Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Sídelní struktura a obyvatelstvo ČR

Vývoj počtu a rozmístění obyvatelstva světa představuje aspekt, který je studován několika vědními obory. Samozřejmě počet obyvatel na území ČR se mění. Zatímco v roce 1800 žilo na našem území zhruba 4 659 000 obyvatel, za 100 let – v roce 1900 to bylo již 9 372 214 obyvatel. Tento výrazný nárůst počtu obyvatel byl způsobený především zlepšením životní úrovně obyvatel díky technologickému pokroku (průmyslová revoluce). V první polovině 20. století již nebyl růst obyvatel tak rychlý. Svého maxima dosáhl na počátku 2. světové války, kdy mírně přesáhl počet 11 milionů obyvatel. Po 2. světové válce naopak klesl počet obyvatel přibližně o 2 miliony obyvatel, což bylo způsobeno hlavně odsunem německého obyvatelstva. Poté začal počet obyvatel mírně stoupat až do počátku 90. let 20. století. Od roku 1994 počet obyvatel klesal (přirozený úbytek obyvatel) až do roku 2003, kdy opět začat počet obyvatel stoupat (především díky imigraci).

Rok Zdroj Počet obyvatel
1650 odhad 2 000 000
1705 podložený odhad 2 400 000
1754 neúplné sčítání (Tereziánské konskripce) 3 360 000
1787 nedokonalé sčítání 4 355 000
1840 nedokonalé sčítání 6 369 000
1860 nedokonalé sčítání 7 256 000
1869 1. sčítání lidu 7 617 000
1880 sčítání lidu 8 222 013
1900 sčítání lidu 9 372 214
1910 sčítání lidu 10 078 637
1921 sčítání lidu 9 999 521
1930 sčítání lidu 10 677 700
1940 odhad 11 144 456
1950 sčítání lidu 8 896 133
1961 sčítání lidu 9 571 531
1970 sčítání lidu 9 807 697
1980 sčítání lidu 10 288 946
1991 sčítání lidu 10 302 215
2001 sčítání lidu 10 230 060
2011 sčítání lidu 10 562 214
Tab. 2.1 Vývoj počtu obyvatel ČR
Pramen: ČSÚ

Sídelní struktura

Současná sídelní struktura ČR je dědictvím několikasetletého historického vývoje osídlení českých zemí. Je charakterizována určitými svébytnými rysy, mezi které patří zejména:

  • vysoký stupeň rozdrobenosti venkovských sídel (a),
  • relativně nízké zastoupení velkoměst (b),
  • významná role malých a středních měst (c).

(a) Současná sídelní struktura České republiky se vyznačuje poměrně značnou roztříštěností, která se odráží i prostřednictvím existence velkého počtu relativně malých obcí. K 1. 1. 2011 existovalo na území ČR celkem 4 856 obcí s počtem obyvatel menším než 1 000 (77,7 % z celkového počtu všech obcí) a k tomuto datu žilo v malých obcích 1 789 091 obyvatel (pouze 17 % obyvatelstva ČR). Počet venkovských sídel v České republice, tj. vesnic, rozptýlených sídel, vísek a samot, se odhaduje na cca 40 tisíc, při průměrné vzdálenosti sídel okolo 1,5 km.

Velikostní struktura obcí ČR k 1. 1. 2011
Obr. 2.1 Velikostní struktura obcí ČR k 1. 1. 2011
Pramen: ČSÚ, 2010

Ovšem význam malých obcí nelze čistě omezit na pouhé populační hledisko, ale je třeba brát v potaz též významný faktor územní velikosti, jenž v praxi znamená, že obce menší než 1 000 obyvatel fakticky „spravují“ více než polovinu rozlohy státu (57,0 % z celkové rozlohy ČR), důležité je rovněž jejich plošné, v podstatě rovnoměrné rozložení (byť existují regionální rozdíly), na rozdíl od „bodových“ prvků – měst.

Pohled na dlouhodobější vývoj počtu malých obcí na území České republiky nadto ukazuje, že v minulosti bylo zastoupení zkoumané skupiny malých obcí ještě poněkud vyšší. V období předválečného Československa (1918–1938) existovalo na území dnešní ČR více než 11 000 obcí, přičemž přes 83 % z nich bylo do 1 000 obyvatel. Podobná byla situace i v období krátce po 2. světové válce – v roce 1950 zde bylo celkem 11 459 obcí, a z toho dokonce 88,9 % obcí mělo méně než 1 000 obyvatel. Poté se počet obcí až do roku 1989 trvale snižoval, a to zejména v důsledku státem organizovaného administrativního slučování obcí.

Na počátku posttotalitní periody – k 1. 1. 1990 – existovalo na území ČR „pouhých“ 4 100 obcí. Po tomto datu však nastal bouřlivý dezintegrační proces, který mohl být na jedné straně důsledkem politické aktivizace lokálních komunit a na straně druhé i přirozenou reakcí na předchozí centrálně organizovanou integraci obcí v totalitním režimu (Hampl a Müller 1998). Podle Perlína (1996: 318) mohl být dalším důvodem pro vznik (respektive obnovu) celé řady obcí v tomto období rovněž přehnaný optimismus místních představitelů o možnostech uplatnění samostatné komunální politiky a o vyšším podílu státních dotací pro samostatné obce.

Dezintegrační proces probíhal nejintenzivněji na počátku 90. let 20. století a v dalším období jeho intenzita zřetelně slábla, což lze snadno dokumentovat i za pomoci údajů o počtu osamostatněných obcí v jednotlivých letech: v prvním roce nového demokratického režimu (1. 1. 1990 – 1. 1. 1991) vzniklo 1 668 obcí, v roce následujícím (1. 1. 1991 – 1. 1. 1992) došlo k vytvoření 329 obcí a mezi 1. 1. 1992 a 1. 1. 1993 přibylo již „jen“ dalších 99 obcí. V následujícím období probíhal proces osamostatňování obcí již podstatně pomaleji, až se v roce 2001 pod vlivem přísnějších podmínek, které pro vznik nových obcí stanovil nový zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.), prakticky zastavil.1 Kdyby první zákon o obecním zřízení (zákon č. 367/1990 Sb.) měl stejné omezení pro vznik nových obcí jako zákon schválený o deset let později, který vymezil vznik nové obce stanovením minimálního počtu obyvatel oddělené i původní obce na jeden tisíc, téměř žádná nová obec by po roce 1989 nevznikla (Vajdová a Čermák 2006: 37).2 První posttotalitní zákon o obecním zřízení však žádné významnější omezující podmínky nestanovil, a i z tohoto důvodu k 1. 1. 2011 existovalo na území ČR celkem 6 251 obcí, což bylo o 2 151 obcí více než k 1. 1. 1990.

(b, c) K 1. 1. 2011 bylo z celkového počtu obcí 559 měst (v tom 24 statutární města) a 124 městysů. Míra urbanizace českého osídlení dosahovala 70,3 %, počítáme-li městyse k venkovským obcím.

