Charakteristické rysy ekotopu: Užší údolní nivy středních toků řek, potoční nivy a prameniště v pahorkatinách a vrchovinách obvykle do nadmořských výšek 300 až 350 m, v teplých a mírně teplých klimatických oblastech (T 2, MT 10, MT 11). Mezoklimaticky se jedná o chladnější polohy s častým výskytem mlh a pozdních i raných mrazů. Obvykle se jedná o inverzní polohy. Podloží obvykle tvoří pleistocenní a holocenní štěrkopísky, které bývají překryty různě mocnou vrstvou písčitohlinitých až hlinitých nivních sedimentů. Často dochází ke střídání vrstev s různou zrnitostí, které se ukládají při povodních. Z půdních typů převládá fluvizem typická a fluvizem glejová. V přirozených podmínkách dochází v jarním období ke krátkodobému zaplavování, v průběhu roku hladina podzemní vody kolísá (obvykle mezi 0,5 až 1,5 m), zpravidla bývá kolem 1 m hluboko. Převládajícím půdním typem pramenišť je humózní glej, zamokřovaný okysličenou vodou. Půdy jsou minerálně velmi dobře zásobené, propustné a po poklesu vody dobře provzdušněné. Vyznačují se příznivou humifikací, převládající formou je mul.

Přírodní stav geobiocenóz: Stromové patro tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), přimíseny jsou vrby (Salix fragilis, S. alba a jejich kříženci), vzácněji i topoly (Populus nigra, P. tremula). V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium). Především v inverzních polohách s trvaleji vyšší vzdušnou vlhkostí se může přirozeně ojediněle vyskytovat i tzv. nížinný smrk (Picea abies). V keřovém patře zde rosou vrby (Salix caprea, na březích S. purpurea, S. triandra, S. viminalis), hojně se vyskytuje bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea), dále krušina olšová (Frangula alnus) a kalina obecná (Viburnum opulus). Typický je hojný výskyt liány chmele otáčivého (Humulus lupus).
V obvykle druhově bohaté synusii podrostu se mísí druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Nápadný je časný jarní aspekt s orsejem jarním (Ficaria bulbifera), sasankami (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), mokrýšem střídavolistým (Chrysosplenium alternifolium), blatouchem bahenním (Caltha palustris), křivatcem žlutým (Gagea lutea), plicníkem lékařským (Pulmonaria officinalis), prvosenkou vyšší (Primula elatior) aj. V letním aspektu patří k dominantám bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dále se často vyskytují ptačince
(Stellaria nemorum, S. holostea), křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), potočník vzpřímený (Berula erecta), devětsil lékařský (Petasites hybridus), ostřice lesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kuklík městský (Geum urbanum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) a mnohé jiné. Pro jasanové olšiny n. st. je charakteristická velká pestrost typů fytocenóz, odrážející jednak rozmanitost hydrických a trofických vlastností půdy, jednak specifické vegetační poměry jednotlivých povodí, včetně regionálních zvláštností. Charakteristická je často také maloplošná mozaikovitost druhového složení synusie podrostu.
Typickými druhy pramenišť jsou ostřice oddálená (Carex remota), řeřišnice hořká (Cardamine amara), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), z mechorostů zejména měřík vlnitý (Plagiomnium undulatum).

Z hmyzu jsou pro geobiocenózy této skupiny charakteristické druhy vázané na olše, jasany, topoly a vrby. Charakteristický je např. krytonosec olšový (Cryptorrhynchidius lapathi), bázlivec olšový (Agelastica alni) nebo pouzdrovníček olšový (Coleophora fuscedinella). Ve vazbě na vrby se vyskytuje kozlíček vrbový (Lamia textor), stuškonoska vrbová (Catocala electa) nebo bejlomorka vrbová (Rhabdophaga salicia). Na jasanu je častý lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini), lýkohub zrnitý (Hylesinus crenatus), puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) a předivka jasanová (Prays curtisellus). S vazbou na topoly to je především kozlíček topolový (Saperda carcharis), mandelinka topolová (Melasoma populi), bělopásek topolový (Limenitis populi) nebo stužkonoska topolová (Catocala elocata).

Z hlediska střevlíkovitých brouků můžeme předpokládat účast jak vlhkomilných druhů tak i druhů, které mají své optimum na sušších stanovištích. Z vícenásobně zaplavovaných stanovišť to jsou druhy jako např. Agonum assimile, Agonum obsurum, Carabus granulatus, Bembidion dentellum, Pterostichus strechus a P. niger. Ze sušších stanovišť pak např. Agonum moestum nebo Bembidion unicolor.

Z měkkýšů je pro jasanové olšiny charakteristická jantarka obecná (Succinea putris) a jantarka úhledná (Oxyloma elegans). Typickým lužním druhem je také závornatka kyjovitá (Clausilia pumila). Dále se vyskytuje zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), blyštivka rýhovaná (Perpolita hammonis), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica). Částé bývají také druhy jako např. vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), páskovka keřová (Cepaea hortensis) a hlemýžď zahradní (Helix pomatia).

Z obojživelníků je v lužních lesích častá kuňka obecná (Bombina bombina), rosnička zelená (Hyla arborea) a ropucha krátkonohá (Epidalea calamita), která je vázána na inundace řek. Dále se vyskytuje skokan štíhlý (Rana dalmatina) a zelení skokani. Z plazů např. užovka obojková (Natrix natrix).

Ptačí společenstvo je charakterizováno druhy, které hnízdí v křovinách podél vodních toků. Obvykle se vyskytuje cvrčilka říční (Locustella fluviatilis) a moudivláček lužní (Remiz pendulinus), který si staví zvláštní zavěšené vakovité hnízdo z chmýří topolů a vrb. Velmi vzácně především v porostech vrb může zahnízdit i slavík tmavý (Luscinia luscinia). Dále se vyskytuje např. sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), ale i další běžné druhy.

Ze savců se zde typicky vyskytuje např. hryzec vodní (Arvicola terrestris) nebo bobr evropský (Castor fiber).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie