Vybrané texty z politické geografie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Ing. Libor Lněnička

4. Prostorové aspekty vývoje politických regionů

4.1 Prostorovo-politická organizace společnosti

Prostorová organizace je vlastně proces, ale i výsledek procesu. Prostorovo-politická organizace společnosti představuje působení teritoria na politickou aktivitu prostřednictvím vzájemných souvislostí, oboustranné závislosti a podřízenosti. (IŠTOK, 2004). Z tohoto pohledu lze vysledovat propojení prostorových aspektů politické činnosti v podobě prostorovo-politických systémů.

Za prostorovo-politické systémy je možné považovat objektivně vzájemně spjaté elementy politické sféry společnosti, která působení ve vymezeném teritoriu (Kolosov – Mironenko, 2001). Z hlediska geografického lze považovat za prostorové vyjádření politických systémů politické regiony. Politické regiony jsou proto považovány za základní prostorovou jednotku a objekt zkoumání politické geografie.

Existují dva typy prostorovo-politických systémů:

• Systémy de iure – fungují v hranicích vymezených právními akty, disponují centrálními politickými orgány.
• Systémy de facto – hranice působení se nemusí shodovat s hranicemi stanovenými právními akty. Nemají orgány politického řízení. Geograficky jsou vyjádřeny v podobě jader a periférií na území států, v podobě kulturních regionů či světových politických regionů.

Prostorovo-politické systémy, ale i politické regiony tvoří hierarchickou strukturu. Nejnižší jednotkou je primární administrativní jednotka (obec, sídlo, zóna sídla), dále pokračujeme přes jednotky územně-správního členění, přes stát, společenství států, politický region.

4.2 Politický region

Teritoria tvoří základní komponentu politické organizace prostoru. Pokud teritorialitu vymezuje lidský jedinec pro konkrétní území, potom výsledkem této činnosti jsou regiony vymezené hranicemi. V každé společnosti se najde jedinec, či sociální skupina, která chce kontrolovat, či mít vliv na lidi, jevy a vzájemné vztahy nad geografickým areálem. Z tohoto důvodu vznikl pojem politický region.

Politický region vznikl v souvislosti s úsilím člověka o politickou organizaci prostoru. Politická organizace prostoru je pro jednotlivce dům nebo také kousek půdy, pro rod rodové teritorium, pro kmen kmenové teritorium a pro národ národní teritorium. Z výše uvedeného je zřejmé, že důležitým prvkem je zde sociální pouto.

Důležitým jevem při vytváření politických regionů je vytvoření centrálního střediska, které má význam při růstu politické komunity na daném území. Politické regiony lze vymezit také na základě prohlášení de iure a de facto. Rozdíl mezi nimi je ve vymezení hranic a v řízení. Regiony prohlášené de iure mají své vlastní vymezené území a systém řízení politické moci.

V podstatě lze vymezit dva typy politických regionů – institucionalizované a neinstitucionalizované. Ty institucionalizované vnikly na základě nějakého právního aktu, který má mezinárodní charakter (např. EU, SNS, Antarktida aj.) nebo na základě vnitrostátního charakteru (územně-správní jednotky, volební okrsky aj.). Neinstitucionalizované regiony jsou vyčleněny na základě zohlednění určitých znaků v rámci procesu regionalizace.

Politický region = organizační systém, působící v rámci určitého vymezeného území, určitého politického útvaru nebo prostoru, který je osídlený nějakým politickým společenstvím (G. Balandier, 2000).

Politický region = část zemského povrchu, vyčleněný ve vztahu k politickým kritériím (H. Splout, 1968).

Závěrem této podkapitoly lze konstatovat, že politické regiony vznikly činností člověka na základě specifického spojení geografických podmínek a faktorů politické činnosti. Proto politický region obsahuje znaky homogenního i nodálního regionu.

4.3 Stát jako základní politický region

Jednoduše řečeno, základní jednotku politického regionu tvoří stát. Jedná se o nejsilnější subjekt politické činnosti určující vzájemný vztah surpanacionálních a nadnárodních politických regionů. E. G. Bowen považuje stát za jediný reálně existující region (Barbar, 1987). Stát je hlavním fenoménem, který určuje průběh a výsledky ekonomických, politických, sociálních, ekologických a jiných procesů, které jsou v rámci jeho prostorového vymezené uzavřené. Stát patří mezi hlavní předměty studia politické geografie.

