4. Etika reprodukční medicíny

Renata Veselská

Podkapitoly

4.1 Počátek lidského života

Pro jakékoliv úvahy o etických aspektech reprodukční medicíny je nezbytným východiskem ujasnění – respektive alespoň snaha nebo pokus o takovéto ujasnění –, jak chápat počátek života lidské bytosti. Tato otázka samozřejmě může být formulována odlišnými slovy v různých významových variacích, které do jisté míry determinují možnou odpověď:

  • Kdy vzniká život?
  • Kterým okamžikem začíná život konkrétní lidské bytosti?
  • Odkdy můžeme považovat vyvíjející se embryo nebo plod za lidskou bytost?
  • Od jaké fáze vývoje můžeme hovořit o člověku?

Přestože toto tázání se vypadá na první pohled jako pouhá hra se slovy, výsledná odpověď je zásadním způsobem určující pro etickou analýzu celé řady problematických témat, která s počátkem života člověka souvisejí – potraty, asistovaná reprodukce, klonování, využití embryí pro výzkumné účely, preimplantační a prenatální genetické vyšetření atd.

Stejně jako samotná formulace otázky týkající se počátku života lidské bytosti jsou pro hledání odpovědi neméně důležitá i kritéria, která se pro vymezení tohoto počátku použijí (početí, genetická individualita, embryo ex corpore vs. embryo in utero, průběh organogeneze, činnost srdce, mozková aktivita, viabilita plodu atd.). Je však nutno mít na paměti, že ani výše uvedená kritéria, která patří při snaze o definování počátku života lidské bytosti k nejčastěji používaným, nepředstavují jednoznačně vymezitelné body na časové ose – například tzv. „okamžik početí“ je ve skutečnosti kontinuálním procesem, v rámci něhož je možné definovat další podrobnější „milníky“ (kontakt spermie s oocytem, akrosomální reakce, fúze membrán, fúze prvojader atd.).

4.2 Právo na reprodukci a svoboda reprodukce

Zejména v anglosaské literatuře je možné nalézt celou řadu různých bioetických koncepcí týkajících se lidského rozmnožování, které se pohybují od konzervativního pohledu naprosto odmítajícího potraty (z genetických i negenetických indikací), genetické testování (zejména preimplantační a prenatální) i jakékoliv nepřirozené zásahy do procesu rozmnožování (asistovaná reprodukce) až ke zcela liberálnímu pojetí, které akceptuje jakoukoliv dostupnou medicínskou technologii včetně poměrně kontroverzních aplikací (náhradní mateřství, asistovaná reprodukce u žen v postmenopauze nebo u stejnopohlavních párů, klonování člověka). Příkladem takto liberálního pojetí je tzv. koncept svobody reprodukce (angl. procreative liberty), který upřednostňuje právo lidí zvolit si jakýkoliv technicky dostupný způsob k založení rodiny, a to bez regulačních zásahů státu, resp. společnosti. Je evidentní, že tento koncept je reakcí na negativní zkušenosti s omezováním svobody reprodukce v USA zejména během eugenického hnutí v první polovině 20. století (genetický screening, restrikce při uzavírání sňatků, kontrola porodnosti formou antikoncepce, násilných sterilizací i potratů, segregace) a se zákazem nebo později regulacemi v oblasti interrupcí. Na druhou stranu je hlavním předmětem kritiky tohoto myšlenkového konceptu (své)volné zaměňování biologického rozmnožování (angl. biological reproduction) s péčí o děti (angl. caring parenthood), které samozřejmě nemusejí být biologickými potomky svých rodičů.1 Péče o dítě, které není biologickým potomkem svých rodičů, resp. není biologickým potomkem jednoho z nich, může být z hlediska etiky zcela neproblematická – jako běžné a nekontroverzní příklady lze uvést adopce či pěstounskou péči, při nichž je biologická nepříbuznost dítěte jasně určena. Některé praktiky reprodukční medicíny, které zahrnují darování gamet či embryí, však ve své podstatě biologickou reprodukcí neplodného či stejnopohlavního páru nejsou a ve skutečnosti se jedná pouze o další formu realizace péče o dítě.

