ÚVOD 3 Umění a reformace – problémy studia 2 Pojmy: náboženský obraz, radikální reformace 10 ODKAZ HUSITSTVÍ 14 Husitství a obrazy 14 Utrakvistická konsolidace: Artykulové smluvení, Jan Rokycana 21 Radikální řešení: Petr Chelčický 31 JEDNOTA BRATRSKÁ 38 Náboženský obraz v teologii Jednoty 38 Sbory Jednoty bratrské 61 Patroni Jednoty a budování sborů 61 Výzdoba sborů 65 Vnitřní vybavení sborů: prameny a ikonografie 66 Obrazy v rukou Jednoty 78 Bratrský knihtisk, kancionály a bible 78 Polemiky o knihtisku: Pavel Kyrmezer, Václav Šturm, Samuel Martinius 82 Obrazové polemiky proti Jednotě: Václav Brosius 92 Obrazoborectví a Jednota bratrská 95 KALVINISTÉ 100 Názory Jeana Calvina na obrazy. Programové texty kalvinismu: Instituce křesťanského náboženství a Heidelberský katechismus a jejich české překlady 100 Teorie obrazu u českých kalvinistů: Z. Bruncvík, M. Kultrarius, J. Kaupilius 102 Zbožnost reformovaných v praxi 108 Aristokracie: rodina Smiřických 108 Komunita reformovaných v Praze. Reformovaní v Čechách 113 ORAZOBORECTVÍ V ČECHÁCH NA POČÁTKU 17. STOLETÍ 119 Plenění pražských kostelů v roce 1611 119 Reformace katedrály sv. Víta roku 1619 121 Abraham Scultet a polemiky s luterány a katolíky: Makarius z Merfelic, Kašpar Arsenius z Radbuzy, Kašpar Bechteler 123 ZÁVĚR 133 PŘÍLOHY 138 JEDNOTA BRATRSKÁ 138 Texty o obrazech 138 O příčinách oddělení (Dekrety Jednoty bratrské) 138 Příčiny odstoupení od služebností kostelních (Dekrety Jednoty bratrské) 138 Anonym, O oddělení bratří od římské církve 139 Tůma Přeloučský, Spis o původu Jednoty a o chudých lidech 139 Lukáš Pražský, O modlářství (Dekrety Jednoty bratrské) 140 Apologie nebo konfessí vydaná léta 1503 140 Odpověď bratrská na spis doktora Zoubka kanovníka 141 Matouš Konečný, O poctě Boží zevnitřní (O povinnostech křesťanských) 146 Jan Amos Komenský, Napomenutí reformátorům (Haggaeus redivivus) 150 Jan Amos Komenský, O emblémech (Obecná porada o nápravě věcí lidských, Sv. III, Kniha Pampaedia) 152 Jan Amos Komenský, O obrazech v chrámech (Obecná porada o nápravě věcí lidských, Sv. III, Kniha Panorthosia) 153 Polemiky o tiscích Jednoty 154 Polemiky Jednoty s Pavlem Kyrmezerem 154 Sylvius Uberýn, Odpověď na šest důvodův podvodných 155 Václav Šturm, Apologia 155 Samuel Martinius z Dražova, Induciae Martinianae 156 Nápisové soubory ve sborech Jednoty bratrské 156 Mladá Boleslav 156 Kralice 157 Ivančice 158 Inventáře sborů Jednoty 159 KALVINISTÉ 173 O modlách neboli obrazech Boha, Krista a svatých 173 Abraham Scultet, Krátká, avšak na mocném gruntu a základu Svatých Písem založená zpráva o modlářských obrazích 174 PRAMENY 188 EDICE PRAMENŮ 188 STARÉ TISKY 192 LITERATURA 196 ABSTRAKT 223 ÚVOD Umění a reformace – problémy studia Problematika vztahu umění a reformace mě začala zajímat na konci 90. let 20. století. Do té doby jsem se zabýval zejména studiem vlivu řádové religiozity zejména jezuitů a křižovníků s červenou hvězdou na tvorbu malíře Jana Jiřího Heinsche (1647–1712), který se stal ve druhé polovině 17. doslova výtvarným mluvčím těchto řeholí.[1] Začal stále více uvědomovat, že náboženská praxe a víra, které tak hluboce ovlivňovaly tvorbu barokních umělců, musely stejným způsobem ovlivňovat výtvarnou kulturu 15. a 16. století. Jestliže se díla barokních tvůrců stala u nás jedním z nástrojů katolické protireformace, nebylo pochyb o tom, že umění bylo stejně významným médiem i v době předbělohorské. Zvlášť přitažlivě se mi otázka vztahu umění a reformace začala jevit v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, jak složitá byla konfesní situace v českých zemích po celé období mezi husitskými válkami a Bílou horou, kdy zde vedle menšinových katolíků existovala církev utrakvistická, po polovině 15. se ustavila Jednota bratrská, ve 20. letech 16. století začalo do Čech. Později zasáhl do českých zemí další reformační proud, a to kalvinisté – reformovaní a na jižní Moravě se usadili novokřtěnci, kteří také zasáhli do výtvarné produkce. Pozoruhodná na tomto konfesijním kotli je zejména skutečnost, která se začala při bližším studiu materiálu a dobových teologických textů ukazovat, že všechny nekatolické konfese, ať byl jejich postoj k obrazům opatrný a zdrženlivý či zásadně odmítavý, se s otázkou náboženského obrazu vyrovnávaly a současně z něj zhusta činily významný nástroj své konfesní prezentace. Pohled do naší odborné literatury, která by se na do 90. let minulého století zabývala studiem vztahem výtvarné kultury a reformace v českých zemích v 16. století se ukázal být velkým zklamáním. Byly zde studie Jarmily Vackové o malířské výzdobě utrakvistických graduálů a měšťanských epitafů, ale ty se jevily jako metodicky zastaralé.[2] Významnou inspirací se stala práce Vincence Kramáře vzniklá na přelomu 30. a 40. let 20. století pojednávající o ikonoklasmu v katedrále sv. Víta, k němuž došlo v době vlády Fridricha Falckého na sklonku roku 1619.[3] Autor, nejenže předvedl ukázkovou práci s prameny, z nichž díky mimořádně kritickému postoji dokázal rekonstruovat průběh událostí, chování a motivace jeho protagonistů, ale zabýval se i postojem jednotlivých konfesí k výtvarnému umění a jejich dopadem na formování moderní evropské kultury. Kramářovu dosud nepublikovanou práci se podařilo v roce 1998 vydat a od té doby je, domnívám se, významným přínosem a inspiračním zdrojem pro studium vztahů umění a konfese na přelomu 16. a 17. století u nás. Mnohem inspirativnější se ukázal stav poznání tohoto tématu v okolních zemích, kde zejména v Polsku a v Německu existovalo nepřeberné množství analytických i syntetických studií, v Polsku soustředěných zejména na slezský materiál, v Německu na výtvarnou kulturu luteránskou.[4] Pro mne samotného bylo nesmírně důležité, že jsem se v roce 2003 mohl podílet na projektu Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa 1550–1700: Identitätsbildung und kulturelle Modernisierung in multikonfessionellen Regionen, který v GWZO vedl prof. Winfried Eberhard. Pobyt v Lipsku, možnost studia v tamních knihovnách a zejména nutnost vyrovnávat se pevně formulovaným teoretickým konceptem konfesionalizace, jehož je prof. Eberhard spolutvůrcem, bylo silným zážitkem, se kterým bych se v Čechách, kde chybí silné vůdčí osobnosti a kde je teorie stále – po odhození vulgárně marxisticko-leninské svěrací kazajky – na okraji úvah, asi těžko setkával. Zdá se, že zájem o konfesijní poměry ve výtvarné kultuře 16. století do naší historické a uměleckohistorické literatury přinesl až přelom 20. a 21. století. Rozhodně tomu napomohl obnovený zájem o církevní dějiny, namátkou připomenu záslužný seriál setkání Bohemian Reformation and Religious Practice organizovaných Davidem Holetonem a Zdeňkem Davidem BRRP,[5] studie Oty Halamy o úctě svatých v české reformaci[6] a práce historiků umění Mileny Bartlové o pohusitské deskové malbě či tvorbě tzv. Mistra Týnské kalvárie,[7] Jana Royta, který zpracoval mimo jiné souhrnou studii o utrakvistické ikonografii,[8] Ondřeje Jakubce, autora několika studií nekatolických sepulkrálních památkách,[9] Martiny Šárovcové, která systematicky zpracovává iluminované utrakvistické liturgické rukopisy[10] a snad i mé vlastní.[11] Vykročením ke zmapování celého reformačního období v Čechách a představení různých způsobů presentace jednotlivých konfesí byl konferenční sborník Public Communication in European Reformation vydaný v roce 2007.[12] O nárustu zájmu o reformační výtvarnou kulturu pak svědčí zejména právě dokončovaná rozsáhlá publikace Umění české reformace 1380–1620, která následuje stejnojmennou výstavu uspořádanou na přelomu roku 2009/2010 na Pražském hradě, která přesvědčivě předvedla bohatý materiál a neobyčejně kvalitní produkci i tam, kde ji mnozí, mající většinový sklon ztotožňovat nekatolíky s ikonoklasty, většinou nehledají.[13] Studium výtvarné reformační kultury v Čechách je ve srovnání s okolními zeměmi, zejména Německem a Polskem zřetelně opožděné, což je v prvé řadě výsledkem dlouholeté absence studia církevních dějin v jiné podobě nežli dějin politických a správních. Na umění 15. a 16. století se u nás proto dosud nahlíželo jako na svébytný fenomén existující bez vztahu k náboženskému dění. Jakoby se automaticky předpokládalo, že husitská revoluce přinesla nejen rozsáhlou sekularizaci ve věcech majetkových, ale i duchovních. Víme však, husitství a následně Jednota bratrská, luterství a kalvinismus byly hnutími usilujícími nejen o společenské reformy, ale také o reformy duchovní a svátostné i nábožensko praktické. Množství dochovaných uměleckých děl náboženského charakteru vzniklých v Čechách od dob husitské revoluce až po počátek 17. století svědčí o tom, že i v převážně nekatolických Čechách nebyl náboženský obraz ničím mimořádným. Z početných textů o obrazech vzniklých v prostředí všech konfesí, které zde působily je zřejmé, že si tehdejší duchovní a teologové jasně uvědomovali hloubku i úskalí vizuálního zážitku, který divák při styku s obrazem pociťuje. Z těchto textů, dobových zpráv i z dochovaných děl je jasně patrné, že nekatolické konfese používaly výtvarná díla k prezentaci svých postojů. Když však studujeme na dobový umělecký materiál, zjisťujeme, že nedokážeme často identifikovat jeho konfesní příslušnost. Ondřej Jakubec hovoří na tomto místě o konfesní indiferenci, nevyhraněnosti. Bylo tomu skutečně tak? Měla naprostá většina děl jen jakýsi obecně křesťanský či nadkonfesjní rozměr bez aspirací na vyjádření něčeho tak důležitého jako byla představa objednavatele o jeho konfesi, o jeho představě a volbě cesty, která povede ke spáse? Domnívám se že ne. Musíme si však připustit určité limity takovéhoto druhu výpovědi. Otevřené konfesní deklarace nebyly a nemohly být v českých zemích úplnou samozřejmostí. Musíme si totiž uvědomit, že legálními konfesemi byly až do doby vyhlášení Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě v roce 1609 jen vyznání katolické a utrakvistické. Ostatní konfese působily mimo zákon díky podpoře šlechtických patronů a slabé centrální moci a nemohly se tedy projevovat zcela otevřeně. Současný divák navíc očekává, že konfesní vyjádření se bude odehrávat výhradně ve zřetelné ikonografii díla, což ne vždy odpovídá skutečnosti. Jednak se příslušnost k jedné a naopak polemické vymezení proti konfesi opačné mohlo odehrát v rovině velmi subtilního detailu. Například užití motivu zakrvácené roušky Panny Marie stojící pod křížem bylo s uvědoměním si tradice ukazování relikvie krvavého Mariina šlojíře při předhusitských ukazováních ostatků na pražském Dobytčím trhu a v katedrále znamením "katolické" příslušnosti obrazu.[14] Podobně i archaické ikonografické typy Madon s Ježíškem užívané v pražském prostředí pohusitské doby zřetelně signalizuje záměrné odkazování na předhusitskou dobu a opět sympatie s předhusitským, tj. katolickým vyznáním.[15] Konfesní deklarace se však mohly odehrávat i v rovině pro nás těžko odečitatelné jako byla například volba architektonické formy. Pavel Vlček nedávno vyslovil hypotézu, že dvouvěžová průčelí chrámů signalizovala (s odkazem na kostel Panny Marie před Týnem) nekatolickou příslušnost chrámu.[16] Malá pozornost byla také u nás dosud věnována vztahu stylu a konfese. Není pochybností, že volba gotické formy architektury byla přihlášením se k minulosti a nabízí se úvaha, zda umělecké objednávky členů německých luteránských rodů usazených v severozápadních Čechách, směřující téměř výhradně na saské umělce, sochaře, vyjadřujících se způsobem zřetelně slohově odlišným od české produkce, je nepreferovali mimo jiné jako formu konfesijního odlišení se od českého prostředí. Nepominutelným badatelským problémem určení konfesionality díla je skutečnost, že množství předmětů se nám dodnes dochovalo v torzovitém stavu a mimo kontext, do nějž byly určeny. A na závěr ještě jedna důležitá skutečnost. Víme, že v pobělohorském období byla díla zřetelně nekatolického obsahu záměrně likvidována, a že vedle obyčejné pomsty šlo často o záměrné difamacio memoriae, zrušení paměti na nekatolickou minulost země. Nešlo jen o spontání vystoupení horlivců, ale vše bylo legitimizováno patentem místodržitele Karla z Liechtensteina z roku 1624. Podle něj Každý soused co by posměšného a proti náboženství katolickému potupného na domu svém i vnitř malováno měl, to ihned pod pokutou 30 zlatých zamazati dal. Podobně co kde na branách vytesáno neb malováno jest, ať jest vylámáno a zamazáno. Na těch pak místech boží umučení a jiná starodávní pobožná malování aby byla.^^[17] Proslulé je svržení kalicha a sochy Jiřího z Poděbrad z průčelí kostela Panny Marie před Týnem v Praze[18], zničení hrobů a ostatků představitelů husitství a utrakvismu – v Čáslavi Jana Žižky, v Praze Jana Rokycany a biskupa Augustina Sankturienského, v Kutné Hoře biskupa Filipa,[19] devastace vybavení malostranského kostelíka Jana Husa v Praze,[20] spálení oltářů s Husovými obrazy v Litoměřicích,[21] odstraňování zobrazení kalicha v Kutné Hoře, Hradci Králové, Mladé Boleslavi a Lounech.[22] Někde je doloženo nahrazování symbolu kalicha obrazy a sochami P. Marie – např. na průčelí kostela P. Marie před Týnem a v Mladé Boleslavi. Známe dokonce i programové ničení utrakvistického chrámového pokladu a použití získaného drahého kovu na výrobu nových kusů liturgického nádobí (Chrudim)[23] či jeho zabavení (Polná).[24] Dodržení těchto zásad by znamenalo zničení všech jednoznačně identifikovatelných nekatolických děl. Víme však, že mnohé nekatolické artefakty přečkaly dobu katolické reformace v upravené podobě. Například Archa novobydžovská, na jejíchž křídlech jsou zpodobeni dva utrakvističtí duchovní připomínající praxi podávání pod obojí kalichem a ciboriem, které drží v rukou, byla přemalována a postavy dvou kněží nahradily figury svatých. Je také zřejmé, že některá díla nebyla jako nekatolická vůbec identifikována, nebo naopak některé motivy, katolicky pravověrné, byly interpretovány jako nekatolické. To je případ Svědčí o tom také následující text křížovnického historika Jana Františka Beckovského. Ten vydal v roce 1707 knihu Druhý slaup Nepohnutedlnýho Základu Katolického Živobytí …, v jejíž 12. kapitole se věnoval také otázce obrazů v náboženské praxi křesťana věrného římské církvi[25]. Samozřejmě že se nevyhnul jak kritice reformačního obrazoborectví tak i některým obrazovým typům českých utrakvistů. V jeho textu shledáváme, u historika dosti překvapivě, množství nepřesností. Beckovský tvrdí, že husité … v Kostele… stavívali též Anděla s Kalichem (o čemž Eneas Sylvius svědčí, ano se to ještě v některých Kostelích nacházý) jakoby jej z nebe přinesli, aby tím Obrazem k Přijímání z Kalicha jako z Nebe přineseného a od Boha poručeného, prostý Lid přivábyti mohli, ježto Svatý Lukáš toliko dí: I ukázal se jemu Anděl z Nebe posylňuje ho, a nikdež žádné Písmo nepraví, že se Krystu Pánu Anděl s Kalichem ukázal, než Krystus sám Pán řekl: Otče, jestli možné, ať odejde ode mne Kalich tento! myniv on skrze ten Kalich Smrt svau, o němž také Učedlníkům řekl: Můžeteli Kalich píti, kterýž já piji? A neřekl, Kalich Anděla, a tak falešný a podvodný jest ten jejich Obraz. Podle Beckovského mívali husité ve svých kostelech obraz anděla s kalichem, který měl – jako bohem doporučený a andělem přinesený lákat lid k přijímání pod obojí. Beckovský se v této pasáži odvolává na Enea Silvio Piccolominiho, ale v textu jeho kroniky se zmínka o husitském obraze anděla s kalichem objevuje jen ve stati věnované smrti Jana Žižky, kde se píše: Táborští, kteří si jinak oškliví obrazy, namalovali nad městskou bránu pouze obraz Žižky a jakéhosi anděla držícího v ruce kalich…[26] Piccolomini však nemluví o andělu s kalichem v kostele, a už vůbec ne o andělu s kalichem v souvislosti s Kristovou modlitbou v Getsemanské zahradě, kterého má na mysli ve svém textu Beckovský. Domnívám se, že tento rozpor nelze vysvětlit jinak, než že Beckovský záměrně použil zkreslenou „citaci“ z Eneáše Sylvia Piccolominiho jako katolické autority znalé husitských poměrů proto, aby dodal svým slovům patřičnou váhu. V další části svého textu Beckovský ve své argumentaci proti husitům využívá posunu mezi doslovným zněním biblického textu Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly a Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich (L 22, 42–43) a jeho 1) nesprávným zněním – nikdež žádné Písmo nepraví, že se Krystu Pánu Anděl s Kalichem ukázal 2) významem pojmu kalich, který je evangelistou použit nikoliv v eucharistickém významu, ale jako starozákonní symbol osudu a smrti (myniv on skrze ten Kalich Smrt svau). Beckovský v tomto výkladu obchází také skutečnost, že vývoj ikonografického typu Krista v Getsemanské zahradě se od středověku odchyluje od doslovného znění biblického textu. V obrazovém zpracování této epizody Kristových pašijí je totiž tato scéna pojata tak, že vedle skupiny tří spících apoštolů zpodobuje k Otci modlícího se Krista, jemuž se ukazuje anděl nesoucí kalich (případně s kalichem stojícím na skále).[27] Rozhodně však není zobrazení Getseman s Kristem, andělem a kalichem husitskou obrazovou inovací a objevuje se už v předhusitské době v zaalpském umění a v 15. století i v katolickém prostředí. Z domácích příkladů uvádím např. anděla s kalichem v obraze Krista v Getsemanské zahradě na oltáři Mistra třeboňského z doby kolem roku 1380, či desku od Mistra Litoměřického oltáře malované kolem roku 1500 pro katolický kostel sv. Štěpána v Litoměřicích (zde Kristus klečí a modlí se, z nebes přilétá anděl s křížem, kalich stojí na skále nad Kristem). Zobrazení anděla s kalichem asistujícího u Kristovy modlitby dokonce nebylo používáno jen ve středověké malbě, ale objevuje se i v českém malířství 17. století – a dokonce i v obrazech, které Beckovský mohl znát – například v obraze Krista v Getsemanské zahradě v Pašijovém cyklu Karla Škréty malovaném v 70. letech 17. století pro jesuity v Praze na Malé Straně.[28] Proto je Beckovského představa, že obraz Krista v Getsemanské zahradě s andělem s kalichem je husitského původu, a že tedy falešný a podvodný jest ten jejich Obraz buď jeho omylem, nebo záměrným ignorováním skutečnosti. Beckovského kritický soud však není jen chybou či výrazem zaujetí vůči nekatolické minulosti Čech, ale také důkazem toho, jak i vzdělaní představitelé katolické protireformace nedokázali vyhodnotit konfesijní původ některých starších uměleckých děl. Kdyby byl totiž jejich nekatolický falešný a podvodný původ a smysl všem jasný, byly by z kostelů brzy po Bílé hoře odstraněny a křižovnický historik Beckovský by se nezmínil o tom, že se takové obrazy ještě v některých Kostelích nacházý. Tématem práce je Náboženský obraz v teorii a praxi Jednoty bratrské a kalvinistů v Čechách v období od poloviny 15. století až 17. století kdy po roce 1620 končí aktivity nekatolíků v Čechách samotných, ale přetrvávají v rukou pobělohorských exulantů, zejména Jana Amose Komenského až do 60. let 17. století. Tématicky se zaměřuji zejména na konfese, které se řadí k tzv. radikální reformaci, tj. na Jednotu bratrskou a reformované, kalvinisty. Shodnými znaky těchto dvou konfesí vedle důsledné kritiky katolické církve a všech lidských nálezků, které se časem nabalily na odkaz raně křesťanské církve, bylo odmítání obrazů v náboženské praxi, dále důsledný biblicismus, důraz na mravní zodpovědnost členů jednotlivých komunit a zejména příbuzné chápání eucharistie. V práci se opírám o teologické, polemické i normativní texty, které byly na téma obrazů napsány a konfrontuji je s praxí, tj. výtvarnými uměleckými díly, která vznikala v prostředí jednotlivých konfesí, případně byla pořízena jako polemický nástroj proti nim. Součástí práce je také edice základních textů bratrských, kalvinistických a vybraných katolických polemik, které byly napsány po ikonoklasmu v katedrále sv. Víta v roce 1619. Pojmy: náboženský obraz, radikální reformace Studium dějin náboženského obrazu v Čechách se neobejde bez krátkého exkurzu do historie českých zemí v období od husitství do počátku 17. století.[29] Jedním z nejvýznamnějších přínosů husitské revoluce bylo uzavření dohody mezi katolickou církví a českými husity, jimž bylo tzv. basilejskými kompaktáty mimo jiné přiznáno právo na určitá specifika, kterými se husitská a pohusitská náboženská praxe měla lišit od katolíků, aniž by však byla kteroukoli z obou stran popřena skutečnost, že husité (později kališníci či utrakvisté) jsou součastí univerzální církve. Postupem času si utrakvistická církev vytvořila vlastní organizaci a tvrdošíjmě lpěla na některých praktikách a forem zbožnosti, které katolická církev pokládala za heretické. Bylo to v prvé řadě podávání přijímání pod obojí způsobu celé křesťanské obci, včetně dětí a za druhé uctívání Jana Husa, případně Jeronýma Pražského jako světců. Přestože se utrakvisté velmi kriticky vyjadřovali zejména k různým formám katolické zbožnosti, církevní hierarchii a institucí, nevidíme dnes rozdíl mezi katolíky a utrakvisty tak hluboký jako tomu bylo dříve. Hlavním argumentem pro toto méně distinktivní chápání obou konfesí je zejména fakt, že utrakvisté se vždy považovali za součást univerzální církve, což se zejména projevovalo ve lpění na tzv. apoštolské posloupnosti svěcení kněží, kde utrakvisté požadovali aby kněz získal posvěcení od biskupa, který je přímým pokračovatelem kněžství apoštolského, jež bylo ustaveno samotným Kristem a církví udržováno. Česká společnost po skončení husitských válek sice dokázala budovat novou církev a společenské vztahy jako odkaz husitské revoluce, ale různé restaurační tlaky, snaha udržet mír v rozchvácené zemi, mravní rozklad způsobily, že určitým jednotlivcům a skupinám se poměry ve společnosti i náboženském životě jevily natolik zpronevěřilé ideálům husitství a zejména samotného Božího zákona, že se začali stahovat z veřejného života do samoty nebo se pokoušely vytvořit nové formy náboženské praxe. Příkladem osamoceného myslitele je samozřejmě Petr Chelčický, skupinou pokoušející se o naplnění opuštěných či nedotažených ideálů pak Jednota bratrská. K její historii se ještě podrobněji vrátím, zde jen připomenu, že po určité době váhání a hledání, dokonce podporovaného Janem Rokycanou, hlavou utrakvistické církve, došlo v roce 1467 k jejímu úplnému odtržení od většinové církve. Stalo se tak volbou a vlastním svěcením kněží, ve víře, že příslušnost k duchovnímu stavu je posvěcována bez lidského zprostředkování samotným Kristem. Jednota bratrská se tak stala třetí církevní denominací v českých zemích, ve srovnání s katolíky a utrakvisty však skupinou minoritní. , ale přes všechno pronásledování nepřetržitě fungující. Od doby svého vzniku stála mimo zákon a v některých obdobích byla silně pronásledována, přesto si však dokázala uchovat životaschopnost a kontinuitu. Stalo se tak díky mimořádné houževnatosti jejích členů i slabé panovnické moci a ochraně, kterou ji na svých panstvích poskytovali sympatizující aristokratičtí patroni. Na konci druhé dekády 16. století začíná do českých zemí silně zasahovat vliv luterství, které se brzy prosadilo v souvislém pásu pohraničních oblastí severozápadních Čech a v některých lokalitách vnitrozemí. Podobně jako bratři byli i luteráni nelegální konfesí a působili opět hlavně díky ochraně patronů či pod formální příslušností pod správu dolní konzistoře a nevytvořili tedy samostatné struktury církevní správy. Luterství začalo ovlivňovat obě domácí konfese, utrakvisty i bratry, ale nedokázalo se plošně prosadit. Dodnes otevřenou otázkou diskutovanou historiky je teze Ferdinanda Hrejsy o rozštěpení utrakvistů na konzervativní staroutrakvisty, mající velmi blízko ke katolíkům a luteranizované novoutrakvisty. Stejně otevřeným je i spor o to, zda se utrakvisté stali v 16. století teologicky sterilními, či byli až do počátku 17. století myšlenkově invenční skupinou. Roztříštěnost nekatolických církví v českých zemích postupně začala jednotlivé denominace nutit k církevnímu sjednocení, které by jednak legalizovalo jejich existenci a současně jim vylepšilo postavení vůči panovníkovi i katolické církvi výrazně se aktivizující po znovuobsazení arcibiskupského stolce v Praze, po příchodu nových církevních řádů, zejména jezuitů, později např. kapucínů a výrazně pak po Tridentském koncilu. První pokus nebyl dotažen, když na sněmu konaném za účasti císaře Maxmiliána II. v roce 1575 sestavili představitelé nekatolických církví tzv. Českou konfesi, sice zastřešující jednotlivé denominace, ale současně jim ponechávající volnost v řešení věroučných otázek, liturgické praxe i církevní organizace. Českou konfesi sněm sice přijal, ale Maxmilián II. její pravoplatnost uznal jen ústně. Panovnickou a katolickou stranou tedy nebyla Česká konfese uznávána, přesto však přinesla výrazné oživení činnosti bratrských sborů a luteránských komunit. Ke konci 16. století se v našich zemích začal prosazovat vliv reformovaných – kalvinistů. Došlo k tomu zejména v prostředí Jednoty bratrské, poté co se na části německých universit, které byly tradičním cílem bratrských studentů prosadila luterská ortodoxie a poměry v nich byly pro bratry nepřijatelné. Blízkost učení Jednoty a reformovaných pak logicky vedla k tomu, že bratrští studenti, budoucí kněží i laikové začali navštěvovat kalvínské university v Ambergu a Basileji. Kalvínství se však ve velké míře neprosadilo tak výrazně jako luterství a jeho otevřené, mnohem skromnější projevy lze sledovat až ve druhé dekádě 17. století. Vláda kalvinisty Fridricha Falckého českým králem trvala pak příliš krátce, než aby situaci v zemi nějak zásadně ovlivnila. Stupňující se napětí mezi katolíky a nekatolíky, které sice v Čechách nedošlo k otevřenému konfliktu jako byla např. Bartolomějská noc ve Francii, vedly k tomu, že náboženský problém se stal hlavmím tématem domácí politiky. Nekatolíkům se podařilo využít oslabení císaře Rudolfa II. při jeho sporu s bratrem Matyášem a vymoci si vydání dokumentu povolujícího neomezené působení všech nekatolických konfesí, tzv. Majestátu o náboženské svobodě. Ten však od roku 1609 platil jen krátkou dobu, po porážce stavovského povstání byl zrušen. Po roce 1620 byla postupně omezována aktivita nekatolíků, bratští a později i luterští kněží byli vypovězeni, podávání pod obojí bylo zakázáno a nová zemská ústava, tzv. Obnovené zřízení zemské, povolilo v Čechách vyznávání jediné, katolické víry. V Čechách tedy v době od konce husitských válek působilo (nepočítáme-li novokřtěnce usazené však jen v několika centrech na jižní Moravě) celkem pět křesťanských konfesí – katolíci, utrakvisté, luteráni, bratři a kalvinisté, přičemž Jednotu a kalvinisty – reformované považujeme za církve náležející k radikální reformaci. Tento nástin církevních poměrů v českých zemích v období od ukončení husitských válek až po porážku českého stavovského povstání je pro téma této práce, sledování výtvarné kultury v prostředí nekatolických, zvláště pak radikálně orientovaných denominací, důležitý z těchto důvodů. Nekatolíci, vyjma utrakvistů, až do vydání Majestátu o náboženské svobodě v roce 1609, fungovali mimo zákon, sice pod ochranou nejrůznějších patronů, ale bez možnosti se otevřeně projevovat a budovat církevní organizaci. Nicméně náboženská struktura byla velmi pestrá a díky tomu, že žádná z konfesních skupin nedisponovala takovou silou aby se prosadila na úkor druhých, žili zde příslušníci jednotlivých denominací ve stavu, který sice neměl s moderním ekumenismem nic společného, ale v praxi se vyznačoval vysokou tolerancí, byť příznačně označenou přívlastkem vynucenou. Z dochovaných památek a četných textů, normativních, teologických a polemických je zřejmé, že všechny strany si uvědomovaly mimořádnou sílu působení výtvarného díla na lidskou mysl v náboženské propagandě a praxi, representaci všeho druhu i ve výukových procesech, a to v pozitivním i negativním smyslu. Této skutečnosti vděčíme za to, že zde v průběhu celého sledovaného období vznikla řada textů věnovaných otázce náboženských obrazů, tj. takových, které se jakkoli, tématem, používáním či kultem dotýkaly otázek víry a náboženské praxe. Vzhledem k tomu, že téma práce je věnováno radikální reformaci, je přirozené, že se zde setkáváme výhradně s texty zaujímajícími k obrazům negativní postoj a kategoricky se staví proti jejich používání v náboženském životě. Pro bratrské i kalvinistické teology je náboženský obraz modlou, falešným, nedokonalým, nepravdivým zpodobením Boha, Panny Marie či svatých, který člověka vede k jednomu z nejtěžších hříchů – modloslužbě, jíž se člověk dopouští tím, že na obraz přenáší úctu a víru náležející Bohu, případně se mylně domnívá, že jej posvěcuje prostřednictvím liturgických úkonů. Obrazy jako lidské výtvory nejsou schopny činit zázraky a jako nedokonalé nápodoby Boží nejsou schopny podat o něm jakékoli svědectví. Někteří autoři dovozují, že obrazy mají být proto zničeny. Je tedy zřejmé, že tito teologové odmítali chápaní obrazu v intencích středověkého myšlení, jak je přijali a šířili katoličtí autoři Tridentina, kteří hájili legitimitu posvátnosti obrazů poukazem na to, že toto sacrum obrazy získávají tím, že byly vytvořeny samotným Bohem (Veraikon), že byly namalovány podle Kristovy tváře, případně jsou posvěceny zázraky, dotykem s jinými zázračnými předměty, relikviemi, místem, kde jsou uchovávány, církví, vírou která se do nich vkládá a úctou, která se jim prokazuje.