Dalším z rysů sídelní struktury ČR je relativně nízký počet velkoměst v osídlení a s ním související – při celkově vysoké míře urbanizace – významné zastoupení malých a středních měst. ČR má kromě Prahy pouze dvě města s více než 300 tisíci obyvateli (Brno a Ostrava) a dvě další města s více než 100 tisíci obyvateli (Plzeň, Olomouc)

Počet obyvatel Počet měst Počet obyvatel měst
Abs. Podíl v % Abs. Podíl v %
1 000 000 a více 1 0,2 1 188 126 16,4
300 000–999 999 2 0,4 675 778 9,3
100 000–299 999 2 0,4 263 560 3,6
50 000–99 999 16 2,9 1 156 650 16,0
20 000–49 999 42 7,5 1 242 789 17,2
10 000–19 999 69 12,3 962 930 13,3
5 000–9 999 138 24,7 936 863 12,9
2 000–4 999 210 37,6 695 326 9,96
1 999 a méně 79 14,1 113 730 1,6
ČR celkem 559 100 7 235 752 100
Tab. 2.2 Velikostní struktura měst ČR 31. 12. 2010
Pramen: ČSÚ 2010

Vývoj osídlení po roce 1989 – urbanizace versus suburbanizace

Významné rozdíly mezi venkovem a městem umožňovaly ostré vymezení těchto oblastí po většinu historického vývoje společnosti. Podíly městského a venkovského obyvatelstva byly dlouhodobě stabilní, nicméně transformací agrární společnosti na společnost industriální dochází k výraznému zvyšování územní koncentrace obyvatelstva (urbanizace) a nárůstu podílu městského obyvatelstva – viz tab. 2.3. Tento proces se však v České republice po roce 1989 obrací (suburbanizace, kontraurbanizace) – lidé se stěhují z měst do přilehlého i exponovanějšího venkova (Svobodová 2011).

Rámeček 2.1 – Suburbanizace (zobrazit text)

Suburbanizace je proces, při kterém se existující aktivity (administrativa, bydlení, logistika, obchod, služby, výroba) přesunují z centrálních částí kompaktně zastavěného území měst na volné plochy mimo kompaktní zástavbu a do lokalit u administrativních hranic měst, resp. za tyto hranice v rámci území metropolitních regionů či aglomerací. Součástí suburbanizačního procesu je rovněž alokace nově vznikajících aktivit do těchto oblastí prostorově výrazně oddělených od kompaktních měst a přitom s nimi funkčně spjatých silnými vazbami. Suburbanizace je vyvolána neustále rostoucími prostorovými nároky a požadavky na komfort ze strany jednotlivců i organizací. (Ústav pro ekopolitiku, o.p.s.)

Suburbanizaci můžeme rozdělit na:

  • rezidenční – osidlování periferních oblastí města. Ve velké míře je realizována výstavbou rodinných domů a nízkopodlažní zástavbou;
  • komerční – výstavba obchodních a průmyslových zón a lokalizace dalších komerčních funkcí mimo kompaktně zastavěné území na periferiích.

Mezi hlavní příčiny residenční suburbanizace patří:

  • touha po vlastním bydlení v kvalitním prostředí (splňující požadavky na zdravé a klidné prostředí se zázemím přírodní zeleně, snaha odpoutat se od přelidněného města zatíženého stresem);
  • růst životní úrovně některých skupin obyvatelstva a jejich schopnost samostatně řešit bydlení (první vlna suburbanizace – prominenti minulého období, restituenti, noví podnikatelé, specifické profese – právníci, lékaři, vyšší úředníci; druhá vlna suburbanizace – středně příjmové skupiny s využitím hypoték);
  • růst individuální mobility (prudký nárůst automobilové dopravy dostupné širokým vrstvám společnosti);
  • neschopnost měst nabídnout dostatečné množství reálných a disponibilních ploch kryjících poptávku po bydlení v různých formách (problémy se zajištěním nezbytných podmiňujících investic, nevyjasněné vlastnické vztahy);
  • růst ceny pozemků ve městě (spekulace s pozemky ze strany vlastníků, ceny pozemků neodrážejí nezbytné podmínky zainvestování);
  • nízké ceny pozemků v okolí měst (původní zemědělské plochy s nízkou cenou jsou vlastníky přes územní plán zhodnoceny na plochy stavební s cenou nižší než ve městech);
  • komplikovaná, zdlouhavá a dražší nová výstavba ve městech;
  • podstatně jednodušší, kratší a levnější nová výstavba v malých obcích (mnohdy s nedořešenými vazbami infrastruktury a nezbytné občanské vybavenosti, které se projeví až s časovým odstupem), nižší provozní náklady na bydlení v okolních obcích než ve vlastním městě.
Vystěhovalí z Brna do obcí Jihomoravského kraje v období 2001–2004
Obr. 2.2 Vystěhovalí z Brna do obcí Jihomoravského kraje v období 2001–2004
Pramen: Fixel a kol. (2010: 24)

Proces suburbanizace je spojen s řadou negativních jevů, z nichž nejčastěji zmiňovaný je tzv. urban sprawl (sídelní kaše), což je plošné (bujivé) rozrůstání města formou výstavby jeho nových objektů a čtvrtí, rezidenčních i komerčních, v jeho těsném zázemí i v odlehlejších lokalitách, kde je díky tomu obtížné rozpoznat hranice města. Tato nová výstavba je charakterizována rozvolněností, nízkou hustotou a prostorovou roztříštěností. Často se jedná o zástavbu na volných plochách („greenfields“) bez návaznosti na infrastruktury a bez občanské vybavenosti.

S proměnou prostorových vztahů mezi městem a jeho zázemím se mění i sociální postavení obyvatel. Protože do zázemí měst se v rámci residenční suburbanizace stěhují především mladší rodiny s dětmi s vyšším vzděláním, vznikají specifické nároky na vybavenost obce (kapacity mateřských a základních škol, hřiště apod.). Rovněž často nastávají rozdíly v ekonomickém statusu novo- a starousedlíků, a tím pádem i k sociální polarizaci (starousedlíci spíše lidé starší s nižším vzděláním). Vzdělání a věk však nejsou jediné faktory, díky nimž může docházet k sociální polarizaci – mezi další patří např. prostorová segregace, rozdílné nároky na správu obce apod. Ne ve všech obcích však vznikají problémy, často se noví obyvatelé do chodu obce zapojí naprosto bezproblémově.

Často si také lidé, kteří se stěhují do zázemí měst, neuvědomují rizika, se kterými se po přestěhování budou muset vyrovnávat (zejména naprostá závislost na dopravě – dojíždění dětí do škol, kroužků, za zábavou, apod.) – viz obr. 2.3.

Suburbanizace
Obr. 2.3 Suburbanizace
Pramen: www.suburbanizace.cz

Hlavním procesem určujícím aktuální vývojové změny v osídlení ČR je tedy změna vztahů měst, zejména velkých měst a velkoměst, k jejich zázemí. Zatímco v poválečném období převládaly dostředivé procesy vedoucí k jednostrannému využívání příměstských území městy (blízké okolí města zásobovalo městské obyvatelstvo zemědělskými produkty a náleželo pod správu většího centra), v posledních 10–15 letech se prosazují trendy odstředivých procesů (původní závislost města na zázemí se postupně obrátila a typickým rysem aglomerovaných obcí je v současnosti vysoký podíl dojíždějících za prací, službami i zábavou do jádrových měst), šíření rozvojových aktivit a kapitálu z jádrových měst do jejich zázemí a upevňování pozice velkých měst jako jader informačních kontaktů a celospolečenských inovací. Města a venkov jsou tedy propojena intenzivní migrací. Z řady původně venkovských obcí v zázemí měst se pod vlivem suburbanizace stávají obce příměstské s městským způsobem života.

