Publikování původních článků a dalších textů v renomovaných odborných časopisech v současnosti představuje nejdůležitější a nejefektivnější způsob, jak výsledky své výzkumné práce šířit uvnitř vědecké komunity.

Osobní mravní integrita výzkumníků je v této oblasti mimořádně senzitivní a nezřídka náchylná k různým druhům porušování zásad publikační etiky, neboť hodnocení publikační aktivity zároveň slouží jako hlavní způsob, jak posuzovat vědecké renomé konkrétního výzkumníka, i jako hlavní forma kontroly využití finančních prostředků vynaložených na jednotlivé projekty. Nejrůznější scientometrická kritéria jsou považována za nejspolehlivější způsob, jak posoudit skutečnou či domnělou kvalitu daného výzkumníka. Provázanost těchto kritérií s kritickými body vědecké práce (podmínky kvalifikačního postupu, úspěšnost při získávání grantů a financí na výzkum obecně) je v posledních letech natolik úzká, že nechvalně proslulá zásada „Publish or perish“ nabývá téměř doslovného významu.

Na této trase krajinou vědecké integrity nebudeme řešit selhání výzkumníků ve fázi získávání a zpracování dat pro účely publikace, neboť problematikou podvodů ve vědě (tzv. scientific misconduct) nás provede až Trasa 7. Pro zjednodušení předpokládejme, že data, která mají tvořit základ vědecké publikace, jsou získána korektním způsobem a jsou tedy věrohodná.

Prvním problematickým bodem je výběr správného cílového časopisu, kam bude rukopis publikace odeslán k recenznímu řízení. Kromě přirozeného taktizování ohledně aktuální hodnoty impakt faktoru, rankingu a dalších scientometrických parametrů daného časopisu je v současnosti mimořádně důležité sledovat, zda časopis či vydavatelství nevykazují tzv. predátorské rysy. Zatímco renomovaná vydavatelství dbají na odbornou úroveň zveřejňovaných článků pomocí mechanismu důkladného recenzního řízení (tzv. peer-review), predátoři usilují primárně o získání publikačních poplatků a akceptují proto jakékoliv texty, pokud autoři za jejich zveřejnění adekvátně zaplatí. Není v možnostech tohoto textu se fenoménu predátorských vydavatelství a časopisů věnovat podrobněji, zájemce však v referencích odkazujeme na původní zdroje, které praxi predátorských vydavatelství a časopisů popisují dostatečně detailně. Lze však říci, že publikování výsledků výzkumu v časopisech vykazujících predátorské rysy je jednoznačným selháním vědecké integrity. Diskutovanou otázkou je přitom praxe tzv. open-access časopisů, které na jedné straně poskytují velký prostor pro zveřejnění výsledků, vyžadují však nemalé poplatky spojené s publikací a rychlým recenzním řízení. Nedávná minulost ukazuje, že hranice mezi predátorským a respektovaným časopisem může být velmi nejasná.

Po výběru cílového časopisu je dalším kritickým bodem otázka autorství dané publikace. Zejména u experimentálních studií, které jsou typicky týmovou záležitostí, může být korektní sestavení autorského kolektivu docela problematickou záležitostí. Za zlatý standard kritérií pro autorství se v tomto směru považují doporučení ICMJE (International Committee of Medical Journal Editors), někdy také označovaná jako tzv. Vancouverská kritéria nebo Vancouverská konvence. Podle těchto doporučení je autorem vědeckého článku pouze osoba, která splňuje všechny čtyři následující podmínky:

1. významně přispěla ke konceptu nebo designu výzkumné studie, nebo k získávání, analýze či interpretaci dat v rámci této studie;

2. vypracovala návrh rukopisu publikace nebo provedla kritickou revizi podstatného intelektuálního obsahu tohoto návrhu rukopisu;

3. schválila konečnou verzi rukopisu, která má být publikována;

4. přijala zodpovědnost za všechny aspekty této práce při zajištění toho, že všechny otázky ohledně přesnosti nebo integrity kterékoli části práce budou náležitě prošetřeny a vyřešeny.

Souhrnně řečeno, všichni uvedení autoři dané práce musí splňovat všechna tato čtyři kritéria – a současně všichni, kteří splňují všechna tato čtyři kritéria, musí být uvedeni jako autoři dané práce. Ti, kteří k práci přispěli, avšak nesplňují všechna čtyři kritéria současně, by pak měli být jmenovitě uvedeni v části Acknowledgement daného článku. Vydavatelství však obvykle požadují, aby od těchto osob korespondenční autor získal předem písemný souhlas s tím, že budou uvedeni právě v části Acknowledgement.

Za závažné porušení vědecké integrity se považuje překročení kritérií pro autorství oběma směry – buď uvedením někoho, kdo tato kritéria nesplňuje, jako autora publikace (tzv. honorary / guest/ gifted authorship), nebo naopak neuvedením někoho, kdo kritéria splňuje (tzv. ghost authorship).