[30] Představitelé radikální reformace se důsledně drží starozákonního zákazu Neučiníš sobě obrazu ani rytiny a nebudeš se jim klanět a odmítají argument obhájců obrazů, že příchodem Krista v lidské podobě na zem toto přikázání přestává platit. Odmítají také názor, že by zpodobení Boha mohlo jakýmkoli způsobem napomoci k jeho poznání. ODKAZ HUSITSTVÍ Husitství a obrazy Otázka vztahu předhusitských reformátorů, husitů samotných i jejich odpůrců k výtvarnému umění a obrazům představuje téma velmi rozsáhlé a pojednané dnes v množství dílčích studií i souhrnných, spíše však stručnějších přehledech, vyčerpávající monografie dosud chybí. Dodnes nepominutelnými zůstávají práce vzniklé již v první polovině 20. století z pera historicky a zejména kulturně historicky zaměřených badatelů.[31] Zájem poválečné literatury se obrátil na několik základních témat: na názory Jana Husa, jeho předchůdců a současníků na obrazy,[32] na husitský ikonoklasmus [33] a k některým konkrétním dílům či okruhům materiálu, zejména iluminovaným rukopisům. Zde badatelský zájem tradičně kulminuje u Jenského kodexu, který se nedávno dočkal podrobné monografie a moderní faksimile.[34] Důležitým tématem studia je ikonografie Jana Husa, případně dalších symbolů husitství, zejména kalicha.[35] Husitství a jeho vztah k umění není jen tématem české historiografie, ale zabývají jím také zahraniční badatelé.[36] Teprve v nedávné době se vědecký zájem rozšiřuje i na utrakvistické umění 15. století.[37] Přestože cílem této práce není zpracování problematiky obrazů v době husitské, nelze se však tomuto tématu úplně vyhnout. Náš zájem je sice soustředěn na dobu mladší, ale mnozí autoři pohusitské doby na své předchůdce přímo navazovali, nebo se vůči jejich názorům vědomě či nevědomě kriticky vymezovali. Pokusím se proto podat stručný přehled názorů nejdůležitějších myslitelů předhusitské a husitské doby, kteří se k problematice obrazů vyjadřovali a z nich se zaměřím zejména na Matěje z Janova, Jakoubka ze Stříbra a Mikuláše z Drážďan kteří, domnívám se, měli na své mladší pokračovatele nejsilnější vliv. Milena Bartlová před časem poznamenala, že vztah husitů k výtvarnému umění zdaleka nebyl jednoznačný, ale vícevrstevný. Názory husitů na obrazy se formovaly zjednodušeně řečeno ve třech základních okruzích. První z nich představovali církevní reformátoři, kteří zaujímají vůči obrazům rozporné postoje. Na jedné straně druhé kritizovali přílišný artificialismus uměleckých děl, jejich nesrozumitelná a profánní témata a některé projevy lidové zbožnosti, na druhé straně uznávali nábožensko-didaktickou úlohu obrazu (obraz jako scriptura laicorum). Takto vystupoval především Jan Hus a mistři pražské university Stanislav ze Znojma, Křišťan z Prachatic a Štěpán z Pálče. J. Hus, blízký ve svých názorech sv. Bernardovi z Clairvaux, ve shodě se sv. Řehořem oceňoval didaktickou úlohu obrazů v chrámech pro ty věřící, kteří neumí číst, ale projevoval obavy z jejich estetické a výrazové stránky, byť se stavěl proti ničení uměleckých děl. Napadal profánní obrazy z dějin trojské války, kritizoval motivy známé z rukopisů Václava IV. (diví mužové, lazebnice), témata inspirovaná dílem básníka Neindharta von Reuenthal. Odmítal také obrazy madon a světic malovaných s krásnými obličeji v dráždivých postojích, které mají podle něj erotický podtext a vzbuzují mužskou žádostivost. Hus tedy projevoval vůči obrazům jednak značnou vstřícnost a současně se ukázal jako velmi vnímavý pozorovatel všímající jak děl nejrůznějších žánrů, jejich provedení a současně si dobře uvědomující sílu vizuálního vjemu na lidskou psychiku. Druhou skupinu představují radikálové vycházející ve svých postojích ze starozákonního zákazu zobrazování Boha (Exodus 20,4) a uctívání jeho obrazů a požadují odstranění všech zobrazení Boha, Panny Marie a svatých z chrámů. Byli to Václav Koranda, Jan Želivský, Jakub Matějův z Kaplice, Jeroným Pražský a táborští chiliasté. Podrobnější zdůvodnění obrazové ikonofobie obsahují pak spisy Matěje z Janova, Jakoubka ze Stříbra a Mikuláše z Drážďan. Třetím činitelem vstupujícím v době husitské do dění kolem obrazů byli aktivní obrazoborci, zástupy lidu či plenící vojska zdůvodňující své činy sice ideologicky, ale motivovaní na první pohled zejména zájmem o kořist. Ale i jejich počiny mohou mít hlubší příčiny. V poslední době dospěl výzkum ikonoklasmu k poznání, že odpor vůči obrazům není v evropském kulturním kontextu až na několik výjimek namířen proti obrazivosti jako takové, ale je vyjádřením odporu vůči luxusu a bohatství spojených s náboženstvím. Ikonofobie pramení také z pochybností o pravdivosti obrazů a ze snahy zabránit uctívání nepravdivých obrazů, které nevyjadřují pravý obraz posvátného, a které svádí prostý a nevzdělaný lid k modlářství. Otázka pravdivosti má v reformním hnutí obecnější charakter, jak v souvislostech realistické filosofie, tak ve vztahu k novému, verističtějšímu výtvarnému stylu. Ikonoklasmus je současně plodem strachu z magického působení obrazů a současně snahou realizovat v životní praxi eschatologické starozákonní texty, v nichž je ničení obrazů výrazem očisty stejně jako bylo pro Judu a jeho bratry vyčištění a obnovení znesvěceného chrámu na hoře Sion (1. Makabej. 4,36–59). Takto lze například chápat i události po dobytí hradu Rábí v roce 1420, po němž následovala rituální očista: ...dobyli přepevného hradu Rábí, v kterém bylo pro bezpečnost od duchovních i světských ze sousedství uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno – toliko s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní – vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili... .[38] Otázkou samozřejmě zůstává, jak se propojovaly cesty vedoucí od latinsky psaných teologických traktátů vzdělanců k plenícím zástupům, ale zdá se, že nejpravděpodobnějším kanálem kudy se ideologická zdůvodnění obrazoborectví šířila, byly homilie městských kazatelů či polních kněží. Vzpomeňme např. zprávu Vavřince z Březové o vyplenění katedrály sv. Víta, kde Pražané spálili na návod kněze Jana [Želivského] s rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné... nebo Vavřincovo líčení táborských kněží, kteří v každodenních svých kázáních k lidu velmi tvrdě útočili proti všelikému vypodobňování a zobrazování jak ukřižovaného Krista, tak svatých, aby je jako němé a hluché modly vyhazovali z kostelů a rozbíjeli nebo žárem ohně ničili, protože je psáno v Exodu 20,2–4:..Neučiníš sobě rytiny... Proto nejen táboři, ale s nimi i přemnozí Pražané obrazy všech kostelů... rozbíjeli, rozsekávali a pálili.[39] Myslitelem, který se již na konci 80. a počátku 90. let 14. století otázkou obrazů hluboce zabýval, a jehož názory ovlivnily jak husitské, tak i mladší autory byl Matěj z Janova ( 1393). Bývá většinou řazen k radikálům, ale jeho postoje zdaleka nebyly tak jednoznačné. Víme, že se ze svých postojů zodpovídal v roce 1389 synodě.[40] Musel zde odvolat pět článků ze svých kázání a dva z nich se týkaly obrazů. Zřekl se tvrzení, že by obrazy Krista a svatých byly podnětem pro modloslužbu a že by proto měly být zničeny a naopak se přihlásil k tomu, že obrazy mají být uctívány k poctě zobrazených božských osob, má se před nimi poklekat a věřit, že zázraky, které se dějí jejich prostřednictvím jsou dílem Božím. Musel se dále zříct výtky adresované arcibiskupovi, že je nesprávné udělovat odpustky těm, kteří uctívají obraz Panny Marie. Nejdůležitějším dílem Matěje z Janova jsou jeho Regule Veteris et Novi Testamenti, konkrétně 6. distinkce páté knihy nazvaná O kostelních obrazech a sochách, která představuje vedle teoretického přínosu také hlubokou psychologickou sondu zcela konkrétně a velmi plasticky ukazující tehdejší život a s ním spojený kult obrazů.[41] Matěj nám představuje lid konce 14. století, který nemající ducha Ježíšova, vyznává, že tyto sochy mají jakousi posvátnou podstatu a prokazuje jim božskou úctu klekáním, obětováním svící a jinými takovýmito způsoby: když lidé přijdou do kostela, běží napřed a především k nim, a nechovají žádný nebo skoro žádný respekt k tělu Kristovu, které je přítomno na tomtéž místě. Matějův prostý křesťan není sto pochopit neviditelného Boha tajemně proměňujícího chléb a víno ve vlastní tělo a krev a proto svou víru obrací v obrazy a sochy, které jsou viditelné a díky tomu, že mají lidskou tvář, také srozumitelné a člověku, který se k nim s vírou obrací také důvěrně blízké. Pomýlení křesťanů způsobují démoni a ďábel, kteří mají mocnou sílu ohlupovat a obluzovat lidi což činí skrze zázraky, které se dějí prostřednictvím obrazů, jež lidé připisují Bohu. Podle Matěje lidé přiznávají světcům a obrazům mnoho věcí, které jsou vlastní pouze Bohu, ale to vede k jejich zkáze. Židy a pohany by bylo možno omluvit, ale křesťany, kteří mají účast na Duchu svatém omluvit nelze. Svatí a obrazy mohou být uctíváni, ale proviněním je jejich zneužívání s jakým se hojně setkáváme u nevzdělaných lidí a u lakomých duchovních. Matěj z Janova opakovaně varoval před nebezpečím uctívání obrazů: Pošetilost, spjatá s lidským srdcem již od dětství má totiž tu zvláštnost, že si lidé málo cení boží cti a božské moci a že ji člověk snadno vkládá do stvořených věcí, jež vidí, protože si neumí a nemůže představit Boha, jejž nevidí a nikdy neviděl... – díky tomu má ďábel snadnou cestu ke svádění lidí. Matěj je běžně považován za ikonoklastu, ale při pozorném čtení jeho textu, zjistíme, že jeho argumentace stále kolísá mezi opakovaným zdůrazňováním nepřípustnosti obrazů v chrámech, kde odvádějí pozornost věřících od úcty k samotnému Bohu a na druhé straně hledáním míry a způsobu jejich přijatelnosti. Proto píše: obrazy jsou Písmem laiků, památkou věcí minulých, poučením nevzdělaných a povzbuzením zbožnosti, a proto v chrámech v rozumné míře být mohou a mají být náležitě uctívány. Pokud však některý obraz začne být kvůli smyšleným novotám více ctěn než tělo a krev Páně, má být z chrámu odstraněn a uložen na neveřejném místě neboť je pro lid kamenem úrazu. Stejně tak je třeba být opatrný vůči zázrakům, které se údajně dějí prostřednictvím obrazů, protože ty, které nejsou církví řádně prozkoumány, mohou být dílem ďáblovým. Z mylného používání obrazů v chrámech obviňuje ty kněze, kteří si tím v domě Páně lačně kupují hojnou účast a přízeň lidu, ale činí tak proti Božímu zákonu. Důležitá je pasáž o roli církve a o pravdivosti obrazů: i když Kristova církev připouští dřevěné, kamenné a podobné obrazy a sochy a dovoluje uctívat je jako jakési znaky svatých věcí (ne ovšem jako znaky blízké, nýbrž vzdálené, nikoli přesné, nýbrž nepřesné, nikoli ustanovené nebo posvěcené, jako svátosti a jiné věci křesťanského náboženství, požehnané Božím slovem, nýbrž vešlé v užívání, poté co byly nalezeny a rozmohly se jaksi lidskou přirozeností, zčásti podle zdání lidí a ze zbožnosti), přece církev Ježíše Krista v žádném případě nikdy nepřikázala ani nenaváděla k tomu, aby se učilo a šířilo ctění těchto soch nebo klanění se jim, ať už chápeme ‛klanění’ jakkoli. Obrazy tedy nemohou být podobné Kristu, neboť malíř, který stejně jako lidé klanící se obrazům Krista nikdy neviděl, je vytváří jen díky vlastní představivosti a ze svého dobrého zdání. Každá rostlina je tedy Bohu mnohem podobnější Kristu, nežli je ten nejkrásnější obraz nebo socha v chrámu. Socha je jen dřevo a kámen, znak Krista značně vzdálený, nepřesný a neshodný. Zde Matěj vystupuje i jako odpůrce artificialismu, protože umělecky vytvořená nádhera dřeva a kamene, zář zlata a stříbra a barvou i tvarem výstižná podobnost s věcmi, jež tato zobrazení představují nebo mají představovat slouží jen k tomu, aby odváděly mysl nevzdělanců od správného hodnocení věcí. Tito lidé jsou sváděni k modloslužbě, proti níž bojuje a varuje Písmo zejména v přikázáních Božích. Ta by se měla dodržovat všechna a ne jen devět z nich. Tady Matěj plně předjímá argumentaci několika generací svých následovníků, kteří argumentovali proti obhájcům obrazů, kteří tvrdili, že příchodem Krista na svět v lidské podobě zákaz zobrazování Boha pozbyl platnosti. Svoje úvahy o přikázáních však končí kompromisem. S odvoláním na sv. Řehoře píše, že obrazy je možno vytvářet, poučovat se z nich, ale nelze se jim klanět. Do jeho argumentace v tomto místě jakoby náhle vstoupila historická aktualita: když píše o vzniku úcty k obrazu, uvádí, že se tak stane po třiceti letech jeho existence, kdy se mu začne připisovat zázračná moc, a kolem dokola jsou ve velkém množství zavěšovány doklady a památníky takových úkazů a zázraků. Třicetiletá lhůta nemusela být zvolena náhodně, odpovídá totiž časovému intervalu, který přibližně uplynul mezi vznikem Matějova textu na počátku 90. let a počátkem běžnějšího užívání deskových obrazů v Čechách v 50. letech 14. století. V závěru textu Matěj dochází k následujícímu verdiktu: obrazy a sochy je možno vlastnit a pokud se jim neprokazuje úcta nedochází k porušení biblického zákazu. V této myšlence se nápadně blíží praxi Jednoty bratrské, která poté, co zavrhla uctívání posvátného obrazu, připustila jeho používání v desakralizované podobě. Dokonce jmenuje konkrétní díla, která jsou, jako obrazy, jejichž autenticitu církev prověřila, hodny úcty. Jsou to dva Veraikony, jeden chovaný v Římě a druhý v Lucce, prvý s Kristovou tváří s laskavým výraze, druhý s tváří hrozivou. Tyto obrazy měl na světě zanechat sám Kristus, aby lidé po jeho nanebevstoupení měli možnost pro poučení nahlédnout na jeho tvář, respektive dvě její podoby. Laskavý Kristus se představil již při jeho narození a pozemském působení, kdežto hrozivou tvář bude mít Kristus soudce na konci světa. Přípustný je i svatolukášský obraz Madony, který je Kristovým darem církvi, která po Mariině nanebevzetí nemá možnost nahlédnout do její tváře. Tento obraz je pokud možno Marii podobný a je zprostředkován spolehlivou osobou a je hoden úcty, ale jen takové, jaká patří obrazu, prostého veškerého ducha i moci. Mikuláš z Drážďan je autorem spisu De ymaginibus, jehož vznik bývá kladen do roku 1415. Autor používá množství citátů z Bible, církevních otců a také z Matěje z Janova a s odvoláním na příklady dějů Starého zákona, kde je líčeno zničení model – Mojžíš rozbíjející býčka, Ezechiáš hada – vyzve k jejich následování. Ostře se vyjadřuje proti malířům, sochařům a litcům, kteří vytvářejí modly a tvrdí, že malují postavy svatých. Lžou – jejich obrazy zpodobňují milostnice a nevěstky nebo je samotné. Tvrzení umělců, že jejich díla jsou určena k poučení je lživé, neboť zobrazují svaté osoby falešným, lživým a nepravdivým způsobem. Ve své radikálnosti jde mnohem dál než Matěj z Janova, který souhlasil s přiměřeným uctíváním Veroniky a svatolukášského obrazu Madony, což Mikuláš odmítl neboť vznik ani jednoho z těchto obrazů není potvrzen textem Bible. Zázraky, které se údajně dějí skrze obrazy odmítl, podobně jako Matěj z Janova, jako dílo ďábla. Podobně jako někteří bratrští autoři i sám Calvin zavrhl argument obhájců obrazů, podle nějž je Kristovo vtělení v lidské podobě důkazem legitimity obrazů. Mikuláš použil neobvyklé zdůvodnění – v lidské podobě se Bůh zjevil již ve Starém zákoně a přesto zákaz zobrazování stále platil. U Mikuláše není místo ke kompromisu, ale vše směřuje k závěru, jímž je výzva k odstranění model. K myšlenkovému odkazu Matěje z Janova se hlásil i Jakoubek ze Stříbra († 1429, teolog, univerzitní mistr, kazatel, přítel Jana Husa a jeden z prvních iniciátorů podávání pod obojí. Otázce obrazů se věnoval v několika svých spisech. Prvním z nich tzv. Evangelijní postila pocházející u roku 1413. V ní autor žádá, aby obrazy v kostelích nebyly uctívány a pokud se tak děje, mají být zničeny. Toto doporučení se odvolává na příklad krále Ezechiáše, který rozbil měděného hada pořízeného Mojžíšem, proto, že jej Židé začali uctívat (2Kr. 18,4). Uvádí jeden pozoruhodný detail, zmíněný také Matějem z Janova, o obrazech uctívaných jako zázračné, u kterých byly zavěšovány různé milodary (ex vota), tzv. tatrmánci. Pravděpodobně šlo o praxi velmi rozšířenou a proto reformisty napadanou. Kritiku obrazů obsahuje také o dva roky mladší Epistula de censu fumalium, de cultu imaginum et censibus quibus donata est ecclesia. Obrazy jsou zde podány jako lidské nálezky, které je třeba z chrámů odstranit. Jakoubek tvrdí, že dříve byly známy obrazy, které měly prostého člověka pobádat k úvahám o životě svatých a utrpení Ježíše Krista. Těchto obrazů však nebylo mnoho, ale působěním satana se rozšířilo jejich uctívání takovou měrou, že dnes jich je příliš mnoho, jsou nákladně zdobeny a jejich krása odvádí věřící od úcty k eucharistii, v níž je Kristus přítomen pravdivě a skutečně. Lidé klanící se obrazům porušují první přikázání a dopouštějí se modloslužby protože úcta náleží jen Ježíši Kristu. Obrazy, které člověka rozptylují a odvádějí jeho pozornost, k nimž se člověk uchyluje protože jejich hmotná a smyslová podoba je jim bližší než neviditelný Bůh, mají být jako neužitečné, škodlivé a Bohem neustanovené lidské nálezky odstraněny. Jakoubek kritizuje špatné kněze, kteří vedeni Antikristem ponoukají lid k uctívání obrazů. Obrazy jsou veskrze lidským výtvorem a jako důkaz proti jejich údajnému nadpřirozenému původu uvádí historii o původu obrazů v Ninive, kde syn dal zhotovit sochu zemřelého otce, skrze níž se přičiněním ďábla začaly dít zázraky a lidé ji začali uctívat. Toto líčení opírající se o Knihy moudrosti používali ke zdůraznění svých tvrzení o lidském původu obrazů bratrší autoři. Nejdůležitějším dílem Jakoubka ze Stříbra věnovaným otázce obrazů je tzv. Týnské kázání z roku 1417. Kristína Sedláčková ve své nedávno publikované vynikající práci o předhusitských traktátech o obrazech doložila, že nejde o kázání, ale o učenou universitní kvestii, která má odpovědět na otázku Zdali podle evangelického zákona věrný lid Kristův je nucen, majíc nějaký obraz ve svých chrámech, ho ctít, klanět se mu nebo ho nějakým jiným způsobem uctívat.[42] Jakoubek k odpovědi na otázku postupuje velmi systematicky. Nejprve si vymezí základní pojmy: obraz a úcta. Jednotlivé formy obrazu řadí hierarchicky, na vrcholu jsou obrazy neviditelné, nejvyšším je samotný Kristus, nespatřitelný a nestvořený, sedící po pravici Boha Otce, stvořený je anděl a svatý člověk (podle duše). Viditelný obraz je smyslový svět a člověk (podle těla) a pravým obrazem Krista je člověk. Jiná kategorie smyslových obrazů jsou obrazy řemeslné – starozákonní obřady, eucharistie a evangelium a nejnižší forma řemeslných obrazů jsou pak obrazy vytvořené lidskou rukou. Stalo se tak sice z boží vůle, ale v Písmu není nic psáno o tom, že by se měly používat při bohoslužbách. Poté, co Jakoubek definoval obraz, definuje druhy úcty. Rozeznává latrii příslušící pouze Bohu, dulii, která náleží bezúhonným stvořením, andělům a člověku, a hyperdulii, kterou máme uctívat Kristovo lidství. Vnitřně a vnějškově se tedy smí projevovat úcta pouze Bohu. Poté, co definoval pojmy, vrací se Jakoubek k zodpovězení otázky položené na začátku, tak, že určuje jaká úcta přísluší jednotlivým formám obrazu. Nejvyšší, nestvořený obraz je sám Ježíš Kristus a ten má být ctěn a uctíván. Lidé na světě však nemohou Krista pobývajícího na nebesích vnímat bezprostředně, a proto jej uctívají ve všem stvoření, v člověku a v eucharistii. Jakoubek však zařadil eucharistii do řemeslných, umělých obrazů, které odvádějí pozornost věřících od Krista, což však v tomto případě neplatí, protože svátost ustavená z Kristovy moci má mnohem větší účinnost k povzbuzení lidu, aby uctíval Krista, než řemeslný obraz z moci a díla malíře. Člověk však má sklony obracet se ke smyslově uchopitelným věcem, tedy obrazům, které jako potenciálně nebezpečné mají být odstraněny. Druhým nejvyšším obrazem je člověk, který má být k uctívání Krista přiveden příkladným životem křesťanů, kteří jsou vnitřním i vnějším napodobením Krista. Naopak uctívání řemeslných obrazů je zbytečné a bez ducha. Křesťané nemají mít tedy v chrámech žádné obrazy. Písmo svaté se o tom nezmiňuje a církevní tradice, která uctívání obrazů naopak toleruje se mýlí v mnoha věcech a nemůže být tedy argumentem pro jejich uctívání, je to pouhý zvyk a tradice. Matěj z Janova, Mikuláš z Drážďan a Jakoubek ze Stříbra vytvořili základ argumentace, kterou v mnohém přebírali jejich mladší pokračovatelé. Při různé míře radikality vyslovili své varování před nebezpečnými účinky obrazů. Shodným byla pro ně přestava, že obrazy jsou lidskými nálezky, které člověka odvádějí od poznání pravého Boha, které umožňuje eucharistie. Jako nepravdivé obrazy Boha svádějí tedy člověka k modloslužbě a proto by měly být, a v tom se jednotliví autoři liší, omezeny, odstraněny na neveřejná místa či úplně zničeny. Utrakvistická konsolidace: Artykulové smluvení, Jan Rokycana Když se v srpnu roku 1436 se do Prahy po šestnácti letech vrátil Zikmund Lucemburský a spolu s ním dorazili biskup legáti basilejského koncilu v čele s biskupem Filibertem, začalo horečné období kdy se panovník snažil o uchopení vlády a upevnění panovnické moci a kdy se také jednalo o uspořádání náboženského života v zemi.[43] Zikmund přijal hold představitelů pražských měst, jmenoval nové konšely a své věrné si zavazoval připsáními majetku často dříve náležejícího různým církevním institucím. Náročná byla jednání o církevních otázkách, kde měly utrakvistická a katolická strana rozdílné názory na spasitelnost kalicha, dětské přijímání, transsubstanciaci a také na posvátné obrazy. Jan Rokycana, administrátor pražského duchovenstva a v říjnu 1435 zvolený arcibiskup, se v říjnu roku 1436 bránil výtce legátů, že v kostele nejsou krucifixy a obrazy svatých, slovy naznačujícími určitý odstup od problematiky obrazů Vy nemluvíte než o těchto věcech lehčejších, však o důležitější bylo by se starati.^^[44] Otázka náboženských obrazů se však přesto dostala na pořad jednání: 27. listopadu 1436 vydali koncilní legáti list, v němž vyjmenovávali odchylky od kostelních řádů, které měly být napraveny. Požadovali: Za prvé, že se církevní svátosti budou vysluhovat podle obřadu obecné církve. Že se podle znění kompaktát bude přijímajícím vždy říkat, aby věřili, že (není) pod způsobou chleba pouze tělo a pod způsobou vína pouze krev, ale že celý neporušený Kristus je pod kteroukoliv způsobou. Že se kněží budou modlit hodinky podle nařízení diecéze. Že se bude spásonosně vykonávat ctihodné znamení kříže našeho Pána při všech (příležitostech), a to podle zvyku křesťanské církve. Že v kostelech budou ctihodné obrazy našeho Spasitele, Rodičky Boží stejně jako dalších světců a světic. Že při vstupních dveřích do kostela bude umístěna svěcená voda, jíž se budou moct vstupující pokropit, a to podle správných nařízení svatých otců a obřadu obecné církve, dále že se budou konat kropení o nedělích, při pohřbech a dalších obvyklých příležitostech. Že se mše bude sloužit výhradně na oltáři vysvěceném podle obřadu obecné církve. Že se mše budou zpívat a číst celé latinsky podle římského řádu a podle nařízení pražského kostela. A zpívat se bude „Věřím v Boha“, preface a Otčenáš, a to v celku a bez dodatků, protože se podle dekretů svatých otců smí zpívat při bohoslužbě výhradně kolekty [=modlitby před prvním čtením z Písma], prose [=tropy?], zpěvy a hymny uznané církví, a nikdo nesmí svévolně nic přidávat, ubírat ani měnit. Že se bude dávat polibek míru po „Agnus Dei“. Že se budou na svátek Očištění posvěcovat svíčky. Že se bude, jak je zvykem, posvěcovat popel na konci půstu a bude se klást na hlavy. Že se budou spolu se svěcením pramenů světit i ratolesti a paškální svíce Že se (do úřadu) budou kanonicky ustavovat řádní kněží, a dále že se bude zaslouženě a čestně usilovat o to, aby laici měli řádné, kanonicky ustavené kněze. Že se v kostelích nebude bránit poutím a odpustkům. Že se budou s úctou a poslušností, skutečně a účinně dodržovat sliby (učiněné) svaté matce církvi, svatému obecnému koncilu basilejskému, jenž ji reprezentuje, a papeži. Že při svatém přijímání po slovech posvěcení je pod způsobou chleba a vína skutečně celý Kristus a nezůstává tam materiální substance chleba a vína. Tomu ať se věří a to ať se káže.