Biogeografie

Topol bílý (Populus alba L.)

Čeleď: Salicaceae - vrbovité

1-3 BC 4, 1-3 B~ 2

Areál: mediteránní – temperátní s kontinentální tendencí

Strom dorůstající výšky až 40 m se silným kmenem o průměru 1,5 až 2 m a košatou korunou, na suchých stanovištích pouze keř. Letorosty jsou oblé, bělošedě plstnaté, pupeny plstnaté. V olistění pozorujeme heterofylii; na rubu stříbřitě bíle plstnaté listy jsou na dlouhých výhonech (výmladky) dlanitě laločnaté, na krátkých větvičkách okrouhlé, vykrajovaně zubaté, 3–8 cm dlouhé. Květy jsou uspořádané v převislých jehnědách 4–7 cm dlouhých, samčí květy mají tyčinky s červenými prašníky, samičí zelenavé blizny. Velmi drobná ochmýřená semena, do uzrání ukrytá v tobolkách, se rozlétají na velkou vzdálenost.

Ekologie: Světlomilná dřevina, mladé rostliny snášejí obstojně slabší zastínění. Dle nároků na vláhu rozlišujeme u topolu bílého dva protikladné ekotypy, které jsou spojeny přechody. Zatímco topol bílý lužního ekotypu vyžaduje snadno přístupnou vodu v půdě, vydrží stepní a polopouštní topol v podmínkách extrémního nedostatku vláhy. Druh snáší dobře změny vodního režimu, je odolný proti dlouhotrvajícím záplavám. Také v nárocích na půdu má velké ekologické rozpětí. Nejlépe se mu ovšem daří na písčitohlinitých živných náplavech v inundační oblasti luhů, kde dosahuje největších rozměrů. Vydrží však také na vátých píscích, suchých vápnitých půdách, dokonce i na rašelinných půdách, roste dobře i na těžkých neprovzdušněných půdách. V polopouštních oblastech obsazuje i dosti slané půdy. Snáší tedy zřejmě extrémní rozpětí pH v půdním profilu. Z našich dřevin je to asi nejodolnější druh vůči zasolení. Vydrží také v oblastech s minimálními srážkami. V lužním lese postupuje dál do nitra luhu až do společenství dubu, jasanu a jilmu. V měkkém luhu vytváří společenstva s vrbou bílou a topolem černým.

Rozšíření: Areál druhu sahá od střední a východní Evropy přes Sibiř až po řeku Jenisej, zasahuje do Malé, Přední a Střední Asie až po Himálaj. U nás je složkou lužních lesů (Polabí, Poohří, Moravský a Dyjskosvratecký úval, Oderská nížina). Mimoto ho najdeme roztroušeně v naší krajině všude v nižších polohách. V Čechách pravděpodobně není původní.

Mapa převzata z: www.florabase.cz

Mapa převzata z: Úradníček & Maděra (2001).

Zdroje:

AMBROS, Z. & ŠTYKAR, J. (1999): Geobiocenologie I. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 63 s. ISBN 8071573973

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. JUN., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J. & ŠTĚPÁNEK, J. eds. (2002): Klíč ke květeně České republiky. [Key to the Flora of the Czech Republic.], Academia, Praha. 928 p. ISBN 8020008365

ÚRADNÍČEK,L. & MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek. 334 str. ISBN  8086271099

http://www.florabase.cz