Prostorová organizace je vlastně proces, ale i výsledek procesu. Prostorovo-politická organizace společnosti představuje působení teritoria na politickou aktivitu prostřednictvím vzájemných souvislostí, oboustranné závislosti a podřízenosti. (IŠTOK, 2004). Z tohoto pohledu lze vysledovat propojení prostorových aspektů politické činnosti v podobě prostorovo-politických systémů.
Za prostorovo-politické systémy je možné považovat objektivně vzájemně spjaté elementy politické sféry společnosti, která působení ve vymezeném teritoriu (Kolosov – Mironenko, 2001). Z hlediska geografického lze považovat za prostorové vyjádření politických systémů politické regiony. Politické regiony jsou proto považovány za základní prostorovou jednotku a objekt zkoumání politické geografie.
Existují dva typy prostorovo-politických systémů:
Prostorovo-politické systémy, ale i politické regiony tvoří hierarchickou strukturu. Nejnižší jednotkou je primární administrativní jednotka (obec, sídlo, zóna sídla), dále pokračujeme přes jednotky územně-správního členění, přes stát, společenství států, politický region.
prostorovo-politické systémy | politický region | systém de jure | systém de facto
Teritoria tvoří základní komponentu politické organizace prostoru. Pokud teritorialitu vymezuje lidský jedinec pro konkrétní území, potom výsledkem této činnosti jsou regiony vymezené hranicemi. V každé společnosti se najde jedinec, či sociální skupina, která chce kontrolovat, či mít vliv na lidi, jevy a vzájemné vztahy nad geografickým areálem. Z tohoto důvodu vznikl pojem politický region.
Politický region vznikl v souvislosti s úsilím člověka o politickou organizaci prostoru. Politická organizace prostoru je pro jednotlivce dům nebo také kousek půdy, pro rod rodové teritorium, pro kmen kmenové teritorium a pro národ národní teritorium. Z výše uvedeného je zřejmé, že důležitým prvkem je zde sociální pouto.
Důležitým jevem při vytváření politických regionů je vytvoření centrálního střediska, které má význam při růstu politické komunity na daném území. Politické regiony lze vymezit také na základě prohlášení de iure a de facto. Rozdíl mezi nimi je ve vymezení hranic a v řízení. Regiony prohlášené de iure mají své vlastní vymezené území a systém řízení politické moci.
V podstatě lze vymezit dva typy politických regionů – institucionalizované a neinstitucionalizované. Ty institucionalizované vnikly na základě nějakého právního aktu, který má mezinárodní charakter (např. EU, SNS, Antarktida aj.) nebo na základě vnitrostátního charakteru (územně-správní jednotky, volební okrsky aj.). Neinstitucionalizované regiony jsou vyčleněny na základě zohlednění určitých znaků v rámci procesu regionalizace.
Politický region = organizační systém, působící v rámci určitého vymezeného území, určitého politického útvaru nebo prostoru, který je osídlený nějakým politickým společenstvím (G. Balandier, 2000).
Politický region = část zemského povrchu, vyčleněný ve vztahu k politickým kritériím (H. Splout, 1968).
Závěrem této podkapitoly lze konstatovat, že politické regiony vznikly činností člověka na základě specifického spojení geografických podmínek a faktorů politické činnosti. Proto politický region obsahuje znaky homogenního i nodálního regionu.
politický region | institucionalizované a neinstitucionalizované politické regiony
Jednoduše řečeno, základní jednotku politického regionu tvoří stát. Jedná se o nejsilnější subjekt politické činnosti určující vzájemný vztah surpanacionálních a nadnárodních politických regionů. E. G. Bowen považuje stát za jediný reálně existující region (Barbar, 1987). Stát je hlavním fenoménem, který určuje průběh a výsledky ekonomických, politických, sociálních, ekologických a jiných procesů, které jsou v rámci jeho prostorového vymezené uzavřené. Stát patří mezi hlavní předměty studia politické geografie.
Kdybychom si měli stát vymezit na základě definice, tak je nutné se podívat do historického vývoje samotného pojmu stát. Slovo stát pochází z latinského slova status = stav, ústava, pořádek. V odborné terminologii jej použil poprvé N. Machiavelli, který jej použil ve svém díle Vladař (Jehlička, 2000).
Aspekty chápání pojmu stát:
Stát je taková institucionalizovaná forma společenského života na určitém území, která prostřednictvím všeobecně závazných pravidel řízení, za kterými stojí jeho mocenské autorita, působí na společenské vztahy (Svatoň, 2000).