Kdybychom si měli stát vymezit na základě definice, tak je nutné se podívat do historického vývoje samotného pojmu stát. Slovo stát pochází z latinského slova status = stav, ústava, pořádek. V odborné terminologii jej použil poprvé N. Machiavelli, který jej použil ve svém díle Vladař (Jehlička, 2000).

Aspekty chápání pojmu stát:

• Organizace velké sociální skupiny.
• Vzájemný poměr politické moci k celku vztahů mezi obyvateli, orgány státu a politickými stranami.
• Administrativní orgány a jejich činnost ve vztahu k obyvatelstvu.

Stát je taková institucionalizovaná forma společenského života na určitém území, která prostřednictvím všeobecně závazných pravidel řízení, za kterými stojí jeho mocenské autorita, působí na společenské vztahy (Svatoň, 2000).

Každý stát má několik charakteristických znaků a složek. Základními složkami jsou státní území, trvale sídlící obyvatelstvo, státní hranice a ekonomický a komunikační systém (dopravní a technická infrastruktura). Současná geografie se zabývá především státním územím, vymezováním státních hranic a charakteristikami obyvatelstva. Politický systém zkoumají především politické vědy (politologie) a ekonomický systém je předmětem zájmu ekonomů (ekonomie). My se budeme držet v následujícím textu geografickému vymezení a popíšeme si detailněji státní území a různé způsoby vymezování hranic.

4.3.1 Státní území

Z hlediska současné teorie státu je státní území základem každého státu, objektem výkonu státní moci a oblastí jeho kompetencí. Velice důležité je si uvědomit, že státní území, není pouze území vymezené jakýmsi plošným areálem, ale prostor, který zahrnuje i další důležité aspekty.

Státní území se skládá z:

• Pevninského území včetně vnitrostátních řek, jezer a kanálů
• Geologického podkladu
• Teritoriálních vod
• Vzdušného prostoru nad státním územím a nad teritoriálními vodami
• Zvláštní případy (území velvyslanectví apod.)

Sporné části státního území: kontinentální šelf, rybářské zóny, kosmický prostor a výsostné vody na otevřeném moři (Boesler, 1982).

Získání a ztráta státního území

Stát může nabývat území dvěma základními způsoby: primárně (prvotně, originálně) nebo odvozeně (derivativně). Primárně lze získat pouze takové území, které není územím cizího státu. K tomuto vymezení docházelo především v minulosti, kdy území ještě nikdy nikomu nepatřilo (tzv. terra nullius – země nikoho) nebo dřívější stát nad tímto územím přestal vykovávat suverenitu. Z hlediska prvotního nabytí území se lze setkat s těmito způsoby nabytí: prvotní okupace, přirozený (akcese) nebo umělý (akrescence) přírůstek území.

Prvotní okupace – uplatnění při např. zámořských objevech (španělé, Holanďani, Portugalci, Francouzi apod.). Okupace je v podstatě rozšíření suverenity / vznik státu na již existujícím území. Může jít o prvotní osídlení (např. Kapverdy, Azory, Norfolk, dále o objevení území bez uznaného právního řádu (např. Amerika) nebo (výjimečně) o konstituování nezávislého státu na „území nikoho“ (Libérie).

Přirozená akcese – nastává usazováním naplavenin na břehu mořském, jezerním nebo říčním, přirozeným vnikem nového ostrova v pobřežních vodách, změnou toků pohraniční řeky (alluvio) anebo odtržením části země od území jednoho státu a spojením s územím jiného státu (avulsio).

Umělá akrescence – nastává úmyslným rozšířením pobřeží za pomocí hrází, vysušováním vod apod. Vždy mimořádně drahé, důvody mohou být politické (v menšině), ekonomické (jasně převažují) nebo bezpečnostní (např. snahy zabránit zatopení území přírodními silami).

Odvozeně lze nabýt území, které již podléhalo moci jiného státu. Nabytí se zakládá buď na smlouvě s dosavadním suverénem (cese území, adjudikace) nebo na vydržení. Cese je odvozený způsob nabytí státního území mezinárodní smlouvou o převodu suverenity z dosavadního suveréna na jiný stát. Adjudikace je nabytí území na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu (např. rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko v roce 1920 rozhodnutím velvyslanecké konference). Vydržení je odvozené nabytí území dlouhotrvajícím faktickým vykonáváním státní moci. Stát musí území kontrolovat dlouhodobě a nepřerušeně (např. pohraniční území Grisbadarna v roce 1919 spor mezi Švédskem a Norskem).