Šimon a Ouředníček (2010) dokonce konstatují, že v současné době dominuje obousměrná migrace. Proces „obousměrné migrace“ probíhající ve „starých“ členských zemích Evropské unie již od 70. let 20. století, relativně snižuje vypovídací význam ukazatele „fyzické“ koncentrace obyvatel do velkých měst.

Kraj 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Hl. m. Praha 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0
Středočeský 44,5 48,5 53,2 55,7 55,1 58,0
Jihočeský 50,0 55,3 60,8 64,3 64,6 65,4
Plzeňský 56,2 60,3 65,0 67,4 67,1 67,1
Karlovarský 75,3 79,0 81,3 82,8 81,5 80,1
Ústecký 69,9 74,1 77,7 80,9 79,9 80,4
Liberecký 69,2 72,0 76,2 79,5 78,6 75,6
Královéhradecký 59,4 63,0 66,9 69,0 68,6 67,5
Pardubický 50,9 55,2 59,6 62,0 61,8 61,5
Vysočina 43,3 48,1 53,7 57,4 57,9 57,0
Jihomoravský 55,7 58,3 61,7 63,9 63,3 70,4
Olomoucký 49,3 49,3 56,8 59,1 58,2 64,9
Zlínský 49,7 49,7 58,9 61,3 60,8 69,9
Moravskoslezský 70,6 70,6 76,8 77,9 76,9 84,8
ČR 61,8 65,2 68,9 71,2 70,6 73,4
Tab. 2.3 Podíl městského obyvatelstva podle krajů v letech 1961–2011
Pramen: ČSÚ, SLDB 2011. URL: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4120-03-casova_rada_1961_2001-5__mestske_obyvatelstvo_v_letech_1961_2001
Pozn. Za městské obyvatelstvo je považováno obyvatelstvo obcí s více než 2 000 obyvateli.

Aktuální územní rozložení „převládajících přírůstků resp. úbytků“ počtu obyvatel obcí v ČR je tedy aktuálně ovlivňováno zejména těmito faktory:

  • procesem suburbanizace, kdy se dynamicky vyvíjejí obce v příměstských zónách velkých měst a velkoměst, zejména Prahy, přičemž vlastní jádrová města zpravidla zaznamenávají poklesy stavů bydlícího obyvatelstva;
  • aspektem polohy obcí vůči regionálním centrům osídlení – obce ležící v odlehlejších polohách obvykle zaznamenávají úbytek počtu obyvatel;
  • věkovou strukturou obyvatelstva – v oblastech s vyšším podílem mladších populačních ročníků (severní a severozápadní Čechy, východní Morava) se ve vývoji počtu obyvatel obcí významněji projevuje přirozený přírůstek a naopak obce v oblastech s vyšším indexem stáří (např. část středních a východních Čech) vesměs vykazují zápornou populační bilanci.

Z výše uvedených tří hlavních faktorů přírůstků či úbytků obyvatel obcí, tedy aktuálního vývoje osídlení ČR, jsou první dva založeny na procesech migrace.

Osídlení v ČR
Obr. 2.4 Osídlení v ČR
Pramen: Statistika & my (01/2011 – s. 33). Praha: ČSÚ.

Struktura obyvatelstva

Struktura obyvatelstva se řadí mezi nejvýznamnější charakteristiky demografické statistiky. Toušek a kol. (2008: 54) uvádí, že „navzdory tomu, že při hodnocení struktury obyvatelstva se používají okamžikové veličiny, je potřebné všechny charakteristiky chápat a interpretovat dynamicky, historicky, protože statické veličiny jsou výsledkem předcházejícího populačního vývoje“. Titíž autoři rozdělují znaky a kritéria, podle nichž se struktura obyvatelstva rozděluje do tří skupin:

  • Biologické znaky: struktura podle pohlaví a věku, ras.
  • Kulturní znaky: struktura podle etnické příbuznosti, národnosti, jazyka, religiozity a vzdělání.
  • Ekonomické a společenské znaky: struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zaměstnání, podle příslušnosti k hospodářským oborům a odvětvím atd.

Biologické znaky

Počet obyvatel ČR dosáhl při SLDB 2011 hodnoty 10 562 214, to je o 332 154 lidí více, než před deseti lety. Za tímto růstem stojí nejen zvyšující se porodnost několika posledních let, ale především imigrace cizinců, kterých v ČR žije o 260,5 % více než před deseti lety. Jejich počet se blíží k půl milionu.

Mezi základní charakteristiky obyvatelstva patří struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku. Struktura podle pohlaví se nejčastěji vyjadřuje pomocí:

  • obecného indexu maskulinity (Im) nebo indexu feminity (If):
    • Im= M/Ž, k 31. 12. 2010 dosáhl v ČR hodnoty 96,4
    • If= Ž/M, k 31. 12. 2010 dosáhl v ČR hodnoty 103,8

Populační vývoj v ČR se v 2. polovině 90. let stabilizoval, do té doby probíhaly výrazné změny spojené především s přechodem k západoevropskému modelu reprodukčního chování, mezi jehož hlavní znaky patří:

  • vyšší věk při vstupu do manželství a založení rodiny,
  • častější nesezdaná soužití,
  • malá umělá potratovost,
  • nízká úroveň úmrtnosti.

Tyto změny byly vyvolány zejména otevřením hranic po roce 1989, kdy se objevily nové možnosti seberealizace (cestování, vzdělávání…), které tak vytvořily „konkurenci“ vytváření rodiny. Druhým faktorem, který ovlivňuje současnou demografickou situaci, je zhoršení životní situace některých skupin obyvatelstva. Pro tyto skupiny je charakteristická nižší dostupnost bydlení, a proto dochází k odkladům manželství i dětí. Narůstá také počet rodin s jedním dítětem (rodinné plánování), což společně s prodlužující se délkou života vede k procesu demografického stárnutí obyvatelstva.

Demografické stárnutí společnosti, které od poloviny 20. století postihuje ve větší či menší míře všechny vyspělé země, se v současnosti stává jedním z celosvětových problémů. Pojem stárnutí je třeba rozlišovat na úrovni jednotlivce a populace. U jednotlivce znamená stárnutí biologický proces, stárnutí u populace v demografickém smyslu nastává v důsledku změn v charakteru demografické reprodukce a mění se při něm zastoupení dětské a postreprodukční složky v populaci. Důvodem je: a) zpomalení růstu mladších věkových skupin, které je většinou výsledkem poklesu úrovně plodnosti a porodnosti. Tento typ stárnutí se nazývá "stárnutí v základně věkové pyramidy", b) zrychlení růstu počtu osob ve starším věku, které je důsledkem rychlejšího snižování měr úmrtnosti ve vyšším věku. To vede k prodlužování naděje dožití a tím k častějšímu dožívání se vyššího a vysokého věku. V tomto případě jde o typ "stárnutí ve vrcholu věkové pyramidy". Obvykle však oba uvedené typy probíhají současně.