Každý stát má několik charakteristických znaků a složek. Základními složkami jsou státní území, trvale sídlící obyvatelstvo, státní hranice a ekonomický a komunikační systém (dopravní a technická infrastruktura). Současná geografie se zabývá především státním územím, vymezováním státních hranic a charakteristikami obyvatelstva. Politický systém zkoumají především politické vědy (politologie) a ekonomický systém je předmětem zájmu ekonomů (ekonomie). My se budeme držet v následujícím textu geografickému vymezení a popíšeme si detailněji státní území a různé způsoby vymezování hranic.
Z hlediska současné teorie státu je státní území základem každého státu, objektem výkonu státní moci a oblastí jeho kompetencí. Velice důležité je si uvědomit, že státní území, není pouze území vymezené jakýmsi plošným areálem, ale prostor, který zahrnuje i další důležité aspekty.
Státní území se skládá z:
Sporné části státního území: kontinentální šelf, rybářské zóny, kosmický prostor a výsostné vody na otevřeném moři (Boesler, 1982).
Stát může nabývat území dvěma základními způsoby: primárně (prvotně, originálně) nebo odvozeně (derivativně). Primárně lze získat pouze takové území, které není územím cizího státu. K tomuto vymezení docházelo především v minulosti, kdy území ještě nikdy nikomu nepatřilo (tzv. terra nullius – země nikoho) nebo dřívější stát nad tímto územím přestal vykovávat suverenitu. Z hlediska prvotního nabytí území se lze setkat s těmito způsoby nabytí: prvotní okupace, přirozený (akcese) nebo umělý (akrescence) přírůstek území.
Prvotní okupace – uplatnění při např. zámořských objevech (španělé, Holanďani, Portugalci, Francouzi apod.). Okupace je v podstatě rozšíření suverenity / vznik státu na již existujícím území. Může jít o prvotní osídlení (např. Kapverdy, Azory, Norfolk, dále o objevení území bez uznaného právního řádu (např. Amerika) nebo (výjimečně) o konstituování nezávislého státu na „území nikoho“ (Libérie).
Přirozená akcese – nastává usazováním naplavenin na břehu mořském, jezerním nebo říčním, přirozeným vnikem nového ostrova v pobřežních vodách, změnou toků pohraniční řeky (alluvio) anebo odtržením části země od území jednoho státu a spojením s územím jiného státu (avulsio).
Umělá akrescence – nastává úmyslným rozšířením pobřeží za pomocí hrází, vysušováním vod apod. Vždy mimořádně drahé, důvody mohou být politické (v menšině), ekonomické (jasně převažují) nebo bezpečnostní (např. snahy zabránit zatopení území přírodními silami).
Odvozeně lze nabýt území, které již podléhalo moci jiného státu. Nabytí se zakládá buď na smlouvě s dosavadním suverénem (cese území, adjudikace) nebo na vydržení. Cese je odvozený způsob nabytí státního území mezinárodní smlouvou o převodu suverenity z dosavadního suveréna na jiný stát. Adjudikace je nabytí území na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu (např. rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko v roce 1920 rozhodnutím velvyslanecké konference). Vydržení je odvozené nabytí území dlouhotrvajícím faktickým vykonáváním státní moci. Stát musí území kontrolovat dlouhodobě a nepřerušeně (např. pohraniční území Grisbadarna v roce 1919 spor mezi Švédskem a Norskem).
Až do přijetí obecné zásady mezinárodního práva, která zakazuje používat v mezinárodních stycích síly nebo hrozby silou byla uznávána jako způsob odvozeného nabytí území také anexe. Anexe je násilné připojení celého území (nebo části) jiného státu jednostranným aktem anektujícího státu. Mezinárodní právo nedovoluje anexi území, jež je získáno agresí. Při anexi se obyvatelé území se stávají (zpravidla) občany nového státu.
Poslední způsob nabytí státního území je tzv. okupace. Při okupaci zůstávají součástí původního státu. Okupant přebírá část nebo celý výkon suverenity. V praxi rozdílná míra „angažování se“ okupanta v domácí politice okupovaného státu (např. německá okupace různých zemí za 2. světové války – na jedné straně Dánsko, na druhé východní území).
Stejně jak je možné státní území získat, tak je možné jej ztratit. Ztráta území odpovídá jednotlivým způsobům jeho nabytí. Prvotní okupaci odpovídá derelikce území (opuštění území), akresneci odpovídá ztráta působením přírodních sil apod. Ztráta celého území vede k zániku státu. Dalšími způsoby mohou být secese (odtržení území), plebiscit (změna či odtržení územní na základě referenda) nebo adjudikace (nabytí či ztráta území na základě rozhodnutí mezinárodního soudu).