Až do přijetí obecné zásady mezinárodního práva, která zakazuje používat v mezinárodních stycích síly nebo hrozby silou byla uznávána jako způsob odvozeného nabytí území také anexe. Anexe je násilné připojení celého území (nebo části) jiného státu jednostranným aktem anektujícího státu. Mezinárodní právo nedovoluje anexi území, jež je získáno agresí. Při anexi se obyvatelé území se stávají (zpravidla) občany nového státu.

Poslední způsob nabytí státního území je tzv. okupace. Při okupaci zůstávají součástí původního státu. Okupant přebírá část nebo celý výkon suverenity. V praxi rozdílná míra „angažování se“ okupanta v domácí politice okupovaného státu (např. německá okupace různých zemí za 2. světové války – na jedné straně Dánsko, na druhé východní území).

Stejně jak je možné státní území získat, tak je možné jej ztratit. Ztráta území odpovídá jednotlivým způsobům jeho nabytí. Prvotní okupaci odpovídá derelikce území (opuštění území), akresneci odpovídá ztráta působením přírodních sil apod. Ztráta celého území vede k zániku státu. Dalšími způsoby mohou být secese (odtržení území), plebiscit (změna či odtržení územní na základě referenda) nebo adjudikace (nabytí či ztráta území na základě rozhodnutí mezinárodního soudu).

Vymezení státního území

Vymezení prostoru státního území je možné učinit na základě všeobecně uznávaných mezinárodních dohod. Jak jsme si již řekli, hranice území nemusí zahrnovat čistě jenom pevninský povrch. Složitější situace nastává při vymezování hranic např. ve vzdušeném prostoru, který je také součástí státního území. Dle mezinárodního práva má každý stát plnou svrchovanost ve vzdušném prostoru nad svým územím. Tento princip je obsažen např. v Pařížské smlouvě o letecké přepravě z roku 1919. V praxi se však uplatňuje přístup, kdy horní hranice je dána technickými možnostmi kontroly vzdušného prostoru daného státu (Boesler, 1983). Naopak při vymezování prostoru území v rámci geologického podkladu opět platí, že v praxi je to omezeno technickými možnostmi kontrolovat „narušení suverenity“ –tj. dosažitelnou hloubkou vrtů nebo dolů. Nejjasnější vymezení je v případě vodních cest a moří. Pro názornou ukázku použijeme obrázek č. 2. Za hranici pevniny se pokládá tzv. základní linie – linie nejhlubšího odlivu. V členitém pobřeží může být vytvořen systém přímých základních linií, které spojují nejvzdálenější výčnělky pevniny. Při stanovování hranice při teritoriálních (pobřežních vodách) byla přijata Úmluva OSN o mořském právu podepsaná v Montego Bay (Jamajka) 10. 12. 1982 (V ČR zákon č. 240/1996 o sjednání Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu), která stanovuje hranici pobřežních vod na 12 námořních mil. Za touto linií je nachází přilehlá zóna, která dosahuje max. 24 námořních mil. Tato zóna již není součástí státního území! Pobřežní stát však má právo provádět v přilehlé zóně kontroly (celní, zdravotní, migrační). Další hraniční linií je tzv. výlučná ekonomická zóna dosahující max. 200 námořních mil. Pobřežní stát má výhradní právo ekonomického využití (rybolov, těžba apod.). Za touto zónou se nachází volné (otevřené moře).

Poloha státního území

• Absolutní geografická poloha (vzhledem k zeměpisným souřadnicím) – poloha vzhledem k moři, podnebným pásům, dopravním trasám, přírodním surovinám apod.
• Relativní geografická poloha (vzhledem k sousedním státům) – ekonomické, demografické a sociální důvody.