4.3 Umělé ukončení těhotenství a sterilizace

Historicky patrně nejdéle trvající kontroverzí, která je spojena s počátkem lidského života, je otázka přijatelnosti či nepřijatelnosti umělého ukončení těhotenství neboli interrupce. Již od dob antiky až do druhé poloviny 20. století ve většině zemí světa převažovalo konzervativní stanovisko (obvykle vycházející z příslušné náboženské tradice), které interrupce obecně odmítalo a lékařům přímo zakazovalo jejich provádění. Ve druhé polovině 20. století však v této oblasti došlo k výrazné liberalizaci a dostupnost interrupcí následně podmínila i rozšíření metod prenatální diagnostiky. V současné době se interrupce provádí během prvního trimestru dvojím způsobem – buď metodou aspirace neboli odsátí obsahu dělohy v kombinaci s následnou kyretáží (tzv. miniinterrupce), nebo klasickou kyretáží, která zahrnuje rozšíření děložního hrdla a mechanické odstranění obsahu dělohy. V některých státech je rovněž možné využít metodu tzv. chemické interrupce, obvykle podáním mifepristonu (RU-486), což je steroidní hormon, který působí jako antagonista progesteronu, a podává se většinou v kombinaci s prostaglandiny. Ve druhém trimestru gravidity jsou pro ukončení těhotenství obvykle aplikovány prostaglandiny, které vyvolají kontrakce, a plod je následně vypuzen. Za určitých okolností je během druhého trimestru alternativou mechanické roztržení těla plodu pomocí potratových kleští přes děložní hrdlo. V pozdních stadiích gravidity se provádí sectio caesarea minor.

Z etického hlediska jde při interrupci o konflikt dvou zájmů, resp. práv – práva lidského plodu na život a práva matky svobodně rozhodovat o sobě a svém těle a životě. Pokud bude za těchto okolností preferováno právo plodu na život bez ohledu na vůli nebo situaci těhotné ženy (včetně jejího zdravotního stavu), jedná se o tzv. stanovisko pro-life. Opačnou možností je akceptování práva ženy (jakožto silnějšího) rozhodnout o tom, zda chce či nechce plod donosit – tato názorová pozice je označována jako tzv. stanovisko pro-choice. Zastávání názorové pozice pro-choice nemusí nutně znamenat, že je embryo považováno pouze za shluk buněk, toto stanovisko nicméně těhotné ženě přiznává neomezené právo nakládat s plodem dle svého rozhodnutí včetně možnosti těhotenství ukončit.

Oba popsané názorové postoje však představují protilehlé extrémy a reálná situace v konkrétní komunitě či zemi (včetně odpovídající právní úpravy) obvykle odráží převažující názor veřejnosti. Většinou se jedná o určitý kompromisní postoj, kdy se při hodnocení přijatelnosti či nepřijatelnosti interrupce berou v potaz důvody, které ženu k ukončení gravidity vedou. I v komunitách, kde se ukončení těhotenství ze sociálních důvodů považuje za nepřípustné, lze provést interrupci ze zdravotních důvodů (genetické indikace apod.); ve značně konzervativních společnostech však jedině v případě přímého ohrožení života ženy (mimoděložní těhotenství, onkologická diagnóza), eventuálně v situaci, kdy je těhotenství důsledkem trestného činu (pohlavní zneužívání, znásilnění, incest). A i tehdy, pokud je v dané společnosti dostupná interrupce ze sociálních důvodů nebo bez udání důvodu na žádost těhotné ženy, mohou existovat omezení v rovině časové – těhotenství může být ukončeno ze sociálních důvodů do určitého limitu délky gravidity (např. konec prvního trimestru), z důvodů genetických, resp. medicínských pak do limitu dalšího (např. konec druhého trimestru) nebo kdykoliv do porodu.

