sev. šířka: 49°52,881´
vých. délka: 17°12,573´
nadmořská výška:
mapa KČT: č. 56 (sektor A1)
Asi tři kilometry od Horního Města se na výrazném morfologickém hřebeni nachází obec Rešov. Z jeho jedné strany tvoří hluboké údolí řeka Oslava, na opačné straně musíme sestoupit do příkře zaříznutého údolí řeky Huntavy (foto 1). Vodopád se nachází asi jeden kilometr západně od obce Rešov a vede k němu hned několik turisticky značených tras (mapa 1).
Široké okolí lokality je součástí velkého geologického celku moravosilezika. Toto moravsko-slezské pásmo je rozdělováno na několik částí a nejsevernější z nich je komplex metamorfovaných hornin silezika. V jeho východní části vystupuje paraautochtonní desenská jednotka, pravděpodobně představující brunovistulické podloží. Je tvořena rulami a migmatity, jejichž stáří bylo určena na přibližně 600 miliónů let. Součástí jednotky jsou i četné amfibolity soustředěné do tělesa sobotínského amfibolitového masivu. V nadloží pak leží slabě metamorfovaná skupina Videlského potoka, která se považuje za součást parautochtonu. Původními horninami byly arkózy a prachovce.
Nad parautochtonními jednotkami je uložen příkrov Vysoké hole, jehož spodní část je tvořena metamorfovanými granitoidy, šupinami přeměněných siliciklastik a fylonity o mocnosti až 1500 m. Stáří bylo určeno jako neoproterozoické až kambrické.
Svrchní část příkrovu Vysoké hole tvoří vrbenská skupina. Ta začíná transgresivně polohou kvarcitů a křemenných metakonglomerátů datovaných fosilními nálezy jako devonské (prag resp. siegen). V dalších částech skupiny jsou přítomny grafitem bohaté fylit, svory, ruly, zelené břidlice a amfibolity. Ložiskově významné jsou polohy metamorfované ekvivalenty vulkanických hornin typu trachytů, ryolitů, dacitů nebo jejich tufů. Horniny jsou podle všeho uspořádány do několika dílčích příkrovů.
Nadloží vrbenské skupiny pak tvoří andělskohorský příkrov, který již reprezentuje karbonský flyšový komplex.
Údolí Huntavy mezi Rešovem, Tvrdkovem a Horním Městem je tvořeno horninovým sledem vrbenské skupiny, ve které se střídají křemenživcové fylity, chlorit-muskovitové fylity s grafitem, kvarcity, zelené břidlice a porfyroidy (mapa 2).
Během terciéru došlo k částečnému výzdvihu této oblasti a říční síť se tak hlouběji zařezávala do svého podloží. V oblasti měkčích a méně odolných hornin se vytvořila relativně široká údolí, v tvrdších horninách pak vznikla velmi úzká údolí typu kaňonovitých soutěsek (foto 2 a 3). Rozdílnou morfologii údolí můžeme pozorovat i na příkladu Rešovských vodopádů.
Pod vodopády je podloží budováno zelenými břidlicemi (foto 4), které vznikly středním stupněm metamorfózy původních bazických vulkanických hornin. Ve výchozech se jeví jako tmavě zelené, výrazně plošně paralelní horniny složené převážně z chloritu, amfibolu, epidotu, křemene a plagioklasu. Běžnou akcesorickou součástí je magnetit, který se místy objevil jako významnější akumulace a byl v minulosti těžen jako železná ruda. Zbytek jedné ze štol najdeme nedaleko vyhlídkového altánu (foto 5).
Hluboký kaňon Huntavy nad Rešovskými vodopády pak vznikla díky velmi odolnému podloží, které tvoří hornina označovaná jako porfyroid. Tato světlá, slabě metamorfovaná hornina vznikla přeměnou původních kyselých vulkanických hornin a jejich tufů. Současné minerální složení je reprezentováno převážně křemenem a sericitem, v menší míře je zastoupen i živec. Velmi houževnatá hornina vykazuje výrazně plošně paralelní stavbu, takže se zvolna rozpadá podle rovných ploch, jak můžeme vidět na kaskádě vodopádu (foto 6, 7 a 8).
Rešovský vodopád vznikl právě díky rozdílné pevnosti výše popsaných hornin. Jeho vyšší část a úzký kaňon dále proti proudu v délce asi 200 m jsou v podloží tvořeny odolným porfryroidem, zatímco široké údolí těsně pod vodopádem je budováno zelenou břidlicí a dále pak různými typy fylitů. Tyto horniny byl tekoucí vodou snadněji rozrušovány, proto je údolí zaklesnuto hlouběji a má odlišnou morfologii. Vodopád je dvojstupňový, s celkovou výškou asi devět metrů (foto 9, 10, 11) a voda Huntavy do něho přitéká kaňonem, jehož šířka místy dosahuje jen 10 m a výška stěn až 25 m (foto 12 a 13).
Okolí nedalekého Horního Města je již od počátku kolonizace tohoto území spojeno s těžbou rud. Na straně jedné to bylo dobývání magnetitu, jehož pozůstatky najdeme i v okolí Rešovských vodopádů, na straně druhé pak těžba polymetalických rud olova, zinku a stříbra. Těžebně zajímavá zóna má délku asi sedm kilometrů v jednotlivých rudních čočkách se vyskytuje pyrit, sfalerit, galenit a chalkopyrit, mnohem vzácnější byly tetraedrit, arzenopyrit a minerály stříbra proustit nebo pyrargyrit. Historická těžba měla jen lokální charakter, teprve v letech 1954–1964 zde proběhl rozsáhlý geologický průzkum a následně bylo ložisko rozfáráno ve čtyřech patrech do hloubky 175 m. V 70. letech minulého století pak bylo během pěti let vytěženo přes 200 tisíc tun rudniny s obsahem až 3 % zinku, kolem 0,5 % olova a do 95 g/t stříbra. Dalším průzkumem po ukončení těžby v roce 1970 byly ověřeny rudní zásoby až do hloubky 300 m pod povrchem, ale v 90. letech minulého století došlo k útlumu těžby v celé republice a ložisko již dotěženo nebylo.
Literatura:
Fojt B., Dolníček Z., Hoffman V., Škoda R., Trdlička Z., Zeman J. (2007): Paragenetická charakteristika ložiska Zn-Pb rud v širším okolí Horního Města u Rýmařova (Nízký Jeseník). – Acta Mus. Moraviae. Sci. geol., 92, 3-57. Brno.
Janoška M. (2001): Nízký Jeseník očima geologa. – Univerzita Palckého, 64 stran. Olomouc.