[45] Následujícího dne se mistři pražské univerzity, pražští konšelé a přítomní páni vyjádřili k požadavkům legátů souhlasně, ale Jan Rokycana a duchovní trvali na čtení epištoly a evangelia při mši v češtině a na přijímání dětí (o tom se legáti v dopise nezmiňovali, ale bylo jasné, že s ním nesouhlasí). Projednávala se otázka transsubstantiace a dosazování farářů, kde se strany rozcházely v názoru na pravomoc legáty potvrzených či nepotvrzených kněží udělovat rozhřešení. Šlo o citlivou otázku dotýkající se spasení či zatracení každého jednotlivce. V prosinci byly pražské kostely upravovány a zdobeny podle požadavků legátů – letopisec píše, že Tabule malované po oltářiech položeny – a protože víme, jak dlouho trvalo namalování deskového obrazu, je jasné, že tabule, které byly v daný okamžik k dispozici, byly zřejmě uloženy někde mimo veřejně přístupné prostory chrámů či ukryté u spřízněných osob.^^[46] Je známo, že na synodě utrakvistického duchovenstva svolané na březen roku 1437 a pořádané za předsednictví Zikmundova svolili poslové všichni k obnovení opominutých řádů kostelních... s ohražením totiž, aby to nebylo na ujmu podávání svátosti dítkám a čtení evangelií a epištol jazykem českým... Nařízení o kostelních řádech mělo být opsáno a šířeno do všech měst a duchovní, kteří by dokument nechtěli akceptovat, měli být vyhnáni.^^[47] Usnesení o kostelních řádech je bezesporu mimořádně zajímavým dokumentem. Zní takto: Toto jsú smluwené wěci na drženie kompaktatuow. Najprwé aby sedm swátostí křesťanských řádně a práwě posluhowány byly, podlé řádu obecné cierkwe swaté. Item aby podlé kompaktat přijímajícím tělo a krew boží wždycky řečeno bylo, že oni mají wěřiti, žeť pod spúsobú chlebnú ne samo tělo, ani pod spúsobú wína sama krew jest, ale pod každú spúsobú jest wšecek celý (Kristus). Item kněžie hodiny říkajte ustawene podlé rubriky Pražské. It. poctiwé znamenie spasitele našeho kříže svatého aby ve cti jmieno bylo, podlé obyčeje swaté cierkwe a lidu křesťanského. Item aby obrazowé w kostelích byli pána Krista a panny Marie i jiných swětic i swatých, a kněžie učte lid podlé ustawenie cierkwe swaté, kteráž die de consecrat. dist. III: poctiwé obrazy křesťané ne bohy nazýwají, ani jim slúžie jako bohóm, ani w nich kladú naděje spasenie swého, ani od nich súdu čekají budúcieho, ale pro paměť předkuow swatých we cti je mají, ale ani jim ani kterému stwoření slúžie jakožto bohu; ale podlé řeči swatého Řehoře i jiných swatých doktoruow, obrazy přes očima mámy, aby wezdajšie tělesné widěnie námi hýbalo, že když malowánie widíme, aby nás to wezdajšie widěnie k tomu naši mysl pozdwihalo, čížto obraz widíme, a my jistě w čas jako před božstwím klekáme, ale tomu se modlíme; kohož skrze obraz narozeného, umučeného aneb na prawici sedícieho zpomínáme; a někdy malowaným jako písmem syna boha ku paměti přiwodíme, mysl naše zamúcenie, žalost, né ze zkřiešenie má radost. Item aby u dveří kostelních byla voda svěcená, kterúžto w kostel jdúce lidé jsú kropili, podle svatých otców spasitedlneho ustavenie a řádu cierkve svaté, a nedělnie dni aby bylo kropenie i nad těly umrlých, jakož i jinde jest obyčej. Item mše (aby) nebyla slúžena, než na oltáři svaceném podlé řádu cierkve svaté. Item mše (aby) spievány neb čteny podlé řádu Římského a rubriky kostela Pražského... podlé ustavenie svatých nemají na mši než ty modlitby a chvály riekány býti, které sú od cierkve svaté potvrzeny, a aby nižádný po své vuoli nic nepřidával, ani ujímal, ani proměňoval, a aby libánie mieru kromě zádušních mší lidem bylo podáwáno. It. o hromnicech sviece aby byly posvěcovány. It. na počátku postu popel aby byl svěcen a lidem na hlavy kladen. It. jehněd a swiece i křmě velikonočnie i voda krstitedlná aby byly posvěcovány. It. aby podlé práw ustavenie aby právem faráři byli sjednáni... aby osady měly faráře ustavené podlé zákona a práva svaté církve. It. púti aby nebyly zabráněny. It. ofěry ty i před zákonem Mojžíšovým i za zákona starého i nového wždycky od svatých jako svaté sú chváleny a velebeny. Item poctivost a poslušenie slíbené svaté cierkvi matce a svatému sboru Basilejskému i Římskému biskupu papeži aby w pravdě a w skutku bylo zachováwáno. It. ...aby bylo držáno a kázáno, že w té svátosti těla a krve boží po posvěcených slovích pod spuosobú chleba a wína jest pravý a celý pán Kristus, a tu potom nepoostáwá podstata tělesného chleba ani wína.^^[48] Při letmém pohledu se zdá, že Artikulové smluvení jsou úplným a bezvýhradným naplněním požadavků koncilních legátů a biskupa Filiberta z 27. listopadu roku 1436 ohledně různých posvátných úkonů, liturgie, forem zbožnosti, církevní organizace a posvátných obrazů. Artikuly jsou jistě dokladem zásadního rozchodu mezi radikálním husitstvím a pražským umírněným kališnictvím. Konsensus utrakvistů s požadavky legátů svědčí o jejich snaze být nadále součástí univerzální církve, odložení sporných věcí je pak dokladem o sebevědomí a přesvědčení o výjimečnosti utrakvismu v obecné církvi, které se v následujících měsících roku 1437 a následujících desetiletích jenom utvrzovalo. Text vypracovaný legáty v čele s biskupem Filibertem se však od přijatých Artikulů v některých pasážích liší, konkrétně těch které se týkají obrazů. Katolická strana požadovala následující: Quod venerabile signum salvationis nostri salutifere crucis practicetur in omnibus iuxta morem ecclesie populi Christiani^^[49] – a tento odstavec týkající se krucifixu byl v Atrikulech přijat ještě beze změny: It. poctiwé znamenie spasitele našeho kříže svatého aby ve cti jmieno bylo, podlé obyčeje swaté cierkwe a lidu křesťanského. Naopak bod týkající se obrazů byl podstatně rozšířen. Legáti žádali následující: Quod in ecclesiis sint venerabiles ymagines salvatoris nostri eius genitricis, aliorumque sanctorum et sanctarum.^^[50] Tomu v Artikulech odpovídá: Item aby obrazowé w kostelích byli pána Krista a panny Marie i jiných swětic i swatých..., ale navíc následuje výzva kněžím učte lid podlé ustawenie cierkwe swaté. Tento apel je zdůvodněn takto: poctiwé obrazy křesťané ne bohy nazýwají, ani jim slúžie jako bohóm, ani w nich kladú naděje spasenie swého, ani od nich súdu čekají budúcieho, ale pro paměť předkuow swatých we cti je mají, ale ani jim ani kterému stwoření slúžie jakožto bohu.^^[51] Tato pasáž artikulů je doslovným překladem textu: Venerabiles imagines Christiani non deos appellant, neque serviunt eis, ut diis, neque spem salutis ponunt in eis, neque ab eis expectant futurum iudicium: sed ad memoriam et recordationem primitivorum venerantur eas et adorant, sed non seruiunt eis cultu diuino, nec alicui creature, který je citován z právní sbírky tzv. Graciánových dekterů (Decreta Gratiani tertia pars, De consecratione Distinctio III, C. XXVIII). Tento soubor právních dokumentů sestavil v době kolem roku 1140 italský kamaldulský mnich Gratian působící v Bologni, který se stal základním dokumentem Corpus iuris canonici. Autorem citovaného textu ovšem není Gratian sám, ale je převzat z usnesení 2. nicejského koncilu konaného r. 787. Příslušná pasáž Gratianových dekretů byla v husitských Čechách dobře známa – citoval ji Jan Hus a později představitelé konzervativních kališníků z okruhu pražské univerzity Prokop z Plzně a Jan z Příbrami i další anonymní autoři.^^[52] Následuje další zdůvodnění, tentokráte se odvolávající na řeči swatého Řehoře i jiných swatých doktoruow, obrazy přes očima mámy, aby wezdajšie tělesné widěnie námi hýbalo, že když malowánie widíme, aby nás to wezdajšie widěnie k tomu naši mysl pozdwihalo, čížto obraz widíme, a my jistě w čas jako před božstwím klekáme, ale tomu se modlíme; kohož skrze obraz narozeného, umučeného aneb na prawici sedícieho zpomínáme; a někdy malowaným jako písmem syna boha ku paměti přiwodíme, mysl naše zamúcenie, žalost, né ze zkřiešenie má radost. Tento argument poprvé vyslovil Jan z Damašku, podle nějž uctívání obrazu není určeno jemu jako takovému, ale božské postavě, prototypu, podle nějž byl obraz proveden.^^[53] Uvedené doplňky do textu artikulů se na první pohled jeví jako projev snahy učinit jejich program v kališnickém prostředí přijatelnější a podrobněji zdůvodněný. Ve skutečnosti však požadavky legátů ve věci obrazů výrazně korigují. V pasáži skrze obraz narozeného, umučeného aneb na prawici sedícieho zpomínáme; a někdy malowaným jako písmem syna boha ku paměti přiwodíme, mysl naše zamúcenie, žalost, né ze zkřiešenie má radost nejenže formulují základní okruhy zbožnosti, která se má zaměřit na klíčové události dějin spásy: vtělení při narození, boží oběť při ukřižování, potvrzení božství při zmrtvýchvstání a završení dějin při posledním soudu, ale také doporučená ikonografická témata: Narození, Ukřižování, Zmrtvýchvstání a Poslední soud. Toto vymezení samo o sobě převratné není, ale z celkové argumentace je zřejmé, že uvedené dodatky v textu Artikulů s odvoláním na církevní autority: výnos 2. nicejského koncilu zprostředkovaný Graciánovými dekrety, církevní otce, sv. Řehoře a Jana z Damašku formulují vlastní podmínky, za nichž je náboženský obraz pro utrakvisty přijatelný a užitečný. Obrazy jsou vymezeny trojí negací: nemají být nazývány bohy, nemá se jim jako bohům sloužit a nemá se na ně vkládat naděje ve spasení a v soud. Naopak pozitivní funkcí obrazů má být podpora úcty k paměti svatých předků. Obrazy tedy nemají v procesu spásy žádnou aktivní roli protože ztratily svůj podíl na božství, na něž pouze odkazují. Obrazy jsou od této chvíle jen memorie propaměť předkuow swatých a exempla (obrazy před očima mámy, aby wezdajšie tělesné viděnie námi hýbalo...) postrádající jakékoliv sacrum.[54] V tomto dodatku Artikulů je tedy obsaženo mimořádné novum – totiž představa obrazů zbavených jakéhokoliv posvátna. Samozřejmě, že v praxi bylo k dovršení tohoto programu desakralizace obrazu velmi daleko a uskutečnila jej až evropská reformace 16. století, ale přesto zde lze spatřovat jeden z dalších kroků k sekularizaci společnosti a myšlení, které přinesla do evropské kultury husitská revoluce. Osobou aspirující na vedení českých utrakvistů byl Jan Rokycana (1397–1471).^^[55] V roce 1427 stal správcem utrakvistického duchovenstva a farářem v kostele P. Marie před Týnem a v roce 1435 byl zvolen arcibiskupem, ale v této funkci však nikdy nebyl potvrzen papežem. V roce 1437, poté co byl administrátorem pražského arcibiskupství jmenován Křišťan z Prachatic, uprchl Rokycana z Prahy a vrátil se sem až roku 1448 po dobytí města Jiřím z Poděbrad. Od třicátých let se Rokycana vyrovnával jak s rostoucím tlakem katolické strany podpořené přítomností císaře Zikmunda prosazující instalaci obrazů do pražských chrámů, tak i názory táborských radikálů i potřebou formulovat vlastní utrakvistické stanovisko k otázce obrazů. Rokycanovy názory na obrazy a umělecká díla jsou nejpodrobněji obsaženy v jeho Postille (1456–57) a Výkladu na evangelium sv. Jana (asi 1456). Nejde však o systematický výklad, ale o stručné, často si protiřečící zmínky týkající se sakrální architektury, sochařství, zejména náhrobního a obrazů v sakrálním prostoru. Rokycanovy názory na umění je však třeba vnímatv celkovém kontextu jeho názorů. Například rozsáhlá Postilla obsahuje nábožensko didaktické a moralizující texty namířené proti smilstvu, přepychu, pití, hazardním hrám a bezuzdným zábavám a tedy smyslovým požitkům. Tvrdé kritice jsou vystaveny ty praktiky zbožnosti, které podle Rokycany postrádají vnitřní obsah, jako jsou procesí, víra v zázraky a také nepřiměřený kult obrazů a relikvií.^^[56] Rokycana si byl síly smyslového účinku obrazů velmi dobře vědom. Svědčí o tom například i fakt, že ostře vystupoval proti obrazům svého katolického protivníka Jana Kapistrána. Ten misijně působil v letech 1451–1452 na Moravě a v Čechách a pod jeho vlivem došlo k rozsáhlé aktivizaci řádu františkánů observantů. S Rokycanou se Kapistrán střetl v písemných polemikách, v nichž Rokycanu napadl jako obrazoborce. Ten na oplátku vystupoval proti obchodu s obrazy z Kapistránovy iniciativy nově kanonizovaného sv. Bernarda Sienského. Jednou dal prodavače Bernardových obrazů uvěznit, jindy dal odstranit světcův obraz z kláštera u sv. Jakuba v Praze.^^[57] Když v roce 1443 hájil existenci kostelů proti táborům připouštěl didaktickou účinost vizuálního sdělení: obraz nebo socha Ukřižovaného se znázorněnými ranami utrpení může účinněji sloužit k připamatování si umučení Páně než chléb a kapka vína (ymmo ymago, sculpta uel picta cum wlneribus et acatricibus efficacius mauere posset ad memoriam dominice passionis accidentalem siue aduenticiam, quam illa parcies panis aut vini gutta).^^[58] Podobně se vyjadřoval o nutnosti ... vzdělávati kostely, potřebné k chvále boží a pro lidské spasenie, aby tu mohlo slovo božie kázáno býti a správa a naučenie lidem.^^[59] Chrámy tedy nemají sloužit k lidské, ale boží oslavě, protože věřící se mají obracet k živému Bohu a ne k obrazům mrtvým, jakož to pohříchu činí mnozí kněží i mniší pochlebníci.^^[60] Všechny akty zbožnosti, tedy mají být naplněny vírou a Rykycana, protože si byl vědom významných emočních zážitků vyvolávaných uměleckými díly, se obával, aby nedváděly pozornost věřících od podstatných věcí: Nebo, jehož v chrámě jest oltář, tak v duši má býti víra pravá, a jakož na oltáři se oběti dějí, tak na pravé víře k Bohu mají naši všickni skutkové obětováni býti, a jako v chrámích okrasy rozličné bývají, tak v duši mají ctnosti svaté býti.^^[61] Tento názor je zřejmý i z následujících pasáží Postilly: Troje věc se mi nelíbí na obrazech: primum, že jich přieliš mnoho bude v jednom kostele, secundum, že náramně nákladně připravují je a veliké náklady na ně činie, tertium, veliké zřenie k nim bývá?^^[62]... Měli by býti obrazové ne tak krásní, ne tak přieliš nákladní, ale prostí, neb při krásných obraziech, nebylo-li by co jiného, ale najméně dvoje se jimi tu schvíli zmešká: služba boží a klaněnie těla Kristova.^^[63] Pokládat tedy Rokycanu za obrazoborce, tak jak činili někteří jeho protivníci, je tedy vůči němu veskrze nespravedlivé. Když katolický autor žaloval v tzv. Článcích Jana Rozkydala (tj. Rokycany), že ... má v opovržení posvátný řád a obřady církve, totiž obrazy, kropení svěcenou codou, polibek míru... reagoval na to neznámý Rokycanův příznivce oprávněně rozhořčenou glosou na okraji Lžeš.^^[64] Zpráva o Rokycanových akcích proti obrazům jako bylo odstranění obrazu P. Marie z hlavního oltáře kostela P. Marie před Týnem nebo poničení Krucifixu v Litoměřicích můžeme tedy hodnotit jako jeho reakci na nevhodné obrazy a nikoliv jako na výtvarná díla obecně.^^[65] Ve výrocích o náhrobní plastice Rokycana následuje četné utrakvistické autory, kteří kritizovali okázalost sepulkrální kultury u katolické šlechty. Bohaté náhrobky podle něj – ve shodě se sv. Augustinem, Husem a Korandou – nenapomáhají spasení, ale jsou symboly pýchy sloužící k povyšování se bohatých nad chudými. Je velmi pravděpodobné, že tento utrakvistický odpor proti honosným náhrobkům se v praxi projevil ve skutečnosti, že bohatý figurální náhrobek byl v Čechách řídkým zjevem omezeným hlavně na katolické prostředí. Rokycanovy názory na posvátné obrazy a chrámovou architekturu nelze zjednodušeně hodnotit jako umění příliš nepřející. Jeho obhajobu chrámů jako míst potřebných k chvále boží a vyučování božího slova je třeba vidět jako odpověď táborům, kteří chrám jako místo bohoslužby nevyžadovali a mši sloužili na neposvěcených místech a prostorách. U obrazů si byl Rokycana vědom účinu vizuální informace, kterou dokonce v jednom případě nadřadil nad chléb a víno při liturgii, ale současně varoval před obrazem jako rizikovým médiem, které může věřícího odvést od skutečné víry a jejího vnitřního prožívání k povrchnímu, smyslovému požitku. Následovníkem Rokycanovým se stal Václav Koranda mladší (1422–1519), který se o obrazech vyjádřil v programově nazvaným odstavcem svého theologického hesláře: Contra ymagines.^^[66] Koranda velmi obezřetně uznávál didaktickou úlohu obrazů, ale odmítal jejich zprostředkovatelskou úlohu a pochyboval o jejich pravdivosti. Praktické naplnění těchto tezí by tedy mělo vyústit v odstranění obrazů, ale skutečnost byla úplně obrácená – pro chrám Panny Marie před Týnem a další utrakvistické kostely vznikala další a další výtvarná díla. Radikální řešení: Petr Chelčický Osobností, která výrazně ovlivnila české náboženské myšlení 15. století, byl jihočeský zeman Petr Chelčický (1380/1390–1460?). Jeho dílo je poměrně dobře známo, ale zpracování názorů na výtvarnou kulturu dosud chybělo.[67] Chelčický pocházel pravděpodobně z rodiny rytířské šlechty a prožil většinu svého života ve vsi Chelčice ležící poblíž Vodňan, Bavorova a Netolic. Nebyl sice universitně vzdělán a přestože latinu ovládal jen částečně, byl dosti sečtělý. Ačkoli žil vyjma návštěvy Prahy v letech 1419–1420 ve vesnickém odloučení, setkal se s mnoha významnými mysliteli své doby: s táborským biskupem Mikulášem z Pelhřimova, Janem Rokycanou a bratrem Řehořem, jedním ze zakladatelů Jednoty bratrské. Ke všem autoritám však přistupoval kriticky a konfrontoval je s autoritou nejvyšší, se zákonem Božím, který člověk poznává z Písma. Kritický postoj k utrakvistické i katolické církvi a zejména papežství, odmítání světské moci a násilí jej postavily do role jednoho z duchovních otců Jednoty bratrské. Chelčický je autorem rozsáhlého literárního díla Vedle traktátů O boji duchovním, O církvi svaté, O trojím lidu a O šelmě a obrazu jejím jsou jeho nejdůležitějšími pracemi Postilla, soubor naučných výkladů majících podobu nedělních homilií, psaná ve druhé polovině 30. let 15. století, a snad nejznámější Síť víry z počátku 40. let, kriticky pojednávající o vztahu církve a státu a o jednotlivých skupinách křesťanské společnosti. Přestože jsou názory Petra Chelčického na obrazy a výtvarnou kulturu roztroušeny v různých jeho spisech, zejména v Síti víry a traktátu O šelmě a obrazu jejím, překvapivě však tvoří myšlenkově homogení celek.[68] Východiskem Chelčického myšlenek o obrazech je nauka o osobě Antikrista, jehož působení úzce souvisí s dějinami církve.[69] Vystoupením Kristovým byl Antikristus poražen a tento stav trval po tři staletí existence prvotní církve. Jakmile se však církev díky údajné donaci císaře Konstantina papeži Silvestrovi chopila majetku a světské moci, začala růst i moc Antikristova, jímž je podle Chelčického sám papež podporovaný světskými králi. Původní církev byla chudá, kdežto poslední, tj. současná se utápí v bohatství: Prvotní hloupá sloužila bez ornátů a bez oltářů i bez kostelů, jen Otčenáš při sloužení říkajíc. Ale poslední, která umí Boha ctíti, obstarala veliké kamny a nákladné kostely a ornáty krásné a všechno vysvětila, modlitby a zpěvy na mších rozmnožila, a to vše skvostně ozdobila a zřídila, aby pocta Boží hojná byla skrze okrášlené kostely, malované stěny koberci pokryté, se světly, zvony, varhanami, písněmi s vysokými hlasy a s notami prolamovanými. To vše opatřila moudrá církev k poctě Bohu. Neboť on velmi žádá tak ctěn býti a je smutný, když málo vosku shoří a stěny se neskví pěkně. A poslední církev řád veliký pro svátosti vymyslila… aby je prostým lidem za peníze rozdávala… a tím rozumem bludným převyšuje poslední církev moudřejší hloupou církev. Hloupá bláznivě dávala zadarmo svaté věci, ale moudrá dovede s nimi provésti obchod, aby své na nich utržila. [70] Chelčický tyto zlořády nenapadá jen pro ně samotné, ale vidí je jako nástroje Antikrista, který kostely veliké staví, zvony veliké slévá a převrací svědomí lidí tak, aby své hříchy neměli za hříchy, ale aby nejtěžší hříchy měli za službu Bohu….[71] Chelčického chápání Antikrista se opírá především o Zjevení sv. Jana. Antikristus je pro Chlelčického podobenstvím zla, se kterým se člověk usilující o spásu musí utkat. Antikristus je v Chelčického představě šelma, která usiluje o ovládnutí světa ustavivše svět proti Kristovi a kde zaujímá místo, které náleží Bohu. Nebezpečí spočívá v tom, že ji není snadné odhalit, neboť pravá tvář šelmy je skryta za obraz. Ten je pokrytstvie jejie a pokrytstvie jinak nebývá než dobrým zlé přikrývati, a jakéž dobře šelma móž mieti, takým dobrým chrání a zakrývá svá mnohá šeředstvie. A to jest svátost mylná a lžemi skladená, ježto se pod ní kryje šelma a odievá se jí, a že ta svátost šelmy tak jest ozdobena Bohem a všemi dobrými věcmi jeho, tak že ta svátost nebo obraz šelmy jest veliké slávy a má tvář boží, aby všecky přitrhl k sobě svú krású… aby se jemu klaněli i samé šelmě… aby jinde a jinak nehledali naděje spasenie svého než v tom obrazu šelmy. Proto nemóž nižádný obraz dřevěný neb malovaný býti takové vážnosti, aby v něm lidé kladli užitek a prospěch svého spasení… Než pak poněvadž šelma složila jest všecko doufánie svého spasenie v tom obrazu svém, proto jej velmi miluje a chce, aby jej všickni milovali, ctili a klaněli se jemu jakožto Bohu. Tato pasáž, citovaná z Chelčického spisu O šelmě a obraze jejím[72] je volnou parafrází třinácté kapitoly Zjevení sv. Jana (v. 11–18) popisující povstalou šelmu nutící lidi, aby se klaněli jí a soše jiné šelmy. Vize šelmy, která se ukrývá za obraz mající tvář boží a nucení lidí, aby uctívali pro svou spásu uctívali obraz a zejména varování před očekáváním spásy pro klanění se obrazu, ať je dřevěný neb malovaný, je Chelčického invencí a dokladem jeho hluboké nedůvěry v obrazy. Jestliže však jeho předchůdci, počínaje Matějem z Janova, viděli v obrazech jen předměty, které odvádějí pozornost věřících od Krista, který se jim nabízí v eucharistii, jde Chelčického úvaha o obrazech mnohem dál – obraz nemusí být jen překážkou na cestě ke Kristovi, ale může být skrytou podobou samotného Antikrista. Antikrist používává všechny prostředky ke svedení křesťanů od víry v pravého Spasitele. Mezi jeho nástroje patří podle Chelčického uctívaní svatých, pouti i obrazy, jimiž se maskuje jeho skutečná tvář. Následovníci Petra Chelčického v řadách utrakvistů však zosobnění Antikrista viděné v mnohem užším pohledu přenesli na osobu papeže. To bylo jistě způsobeno nárustem napětí mezi českou církví podobojí a církví římskou poté, co byla v roce 1462 zrušena platnost kompaktát. Představa Antikrista ztratila svou mystickou podstatu a vtělila se do realisticky viděných obrazů papeže, římské církve a mnišství. Tento posun názorně ukazuje i zobrazení antiteze Krista a Antikrista v Jenském kodexu, kde jsou oba zobrazeni jako obhájci měst Jeruzaléma a Babylonu, tj. Říma. V bráně Jeruzaléma stojí Kristus s apoštoly, na cimbuří hradeb vyčnívají postavy proroků. Ve věži sedí pod baldachýnem Kristus s knihou a rozích jsou umístěny medailony se čtyřmi evangelisty. Před branami sedí postava ženy s korunou na hlavě – alegorie staré církve s nápisem Ego mater pulchre dilectionis, za iluzivním orámováním je umístěno množství nápisů. Babylon je kompozičně řešen stejným způsobem, ale v bráně města stojí Nimrod, Nabuchodonozor a Alexander Makedonský, na cimbuří postavy dvanácti básníků a filosofů, v rozích jsou vloženy medailony se polopostavami filosofů a výjev je doplněn nápisy. Antikrist s korunou a žezlem vyhlíží z okna věže. Před třemi králi se ukazuje postava nahé ženy s nápisem Ego Babilon mater fornicationis. Chelčický byl ostře protiklerikálně zaměřen a o duchovních se opakovaně velmi expresivně vyjadřoval: [kněz] mše zřídka slouží a nekáže nikdy, ani jiné práce s lidem nekoná, jen si za práci ustanovil žehnati a kladby vydávati na ty, kdož se mu nelíbí. Protož vůbec leží v rozkoších a žere jako svině, ležící v chlívku.[73] Kněží jsou podle něj nástrojem Antikrista, kteří posvěcují pokrmy, maso, vejce, sýry, mazance, beránky, slaniny, svíce, popel, oheň, oves, vodu. A tak všecko, což on chce, může býti svaté z jeho moci, a kterak tochce mít svaté, tak to svaté bude, a což proklíná, zlořečí, tupí, čertům přenechává, do pekla posílá…, což oslaví… a svatým nazve, to svatým ostane…[74] Podobně jako mnoho českých nekatolických autorů 15. století byl velmi kritický k řeholníkům, zejména k členům žebravých řádů. Jejich proklamovanou chudobu pokládal za zástěrku hromadění bohatství. Pokládá za nebezpečné pro společnost aby vydržovala mnichy, kteří si žebrotou zajišťují, aby jidla, pití hojnost byla, oděvu dosti – stavení mnohá a nákladná jako zástupy vojenské a domy jako domy knížecí, náklady na služby chrámové, aby mnoho bylo ornátů, kalichů drahých, ubrusů, obrazů, zvonů, varhan…[75] Poutě a udělování odpustků jsou pro něj dalším nástrojem Antikrista, který poutníkům slibuje odpuštění hříchů, a ti jako blázen jenž se opil vínem smilství kurvy veliké běží do Říma, kde dostávají požehnání, které je vysvobozuje od pekla a očistce. Chelčický se v Síti víry několikrát zmínil i o konkrétní poutní praxi v Čechách, a to jak v minulosti, tak i současnosti. O poutnících píše, že uctívá kouzelníky a hadače se stejnou vážností jako svaté a putují do Kyjova k matce boží, dále do Temelína ke kouzelníku a nyní do Týna a k svatému Prokopu, zaklinačovi.[76] Z uvedených lokalit lze snadno identifikovat jihočeské mariánské poutní místo Kájov u Krumlova ležící na rožmberském panství, které začalo nabývat na proslulosti zejména od 15. století.