Charakteristické rysy ekotopu: Typické bukové doubravy zaujímají především svahy různé sklonitosti a plošiny v pahorkatinách a nižších vrchovinách, nejčastěji v rozmezí nadmořských výšek 200 až 400 m, na slunných expozicích vystupují až nad 500 m. Těžiště rozšíření je v teplé klimatické oblasti T 2 a mírně teplé MT 11, zasahují i do oblasti MT 10, v nejteplejší oblasti T 4, tj. v panonské oblasti jižní Moravy, zaujímají svahy severních expozic.
Geologické podloží tvoří nejrozmanitější mírně kyselé až neutrální horniny nejrůznějšího geologického původu, především bohatší ruly, žuly, fylity, amfibolity, diabasy, syenity, granodiority, droby, jílovce a pískovce, velmi často s překryvy svahovin. Půdními typy jsou mezotrofní kambizemě typické a luvizemě. Jedná se o půdy středně zásobené, převážně písčitohlinité, mírně až středně skeletovité, v letním období vysýchavé. Převládající humusovou formou je moder až mulový moder.

Přírodní stav geobiocenóz: Hlavní dřevinou přirozených biocenóz je dub zimní (Quercus petraea agg.), významnou stálou příměs tvoří habr (Carpinus betulus) a buk (Fagus sylvatica), který zde roste na hranici své ekologické amplitudy. Buk se zde nikdy nestává hlavní dřevinou, obvykle tvoří jednotlivou příměs, někdy se vyznačuje spádným kuželovitým kmenem. Nepravidelně mohou být přimíšeny lípa srdčitá (Tilia cordata) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Keřové patro není souvisle vytvořeno, pouze ojediněle se vyskytují svída krvavá (Cornus sanguinea), hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), zimolez obecný (Lonicera xylosteum), líska obecná (Corylus avellana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa). V korunách dubů bývá častý ochmet evropský (Loranthus europaeus).
Ráz synusii podrostu udávají druhy trávovitého charakteru. Nejčastěji bývá dominantní lipnice hajní (Poa nemoralis), v Karpatech a v předhoří Českomoravské a Brněnské vrchoviny též ostřice chlupatá (Carex pilosa). Z dalších trávovitých druhů se často vyskytují lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), srha mnohomanželná (Dactylis polygama), strdivka nicí (Melica nutans), strdivka jednokvětá (M. uniflora), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice horská (Carex montana). Druhově pestře jsou zastoupeny mezofilní hájové byliny - zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), marulka klinopád (Clinopodium vulgare), silenka nicí (Silene nutans), hrachor černý (Lathyrus niger), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), konvalinka vonná (Convallaria majalis), jahodník truskavec (Fragaria moschata), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos) jestřábník zední (Hieracium murorurm) aj., ze vzácnějších druhů vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) aj.
Od typických doubrav (1 B 3) se tato skupina liší výskytem některých mezofytů, které nesestupují do 1. dubového stupně - např. mařinka vonná (Galium odoratum), ostřice prstnatá (Carex digitata), ostřice chlupatá (C. pilosa), bika bělavá (Luzula luzuloides), hrachor jarní (Lathyrus vernus), svízel lesní (Galium sylvaticum), violka lesní (Viola sylvatica), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera).

Pro geobiocenózy bukových doubrav jsou typické druhy brouků s vazbou na dub - např. roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík dubinový (Plagionotus detritus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), bělokaz dubový (Scolytus intricatus). motýlů je to především obaleč dubový (Tortrix viridiana), z blanokřídlých žlabatka listová (Cynips quercus-folii) a z dvoukřídlého hmyzu plodomorka dubová (Contarinia quercina). Začínají se ovšem objevovat i druhy bukových lesů vyšších poloh jako např. tesařík bukový (Cerambyx scopolii), červec bukový (Cryptococcus fagisuga) a píďalka buková (Mikiola fagi).

Ze střevlíkovitých brouků se často vyskytuje Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis a Molops piceus. Oproti dubovému vegetačnímu stupni mají tato společenstva tendenci k vyššímu počtu jedinců vzhledem k příznivějším vlhkostním podmínkám.

Z měkkýšů se může vyskytovat např. hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella) a keřovka plavá (Fruticicola fruticum), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta), sítovka suchomilná (Aegopinella minor), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), boděnka malinká (Punctum pygmaeum) a vřetenatka obecná (Alinda biplicata).

Z obojživelníků se vyskytuje např. ropucha obecná (Bufo bufo) a z plazů typicky slepýš křehký (Anguis fragilis). Z rozvolněnějších výslunných stanovišť sem mohou pronikat typické teplomilné druhy plazů - ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka podplamatá (Natrix tesselata).

Z ptáků je typická žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). V lesích bez výrazného keřového patra se vyskytuje budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix). Dále se vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea), budníček menší (Phylloscopus collybita) aj.

Ze savců zde má optimální podmínky myšice malooká (Apodemus microps), myška drobná (Micromys minutus), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie