Vybrané texty z politické geografie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Ing. Libor Lněnička

8. Globalizace a její geografický rozměr

Globalizace je proces integrace společnosti na vyšší geografické řádovostní úrovni, než tomu bylo v předcházejících etapách vývoje společnosti (Sýkora, 2000). Globalizační proces je přirozený, nevyhnutelný a do jisté míry očekávatelný. Vždyť k podobným posunům docházelo i v minulosti – z lokální úrovně na regionální, z regionální úrovně na národní. Hnacím motorem je globalizace ekonomických aktivit, která propojuje výrobu a trhy různých zemí, a to prostřednictvím obchodu se zbožím a službami, pohybu kapitálu a informací a vzájemně provázané sítě vlastnictví a řízení nadnárodních společností. Ekonomickou globalizací dochází k posunu organizace a integrace systémů výroby, směny a spotřeby z národní na globální úroveň, nebo lépe řečeno k přidání globální úrovně organizace a integrace ke stávajícím národním, regionálním a lokálním systémům, a to včetně jejich vzájemného vertikálního propojení. Termín globalizace označuje trend posunu v geografickém měřítku ekonomické integrace, ke kterému dochází zejména v posledních třiceti letech.

8.1 Vývoj globalizace

Páteří globalizace je integrace řízení a organizace výroby a služeb na světové úrovni. Většina výroby i služeb byla až donedávna organizována a integrována uvnitř států. Od konce 2. světové války, a zejména pak od 80. let 20. století, vedla rozsáhlá internacionalizace vlastnictví a řízení velkých firem k narůstající vzájemné propojenosti a integraci produkce zboží a služeb na nadnárodní úrovni.

Vůdčími aktéry globalizace jsou nadnárodní společnosti (NNS). Nadnárodní společnosti jsou podniky, jejichž některé pobočky nejsou lokalizovány v zemi původu, ale v zahraničí. Pobočky NNS v zahraničí jsou zakládány prostřednictvím přímých zahraničních investic (PZI) mateřského podniku formou akvizice existující firmy nebo výstavbou nových provozních kapacit. NNS mohou vzniknout i na základě fúze dvou firem z odlišných zemí původu. Tři výše uvedené strategie slouží i k expanzi existujících NNS.

Dicken (1992) zdůrazňuje tři významné charakteristiky nadnárodních společností:

• NNS vyvíjejí ekonomické aktivity na několika národních trzích.
• Mohou tak využívat odlišností mezi jednotlivými zeměmi, včetně rozdílů v politických prioritách, regulačních mechanismech a například rozsahu pobídek pro přilákání PZI a NNS.
• NNS mají vysokou geografickou flexibilitu a na měnící se místní podmínky mohou rychle reagovat přesunem svých aktivit do vhodnější lokality v jiné části světa.

Globalizace není zcela novým jevem, ale intenzivním pokračováním vývoje překonávajícího hranice států, který byl až donedávna nazýván internacionalizací světového hospodářství. Hlavním cílem firem a jejich vlastníků je maximalizace zisku a akumulace kapitálu.

Některé aspekty mezinárodně organizované produkce, včetně existence nadnárodních společností, se formovaly již v 19. a první polovině 20. století v souvislosti s dobýváním nerostného bohatství v rozvojových zemích, s cílem zajistit si přísun vstupních surovin pro domácí výrobu. Výrazněji se globalizace začala projevovat až po 2. světové válce, kdy se národní ekonomiky (zejména vyspělých států) stále více integrovaly do mezinárodního systému produkce, distribuce a směny zboží a služeb. V rámci obnovy válkou zničené Evropy budovaly od 50. let americké firmy, jako například Ford, General Motors či Exxon, výrobní kapacity v regionu, který přitahoval potenciálem rostoucích trhů a navíc oplýval levnější a přitom kvalitní pracovní silou. Západoevropské a japonské firmy začaly uplatňovat podobnou strategii o něco později. Hlavním cílem takové expanze bylo přiblížení výroby k trhu se zbožím; budované výrobní kapacity sloužily především dodávkám na místní trhy.

Proces ekonomické integrace v mezinárodním měřítku byl významně urychlen některými událostmi z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let 20. století. Koncem šedesátých let se ve většině vyspělých zemí projevovalo zpomalení poválečného ekonomického růstu. Ropná krize v první polovině 70. let a následující ekonomická recese vytvořily prostředí, vyžadující od firem radikální snižování nákladů. Firmy, které chtěly zvýšit nebo alespoň zachovat úroveň zisků a akumulace kapitálu, začaly aplikovat nové strategie rozvoje, charakterizované mezinárodní expanzí.

8.2 Geografické aspekty globalizace

Globalizace je dlouhodobý proces změn v geografické organizaci společnosti. Globalizační procesy vytvářejí novou řádovostní úroveň organizace společnosti – globální. Podstata globalizačního procesu spočívá nejen ve vytváření samotného globálního, ale zároveň i ve vytváření nových vztahů mezi globálním a lokálním, regionálním, národním a mezinárodním. Giddens definuje globalizaci jako „intenzifikaci společenských vztahů na celosvětové úrovni, která vede k propojování velmi vzdálených lokalit takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se na míle daleko a naopak“ (Giddens, 1990).

V důsledku globalizace jsou výroba a služby prostorově reorganizovány a funkčně integrovány na světovém měřítku. Globalizace tak přispívá k určité globální homogenizaci. Nevede však vždy k univerzalizaci. Ne každá lokalita, město nebo region jsou stejným způsobem integrovány do globálního systému. Globalizace tak dále prohlubuje nerovnoměrný geografický vývoj. Z hlediska dopadů můžeme charakterizovat jednotlivé úrovně výskytu dopadů (makrogeografická, mezogeografická a mikrogeografická). Pro globalizaci mají obrovský význam hledisko makrogeografické, které překračuje především území jednotlivých politických aktérů.

Mezi nejvýznamnější makrogeografické dopady globalizace patří:

• Vytváření nové hierarchie světových měst, propojených aktivitami nadnárodních společností v oblasti výrobních služeb.
• Intenzifikace ekonomické provázanosti vyspělých zemí.
• Nová prostorová dělba práce mezi vyspělými zeměmi světového jádra a nově industrializovanými zeměmi světové semiperiferie.
• Prohlubující se izolace zemí světové periferie.

Zvýšenou pozornost si zasluhují utváření globální hierarchie měst a regionální důsledky nové mezinárodní dělby práce. Jedním z významných geografických dopadů globalizace je nová mezinárodní dělba práce, odvozená zejména z dělby práce uvnitř nadnárodních společností. Nová mezinárodní dělba práce má v různých regionech světa odlišné dopady. Ve vyspělých zemích světového jádra dochází v důsledku přemisťování primárních výrob do rozvojových zemí k deindustrializaci, která má výrazný vliv na růst nezaměstnanosti. Na druhé straně se zde koncentrují ředitelství nadnárodních společností, oddělení výzkumu a vývoje a technologicky náročná odvětví. V jádrových oblastech vyspělých zemí tak výrazně rostou především výrobní služby, zahrnující služby finanční (banky, pojišťovny, investiční společnosti) a další služby pro podniky (realitní, poradenské, právní a účetní firmy, reklamní agentury, apod.)

Země světové semiperiferie, zejména nově industrializované země, získávají rozvojové impulsy z participace na rozvoji globální ekonomiky. Nižší úrovně firemního řízení a pobočky nadnárodních společností v oblasti výrobních služeb se lokalizují v hlavních a největších městech. Přímé zahraniční investice nadnárodních společností přinášejí pracovní místa, lepší technologie a celkový ekonomický rozvoj, neboť některé místní firmy se mohou podílet na subdodávkách.