[77] Označení Svatý Prokop, zaklinač se jistě vztahuje ke benediktinskému klášteru v Sázavě, který se také v 15. století stával častým cílem poutníků a tuto praxi kritizovali vedle Chelčického např. Jan Rokycana či autor Historie o bratru Palečkovi.[78] Zbývající dvě místa jsou nejasná – do Temelína ke kouzelníku označuje pravděpodobně jakousi tehdy populární osobu věnující se snad magii a zmínka o putování do Týna se snad týká nedaleko Chelčic ležícího Týna nad Vltavou. Na slavná pražská ukazování ostatků pořádaná u kaple Božího těla na Novém Městě a v katedrále sv. Víta jistě mířila Chelčického slova o Antiktistovi, který má moc dávati listy na hřešenie svobodné za sedm let a rozdávati milostivá léta a přidávati k těm letóm odpuštěnie všech hřiechóv a muk zbavenie a k těm odpustkům provolati púti, aby ze všech krajóv [lidé] šli…[79] Pozoruhodné je, jak dlouho se paměť na tato ukazování – dokonce ve venkovském prostředí udržela – víme, že skončila někdy těsně před rokem 1420 a později se konala již jen jednou roku 1437. [80] Důkladně se Chelčický věnoval otázce uctívání svatých, kde navazoval na dílo táborského biskupa Mikuláše z Pelhřimova[81] a dotkl se forem jejich kultu v soudobé zbožnosti. Svaté na nebesích člověk může podle Chelčického ctít, jen když následuje jejich skutků, v kterýchž příklady jejich věrné zůstavili…A to jest veliká pomoc svatých, vzory svatých životů a spisy k naučení pravého života těm, kdož to mají za pomoc od nich.[82] Pokud se však svatým prokazuje stejná úcta jako Bohu, jde o modloslužbu, která má formy modlení, posty, oběti, svěcení svátků, světel pálení, mší sloužení, klekání a jiné pobožnosti, kteréž se dějí tělem nebo duchem, které jsou dalším úskokem Antikrista.[83] Do Chelčického nekonkrétního výkladu občas proklouzne pasáž reflektující praktiky soudobé zbožnosti v uctívání svatých: někteří vládnou ohněm, měkteří vodou, někteří světskou hanbou, někteří chudobou, někteří náhlou smrtí, někteří zimnicí, někteří padoucí nemocí, někteří vězením nebo okovy, někteří zuby, někteří očima, někteří vlky, někteří hady, někteří sviněmi, a tak všecky zlé věci, kteréž lidem škodí a nesnáz jim působí, svatí v moci mají a vládnou jimi… Když někoho zuby bolejí, těmi svatá Apolena vládne, a obdržela ten úřad nad bolestí zubů, že jí otec její zuby vyrazil pro jméno Ježíšovo.[84] Otázce modloslužby se Chelčický věnoval jen okrajově – připomíná ji na příkladu Nabuchodonozorově, který přikázal lidu klanět se soše, kterou nechal postavit a tento příklad je mu prostředkem kritiky vrchnosti nařizující lidu to, co odporuje nařízení Božím.[85] Také v Jednotě velmi frekventované téma obrazů, jimž je prokazována nepatřičná úcta náležející Stvořiteli, zazní u Chelčického jen okrajově. Obecně proklamovaná inspirační role Petra Chelčického pro Jednotu bratrskou se v jeho učení o obrazech nepotvrdila: Jednota osobu Antikrista, která je pro Chelčického zásadní, vypustila ze své argumentace a klíčovým pojmem kritiky posvátného obrazu jako překážce k poznání Boha učinila téma modloslužby, které je u Chelčického naopak opomíjené. Názory Petra Chelčického však výstižně vyjadřovaly cítění těch, kteří kriticky hleděli na poměry v utrakvistické církvi, která jakoby se vzdala odkazu husitství a otevřela cestu celkovému mravnímu zplanění.[86] Sám Jan Rokycana stojící v čele utrakvistické církve si tento stav uvědomoval – jeho Postilla sestavená kolem poloviny 50. let 15. století – je plná útoků proti pokleslé morálce a ochabnutí ve víře. Rokycana však díky svému zakotvení v dobovém politickém i církevním establishmentu nebyl v takové pozici, aby se mohl činem pokusit o naplnění ideálů revolučního husitství. Neutěšenost poměrů si však uvědomovaly i další osobnosti. Jednou z nich byl přívrženec krále Jiřího z Poděbrad, Vaněk Valečovský z Kněžmostu (†1472), člen královské rady a podkomoří královských měst, oponent Jana Rokycany nesouhlasící se zasahováním kněžstva do politického a správního života Čech. Snad po roce 1452 napsal polemický spis Traktát proti panování kněžstva, v němž označil duchovenstvo za hlavního strůjce nejednoty. Svoje výtky vtělil do velmi působivého podobenství o voze taženém dvěma spřeženími na opačné strany. Obraz tohoto podobenství si Valečovský dokonce nechal vymalovat na fasádu svého domu v Praze na Starém Městě. Nebyl však jediný, kdo toto přirovnání používal. Podle zprávy bratra Jafeta, člena Jednoty bratrské, měl stejné podobenství použít již v roce 1441 v kázání o nejednotě kněží Jan Rokycana[87] Také další ohlasy na Valečovského příměr pocházejí z prostředí Jednoty bratrské: zmínili ho bratr Lukáš, Vavřinec Krasonický i Jan Blahoslav[88] a zpráva o něm je dokonce zapsána v nejstarších pramenech Jednoty: Vůz tento znamená církev rytěřující na tomto světě a lidé nebožátka sedíce na něm rádi by tíhli k nebeskému království, nemohou, ano, kněží zapřáhše koně do toho vozu, každý z svého konce k svému voji, i vezou a táhnou trhajíce lidmi každý na svou stranu a k své vůli, ale z místa nikam, až lidi na tom voze sedící tak svadili, že se sami tepou, rují a mordují jako blázni, k nim, totiž k těm formanům nic neřkouce.[89] Toto téma však v Čechách rezonovalo nejen ve slovní formě, ale došlo dokonce dalšího obrazového ztvárnění. Stalo se tak na tzv. Mapě království českého, kterou v roce 1519 vydal bratrský lékař Mikuláš Klaudián v norimberské tiskárně Hieronyma Höltzela v roce 1518. Jde o rozměrný jednolist, jehož výzdoba je věnována ideje spravedlnosti a soudu a současně konfesní situaci v Čechách. Tu připomíná mapa Čech, v níž jsou jednotlivá města označena zkříženými klíči sv. Petra jako katolická, případně kalichem jako města utrakvistická. Rozpolcenost země akcentuje alegorický obraz, na němž je zpodoben vůz, do nějž jsou z obou stran připřaženi koně táhnoucí vůz na opačné strany.[90] Lidé na voze sice projevují zoufalství, ale nikdo se nedokáže vzepřít ženské postavě, která nad posádkou povozu zdvihá obnažený meč. Mikuláš Klaudián se sice hlásil k Jednotě bratrské, ale přesto není pravděpodobné, by koncept tohoto jednolistu nějakým způsobem souviselo s jejím duchovním prostředím. V té době měla sice Jednota bratrská za sebou již více než šedesát let existence, ale způsob vyjadřování jaký se uplatňuje ve výzdobě jednolistu byl programově neintelektuálním a k obrazům negativně se stavícím bratřím zcela cizí. Navíc je program jeho výzdoby věnován tématu světského soudnictví, tzn. segmentu společenského života, jemuž se bratři programově vyhýbali. Situace v zemi je charakterizována jako rozbroj mezi dvěma skupinami, které však postrádají jakékoli konfesní atributy a Jednota není připomenuta vůbec. To znamená, že konfesní napětí v Čechách není hlavním tématem jednolistu, ale jeho koncept je postaven na myšlence spravedlnosti. JEDNOTA BRATRSKÁ Posvátný obraz v teologii Jednoty Ve druhé polovině 15. století se dědičkou myšlenkového odkazu radikálního husitství stala Jednota bratrská.[91] Její snaha o naplnění tohoto odkazu přivedla Jednotu k otázkám, které formulovali předhusitští a husitští reformátoři jako byli Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra, táborští teologové a Petr Chelčický. Snaha Jednoty vymezit se vůči katolické a utrakvistické církvi postavila téma posvátného obrazu na jedno z klíčových míst. Díky tomu vznikl v Jednotě rozsáhlý soubor textů o obrazech, který je v Čechách rozsahem, důsledností i určitou originalitou mimořádný a je srovnatelný jen s obdobným materiálem – myšlenkově však roztříštěným – husitského původu. Vzhledem k tomu, že Jednota se řadila k radikálním proudům evropské reformace, očekávali bychom, že její postoje k těmto věcem byly zásadně negativní. Ve skutečnosti však přístup Jednoty nebyl zásadně ikonofobní, a navíc se v době od konce 15. do počátku 17. století, zejména v praktické rovině, se dosti měnil. Je tedy integrální součástí jejích duchovních dějin a zejména širší okolnosti jejich vzniku a funkce věrně tlumočí proměny, jimiž Jednota od konce 15. do počátku 17. století prošla. Výroky o posvátných obrazech najdeme již v nejstarších zápisech ze synod Jednoty bratrské ve zdůvodnění toho, proč se Jednota oddělila od římské církve.[92] Tou je míněna nejen církev katolická, ale také církev utrakvistická, kterou bratři pokládali za stejně zpronevěřilou. Zásadním důvodem odluky bratří byla podle nich myšlenka, že tak činí pro spasení naše, tedy z důvodů, které jsou pro křesťana existenciálně zásadní. Bratři zdůvodnili své odstoupení od římské církve naprosto zásadním tvrzením, že toto společenství pro ně není zárukou spásy, jež je cílem života každého křesťana. Ztrátu věrohodnosti římské církve zdůvodnili tím, že pozbyla milosti Boží, dále že se v ní skutkové víry a přikázání lásky se ruší a zápovědi Boží přestupují. Bratři formulovali šest článků, v nichž vyjmenovali hříchy římské církve a hned v prvním z nich ji obviňují, že ve vyznání víry Věřím v Boha Otce, stvořitele nebe i země nedodržuje přikázání Nebudeš míti bohů jiných přede mnou, neučiníš sobě obraza rytého. A následuje obsáhlý výčet provinění, jichž se římská církev dopouští tím, že připouští projevy úcty obrazům Boha, Panny Marie a svatých, jejich ostatkům, nařizuje věřícím různé vnějškové projevy zbožnosti a připouští povyšování se člověka na úroveň Boha, což vše představuje výraz neúcty k velikosti Boží. Za tímto obecně formulovaným obviněním následuje zdůvodnění proč Jednota odstupuje i od konkrétních liturgických praktik římské církve (služebností kostelních): bratři odmítali bohoslužbu konanou nerozumným jazykem. Zde mířili nejen na liturgii katolickou, ale také na utrakvistickou, neb i ta se na konci 15. století odehrávala převážně v latině. Vedle opakované kritiky přítomnosti obrazů v liturgickém prostoru napadali také skutečnost, že větší množství oltářů v kostele brání možnosti společné modlitby při bohoslužbě, a že shromáždění věřících je neustále rozptylováno různými liturgickými úkony povyky, zvuky i hudby, v rozličném říkání, zpívání, čítání, šeptání, žehnání, přenášení, obracování, v pozdvihování svátosti, které natolik zaměstnávají smysly věřících, že jejich mysl je neustále odváděna od toho nejdůležitějšího, od úcty k Bohu. Otázka modloslužby a tedy i posvátných obrazů se tak stala jedním ze zásadních důvodů oddělení Jednoty a významným argumentem, jímž se bratři vymezovali vůči římské (a utrakvistické) církvi. Srovnáme-li tedy význam obrazů v bratrské a například luteránské teologii, vidíme na první pohled zásadní rozdíl – pro Martina Luthera byla otázka obrazů zcela v pozadí, kdežto pro bratry se stala jedním z nejdůležitějších témat, jimiž se oddělovali od svého okolí. Nejstarší bratrští myslitelé Prokop z Jindřichova Hradce, neznámý autor spisku O oddělení bratří od římské církve, Lukáš Pražský a Tůma Přeloučský navazovali hlavně na Petra Chelčického a zaměřili se zejména na kritiku náboženských praktik katolické a utrakvistické církve. Prokop z Jindřichova Hradce († 1507), jeden z prvních teologicky vzdělaných členů Jednoty,[93] je autorem díla s příznačným názvem Spisek o hanebném hříchu, těchto časův již lidem ne velmi známého, totižto o modlářství, (1492). Vedle Chelčického Prokop navázal na Mikuláše z Pelhřimova a měl zřejmě i určité humanistické vzdělání. Když totiž popisoval různé formy modlářství, kritizoval uctívání pohanských model i božstev antické mytologie Venuše, Jupitera, Saturna, Marta, Neptuna a Herkula. Podrobně se věnuje modloslužbě, která pro něj představuje těžkou urážku Boha. Prokop tvrdí, že člověk se modloslužby dopouští ze své přirozenosti, což je názor v Jednotě zcela osamocený. Jeho způsob argumentace dokazuje, že byl i teologicky školen – nejenže se odmítavě vyjádřil k tradičnímu výroku obhájců obrazů, podle nějž úcta prokazovaná obrazu náleží ve skutečnosti zobrazené osobě, ale také rozlišoval mezi pojmy, které pocházejí od sv. Tomáše Akvinského, totiž dulia a hyperdulia. Podle sv. Tomáše je dulia úcta prokazovaná svatým osobám, hyperdulia pak náleží výhradně Panně Marii (latria, o níž se Prokop nezmiňuje přísluší samotnému Bohu stvořiteli). Podle Prokopa však veškerá úcta patří pouze Bohu a kdo ji rozmělňuje uctíváním svatých, dopouští se modloslužby. Zběhlost v teologii prokázal i rozlišováním pocty vnitřní a vnější (zevnitřní), kterou člověk vykonává uctíváním obrazů a stavěním kostelů a oltářů. Tímto předznamenal názory Lukáše Pražského, který ve shodě s Martinem Lutherem (jehož dílo znal) používal obdobné schéma a rozlišoval mezi idolatria exterior, k k níž řadil provozování všech vnějškových náboženských praktik, a idolatria interior, tj. uctívání model v mysli člověka. Prokop se podrobně věnoval otázce uctívání svatých, které samozřejmě zavrhoval a pokládal je za modloslužebné. Jeho kritika směřovala jak proti obecně rozšířenému kultu sv. Václava, světcům cizím,[94] tak i kultům šířícím se ve druhé polovině 15. století v Čechách. Šlo zejména o kult sv. Wolfganga[95] a 14 svatých pomocníků, kteří byli uctíváni zejména ve františkánském klášteře v Kadani a v poutním kostele u Tachova.[96] Uctívání svatých pokládal Prokop za nepatřičné, protože přenesením úcty na svaté dochází k umenšování velikosti Boží. Závěr Prokopových úvah je jednoznačný – Bohu stvořiteli náleží na rozdíl od andělů, světců a světic veškerá úcta a ten kdo tento příkaz porušuje, zasluhuje zavržení. Prokopova argumentace se opírá o starozákonní zákaz zobrazování. Uctívání obrazů pokládal za modloslužbu, z jejíhož praktikování obvinil pohany, Židy, Turky a zpronevěřilé křesťany. Jeho postoj k otázce posvátných obrazů se stal nejen východiskem pro všechny mladší bratrské autory, kteří se tímto tématem zabývali, ale také jedním z témat, jimiž se Jednota vymezovala vůči ostatním zlým křesťanům, tj. katolíkům i utrakvistům. Z posledního desetiletí 15. století pochází text neznámého autora O oddělení bratří od římské církve, kde je modlářství zařazeno mezi důvody, které vedly Jednotu k oddělení se od Říma.[97] Jeho autor navázal na Prokopa z Jindřichova Hradce a také na Petra Chelčického, s nímž jej pojí jak ostrý odpor proti mnichům (oslovuje je šerá kápičko, chocholouši holený) tak i spojování římské církve s postavou Antikrista. Autor klasifikuje uctívání obrazů, nikoli jako velebení Boha, ale klanění se samotnému ďáblu. Tento argument o ďáblech a démonech, kteří skrze obrazy svádějí lid, se opírá o výroky Mikuláše z Pelhřimova pronesené na koncilu v Basileji.[98] Tomuto klamání má napomáhat římské kněžstvo a mnichovstvo, které klame věřící vypravujíc o obrazích, že někteří plakali, někteří se smáli, z některých krev stříkala, některých mléko, a někteří odpověď dávali svým ctitelóm… někteří vzati zase bez lidského přenesení na témže místě nalezeni… V těchto narážkách na katolické náboženské praktiky, s nimiž se v textech Jednoty setkáváme často, které nejsou biblického původu, lze spatřovat reflexi dobové rétoriky obklopující údajné zázraky posvátných obrazů. Naopak výklad o pohanech, kteří ctili lidi zmrlé a sešlé z tohoto světa a jim sloužili pro některé jich zvláštnosti, kteréž u nich nalezli, neb jim někdo o nich zklamal, i kanonizovali je sobě z něčí nebo z mnohých pověsti, tak že je v nebe večtli a že tam něčeho vladaři sou a svým ctitelóm že odplatce budou: protož z bludného domnění a svatokrádežného domněli se o někom, že vládne povětřím, jiný vodami, jiný vohněm, jiný úrodami zemskými, jiný plodem lidským, jiný štěstím a tak kdož čeho hledal a žádal a kdo se o svou potřebu utekl. A nemohouce jich přítomných míti, chrámy i obrazy jim vzdělávali, aby aspoň časem a místem nebyli od nich opuštěni, domnívajíce se jich tu při chrámích a obrazích více než jinde bývati a pro přítomnost svou dary dávati a moci činiti, protož neb jako v nebi obývající a od nich vzdálené v obrazích jich je ctili a pro úctu jich obrazuov pomoci své se u nich nadáli, neb je přítomné chrámóm a obrazóm jich se domnívali a jako přítomným v obrazích oběti a služby činili se opírá o 14. kapitolu Knihy moudrosti.[99] Tento příběh byl v české reformační literatuře delší dobu zabydlen – ve svých výkladech o vzniku modloslužby jej zpracovali již Matěj z Janova, Mikuláš z Drážďan a Jakoubek ze Stříbra. V mladší bratrské literatuře jej pak znovu uvedl na počátku 17. století Matouš Konečný.[100] Na autora dílka O oddělení bratří od římské církve navázal další bratrský kněz a biskup Tůma Přeloučský († 1518), původem krejčí, vzděláním samouk, Janem Blahoslavem oceňovaný jako latiník nezlý.[101] Byl zřejmě pohotovým řečníkem, čehož bratři využili, když byli vyzváni k disputaci s Jindřichem Institorisem, dominikánským inkvizitorem, autorem díla Malleus maleficarum. Tůma byl do debaty vyslán s Vavřincem Krasonickým a oponentově vychloubání o svatosti italských světců údajně čelil výzvou, aby se síla jejich modliteb použila jako zbraň v křižáckém tažení proti Turkům. Jako příslušník první bratrské generace navazoval na odkaz táborů a kladl důraz na mravní čistotu křesťanů. Ve svém spise O původu Jednoty a o chudých lidech, v němž je zřetelná znalost děl církevních otců, Gratiánových dekretů, je na rozdíl od většiny bratří skromný v používání odkazů na biblické texty, naopak jeho text je jadrný a ironický.[102] Podobně jako všichni bratrští autoři se domnívá, že uctívání Boha skrze obrazy je modloslužbou a ve shodě se svým současníkem bratrem Lukášem Pražským spatřuje v uctívání obrazů jednu z forem pobloudění lidí na tomto světě. Lidé přenesli úctu příslušející Bohu na obrazy, jejichžto plno [jest] po kostelích i po klášteřích, rytých, malovaných, na oltářích, v archách, na tabulích i po stěnách po vší římské církvi, jimžto pravou poctu božskou činí klekáním, klaněním, modlením, všeho dobrého žádáním. Podobně jako autor dílka O oddělení bratří od římské církve, Tůma kritizuje poutní praxi, v níž spatřuje jeden z prostředků šálení věřících: jedna a táž matka Boží jest všem křesťanům, ale že jinou moc věří v obrazu matky Boží v Celli neb v Cáchách, jinou moc v Krnově, v Častochově, protož tam chodí zdaleka, doma majíce obraz matky Boží a někdy dražší než tam, kamž putují od domácích, k oněmo dary a oběti nesouce, neb jim kněží o těch netčo zvláštního zklamali, protož je hledí více uctíti a moci složené v nich počíti. Vyjma zavržení modloslužby opřeného o druhý článek Desatera, je Tůmův přístup k otázce obrazů na rozdíl od jiných Bratří méně biblicistní a naopak v poukazování na výzdobu kostelů a navštěvování poutních míst se zřetelně opírá o empirickou zkušenost. A tento přístup je v Jednotě vzácný. Významný teolog, Bratr Lukáš Pražský, který formoval myšlení Jednoty od 90. let 15. století až do své smrti (1528), ve svých názorech na obrazy nebyl nikterak originální a navázal na učení i způsob argumentace svých bratrských předchůdců.[103] Ve svém díle Otázky dětinské (1501) vychází ve věci obrazů podobně jako Tůma z Desatera a zdůrazňuje jak zákaz vytváření obrazů, tak i jejich ctění. Modloslužba je pro něj klíčovým pojmem kritiky, ale nejen na morální úrovni, ale je pro něj jedním z důvodů věroučného rozvratu, který vedl Jednotu k úplnému osamostatnění od stávajících církevních struktur: V čem pak lidé blúdie obecně ve světě? Rci: V tom trém: v modlářství, v žádostech smrtedlných, v marném náboženství a v mylné naději.[104] Církev je podle Lukáše prosycena zlem jak ve svých skutcích, smýšlení o víře i ve víře samé a skrytě i zjevně je prostoupena modlářstvím a neschopností poznat Krista. V těchto názorech Lukáš přímo vychází z radikální husitské tradice a toto poblouznění demonstruje na jednotlivých bodech Creda. Otázky obrazů se dotýká již v jeho prvním článku tj. Věřím v Boha Otce, všemohoucího stvořitele nebe i země’ jest mnohotvárné pokryté i zjevné modlářství, které zapovídá Pán Bůh řka: ‚Nebudeš míti Bohů jiných přede mnou, neučiníš sobě obraza rytého ani podobenství kterého. Pokryté modlářství jest, pod jménem Božím, pod jménem Pána Krista, pod slovy jeho, pod písmy svatými, pod mocí Boží, pod divy, zázraky lživými atd. A to se děje při svátostech, v svěceninách a v kněžských služebnostech. Zjevné pak a holé pohanské modlářství pod jménem svatých a světic i Pána Krista, Panny Marie, jsou obrazové, malovaní neb rytí, ku poctě a ku pokloně postavení, a neb jimž se Božská čest děje Rozlišoval pocty vnitřní a vnější, které člověk věnuje modlám (a před ním v Jednotě již Prokop z Jindřichova Hradce) na idolatria interior, ctění model, které člověk nosí v srdci a idolatria exterior, k níž přiřazoval i uctívání obrazů. K otázce obrazů se Lukáš vyjádřil také v polemice s lipenským farářem Janem, když zdůvodňoval smysl modlitby, v níž Bůh nemá sestupovat mezi lidi na zemi, ale ti mají naopak pozdvihnouti mysli lidské skrze víru v nebe od zemských domův, obrazův, podobizn jakýchžkoli. Ještě zřetelněji projevil nechuť k výzdobě kostelů jiných církví, když vysvětloval proč bratři nenavštěvují jejich kostely ...protože zlí kněží s lidem zlým učinili z nich peleš lotrovskou: jedno, že nevylučují z nich kněží svatokupecské, neřádné, kuběnáře, cizoložníky, vožralce... druhé, že věci ohavné postavují v kostelích, nekřesťanské, jako obrazy ryté, malované, podobizny k pokloně, k poctě, k službě svatých, světic, svátostí a kryjí pod tím svatokupectví, modloslužbu... Opět se zde objevuje myšlenka o hříšném, modloslužebném konání jiných církevních denominací, od nichž – pokud správný křesťan touží po spasení – je třeba se odtrhnout. Podrobná charakteristika různých forem modlářství v tomto Lukášově podání neměla jen charakter moralistické kritiky, ale byla jako součást bratrské věrouky včleněna do oficiálních dokumentů, jimiž se Jednota obracela jak dovnitř na své členy, tak i navenek. V Apologii Jednoty z roku 1503 najdeme konkrétní nařízení týkající vybavení interiérů bratrských sborů: Také, že v místech svého sebrání, žádných obrazův ani podobizn, podle zápovědi Boží ku poctě a k pokloně, k výstraze, k modlářství, a k dojití překážek, roztrhání mysli, a ku pomoci srdce, věrou, nadějí k samému jedinému Bohu, stvořiteli, vykupiteli a spasiteli pozdvižení nečiní, aby jedinému Bohu v podstatě, poctu, poklonu, modlitbu, prosbu, dík činění, svatou žádost, i chválu s dobrořečením, jedním srdcem a jedněni ústy, ve jméno samého Pána Jezu Krista činíc, naplnili přikázání Páně: Pánu Bohu tvému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš…[105] Záporný postoj Jednoty k obrazům najdeme i v textech bratrských písní. Například v kancionálu Písně chval božských z roku 1541 je zařazena píseň Obraza Boha našeho nečiňme žádného…Bratrská averze vůči obrazů, se promítala i vůči jejich tvůrcům – malířům, kteří byli zařazeni mezi tzv. škodlivé řemeslníky: Ti neprospívají, jenž prodávají ty věci neb dělají, z nichž potřeba žádná díti se nemůž, ano často i škoda duše i těla... Zlí obchodové... jsou: Kostkářství, hry, kejklové, maléřství, věštcování, hádání, čarování, lichvy, alchimi, rufiánství, nevěstčí obchodové, hudby atd...[106] Nejobsáhlejším bratrským textem, který je věnován otázce obrazů, je zápis polemiky mezi Jednotou a doktorem Bernardem Zoubkem ze Zdetína, kanovníkem olomoucké kapituly a v letech 1540–1541 biskupem olomouckým, která proběhla v roce 1517. Neznámý člen Jednoty reagoval na Zoubkův spis proti bratřím, který kanovník sepsal a věnoval Janovi ze Žerotína.[107] Bližší okolnosti polemiky neznáme, jisté je, že k ní došlo rok po smrti krále Vladislava Jagellonského, kdy vliv centrální moci v českých zemích poklesl a Jednota mohla na panstvích svých šlechtických ochránců otevřeně vystupovat, a kdy bratr Lukáš vyzval sbory k veřejnému konání bratrských bohoslužeb.[108] Polemiky Jednoty s olomouckým katolickým centrem nebyly nic nového – bratři se zde již před Zoubkem střetli s moravskými katolickými humanisty Augustinem Käsenbrotem a papežským inkvisitorem Jindřichem Institorisem.[109] V polemice se rozebíraly následující témata: O těle božím, O vzývání… svatých, O obrazech, O očistci a O očišťování skrze víru v Ducha svatého, tak, že Bratři oponovali postupně jednotlivým bodům Zoubkova spisu. Argumenty proti obrazům byly následující: 1) jediným pravým obrazem je sám Kristus, jemuž se mají všichni lidé připodobnit. Nepřátelé pravé víry se snaží jeho podobu zastřít obrazy svatých, které jsou jen ozdoba a okrasa světa a jim se klanět je pohoršlivé a rouhavé. 2) boží přikázání zakazuje modlářství jak vnější, tak i vnitřní a tento příkaz nelze vykládat ani literně – tj. doslovně, ani figurně – tj. obrazně, tedy jako podobenství, ale morálně, tedy mající stálou platnost. Použití této argumentace dokládá, že bratrský autor znal metodu interpretace textu ve čtyřech vrstvách významu – doslovném, alegorickém, morálním a analogickém. K tomuto morálnímu výkladu se v bratrském výkladu váže přístup historický: mezi modloslužebnictvím starých Řeků, pohanů a křesťanů klanějících se obrazům není rozdílu – staré modlářství nedělí se s novým a není rozdílu mezi klaněním se Effezské Diáně či vzýváním jména světic a Panny Marie. 3) To, že Bůh přikázal vyzdobit archu v chrámu postavami cherubínů, neznamená, že by vyjádřil souhlas s pořizováním obrazů do chrámů. Vždyť i cherubíny spatřoval jen kněz a to jen jednou do roka. Obrazy v chrámech jsou škodlivé ze třech důvodů – hromadí se na nich zlato, stříbro a jiné cennosti, jsou předmětem zakázaného uctívání a vedou tedy k falešnému náboženství a odvádějí člověka od Ježíše Krista. 4) Není povoleno zdobit chrámy obrazem kříže z důvodů symbolických ani memoriálních, protože ozdobou chrámu je víra a památkou Krista je svátost těla a krve. Kritizuje se také víra v ostatky sv. Kříže nalezené sv. Helenou – proto, že jsou falešné a kupčí se s nimi. Bratři zdůvodňují nesprávnost katolické obhajoby obrazu sv. Kříže prostřednictvím jeho údajného starozákonního předstupně, tj. měděného hada. I ten byl totiž rozbit Ezechiášem (2Kr,18,4) a ten nedošel žádného božího trestu. 5) Bratři vyvrací Zoubkův argument, že obrazy mohou být knihami nevzdělaných laiků, protože Kristovo poselství není psáno černidlem neb maléřem, neb rypákem… na deskách kamenných neb dřevěných, na zdech, na stěnách…, ale v srdcích lidí. V této souvislosti se opakuje tvrzení oficiálních dokumentů Jednoty zavrhujících práci těch malířů, kteří činí rytiny a podobizny k modlářství. 