Pro úplnost je však nutno dodat, že neméně významným porušením vědecké integrity jsou i situace, kdy mezi autory není uveden člověk, který sice z podstaty věci všechna čtyři Vancouverská kritéria splňovat nemůže – neboť k tomu prostě nedostal příležitost – ale jednoznačně splňuje první kritérium. Typicky se jedná o publikování obsahu závěrečné kvalifikační práce školitelem, aniž by byl student coby autor této práce uveden i mezi autory odborného článku, do něhož je obsah jeho práce začleněn.

Další fází při přípravě odborné publikace, kdy často dochází k prohřeškům proti vědecké intergritě, je práce s referencemi. V odborném článku by měly být citovány ty práce, které jsou z hlediska jeho obsahu nejrelevantnější a v rámci diskuse by se měli autoři konfrontovat i s těmi, jejichž závěry nejsou v souladu se zjištěními v připravovaném článku. Samozřejmostí by mělo být nezkreslené a korektní interpretování závěrů citovaných prací na základě znalosti plného textu dané práce – citování pouze na základě pročtení abstraktu práce je nedostačující.

Citlivou oblastí referencí je pak citování vlastních prací neboli autocitace. Je typické, že výzkumný tým se určité problematice věnuje dlouhodobě – v tomto smyslu je odpovídající citování vlastních relevantních předchozích prací k tématu na místě a nepovažuje se za problémový aspekt. Ostatně většina algoritmů pro výpočet scientometrických parametrů umí autocitace odfiltrovat.

Závažným proviněním proti vědecké integritě je však dohoda dvou či více spřátelených výzkumných týmů o účelovém vzájemném citování vlastních prací (angl. citation cartel), samozřejmě s cílem umělého zvýšení scientometrických parametrů zúčastněných výzkumníků. Striktně vzato se nejedná o autocitace, neboť personální obsazení týmů se obvykle nepřekrývá, je to však rovněž považováno za neetickou praktiku. Ne nadarmo se aktérům takového jednání říká – kromě výše uvedeného termínu – také „citační bratrstvo“ nebo dokonce ještě výstižněji „citační mafie“ a scientometrické služby už v současnosti takové jednání dovedou spolehlivě identifikovat.

Jednoznačně neetickou praktikou je pak účelové zařazování citací, obvykle nepodstatných nebo zcela nerelevantních. To se týká obvykle prací publikovaných ve stejném odborném časopise, do něhož má být manuskript zaslán, a autoři k takovému účelovému citování obvykle sahají v naději, že tento malý příspěvek ke zvýšení impakt faktoru daného časopisu zvýší šance na přijetí jejich článku. Netřeba dodávat, že skutečně renomované časopisy nemají tuto praxi zapotřebí. A pokud autoři v pokynech pro zpracování manuskriptu narazí na instrukci či přímo pokyn, že časopis požaduje citování určitého počtu článků v něm publikovaných, je to neklamným příznakem porušování publikační etiky ze strany vydavatele. Samozřejmě nejlepším řešením je se takovému časopisu vyhnout.

Snaha o zvýšení šancí na přijetí článku k publikaci pak někdy může mít až zcela absurdní podobu navrhování fiktivních recenzentů daného článku – pokud je k tomu korespondenční autor během odesílání manuskriptu redakčním systémem vyzván – za jejichž identitou se ve skutečnosti skrývá korespondenční autor osobně nebo někdo z jeho blízkých, do situace zasvěcených spolupracovníků. V tomto případě jde o podvod, který může ohrozit reputaci samotného časopisu, pokud zůstane redakcí neodhalen. Z nedávné minulosti je známo několik případů, kdy podobné praktiky procházející díky nedostatečné kontrole ze strany vydavatele vedly k vyloučení časopisu z prestižní scientometrické databáze, což má samozřejmě pro prestiž časopisu fatální následky.

Na každý pád lze autorům doporučit, aby se ve vlastním zájmu vydali cestou maximální transparentnosti a pokud časopis tuto volbu nabízí, aby si vybrali možnost otevřeného peer review. V takovém případě budou recenze článku i odpovědi autorů na ně zveřejněny společně s vlastním článkem, což slouží jako jasný důkaz, že recenzní řízení proběhlo a jakým způsobem.

Za další prohřešek vůči publikační etice lze považovat tzv. salámové publikování (angl. salami publishing). Jedná o snahu uměle zvýšit množství svých publikací tím, že tentýž výzkum, který lze bez problémů reportovat v rámci jedné studie, je účelově rozdělen do více samostatných publikací. Příbuznou praktikou je opakované publikování téhož výzkumu s drobnými, věcně nevýznamnými obměnami: například jsou oproti původní studii do analýzy navíc přidány některé méně důležité proměnné, nebo je analýza provedena alternativní, ale v zásadě obdobnou statistickou technikou apod. Ačkoli se odborné časopisy této praktice brání, může být pro ně obtížné ji odhalit, zvláště pokud mezi danými publikacemi není výrazná textová shoda nebo pokud jsou do recenzního řízení odeslány současně.