Globalizační procesy ovlivňují v současnosti politické, ekonomické, sociální a kulturní změny nejen na úrovni globální, ale i na všech nižších geografických řádovostních úrovních včetně lokální, tj. i ve městech. Významným znakem, odlišujícím působení globalizace na proměny současných měst od ostatních vnějších faktorů, je její geografický rozměr. Globalizační procesy působí na všechny lokality, na všechna města. Vliv globalizace se však podstatně liší podle toho, zda se město nachází ve vyspělém jádru, ve světové semiperiferii nebo na periferii. Ve velkých městech vyspělého světa a nově industrializovaných zemích vedle sebe existují aktéři, kteří globalizační proces formují, i ti, kterým nezbývá nic jiného, než se vlivům globalizace přizpůsobovat. Pro dění ve městech na světové periferii vytváří globalizace takové vnější prostředí, které místní aktéři stěží mohou ovlivnit.

8.3 Rozvoj globalizace

Vytváření a fungování nadnárodních společností (NNS), vznik a rozvoj globálních finančních trhů a ekonomická globalizace byly umožněny významnými aspekty, které ovlivňovaly vývoj posledních cca 40 let. Mezi nejdůležitější patří pokrok v oblasti informačních technologií a deregulace světového a národních trhů se zbožím i penězi.

Globalizace byla umožněna technologickou informační revolucí (Castells 1993), která poskytla základní technickou infrastrukturu pro chod globální ekonomiky. Informační technologie se stávají klíčovým faktorem produktivity a konkurenceschopnosti firem.

V souvislosti s informační technologickou revolucí se hovoří o vytváření informační společnosti. Narůstá totiž role znalostí a informací pro vytváření zisku a zajištění konkurenceschopnosti. Informace se stávají základní surovinou. Výroba zboží a poskytování služeb se stávají podřízenými vůči systémům zprostředkování informací. Schopnost prodat výrobek nebo službu a tak uspět v konkurenci je v současnosti naprosto závislá na poskytování a šíření informací.

Urychlení globalizace bylo od počátku 70. let umožněno a podpořeno změnami v mezinárodních i národních regulacích směny zboží a služeb, a zejména pak změnami regulací finančních toků. Globalizaci nejvíce ovlivnily deregulace mezinárodního obchodu se zbožím a penězi, deregulace národních trhů v rámci přechodu od sociálního státu k liberálně orientované politice upřednostňující volný trh a vytváření pobídek k přilákání investic nadnárodních společností. Postupné uvolňování světového zahraničního obchodu se zbožím probíhalo od 2. světové války v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT), jejímž nástupcem je od r. 1995 Světová obchodní organizace (World Trade Organisation – WTO). I přes pokrok, kterého bylo dosaženo v jednáních GATT v posledních třiceti letech, postupovalo uvolňování bariér pomaleji než v případě mezinárodních finančních trhů.

Globalizace byla zároveň podporována změnou politických priorit národních vlád, kterou můžeme charakterizovat jako přechod od sociálního státu (anglicky ‘welfare state’) k liberálně orientované politice. Po 2. světové válce byla nalezena určitá obecně akceptovaná a relativně stabilní rovnováha v alokaci vytvářeného bohatství mezi vlastníky výrobních prostředků, pracující a stát. Období, které trvalo až do konce 60. let, se nazývá zlatým věkem kapitalismu a bylo charakterizováno plynulým ekonomickým růstem, plnou zaměstnaností a zajištěním sociálních služeb obyvatelstvu. Poválečný systém se vyznačoval fordistickým režimem akumulace (masová produkce a masová spotřeba), keynesiánským přístupem k ekonomické regulaci (politika stimulace poptávky prostřednictvím státních výdajů) a sociálně orientovaným (‘welfare’) systémem společenské regulace (veřejný sektor zajišťující celospolečenskou participaci na rozdělování vytvářeného bohatství prostřednictvím vyjednávání v tripartitě stát, zaměstnavatelé a odbory). Sociální stát v kombinaci s keynesiánskou politikou zajišťoval plnou zaměstnanost a dále zabezpečoval sociální služby, zdravotnictví, vzdělání a podporoval výstavbu komunálního bydlení.