6) závěr bratrské polemiky proti posvátným obrazům vyvrací Zoubkem citovaný list sv. Řehoře Serenovi, biskupu v Marseille, kde církevní otec hájí stanovisko katolické církve, že obrazy jsou knihami nevzdělaných a úcta, která se obrazům prokazuje, není modloslužbou, ale je určena těm, které obrazy představují. Použití Řehořova textu v debatě o posvátných obrazech má v Čechách tradici sahající až do předhusitské doby – setkáme se s ním např. u Matěje z Janova. Bratři tyto argumenty odmítají s poukazem na to, že moudří moudře vyprávějí, ale… lid obecný toho rozdílu [mezi obrazem a tím co zobrazuje] činiti neumí, a s zřetelným despektem vůči vzdělání prohlašují, že modloslužebnictvím moudří sou… vinni. Polemika bratří s kanovníkem Zoubkem není přes svůj rozsah nijak originálním dílem a opakuje jen myšlenky známé již z díla Jana Rokycany, Petra Chelčického a starších bratrských autorů. Je však cenným pramenem pro poznání myšlenkového světa Jednoty protože shrnuje a vysvětluje většinu argumentů používaných bratřími ve sporu o obrazy. Všechny uvedené bratrské texty věnované otázce posvátných obrazů vznikly v období od 90. let 15. do 20. let 16. století. Poté se tato tématika v bratrské literatuře po dosti dlouhou dobu neobjevuje a znovu se vynoří až v době předbělohorské v díle bratrského seniora a představeného sboru v Mladé Boleslavi Matouše Konečného († 1622).[110] Obrazům se Konečný věnoval v knize O povinnostech křesťanských vydané v roce 1612, v kapitole VI. O poctě Boží zevnitřní a IX. O povinnostech při obchodích. Dílo je souhrnem bratrské věrouky a morálních naučení, jimiž se mají bratří ve svém životě řídit. Jeho myšlenkový postup při hodnocení obrazů je v prostředí Jednoty na první pohled originální – člověk je stvořen proto, aby uctíval Boha a jedním ze smyslů, jimiž člověk Boha poznává, je zrak. Konečný tomuto smyslu přiřazuje druhé přikázání, jenž jest o obrazích s četnými biblickými citáty zdůvodňuje zákaz vytváření obrazů pod zámyslem náboženství. Zápověď se týká jak obrazů Boha samotného, nebeských těles, slunce, měsíce a hvězd, zvířat i ryb, tak i jakýchkoliv zobrazení živého i mrtvého vytvářených k náboženským účelům. Obrazy Boha je zakázáno vytvářet proto, že člověk nezná pravou podobu Boží, obrazy nebeských těles a věcí pozemských pak z toho důvodu, aby člověk nebyl sváděn k jejich uctívání. Také vytváření portrétů živých i zesnulých vede k jejich uctívání a tedy k modloslužbě. Konečný vysvětluje původ takovýchto portrétů podobně jako autor spisku O oddělení bratří od římské církve z konce 15. století inspirovaný líčením 14. kapitoly knihy Moudrosti, tzn. sakralizací portrétů blízkých osob původně vytvářených z důvodů memoriálních. Poté, co Konečný zdůvodnil zákaz vytváření obrazů, přikročil k výkladu šesti důvodů, pro které je zapovězeno jejich uctívání. Jsou to jednak dva důvody místní: zakázáno je uctívání 1) veřejné, tj. na ulicích a v domech 2) tajné – v skrejších a čtyři týkající se způsobu: 1) klaněním, 2) obětováním oběti, 3) obětováním věci a 4) modlením se před nimi. Zavržení obrazů vede autora k negativnímu postoji k výtvarným uměním. Podobně jako jeho bratští předchůdci zatracovali malířství, zařazuje Konečný mezi nebezpečná řemesla také sochařství, ač prokazuje důvtipnost… velikou, , protože jeho výtvory mohou sloužit modloslužbě. Konečného výklad je na rozdíl od starších bratrských textů logicky sestaven a také přehledně strukturován. V tom připomíná podobně obsahově zaměřené spisy reformovaných autorů či spisovatelů kalvinismu blízkých jako byli například Zachariáš Bruncvík, autor knihy Kázání o tom, že obrazové… v církvi páně trpíni býti nemají vydané v roce 1613 či známý kazatel Abraham Scultet ve své promluvě o zreformování chrámu sv. Víta v Praze vydané roku 1620.[111] Se Scultetem je však Konečný spřízněn nejen formou, ale i uvažováním. S odvoláním na příklady Jákoba, který chtěje aby čeleď jeho v čistotě sloužila Bohu nebeskému bez modlářství, vzal od nich obrazy všecky a zakopal je pod dubem, aby těch nástrah lidských duší pozbudouce, Boha, kterýž duch jest, myslí čistou v duchu a pravdě ctili a jemu sloužili (Gen 35,3–4) a Gedeona, který bořil oltář i obrazy modlářské, jimž lid izraelský modloslužebně sloužil. A ač se o to bouřili, i jeho rodina, i jiní, však na to nic nedbal, než rozkaz a vůli Boží vykonal (Jud 6,25–33) uvádí, že A Bůh netoliko za zlé měl, že výsosti modlářských králové někteří do konce nezkazili, ale pomstou hroznou hrozil, i skutečně trestal, kdykoli se modlářství příčinou rytin a obrazů dopouštěli. Tuto pasáž je třeba chápat jako otevřenou výzvu k ničení obrazů, které jsou předmětem modloslužby a k potrestání těch, kteří se klaní modlám. Konečný je jediným bratrským autorem předbělohorské doby, který se ve věci odstraňování obrazů vyslovil takto zřetelně. Jeho radikalismus nepochybně souvisí s příklonem Jednoty ke kalvinismu, který vnějškově vyústil v roce 1619 za vlády Fridricha Falckého ve spoluúčast bratrské šlechty na vyplenění katedrály sv. Víta. Je také předzvěstí následujících let, které jsou poznamenány narůstající konfrontační atmosférou, jež se šířila mezi nekatolickými církvemi v době pobělohorské a dotkla se i myšlení nejvýznamnější osobnosti tehdejší Jednoty, Jana Amose Komenského. Názory J. A. Komenského na obrazy byly zatím studovány dílčím způsobem – největší pozornost byla věnována jeho vztahu k emblematice, kde se badatelé zabývají zejména Komenského osobní impresou, která se objevuje v mnoha dílech, které byly za jeho života otištěny. Několik studií bylo také věnováno nejznámějšímu Komenského dílu Orbis sensualium pictus, zvláště pak úloze obrazu v didaktické práci a vztahu tohoto spisu k emblematice. Komenský se k otázce obrazů ve svém neobyčejně rozsáhlém díle vyjádřil přímo či nepřímo několikrát a na první pohled by se mohlo zdát, že jeho názory na tuto věc nebyly zcela konzistentní. Je však třeba si uvědomit, že se formovaly v dosti dlouhém čase, prostředí a z odlišných důvodů a jsou zasazeny do kontextu autorových děl různých žánrů. Nejstarším Komenského dílem, v němž se objevují zmínky o obrazech je Labyrint světa a ráj srdce.[112] Tento alegorický spis vznikl v době pro Komenského mimořádně těžké – bylo krátce po porážce stavovského povstání, útěku Komenského z Fulneku, kde působil jako správce bratrského sboru, ztrátě manželky a dětí za morové epidemie a ve chvíli, kdy se musel skrývat před pronásledováním na panství Karla st. ze Žerotína v Brandýse n. Orlicí. Děj je konstruován jako cesta poutníka labyrintem světa, kudy jej provádí zosobněná zvědavost Všezvěd Všudybud a současně Mámení perzonifikující pohodlnost a stereotyp. Poutník se opakovaně setkává se zkažeností světa, marností všeho počínání, zahubením moudrosti, a zachraňuje se návratem do vlastního srdce, kde se setkává s Kristem, který jej uvede do společenství vyvolených. Samotným obrazům je v textu Labyrintu věnováno jen málo místa: v 18. kapitole, kde poutník Prohlédá náboženství křesťanské Komenský použil podobenství o synu Božím, který byl jako obraz z nebe poslán na zem aby se zde stal příkladem pro lidi. Komenský jej popsal, že byl tak uměle vymalovaný, že čím víc kdo naň hleděl, tím víc nač se dívati měl: než že by nebyl zlatem aneb blýskavými nějakými barvami hrubě okrášlený, nebyl zdaleka Příliš patrný. Protož sem viděl, že kteří zdaleka stáli, méně krásou jeho jímáni byli: kteří blíže, nasytiti se hleděním nemohli – a prokázal zde mimořádné pochopení pro proměnlivost a subjektivitu vizuálního vjemu. Bystrý postřeh dokázal také zužitkovat v lehkou ironii: když popisoval poutníkovu návštěvu chrámu katolické církve a zmínil obrazy z legendárními výjevy ze života světců, napsal: po stěnách tu plno bylo figůr jakýchsi, jak se do nebe dostávati, ukazujících. Tu někteří malovaní stáli, dělající sobě žebříky, přistavující k nebi a lezoucí po nich. Jiní snášeli na hromadu vrchy a kopce, aby po nich zhůru mohli; jiní sobě křídla strojili a připínali; jiní křídlatých tvorů nalapajéce a několik spolu sepnouce, k nim se přivazovali, vedle nich zhůru vyletěli... Symbolem marnosti se mu jeví kontrfekty, které sice mají portrétované poctíti nesmrtelností, ale ti jsou shazováni do roklí, jejich portréty jsou falešné a nepravdivé, neb krásného člověka je podobizna ošklivá a naopak. V labyrintu světa se poutník setkává se zástupci jednotlivých stavů, povolání a dostává se do nejrůznějších situací, v jejichž podání se odrážejí vlastní Komenského zážitky. Jejich podání má často charakter divadelně představených scén, obrazů svědčících nejen o literárních dovednostech autora, ale také o jeho schopnostech verbálně zprostředkovávat barvitou vizuální i auditivní skutečnost. Uveďme například Komenského Vypsání bitvy: Vtom se cos na buben udeří, a zavzní trouba, a udělá se hřmot a křik! a aj, vztyčíc se každý a zchápajíc řezáky, tesáky, bodáky a co kdo měl, strkají to beze vší lítosti do sebe vespolek, až krev stříká, sekají a flekají na sebe hůř než nejlítější šelmy. Tu se hřmot na všecky strany rozmáhá, tu slyšeti dusot koní, chřest pancířů břinkot mečů, rochání střelby, fičení okolo uší létajících střel a kulí, zvuk trub, třeskot bubnů, křik ponoukajících k boji, křik vítězících, křik zraněných a umírajících; tu viděti olověné hrozné krupobití; tu ohnivé strašlivé blýskání a hřímání slyšeti; tu jednák tomu, jednýk onomu ruka, hlava, noha přeč létá; tu jeden přes druhého se kácí a všecko ve krvi splývá. Komenského líčení je postaveno na gradujícím podání střetu, které začíná uvedením samotného boje (vztyčíc se každý a zchápajíc řezáky... krev stříká, sekají a flekají), po němž následuje vylíčení nejrůznějších zvukových efektů bitvy (hřmot... dusot...chřest... břinkot... rochání... fičení... zvuk trub, třeskot bubnů, křik...) a scéna končí pointou zachycující opět v dějové rovině hrůznost bitevního střetnutí. Komenský zcela vynechal časoprostorové údaje, ale akcentem na samotnou akci a zvukové efekty dokázal vytvořit smyslově velmi přesvědčivý obraz události. S takovým přístupem jsme dosud v prostředí Jednoty nesetkali a přestože je v Labyrintu samotným obrazův věnováno jen nepatrně místa, vidíme v Komenského obrazivosti předstupeň jeho pozdějších, zasvěcených textů věnovaných otázce obrazů i jeho pedagogické metody pracující s edukativním materiálem kombinujícím text a obraz. Jestliže v tomto alegorickém spise prokázal Komenský velkou obrazivost a tvořivost při práci s vizuálním materiálem, v jiném literárním žánru, konkrétně v nábožensko instruktivním textu, se v otázce obrazů nevzdálil od tradičních postojů Jednoty bratrské. V prvné polovině roku 1632 napsal Komenský v Lešně spis Haggaeus redivivus.[113] Jeho koncepci a obsah významně ovlivnily události, k nimž tehdy došlo na vojensko-politické mapě střední Evropy. Armáda habsburské monarchie se ocitla v krizi, která se projevila jak postupnou ztrátou území, které ovládala, tak i odvoláním Albrechta z Valdštejna z místa jejího velitele. Iniciativu v té době začíná přebírat Švědsko, k němuž jako spojenci přistoupili kurfiřt braniborský a saský. Na sklonku roku 1631 saská armáda vstoupila do českého vnitrozemí a v polovině prosince obsadila Prahu. Pro české exulanty znamenaly tyto události obnovení naděje na návrat do vlasti, k němuž se odhodlalo asi dvě stě exulantských rodin, které přicestovaly do Prahy. Celá záležitost však skončila ve druhé polovině následujícího roku, kdy Sasové, tlačeni vojsky Albrechta z Valdštejna, znovu instalovaného do vedení císařské armády, ustoupili z Prahy a Čech. Víra v návrat a v možnost nového uspořádání církevních poměrů zasáhla také Komenského. Jeho Haggaeus je koncipován jako nábožensko-mravní instrukce pro vyhnance navracející se do Čech, kde před nimi stál úkol obnovit evangelickou církev a vyhnout se přitom starým chybám. Zárukou úspěchu mělo být podle Komenského důsledné dodržování Božího zákona daného Písmem a vyvarování se hříchů, bludů, nekázně a rozmařilosti. V čele evangelické církve měla stát Jednota bratrská a pečovat o svornost mezi jednotlivými denominacemi. Zde formuluje Komenský své irenistické názory a hledá nástroje, vnitřní i vnějškové, které by vytvořily prostor pro soužití a jednotu. Podle něj by všechny církve měly rozvíjet ty články víry, které jsou všem společné, navenek by měly opustit svá rozdělující označení jako kalvinisté, husité a pod. a jmenovat se jen jako křesťané. Společně by se mělo hledat vzájemné porozumění a sjednotit církevní řády a ceremonie. Komenský v závěrečných kapitolách spisu dává napomenutím jednotlivým stavům, které mají obnovu evangelické církve provést: vrchnostem, kněžím, lidu a nakonec reformátorům. A právě zde je zařazena pasáž o napravení řádu církve, tzn. kněží, lidu a chrámů. Ono napravení se má odehrát na Boží příkaz posvěcený činy svatých reformátorů Ezechiáše, Makabejských i samotného Krista vyčištěním chrámů od poskvrn modlářských. Vše co není od Boha má být odstraněno a za provedení této očisty je zodpovědná vrchnost. Nemá se ničeho šetřit – Bůh nelitoval pobití krásných žen Madiánských, s nimiž Izraelci hřešili a neměl-li slitování s těmito živými obrazy, proč by měly být ušetřeny obrazy – modly – ze dřeva a kamene? Biblické příklady Komenský aktualizuje a připomíná, že na Židy propadlé modlářství Bůh seslal Babylonské a ti se skutečně poučili a po návratu z babylonského zajetí se model důsledně zdržovali. Podobně i my, píše Komenský, čeští evangelíci z Babylona se vracující podlé toho Božího předpovědění a Izrahelských příkladů se zachovali, a více sobě na rytinách a slitinách nezakládali na věky. Podle Komenského mají být tedy v nově uspořádané evangelické církvi obrazy z chrámu vymeteny, po vzoru starých reformátorů Mojžíše, Joziáše a dalších spáleny, rozbity či zakopány. Nové posvěcení chrámů se pak neodehraje pověrečnými a kouzelnými obřady, ale prostřednictvím Božího slova a společné modlitby. Jestliže podstatné pasáže Komenského Haggaeuse jsou naplněny vírou ve smíření církví, v hledání společné řeči, představuje jeho výzva reformátorům ve věci nápravy chrámů neobyčejně rigidní postoje. Ty na jedné straně připomínají nejstarší texty Jednoty o obrazech, tj. modlách, jejichž uctívání je jedním z hlavních hříchů římské církvě vedoucí Jednotu k osamostatnění, na druhé pak výroky Matouše Konečného a Abrahama Sculteta o povinosti vrchností vzít na svou zodpovědnost vyčištění chrámů. Jakou roli měly tedy pasáže o obrazech v Komenského textu? On sám přeci nemohl předpokládat, že budou ostatními církvemi přijaty bez odporu. Poučení o odporu k radikálnímu "reformování" chrámů nejen ze strany katolíků, ale zejména luteránů mu mohlo dát množství luterských tisků, které se vyrojily proti kalvínsko-bratrskému očištění katedrály sv. Víta v Praze v roce 1619. Šlo tedy u Komenského o tvrdošíjné setrvání na jednom ze základních postulátů, na nichž Jednota vznikla a jejíž identitu se snažil takto uhájit? Nebo se jednalo o povinnou rétoriku, která byly úlitbou pro konzervativní členy Jednoty? Či byl Komenský v lešenském exilu natolik vzdálen reality, že očekával obecné přijetí svých výzev? Od poloviny 40. let 17. století do konce života pracoval Komenský na pansofickém díle De rerum humanarum emendatione consultatio catholica de genus humanum, ante alios vero ad eruditos, religiosos, potentes Europae (Obecná porada o nápravě věcí lidských. Lidskému pokolení, předně však vzdělancům, duchovním a mocným Evropy).[114] V něm se několikrát vyjádřil k otázce emblémů, didaktických a náboženských obrazů a k několika jednotlivostem jako byla doporučení vynechat z typografické výzdoby knih různé vegetabilní a zoomorfní motivy, které jsou zde zařazovány bez náležité příčiny a dále požadavek zákazu necudných zobrazení na obrazech, v knihách, které by mohly poškodit mravy diváka a čtenáře. Zatím největší pozornost byla věnována otázce Komenského přístupu k emblematice, kterou pojímal jako sofistikovaný didaktický nástroj mající téměř univerzální využití. Setkáme se s četnými studiemi o užívání a významu osobního emblému, či lépe impresy u Komenského, dále zkoumáním vztahu jeho knihy Orbis sensualium pictus k emblematice. O této disciplíně, tak oblíbené mezi vzdělanci 16. a 17. století se Komenský zmínil v několika svých dílech – prvním z nich je Lexicon reale pansophicum[115] a je věnován definici a struktuře emblému. Další, zásadní Komenského vyjádčení o emblematice je pak obsaženo v jeho Pampaedii. Zde doporučoval, aby se ve školách zavedla emblematická cvičení, která by rozvíjela schopnost emblematického vyjadřování na způsob přísloví a podobenství oživující moudrost starého věku. Navrhoval sestavit emblematickou knihu objasňující celou pansofii, případně vyjádřit emblematickou mluvou program nápravy vzdělání, náboženství a občanského zřízení či vytvářet emblémy biblické. Odvolával se na tři autority, které představolaly základní sféry, jež by měla emblematika obsáhnout, tj. etiku, náboženství a universalismus. Byli to Diego de Saavedra Fajardo, který sestavil emblematický spis Idea de un principe politico christiano: representada en cien empressas vydaného poprvé roku 1640 v Münsteru, pojednávajícího o výchově vládců, Daniel Cramer, autor několika emblematických nábožensky orientovaných knih, např. Octoginta emblemata moralia nova publikované v roce 1630 ve Frankfurtu a Georg P. Harsdörffer a jeho dílo Nathan und Jonathan, das ist die Geistliche und weltliche Lehrgedichte. Odkaz na Harsdörffera je zřejmě nejdůležitější, protože Komenský se odvolává na jeho představu světa, kde celá příroda i celá naše mysl se svými pojmy a vzněty jsou plné tajů, objasňujících se navzájem až do posledních bodů. Tento princip pak Komenský důsledně využil ve své učebnici Orbis sensualium pictus,[116] v němž se obraz světa skládá z hierarchicky podřízených a vzájemně souvisejících jednotlivostí. V literatuře zabývající se emblematickými studiemi se také probírá otázka, nakolik je Komenského Orbis pictus knihou emblémů či nikoliv. Ačkoli se struktura jednotlivých hesel podobá známé trojdílné sestavě emblému nesoucí motto, picturu a subscriptio, je třeba upozornit, že tato podobnost je jen velmi povrchní. Názvy kapitol či hesel Komenského díla, ilustrace a vysvětlující text mají totiž velmi přímočarý, popisný charakter, na rozdíl od emblému, jehož složky se musí vzájemně doplňovat. Emblematika na Komenského nepochybně silně zapůsobila a mnohé jednotlivosti z jejího "jazyka" na něj měly vliv (XXII. Dravci – Orel, král ptactva do slunce hledí; XXVIII. Zvěř – Jednorožec má jeden [roh] ale drahý). Vedle toho jsou do Světa v obrazích zařazena hesla, která přímo vychází z emblematických vzorů nebo z ikonografické literatury věnované perzonifikacím, jako je např. Iconologia Cesara Ripy. Jsou to zosobnění abstraktních pojmů jako je Sedmero věků člověka, Duše lidské a zejména pak ctností v heslech CIX–CXVII jako jsou Mravouka, Opatrnost, Pilnost a další. Nás samozřejmě nejvíce zajímá skutečnost, že Komenský ve Světě v obrazích používal obraz jako nástroje obecného i jazykového vyučování. Je zřejmé, že si uvědomoval mimořádnou didaktickou hodnotu vizuálního zážitku ve výuce. V předmluvě Světa v obrazích, kde se opíral o svou vlastní pedagogickou zkušenost, se zmínil o zaujetí žáků pro vizuální představení učební látky: ...chlapci kochají se v malbách...a pro přínos obrazů pro výuku a zapamatování si výkladu: Dáme ji [knihu Orbis sensualium pictus] chlapcům do rukou, by nahledíce se do libosti na obrazy se v nich pokochali i je sobě vštípili.[117] Kniha samotná pak sestává ze 149 hesel zahrnujících základní teologické a kosmologické pojmy, živly, rostlinstvo, živočichy, popis člověka, lidských činností a věcí, které člověk používá, organizace společnosti a jejího řádu, hry, války i věci náboženské. Je tedy jednak základním shrnutím všeho vědění (Pansofia) a současně je organizovám eschatologicky – začíná pojmy Bůh a Svět, končí Posledním soudem. Svět je tedy božím stvořením a jeho jednotlivé části jsou hmotným, ale i duchovním znakem Stvořitele. Svět je pro člověka nejen poznatelný, ale tento proces je v Komenského Orbis pictus navíc prostředkován skrze obrazy. Sledujeme-li Komenského názory v kontextu myšlení teologů Jednoty bratrské, představuje tento přístup zásadní odklon od bratrských myslitelů jako byli např. Lukáš Pražský či oponent kanovníka Zoubka, kteří prosazovali zákaz zobrazování nejen věcí božských, ale všeho stvoření na nebi, zemi i ve vodě. O tom, jak nezávisle na této tradici Komenský uvažoval, dokládá jeho zmínka v Pansofii, kde připustil, že I rozmanité útvary věcí hmotných... podávají jakési svědectví o Bohu a jako příklad uvedl, že Každý útvar tvoří sám o sobě jednotu (aby sloužil k tomu, k čemu byl stvořen), zobrazuje Jednotu Boha.[118] V duchu těchto slov volil i obraz k prvnímu heslu Světa v obrazích, které představuje Boha, který je všecko ve všem, přítomen všudy... a je zobrazen tradičním symbolem kruhu s vepsanými paprsky, trojúhelníkem a tetragramem jména Božího. [119] Představitelé Jednoty bratrské se však k emblematice přiblížili mnohem dříve nežli o ní začal uvažovat Jan Amos Komenský. Již v 19. století si Josef Jireček povšiml znaků včleňovaných do výzdoby knih Jednoty bratrské vydávaných v tiskárnách v Ivančicích a Kralicích[120], později se témuž tématu věnoval i F. Horák,[121] a podrobně naposledy I. Vávra a M. Bohatcová.[122] I. Vávra správně usoudil, že tato symbolická zobrazení odkazují na osoby z Jednoty bratrské, které měly nějaký podíl na vydání příslušné knihy. Tato zobrazení jsou zastoupena v tiscích z let 1564–1581 a 1594–1618 a nejpočetněji pak v knize Písně duchovní evangelické z roku 1564. Zde jsou na stranách 20–316v zastoupeny erby bratrské šlechty, panské a poté rytířské, dále na stranách 324–361 (O následování Pána Krista) značky správců vybraných moravských sborů, následují znaky pěti bratrských biskupů (366v–367) a na závěr jsou umístěny signety tiskařů (s. 367–376). Vávra připisoval zařazení této "znakové galerie" iniciativě Jana Blahoslava, o němž víme, že podrobně dohlížel na obsahovou i výtvarnou podobou Písní. Vávrova terminologie není úplně přesná – užívá totiž termínu "emblém" i pro takové útvary, které zdaleka neodpovídají jejich současné definici určující emblém jako sestavu tří částí: nadpisu (inscriptio, motto, lemma), obrazu (pictura, imago) a výkladu (subscriptio). Znaky v bratrských tiscích totiž až na řídké vyjímky sestávají jen z obrázku, někdy doplněného iniciálami, zřídka textem, devízou, a proto by jim spíše příslušelo označení impresy či dokonce signatury. Vávrovou zásluhou je však bezesporu určení nositelů jednotlivých impres a hierarchie jejich zařazení v bratrských tiscích. Jejich podobu lze odvozovat z několika zdrojů. Převládají zde impresy mající charakter mluvících znaků, jejichž figury jsou voleny tak, aby připomínaly jméno jejich nositele: svazek cibulí – Isaiáše Cibulku, syčící (?) had ve tvaru S – Václava Solína, hlava Jana Křtitele s narcisy – Jakuba Narcise Vrchopolského, had na dřevě – Havla Dřevínka, správce sboru v Třebíči, půlka jelena – Jana Jeleckého – správce sboru ve Fulneku a dva žaludy – Pavla Žaluda, správce sboru v Prostějově. Rodový znak používali ti duchovní, členové Jednoty, kteří byli aristokratického původu, např. Adam Šturm, správce sboru v Lipníku užíval erb Šturmů z Hranic. Z obecné symboliky pak čerpá např. signet Matouše Konečného, který se připomínal kotvou, stejně jako Matěj Cyrus (užíval korunovanou kotvu, kterou přidržuje ruka). Nejoblíbenější figurou, různě obměněnou, byl rostlinný stvol se dvěma odnožemi, případně pahýl stromu se dvěma větvemi, na jejichž koncích visí jablko a křížek.Touto impresou se zabýval nejprve Ivan Vávra, který sledoval její užívání jednotlivými členy Jednoty. Podle něj se impresa objevila poprvé ve spojení s Janem Blahoslavem, kde byla doplněna jakousi mříží tvořenou čtyřmi částečně překrývajícími se pásky, možná schematicky připomínajícími tiskařský lis (Písně duchovní 1564 a 1571). Po smrti Blahoslavově užíval impresu v letech 1572 a 1576 jménem neznámý nositel, a od impresy svého předchůdce ji odlišil nahrazením motivu mříže dřevěným džberem, z něhož vyrůstá svazek rostliných výhonků a iniciálami IHS. V letech 1572–1587 náležela tato impresa (v podobě pahýlu stromu se dvěma větvemi) biskupovi Janu Kálefovi a v letech 1589–1591 Janu Efraimovi.[123] V podobě jaké impresu užíval monogramista IHS ji naposledy použil Jan Lanecius, biskup přerovský a připomínal se jejím prostřednictvím v letech 1602–1618. Studia této impresy dále prohloubila Mirjam Bohatcová, která podrobně sledovala její výskyt a variace v jednotlivých bratrských tiscích od 60. let 16. do druhého desetiletí 17. století. Na konci 80. let 16. století tato impresa dokonce vykročila ze stran tisků Jednoty bratrské a objevila se na dvou medailích, které zhotovil jeden z nejvýznamnějších medailérů rudolfinské doby, Antonio Abondio.[124] Ten v roce 1587 odlil medaili na počest biskupa Jednoty bratrské, Jana Kálefa. Medaile je litá ze stříbra, na averzu zdobená podobiznou J. Kálefa s nápisem IOANNES CALEPHUS K: SENIOR AETAT: SUAE LXV 1587, na reverzu impresou. Impresa nese zobrazení pahýlu kmene stromu, z nějž vyrůstá po levé straně větev dělící se na dvě odnože, na jejichž koncích visí granátové jablko (vlevo) a křížek (vpravo). Pod jablkem je zobrazena lidská ruka drtící hada, který se s otevřenou tlamou zdvihá ke granátovému jablku. Na opačné straně vzlétá ke křížku z otevřené ruky ptáček s rozpjatými křídly a náznakem svatozáře nad hlavou a figura je obkroužena devízou IUDICIUM MEUM CUM DOMINO ET CUM DEO MEO OPUS MEUM ESA.49.[125] Velmi podobně provedená medaile patří jinému biskupovi Jednoty bratrské, Janu Efraimovi. Na averzu je umístěn Efraimův portrét s nápisem IOANNES EPHRAIM SENIOR. AN. AETA. LX, reverz nese stejnou impresu a nápis jako na medaili J. Kálefa.