Rámeček 2.2 – Typy věkových struktur a pyramid (zobrazit text)

Z pohledu demografické reprodukce je možno obyvatelstvo podle věku rozdělit do tří základních skupin věkových struktur:

  • dětská složka: 0–14 let,
  • reprodukční složka: 15–49 let (vymezena rodivým věkem žen),
  • postreprodukční složka: nad 50 let.

Dle zastoupení dětské a postreprodukční složky (reprodukční složka představuje zhruba polovinu populace) rozlišujeme tři typy věkových struktur (zcela čisté typy však dnes nalezneme jen zřídka):

Progresivní typ – v populaci výrazně převažuje dětská složka nad postreprodukční. Populace s tímto typem věkové struktury je charakterizována vysokou úrovní plodnosti, která je však obvykle kompenzována i značnou intenzitou úmrtnosti. Každé zlepšení úmrtnostních poměrů pak vede k početnímu růstu populace. Tento typ věkové struktury je obvyklý v rozvojových zemích, u nás ho najdeme například u romské populace. Vyskytoval se též u historických a prehistorických populací.

Stacionární typ – dětská a postreprodukční složka jsou téměř v rovnováze. Tento typ se vytváří při déletrvajícím poklesu hladiny plodnosti až na úroveň, kdy při dané úrovni úmrtnosti pouze nahrazuje obyvatelstvo v reprodukčním věku, přičemž početní stav populace zůstává v dlouhodobém pohledu konstantní. Tento typ věkové struktury měla například Česká republika v 70. letech.

Regresivní typ – dětská složka nedosahuje zastoupení složky postreprodukční, početně ji nenahrazuje a v dlouhodobém pohledu dochází ke snižování početního stavu populace. Tento typ věkové struktury v současné době převažuje ve vyspělých zemích, v České republice zhruba od 70. let.

Schematické znázornění věkových struktur poskytují tzv. věkové pyramidy.

Při srovnávání několika věkových pyramid stejného způsobu zpracování (absolutní nebo relativní) za stejný region, lze vidět trend a "pohyb" populace. Jednotlivé výběžky a výkroje se stále reprodukují, posouvají se směrem do vyššího věku a vlivem úmrtnosti a snižováním počtu jedinců se zaoblují a pomalu vytrácejí. Všechny tyto nerovnoměrnosti se tedy dlouhodobě promítají do populačního složení a mohou způsobovat značné problémy.

Věkové pyramidy už podle názvu vycházejí z věkového složení obyvatelstva, lze je ovšem vztáhnout i na jiná data. Hodí se však jen ta, která beze zbytku pokrývají celou populaci, a nemůže dojít k případu, že nějaká část populace bude chybět. Tak lze například vytvořit pyramidu podle rodinného stavu, jelikož každého občana můžeme zařadit do jedné ze čtyř skupin (svobodný – ženatý/vdaná – rozvedený – ovdovělý). Dalším příkladem může být věková struktura podle národnosti, to se ovšem vyplatí jen v oblastech, kde je více majoritních skupin různých národností.

Věkové pyramidy ČR mají několik specifických rysů (obr. 2.6). Pyramida zobrazující rok 1970 má nejvyšší výkroj kolem 55 roku věku. Jedná o vysokou úmrtnost a nízkou porodnost během 1. světové války. Druhý výkroj kolem 30 roku věku kopíruje stejnou situaci pro 2. světovou válku.

U pyramidy zobrazující rok 2010 jsou výrazné „výběžky“ – kohorty, které představují populační vlny. Nejvýraznější je výběžek kolem 30–35 roku věku – tedy „silné populační ročníky 70. let“, které byly podmíněny zavedením populační politiky, která však měla krátkodobý charakter, a tak i trvání této vlny bylo poměrně krátké. Právě tato vlna způsobila v několika minulých letech (vedle ekonomické prosperity a dalších vlivů) nárůst počtu nově rozených dětí a rozšiřování základny věkové pyramidy České republiky.

Věkové pyramidy obyvatelstva ČR (srovnání let 1970 a 2010 a prognóza vývoje do roku 2050)
Obr. 2.6 Věkové pyramidy obyvatelstva ČR (srovnání let 1970 a 2010 a prognóza vývoje do roku 2050)
Pramen: ČSÚ

Protože věková struktura představuje statické rozložení obyvatelstva podle věku, obvykle se používají (počítají) další charakteristiky.

  • Průměrný věk: k 31. 12. 2010 dosáhl za ČR hodnoty 40,8 roku.
  • Index stáří (= počet obyvatel 65 / počet obyvatel 0–14 * 100). V souvislosti s procesem demo-grafického stárnutí dochází ke zvyšování počtu obyvatel ve věkové skupině 65+. Zatímco v roce 1991 dosáhl index stáří hodnoty 62,0, v roce 2002 již 89,2, k 31. 12. 2010 již počet obyvatel ve věkové skupině převýšil počet obyvatel ve věku 0–14 let a index stáří činí 107,8.
  • Index ekonomického zatížení (= (0–14) + 65 / 15–64, zde nižší výsledná hodnota indexu vypovídá o příznivějším poměru mezi ekonomicky neaktivní a aktivní složkou obyvatel z pohledu věkové struktury). V roce 1991 dosáhl hodnoty 50,0, v roce 2002 = 41,8, k 31. 12. 2010 se rovnal 42,7.
Obyvatelstvo podle věku mezi sčítáními 1961 a 2011
Obr. 2.7 Obyvatelstvo podle věku mezi sčítáními 1961 a 2011
Pramen: Statistika & my, č. 1/2012, s. 24. URL: http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/7D002A5815/$File/18041201.pdf [cit. 17. 1. 2011]

Kulturní znaky

Náboženskou strukturu obyvatel ČR lze zjistit pouze ze SLDB, tedy jednou za 10 let. Zatímco v roce 1950 dosáhl podíl věřících obyvatel 93,9 %, nezjištěno bylo pouze 0,3 % a bez vyznání 5,8 %, v roce 2001 činil podíl věřících obyvatel 32,2 % (nejvíce církev římskokatolická), nezjištěno bylo 8,8 % a bez vyznání 59 % obyvatel. Výsledky SLDB 2011 ukazují, že pouze 13,9 % obyvatel se přihlásilo k nějaké církvi (nejčastěji opět římskokatolická), 34,2 % obyvatel není věřících a 45,2 % své vyznání neuvedlo (otázka byla dobrovolná).

V ČR jsou z hlediska rozmístění věřících obyvatel výrazné regionální rozdíly – podíl věřících obyvatel roste ze severozápadu k jihovýchodu. Nejnižší podíl věřících obyvatel vykazuje Ústecký kraj (5,2 %), naopak nejvyšší Zlínský kraj (29,0 %), výjimkou jsou pouze okresy Brno-město a Znojmo, kde je „vyměněné“ obyvatelstvo.

Národností je chápána kmenová příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem je zpravidla mateřský jazyk. Národnostní struktura je stejně jako náboženská struktura zjistitelná pouze díky SLDB.

Podíl věřících obyvatel v okresech ČR
Obr. 2.8 Podíl věřících obyvatel v okresech ČR
Pramen: SLDB 1991, 2001, 2011

Rámeček 2.3 – Národnostní struktura 1921(zobrazit text)

Při sčítání roku 1921 se přihlásilo 67,6 % obyvatel k české národnosti. Druhou nejpočetnější národnostní skupinou však byli Němci s 30,6 %. Zastoupení ostatních národností nedosáhlo kromě polské národnosti (1,0 %) ani procenta: ostatní 0,6 %, slovenská 0,2 %, maďarská 0,1 %.