Tvary státního území

• Podlouhlé (délka je alespoň šestkrát větší než průměrná šířka) – např. Chile, Norsko, Švédsko, Malawi, Panama, Vietnam.
• Kompaktní (území je v „jednom kuse“ a geometrický střed je víceméně v konstantní vzdálenosti od hranic) – např. Polsko, Uruguay, Rumunsko, Nigérie.
• „Proruptivní“ (kompaktní s „výběžky“) – např. Barma, Thajsko, DR Kongo, Indie.
• Dělené (z více územně nesouvisejících částí, pokud se nejedná o drobné ostrůvky nebo vzhledem k rozloze „hlavního“ území státu malé ostrovy) Souostrovní – Indonésie, Japonsko, Filipíny, Maledivy.
• Pevninské – Malajsie, USA, Dánsko, Rusko, v jistém smyslu i Francie, Itálie, Španělsko.
• Perforované (s enklávami) – Jižní Afrika, Itálie, Senegal.

Státní hranice

Státní hranice je konvenčně stanovená linie na mapách a v terénu, která odděluje území jednoho suverénního státu od území jiného suverénního státu nebo od oblasti nepodléhající suverénní moci žádného státu (volné moře). Ve skutečnosti to není linie, ale plocha ohraničující „prostor suverenity“ daného státu. Jde o místa přímého kontaktu specifických právních řádů jednotlivých států, které mohou být vzájemně konfliktní. Ve starověku ani středověku neexistovaly hraniční linie, ale (po)hraniční pásy (terranullius). Hraniční pásy byly zpravidla vylidněné a často měly i obrannou funkci, byly široké v neproduktivních oblastech, zužovaly se vzrůstající hustotou zalidnění. Teprve tzv. pyrenejská smlouva (mírová smlouva z roku 1659 ukončující francouzsko-španělskou válku v letech 1635–1659) znamenala vytvoření první hraniční linie mezi Francií a Španělskem.

Při stanovení hranic lez rozlišit čtyři procedurální kroky, které na sebe navazují:

• Alokace hranic – dělicí čára je navržena, jsou využity fyzickogeografické (řeky, hory apod.) nebo sociálně-geografické (sídelní jednotky apod.) prvky. Využívá poledníků a rovnoběžek a jejich průsečíků.
• Deliminace hranic – provádí se na základě topografického, etnografického a jiného materiálu formou smlouvy. Hranice se zakresluje do mapy malého měřítka. Časově náročná činnost, vždy s jistým zpožděním po alokaci hranic. Většinou prováděna smíšenými komisemi složenými ze zástupců sousedních států.
• Demarkace hranic – podrobné učení hranice a její vytáčení v terénu (hraniční kameny, sloupy, ploty, bóje, valy, znaky apod.).
  
  Obrázek 13: Hraniční označení státní hranice Česká republika – Polská republika
  Foto: Libor Lněnička
• Administrace hranic – vlastní proces stanovování hranic. Konkrétní kroky spojené se správou hranic prostřednictvím státních institucí. Údržba a pravidelná obnova hraničních znaků, sledování přirozených změn hranice.
  
  Obrázek 14: Administrativní hraniční přechod Chorvatsko – Bosna a Hercegovina.
  Foto: Libor Lněnička

Hranice může být vedena libovolným způsobem, pokud se takto sousední státy dohodnou. Neexistuje žádné obecně přijímané pravidlo, které hranice jsou „spravedlivé“ a které „nespravedlivé“, neuplatňují se precedenty.

Pár nepsaných pravidel:

• Nesplavné řeky – hranice vede ve středu toku (tzv. střednice/medianline).
• Splavné toky – hranice vede středem plavební oblasti toku (hloubnice/thalweg – odtud se tento princip označuje jako Thalweg Doctrine).
• Pohoří – hranice vede po rozvodnici.
• Jezera – hranice vede po ekvidistantě, platí ale zásada, že zdroje pohraničních jezer mají být využívány pohraničními státy rovnoměrně.

Zpravidla je dohodnuto, že při přirozených a pozvolných změnách polohy vodního toku se mění i poloha hranice. V praxi to vede na neregulovaných vodních tocích k řadě drobných hraničních sporů.

