Obsah kapitoly

---

3.8.2 Výchovně zaměřená animace

Zatímco sociokulturní animace není zaměřena primárně edukačně, existují další druhy animace, které můžeme považovat za výchovné metody. První z nich vznikla přenesením principů francouzské sociokulturní animace do kontextu německé pedagogiky volného času Horstem Opaschowským (nar. 1941). Druhá byla zase modifikací sociokulturní animace pro potřeby informální výchovy mládeže v Itálii. Jejím protagonistou je psycholog Mario Pollo (nar. 1943). Opaschowského varianta animace nesla název Freizeitkulturelle Animation, což lze přeložit jako animace volnočasové kultury. Opaschowski totiž v 80. létech minulého století předpokládal, že naše současná civilizace bude velmi silně ovlivněna volným časem.

Přestože se nerozvinula freizeitkulturelle Breitenarbeit [práce s širokým spektrem populace zaměřená na volnočasovou kulturu], některé zásady pro výchovně zaměřenou animaci, které přinesl Opaschowski do volnočasové pedagogiky platí dosud.

Pokuste se ve skupině najít odpověď na tyto otázky:

• Jaká byla představa o budoucnosti světa a Evropy na Západě v 80. létech 20. století?
• Proč se tato vize nesplnila?
• Můžeme naši společnost dnes označit za „společnost volného času“? Uveďte „pro“ a „proti“.

Na otázku, zda žijeme v „civilizaci volného času“ nenajdeme ani víc než 60 let po vydání Dumazediérovy knihy Vers une civilisation du loisir? [Vstříc civilizaci volného času?] (1962) jednoznačnou odpověď. Na jedné straně neustále klesá počet hodin, kolik musí zaměstnanec v ekonomicky vyspělých zemích strávit v práci. Na druhé straně si stále více lidí stěžuje na nedostatek času. Možná není dobře hledat odpověď kvantitativní cestou a ptát se, kolik máme dnes volného času. Spíše se k odpovědi dopracujeme, pokud budeme sledovat, jakou hodnotu lidé volnému času přikládají. Pokud třeba sledujeme obsah zpráv na sociálních sítích, je nápadné, že málo kdo se chlubí svou prací, zato většina uživatelů těchto sítí se chlubí tím, co prožili či co dokázali ve svém volném čase.

Pokud Opaschowski mluvil o pedagogice volného času, měl – na rozdíl od českých pedagogů – na mysli volný čas tzv. neorganizované mládeže, tedy volný čas, který mladí lidé tráví opravdu svobodně tam, kde k tomu mají příležitost, a tak, jak jim vyhovuje. Volnočasové nabídky proto musí mít dle Opaschowského devět charakteristických vlastností otevřené práce s mládeží, které nejdříve nazýval principy animace, později o nich mluvil jako o principech pedagogiky volného času jako takové.

Jedná se o:

• dostupnost
• otevřenost
• atraktivita
• dobrovolnost
• samostatné rozvržení času
• bez nátlaku
• možnost výběru
• možnost svobodného rozhodnutí
• možnost být iniciativní

Dostupnost má několik dimenzí: časovou, místní, informační a finanční. Otevřenost znamená odstranění administrativních, finančních a jiných překážek, které brání ve vstupu sociálně nebo jinak znevýhodněným skupinám, v českém prostředí se používá ekvivalent nízkoprahovost. Vzhledem k tomu, že nízkoprahová zařízení pro děti a mládež patří mezi sociální služby, v pedagogické sféře mluvíme spíše o otevřených klubech. Atraktivita nabídek je také podmíněna mnoha faktory, mezi niž snad ten nejdůležitější je faktor personální: animátor by měl být osobností, která působí jako magnet. Snad nejvýznamnější princip pedagogiky volného času je dobrovolnost, která ovšem v Opaschowského pojetí nespočívá v tom, že se zájemce „dobrovolně přihlásí“ na pravidelnou aktivitu, které se pak poctivě účastní. Dobrovolnost v tomto smyslu je principem trvalým; každý účastník se může kdykoliv rozhodnout odejít a pak zase přijít, činnosti zanechat a vybrat si jinou atd. Další principy totiž z dobrovolnosti vycházejí a blíže ji určují: samostatné rozvržení času, absence nátlaku, možnost výběru z více aktivit a svoboda ve výběru. Pro animační styl je charakteristická podpora iniciativy.