Při SLDB 2001 se přihlásilo 94,2 % obyvatel k české národnosti. 1,9 % ke slovenské, 0,5 % k polské, 0,4 % k německé a 0,1 % k maďarské, ostatní národnosti tvořily zbývajících 2,8 %.

Při SLDB 2011 se k české národnosti přihlásilo 63,7% obyvatel. Změnou je na druhé pozici národnost moravská se 4,9 %, klesl podíl slovenské národnosti na 1,4 %. K polské národnosti se přihlásilo 0,4 % obyvatel, k německé 0,2 %, k slezské 0,1 % a romské 0,05 %. 26 % obyvatel svoji národnost neuvedlo.

Vzdělanostní struktura se odvíjí od nejvyššího dokončeného vzdělání a opět je to kategorie zjistitelná v ČR pouze na základě SLDB. Při srovnání úrovně vzdělanosti ze SLDB 2001 a 2011 je patrný nárůst osob s nejméně středoškolským vzděláním s maturitou (SŠ + VŠ).

V jednotlivých krajích se vzdělanostní struktura výrazně liší – nejvyšší podíl osob s nejméně středoškolským vzděláním s maturitou je podle výsledků SLDB 2011 v Hlavním městě Praze (56,9 %), o 13,5 procentních bodů méně má Středočeský kraj. Nejnižší podíl těchto osob je v Karlovarském kraji (34,5 %).

Rok ZŠ vč. neukončeného SOU SŠ a VOŠ Nezj.
1950 83,3 9,8 5,1 0,9 0,9
2001 23,4 38,0 28,4 8,9 1,3
2011 17,4 32,8 30,9 12,4 0,5
Tab. 2.4 Srovnání vzdělanostní struktury obyvatel ČR v letech 1950, 2001 a 2011 (v %)
Pramen: SLDB 1950, 2001, 2011

Dynamika obyvatelstva

Přirozený pohyb obyvatelstva

Vývoj sňatečnosti je výrazně sociálně podmíněný jev a velmi citlivě reaguje na ekonomickou, politickou a sociální situaci ve společnosti.

Do konce 80. let byla úroveň sňatečnosti v ČR vysoká – u žen 96 až 97 %, u mužů 90 až 95 %. Průměrný věk svobodných nevěst činil 20–21 let, ženichů 24–25 let. Tato situace se v průběhu 90. let výrazně proměnila a v současné době patří ČR do zemí s nízkou sňatečností svobodných v rámci Evropy (dále také východoevropské země a Švédsko). Počet sňatků přesahoval v 80. letech každoročně 80 000, poté však nastal plynulý pokles, kdy v roce 2002 bylo uzavřeno 52 700 sňatků a roku 2010 již jen 46 746 sňatků. Postupně se také zvyšuje věk

nevěst a ženichů při prvním sňatku (v roce 2002 dosáhl u žen 27,2 let a u mužů 29,7, v roce 2008 u žen 27,6 let a u mužů 30,3) – viz obr. 2.9. Na sňatky prvního pořadí připadá u mužů i u žen v posledních letech 73–75 % celkového počtu uzavřených manželství.

Klesá rovněž intenzita sňatečnosti rozvedených osob a je patrné prodlužování doby mezi rozvodem a dalším sňatkem (v roce 1991 to byly 4 roky, v roce 2002 již 6 let a v roce 2010 již 7,5 roku u mužů a 7,8 u žen).

Průměrný věk při 1. sňatku (tabulkové hodnoty)
Obr. 2.9 Průměrný věk při 1. sňatku (tabulkové hodnoty)
Pramen: ČSÚ

Právním ukončením manželství, které se uskutečňuje na základě žádosti a dojde k němu rozhodnutím soudu je rozvod. Do roku 1949 zanikala manželství buď rozvodem (bez možnosti uzavřít další sňatek), nebo rozlukou, která další sňatek umožňovala. Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném zavedl rozvod jako jedinou formu právního zániku manželství za života manželů. Rozvodovost je v posledních letech v ČR poměrně vysoká, podobně jako v dalších evropských zemích (Švédsko, Belgie, Finsko, Dánsko, Norsko, poté následuje ČR, naopak nízká rozvodovost je tradičně v Itálii a Polsku). Absolutní počty rozvodů po roce 1989 výrazně nenarostly a v jednotlivých letech kolísají (v roce 1991 – 29 400 rozvodů, v roce 1996 – 36 000, 1999 – 23 600, 2002 – 33 000, 2010 – 29 133), avšak díky poklesu počtu sňatků roste index rozvodovosti, což je počet rozvodů na 100 sňatků (1991 – 40,8, 2002 – 60,2, 2010 – 60,8) i hrubá míra rozvodovosti, což je počet rozvedených na 1 000 obyvatel středního stavu. Roku 2010 dosáhla hrubá míra rozvodovosti hodnoty 2,77 rozvodu na 1 000 obyvatel. Průměrná délka trvání manželství se paradoxně mírně zvyšuje (1991 – 10,3, 2002 – 11,7, 2008 – 12,3).

Sňatky a rozvody v ČR v letech 1950–2010 (v tis.)
Obr. 2.10 Sňatky a rozvody v ČR v letech 1950–2010 (v tis.)
Pramen: ČSÚ. URL: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/snatky_a_rozvody_1950_2011

Jedním z klíčových demografických procesů spolu s úmrtností představuje porodnost, která tvoří základní složku demografické reprodukce populací. Úroveň porodnosti závisí na plodivosti, což je schopnost muže a ženy rodit děti. Jejím výsledným efektem, vyjádřeným počtem narozených dětí, je plodnost neboli fertilita. Úroveň porodnosti je také ovlivněna vnějšími "nebiologickými" faktory, jako např. populační politika státu, bytová situace partnerů, uplatnění na trhu práce, hodnotový systém partnerů, náboženské vyznání apod.

Zatímco v letech 1974–1975 se narodilo více než 180 000 dětí za rok (díky rodinné politice v 70. letech zavedeny přídavky na děti, prodloužená mateřská dovolená atd.), po roce 1989 nastal hluboký pokles počtu narozených: v roce 1991 se narodilo 129 000 dětí, v roce 1992 – 122 100, v roce 1993 – 121 500, v roce 1994 – 106 900, v roce 1995 poprvé klesl počet živě narozených dětí pod 100 tisíc na 96 400. Absolutní minimum počtu narozených dětí se narodilo v roce 1999 – pouze 89 774 dětí (hrubá míra porodnosti činila 8,7 narozených dětí na 1 000 obyvatel středního stavu). Přes 100 tisíc narozených dětí se narodilo opět v roce 2005, kdy začaly rodit ženy narozené v 70. letech. V roce 2010 se narodilo 117 446 dětí.