Společně s problematikou interrupcí bývá často řešena i otázka sterilizace, tedy chirurgického zákroku, který zbavuje jedince schopnosti se rozmnožovat. Sterilizace je u žen obvykle prováděna podvázáním vejcovodů, u mužů pak podvázáním chámovodů; podle některých definic se mezi sterilizační postupy řadí i odnětí gonád, tedy kastrace. Protože se v naprosté většině případů jedná o zákrok nevratný, který byl navíc v historii zneužíván (násilné sterilizace v období eugenického hnutí, nedobrovolné sterilizace příslušníků určitých etnik v současnosti), představují sterilizace z etického hlediska otázku značně kontroverzní. Na základě principu autonomie by rozhodnutí o provedení sterilizace mělo náležet výlučně osobě, které se tento zákrok týká. Za kontroverzní se proto považuje provádění sterilizací u nezletilých nebo u osob s omezenou svéprávností a tyto zákroky jsou obvykle regulovány mnohem přísněji, než tomu je v případě autonomních dospělých.

V mnoha zemích však převažuje výrazně restriktivní postoj k provádění sterilizací, kdy rozhodnutí o provedení sterilizace může být podmiňováno zdravotním či sociálním stavem žadatele či žadatelky (onemocnění, které ohrožuje zdraví či život ženy nebo jejích dětí, počet dětí či počet porodů apod.) a toto rozhodnutí je v kompetenci státní či lékařské autority, nikoliv osoby, u níž má být sterilizace provedena. V některých zemích však tato přísná regulace sterilizací není konzistentní s liberální úpravou interrupcí. Stávající praxe obojího tak může vést až k tristní situaci, kdy žena, která z osobních důvodů odmítá děti, může celkem bez omezení opakovaně podstupovat interrupci, ale nesmí využít možnost sterilizace. O etické přijatelnosti tohoto paradoxu lze pochopitelně mít oprávněné pochyby.

4.4 Asistovaná reprodukce

Termínem asistovaná reprodukce (angl. assisted reproduction, AR) se obecně označuje jakýkoliv medicínský zásah napomáhající procesu lidského rozmnožování. V rámci této podkapitoly bude diskutováno skutečné medicínské využití možností AR pro léčbu neplodnosti – využití těchto metod z nemedicínských důvodů pak bude předmětem další podkapitoly. Při volbě nejvhodnější metody AR vždy záleží na správné diagnóze příčin neplodnosti daného páru. V odpovídajících situacích lze například použít hormonální stimulaci vaječníků, resp. chirurgické zprůchodnění vejcovodů a k vlastnímu oplození pak může dojít přirozeným způsobem.

Označení umělé oplodnění (angl. artificial insemination), které někdy bývá nepřesně používáno jako synonymum k AR, se však v užším smyslu slova vztahuje k situaci, kdy jsou do těla ženy uměle vpraveny gamety (spermie). Z metodického hlediska se jedná buď o intrauterinní inseminaci (IUI), nebo o intrafallopiánní transfer gamet (GIFT). Vlastní proces oplození však v obou případech probíhá přirozeným způsobem v organismu ženy.

Pravděpodobně nejčastěji používanou metodou AR je oplození ve zkumavce neboli fertilizace in vitro (angl. in vitro fertilization, IVF), při níž ke spojení gamet dochází mimo tělo ženy. Vzniklé zygoty jsou následně kultivovány po určitou dobu (obvykle 3 až 5 dní) v laboratorních podmínkách a poté je proveden transfer embrya (angl. embryo transfer, ET) do dělohy. Kvůli získání většího počtu oocytů pro vlastní provedení IVF se u ženy před odběrem nejprve hormonálně stimulují vaječníky, počet vzniklých zygot tedy může být větší než počet embryí, který je skutečně přenášen do dělohy. Tzv. nadbytečná embrya (angl. surplus) pak mohou být zamražena a použita pro případný další transfer. V případě, že příčinou neplodnosti jsou defekty v pohyblivosti spermií, je možné provést intracytoplazmatickou injekci spermie (angl. intracytoplasmic sperm injection, ICSI). Metoda ICSI se používá rovněž v těch situacích, kdy má být provedeno preimplantační genetické vyšetření embryí.