Vymezení prostoru státního území je možné učinit na základě všeobecně uznávaných mezinárodních dohod. Jak jsme si již řekli, hranice území nemusí zahrnovat čistě jenom pevninský povrch. Složitější situace nastává při vymezování hranic např. ve vzdušeném prostoru, který je také součástí státního území. Dle mezinárodního práva má každý stát plnou svrchovanost ve vzdušném prostoru nad svým územím. Tento princip je obsažen např. v Pařížské smlouvě o letecké přepravě z roku 1919. V praxi se však uplatňuje přístup, kdy horní hranice je dána technickými možnostmi kontroly vzdušného prostoru daného státu (Boesler, 1983). Naopak při vymezování prostoru území v rámci geologického podkladu opět platí, že v praxi je to omezeno technickými možnostmi kontrolovat „narušení suverenity“ –tj. dosažitelnou hloubkou vrtů nebo dolů. Nejjasnější vymezení je v případě vodních cest a moří. Pro názornou ukázku použijeme obrázek č. 2. Za hranici pevniny se pokládá tzv. základní linie – linie nejhlubšího odlivu. V členitém pobřeží může být vytvořen systém přímých základních linií, které spojují nejvzdálenější výčnělky pevniny. Při stanovování hranice při teritoriálních (pobřežních vodách) byla přijata Úmluva OSN o mořském právu podepsaná v Montego Bay (Jamajka) 10. 12. 1982 (V ČR zákon č. 240/1996 o sjednání Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu), která stanovuje hranici pobřežních vod na 12 námořních mil. Za touto linií je nachází přilehlá zóna, která dosahuje max. 24 námořních mil. Tato zóna již není součástí státního území! Pobřežní stát však má právo provádět v přilehlé zóně kontroly (celní, zdravotní, migrační). Další hraniční linií je tzv. výlučná ekonomická zóna dosahující max. 200 námořních mil. Pobřežní stát má výhradní právo ekonomického využití (rybolov, těžba apod.). Za touto zónou se nachází volné (otevřené moře).
Státní hranice je konvenčně stanovená linie na mapách a v terénu, která odděluje území jednoho suverénního státu od území jiného suverénního státu nebo od oblasti nepodléhající suverénní moci žádného státu (volné moře). Ve skutečnosti to není linie, ale plocha ohraničující „prostor suverenity“ daného státu. Jde o místa přímého kontaktu specifických právních řádů jednotlivých států, které mohou být vzájemně konfliktní. Ve starověku ani středověku neexistovaly hraniční linie, ale (po)hraniční pásy (terranullius). Hraniční pásy byly zpravidla vylidněné a často měly i obrannou funkci, byly široké v neproduktivních oblastech, zužovaly se vzrůstající hustotou zalidnění. Teprve tzv. pyrenejská smlouva (mírová smlouva z roku 1659 ukončující francouzsko-španělskou válku v letech 1635–1659) znamenala vytvoření první hraniční linie mezi Francií a Španělskem.
Při stanovení hranic lez rozlišit čtyři procedurální kroky, které na sebe navazují:
Hranice může být vedena libovolným způsobem, pokud se takto sousední státy dohodnou. Neexistuje žádné obecně přijímané pravidlo, které hranice jsou „spravedlivé“ a které „nespravedlivé“, neuplatňují se precedenty.
Pár nepsaných pravidel:
Zpravidla je dohodnuto, že při přirozených a pozvolných změnách polohy vodního toku se mění i poloha hranice. V praxi to vede na neregulovaných vodních tocích k řadě drobných hraničních sporů.
Typologie hranic:
V některých případech má území států „nelogický“ nebo nevhodný tvar (výběžky, oddělené části). Pokud jsou některé části území těžko dostupné nebo zcela nedostupné, musí mít zvláštní právní režim: celní, měnový, specifická regulace pohybu obyvatel apod. Nejčastější „specifické hraniční situace“ jsou enklávy, exklávy a koridory.
Obyvatelstvo státu zahrnuje všechny osoby, které trvale žijí na území daného státu a podléhají státní moci. Z právního hlediska lze obyvatele dělit na státní občany a cizince (s trvalým a přechodným pobytem). Státní občané tvoří personální složku státu. Obyvatelstvo je založené na právech a povinnostech v rámci daného státu i mimo něj. Lze tedy říct, že obyvatelstvo je určujícím státotvorným činitelem.
Jednotlivé státy se neustále vyvíjejí a mění vlivem kulturní, hospodářských a náboženských aspektů života národa. To se samozřejmě odráží v nejrůznějších formách státu, které můžeme rozlišovat podle geografické rozlohy, polohy, hlavy státu, nositelů státní moci, podle koncentrace moci a organizace státu. Základním zákonem, který stanovuje formu státu a způsob státní organizace je ústava. Ústavy všeobecně vycházejí z terorie dělby moci ve státě, což lze vysledovat z politických ideologií 17. a 18. století (J. Locke a CH. Montesquie).