Přechod k liberální politice byl do značné míry reakcí na ekonomickou recesi 70. let. Recese a následná ekonomická restrukturalizace vedly k omezování příjmů veřejných rozpočtů a naopak k rostoucím požadavkům na výdaje v sociální oblasti v důsledku rostoucí nezaměstnanosti. Sociální výdaje však nešlo plně pokrývat ze stávajících příjmů, navíc ekonomická situace spíše vyžadovala snížení daňového zatížení firem, aby disponovaly zdroji pro vnitřně aktivovanou restrukturalizaci. Podíl veřejných rozpočtů na HDP nijak výrazně nepoklesl. U sociálních výdajů i u výdajů v dalších oblastech (např. v regionální politice) došlo k restrukturalizaci od široce založených k selektivním podporám. Namísto přímých investic do infrastruktury a do ekonomických aktivit vlastněných veřejným sektorem začíná stát formou různých forem spolupráce veřejného a soukromého sektoru (anglicky PPP „public private partnership“) podporovat investice soukromých firem rozmanitými soustavami pobídek.

V průběhu 80. a 90. let začaly centrální i místní vlády uplatňovat nástroje pro přilákání zahraničních investic. Pro investory jsou například vytvářeny speciální bezcelní zóny.

8.4 Důsledky globalizace

Globalizace má rozsáhlé společenské důsledky. Mezi nejzávažnější patří umocňování nerovnoměrného sociálního a ekonomického rozvoje, který vyplývá z toho, že firmy, jednotlivci a jejich prostřednictvím i lokality, města a státy mají rozdílnou sílu a schopnosti aktivně se zapojit do globalizace. Přerozdělení moci, které přináší globalizace, se však nepromítá jen do nerovností mezi lidmi nebo firmami. Klíčoví aktéři globalizace ovlivňují charakter a priority veřejného sektoru. Nejvýznamnějším společenským dopadem globalizace je vliv NNS a světových finančních trhů na stát a na měnící se poměr sil mezi veřejným a soukromým sektorem.

Jedním z významných dopadů informační revoluce a průvodních jevů globalizace je rychle postupující časoprostorová komprese. Koncept časoprostorové komprese (Harvey 1989a; anglicky ‘time-space compression’) popisuje zvyšující se pohyb a komunikaci v prostoru, rozšiřování sociálních kontaktů v prostoru a naši percepci těchto změn. Narůstající prostorová mobilita a překonávání bariér kladených prostorem jsou umožněny technologickým pokrokem v oblasti výrobních, dopravních, komunikačních a informačních technologií. Časoprostorová komprese má významné sociální dopady. Giddens (1984) hovoří o geografickém rozpínání sociálních kontaktů (koncept ‘time-space distanciation’), které vede k oslabování integrace sociálních vztahů v lokalitách a k jejich rozšiřování v téměř nekonečném prostoru (Giddens 1990). Ne všichni však stejně využívají či mohou využívat výhod informačních technologií. Massey (1993) upozorňuje na vytváření mocenské geometrie (užívá termín ‘power geometry’) časoprostorové komprese; různí jednotlivci i sociální skupiny mají v rámci časoprostorově se smršťujícího globálního světa velmi odlišné postavení. Vytváří se ostrý kontrast mezi těmi, kteří jsou součástí globální komunikační sítě, a těmi, kteří k ní přístup nemají. Nerovnoměrnosti v možnostech využívání globálního informačního systému (např. internetu), vyplývající z rozdílů mezi prvním a třetím světem, městy a venkovem, starší a mladou generací nebo majetnými a chudými, vedou k posilování existujících a k vytváření nových sociálních nerovností. Například užívání internetu odráží existující sociální rozdíly a dále prohlubuje odlišnosti ve schopnostech lidí při orientaci a mobilitě v dnešní informační společnosti.