Obsah kapitoly

---

2.2.1 Digitální r-evoluce: Čas a život na rozhraní

Klíčová slova:

Sociální konstrukce času, časová orientace, časový rámec, časová fragmentace, onlife, společná samota, kyber cukry

Čas můžeme v jedné rovině chápat jako objektivní fyzikální veličinu. Pro sledování času byl zásadní například vznik mechanických hodin. Ty umožnily v různých podobách již od středověku vnímat čas zcela novým způsobem (rovnoměrné rozložení na dny, hodiny, minuty a sekundy). Právě tato strukturalizace času pomohla při vzniku moderních institucí, založených na sociálních interakcích, jako je škola či práce, ve kterých je časová synchronizace mezi zapojenými aktéry klíčová.

V sociálních vědách není čas pouze neutrální veličinou, nýbrž univerzálním rámcem, který umožňuje strukturovat lidské činnosti. S časem budeme v tomto textu pracovat jako se sociálním konstruktem, který je utvářen a tvarován interakcemi, kulturou a v posledních dvou dekádách stále více i technologiemi. Pro pochopení vnímání (nejen volného) času bude zapotřebí více se podívat na interakce s ostatními lidmi (a věcmi) v konkrétním kontextu. Zde nám může být nápomocný přístup symbolického interakcionismu, který hledá význam chování skrze intepretace interakcí (Blumer, 1969).

Vnímat, strukturovat a chápat čas můžeme prostřednictvím časové orientace a časových rámců. Časová orientace je směrodatná v našich interakcích s okolím a má vliv na plánování, chování a především rozhodování (Zerubavel, 2020). Budeme-li se na čas zaměřovat lineárně, budeme jej chápat jako kontinuum vedoucí od minulosti přes přítomnost až do budoucnosti. Takové chápání času nám lépe umožní plánovat cíle a nastavovat vlastní očekávání. Oproti tomu cyklické chápání času je zpravidla vázáno na sérii opakujících se vzorů či časových celků, jako jsou například dny, měsíce nebo roky. Další možností časové orientace je časový rámec, který obvykle nebývá pevně vázaný na konkrétní časový úsek, ale spíše reprezentuje dobu, během které očekáváme, že se něco stane, nebo že nějakou činnost například dokončíme (Elias, 1994). Příkladem může být chápání času spojené s ročním obdobím a od toho odvislé možnosti a potřeby pro zemědělství jako tomu bylo v tradiční společnosti.

Za důležitý milník pro oblast volného času pokládáme průmyslovou revoluci, během které došlo nejen k zavedení jasně ohraničeného pracovního modelu, ale také daleko výraznějšího rozlišení mezi volným časem a prací. Dvacáté století a s ním související technologický rozvoj umožnil několik sociálních změn, včetně zkrácení pracovní doby a prodloužení volného času. To umožnilo akceleraci různých forem zábavy, jako je kino, televize, později pak internet, celodenní propojení se smartphony až současné možnosti hluboké imerze metaverz v podobě virtuální a rozšířené reality.

S nástupem digitálních technologií se vnímání času obecně stává stále více fluidní. Naše aktivity se z hlediska času prolínají, překrývají, promíchávají a propojují. Zejména poslední dekáda je charakteristická masivní akcelerací vývoje informačních a komunikačních technologií, které zásadním způsobem mění struktury a vzorce v naší každodennosti utvářené v moderně (Bauman, 2000), či postmoderně (Giddens, 2010). V současné chvíli již ani nemůžeme říct, že se nacházíme na pomezí dvou oddělených světů, světa fyzického a světa digitálního (či virtuálního). Tyto světy se již propojily natolik, že začaly zcela přirozeně utvářet novou sociální realitu, ve které se nacházíme ve stavu onlife. Tímto termínem odkazujeme na filozofa Luciana Floridiho (2014), který jako jeden z prvních poukázal na nemožnost už nadále rozlišovat mezi tím, co je online a co offline.

Proměna vnímání volného času v důsledku intervence technologií způsobila, že se nyní subjektivně pohybujeme v kratších časových epizodách, v rámci kterých musíme přeskakovat mezi volným časem a časem určeným pro práci či studium. Není tak zcela jednoduché určit, kde náš volný čas začíná a kde končí, protože jsme neustále vystaveni nutnosti multitaskingu (schopnosti vykonávat několik úloh zároveň). S tím, jak se technologie stále více inkorporují do naší každodennosti, stávají se naše interakce stále častěji paralelní, roztříštěné. Jsme tak schopni interagovat v online světě, zatímco s někým vedeme paralelně konverzaci ve světě fyzickém. Interakce běží souběžně ve dvou nebo klidně i několika liniích, což tříští naši pozornost.