Jestliže se AR uskutečňuje s vlastními gametami manželského, resp. partnerského páru, jedná se o tzv. homologní AR. Pokud jeden z páru nevytváří gamety, s nimiž by bylo možné AR uskutečnit, lze využít dárcovství gamet a v tomto případě pak jde o tzv. heterologní AR. V extrémní situaci, kdy pro AR nelze použít gamety ani jednoho z partnerů, mohou být využity pro IVF buď výlučně dárcovské gamety, nebo může být transferováno nadbytečné embryo jiných biologických rodičů – v tomto druhém případě se hovoří o dárcovství embryí. Pokud jeden nebo oba partneři vytvářejí funkční gamety a lze tedy provést homologní nebo heterologní AR, avšak žena z jiných zdravotních důvodů není schopna otěhotnět (např. po prodělané hysterektomii), mohou partneři využít tzv. náhradní mateřství (angl. surrogate motherhood), kdy je embryo transferováno do dělohy jiné ženy, než je biologická matka. Tato žena – označovaná jako náhradní matka – pak plod za určitých podmínek (obvykle na základě dohodnuté finanční kompenzace) donosí a po porodu dítě předá biologickým rodičům.

Přestože poprvé byla IVF experimentálně provedena již v roce 1944, nezbytnou podmínkou využití této metody pro lidskou reprodukci byl přenos embrya do dělohy a následná gravidita, což se podařilo uskutečnit až v roce 1977. Prvním dítětem na světě, které se díky aplikaci technik IVF-ET narodilo, byla holčička jménem Louise Brown ve Velké Británii v roce 1978.

Z etického hlediska je primárně diskutovaným problémem otázka přípustnosti, resp. přijatelnosti AR jako takové. Zastánci AR argumentují faktem, že neplodnost je z pohledu medicíny posuzována jako onemocnění, je proto povinností lékařů toto onemocnění léčit a metody AR jsou jedním z dostupných prostředků pro tuto léčbu. Odmítání AR má obvykle východisko v náboženském přesvědčení, kde je jakýkoliv druh zásahů do rozmnožování člověka považován za nepřirozený, a tudíž nepřijatelný. Jestliže se za základní kritérium pro hodnocení přijatelnosti AR považuje přirozenost, resp. nepřirozenost konkrétních postupů, existuje logicky celá škála názorových postojů, která v důsledku vede k akceptování pouze některých technik AR a odmítání jiných (např. homologní vs. heterologní AR nebo IVF vs. ICSI).

Hodnocení přijatelnosti, resp. nepřijatelnosti heterologní AR se ve většině zemí, kde jsou techniky AR dostupné, ponechává na rozhodnutí konkrétního páru – pro některé lidi neznamená použití darovaných gamet žádný etický nebo vztahový problém, pro jiné je tato alternativa neakceptovatelná. S možností použití darovaných gamet souvisí otázka anonymity dárce. Ve většině zemí, v nichž je AR dostupná, se striktně dodržuje pravidlo, že dárce gamet je pro rodičovský pár vždy anonymní, vzdává se všech rodičovských práv k počatému dítěti a jeho identitu zná pouze zdravotnické zařízení, které AR provádí. Naproti tomu některé země vycházejí z předpokladu, že dítě má právo znát své biologické rodiče a v odpovídajícím věku (obvykle po dosažení zletilosti) je mu proto informace o identitě dárce zpřístupněna. Tento postoj je však obecně nekonzistentní se skutečností, že přirozeně počatým dětem takovéto právo garantováno být nemůže. Z hlediska zájmů dítěte je však důležité, aby dárce nebyl zcela anonymní a aby minimálně prostřednictvím zdravotnického zařízení existovala možnost, jak dohledat jeho identitu – tato skutečnost může být důležitá např. tehdy, jestliže se u dítěte během života diagnostikuje geneticky podmíněné onemocnění.

