Biogeografie

8.3 Biogeografie oceánů

Existují podstatné rozdíly mezi suchozemským a mořským prostředím, které do značné míry podmiňují jejich členění a rozmanitost. Nejvýznamnější odlišností oceánského prostředí je, že je zde nutné počítat s trojrozměrností prostoru v mnohem větší míře než u suchozemského prostředí, kde se drtivá většina života koncentruje okolo povrchové vrstvy půdy a jen minimum organismů se nachází mimo ni, zatímco v oceánu se část živočichů (např. plankton) nachází rozptýleně ve vodním sloupci ode dna až ke hladině. Významně se na utváření členitosti prostředí podílejí také faktory, jako je salinita, tlak vody, prostupnost světla vodním prostředím a další.

Z hlediska horizontálního členění oceánů se vychází především z teploty vody, takže mořské biogeografické regiony do značné míry sledují šířkové pásy (Obr. 144 a Obr. 145). R. G. Bailey používá jiné členění: na 3 hlavní skupiny otevřeného oceánu a na šelfy. Každá skupina otevřeného oceánu, se dále dělí podle salinity, převládajícího proudění (pasáty, západní proudění), monzunové cirkulace, nebo mořských proudů (oblast rovníkového protiproudu), zvlášť jsou pak vyčleněny přechodné oblasti.

Obr. 144: Biogeografické regiony oceánů. 1. arktický, 2. subarktický, 3. severní mírný, 4. severní subtropický, 5. tropický, 6. jižní subtropický, 7. jižní mírný, 8. subantarktický a 9. antarktický region. (Rass 1986; Lomolino et al. 2006).

Obr. 145: Klimatické regiony oceánů založené na průměrných měsíčních teplotách vody. A arktický, NB severní boreální, SB jižní boreální, T tropický, E ekvatoriální, NN severní notální, SN jižní notální a ANT antarktický region. (Rass 1986; Lomolino et al. 2006).

Dalším možným členěním oceánů a moří je vertikální členění. Zde je možné vodní masu podle dostupnosti světla rozdělit na dvě zóny. Fotickou zónu, která u pobřeží sahá do hloubky cca 30 m, na otevřeném oceánu pak do hloubky 100 m a více. A na afotickou zónu, kde je množství pronikajícího světla menší než 1% světla dopadajícího na hladinu (další členění viz obr. 146). Absence světla spolu s velkým tlakem tak často vede ke vzniku podivuhodných adaptací živočichů žijících v hlubinách oceánu (příkladem může být bioluminiscence u ďasa mořského (Lophius piscatorius)).

Z vertikálního členění oceánů vychází také základní rozdělení mořských organismů podle toho, kde žijí (dle habitatu) a podle toho jak se pohybují (dle mobility).

plankton - ve vodě se volně (pasivně) vznáší

nekton - organismy, které se ve vodě aktivně pohybují

bentos - organismy žijící na mořském dně

Plankton zahrnuje všechny organismy (řasy, živočichy, bakterie), které jsou unášeny mořskými proudy. Jedinec planktonu se nazývá planktont. To, že jsou organismy unášeny mořskými proudy, neznamená, že neumí vůbec plavat. Sice plavou, nicméně nepříliš dobře a provozují spíše vertikální přesuny. Plankton se dá dělit dle složení na fytoplankton (řasy, sinice), zooplankton (živočichové), bakterioplankton a virioplankton. Dle velikosti můžeme plankton dělit klasicky – nanoplankton, mikroplankton, mezoplankton, makroplankton, megaplankton.

Nekton zahrnuje všechny živočichy, schopné aktivního pohybu nezávisle na mořských proudech. Do této skupiny patří většina ryb, hlavonožců, mořských savců a plazů.

Bentosem nazýváme organismy žijící na dně nebo pod povrchem dna oceánů. Dá se dále dělit na epifaunu (na povrchu substrátu mořského dna) a infaunu (zahrabána v substrátu, písku). Další možnou formou bentosu je nektobentos, který sice umí plavat, nicméně žije na dně.

2 % dosud známých mořských druhů obývá pelagický prostor (volné moře) a 98 % žije v tzv. bentickém prostoru (na mořském dně).

Obr. 146: Členění mořských společenstev do hlavních vertikálních zón. Poznamenejme, že tyto zóny jsou primárně založeny na hloubce, přístupu světla a vztazích mezi organismy a prostředím (Lomolino et al. 2006).