Narození a zemřelí v ČR v letech 1950–2011 (v tis.)
Obr. 2.11 Narození a zemřelí v ČR v letech 1950–2011 (v tis.)
Pramen: ČSÚ. URL: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/narozeni_a_zemreli_v_letech_1950_2011

Úhrnná plodnost, tzn. počet narozených dětí na jednu ženu (viz obr. 2.12) byla naposledy vyšší než hodnota udávaná pro zachování prosté reprodukce s ohledem na tehdejší úmrtnostní poměry v roce 1979, kdy činila 2,29 dítěte na ženu. Pokles hodnoty úhrnné plodnosti nadále pokračoval a v roce 1993 byla úhrnná plodnost 1,67. Od roku 1995 po celé jedno desetiletí se hodnoty úhrnné plodnosti v České republice pohybovaly pod hodnotu 1,3, což je hranice vymezující populace s extrémně nízkou plodností. Hranici 1,3 dítěte na jednu ženu překonala úhrnná plodnost až v roce 2006, přičemž hodnotou 1,33 se ČR i nadále řadila k zemím s velmi nízkou úrovní plodnosti. V roce 2010 dosáhla úhrnná plodnost hodnoty 1,493 dítěte na ženu.

Narozené děti se rozlišují podle několika faktorů:

  • dle rodinného stavu matky v době porodu – manželské a nemanželské: zatímco v roce 1989 činil podíl živě narozených nemanželských dětí pouze 7,9 %, od tohoto roku podíl nemanželských dětí každoročně narůstá (výjimkou let 1994 a 1995), a to až na hodnotu 40,3 % v roce 2010;
  • dle projevu, resp. neexistence známek života – živě a mrtvě narozené: živě narozených dětí se dlouhodobě rodí více jak 99 %, zatímco v 80. letech bylo průměrně 5 ‰ mrtvě narozených dětí, v 90. letech 3–3,5 ‰ a na počátku 21. století 2,5–3 ‰;
  • dle věku matky při porodu (obr. 2.13);
  • dle pořadí, tzn. kolikáté dítě matky to je, biologické a v manželství – rozložení narozených dětí podle pořadí zůstávalo od roku 1993 poměrně stabilní. Podíl prvorozených dětí se pohybuje mezi 46 a 48 %, druhorozených kolem 38 %, třetích v pořadí je dlouhodobě kolem 10 %, dalších v pořadí se rodí již jen cca 4 % dětí;
  • dle sociálně ekonomických charakteristik matky
    • vzdělání – změna vzdělanostní struktury populace se odrazila i ve struktuře narozených dětí podle nejvyššího ukončeného vzdělání matky. Po dobu existence samostatné ČR se mezi matkami zvyšovalo zastoupení žen s vyššími stupni vzdělání. Zatímco v roce 1993 dosáhlo alespoň maturity 44 % rodiček, v roce 2005 to bylo 57 % a v roce 2010 bylo mezi rodičkami 63 % těch, které měly maturitu či vysokoškolské vzdělání,
    • povolání, apod.
Úhrnná plodnost v letech 1950–2010
Obr. 2.12 Úhrnná plodnost v letech 1950–2010
Pramen: ČSÚ. URL: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/grafy_populacniho_vyvoje_1950_2011
Průměrný věk žen při narození dítěte v letech 1950–2010
Obr. 2.13 Průměrný věk žen při narození dítěte v letech 1950–2010
Pramen: ČSÚ. URL: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/grafy_populacniho_vyvoje_1950_2011

Potratovost je demografický proces, který se váže k oběma základním procesům lidské reprodukce – k porodnosti i k úmrtnosti. Mezi hlavní faktory ovlivňující úroveň potratovosti patří:

  • legislativní ustanovení (legalizace až ve 20. století – první v SSSR v roce 1920, v ČSR do roku 1950 trestný čin antikoncepce),
  • společenské klima,
  • individuální vlivy (náboženské přesvědčení, úroveň vzdělání, ekonomická situace),
  • reprodukční zdraví populace,
  • ukončení těhotenství do 28. týdne.

V ČR byla před rokem 1989 potratovost poměrně vysoká, a to mimo jiné i díky snadné dostupnosti potratů a značné míře tolerance společnosti k interrupcím, příhodné legislativě i malému využívání antikoncepce – potratem končilo až 42 % ze všech těhotenství. Po roce 1989 však nastal mimořádně příznivý vývoj potratovosti – v roce 1991 bylo celkem 120 050 potratů, z toho 106 042 interrupcí a 13 985 samovolných potratů, ale v roce 2002 již jen 43 743 potratů – z toho 31 142 interrupcí a 11 256 samovolných potratů. V roce 2010 došlo k 39 273 potratům – z toho 23 998 interrupcí a 13 981 samovolných potratů (35,6 %).

Rámeček 2.4 – Narození dítěte X potrat(zobrazit text)

Narozením živého dítěte se rozumí jeho úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže dítě projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost

  1. 500 g a vyšší anebo
  2. nižší než 500 g, přežije-li 24 hodin po porodu.

Známkami života se rozumějí dech nebo akce srdeční nebo pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena.

Narozením mrtvého dítěte se rozumí úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže plod neprojevuje ani jednu ze známek života a má porodní hmotnost 1000 g a vyšší.

Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž:

  1. plod neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů,
  2. plod projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu,
  3. z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, anebo těhotenská sliznice.

Potratem se rozumí též ukončení mimoděložního těhotenství anebo umělé přerušení těhotenství provedené podle zvláštních předpisů.

Mezi faktory ovlivňující úmrtnost patří:

  • genetické faktory – např. vyšší úmrtnost mužů (ženy žijí déle, proto studujeme úmrtnost vždy odděleně za jednotlivá pohlaví),
  • ekologické faktory – např. klimatické podmínky, životní prostředí,
  • socioekonomické faktory,
    • individuální: životní úroveň, úroveň vzdělání, postoj ke zdraví, péče o vlastní zdraví a využívání preventivních opatření, stravovací návyky, výživa, fyzická aktivita;
    • vlivy prostředí: úroveň zdravotnictví, dostupnost a kvalita lékařské péče, rozvoj medicíny a lékařské techniky, systém zdravotní politiky, systém sociálního zabezpečení, ekonomická situace.

Nejjednodušší ukazatel vyjadřující úroveň úmrtnosti je hrubá míra úmrtnosti (hmú = počet zemřelých připadajících na 1 000 obyvatel středního stavu).

Do počátku 90. let hrubá míra úmrtnosti zhruba od 60. let stagnovala, avšak od 90. let začíná populace stárnout, a to zejména díky prodlužování naděje dožití při narození (=střední délka života), nižší kojenecké úmrtnosti i nižšímu počtu narozených dětí. Naděje dožití při narození se z hodnot 68,2 u mužů a 75,5 let u žen v roce 1991 zvýšila na 72,1 u mužů a 78,5 u žen v roce 2002 a v roce 2010 dosáhla u mužů 70,4 let a u žen 80,6 let.

Naděje dožití při narození a kojenecká úmrtnost v ČR v letech 1830–2008
Obr. 2.14 Naděje dožití při narození a kojenecká úmrtnost v ČR v letech 1830–2008
Pramen: ČSÚ

Mezi nejčastější příčiny úmrtí patří v ČR s narůstajícím věkem nemoci oběhové soustavy, méně často novotvary, v nižším věku jsou nejčastější příčinou úmrtí vnější příčiny (úrazy, nehody). Menší zastoupení mají nemoci dýchací nebo trávící soustavy či další nespecifikované vlivy.