Někdy je možnost komunikovat skrze technologie s kýmkoliv v reálnem čase tak lákavá, že paradoxně můžeme mít tendence (i nevědomky) ignorovat ty, kteří jsou ve světě fyzickém bezprostředně vedle nás. Tento druh sociální interakce bychom mohli výstižně vyjádřit pojmem společná samota(Gordon, 2022). Tento fenomén je patrný zejména v situacích, kdy se lidé setkávají na veřejných místech, jako jsou například kavárny. Místo toho, aby komunikovali spolu, jsou ponoření každý do svých digitálních světů. Fyzicky se nachází na jednom místě, mentální a sociální pozorností každý jinde. Tento fenomén se postupně z veřejného prostoru stále častěji rozšiřuje také do domácností.

Zejména mladá generace (jindy také Generace Z), která se narodila do plně digitálního světa, může mít jinou představu o trávení volného času než jejich rodiče či prarodiče. Digitální svět pro mnohé nabízí nevyčerpatelné množství obsahu a zábavy. A co více, pro účely udržení uživatele v online světě vzniklo pracovní odvětví, nazvané attention engineering (Conger, 2019), které si klade za cíl, abychom digitálně trávili více času. Závislost na digitálním světě je stále těžko odhalitelná, protože je v první řadě latentní (na rozdíl například od návykových látek ve fyzickém světě) a v druhé řadě stále ještě relativně nová a málo prozkoumaná. Snadno se tak můžeme dostat do dopaminové zpětnovazebné smyčky, kterou saturujeme odměnami v online hrách, virtuálními interakcemi s ostatními nebo třeba množstvím lajků a srdíček na sociálních sítích (srov. Aagaard, 2020). Jsou to právě tyto kyber cukry, které nás udržují v digitálním světě.

Problematika závislosti na technologiích se nutně nemusí pojímat pouze generačně. Digitalizace volného času prohlubuje propast mezi těmi, kdo mají přístup k technologiím, informacím a virtuálním aktivitám a těmi, kdo jej nemají. V této souvislosti hovoříme o sociálních nerovnostech a informační chudobě.

Úkol

Přemýšlejte nad konkrétním příkladem multitaskingu z vaší každodennosti. Jak se vám daří držet pozornost při čtení tohoto textu? Jakým způsobem technologie ovlivnily způsob trávení vašeho volného času? Jak často se vám stane, že jste odpojeni od virtuálního prostoru? Pokud si chcete vyzkoušet zmapovat přehled a frekvenci vašich činností, doporučujeme využít přiloženou záznamovou tabulku, kterou si můžete vyplňovat v průběhu jednoho týdne. Následně se zamyslete, zda je pro vás daný součet hodin v jednotlivých kategorií přijatelný. Pokud ne, zkuste hledat návyky, které časovou dotaci promění.

Shrnutí

Čas je sociální konstrukt, který je ovlivněn kulturou, interakcemi a v současné době také technologiemi. Vnímání času se mění v souvislosti s technologickým rozvojem, zejména v kontextu digitálních technologií, online prostorem či existencí virtuálních realit. Technologie umožnily konvergenci světů online a offline a vytvořily z multitaskingu sociální normu. To má za následek časovou fragmentaci, kdy mezi těmito světy „přepínáme“ v rámci časově krátkých, přerušovaných aktivit. Možná i z toho důvodu se opět začíná stále více mluvit o well-beingu, relaxaci a digitálním detoxu, tedy snaze si (volný) čas znovu ohraničit.

Onlife stav stále více rozmazává hranice mezi online a offline, veřejným a soukromým prostorem, volným a pracovním časem. Vedlejší efekt onlife stavu můžeme označit jako paradox společné samoty, která je patrnější u současné generace. Ta se narodila do plně digitálního světa, jenž je saturován technologiemi. Tento stav nemusí mít nutně negativní konotace, jedná se pouze o nový způsob mezilidské interakce.

Otázky k ukotvení daného tématu:

1. Jak chápete pojmy časová orientace a časový rámec?
2. Co změnila průmyslová revoluce v oblasti strukturace času?
3. Jaký vliv mají technologie na naši schopnost multitaskingu a jak souvisí s fragmentací času?
4. Jak chápete pojem „společná samota“ a jak se projevuje?
5. Napadá vás z vlastní zkušenosti nějaká situace, kdy býváte „onlife“?