[126] Z nápisů a averzu vyplývá, že byly pořízeny k životním jubileím obou mužů: Kalefovi bylo 65 a Efraimovi 60 let a měly tedy memoriální funkci. Impresa použitá a obou medailích se objevuje ve zcela shodné podobě v několika bratrských tiscích – Písničkách duchovních z roku 1579[127] a v Žaltáři vytištěném roku 1581[128], kde je doplněna devízou shodnou s textem použitým na obou medailích. Jan Kálef (1522–1588) byl od roku 1555 knězem a od roku 1571 biskupem. Sídlil v Mladé Boleslavi, kde působil pod patronací rodu Krajířů z Krajku jeden z nejvýznamnějších bratrských sborů v Čechách. Kálef se účastnil různých jednání o postavení Jednoty – roku 1575 spolupracoval na přípravě tzv. České konfese, podílel se na vydávání bratrských knih, např. na vytištění nejvýpravnějšího kancionálu Jednoty vydaného v roce 1576 v Ivančicích pod názvem Písně duchovní evangelické.[129] Jan Efraim (?–1600) v letech 1584–1596 spravoval sbor v Tuchoměřicích u Prahy, od roku 1589 byl biskupem a na konci života působil v Mladé Boleslavi.[130] Impresa je pojata jako antiteze hříchu a spasení, tak, že její levá část připomíná pád člověka při spáchání prvotního hříchu (had a jablko), pravá spasení lidské duše (pták) obracející se s vírou ke Kristovi (kříž).[131] Tento koncept má pravděpodobně předstupeň v kompozici Zákona a Milosti, který byl vizualizovanou deklarací luterské konfese sestavenou ve Wittenbergu Filipem Melanchtonem a Lucasem Cranachem.[132] Tato alegorie Zákona a Milosti je koncipována jako obrazová antiteze starozákonních motivů upomínajících pád člověka: Mojžíš s deskami Desatera, člověk, před nímž se otevírá peklo, Prvotní hřích a Kristus soudce, proti nimž stojí obrazy napovídající možnosti spásy ve víře: člověk s Janem Křtitelem, který ukazuje na Zkřižovaného a vzkříšeného Krista a oslaveného beránka. Během 16. století pronikl tento ikonografický typ i do Čech, kde se objevuje v nástěnné malbě i knižní grafice, jak v doslovných citacích, tak i různých přepracováních.[133] Bratři nejenže si tedy oblíbili a v hojné míře ve svých tiscích používali symbolické impresy, které měly pro zasvěcence charakter individuálních signatur, ale v případě medailí biskupů Kálefa a Efraima dokonce využili formu impresy k veřejné a velmi exkluzivní osobní reprezentaci. J. A. Komenský, který na stránkách Obecné porady o nápravě věcí lidských doporučoval emblematiku jako prostředek k porozumění moudrosti starého a nového věku a k objasnění celé pansofie, tedy nejen vyslovil názor rezonující mezi intelektuály 17. století, ale také v mnohém navázal na hlubokou tradici užívání emblémů v Jednotě bratrské. Stejně jako jeho předchůdci na biskupském stolci Jednoty užívající ke své prezentaci osobní impresy, zdobil také Komenský svá knižní díla vlastním emblematickým znamením.[134] Na jeho obraze je zpodobena krajina nad níž v noci svítí měsíc a hvězdy, ve dne je pak ozařována sluncem. Zobrazení je obkrouženo devízou Omnia sponte fluant, absit violentia rebus (Vše plyne samovolně a bez násilí). Komenský sám vysvětlil smysl této impresy tak, že vyjadřuje myšlenku, která shrnuje jeho názory na výchovu a měla by být uplatňována ve všech školách. Lubomír Konečný nedávno přesvědčivě doložil, že Komenského impresa je součástí řady emblematických obrazů tématizujících myšlenku proměn povětrnosti v morální rovině očekávání příchodu dobra po čase zlém, radosti po době smutku, jasné oblohy po odchodu mraků, útěchy po čase zkoušky apod. Podobně koncipované sdělení podle něj nese také Rembrandtův mědiryt Krajina se třemi stromy z roku 1643, ale jeho obsah je odlišný – Komenského impresa vyjadřuje jeho pedagogické moto, Rembrandtova krajina je ilustrací jeho představy o božím a lidském tvoření světa. Symbolické vyjadřování pomocí impresí a emblémů konvenovalo nejen bratrským duchovním, ale setkáváme se ním i ve výzdobě sídel aristokratů, členů Jednoty bratrské. Jistě není náhodné, že to byli právě ti nejvýznamnější jako Petr Vok z Rožmberka a Karel st. ze Žerotína. Pravdou je, že na konci 16. století šla obliba emblematiky napříč konfesemi a spojnicí bylo humanistické vzdělání, intelektuální zájmy promítající se do styků s nejrůznějšími učenci a do shromažďování rozsáhlých sbírek nejrůznější literatury. Právě takto vybaveni byli i Petr Vok a Žerotín. Petr Vok z Rožmberka se stal členem Jednoty bratrské až v dospělosti. Poslední člen jednoho z nejbohatších českých aristokratických rodů, tradičně se hlásícího ke katolictví, se v roce 1580 oženil s mladičkou Kateřinou z Ludanic, která pocházela z moravské rodiny přináležející k Jednotě bratrské. Petr Vok se s bratry sbližoval postupně, nejprve povolil přítomnost bratrského kazatele na svém residenčním sídle na zámku v Bechyni, 1582 k Jednotě sám přistoupil a 1587 veřejně přijímal spolu s dalšími šlechtici a rytíři ve sboru v Mladé Boleslavi.[135] Vokův životopisec Václav Březan opakovaně zmiňuje prohlubující se zbožnost svého pána i jeho připomínání si pomíjivosti světských věcí. To vše bylo pravděpodobně důvodem toho, proč někdy v letech 1584–1592 nechal strop a zdi své ložnice na bechyňském zámku vyzdobit souborem postav personifikací a emblémů.[136] Předlohou pro emblémy byly ilustrace z knihy francouzské hugenotské autorky Georgette de Montenay Emblematum Christianorum Centuria (Lyon 1571, 1584). Tento titul byl jedním z mnoha svazků početné sbírky emblematických knih zastoupených v rožmberské knihovně, jejichž soupis se nám dochoval v katalagu sestaveném rožmberským historikem Václavem Břežanem, který by mohl být i autorem programu výzdoby. Výběr emblémů spojuje téma memento mori stále připomínající člověku Krista, který je zárukou spasení a současně Satana, před nímž je třeba být stále na pozoru. Ctnosti a víra v Boha jsou tedy zárukou spásy a zbraní proti mocnostem pekla. Program je zcela konzistentní a vzhledem k tomu, že byl uplatněn ve Vokově ložnici, musel vycházet jak z jeho iniciativy, duchovního prožitku a mentality. Podobně tomu bylo i v případě Žerotínově, který nechal vyzdobit jednu z místností zámku v Rosicích nástěnnými malbami grotesek, erbů rodiny Žerotínů a příbuzných rodů.[137] Na klenbě je vymalován soubor osmi emblémů, u nichž sice neznáme přímé předlohy, ani nemáme k dispozici katalog Žerotínovy knihovny, ale je zřejmé, že byly inspirovány emblematickými díly Joachima Cameraria, s nímž se Žerotínové stýkali, případně Theodora Bezy. Tématem výzdoby jsou křesťanské ctnosti, víra a směřování člověka k Bohu.[138] Materiál, který se J. A. Komenskému a jeho postoji k emblematice podařilo shromáždit zřetelně dokazuje, že symbolické vyjadřování pomocí emblémů a impres bylo v prostředí Jednoty bratrské, jak u jejích duchovních tak i u aristokratů hlásících se k Jednotě ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století velmi oblíbené. Bratřím byla zřejmě velmi blízká vyjadřovací schopnost emblémů vybízejících diváka k odhalení obsahového jinotaje a zvláště pak možnost zprostředkovat nábožensko morální sdělení v abstraktní myšlenkové podobě a ne ve formě historického obrazu, který stále představoval určité riziko modloslužebného konání. Jestliže impresy zdobící tisky Jednoty bratrské byly sestaveny Janem Blahoslavem, případně později jejich samotnými uživateli, čerpaly emblematické dekorace aristokratických interérů přímo z fondu evropské emblematiky. Na stejné půdě se pohyboval i J. A. Komenský, který nejen postřehl možnosti tohoto žánru pro pedagogiku, prokázal znalosti různých druhů emblematické literatury, ale jeho vlastní impresa, kterou označoval svá díla, byla hluboce spjata s tradicí evropského myšlení, soudobou emblematikou i výtvarným uměním. Tento závěr nás vede k zásadní korekci obecně rozšířené představy o ikonofobním smýšlení Jednoty bratrské. Naopak stále zřetelněji krystalizuje koncept Jednoty, která velmi promyšleně čerpá z nejrůznějších intelektuálních a také obrazových zdrojů takové podněty, které jsou ji blízké, a které bude používat k reprezentaci jednotlivých osobností, životních postojů i pedagogicých zásad. Nejcitlivějším materiálem na kterém se řešila otázka postoje bratří k výtvarné kultuře byly vždy náboženské obrazy. V Obecné poradě je jim věnován prostor v knize věnované úvaze o panorthosii, tj. obecné nápravě, kterou Komenský rozpracovává v rovině teorie, praxi a využití při účinné reformaci, jež by se měla provádět samostatně u jednotlivce, rodiny, ve škole, státě a samozřejmě v církvích. Součástí reformy církve je také vypořádání se s otázkou náboženských obrazů a jejich používání v chrámech nebo při výchově. Text je koncipován téměř dialogicky do tezí obrazy obhajujících a naproti tomu argumentů obrazy v chrámech zamítajících. Komenský v úvodu prohlásí, že chrámy s malbami a symboly nejsou z hlediska ozdobnosti, řekněme z důvodů estetických, závadné. To je tvrzení z úst biskupa Jednoty bratrské hodně vzdálené všemu, co jsme zatím od bratrských teologů o obrazech v chrámech slyšeli. Komenský je však také hned v následujícím textu relativizuje: z hlediska užitečnosti obrazů v chrámech by bylo lepší je v chrámech nemít. Argumentuje – dokonce s odvoláním na antické autority – že v chrámech by obrazy být neměly; mohly by totiž odvádět pozornost v místech, kde jde o to nejdůležitější, totiž o spásu lidské duše. Přichází však další teze: obrazy nemohou uškodit těm, kteří hledají jejich hlubší smysl – těm totiž mohou pomoci k hlubšímu pochopení Písma. Zde uvádí jako příklady jak samostatné historické výjevy ze Starého zákona: archa Noemova, uctívání měděného hada a potom také obrazy a předobrazy mající k sobě vzájemný vztah či svaté symboly... tajemství víry, lásky a naděje. Zásadně negativně se vyjadřuje k možnosti zobrazovat samotného Boha, které kategoricky zamítá jako nevhodnou profanaci. Zde autor uvádí další důvod svědčící proti obrazům – Kristus neřekl lidem Malujte, nýbrž: Učte! A proto Komenský doporučuje: maleb se má používat k náboženskému vzdělávání tzv. prvního věku, kterému se musí pomáhat smyslovým vnímáním, ale neměly by být umístěny ve veřejných chrámech, nýbrž jen v soukromých posluchárnách [a] biblických knížkách. Negativní argumenty proti obrazů, které Komenský používal, nepatří k originálním – výtku, že obrazy rozptylují věřící najdeme snad ve všech textech, které se kriticky staví k náboženským obrazům. Také jeho odvolávání se na Krista, který přikázal učit a ne malovat, není původní – Komenský opakuje myšlenku, kterou vyslovili v našem prostředí již Matyáš Kultrarius a Abraham Scultet, kteří jistě vycházeli z myšlenek J. Calvina. Také tezi o odmítnutí obrazů Boha, které jsou profanací neviditelného božství mohl nalézt v nejrůznějších pramenech, ať již bratrských či v Instituci křesťanského náboženství J. Calvina. Naopak úvahy směřující k toleranci náboženského obrazu v sakrálním interiéru jsou u Komenského, jako biskupa Jednoty bratrské nečekané. Jednak připouští zdobnost takových prostor. Dále nevylučuje, že obrazy mohou pro zkušeného diváka (to jsou ti, kteří se už jimi často těšili) mít nějaký hlubší smysl. Na závěr dospívá k doporučení neužívat obrazy v sakrálních prostorách, ale pokládá je za vhodné ve školách a knihách a to zejména ve výchově mladších žáků. Z tématického hlediska se zásadně staví proti vytváření zobrazení samotného Boha, ale přípustné jsou pro něj obrazy starozákonních historií. V těchto závěrech se Komenský poprvé otevřeně formuloval to, co odpovídalo dosavadní mlčky prováděné, ale písemně nekodifikované praxi v Jednotě bratrské – totiž použití obrazu v didaktické praxi ve školách nebo v biblických knížkách. Zde se Komenský projevil jako pedagog uvědomující si výukový potenciál kombinovaného působení slova a obrazu na mysl mladého žáka. Pozoruhodná je však úvaha o možnosti zdobit chrámy obrazy a předobrazy Starého a Nového zákona. Jde o využití principu tzv. typologie, tj. představy, že historie Nového zákona (antitypy) mají své předobrazy (typy) v událostech Starého zákona. Tyto dvojice se vytvářely jak na základě podobnosti (Klanění se měděnému hadu – Ukřižování Krista), tak i protikladu (Adam – Kristus, Eva – Marie), a to již v raně křesťanském umění prvního tisíciletí. Oblíbené byly zejména ve středověku a to jak v iluminovaných rukopisech (Speculum humanae salvationis, Biblia pauperum), tak i v nástěnných malbách (cyklus v ambitu Emauzského kláštera). Typologické typy a antitypy se uplatnily i v myšlenkovém a obrazovém prostředí reformace a to zejména v tzv. dogmatickém obraze Zákona a milosti, jehož koncept a obrazové prototypy vznikly ve Wittenbergu na základě spolupráce F. Melanchtona, M. Luthera a L. Cranacha st. a viděli jsme, že se uplatnily v prostředí Jednoty bratrské, konkrétně v devíze biskupa Jana Kálefa a některých tiscích. V monumentální podobě cyklu typologických obrazů starozákonních a novozákonních scén ji, pokud víme, nemohl poznat v českých zemích, naopak se nabízí myšlenka, že se inspiroval takto koncipovanými soubory obrazů v luteránských chrámech ve Slezsku a Polsku, v Jaworu, Glogowe případně ve Svídnici. Např. chrám v Jaworu, ležící nedaleko Lešna, byl postaven a vyzdoben v letech 1654–1655, tedy rok před definitivním odchodem Komenského z tohoto střediska Jednoty, které roku 1656 padlo – stejně jako mnohé Komenského rukopisy – za oběť požáru při obléhání města. Bratrské texty o obrazech vznikaly ve dvou časových etapách – prvá spadá do období 90. let 15. – 20. let 16. století, poté nastává dlouhá cézúra a téma je znovu nastoleno ve druhém desetiletí 17. století. Od 20. let 16. století se otázka obrazů, vyjma stručných vyjádření o podobě sborů, kde byly obrazy samozřejmě zakázány, neobjevuje. Příčinou tohoto mlčení bylo postupné sbližování Jednoty s luterstvím, které vyvrcholilo přijetím společné České konfese v roce 1575. S vyznavači augšpurské konfese nebylo zapotřebí otvírat kontroverzní téma, které navíc stálo pro obě strany na okraji zájmu. Otázka obrazů se znovu objevila u M. Konečného v roce 1611, v době po přijetí Rudolfova Majestátu o náboženské svobodě, který činnost Jednoty plně legalizoval. Tato změna náboženských poměrů se do Konečného názorů zřetelně promítá. Pominula totiž potřeba odlišovat se navenek, vymezovat se proti opmentům Jednoty, ale o to více vyvstala potřeba korigovat chování bratří samotných. Proto je Konečného spis koncipován jako věroučné dílo a přehled norem majících v prvé řadě upravovat disciplínu uvnitř bratrské církve. Sbory Jednoty bratrské Patroni Jednoty a budování sborů Šlechta v počátcích Jednoty stála mimo řady jejích členů a Jednota byla nejprve společenstvím převážně převážně prostých lidí, působící zejména na venkově, zříkající se vzdělanosti a aspirací na výkon světské moci.[139] Tato uzavřenost vůči aristokracii se začala prolamovat na konci 15. století, kdy o ní jednaly dva sněmy v Brandýse n. O. a Přerově v letech 1490 a 1494. Výsledkem bylo usnesení vyjadřující ochotu přijímat do svých řad příslušníky šlechty a povolující členům Jednoty účastnit se světského života, vykonávat dříve zapovězená řemesla. Ke změně samozřejmě nedošlo naráz, a přestože Jednota již tehdy žila pod ochranou šlechty na jejích panstvích, vydal ještě roku 1510 bratr Lukáš Pastýřský list namířený proti urozeným: Jsú-li kteří urození, ač nemnozí, ti uvedou za sebú do Jednoty světské vysokosti, jakoby bohové býti měli a nětco viece vzieti za svá urozenie než jiní v duchovenství. A neznají, že sú biednější než neurození a nebezpečnější i nebezpečnosti uvozující... Pán mocný přijda... trvá na výsadách svého stavu s útiskem chudých poddaných. Ale zřetelná potřeba ochrany sborů a také vliv kontaktů s M. Lutherem vedl Jednotu od 20. let 16. století k otevřenosti vůči šlechtě. Jejím viditelným znamením byl veřejný křest třiceti šlechticů, k němuž došlo v roce 1530 v Mladé Boleslavi. Jednota se začala pokoušet o svoji prezentaci politickou cestou. To bylo v roce 1535 důvodem sepsání bratrského vyznání víry spolupodepsaného dvanácti pány a třiceti třemi rytíři pocházejícími zejména Boleslavska a východních Čech, kteří byli často spjati klientelskými vztahy s rodinou Krajířů, vydaného nejen česky, ale i latinsky a německy, jež bylo určeno pro císaře Ferdinanda I. Péčí aristokratických patronů Jednoty vznikaly novostavby bratrských chrámů zvaných sbory, z nichž vynikaly stavby v Brandýse nad Labem, Mladé Boleslavi, Lipníku nad Bečvou a později v Praze na Starém Městě.^^[140] Sbory v Brandýse a Boleslavi byly postaveny na panstvích Arnošta Krajíře z Krajku, který pro novostavby zakoupil pozemky a projekty sborů vypracoval jeho architekt Matteo Borgorelli. Sbor v Brandýse se stavěl v letech 1541–1542, ale již v roce 1547, kdy Brandýs připadl královské komoře, byl zabaven a předán církvi pod obojí. Po roce 1620 připadl katolíkům a jim, jako děkanský kostel Obrácení sv. Pavla, slouží dodnes. Sbor byl vystavěn jako podélná, orientovaná trojlodní stavba zakončená poloválcovou apsidou, jejíž hlavní loď je sklenuta valenou klenbou s výsečemi zdobenou dekorativním žebrovím a jejíž boční lodi jsou završeny křížovou klenbou. Průčelí vrcholí trojúhelníkovým nízkým štítem a fasáda byla zdobena sgrafity napodobujícími rustiku. Na zdech interiéru byly vymalovány nápisy, jistě citáty z Písma, které dal v roce 1594 utrakvistický farář zabílit. Zcela mimořádný, jak významem, tak i stupněm dochování, je bratrský sbor v Mladé Boleslavi. Rozkvět sboru i stavbu chrámu zajistila dlouhodobá ochrana a pomoc boleslavské vrchnosti.^^[141] Sbor zde vznikl již v poslední čtvrtině 15. století, ale rozvíjel se zejména v 16. století pod ochranou rodiny Krajířů z Krajku, která podanské město Boleslav vlastnila. Zde, v tzv. Karmelu, působil sbor vedený bratrem Lukášem, největším teologem Jednoty konce 15. a první čtvrtiny 16. století (zemř. 1528) a pracovala tu také bratrská tiskárna vedená Mikulášem Klaudiánem (zemř. 1522). Arnošt Krajíř zakoupil v roce 1544 za 325 kop stavební parcelu a financoval stavbu prováděnou do roku 1554 podle projektu M. Borgorelliho. Sbor je trojlodní pseudobasilikou s půlkruhovým závěrem, tribunami, zaklenutý valenou klenbou s výsečemi zdobenou bohatě štukovými žebry a ornamentálními sgrafity. Na zdech a pilířích se torzálně dochovala bohatá nápisová výzdoba. Průčelí nese trojúhelníkový štít s volutami, fasáda byla zdobena sgrafity. Sotva dostavěný sbor byl však po nezdařeném povstání českých stavů proti Ferdinandovi I. roku 1547 nuceně uzavřen a dosavadní vlastník Boleslavi Arnošt Krajíř ji od panovníka obdržel v manské léno. Tím byly jeho možnosti ochraňovat Jednotu výrazně sníženy. Ale obec Jednoty bratrské přesto v Boleslavi dále působila, i když jistě ne tak otevřeným způsobem jako dříve. Sbor uzavřený po roce 1547 byl v roce 1553 znovu otevřen a přes zimu let 1553–1554 urychleně dostavován a Arnošt Krajíř se pokoušel získat povolení ke stálému provozování bratrských bohoslužeb. V roce 1555 však zemřel a jeho dědicové se nedokázali ubránit nátlaku a sbor byl v témže roce znovu uzavřen. O tom, jak se každý pohyb na politické scéně odrážel v činnosti boleslavské Jednoty svědčí, že když se v roce 1567 kníže Ferdinand vzdal místodržitelského úřadu a přesunul své sídlo do Tyrol, byl sbor opět na krátkou dobu otevřen, ale Kunrát, Adam a Karel z Krajku dostali opětovný příkaz k jeho uzavření. V roce 1575, kdy se jednalo o České konfesi, k níž Jednota také přistoupila, byl sbor opětovně otevřen a nerušeně fungoval až do roku 1600. Mezi tím však v roce 1588 zemřel Adam Krajíř, poslední potomek boleslavské rodové větve. Mladá Boleslav připadla postupně katolíkovi Jiřímu st. z Lobkovic, ale v témže roce ji směnou za Chomutov získal Bohuslav Joachim Hasištenský z Lobkovic, jež se hlásil k utrakvismu luterského směru. Roku 1595 se Boleslav vykoupila od Hasištejnského z poddanství, což otevřelo cestu k vzájemné toleranci s utrakvisty: bylo uzavřeno Snešení společné v obci mezi jednotou bratrskou a stranou druhou, a luteránům byl ponechán kostel sv. Jana a možnost mít vlastního kazatele. O pět let později byla Boleslav povýšena na královské město a podřízena správě královského podkomořího. Po vydání Rudolfova dekretu proti Bratřím byl sbor roku 1602 opět uzavřen a znovu otevřen až 1608. Veškerý sborový majetek se však mezi tím dostal do rukou města, které jej Bratřím vydalo po zaplacení zálohy 3000 kop míšeňských grošů. Finanční prostředky poskytl Petr Vok z Rožmberka, transakci vyjednali Michal Slavata z Chlumu a Gottfried Berbistorf z Berbistorfu a bratrský majetek byl svěřen do správy Bohuchvala Berky z Dubé, Václava Budovce z Budova, Václava Pětipeského z Chýš a Jana Milnera z Milhausu. Šlo o nejvýznamnější představitele bratrské šlechty v Čechách, zčásti absolventy kalvínské university v Heidelberku. Poslední období činnosti mladoboleslavského sboru však bylo velmi krátké – v roce 1622 byl uzavřen a Téhož léta (1625) 10. Augusti, den svatého Vavřince, mučedlníka velikého, v městě Boleslava Mladého sbor neb kostel kdež prve Bratří služby Boží církevní mívali, svěřen způsobem katolickým... a jméno mu dáno u svatého Václava. Zapověděli, aby více sborem nebyl jmenován, než u svatého Václava. Texty pěkné na stěnách i pod kruchtami, psané podivným písmem, vápnem zabýlili, potom tam na oltář i archu z předního kostela, kdež novou udělati dali, postavili.^^[142] Skutečnost, že bratrský sbor mohl veřejně působit a ve vlastním chrámu provozovat bohoslužby byla přímo závislá jednak na politické situaci v zemi a také na ochraně sboru ze strany vrchnosti, která, pokud tím nebyla bezprostředně ohrožena, poskytovala sboru prostor pro jeho svobodnou činnost. Je to zvlášť patrné v případě stavby sboru, která probíhala jak před rokem 1547 a přes tlak panovníka i na počátku 50. let 16. století. Nápadné je také datum 1575, kdy byla vyhlášena – byť panovníkem jen ústně povolena – tzv. Česká konfese. Po tomto datu sbor nepřetržitě funguje po dobu více než dvaceti pěti let a je uzavřen poté, co se Boleslav jako královské město dostává pod přímou správu královských úřadů, které činnost Jednoty zakazovaly. Významnou podporu sborům Jednoty bratrské poskytoval na svých panstvích již výše zmíněný Petr Vok z Rožmberka, který k Jednotě přistoupil v roce 1582, nedlouho po svém sňatku s mladou členkou Jednoty Kateřinou z Ludanic. Již o tři roky později byl na Vokově sídle, na zámku v Bechyni, vysvěcen za účasti šesti bratrských kněží sbor, vystavěný rožmberským stavitelem B. Maggim, o jehož podobě však nemáme žádné jisté zprávy.^^[143] Mnohem lépe jsme informováni o stavbě bratrského sboru v Lipníku nad Bečvou, který byl součástí majetku, který do manželství s Petrem Vokem přinesla Kateřina z Ludanic.^^[144] V roce 1590 byl zbořen starý sbor a novostavba, navržená pravděpodobně také B. Maggim, vznikla v následujících dvou letech. Maggi sbor navrhl jako jednolodní, obdélný, se sníženým trojboce uzavřeným presbytářem. Vnější stěny byly členěny vystupujícími opěráky a okrouhlými okny. Po stranách presbytáře stály dvě věže, jedna z nich, dostavěná podle původního návrhu, měla v posledním patře otevřený ochoz se sloupovou arkádou.^^[145] Sbor v Lipníku rozhodně není konfesijně vyhraněnou architekturou. Vždyť motiv dvou věží po stranách presbytáře se v chrámových stavbách budovaných v poslední čtvrtině 16. století v českých zemích se objevil jak v případě jezuitského kostela sv. Salvátora v Klementinu (1581–1582) tak i na kostele sv. Václava v Sýčině (po 1571) postaveném na panství luterána Jiřího Cetenského z Cetně.^^[146] Snad poslední velkou stavební akcí Jednoty bratrské v českých zemích před rokem 1620 bylo vybudování vlastního sboru v Praze. V žádném z pražských měst neměla Jednota až do vydání Rudolfova Majestátu žádný sakrální prostor a její pražští členové se scházeli v soukromí nebo navštěvovali bratrské bohoslužby mimo Prahu. Po vydání Majestátu získali do užívání Betlémskou kapli a kapli Božího těla na Novém Městě. Stavbu vlastního kostela zahájili oproti agilnějším luteránům až v roce 1615. Patronem byl Václav Vilém z Roupova, který zakoupil pozemek a na něm stojící starší stavby, měšťanský dům a kostelík sv. Šimona a Judy. Bratrský sbor se stavěl na místě domu a byl vysvěcen až v červnu roku 1620, protože stavba se nečekaně protáhla, když se r. 1617 zřítila klenba. Upraven byl také kostelík sv. Šimona a Judy, a to jako modlitebna pro potřeby kalvinistů. Sbor byl pojat jako halové trojlodí s trojicí polygonálních závěrů, hlavní loď byla širší a delší nežli lodě boční. Střední klenební pole hlavní lodi vytvářelo dojem centrálně pojatého prostoru.^^[147] Poté, co objekt získali po roce 1620 milosrdní bratři, sloučili při přestavbě hlavní a jižní loď, prostor nově sklenuli, severní loď oddělili a přepatrovali. O původním vybavení a výzdobě nemáme žádné zprávy. Z uvedených příkladů výstavby bratrských sborů od 40. let 16. do 20. let 17. století je zřejmé, jak významnou roli při jejich budování hráli aristokratičtí ochránci Jednoty. Zajišťovali základní materiální podmínky pro stavbu sborů, velmi pravděpodobně je spolufinancovali a projekt nechávali vypracovávat vlastními architekty. Výsledkem proto nebyly nijak konfesijně vyhraněné architektury, ale naopak velmi rozdílně utvářené stavby podléhající jak tvůrčím schopnostem, rozhledu a zkušenostem jejich navrhovatelů, tak i individuálním představám šlechtických patronů. Společným rysem nově budovaných bratrských sborů, který však není typický jen pro sakrální prostory Jednoty, ale je obecný pro vývoj chrámových staveb 2. poloviny 16. století, je snaha po sjednocování jejich vnitřních prostorů. Výzdoba sborů Již výše jsem se zmínil o tom, že interiéry bratrských sborů by ly zdobeny rozsáhlými nápisovými soubory. Nejlépe je tato výmalba dochována v interiéru sboru v Mladé Boleslavi. Jsou zde umístěny texty nábožensko-didaktické, moralizující, případně se vztahující k činnosti sboru (o jáhnech, kázání) a mravním ideálům jeho členů (blahoslavenství). Všechny texty vycházejí doslova nebo s malými obměnami z bratrského překladu bible. Také interiér bratrského sboru v Kralicích byl vyzdoben souborem nápisů, dnes sice torzovitě dochovaným, ale přesto v takovém stavu, že je možno rekonstruovat jejich celkový koncept.