Kojenecká úmrtnost vyjadřuje počet zemřelých do jednoho roku po narození z počtu narozených. Specifickou kategorií kojenecké úmrtnosti je novorozenecká úmrtnost, která vyjadřuje podíl novorozenců, jež zemřou do 27 dní po porodu z celkového počtu narozených. Kojenecká úmrtnost se díky lékařské péči zlepšuje – v roce 1991 úmrtnost dětí do jednoho roku dosáhla 1 343, do roku 2002 se počet snížil na 385 a v roce 2010 činil 313 (2,7 ‰).

Mechanický pohyb obyvatelstva

Pohyb obyvatelstva znamená určitou změnu v zařazení jedince (obyvatele) v nějakém systému určených jednotek (útvarů) (Toušek a kol., 2008). Ze čtyř základních typů prostorových pohybů: 1) migrace /stěhování/ obyvatelstva, 2) dočasné změny pobytu, 3) pravidelné pohyby /periodické/, 4) nepravidelné dočasné pohyby obyvatelstva /turbulence/, se pozornost v rámci této kapitoly zaměří pouze na stěhování obyvatelstva (a to zejména díky dostupnosti resp. nedostupnosti dat).

Stěhováním se rozumí změna trvalého bydliště či dlouhodobého pobytu osoby za hranice určité územní jednotky. Rozlišuje se stěhování vnitřní, tj. v rámci území ČR, a zahraniční. Vnitřní stěhování se dále dělí na tři druhy: stěhování mezi obcemi v rámci okresu, stěhování mezi okresy v rámci kraje a stěhování mezikrajské. Do případů vnitřního stěhování není zahrnuto stěhování mezi urbanistickými obvody Prahy. Pro účely demografické statistiky jsou migranti charakterizováni věkem, rodinným stavem, státním občanstvím, samotná migrace je určena datem stěhování, předchozím a novým bydlištěm. Do roku 2004 byl zjišťován také důvod migrace (podle ČSÚ3).

Vnitřní migrace se v ČR registruje od roku 1950. Data o stěhování byla v letech 2001–2004 získávána z Hlášení o stěhování (zpravodajskou jednotkou byly ohlašovny pobytu a okresní úřadovny cizinecké a pohraniční policie ČR), od roku 2005 přebírá ČSÚ soubory dat z Ministerstva vnitra a Ředitelství služby cizinecké policie.

Rámeček 2.5 – Charakteristiky migrace(zobrazit text)

Mezi základní charakteristiky migrace patří:

  • počet přistěhovalých (I), počet vystěhovalých (E)
  • Migrační saldo: MS = I-E/S 
  • Migrační objem MO = I+E/S
  • Efektivnost migrace: ME = MS/MO

V 2. polovině 20. století došlo k nárůstu velkého množství přechodných forem migrace – imigrace, emigrace, repatriace, uprchlictví (poslední dvě formy především díky změně režimu). Větší vnitřní migrace souvisí s investicemi do určitého území, proto např. v 50. letech došlo k většímu stěhování na Ostravsko. V současné době má nejvýraznější vliv suburbanizace (více viz kap. 2.1). Tyto masivnější přesuny obyvatel mají vliv na utváření sídelní struktury.

Obyvatel ČR se stěhuje průměrně 1x za 50 let, z toho cca 40 % představuje stěhování na krátké vzdálenosti (v rámci okresu). Lidé s VŠ vzděláním se častěji stěhují přes hranice krajů, lidé s nižším vzděláním se stěhují převážně v rámci okresu. V roce 1996 se přestěhovalo 195 000, v roce 2002 cca 223 000, v roce 2010 se stěhovalo cca 200 000 obyvatel (včetně cizinců).

Objem vnitřního stěhování v ČR podle věku v souhrnu za roky 1991–2004
Obr. 2.15 Objem vnitřního stěhování v ČR podle věku v souhrnu za roky 1991–2004
Pramen: Ptáček, Toušek, Polášek (2007). URL: http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/0F0028610D/$File/rok_2007_xxxvii_konf_sbornik_prispevku.pdf
Proudy stěhování mezi kraji v ČR v souhrnu za roky 1991–2004
Obr. 2.16 Proudy stěhování mezi kraji v ČR v souhrnu za roky 1991–2004
Pramen: Ptáček, Toušek, Polášek (2007). URL: http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/0F0028610D/$File/rok_2007_xxxvii_konf_sbornik_prispevku.pdf

Data o obyvatelstvu

Prameny informací o obyvatelstvu, jeho počtu, struktuře a vývoji se člení na prameny z předstatistické doby a prameny z doby statistické.4 Omezíme se pouze na zdroje dat, se kterými se pracuje nejčastěji, a jsou snadno dohledatelné.

Základní údaje o struktuře obyvatelstva poskytují Sčítání lidu, domu a bytů (SLBD). SLDB probíhá jednou za 10 let, účast je povinná. Poslední sčítání lidu proběhlo v ČR 26. března 2011. Seznam zjišťovaných charakteristik při tomto sčítání je vymezen zákonem č. 296/2009 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů. Údaje o fyzických osobách jsou rozděleny na povinné a dobrovolné. Výsledky SLDB 2011 jsou dostupné na webu ČSÚ www.czso.cz nebo na speciální stránce www.scitani.cz.

Nejpodrobnější údaje o struktuře a dynamice obyvatel až do úrovně obcí jsou dostupné ze SLDB, nevýhodou je 10letá perioda. Aktuální údaje (vždy k 31. 12.) až do úrovně obcí lze získat pouze za strukturu obyvatelstva podle pohlaví a věku, avšak pouze podle tří hlavních skupin (0–14 let, 15–64 let a 65 a více let) prostřednictvím Městské a obecní statistiky (MOS – Městská a obecní statistika). Struktura obyvatelstva všech obcí ČR podle pohlaví a také průměrný věk obyvatel obce (také v členění na muže a ženy) je uvedena v publikaci Počet obyvatel v obcích k …. Údaje o sňatečnosti, rozvodovosti, porodnosti, úmrtnosti atd. jsou každoročně zveřejňovány do úrovně okresů v publikaci ČSÚ Demografická ročenka5.

Další údaje o pohybu obyvatelstva lze průběžně získat z matrik. Údaje o zdravotním stavu obyvatel sleduje Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS – http://www.uzis.cz/).

Další údaje o obyvatelstvu jsou zjišťovány pomocí výběrových šetření (mikrocenzus, šetření populačního klimatu apod.), avšak tyto údaje mají spíše doplňkový charakter, jelikož nepostihují celou populaci, ale pouze vybraný vzorek obyvatel. Výběrové šetření pracovních sil (VŠPS) poskytuje čtvrtletně informaci o struktuře obyvatelstva podle pohlaví, věku a vzdělání a také některé další informace. Údaje jsou uvedeny za kraje, regiony soudržnosti NUTS 2 a ČR.

Rámeček 2.6 – Populační odhady, prognózy a projekce obyvatelstva(zobrazit text)

Populačními odhady v širokém slova smyslu chápeme veškeré odhady počtu obyvatel a jeho struktur do budoucnosti i do minulosti, tj. ty které nejsou přímým výsledkem statistického šetření. Patří sem nejen odhady celkového počtu obyvatel, ale také jeho pohlavní, věkové, národnostní struktury, resp. odhady velikosti různých ekonomických a sociálních skupin (zejména počty ekonomicky aktivních obyvatel, dětí, důchodců).