Základním geografickým členěním států je podle polohy vzhledem k pobřeží moře (státy přímořské, ostrovní, mostové, oceánské, středomořské). Německý geograf M. Schwindt (1972) rozdělil státy podle rozlohy státního útvaru území do šesti typů:
Další dělení již vychází z politologických základů. Podle hlavy státu se dělí formy státu na monarchii a republiku.
– hlavou státu je monarcha, panovník, vládce, může mít různé tituly (král, císař, car, kníže, emír, sultán, velkovévoda, vévoda, šáh). Monarcha může být volen nebo je jeho titul dědičný.
Rozlišujeme několik forem monarchie:
– hlavou státu je prezident (volen přímo lidem nebo nepřímo parlamentem), nositeli státní moci jsou parlament, vláda a soustava soudců. Republiky se dělí na parlamentní a prezidentské.
Podle vnitřní organizace státu dělíme státy na unitární (jednotné) a složené (spolkové státy).
– má jednotnou soustavu nejvyšších státních orgánů a jednotný právní řád. Někdy se také hovoří o státech centralizovaných. V rámci unitárních států mohou existovat autonomní útvary (území obývaná obyvatelstvem jiné národnosti). Autonomie se nevztahuje na všechny sféry činnosti státu. Tendence k vytváření jednotných států se nazývá unitarismus. Tendence k členění unitárního státu na menší dílčí územní celky s vlastními kompetencemi různého rozsahu je federalismus. Procesy, které vedou k narušení integrity státu, jsou regionalismus a separatismus. Regionalismus je možné definovat jako snahu o prosazení autonomie určitého historicky, kulturně, národnostně nebo nábožensky definovaného regionu vůči centrální státní moci s použitím politických prostředků. Separatismus (z latiny separatus – oddělený) je snaha, často prosazovaná i násilnou formou, o politické oddělení části státního území od jeho celku (např. katolíci v severním Irsku, Baskové ve Španělsku, Čečenci v Rusku apod.). Státní suverenitu může rovněž narušit i tzv. iredentismus. Iredentismus je národní hnutí, které má za cíl propojit k určitému národnímu státu území s národnostní menšinou stejného původu, žijící v jiném státu.
– stát se skládá z více členských států, které přijali společnou ústavu a zřídili společné nejvyšší orgány. Nositelem moci je stát jako celek. Složený stát se vyskytuje nejčastěji jako federace nebo reálná unie.
– spojování menších států do větších celků. Nositeli státní moci jsou federální orgány. Federace zastupuje jednotně všechny členské státy navenek. V současnosti např. Německo, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Spojené státy americké, Rusko apod.
– stát založený na monarchistických principech. Charakterizuje ji společný monarcha, neexistuje stálý společný zákonodárný orgán, nýbrž jen dočasný společný orgán, řešící otázky unie. Např. bývalé Rakousko-Uhersko.
Zvláštní typ je možné vyčlenit tzv. personální unii – skládá se ze dvou nebo více zcela suverénních států, které mají společného panovníka nebo prezidenta (např. Velká Británie a Hannoversko v letech 1714–1837).
– není složeným státem – svaz nezávislých suverénních států, který byl vytvořen k zajištění společných zájmů (např. obranných, zahraničně-politických, ekonomických nebo finančních). Do konfederace se státy sdružují na základě mezinárodních smluv.
Státy lze také dělit dle způsobu podřízenosti orgánů administrativních jednotek a stupně jejich samostatnosti při výkonu vlastní kompetence na státy centralizované a decentralizované.
– centrum řídí přímo, direktivně, prostřednictvím nařízení, správních rozhodnutí a interních pokynů. Centrum se může vměšovat do činnosti a rozhodování podřízených orgánů, může měnit, rušit jejich rozhodnutí.
– typická je decentralizace veřejné správy. Určité dílčí kompetence jsou vyňaty z působnosti centrálních orgánů a delegovány na orgány územních částí státu. Centrální orgány do takové činnosti nezasahují. Např. Německo, Švýcarsko, Česká republika.
Poslední dělení, které si krátce představíme je dělení dle státní moci. Již v minulosti Aristoteles v knize „Politika“ vymezil základní formy státu podle formy vlády:
Někdy se k těmto formám ještě přiřazují odvozené formy:
státní území | nabytí území | ztráta území | státní hranice | státní moc | formy států | typologie moci
Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.