Poslední eticky citlivou oblastí při přípravě manuskriptu je dedikování finanční podpory. Vzhledem k tomu, že grantové agentury ověřují účelnost vynaložených finančních prostředků na daný projekt počtem publikací, které díky finanční podpoře vznikly, může tato praxe svádět výzkumníky k tomu, aby mezi zdroje finanční podpory uváděli i takové, které se k obsahu článku vztahují jen velmi volně a okrajově. Pokušení je o to větší, oč vyšší je impakt faktor daného časopisu a oč více grantové agentury hlídají pouze formální stránku věci – tedy počet publikací a jejich scientometrii, nikoliv však už jejich vlastní obsah.

Modelové situace porušování pravidel publikační etiky:

• Právě dopisuji nový manuskript na základě dat, která získal můj bývalý student při řešení své diplomové práce. Do článku jsem také převzal většinu jeho diskuse z diplomové práce, protože byla dobře napsaná a jeho argumentace byla kvalitní. Ani jsem to nemusel moc upravovat, jen jsem text přeložil do angličtiny. Dotyčný student má už dávno po státnicích a ani nevím, co vlastně teď dělá. Mezi autory ho určitě nebudu uvádět, diplomovou práci si obhájil, magisterský titul má a už mu to může být jedno.

• Čím dál tím více se nám do rozpočtu pracoviště i do osobních evaluací promítají publikační výsledky včetně všech scientometrických kritérií. Domluvili jsme se proto s kolegy v týmu, že se vždycky všichni budeme uvádět jako spoluautoři na všechny publikace, bez ohledu na to, co kdo skutečně udělal a napsal. Ve finále z toho takto budeme profitovat všichni.

• Poprvé píšu svůj prvoautorský článek a když jsem jeho první verzi předal svému školiteli, přikázal mi, ať mezi autory připíšu dva další kolegy ze spřátelených pracovišť. Prý je to tak v pořádku, neboť mu pomáhali s přípravou grantových podkladů. Je mi to divné, protože jsou to oba ředitelé a na grantu se ve skutečnosti ani jeden z nich nepodílel. Vlastně jsem doteď ani nevěděl, že s nimi nějak spolupracujeme.

• Letos nám končí grantový projekt, ve kterém jsme slíbili publikovat nejméně pět odborných článků v kvalitních časopisech s impakt faktorem. Bohužel se při řešení vyskytla řada nepředvídatelných potíží a získaná data rozhodně nevydala na pět kvalitních článků. Ve skutečnosti jich bylo pouze na dva články, ale jeden jsme ještě rozdělili a podařilo se nám docílit toho, že všechny tři články už byly přijaty k tisku. Bohužel ještě dva chybí a další data k publikování prostě nemáme. Domluvil jsem se proto s kolegy, kteří pracují na podobné problematice, že uvedou dedikaci našeho projektu na svých dvou publikacích, které s projektem sice velmi vzdáleně, ale přece jen trochu souvisejí. Mne samozřejmě přidají mezi autory, aby to nebylo podezřelé. Můžeme se na sebe spolehnout a oni vědí, že to mají u mne – až budou potřebovat, kdykoliv jim vyjdu vstříc stejným způsobem.

• Máme těsně před odevzdáním závěrečné grantové zprávy, ale ke splnění cílů projektu a jeho výstupů nám chybí ještě jedna publikace. Data máme zpracovaná, výsledky hezky vycházejí, manuskript už dopisujeme, ale tlačí nás čas. Mám obavu, že pokud se recenzní řízení zdrží nebo pokud jeden z recenzentů bude požadovat dodatečné experimenty, publikaci nestihneme včas a budeme mít potíže s obhajobou grantu. Rozhodl jsem se, že manuskript pošleme současně do dvou časopisů a uvidíme, kde recenzní řízení proběhne rychleji. Až nám to v jednom z nich přijmou, ze druhého časopisu manuskript stáhneme a nikdo na nic nepřijde. Během odesílání manuskriptu samozřejmě oběma redakcím potvrdím, že manuskript nebyl zaslán nikam jinam. Jde o dvě různá vydavatelství a tedy nemají způsob, jak by mohli zjistit, že to není pravda.

• Společně s kolegy jsme publikovali článek v odborném časopise, který je sice relativně kvalitní, ale z hlediska scientometrických ukazatelů nepatří mezi oborovou špičku. Teď je nám to trochu líto, protože reakce recenzentů na náš výzkum byly velmi nadšené, a je jasné, že by byl náš článek bez problémů přijat k publikaci i v podstatně prestižnějším časopise. Rozhodli jsme se proto text zeditovat, aby nebyl na první pohled totožný s původním článkem, přidali jsme do analýzy několik nepříliš relevantních kontrolních proměnných a odeslali článek do časopisu s třikrát vyšším impakt faktorem.