Typologie hranic:

• Přírodní hranice – jsou dány přírodními prvky (reliéf a vodstvo). Primárně brání pohybu lidí, snadno lokalizovatelné, dříve vhodné k obraně.
• Umělé hranice – etnické, historické, astronomické, použití kulturních prvků (jazyk, náboženství apod.), historických souvislostí.
• Geometrické hranice – hranice vedená přímo od jednoho bodu k druhému bez ohledu na přírodní útvar (hora, řeka).
• Astronomická hranice – hranice stanovená na základě mapové sítě (poledníky, rovnoběžky).
• Hranice suchozemské
• Hranice mořské
• Hranice mezi dvěma státy
• Hranice státu a otevřeného moře
• Hranice státu a kosmického prostoru

V některých případech má území států „nelogický“ nebo nevhodný tvar (výběžky, oddělené části). Pokud jsou některé části území těžko dostupné nebo zcela nedostupné, musí mít zvláštní právní režim: celní, měnový, specifická regulace pohybu obyvatel apod. Nejčastější „specifické hraniční situace“ jsou enklávy, exklávy a koridory.

• Enkláva = cizí území na tom, které popisujeme. Území cizího státu na státním území.
• Exkláva = oddělená (nesouvisející) část území, které popisujeme.

4.3.2 Obyvatelstvo státu

Obyvatelstvo státu zahrnuje všechny osoby, které trvale žijí na území daného státu a podléhají státní moci. Z právního hlediska lze obyvatele dělit na státní občany a cizince (s trvalým a přechodným pobytem). Státní občané tvoří personální složku státu. Obyvatelstvo je založené na právech a povinnostech v rámci daného státu i mimo něj. Lze tedy říct, že obyvatelstvo je určujícím státotvorným činitelem.

4.3.3 Formy a typologie států

Jednotlivé státy se neustále vyvíjejí a mění vlivem kulturní, hospodářských a náboženských aspektů života národa. To se samozřejmě odráží v nejrůznějších formách státu, které můžeme rozlišovat podle geografické rozlohy, polohy, hlavy státu, nositelů státní moci, podle koncentrace moci a organizace státu. Základním zákonem, který stanovuje formu státu a způsob státní organizace je ústava. Ústavy všeobecně vycházejí z terorie dělby moci ve státě, což lze vysledovat z politických ideologií 17. a 18. století (J. Locke a CH. Montesquie).

Základním geografickým členěním států je podle polohy vzhledem k pobřeží moře (státy přímořské, ostrovní, mostové, oceánské, středomořské). Německý geograf M. Schwindt (1972) rozdělil státy podle rozlohy státního útvaru území do šesti typů:

• Velmi velké (rozloha více než 2,5 mil km²) – Rusko, Kanada, USA, Čína, Brazílie atd.
• Velké (rozloha od 350 000 km² do 2,5 mil. km²) – Saudská Arábie, Mexiko, Libye, Německo, Japonsko. Francie, Ukrajina atd.
• Střední (rozloha od 150 000 km² do 350 000 km²) – Gabon, Rumunsko, Laos, Senegal, Sýrie, Tunisko atd.
• Malé (rozloha od 25 000 km² do 150 000 km²) – Česká republika, Srbsko, Panama, Chorvatsko, Albánie atd.
• Velmi malé (rozloha menší než 20 000 km²) – Jamajka, Kosovo, Vanuatu, Katar, Vatikán atd.

Další dělení již vychází z politologických základů. Podle hlavy státu se dělí formy státu na monarchii a republiku.

• Monarchie

  – hlavou státu je monarcha, panovník, vládce, může mít různé tituly (král, císař, car, kníže, emír, sultán, velkovévoda, vévoda, šáh). Monarcha může být volen nebo je jeho titul dědičný.

  Rozlišujeme několik forem monarchie:

  • Absolutní – typická pro starověk a středověk, monarcha kontroloval legislativu i exekutivu a koncentroval do svých rukou veškerou moc. Neexistují politické strany. V současnosti např. Saudská Arábie
  • Konstituční – ústava rozděluje moc mezi monarchu a zástupce národa. Demokratickou formou je parlamentní monarchie – vznikla v Anglii v 17. století. Státní moc je vykonávána pro lid a lidem. Vláda je zodpovědná parlamentu, ne již monarchovi. Monarcha tak má pouze funkci reprezentativní, even. integrační. V současnosti např. Spojené království, Lucembursko, Belgie, Nizozemsko, Dánsko.

• Republika

  – hlavou státu je prezident (volen přímo lidem nebo nepřímo parlamentem), nositeli státní moci jsou parlament, vláda a soustava soudců. Republiky se dělí na parlamentní a prezidentské.

