Co to je psychomotorika? Podle definice Evropského fóra psychomotoriky (EFP, online) jde o holistický (celostní) pohled na člověka, který propojuje motoriku (tělesné procesy a pohyb) s psychikou (procesy duševními). Obecně je psychomotorika vnímána a definována jako výchova pohybem, prožitek z pohybu či nesoutěžní prožitková pohybová aktivita. Podle Adamírové a kol. (2010), podobně jako podle Hálkové a kol. (2005) je psychomotorika prostředkem k integraci osobnosti i zvládání vztahů ke světu a lidem po celý život. Blahutková (2005) představuje psychomotoriku v užším slova smyslu jako motorickou akci vyplývající z oblasti psychických procesů (vnímání, myšlení, paměť, představa) nebo psychických stavů (nálada, celkové ladění člověka).

Cílem psychomotoriky je vytvořit vyrovnanou osobnost, která je schopná prožívat radost z pohybu, dokáže jednat samostatně, uvědoměle, cílevědomě, ale i vstřícně a ohleduplně, a to při zachování své jedinečnosti.

V psychomotorice se vydělují dva směry, a to směr pedagogický (výchovný), využívaný nejčastěji ve školách a školských zařízeních, a směr terapeutický.

Psychomotorické aktivity tvoří soubor různých nesoutěžních pohybových činností bez pomůcek nebo s tradičními či netradičními pomůckami, které se zaměřují na oblast vlastního já (osobní oblast), společenskou (sociální) oblast a materiální oblast. Jejich úkolem je pomoci jedinci uplatnit se ve společnosti. V praktických psychomotorických aktivitách by měly být podle Adamírové a kol. (2010) uplatňovány následující tři zásady:

1. Psychomotorické aktivity jsou vždy založeny na pohybu.
2. Psychomotorické aktivity vždy vyžadují myšlení a mentální aktivitu.
3. Psychomotorické aktivity vždy vzbuzují emoce (převážně kladné).

S psychomotorikou jsou úzce spjaty vědní disciplíny a obory, které tvoří její východiska a spolupracují s ní: pedagogika, speciální pedagogika, sociologie, kinantropologie (věda o pohybu), vývojová biologie, vývojová psychologie, psychopatologie, etika, estetika a další.