Kvůli možnému riziku konsangvinity je rovněž žádoucí, aby existoval limit pro použití spermatu od jednoho dárce: v předchozích letech bylo v centrech AR standardem maximálně 10 živě narozených dětí s využitím spermatu jednoho člověka. Pokud však v dané zemi není zavedena nějaká forma centrálního registru dárců gamet pro účely AR, v praxi neexistuje možnost, jak ověřit, zda tentýž člověk nedaroval sperma v několika různých centrech AR nebo zda konkrétní centrum dodržuje výše uvedený limit využití gamet konkrétního dárce.

Dalším aspektem, který s použitím darovaných gamet úzce souvisí, je otázka bezplatného darování, resp. prodeje gamet. Z obecného hlediska se obchodování s lidským tělem nebo jeho částmi považuje za neetické, běžnou praxí jsou však finanční kompenzace související s odběrem. Faktem ovšem zůstává, že čím vyšší finanční náhrady, tím vyšší pravděpodobnost, že se gamety stanou předmětem obchodu a sníží se kontrola jejich bezpečného použití (chybějící genetické testy nebo testy na infekční onemocnění dárců).

Dalším závažným etickým problémem je otázka kryokonzervace embryí. Při hormonální stimulaci vaječníků se u ženy obvykle podaří získat více oocytů a záleží na jejím rozhodnutí, zda budou všechny získané oocyty využity pro IVF v jejím případě, zda část oocytů nebude oplodněna, a zůstane tudíž nevyužita, nebo zda se žena rozhodne přebytečné oocyty darovat jiné zájemkyni. V případě darování oocytů je zapotřebí brát v úvahu rizika uvedená v předchozím odstavci o darování spermatu.

Pokud se žena rozhodne, že všechny odebrané oocyty mají být fertilizovány, vyplývá z tohoto rozhodnutí otázka, jaký počet embryí má být transferován do dělohy v rámci jednoho cyklu IVF. Je logické, že vícečetná těhotenství představují pro ženu jednak větší pravděpodobnost komplikací během gravidity, jednak vyšší pravděpodobnost předčasného porodu, resp. spontánního potratu. V 80. letech 20. století bylo obvyklou praxí transferovat do dělohy co největší počet embryí, protože se tím zvyšovala pravděpodobnost otěhotnění. Pokud došlo k vícečetnému těhotenství, byla obvyklou praxí tzv. redukce plodů, což ve skutečnosti znamenalo selektivní interrupci „nadbytečných“ plodů během druhého trimestru gravidity. Aby se používání této procedury co nejvíce omezilo, je v současné době standardním postupem transferovat do dělohy jen takový počet embryí, kolik žena může donosit bez rizika vážnějších komplikací – s tím, že medicínsky preferovaný je transfer jednoho embrya. Zbývající embrya mohou být po provedené fertilizaci zničena, kryokonzervována, poskytnuta formou darování dalším zájemcům v rámci IVF programu nebo mohou být využita k výzkumným účelům. V posledních letech se v některých konzervativnějších zemích podporuje i poněkud sporná praxe označovaná jako adopce embryí, kdy si zdravá žena bez problémů s fertilitou nechá transferovat cizí „nadbytečné“ embryo, aby ho zachránila před zničením nebo před použitím v rámci výzkumu.