Vedle tohoto teoretického rozdělení, prezentoval v 70. létech Opaschowski také své praktické rady, jak by měl vychovatel postupovat při komunikaci s účastníkem. Popisuje následující kroky:

1. Vyjít vstříc (být iniciátorem kontaktu s nově příchozím účastníkem)
2. Oslovit a zahájit dialog
3. Odbourat komunikační překážky mezi členy skupiny
4. Povzbudit a motivovat k vzájemné komunikace
5. Dávat impulsy, přicházet s nápady
6. Podněcovat aktivitu a někdy být dokonce iniciátorem akce

Tento stručný návod k pedagogické komunikaci v otevřené práci považuji za geniální, protože zahrnuje všechny základní kroky, které vedou k zahájení a rozvoji komunikace nově příchozího účastníka otevřeného programu.

První krok vyjít vstříc vyjadřuje zásadní postoj animátora. Animátor nečeká, až za ním účastník přijde, ale je pokud možno první, kdo nového účastníka pozdraví, přivítá a seznámí se s ním. Tato funkce „vítače“ je velmi důležitá. Animátor může být v blízkosti vchodu anebo u baru a sleduje, kdo přichází. Nestačí ovšem jenom formálně pozdravit a zaregistrovat, že někdo přišel. Proto Opaschowski hned uvádí druhý krok: oslovit a zahájit dialog. Tento postup vytváří atmosféru přijetí. Příchozí vnímá, že ho animátor vítá, že se o něj někdo zajímá a třeba, pokud přichází opakovaně, že se na jeho příchod někdo dokonce těší!

Třetí krok se týká facilitace komunikace mezi účastníky. Realitou je, že do otevřených klubů anebo nízkoprahových zařízení chodí někdy jednotlivci, ale častěji malé party kamarádů. Cílem pedagogického působení v tomto prostředí je, aby vznikla širší skupina, v níž se spojí – třeba při sportu – původní spontánně vzniklé dvojice anebo malé skupinky. Zde musí někdy animátor aktivně vstoupit do existující skupiny a aktivně do ní zapojit nově příchozí. Příležitostí k tomu je aktivita, která se řídí jasnými pravidly, takže jak stávající členové, tak i noví členové skupiny mají stejnou výchozí pozici. Nejedná se o nějaký jednorázový „zásah“, ale o stálé povzbuzování a motivování k vzájemné komunikaci, třeba prostřednictvím střídání osob, které spolu při nějaké hře nebo práci spolupracují.

Je třeba počítat s tím, že otevřené aktivity (a to nejen NZDM!) vyhledávají zákonitě „méně motivované děti“, tedy děti, který nemají dostatek zájmu, trpělivosti a vytrvalosti, aby se účastnili pravidelné zájmové činnosti (kroužku, tréninku, skautské družiny atp.). Pokud nemají ani ve škole mezi spolužáky uspokojivé vzájemné vztahy, hrozí jim, že „propadnou sítem“ sociálních vazeb. U těchto „méně motivovaných dětí“ musí animátor sám přicházet s nápady a získávat děti pro účast v aktivitách. Většinou také nestačí jen aktivitu iniciovat, ale je nutné účastníky dále podněcovat.

Na základě prostudovaného textu sami formulujte odpověď na následující otázky.

Ideální je, když formulujete odpovědi ústně a sdělíte kolegyním a kolegům ve studijní skupině (což lze i online), kteří pak odpověď opraví nebo doplní.

Otázky:

1. Jak se dostala sociokulturní animace do pedagogiky volného času?
2. Které praktické zásady – aplikovatelné na veškerou pedagogiku v (otevřených) klubech – z tohoto přístupu vyplývají?

Vyměňte si s kolegyněmi a kolegy zkušenosti s výše uvedenými zásadami: uveďte, které z těchto zásad realizujete (i když jste dosud nevěděli, že jde o animaci volnočasové kultury) a které ve vašem zařízení realizovat nejdou.