Z časového hlediska můžeme populační odhady uvažovat do minulosti, kdy obvykle jde o intercenzální odhady pomocí interpolace, nebo do budoucnosti, kdy počítáme demografické projekce, většinou extrapolací současných populačních trendů. Pod pojmem demografické projekce rozumíme souhrn výpočtů, kterými odhadujeme další vývoj populace.

Demografické projekce mohou, ale také nemusí sloužit k předpovědím budoucího populačního vývoje. Někdy je smyslem pouze analýza současného stavu populační reprodukce s upozorněním např. když bude vývoj probíhat za určité úrovně plodnosti, úmrtnosti, migrací, může se stát. (Někdy je označujeme za varovné prognózy – např. růst světového obyvatelstva v souvislosti se zdroji obživy).

Pouze populační projekce, které předpovídají budoucí demografický vývoj, označujeme za populační prognózy.

Vybrané údaje o obyvatelstvu – především úhrnná plodnost, naděje na dožití a migrace – tvoří základní komponenty projekcí obyvatelstva. Populační projekce můžeme dělit:

  1. podle velikosti regionu: lokální, regionální, celostátní, globální;
  2. podle časového horizontu: krátkodobé – do 5 let, střednědobé – 10 až 20 let, dlouhodobé – nad 20 let;
  3. podle variant: nízká, střední, vysoká;
  4. podle použití metody výpočtu.

Ukázka projekce obyvatelstva podle ČSÚ do roku 2065 je dostupná zde: http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/p/4020-09.

(podle Vystoupil 2003: 18)

1„Existují samozřejmě výjimky – například oddělení obce Ladná od Břeclavi či osamostatnění Držovic od Prostějova k 1. 1. 2007.

2Z. Vajdová a D. Čermák (2006: 27–37) zpracovali databázi obcí, které se osamostatnily v období 1990–2001. Podle této databáze se celkem jednalo o 2 199 nových obcí, z nichž v 1 152 případech (52,4 %) šlo o obce s méně než 200 obyvateli, v 783 případech (35,6 %) se jednalo o obce v kategorii 200–499 obyvatel a ve 187 případech (8,5 %) pak o obce z kategorie 500–999 obyvatel.

3„Existují samozřejmě výjimky – například oddělení obce Ladná od Břeclavi či osamostatnění Držovic od Prostějova k 1. 1. 2007.

4„Aplikace v regionální a sociální geografii. URL: <http://aplikacergsg.sci.muni.cz/zadani-cviceni/vyhledavac-2>

5„Demografická ročenka ČR 2010. Praha: ČSÚ, 2011. URL: <http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/4019-11>


Klíčové pojmy

sídelní struktura | obec | venkovská obec | městys | město | statutární město | suburbanizace – residenční/komerční | urban sprawl | jádro | zázemí | migrace | struktura obyvatelstva | biologický znak | kulturní znak | ekonomický znak | společenský znak | věková pyramida | demografické stárnutí | index stáří | dynamika obyvatelstva | přirozený pohyb obyvatelstva | mechanický pohyb obyvatelstva | populační prognóza

Cvičení

  1. Spočítejte hustotu zalidnění v okresech vybraného kraje.
  2. Pokuste se vyhledat lokality ve vašem okolí, kde se výrazně projevuje suburbanizace. Jaký je charakter zástavby? Pořiďte fotodokumentaci.
  3. Spočítejte a interpretujte vybrané demografické charakteristiky (hrubá míra porodnosti, hrubá míra úmrtnosti, přirozený přírůstek obyvatel, migrační saldo, migrační obrat, celkový přírůstek obyvatel) vybraného kraje za posledních 10 let. Jaký je trend vývoje? Pokud je to možné znázorněte jevy a jejich vývoj graficky.
  4. Vyhledejte, jak se změnila národnostní struktura obyvatel ČR při posledních třech SLDB.
  5. Pokuste se na základě vývoje údajů spočítaných v úkolu 3 předpovědět vývoj počtu obyvatel na dalších 10 let (prognóza) a zpracovat graficky.

Seznam literatury a zdrojů informací

  • Demografická ročenka ČR 2010. Praha: ČSÚ, 2011. URL <http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/4019-11>
  • FIXEL, J. a kol. Územní studie aglomeračních vazeb města Brna a jeho okolí. Brno: ATELIER ERA – sdružení architektů Fixel & Pech, 2008.
  • HAMPL, M., MÜLLER, J. Jsou obce v České republice příliš malé? Geografie – Sborník ČGS, Vol. 103, No. 1/1998, s. 1–12.
  • KUNC, J. Geografie obyvatelstva. In: TOUŠEK, V. a kol. Ekonomická a sociální geografie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. S. 41–96.
  • PERLÍN, R. a kol. Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje. Praha: Prezentace ze semináře Venkov 2012. URL <http://geography.cz/wp-content/uploads/2012/02/Venkovy-Perl%C3%ADn-a-kol.pdf>
  • PERLÍN, R. Problematika organizace státní správy a samosprávy. In: Hampl, M. a kol. Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1996. 395 s.
  • PTÁČEK, P., TOUŠEK, V., POLÁŠEK, V. Regionální aspekty vnitřní migrace v České republice v období 1991–2004. Konference České demografické společnosti 2007: „Regionální demografie“. Olomouc: ČSÚ, 2007. URL <www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/migrace/$File/vladimir_polasek1.pdf>
  • SVOBODOVÁ, H. a kol. Synergie ve venkovském prostoru. Brno: GaREP, spol. s r. o., 2011.
  • ŠIMON, M., OUŘEDNÍČEK, M. Migrace na venkov a kontraurbanizace: přehled konceptů a diskuze jejich relevance pro výzkum v Česku. In: Geografie pro život ve 21. století: Sborník příspěvků z XXII. sjezdu České geografické společnosti pořádaného Ostravskou univerzitou v Ostravě 31. Srpna – 3. Září 2010. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010. s.738–743.
  • TOUŠEK, V.; KUNC, J.; VYSTOUPIL, J. a kol. Ekonomická a sociální geografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 411 s. ISBN 9788073801144.
  • VAJDOVÁ, Z., ČERMÁK, D. Spolupráce obcí – anketa ve svazcích. In: Autonomie a spolupráce: důsledky ustavení obecního zřízení v roce 1990. Red. Z. Vajdová, D. Čermák, M. Illner. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006.
  • VYSTOUPIL, J. Prognózy a modely v regionálním rozvoji (pracovní texty). Brno: ESF MU, 2003. 120 s. URL < http://www.regionalka.wz.cz/vystoupil/vystoupil%20web.htm>
Český statistický úřad
http://www.czso.cz
Aplikace v regionální a sociální geografii
http://aplikacergsg.sci.muni.cz/zadani-cviceni/vyhledavac-2
Sčítání lidu, domů a bytů 2011 – předběžné výsledky
http://www.scitani.cz
Statistika & my. Praha: ČSÚ
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statistika_&_my
Suburbanizace.cz
http://www.suburbanizace.cz
Typy věkových pyramid
http://upload.wikimedia.org/
Ústav pro ekopolitiku, o.p.s.
http://www.ekopolitika.cz
Územní průmět indikátorů podpory regionálního rozvoje v ČR
http://www.regionalnirozvoj.cz/index.php/uvod.html
Stránky Pedagogické fakulty MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2013

Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041