V případě kryokonzervace nadbytečných embryí je nejvážnějším etickým problémem otázka, jaká jsou dispoziční práva k takto kryokonzervovaným embryím (zda jsou majetkem biologických rodičů nebo zdravotnického zařízení) a jak s těmito embryi naložit, pokud biologičtí rodiče o jejich další použití pro účely AR nemají zájem nebo pokud biologické rodiče vůbec nelze kontaktovat. V mnoha zemích je v podobných případech obvyklou praxí likvidace kryokonzervovaných embryí, přestože tento postup většinou vyvolává řadu protestů, zejména ze strany pro-life aktivit. Otázka případného využití kryokonzervovaných embryí pro výzkumné účely je v zemích, které podobný výzkum povolují, řešena rozdílně – základní podmínkou je však vždy informovaný souhlas biologických rodičů. Aby se zamezilo problémům spojeným s kryokonzervací embryí, některé státy povolují v rámci jednoho cyklu IVF fertilizovat jen takový počet oocytů, který bude v průběhu tohoto cyklu transferován do dělohy; nadbytečná embrya za těchto podmínek vůbec nevznikají.

Značně kontroverzní téma představuje otázka náhradního mateřství, kdy se embryo transferuje jiné ženě, která ho za odpovídající finanční kompenzaci pro neplodný pár donosí. Ve většině evropských zemí je tato možnost považována za neetickou (např. kvůli vysoké pravděpodobnosti vzniku citové vazby mezi náhradní matkou a dítětem během gravidity), tudíž je praxe náhradního mateřství obvykle nelegální nebo se z pohledu práva nachází v tzv. „šedé zóně“, kdy není ani explicitně zakázána, ani explicitně dovolena. V některých státech je povolována pouze za podmínky, že náhradní matkou se má stát některá z blízkých příbuzných, která má po narození dítěte i možnost se podílet na jeho výchově, a náhradní mateřství není předmětem finanční odměny. Zůstává však otázkou, zda tento způsob regulace náhradního mateřství je pro neplodné páry jednoznačným přínosem, nebo zda vztahy mezi blízkými příbuznými může zkomplikovat (např. v situaci, kdy náhradní matka a biologická matka mají odlišné názory na výchovu dítěte).

K nejspornějším etickým otázkám patří některé extrémní aplikace IVF – provádění IVF ženám v postmenopauze, IVF s gametami zemřelého partnera nebo bývalého partnera. Tyto postupy jsou obvykle považovány za neetické a většina zemí, v nichž se AR provádí, má proto legislativu v této oblasti upravenu tak, že metody AR jsou dostupné pouze manželům nebo heterosexuálním partnerským dvojicím; další obvyklou podmínkou je konkrétní limitace věku ženy v době provedení IVF. Účinnou možnost regulace kontroverzního použití kryokonzervovaných gamet partnera pak představuje podmínka udělení informovaného souhlasu oběma partnery z neplodného páru vždy znovu před každým transferem embrya.

Další možnou formou regulace použití technik AR je jejich finanční dostupnost – některé techniky jsou chápány jako standardní léčba neplodnosti, a jsou proto (případně s určitými početními nebo věkovými limity) hrazeny ze zdravotního pojištění, jiné jsou považovány za nadstandardní službu, kterou si zájemci musejí platit sami.

4.5 Na cestě od léčby ke komerci?

Pravděpodobně nejkontroverznějším aspektem soudobé reprodukční medicíny je očividný posun jejího vnímání od léčby zdravotního problému (tj. neplodnosti) ke komerční službě, jejímž cílem není léčba neplodnosti jako taková, ale dosažení situace, kdy si klienti či klientka nebo klient odnášejí z porodnice domů vytoužené dítě. Je téměř lhostejné, zda toto dítě je biologickým potomkem svých rodičů či nikoliv. Je rovněž lhostejné, zda procedura asistované reprodukce proběhla z medicínských důvodů (zda šlo o léčbu neplodnosti jako takové nebo zda bylo použití techniky IVF nezbytné kvůli preimplantačnímu genetickému vyšetření) nebo se vůbec o medicínskou situaci nejednalo – například zda o rodičovství usilovala single žadatelka nebo stejnopohlavní pár (za medicínskou indikaci v tomto případě nepovažujeme snahu o překročení bazálního biologického faktu, že dítě spolu mohou zplodit – asistovaně či neasistovaně – pouze muž a žena), zda rodičovství bylo záměrně odkládáno z různých důvodů až za hranici fertilního věku atd.