^^[148] Nápisy datované rokem 1580 vznikly v téměř stejné době jako v Mladé Boleslavi a v některých případech je výběr citátů v obou sborech shodný či velmi blízký (např. texty o blahoslavenství). Rozdílné je však rozložení textů v interiéru. V Kralicích se didaktické texty se silnějším moralistickým zabarvením objevují nikoliv v presbytáři, ale v lodi, na kruchtě a u vchodu do kostela a jsou zde navíc doplněny o hlavní modlitbu Otče náš a vyznání víry Věřím v Boha. V některých citátech – např. Zlořečený člověk, kterýž by udělal rytinu (Kralice) se však oba soubory rozcházejí. Třetí dochovaný příklad nápisové výzdoby dnes zaniklého bratrského sboru byl v opise zaznamenán v Ivančicích. Od dvou předchozích se zásadně odlišoval citováním antických autorů v řečtině a biblických textů v latině a češtině. Nápisy, bez uvedení jejich lokace, obsahují výzvu ke svornosti, ctnostem stmelujícím obec a věrnosti ve víře, a dále boží přísliby pro věrné řídící se Hospodinovými příkazy.[149] Celkový záměr nápisových celků v Mladé Boleslavi, Kralicích a Ivančicích bez ohledu na jejich zdroje a použitý jazyk je si velmi blízký: obsahují jednak přísliby Boží milosti pro vyvolené (blahoslavené), a dále naučení kněžím, laikům a vrchnosti. Není vyloučeno, že tyto nápisové soubory, vzniklé v Mladé Boleslavi a Kralicích navíc v těsném časovém sledu, se opírají o vzor či doporučení, které bylo pro jednotlivé sbory závazné.^^[150] Nápadným motivem nápisů v Mladé Boleslavi je poukázání na světskou vrchnost. Na nejvýznamnějším místě interiéru, na stěně presbytáře, kam se při bohoslužbě upírají zraky všech věřících, jsou namalovány znaky aristokratických patronů boleslavského sboru, členů krajířovské rodiny a jejich příbuzných: Arnošta z Krajku (zemř. 1555), jeho manželky Anny (Aleny) ze Šelnberka, Aleny Osvětimské, matky Aleny ze Šelnberka, dále Adama z Krajku, syna Arnošta (zemřel 1588) a Marty z Veselic, jeho manželky a nakonec Bohumily ze Zástřizl. Malba je datována rokem 1581, spadá tedy do období po vyhlášení České konfese a v té době nerušeného působení sboru pod patronací rodiny Krajířů a jsou jejich zřetelným přihlášením se k této roli. Nápisový soubor je sice dochován jen torzovitě, ale i tak je zcela zřejmé, že není jen utilitárního charakteru, ale má i značné estetické aspirace. Nápisy jsou totiž vsazeny do malovaných kartuší zdobených rolwerkovým ornamentem a květinovými festony. Nezůstalo však jen u ornamentální dekorace. Na vrcholu valené klenby lodi je ve čtvercových ornamentálních rámech opakovaně zobrazen výjev čtyř andělů adorujících kříž, což je zatím jediný známý případ užití figurální scény s náboženskou tematikou v prostředí sakrálního prostoru Jednoty bratrské. Je velmi pravděpodobné, že tato výmalba souvisí se skutečností, že stavba sboru proběhla pod patronací Krajířů z Krajku, kteří k její výstavbě přivedli vlastního architekta a prosadili zdobnější úpravu interiéru sboru.[151] Vnitřní vybavení sborů: prameny a ikonografie Do nedávné doby bylo známo je minimum pramenů, které by dovolovaly podrobněji nahlédnout na vybavení sborů Jednoty. Díky nedávnému objevu archivu Matouše Konečného v Mladé Boleslavi se však naše znalosti výrazně rozšířily. Konfrontace údajů v těchto inventářích s dalšími prameny jako jsou synodální nařízení a liturgické agendy pak dovoluje dosti podrobný vhled na mobiliář bratrských sborů. Ikonografického materiálu je bohužel dochováno poskrovnu a je omezen jen na několik ilustrací bratrských tisků. Nejdůležitější z nich je iniciála "S" z tzv. Ivančického kancionálu vytištěného v letech 1562–1564. Na ní je zobrazen pohled do interiéru sboru – plochostropé místnosti se dvěma okny, v níž se nachází početné shromáždění věřících naslouchajících promluvu duchovního. Muži a ženy sedí odděleně, tvar lavic však není patrný. Na zdi v pozadí je umístěn nápis Slovo páně zůstává navěky. Izai.40. Umístění nápisu odpovídá podobě obdobných dochovaných památek, aniž bychom však mohli říct, že jde o zobrazení konkrétního interiéru. Jediným zřetelně zobrazeným kusem mobiliáře je hranolovitá kazatelna, z níž hovoří kněz. Její korpus je zdoben dvěma nad sebou umístěnými výplněmi, horní část je rozšířena snad do formy jakéhosi čtecího pultíku. O vybavení sborů se stručně zmiňují i tzv. Dekrety Jednoty bratrské z roku 1534, kdy se o pevné formulování podoby bratrské liturgie zasazoval Lukáš pražský. Sborům bylo nařízeno aby vlastnily: Kalichy, škatule, totiž nádobky k posluhování slušné aby byly, ubrusy, šátky k tomu příhodné, stůl neb oltář, svícnové a svíce, jakož kde potřeba se vidí. A to všechno aby šetrně chováno bylo.[152] Bylo to tedy liturgické nádobí: kalichy a ciboria (tzv. škatule), textilie: ubrusy, které zřejmě sloužily k pokrytí oltáře a šátky, pravděpodobně purifikatoria potřebná k očištění kalicha po bohoslužbě, dále oltář, samozřejmě bez ozdob či archy a nakonec svícny.[153] Skromnou podobu bratrských oltářů potvrzuje i pozdní zpráva o sboru v Brandýse nad Orlicí, kterou v roce 1635 zaznamenal chrudimský vikář Řehoř Benedikt, který uvádí, že ve sboru na vyvýšeném místě, kde bývá v kostele oltář, je vyvýšená stolice a před ní čtyřrohý stolek. Vpravo jsou sedadla povýšená, doleji postavená pro lid.[154] O způsobu, jakým se s liturgickými předměty při bohoslužbě manipulovalo, je možno se dozvědět ze stručných instrukcí v bohoslužebných agendách, které obsahují slova celebrujícího kněze, odpovědi shromáždění a pro nás důležité instrukce o manipulaci s kalichem, paténou, vínem, chlebem a dalšími náležitostmi (v níže otištěném označeno tučným písmem). Významná je pro nás agenda z roku 1527, která je součástí spisu Zprávy kněžské, jejímž autorem byl přední teolog Jednoty bratrské, Lukáš Pražský.[155] V části agendy o připomínání Páně (v katolické bohoslužbě proměňování) duchovní říká slova o ustanovení Poslední večeře Kristem, který na znamení nové smlouvy k požívání chléb a víno posvětiv ustaviti i vysvědčiti ráčil tělem svým a krví svou. A posvěcuje za svátost, totiž chléb vzal jest, vezmi částku, kteráž položena k lámání, mezi prsty obojie ruky i přidajž: V své přesvaté ruce a pozdvih očí svých. I Ty pozdvihna vzhuoru přidajž: Najsvětějšiech k svému najmilejšímu Otci, dieky čině lámal. I Ty částku tu drže v rukou rozlomiž a přidaj: A dal učedlníkóm. I Ty polože z rukou vezmiž pušku oběma rukama, málo pozdvihna přidajž: A řka jim:Vezměte a jezte. Až dotud slovy Kristovými chléb posvěcuje se za Kristuo k bytu posvátnému. Potom inned na miestě Kristově v osobě jeho vysvědčuje se k vieře. I přidajž: Toť jest tělo mé, jež bude za vás zrazeno. To čiňte na mé spolu pamatovánie. Pomlče, činiž srdečnou tajnou nábožnou památku, obě ruce polože na oči své. Potom k přisluhovánie druhé spuosobě, k posvěcení přistúpě, rciž: Též i kalich, když byl večeřal. Hned bera kalich v ruce oboje přidajž: Vzal v ruce své předuostojné. A bude-li druhý i třetie kalich i čtvrtý, každý bera v ruce navratiž se k prvnímu a drže jej, rciž: Dobrořečil a dal učedlníkům a řka jim: Vezmětež a pietež z toho všichni. Dotýkaje se každého roucha, rciž vysvědčuje na miestě Krista Ježíše: Toť jest krev má nového svědectvie, kterážto za vás i za mnohé vylita bude na odpuštěnie hřiechuo. Přikryje rouch paténami přidajž a řka: To čiňte na mé spolu pamatovánie... Při přijímání. A po rozdávaní což zuostalo, jestli málo, tehdy sám kněz má přijímati. Pakli drahně, jiným, jakž potřeba káže, rozdávati z prvnie částky. A dokonaje rozdávanie, budou-li dva nebo viec kalichové a ostane v obou, slíž to do jednoho a krúpí ostatní, přidržície se kalicha, usta odejmi a kalich ten, do něhož slijež přikryje paténou, potom rozdávajž těm, jimž si prvnie částku rozdával. A navrátě se k stolu vezma pušku, zuostala-li by částka ještě jaká, tu sám přijmi. A vezma paténu z kalicha a přikryje jej, na tu paténu vyraziž drobty a vážně i ty drobty věře Páně tělem, usty a jazykem přijma. Potom vezma kalich v němž ostatek krve Páně jest, drže paténu nad ním, setřiž palcem ostatky do kalicha i přijímajž a tu paténu na týž kalich vložiž a nebude-li času k pomývání, ponechajž, až po všem bude. Pakli dosti času, tehdy vezma kalich ten s patenú, drže paténu nad kalichem, kážiž léti víno na paténu, aby to, což by ještě zůstalo, smyto bylo do kalicha. A bude-li viec kalichuo, tehdy káže přilíti do kalicha vylévajž do jiných a to rozdaj ministrantóm.[156] Také agenda z roku 1620 obsahuje instrukce, které jsou pro nás důležité. Při posluhování svaté Večeře Pána našeho Ježíše Krista pamatovati: ... Vodu v čisté konvičce na oltáři míti, ne aby z ní do vína přiléval, ale ruce umýval. ... Kalich vždycky pěkně vytřený míti, prvé nežli by se víno mělo naliti. ... Vína nalévaje, jestliže by se okolo kalichu rozlilo, pěkně šátkem otříti. ... Jestliže by se kdy nahodilo, že by v konvičce nebo v kalichu nětco na víně nalezeno bylo, to pěkně, ne prstem, ale lžičkou sníti. ... Hostii neukazovati, ale buďto na paténě a nebo v nádobce nechati.[157]Celebrující kněz měl tedy mít na oltáři kalich, konvičku s vodou, paténu, ciborium, šátek a lžičku. Všechny tyto předměty se v soupisech věcí posvátných nacházely, pozoruhodné je, že však nikde nebyla zapsána lžička na odstranění nečistoty z kalicha. Běžně se s ní naopak setkáváme v utrakvistických inventářích, ale v tomto prostředí sloužila k podávání přijímání malým dětem. Z řádů Jednoty se také dovídáme o způsobu podávání těla a krve Kristovy: nejprve přijímal celebrující kněz, případně kněží, poté vrchnosti, soudcové sboru, muži a ženy podle věku. Přijímající při podávání klečeli, shromáždění zpívalo žalmy a duchovní písně. Dva soudcové dohlíželi na důstojnost celého obřadu a také na to, aby k přijímání nepřistoupila neoprávněná osoba.[158] Tyto instrukce obsažené v agendách podrobněji doplňují inventární soupisy, které jsou bezesporu nejdůležitějším pramenem pro studium chrámového vybavení. Z bratrského prostředí byly donedávna známy jen inventáře jihomoravských sborů v Uherském Brodě (1601) a ve Velké nad Veličkou (1605),[159] ale dnes počet těchto soupisů díky nálezu bratrského archivu v Mladé Boleslavi převýšil dvacítku.^^[160] Nachází se zde soupisy majetku sborů v Boharyni (1619),[161] Brandýse n. O. (asi 1614),[162] Dubenci (1619),[163] Choustníkově Hradišti (1603), Kostelci n. O. (1609, 1619),[164] Krchlebích (1609, dva inventáře),[165] Lanškrouně (1604, 1615),[166] Liblicích (b.d.), k němu je připsán soupis majetku sboru v Mělníce,[167] Rychnově n. K. (1614, 1618 a 1620),[168] Ústí n. O. (1606 a 1611), k němu je přiložen soupis majetku sboru v České Třebové,[169] Turnově (b. d. a 1600)[170] a Žamberku.[171] Archiv byl objeven v roce 2006 při rekonstrukci budovy bývalého bratrského domu na Karmelu, který později stal součástí tamního minoritského kláštera. Soubor dokumentů zde ukryl poslední správce mladoboleslavského sboru, jeden z bratrských biskupů Matouš Konečný před svým nuceným odchodem na panství Karla st. ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí, kde v roce 1622 zemřel. Jde o objev mimořádného významu, který zásadně rozšiřuje dosavadní znalosti o dějinách Jednoty. Nalezený depot obsahuje zejména korespondenci bratrských duchovních, dopisy bratrských studentů zasílané z ciziny s informacemi o vlastním studiu i o nejrůznějších událostech v jejich okolí. Dopisy obsahují také vyúčtování peněz, které studenti dostávali od Jednoty na úhradu studia i pobytu v cizině. Další součástí souboru korespondence tvoří dopisy bratrské šlechty. Pro naše zájmy jsou nejdůležitější písemnosti informující o životě a hospodaření bratrských sborů, tzv. rejstříky, soupisy majetku a dokonce seznamy členů téměř třiceti sborů z oblasti sahající od Prahy, přes východní a severovýchodní Čechy až na Moravu. Je zde dochováno i několik dokumentů o finanční situaci několika sborů, soupisy knihoven dvou bratrských duchovních a další. Přestože jednotlivé části nálezu nejsou ještě podrobněji prostudovány, již letmé nahlédnutí přináší nová a důležitá zjištění. Například Rejstřík sboru pražského z roku 1607 zaznamenává rodiče malíře Karla Škréty, Kundrata a Kateřinu, i jeho starší bratry Jana a Kundrata. Dokládá tedy nejen datum post quem malířova narození (kolem roku 1610), ale spolehlivě potvrzuje vyznání muže, který se později stal jednou z největších uměleckých osobností Čech 17. století. Umělcovo nekatolické vyznání se vždy předpokládalo, ale nikdy nebylo potvrzeno s takovou jistotou jako mladoboleslavských zápisech. Pro studium vybavení jednotlivých sborů jsou mimořádně důležité tzv. Rejstříky věcí obecných, zaznamenávající v ustáleném pořadí majetek sboru počínající věcmi posvátnými, tj. liturgickým nádobím a textilem, knihami, přes ložní šatstvo, nádobí cínové, železné, měděné a dřevěvé, dobytek a drobná zvířata i uskladněné obilniny. Ve sborech v Boharyni a Krchlebech je zaznamenána i knihařská dílna, v Boharyni, Rychnově n.K. a Žamberku tkalcovské vybavení a v Žamberku věci barvířské. Inventáře byly sestavovány při příležitosti odchodu a nástupu nového duchovního správce či jeho úmrtí. Přítomen byl vždy nadřízený – boleslavský senior Matouš Konečný a svědkové. Předměty zapisované do oddílu Věci posvátné můžeme rozdělit do tří skupin: liturgické náčiní, které je nejdůležitější součástí chrámového vybavení potřebné k vykonávání eucharistické bohoslužby. Patří sem kalichy, patény, ciboria, následují konvice a džbány, ampulky na oleje, svícny a křestní nádoby. Dále inventáře hojně zmiňují liturgické textilie, tj. paramenta: sukně kněžské, dále roucha, ubrusy, ručníky, šátky a dokonce koberec. V poslední skupině jsou zařazeny nejrůznější předměty potřebné k zajištění bohoslužeb a provozu sboru: formy na chleba, kružátka, truhlice, pokladnice, pytlíky na kalichy, tzv. hubatky, flaše a zvony. Kalich, jako nádoba určená na konsekraci vína je naprosto nezbytnou součástí kostelního vybavení a jejich používáním se Jednota staví po bok ostatním křesťanským církvím. Kalichy jsou proto uvedeny ve všech známých inventářích bratrských sborů, ale v různém počtu, materiálu i provedení. Jejich počet se pohybuje od dvou (Lanškroun 1604, 1615) do čtrnácti kusů (Uherský Brod 1601), přičemž sbory obvykle vlastnily jeden kalich stříbrný a pozlacený a ostatní cínové (Boharyně 1619, Dubenec 1619, Kostelec n. O. 1609, 1619, Liblice, Uherský Brod 1601, Žamberk 1614). V několika případech se dozvídáme o zvláštním utváření kalichů, které byly opatřovány tzv. řápkem, tj. hubičkou, která usnadňovala podávání krve Kristovy. Shodně vybavené kalichy máme ikonograficky doloženy z utrakvistického prostředí, např. z ilustrace České kroniky Aenea Piccolominiho, kterou v českém překladu vydal Konáč z Hodiškova. Zde je vypodobněn biskup Jan Rokycana při podávání z kalicha, který má při kraji krátký náustek. Jeden z těchto kalichů je dodnes dochován, pochází z Kadaně, kde byl používán v děkanském kostele sv. Jana Křtitele a vznikl v době kolem roku 1520.[172] V bratrských inventářích je zaznamenán kalich veliký s ejpkem v Rychnově n. K. 1614 a opakovaně 1620, v Turnově, kde bylo kalichů 5, jeden s řípkem. Podobně jako u utrakvistů přijímajících podobojí, musely být liturgické kalichy bratří dostatečně objemné. Tento údaj je zaznamenán v Ivančicích, kde se uvádějí čtyři kalichy o celkovém objemu šesti mázů, což je téměř jedenáct a půl litru.[173] Inventáře v několika případech zaznamenaly i výzdobu kalichů a způsob jejich nabytí. V Krchlebích byly v roce 1609 zapsány mimo jiné kalichy Jeden starý s jablkem pozlaceným, Druhý nepozlacený s erbem pana Václava Studenického. Rychnovský sbor vlastnil Kalich stříbrný uvnitř pozlacený od pana Václava Pecynkara z Rydzina (1614, 1618, 1620). Ve dvou uvedených případech šlo výslovně o dary významných osobností – je zde tedy doložena stejná praxe jako v utrakvistickém prostředí. Ze zápisů není jasné, zda se jednalo o donace celému sboru, nebo si takto dárce zajišťoval možnost samostatného přijímání z "vlastního" kalicha. Z agendy Lukáše Pražského víme, že bratrský kněz mohl proměňovat víno ve více kališích stojících na oltáři (A bude-li druhý i třetie kalich i čtvrtý), takže tato varianta není vyloučena. Vzhledem k tomu, že Jednota však usilovala o rovnostářství věřících, je pravděpodobnější, že šlo o fundace pro celý sbor. O motivech těchto darování máme jen jednu zprávu z Ivančic, kde Kateřina z Krajku a na Oslavanech darovala sboru dvě libry těžký, postříbřený a emailem zdobený kalich na památku uzdravení jejích manžela Volfa Dětřicha z Althanu.[174] Kalichy jsou jedinými liturgickými předměty bratrského původu, z nichž se několik dodnes dochovalo. Jde o kusy nalezené v úkrytech v budovách bratrských sborů, kam je jejich správci uložili před nuceným odchodem po roce 1620 a kde byly později objeveny. Několik kalichů se také dochovalo v cizině, kam je odnesli bratří odešlí do exilu. V jednom případě se dokonce podařilo ztotožnit dochovaný kalich s údajem v inventáři bratrského sboru. Nejstarší dochovaný kalich pochází z bratrského sboru v Ústí nad Orlicí.[175] Byl podle Ferdinanda Hrejsy nalezen v roce 1880 v úkrytu ve zdi bývalého sboru v Ústí nad Orlicí, a uložen na tamním Děkanském úřadě. Mosazný kalich, po nálezu novodobě pozlacený, má šestilaločnou nohu bez výzdoby, dřík završuje šestiboký vejčitý ořech zdobený tordovanou lištou, kupa je zvonovitá, hladká. Zejména ze tvaru nohy je zřejmé, že utváření kalicha je ještě gotické. Tento kalich je dokladem skutečnosti, že v liturgických předmětech užívaných Jednotou mohly být velké rozdíly, jak v materiále (stříbro – mosaz), tak i slohovém pojetí a výzdobě. Sbor v Ústí fungoval nepřetržitě již od počátku 16. století a kalich byl pravděpodobně pořízen již brzy po založení ústecké bratrské komunity. Mezi dochovanými inventáři bratrských sborů nalezenými v Mladé Boleslavi pocházejí dva z Ústí nad Orlicí. Byly sestaveny v letech 1606 a 1611 při příležitosti uvedení Bratra Jana Domeckýho a Jana Hložka do funkce duchovníh správců a v oddíle Věci posvátné obsahují shodně následující položku Kalichové dobří 2 a jeden zlý, v níž se jistě skrývá odkaz na ukrytý a posléze objevený předmět. Kalich je sice průměrnou řemeslnou prací, ale jeho význam leží ve skutečnosti, že jde o jediný dochovaný předmět svého druhu z prostředí předbělohorské Jednoty bratrské v Čechách, jenž byl zcela navrácen původnímu účelu a vlastníkovi, pro nějž má navíc mimořádnou symbolickou hodnotu. Podobný osud měl i kalich nalezený podle F. Hrejsy spolu s dalšími předměty v základech bývalého sboru ve Sležanech u Kroměříže.[176] Má nápadně širokou kupu, takže mohl sloužit jako ciborium a na noze a kupě je ornamentálně zdoben rytím a prosekáváním, dřík je krátký, s hruškovitým rytým ořechem. Práce je připisována zlatníkovi Heinrichovi Bisnowskému, který působil ve službách Ladislava Velena ze Žerotína v Moravské Třebové. Mimo území českých zemí se uchovaly dva bratrské kalichy v bývalém středisku Jednoty, v polském Lešně.[177] První z nich s členitým nodem a listovcovým ornamentem je na spodu nohy datován 1564. Na spodní části kupy je bohatě zdoben renesančním ornamentem v modrém a zeleném emailu, který tvoří rolverkové kartuše s rozvilinami. V lalocích nohy jsou v rolverkových kartuších vyryty nápisy vztahující se ke spásonosnosti eucharisti přinášející vysvobození od hříchu a věčný život. Nápisové sdělení doplňuje medailon s emailovým vyobrazením Beránka Božího ve štítku. Nápisy v kartuších odpovídají charakteru výzdoby bratrských sborů, i přes výběr jiných, eucharisticky zaměřených textů. Celkový charakter převážně ornamentální výzdoby ale působí dojmem luxusně provedeného liturgického předmětu. Druhý kalich je z hlediska bratrského přístupu k obrazům ještě zajímavější. Na noze nese totiž na pozlaceném pozadí lité apliky s figurálními scénami Zvěstování, Klanění pastýřů, Klanění tří králů, Obětování v chrámu, Obřezání a Odpočinku na útěku do Egypta. Přes nízkou uměleckou úroveň výzdoby působí celek živým dojmem narativních scén, zasazených do pozadí tvořeném jednotlivými krajinými a architektonickými prvky. Pokud jde v tomto případě skutečně o bratrský kalich, překvapí i sama existence figurálních scén s událostmi kolem Kristova vtělení a narození na kusu bohoslužebného náčiní. Tyto exempláře bratrských kalichů dokládají jak pronikání renesančních slohových principů do prostředí Jednoty, tak i fakt, že i v původně prostém prostředí Jednoty se ve druhé polovině 16. století začaly objevovat zejména díky péči aristokratických patronů Jednoty exkluzivní a bohatě zdobené liturgické předměty. Překvapivá je téměř úplná absence patén, na něž se při bohoslužbě klade díl chleba nebo hostie, a kterou se také přikrývá kalich. Zaznamenaly je jen inventáře v Brandýse, Uherském Brodě a ve Velké nad Veličkou. Užívání patény při bohoslužbě přitom agenda Lukáše Pražského uvádí a tak se jejich nepřítomnost v inventářích dá vysvětlit jen změnou liturgické praxe. Stejně důležitým kusem liturgického nádobí jako kalich je ciborium, v němž se proměňuje chléb v tělo Kristovo. V agendě Lukáše Pražského se k proměňování stručně uvádí vezmiž pušku oběma rukama a k přijímání vezma pušku, zuostala-li by částka ještě jaká, tu sám přijmi. Termínu puška se v bratrských inventářích už nepoužívá, nahradilo jej označení škatulka. V inventářích bratrských sborů jsou tato ciboria uvedena ve všech případech vyjma sborů v Ústí n. Orlicí a Uherského Brodu. Na otázku, jak bylo možné bez tohoto kusu nádobí konat bohoslužbu, lze odpovědět takto: ústecký sbor patřil k dosti skromným komunitám a mohl si škatulku půjčovat ze souboru nádobí, který v Ústí deponoval sbor z České Třebové. Majetek komunity v Uherském Brodě byl naopak dosti početný. Soupis jejího majetku je však dochován pouze v opise, a tak není vyloučena chyba při mladší redakci textu. V Brodě je však nápadná ještě jedna skutečnost – je zde zapsáno čtrnáct kalichů, dva stříbrné a dvanáct cínových a u všech je uvedena patynka. Nabízí se sice představa, že se zde chléb proměňoval na paténách, ale vzhledem k nešikovnosti takové manipulace, se spíš domnívám, že absence ciborií v Uherském Brodě jde na vrub chybě v opisu pramene. Počet škatulek byl velmi rozdílný, kolísá od jednoho do maximálně sedmi kusů. O jejich podobě si ze zpráv inventářů nelze udělat žádnou představu, jen u několika z nich lze dovodit, že existovaly v provedení skromném a luxusnějším: škatulek 7, jedna z nich stříbrná a pozlacená (Boharyně 1619), škatulka stříbrná, po krajích pozlacená s létem 1536 (Krchleby 1609), případně, že tvořily sadu kalichem Kalich stříbrný a pozlacený, škatulka stříbrná k niemu (Žamberk 1614). Vyjímku tvoří ciboria v Rychnově n. K. (1614, 1618, 1620), kde je uvedeno pět kusů (nezvykle pojmenovány jako nádobky) a zvláštní pozornost je věnována textiliím, kterými byl vyložen jejich vnitřek: 1 černá aksamitová, 2 karmazýnové vyšívané, 3 černá s žlutými pruhy, 4 karmazínová tělná, 5 stříbrná pozlacená. Šlo nepochybně o mimořádně bohatý sbor, jehož chrámový majetek obsahoval jak početný soubor liturgického nádobí, tak i luxusních parament, který velmi pravděpodobně vděčil za své kvality donátorské podpoře patrona sboru. Konvice a džbány zaznamenaly jen inventáře sborů v Boharyni, Choustníkově Hradišti, Liblicích, Uherském Brodě a Velké n. V. O jejich účelu lapidárně referuje zápis z Choustníkova Hradiště konvice veliké dvě pro víno. Ampulky jsou zastoupeny ve všech sborech vyjma Liblice a Ústí n. O. Jejich účelem byla pravděpodobně úschova olejů pro udělení posledního pomazání. O jeho udělování máme však dosti řídké zprávy. V Lukášových Zprávách kněžských je sice zařazena agenda k poslednímu pomazání, kde se uvádějí nádobky na olej sklenné neb cínové. Lukáš uvažuje i možnost, že taková nádoba není k dispozici a doporučuje olej nalít na paténu, potírat některá místa na těle nemocného a olej hned stírat šátkem.