  • Parlamentní republika – vedoucí postavení má zákonodárný orgán (parlament). Vláda je odpovědná parlamentu. Prezident pouze jmenuje vládu a premiéra. V současnosti např. Česká republika, Slovensko, Polsko, Švýcarsko, Německo, Litva, Slovinsko apod.
  • Prezidentská republika – výkonná moc je v rukou prezidenta (jmenuje ministry a další členy vlády). Vláda je odpovědná prezidentovi. Funkce premiéra (ministerského předsedy) neexistuje. V současnosti např. Francie.

Podle vnitřní organizace státu dělíme státy na unitární (jednotné) a složené (spolkové státy).

• Unitární stát

  – má jednotnou soustavu nejvyšších státních orgánů a jednotný právní řád. Někdy se také hovoří o státech centralizovaných. V rámci unitárních států mohou existovat autonomní útvary (území obývaná obyvatelstvem jiné národnosti). Autonomie se nevztahuje na všechny sféry činnosti státu. Tendence k vytváření jednotných států se nazývá unitarismus. Tendence k členění unitárního státu na menší dílčí územní celky s vlastními kompetencemi různého rozsahu je federalismus. Procesy, které vedou k narušení integrity státu, jsou regionalismus a separatismus. Regionalismus je možné definovat jako snahu o prosazení autonomie určitého historicky, kulturně, národnostně nebo nábožensky definovaného regionu vůči centrální státní moci s použitím politických prostředků. Separatismus (z latiny separatus – oddělený) je snaha, často prosazovaná i násilnou formou, o politické oddělení části státního území od jeho celku (např. katolíci v severním Irsku, Baskové ve Španělsku, Čečenci v Rusku apod.). Státní suverenitu může rovněž narušit i tzv. iredentismus. Iredentismus je národní hnutí, které má za cíl propojit k určitému národnímu státu území s národnostní menšinou stejného původu, žijící v jiném státu.

• Složený stát

  – stát se skládá z více členských států, které přijali společnou ústavu a zřídili společné nejvyšší orgány. Nositelem moci je stát jako celek. Složený stát se vyskytuje nejčastěji jako federace nebo reálná unie.

• Federace

  – spojování menších států do větších celků. Nositeli státní moci jsou federální orgány. Federace zastupuje jednotně všechny členské státy navenek. V současnosti např. Německo, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Spojené státy americké, Rusko apod.

• Reálná unie

  – stát založený na monarchistických principech. Charakterizuje ji společný monarcha, neexistuje stálý společný zákonodárný orgán, nýbrž jen dočasný společný orgán, řešící otázky unie. Např. bývalé Rakousko-Uhersko.

  Zvláštní typ je možné vyčlenit tzv. personální unii – skládá se ze dvou nebo více zcela suverénních států, které mají společného panovníka nebo prezidenta (např. Velká Británie a Hannoversko v letech 1714–1837).

• Konfederace

  – není složeným státem – svaz nezávislých suverénních států, který byl vytvořen k zajištění společných zájmů (např. obranných, zahraničně-politických, ekonomických nebo finančních). Do konfederace se státy sdružují na základě mezinárodních smluv.

  Státy lze také dělit dle způsobu podřízenosti orgánů administrativních jednotek a stupně jejich samostatnosti při výkonu vlastní kompetence na státy centralizované a decentralizované.

• Centralizované státy

  – centrum řídí přímo, direktivně, prostřednictvím nařízení, správních rozhodnutí a interních pokynů. Centrum se může vměšovat do činnosti a rozhodování podřízených orgánů, může měnit, rušit jejich rozhodnutí.

• Decentralizované státy

  – typická je decentralizace veřejné správy. Určité dílčí kompetence jsou vyňaty z působnosti centrálních orgánů a delegovány na orgány územních částí státu. Centrální orgány do takové činnosti nezasahují. Např. Německo, Švýcarsko, Česká republika.

Poslední dělení, které si krátce představíme je dělení dle státní moci. Již v minulosti Aristoteles v knize „Politika“ vymezil základní formy státu podle formy vlády:

• Monarchie – panství jednotlivce
• Aristokracie – panství vybrané menšiny
• Demokracie – panství většiny

Někdy se k těmto formám ještě přiřazují odvozené formy:

• Tyranie – panství jednotlivce, který sleduje jen vlastní prospěch
• Oligarchie – panství bohatých k jejich prospěchu
• Ochlokracie – panství (zvůle) chudých