Anatomie, fyziologie a vývoj hlasu

Anatomie hlasu

Klinická anatomie hrtanu a průdušnice již byla popsána, proto jsou v této kapitole popsána pouze fakta týkající se tvorby hlasu.

Dodnes uznáváná struktura hrtanu a hlasivek byla pospána Hiranem (1974). Struktura hlasivek je vícevrtsevná:

1. na povrchu na spodní a dolní straně pseudostrstifikovaný dlaždicový epitel, kontaktní medilní plocha hlasivek je pokryta nerohovějícím dlaždicovým epitelem
2. 2. subepiteliální tkáň – lamina propria se dál dělí do tří vrstev:
   • na epitel navazuje Reinckeho prostor – řídká tkáň obsahující malé množství fibroblastů, kolagenních a elastických vláken umožňující vibrace sliznice oproti ligamentosní a svalové základně
   • střední vrstva se skládá hlavně z elastických vláken a středního množství fibroblastů. Tvoří část ligamentum vocale. Fibroblasty této vrstvy jsou zodpovědné za jizvení hlasivek po fonochirurgických zákrocích, nebo jiných patologiích zasahujících až do této vrstvy
   • hluboká vrstva je tvořena zejména kolagennímy vlákny a tvoří zbytek ligamnetum vocale
3. poslední vrstvou hlasivek je musculus vocalis (m. Thyreoarytnoideus)

Svalovina hrtanu podílející se na tvorbě hlasu je dle funkce dělena:

1. adduktory – inervované adduktorovou větví n. laryngeus recurrens
   • laterální část m. thyreoarytenoideus
   • m. cricothyreoideus lateralis
   • m. interarytenoideus – je inervovaný bilaterálně z obou n.laryngeus reccurens
2. abduktory – m.cricothyreoideus posterior – inervovaný abduktorovou větví n. laryngeus recurrens
3. tensory
   • m. cricothyreoideus – inervovaný n.laryngeus superior
   • m. thyreoarytenoideus vnitřní část – inervovaný z n. laryngeus recurrens – je antagonistou předchozího, proto je tensorem v případě své relaxace

Motorická vlákna n. Vagus vycházejí z nucleus ambiguus v prodloužené míše, sbíhají se, prochází společně foramen jugulare a následně se opět větví, aby zásobovaly specifické svalové skupiny. N. laryngeus superior odstupuje pod foramane jugulare, těsně pod ganglium nodosum. N. laryngeus recurrens odstupuje v blízkosti arteria subclavia l.dx. a aortálního oblouku (vlevo), které podbíhá a mezi jícnem a tracheou se vrací zpět k hrtanu. Tyto anatomické základy jsou podstatné pro diagnózu lezí n.laryngeus. Postižení obou větví (n. laryngeus recurrens a n. laryngeus superior) ukazují na postižení n. laryngeus v oblasti foramen jugulare, nebo výše. Idiopatické postižení n.laryngeus recurrens vyžaduje důsledné vyšetření mediastina.

Fyziologie hlasu

Hlasotvorné orgány:

1. bránice a plíce – generátor proudu vzduchu
2. hrtan – generátor hlasu o fundamentální frekvenci
3. násadní trubice (hypo-, meso-, nasopharynx, dutina ústní a nosní, vedlejší nosní dutiny) – modulátor hlasu

Hlas je zvuk tvořený primárně v hrtanu, představuje zvyšování a snižování tlaku vzduchu v oblasti hrtanu, který je následně modifikován v násadní trubici. Na začátku fonace dojde k přiblížení hlasivek do fonačního postavení, což umožní zvýšení subglotického tlaku. Tento tlak progresivně roste působením stahu bránice, až otevře glotis díky jejím elastickým vlastnostem. Proudění vzduchu skrze glotis vyvolá Bernouliho efekt, který spolu s poklesem tlaku subgloticky, nárůstem tlaku supragloticky, opět uzavře glotis. Tento děj se pravidelně opakuje a tím tvoří zvuk – hrtanový tón. Hlasivky kmitají v horizontální rovině a sliznic unduluje vertikálně, jak způsobuje proudění vzduchu glotis. Změny v elasticitě sliznice, nebo špatné postavení hlasivek interferuje se správným kmitáním sliznice a tím následnému vzniku chrapotu. Ale i změny v nadhrtanových prostorách může způsobit změnu hlasu.

Změna intezity hlasu je přímo úměrná proudu vzduchu protékající glotis a nepřímo úměrná napětí hlasivek. Změna výšky hlasu je přímo úměrná napětí hlasivek a intenzitě hlasu. Se zvyšováním intenzity hlasu, beze změny napětí hlasivek dochází ke zvýšení výšky hlasu. Napínání hlasivek není možné do nekonečna, ale frekvenční rozsah lidského hlasu může být i výrazně více než dvě oktávy (oktáva představuje frekvenční rozsah kdy horní hraniční tón má dvounásobnou frekvenci oproti dolnímu hraničnímu tónu). Tyto možnosti lidského hlasu vyplývají ze změn kmitání jen v určitém vymezeném úseku hlasivky – rejstříku:

• hrudní – hlasivka kmitá v celém svém rozsahu od přední komisury až po chrupavčitou část na cartilago arytenoidea
• střední – hlasivky kmitá jen ve své blanité části od přední komisury až po hlasivkový výběžek cartilago arytenoidea
• hlavový – hlasivka kmitá jen v přední polovině blanité části

Fistule – speciální rejstřík charakterizovaný výrazným ztenčením hlasivek (výrazné napětí), kdy kmitají pouze okraje přední poloviny hlasivek.

Vývoj hlasu

Hlas je u přítomen u všech fyziologických novorozenců od narození, délka hlasivek 3–5 mm a výška křiku cca 400 Hz. Do puberty není výraznější intersexuální rozdíl. Postupně se hlas od narození prohlubuje ve své základní frekvenci, příčinou je především anteroposteriorní růst hrtanu a délka hlasivek okolo 9. věku dosahuje 6–7 mm a výška hlasu cca 300 Hz. K výrazným změnám dochází v období puberty, kdy dochází k rychlému růstu hrtanu. Doba růstu trvá relativně dlouho: 6–12 měsíců. Začátek je přísně individuální u dívek dříve (10.–18. rok) než u chlapců (12.–20. rok), spojený s rozvojem sekundárních pohlavních znaků. Hlas u chlapců se prohlubuje o asi oktávu (tzn. frekvence hlasu klesne na polovinu) díky prodloužení hlasivek na cca 25 mm, u děvčat o tercii až kvartu a délku hlasivek 15 mm. V průběhu mutace bývají hlasivky překrvené a sliznice prosáklá. Chlapců dochází často přeskakování hlasu z dětské polohy do jinošské. V dospělosti u mužů se výška konverzačního hlasu pohybuje od 80 do 120 Hz a u žen od 170 do 260 Hz. Rozsahy zpěvního hlasu jsou samozřejmě výrazně širší a tato problematika přesahuje rámec této publikace.

K dalším výrazným změnám pak dochází až po 6. decéniu života člověka, kdy následkem senilních (hormonálních) změn, ale i vlivem užívání hlasu a pobytu v nehygienickém prostředí (únava hlasivek), dochází k atrofii hlasivek, změny v respiračním systému (snížení vitální kapacity) a projevy dalších onemocnění na hlas. Následkem je zúžení frekvenčního i dynamického rozsahu, dušnost a smazávání intersexuálních rozdílů.