyklenutí hrudní páteře. Jedná se o získanou posturální vadu, která se často vyskytuje u dětí, jenž mají různé zdravotní problémy (Kopřivová, Kopřiva, 1997). Hyperkyfóza je důsledkem svalové nerovnováhy mezi zkrácenými svaly prsními a ochablými mezilopatkovými a dolní částí trapézového svalu (Syslová, 2005).
Skolióza
Další poruchou v oblasti páteře, se kterou se můžeme setkat, je tzv. skolióza (obr. 6). O ní hovoříme tehdy, jestliže se setkáme s druhotným zakřivením páteře do strany, které je často spojené s rotací páteře. Skolióza může být geneticky dědičná, v případě, že se však nejedná o genetickou záležitost, může být způsobena opakovanou činností, ke kterým patří např. nošení těžké tašky přes rameno. Při těžké skolióze může být ovlivněno postavení žeber, což může překážet přirozenému umístění vnitřních orgánů. V důsledku těchto problémů se mohou objevit neurologické problémy, které vznikají tlakem na nervy a v neposlední řadě se mohou projevit i problémy s plícemi. Druhotné zakřivení, objevující se ve spodní části páteře, může mít vliv i na horní část páteře, jestliže se člověk snaží o kompenzaci spodní části zad
(Blount & McKenzie, 2005).
Hyperlordóza
Hyperlordózu (obr. 7) je možné charakterizovat jako nadměrné prohnutí v oblasti bederní části páteře, které má za následek vysunutí břicha směrem dopředu (Blount & McKenzie, 2005). Dochází k ní vlivem zkrácených vzpřimovačů páteře v bederní oblasti a také v důsledku oslabení přímých břišních svalů (Syslová, 2005).
Plochá záda
Posledním typem vadného držení těla, o kterém se zmíníme, jsou tzv. plochá záda (obr. 8). Toto držení těla je možné charakterizovat jako nedostatečné zakřivení páteře, tzn. že v tomto případě je páteř v podstatě funkčně méněcenná, neboť nepruží a také je méně pohyblivá, což vede k většímu opotřebovávání se (Kopřivová & Kopřiva, 1997).
Obecně můžeme říci, že se tyto poruchy vyvíjejí postupně, kdy nejprve dochází k funkčním poruchám, které je možné vlivem správného cvičení odstranit. V případě, že však k této nápravě nedojde, objeví se změny strukturální a dojde tak k fixaci vady, kterou již bohužel odstranit nelze (Kopřivová & Kopřiva, 1997).