Asistovaná reprodukce se tak ve své čistě komerční podobě dostává na úroveň jiných ekonomicky velmi úspěšných odvětví medicíny, například plastické chirurgie nebo korektivní dermatologie, které se formou placených zákroků snaží zvrátit jinou bazální biologickou danost, tedy přirozenou morfologii těla nebo příznaky stárnutí. Na rozdíl od nich zde však placeným produktem není štíhlá postava, pleť bez vrásek či pevné poprsí, ale lidská bytost.

Ač se v právním slova smyslu nejedná o koupi zboží, ale o poskytování služby, v ČR i v zahraničí jsou zdokumentované případy, kdy rodiče (se všemi sémantickými výhradami, které byly uvedeny v části 4.2. této kapitoly) odmítli převzít „objednané“ dítě proto, že mělo „vadu“. Jednalo se například záměnu gamet či embryí v důsledku pochybení personálu pracoviště asistované reprodukce, o zdravotní postižení v důsledku nedodržení životosprávy náhradní matkou během gravidity, o odmítnutí interrupce náhradní matkou po zjištění genetické vady u plodu apod.

Trend komercionalizace a zcela samozřejmé dostupnosti různých více či méně kontroverzních podob asistované reprodukce je trvalý a nepřehlédnutelný. Například úhradu kryokonzervace oocytů s motivací odložit mateřství až do vyššího věku (angl. social freezing) nabízejí stále častěji zaměstnavatelé svým pracovnicím coby žádaný firemní benefit. Základní otázka však zůstává – je v pořádku, aby medicína v této oblasti víceméně rezignovala na své původní poslání, tedy léčbu neplodnosti, a stala se rutinní placenou službou „dodání dítěte“ v medicínsky neindikovaných situacích?

Závěrem

„Všichni jsme byli anonymní dárci. Nevysledovatelní. A tenkrát se naše anonymita považovala za samozřejmost. […] Já jsem nechtěl zplodit dítě. Pomáhal jsem neplodným párům, aby mohly mít dítě.“

„No, ale já jsem vaše dítě.“

Michael Crichton: Next (Příští)

Doplňující videa

Duši neprodámhttps://www.ceskatelevize.cz/porady/10656265220-dusi-neprodam/21356226482/ Děti z krabičkyhttps://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169621309-deti-z-krabicky/20856226638

Použitá literatura:

  • S. G. Post (ed.), Encyclopedia of Bioethics. 3rd edition. New York: Thomson – Gale, 2004.
  • L. Baggott la Velle, Starting human life: The new reproductive technologies. In: J. Bryant, L. Baggott la Velle, J. Searle (eds.), Bioethics for Scientists. Chichester: John Wiley & Sons, 2002, str. 201–232.
  • J. A. Robertson, Children of Choice: Freedom and the New Reproductive Technologies. Princeton: Princeton University Press, 1994.

Doporučená četba:

  • J. C. Harper, K. Aittomäki, P. Borry et al., Recent developments in genetics and medically assisted reproduction: from research to clinical applications. European Journal of Human Genetics. 2018; 26, 1: 12–33. doi: 10.1038/s41431-017-0016-z (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5839000/)
  • C. Calhaz-Jorge, C. H. De Geyter, M. S. Kupka et al., Survey on ART and IUI: legislation, regulation, funding and registries in European countries: The European IVF-monitoring Consortium (EIM) for the European Society of Human Reproduction and Embryology (ESHRE). Human Reproduction Open. 2020 (1): hoz044. doi: 10.1093/hropen/hoz044 (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7002185/)

Další literatura:

Česká terminologie je v tomto směru zavádějící per se, pokud nechceme používat složité a jazykově kostrbaté opisy nebo z pohledu práva nekorektní termíny: podstatné jméno „rodič“ je samozřejmě odvozeno od slovesa „rodit“, což v případě caring parenthood neodpovídá biologické realitě.

3. Práva pacientů
Etika genetického testování