[178] Vzhledem k častému výskytu ampulek v inventářích z počátku 17. století se zdá, že praxe se v této době od instrukcí z první čtvrtiny 16. století neodlišovala. Svícny jsou jmenovány v inventářích sborů v Kostelci n. O, Lanškrouně, Turnově, Uherském Brodě, Ústí n. O. a Žamberku. Někde se používaly svícny závěsné (visuté), rozlišovaly se 2 mosazný na oltář... železný na stěny (Turnov), mosazné na oltář... železné po stolicích a pulpitích (Uherský Brod). Nejdůležitější svátostí byl křest, který se v počátcích Jednoty uděloval všem, kteří k ní přistupovali. Znamenalo to tedy opakování křtu, za což byla Jednota již Janem Rokycanou kritizována. Nicméně tato praxe v Jednotě přetrvala jen do 30. let 16. století, kdy byla pod vlivem luterství opuštěna. Bratři uznali platnost křtu uděleného římskou církví, neboť i ten se děje ve jménu Nejsvětější Trojice. Křest dětí byl v začátcích Jednoty odkládán do dospělosti, ale již od roku 1478 byl v Jednotě zaveden. Jeho platnost byla však v jinošském věku potvrzována tzv. konfirmací. Ke křtu se ve sborech používala tzv. měděnice, někdy zapsaná s křestní konvičkou, překvapivě však doložená jen v několika sborech, Dubenci, Kostelci, Lanškrouně Uherském Brodě a Velké n. V. O konkrétní podobě měděnice nemáme žádné zprávy, jediný ikonografický doklad, iluminace u iniciály na počátku předmluvy spisu Lukáše Pražského O opětování křtu z roku 1521 je bohužel příliš drobná a schematická. Zdá se jen, že křestní nádoba je zapuštěna do jakéhosi válcovitého soklu. Bratři sice byli obviňováni, že při bohoslužbách nepoužívají ornáty, ale tyto zprávy nejsou zcela objektivní. V inventářích některých sborů se totiž objevují tzv. sukně kněžské – v Brandýse n. O., Dubenci, Choustníkově Hradišti, Kostelci n. O., Krchlebách, v Rychnově a Žamberku. Nebývá jich zapsáno více než dvě, občas je uveden druh látky, z nějž se sukně ušita – šiplechová (?) v Krchlebách, z anglického sukna v Rychnově. Velmi početně je v inventářích zastoupen druh liturgické textilie nazývaný roucha. Je uveden ve všech případech vyjma majetku sboru z České Třebové, který však nebyl aktivně používán a byl deponován v Ústí n. O. Jejich účel bývá občas specifikován poznámkou na kalichy, což dovoluje tuto skupinu parament označit jako korporály, tedy čtvercově střiženou textilii, která se klade pod kalich, nebo se jí kalich přikrýval. Pro to svědčí i zmínka v agendě Lukáše Pražského Přikryje rouch paténami napovídající, že kalich býval v průběhu bohoslužby překryt korporálem, na nějž se ještě kladla paténa. Jen v Liblicích a Kostelci se uvádí také jeho umístění na kazatelně a na oltáři, kde měl pravděpodobně funkci jakéhosi přehozu či antependia. Významu korporálu odpovídala i kvalita látky a její výzdoba. Např. v Kostelci bylo korporálů – rouch – šest, z toho 1 se zlatem dílem španělským, 1 vyšívaná barevným hedbavným a 1 sítkovým dílem z kazatedlnice. V Krchlebách byly Rouchy dvě pěkně vyšívané vlečkou všudy vůkol pěti prstův zšíři, ze zeleného tykytu 1, nebo s zlatými tkanicemi, v Liblicích rouchy vyšívaný 2, červenou tykytou podvlečená 1, roucha s mreží od paní Lhotské též 1... na oltář s evangelisty (!). Největší soubor byl uložen ve sboru v Rychnově – devět rouch vyšívaný 3 červeným černým, kytkami 3, prostý 3, nezaostával však ani Turnov, kde byla roucha jedna s žaludy a květy všudy vůkol vyšívaná druhí se střapci karmazínem bílým vůkol, křetí v rozích květy. Další liturgickou textilií jsou ubrusy doložené ve všech sborech vyjma Choustníkova Hradiště. Byla určena k pokrytí svrchní a snad i čelní strany oltáře stejně jako roucha bývala často zdobeny výšivkou. V Boharyni bylo Ubrusů 6. jeden mezi nimi na oltář s evangelisty ode paní staré darovaný, v Kostelci Ubrusů 5, 1 dílem damaškovým, 2 šachovnicí na oltáři, 1 s litterou A, v Krchlebách Ubrusů 6, jeden dlouhý s vytkáváním červeným a modrým, druhý damaškovým dílem udělaný, item dva dlouhý s třapci, item jeden také pěkný, item jeden na oltáři s erbem pánův Salawův, v Rychnově Ubrusů 14, damaškovým dílem 1, prostých bílých 7, s modrými pruhy 6, v Turnově z nichž jeden nakonec s mříží a orly vyšitý a zespod s červenou tykou podšitý, druhý damaškový s mřížemi po třech stranách, jiní dva jsou prostí... jeden ubrus přidán s mřížemi po 3 stranách, Ubrus nový s cimbuřím od paní šlechtičny z Jilemnice darovaný. K osušování rukou sloužily ručníky zastoupené téměř ve všech sborech jedním až čtyřmi kusy. Vyjímkou je opět sbor v Rychnově n. K., kde bylo v roce 1614 Ručníků 9, 1 damaškovým dílem, 6 prostých bílých, 3 žíhaný modrý. Zřejmě k vytírání kalicha se používaly šátky, tedy purifikatoria, prosté kusy textilu, jen v jednom případě (Rychnov 1614) uvedené s výšivkou. Jednota od 30. let 16. století používala při bohoslužbě hostie, které se ve většina sborů také pekly. Používaly se Formy ku pečení chleba nebo tzv. Kružátko okrouhlý pro posvátný chléb. Almužny se sbíraly do pokladnic se zámečkem. Podobně jako v kostelích jiných církví byly nejcennější předměty sborového vybavení ukládány do Truhlice k chování věcí posvátných a byly vloženy do plátěných Pytlíků. Ve sborových inventářích se objevují ojediněle i další předměty: Koberce, Flaše (na víno ?), Hubatky cínové (blíže neurčené nádoby ?) a dokonce Zvony. Zejména u liturgických textilií je často uváděno jejich ornamentální zdobení a druhy látek svědčící o jejich luxusním provedení a zkrášlení svědčící o estetizaci prostředí. Obrazovou výzdobu těchto předmětů zaznamenáváme jen v několika málo případech: Ubrusů 6. jeden mezi nimi na oltář s evangelisty ode paní staré darovaný (Boharyně), kalich s erbem a ubrus na oltář s erbem (Krchleby), roucho na oltář s evangelisty (od paní Lhotské?) Liblice, ubrus s mříží a orly vyšitý a ubrus nový s cimbuřím od paní šlechtičny z Jilemnice darovaný (Turnov). Nápadné je, že tyto zvlášť zdobně provedené předměty pocházejí z darů od významných členů sborů, patronů a paměť na tyto dárce se uchovává.[179] Jsou mezi nimi i takové kusy, jako například ubrusy s evangelisty, jejichž výzdoba, přestože se neslučuje se zásadami Jednoty odmítající přítomnost obrazů v sakrálním prostoru, jsou ve sborech uchovávány. Postavení dárce zřejmě nedovolilo takový předmět odmítnout či vyřadit. Ze všech těchto případů, byť se jedná na první pohled o jednotlivosti, je však zřejmé, že vliv patronů a donátorů byl ve sborech Jednoty velmi silný, a že představení sborů jejich vůli respektovali. Jednota byla totiž na jejich podpoře a ochraně životně závislá a byla pod vlivem těchto okolností v některých konkrétních případech ustoupit ze svých zásad. Právě prostřednictvím patronů a jejich silného vlivu se do Jednoty dostávala díla – nástěnné malby s bohatým ornamentálním dekorem, heraldické znaky, ve vyjímečných případech i obrazy s náboženskými motivy, jejichž podoba byla vlastně v rozporu se zásadami bratří a stávala se zde prostředkem stavovské rodové i osobní reprezentace bratrské šlechty. Obrazy v rukou Jednoty Bratrský knihtisk, kancionály a bible Médiem, ve kterém se náboženský obraz v Jednotě bratrské prosadil v netušené míře, byly knihy vydávané v bratrských tiskárnách.^^[180] Do dnešní doby je nejpodrobněji prozkoumána produkce tiskáren Jednoty v Ivančicích a Kralicích, které pracovaly v letech 1564–1619. V tomto období v nich bylo vydáno celkem sto knižních titulů: postilly, modlitby, agendy, katechismy, vzdělávací spisy, konfese, spisy obranné a zejména Bible a kancionály. Právě jejich typografické úpravě a ilustracím byla Jednotou věnována největší pozornost. V biblických tiscích se výzdoba, ve figurální složce sestávající z výjevů z Nového zákona, soustřeďovala do titulních listů, záhlaví jednotlivých knih, iniciály bývají provedeny jen ornamentálně. Ilustrována byla vydání Bible z let 1594, 1596 a 1601, poslední vydání Bible z roku 1613 je však již zcela bez ilustrací. Výzdoba kancionálů je mnohem bohatší – ilustrace byly umisťovány na titulní a předtitulní listy, do záhlaví jednotlivých oddílů a zejména do iniciál. Převládaly náměty z Nového zákona – např. Ivančický kancionál z roku 1564 obsahuje devět scén ze Starého a dvacet devět scén z Nového zákona. Počet těchto ilustrací stále stoupal a vyvrcholil v kancionálech z let 1576 a 1581. Od 80. let, podobně jako ve vydáních Biblí, počet ilustrací v kancionálech prudce klesal. Důvody této změny se dosud spatřovaly v narůstajícím vlivu prostoty kalvínské v Jednotě, ale není vyloučeno, že zde působily ještě jiné vlivy. Ikonografické pojetí biblických výjevů je zcela tradiční a jen v několika případech lze zaznamenat snahu o dodržování zákazu zobrazování božských postav a jejich nahrazování symboly. Přes tyto drobné detaily, které měly zmírnit obrazivost ilustrací je zřejmé, že zákaz zobrazování božských osob deklarovaný Jednotou, nebyl v ilustracích bratrských tisků uplatňován. Co bylo příčinou tohoto rozporu mezi zásadami Jednoty a její vlastní praxí? M. Bohatcová, která se výzdobou bratrských tisků zabývala, se domnívala, že pro Jednotu byly nepřijatelné ilustrace narativní, aniž však toto tvrzení podrobněji rozvedla. Dále konstatovala, že stanovisko bratří k zobrazování nebylo zcela negativní a užití ilustrací nebylo plodem snah bratrských výtvarníků a typografů, ale že šlo o uvážený záměr a systém.[181] S tímto názorem lze jen souhlasit – rozpory ohledně úpravy bratrských tisků nejsou v Jednotě zaznamenány a její vedení naopak vlastní tiskařskou produkci obhajovalo. Z následujících příkladů bude zřejmé, že ilustrační doprovod byl koncipován velmi účelově a promyšleně. V roce 1594 vyšel poslední, šestý díl bratrského překladu Bible, obsahující texty Nového zákona. Titulní list s textem ve svém středu nese dvanáct drobných kartuší zobrazujících v rozích 4 evangelisty a Sv. Jana Křtitele svědčícího o Beránku božím a protějškové obrázky Zvěstování – Narození, Ukřižování – Zmrtvýchvstání a nakonec Proměnění na hoře Tábor – Seslání Ducha svatého. V textu se dále ilustrace objevují jen sporadicky – v záhlaví jednotlivých evangelií jsou zobrazeni píšící evangelisté. Zejména pojetí titulního listu dokládá, že vydavatel, tedy Jednota bratrská, přistoupil ke konceptu díla uvážlivě, a výběrem scén představujících klíčové momenty Kristova díla spásy a navíc zdůrazňující jeho božství, velmi zřetelně předznamenal obsah knihy. Z četných bratrských kancionálů je nejbohatěji ilustrován zpěvník Písně duchovní evangelické vydaný v roce 1576.^^[182] Kniha, mající přes osm set stran, má tři díly a je uvedena předtitulním a titulním listem. Na frontispisu je zobrazen král David hrající na harfu, po stranách alegorie Víry a Lásky. Titulní list má nahoře Beránka Božího se symboly evagelistů obklopeného mučedníky, po stranách nápisové kartuše alegorie Víry a Naděje a hudebníky, dole kolem pulpitu je shromážděn sbor zpěváků. Titulní listy prvního a druhého dílu jsou shodné – s Nejsvětější Trojicí, symboly evangelistů, anděly a Ježíškem přemáhajícím ďábla, titul list třetího listu je ornamentální. První díl pojednává o wěcech podstatných k spasení potřebných, a zwlášť pak o skutcých Pána Krysta a je v něm podán život Kristův a vysvětlení a rozvedení biblického příběhu. Druhý díl o wěcech služebných k spasenj potřebných je věnován dogmatice, tj. soustavě hlavních článků víry a jejich výkladu. Třetí díl je o wěcech spasytedlných: každému prawému Křesťanu... náležitých a potřebných, tj. o mravouce, desateru a radách pro konkrétní životní situace. Každý díl je dále rozdělen jednotlivé tematické oddíly (podkapitoly). Prvá strana každého oddílu je uvedena iniciálou, v některých případech je i zdobena dekorativními sloupci s figurami či symboly po stranách. První díl kancionálu zahrnuje následujících osmnáct písňových oddílů. 1) O s stoupení syna Božího s nebe a přesvatém vtělení Duchem svatým, iniciála: Zvěstování, nahoře andílci a pelikán s mláďaty, dole andílci s Beránkem božím a symboly Víry a Naděje, v postraních lištách sv. Jan Křtitel a Stětí sv. Jana Křtitele; Kristus Salvátor a Salome s hlavou sv. Jana Křtitele. 2) O narození syna Božího, iniciála: Narození Páně, nahoře Klanění tří králů, dole Narození Páně, Vraždění neviňátek, v postraních lištách Útěk do Egypta, Obětování v chrámu. V témže oddíle ještě iniciála Dvanáctiletý Ježíš v chrámě. 3) O památce slavné obřezání Pána Krista, iniciála Obřezání Krista. 4) Na den přijetí ku Pánu Kristu mudrcův..., iniciála Klanění mudrců. 5) O památce obětování Pána Krista v chrámě, iniciála Obětování v chrámu. 6) O utíkání Krista Pána do Egypta, iniciála Útěk do Egypta 7) O posazení se Pána Krista v chrámě mezi doktory..., iniciála Dvanáctiletý Ježíš v chrámě. 8) O svatém, milosti a pravdy plném životu Pána Krista, ornamentální iniciála. 9) O pokřtění Pána Krista, ornamentální iniciála. 10) O pokušení Pána Krista, iniciála Pokušení Krista. 11) O kázáních a divích od Pána Krista činěných, iniciála jezerní kázání Krista. 12) O protivenstvích a utrpeních, kteráž snášel Pán Kristus, iniciála Kristus bolestný 13) O umučení a nevinné smrti a vylití předrahé krve Pána Ježíše Krista..., iniciála Ukřižování s P. Marií a sv. Janem, nahoře andílci s veraikonem, dole Vize Ezechielova, Zmrtvýchvstání, v postraních lištách Vyvržení Jonáše, Klanění měděnému hadu, Adam a Eva u stromu poznání a Kristus v předpeklí, Ukřižování, Assumpta. V témže oddíle ještě iniciála Snímání z kříže a Znamenání pobožných (Ezechiel 9,4) a zpívající sbor. 14) O přeslavném... vzkříšení, iniciála Zmrtvýchvstání, v témže oddíle iniciála Kázání Krista. 15) O vstoupení Pána Krista na nebesa, iniciála Nanebevstoupení Páně, nahoře Poslední soud, dole Eliáš na ohnivém voze, Elizeus zlořečí pacholatům, v postraních lištách evangelisté a andělé, v témže oddíle iniciála Navrácení špehů ze země Kananejské (4.Mojž.13,24). 16) O Duchu svatém Bohu pravém, s Otcem a Synem jednotném, iniciála Seslání Ducha svatého, v postraních lištách proroci (Abraham, Izák, Mojžíš, David a další). 17) O Blahoslavené a předůstojné i neobsáhlé Trojici svaté, iniciála Křest Kristův, nahoře symboly evangelistů, dole andílci hrající se s Beránkem Božím a deskami desatera. 18) O církvi svaté zvítězivše, totiž o svatých a mučednících Kristových, iniciála Beránek Boží zjevující se svatým (Zjev. 14,1–3). Je patrné, že uspořádání jednotlivých dílů a pododílů kancionálu mělo obsáhnout celý duchovní svět příslušníků Jednoty bratrské a zpěvník tedy nebyl jen pomůckou věřících při bohoslužbě. Představoval sumu biblické dějepravy, dogmatiky a mravouky a měl tedy důležitou funkci didaktickou. Paralelně s verbálním sdělením se odvíjí sled obrazů, jejichž ikonografie je vždy v úzké vazbě s tematikou jednotlivých písňových oddílů, případně písní.^^[183] Jednota v podání typografů a ilustrátorů tedy dokázala s tímto druhem obrazu zručně pracovat a vytvářet velice názorné a srozumitelné didaktické celky. To se sice neslučovalo s přesvědčením, že obrazy nemohou sloužit knihy laiků, které Jednota hájila např. v polemice s kanovníkem Zoubkem, ale ukazuje se, že bratrské odmítání obrazů nebylo jednoduše plošné. Zákaz zobrazovat božské osoby, P. Marii a svaté se v prvé řadě týkal těch obrazů, které by se mohly stát předmětem modloslužby, naopak tam, kde má obraz jinou funkci, byl tolerován. Důvody tohoto ústupku jsou dvojí. Jednou z nich byla nábožensko–politická situace v českých zemích, kde Jednota jednala o spojení s vyznavači augšpurské konfese, které vyústilo v přijetí společné České konfese v roce 1575. Tomuto otevření se Jednoty odpovídá i znění předmluvy Kancionálu z roku 1576, kde bratrští editoři vyslovují naději, že kniha nebude sloužit jen Jednotě, ale všem věrným evangelíkům. Kladnému přijetí kancionálu pak měla napomoci i bohatá typografická a ilustrační výbava knihy, kterou jistě ovlivňovala i skutečnost, že vydávání těchto knih podporovala bratrská šlechta, zejména páni z Lipé a ze Žerotína, jejichž erby jsou součástí typografické výzdoby.[184] Polemiky o bratrských tiscích: Pavel Kyrmezer, Václav Šturm, Samuel Martinius Výpravná podoba bratrských tisků byla nápadná i současníkům a stala se proto v 70. a 80. letech 16. století terčem velmi razantní kritiky z novoutrakvistické i katolické strany. Odpůrci Jednoty se ve své argumentaci útočili jak o zdobnost bratrských tisků, tak i na rozpor mezi proklamovaným odporem proti obrazům a jejich užitím v knižní výzdobě.[185] První, kdo takto vystoupil proti Jednotě, byl novoutrakvistický děkan v Uherském Brodě Pavel Kyrmezer (působil zde v letech 1577–1583).[186] Snažil se zde vytvořit jednotnou církevní organizaci, která by zahrnovala i bratry, pro níž sestavil Církevní řád. Bratři však integraci odmítali a Kyrmezer je začal jak veřejně napadat, tak na představeného místního bratrského sboru Jana Albína vyvíjel nátlak v početných dopisech. Jeden z nich z roku 1577 útočí na údajnou bratrskou zálibu v pejše, nádhernosti… neb v jiných marných světských věcech…[187] Přestože byla hlavním hybatelem Kyrmezerovy kritičnosti jeho uražená ješitnost a jeho výtky se zdají být dosti přehnané, uvidíme však, že nebyly zcela vzdáleny od reality. Karmezer napsal: ... pohlédněte spravedlivě a v bázni Boží v to, jaká nádhernost a pejcha očí se nyní děje s těmi samými vašimi Kancionaly... kterak je přes svatou biblí vyvyšujete, jak nákladně je strojíte, divným vázáním malováním iluminováním vnitř a zevnitř s stříbrnými i zlatými puklami, ani papír vám nestačí k tištění, než pergamínu přidati musíte a zvláště na prvním listu, kdež vaši obrázkové, jako živí jsouc kontraktováni... Kyrmezer ve své kritice uvádí detaily, které mimo zmínky o postavách bratří na titulním listě jsou spíše typické pro iluminované graduály používané utrakvisty: iluminace, zlaté a stříbrné puklice na vazbě, použití pergamenu místo papíru i cena. Není však vyloučeno, že Kyrmezerova kritika i zmínka ústeckoorlického inventáře se týkaly výpravného tisku. Dnes totiž víme, že existovaly výtisky bratrských knih, které byly vytištěny a vyzdobeny mimořádně exklusivně. Tak byl např. nedávno ve sbírkách Herzog-August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu identifikován svazek tzv. Šamotulského kancionálu Písně chval božských z let 1560–1561, který je vytištěn na pergamenu, jednotlivé ilustrace jsou iluminovány, zlaceny a exemplář je navíc opatřen vazbou zdobenou slepotiskem a zlacením. Nepochybně jde o exemplář vyrobený na zvláštní objednávku, zcela jistě pro některého movitého člena Jednoty.[188] O tom, že podobných případů bylo více, svědčí i zápis v inventáři sboru v Ústí n. Orlicí, kde byly v roce 1606 zaznamenány Písně veliký pozlacený kšaftem poručený od Petra Březiny evančického souseda v Austí pak rodilého. Útoky Pavla Kyrmezera na uherskobrodský sbor Jednotyse odehrávaly v nepublikované korespondenci a měly proto velmi omezený dosah. Mnohem vážnější střet však očekával Jednotu s jezuitou Václavem Šturmem, který v letech 1582–1590 vydal několik spisů proti Jednotě a napadl také bratrský kancionál vydaný v roce 1576.[189] Václav Šturm (1533–1601) byl pro polemiky s Jednotou mimořádně vybaven, studoval v letech 1555–1558 v Římě a po návratu působil nejprve v pražské klementinské koleji a poté se stal rektorem jezuitské koleje v Českém Krumlově a 1593–1595 stál v čele klementinské. Stal se expertem na české nekatolíky, v roce 1575 byl požádán Maxmiliánen II. o kritické vyjádření k textu České konfese. Ve své literární činnosti se z pověření arcibiskupa Antonína Bruse zaměřil zejména na polemiky s Jednotou a v letech 1582–1585 vydal v rychlém sledu Srovnání víry a učení bratří starších (1582)[190], Krátké ozvání Doktora Václava Šturma (1584)[191] a Krátkej spis o Jednotě Bratří Valdenských (1585)[192]. K nim se pojí další protibratrský tisk Šest důvodů pěkných a krátkých, ale však podstatných, kterýmiž se důvodně prokazuje, že Jednota Bratří Boleslavských z Boha není.[193] Z reakcí Jednoty je znám spis, jehož autorem je Silvius Uberýnus, který roku 1587 vydal Odpověď na šest důvodů podvodných jakéhosi Doktora Václava Šturema[194] V úvodu knihy Uberinus vysvětluje, že bratři neodpovídali na Šturmovy výpady znajíce, že pes na řetěze více štěkati a se trhati obyčej má nežli když jest prost a když ho nedráždí, sám přestává štěkati. K odpovědi je měl přimět teprve poslední spis katolické strany, v němž autor argumentoval, že Jednota z Boha není a v ní žádný spasen býti nemůž Dosud se katolické tisky věnovaly výhradně věroučným otázkám a první kdo do debaty vnesl otázku obrazů byl Uberinus, který napsal: Ačkoliv jednoho Boha vyznáváte, však vedle něho obrazy, tatrmany a modly netoliko Pánu Bohu, ale i svatým stavíte a je ctíte. My to vše opustivše, v duchu a v pravdě, Pána Boha svého ctíme a jemu sloužíme. Nebo nechce aby rukama lidskýma figurován byl, ani aby jemu jaké obrazy stavěny býti měli… apoštolé nepoužívali žádných obrazů, jako ani Kristus ani Proroci. Protož musíte nám toho dovoliti a nikoli neodpírati, že my z strany toho také neodstoupili jsme od učení katolické církve. Na jiném místě se Uberinus vyjádřil k procesím pořádaným katolíky: Nechodíme s procesí neb na procházku s monstrancí pod věncem s tatrmany a s škatulemi, s cimbály, s zvonci, korouhvemi a praporci. Neklaníme se jim, neděláme sobě z nich Bohův, neklekáme před nimi. Nebo chléb večeře Páně není vydán k nošení a k divadlu. Uberinus kritizoval praktiky katolické církve a bratrský odpor k obrazům zdůvodňoval odkazem na biblický zákaz desatera i apoštolskou praxi. Tyto argumenty jsou pro Uberina důkazem toho, že Jednota při dodržování biblických příkazů není odštěpena od římské církve. Na Uberinovu Odpověď reagoval Šturm velmi rychle – ještě v roce vydání bratrského tisku stihl publikovat Apologii[195] Vyjádřil se také k otázce obrazů – využil zjevného rozporu mezi jejich bratrským odmítnutím a bohatou ilustrační výzdobou kancionálu z roku 1576 a napsal: Čtvrté pravíš, že Písmo brání všeliké obrazy rytin. To jestli pravda jest, tak proč tvoji Bratří v tom velkým svým novým kancionálu [vydání 1576] tak mnohých rozličných tatrmanů, maňaskův a maňaskyní sobě namalovali, až i svatého Petra s velikým klíčem? Vezmi Uberýne tu knihu do rukou, ji otevři, a najdeš hned na prvním listu tak mnoho maňasův, v dlouhých řásných sukních, s šírokými rukávy namalovaných, an usta hrubě otvírají, že by jim pečeného vrabce do oust vecpati mohl. ... My, Uberýne, tatrmanů a modl nemáme žádných. Idolum enim rei fictae simulachrum est, totiž modly a tatrmany nazýváme obrazy věcí těch, které opravdové nejsou, aneb kterých na světě nikdá nebylo a není, jako obraz boha Merkuriáše, boha Jupitera, boha Termina, bohyně Vesty, bohyně Venuše, kteřížto bohové praví a opravdoví nebyli a nejsou, protož kdož jich obrazy ctili, domnívajíce se také v nich nějaké božství býti, modláři jsou byli a slouli. My pak obrazy věcí pravých máme, jako Krista Pána a svatých jeho, a v obrazích ctíme ty, jichžto obrazové jsou. Pakli jest obraz S. Petra a Pavla, tedy v něm S. Petra a Pavla ctíme, tou ctí, která na přátely Páně náleží.[196] Šturmova odpověď je v jednom bodě nepřesná – na titulní straně dotyčného kancionálu chybí Šturmem uváděný sv. Petr. Klíč k polemice však není v detailech, ale ve zcela odlišném přístupu k chápání modlářství a model. Pro Uberina je modlou jakýkoliv obraz Boha vytvořený lidskou rukou, jemuž se lidé v rozporu s božím zákazem klaní. Pro Šturma naopak obrazy Ježíše Krista, P. Marie a svatých modlami nejsou – jsou to obrazy věcí pravých skrze něž je možné Boha a jeho svaté poznávat a uctívat. A proto Šturm, opíraje se o vlastní víru, že skrze obrazy uctívá pravého Boha, totiž Ježíše Krista a svaté, obvinil bratry, že se klaní modlám – tatrmanům a maňasům, tj. obrazům věcí těch, které opravdové nejsou. V polemice se ukázala určitá slabost bratří, kteří svůj postoj k náboženskému obrazu opírali o důsledný biblicismus, o autoritu Písma, kterou nebylo třeba hlouběji rozvíjet a dokazovat. Na straně druhé byla přítomnost zobrazení s náboženskou tématikou v bratrských tiscích nezpochybnitelná, ale bratří nedokázali tento rozpor věcně vysvětlit. Klíčem k jeho objasnění je interpretace druhého přikázání Neučiníš sobě rytiny… Nebudeš se jim klaněti [obrazům], ani jich ctíti. (Dt 5, 8–9), které vztahovali na náboženské obrazy, jež byly předmětem kultu. Naopak díla, která měla zřetelně jiné funkce, didaktickou, estetickou nebo reprezentační, byla v praxi tolerována. Tuto skutečnost, ač běžně v Jednotě praktikovanou nebyli bratři ochotně veřejně připustit a otevřeně ji formuloval až v polovině 17. století J. A. Komenský. Polemika pokračovala roku 1588 Šturmovým vydáním Rozsouzení a bedlivé uvážení velikého Kancionálu od bratří Valdenských… 1576 vytisknutého[197], v němž se jezuita věnoval hlavně věroučné kritice bratrského zpěvníku. Zabýval se také modlářstvím, které je podle něj dvojího druhu: pohanské, klanící se „rytinám“ zvířat a nebeských těles hledající v nich „nějaké božstvo“. Druhý způsob modlářství je podle Šturma duchovní – je to způsob myšlení, kdy člověk více než Boha samotného uctívá vlastní pýchu a nadutost. A právě tento způsob modloslužby je podle Šturma vlastní bratřím. V témže roce vyšla ještě anonymní bratrská odpověď Šturmovi Obrana mírná a slušná[198], na kterou jezuita v roce 1590 reagoval spisem Odpověď slušná a důvodná na velmi hanlivou a rouhavou obranu kancionálu bratrského[199], ale v obou spisech se už téma obrazů neobjevilo. Ohlasy sporu se Šturmem najdeme v zápisech bratrské synody konané roku 1594, kdy duchovní správci sborů požadovali aby tomu doktoru v jeho bouřlivá psaní, proti Bratřím učiněná… něco učiněno bylo, ale synoda se usnesla, že nářků Šturmových by se potvrdilo, že by naše písně bludné a kacířské byly, když jiné do sboru uvozujeme.[200] Jednota zřetelně nechtěla – alespoň v otázkách věroučných – na Šturmovy výpady reagovat. Zdá se však, že polemika měla přeci jen určitý ohlas – od 90. let 16. století se totiž radikálně omezuje ilustrační doprovod bratrských tisků biblí a kancionálů. Nebylo to v historii bratrského knihtisku poprvé, že úprava tisků reaguje na situaci vně Jednoty, a kdy bratři ve snaze nedávat nepřátelům zbraň do ruky upravili vzhled svých knih. Např. v roce 1568 Pertold z Lipé, člen Jednoty a majitel Ivančic, kde pracovala bratrská tiskárna, vědomě popřel, že je informován o její existenci. Poté přestávají být bratrské tisky opatřovány Pertoldovým erbem, jistě ve snaze zabránit kompromitování významného ochránce Jednoty.[201] V případě ilustrací kancionálů šlo pravděpodobně o tentýž záměr – bratři nehodlali ustoupit ve věcech věroučných a v méně podstatném nechtěli dávat protivníkovi zbytečně zbraň do rukou. Hodnotíme-li průběh a vedení polemiky, je zřejmé, že Šturm postupoval mnohem agilněji a rychleji, dokázal také argumentovat věcněji, přehledněji, místy dokonce ironicky. Jezuita uváděl své zdroje, které někde dlouze citoval, v jednom ze spisů dokonce uvádí soupis použitých zdrojů a je proto ve výsledku mnohem přesvědčivější. Naproti tomu argumentace Jednoty byla málo věcná a výrazně defenzivnější. Dalším bratrským tiskem, který se stal cílem útoku ze strany nepřátel Jednoty byla Bible vydaná v roce 1596. Je zdobena množstvím iniciál s vegetabilními a zoomorfními motivy a zvláště nápadně bohatě provedeným titulním listem. V jeho středu je umístěna oválná kartuše s vytištěným titulem knihy lemovaná masivním zavíjeným ornamentem, po jejíchž stranách jsou zobrazeny postavy Mojžíše s deskami desatera a sv. Jana Křtitele. Ve spodní části listu je umístěna uprostřed početného komparzu postava triumfujícího Krista.^^[202] Korunovaný Kristus s paprsčitou svatozáří kolem hlavy je zobrazen sedící na voze, do jehož kol jsou vloženy symboly evangelistů Jana a Marka. V jedné ruce třímá korouhev s křížem, v druhé drží provaz, jímž vleče za vozem spoutané postavy Smrti a Ďábla. Mohutná pekelná tlama za jejich zády chrlí plameny a dým. Vpředu sedící anděl s opratěmi řídí vůz tažený dvěma beránky, před nimiž kráčí král David s lyrou a korunovaní mučedníci s palmami oblečení v hermelínové pláště.[203] Toto zobrazení je nepochybně inspirováno grafickým listem Triumf Krista, který podle kresby nizozemského umělce Maartena van Heemskercka vyryl Dirck Volckertsz Coornhert a v Antverpách ji v roce 1559 vydal Hieronymus Cock.[204] Pozoruhodné je, že v Čechách v 70. a 90. letech 17. století vznikla dvě díla, která navazují na Heemskerkův Triumf Kristův a každé z nich se od této předlohy v některých, dosti podstatných detailech odlišuje. Pokusím se tyto posuny mezi předlohou a její obměnou nejen popsat, ale také nalézt důvody, které k těmto přepracováním vedly. Nejprve k samotné Heemskerkově předloze. Rytina je součástí osmidílné série nesoucí název Patientiae Triumphus. První list nese zobrazení Trpělivosti, další rytiny zobrazují staro i novozákonní postavy, příkladných nositelů této ctnosti: Izáka, Josefa, Davida, Joba, Tobiáše a sv. Štěpána. Cyklus zakončuje obraz triumfujícího Krista, jehož utrpení se stalo zárukou lidské spásy a současně potřelo hřích i samotného ďábla. Zobrazené pašijové výjevy v pozadí a korouhví nesoucí Arma Christi představují Krista jako trpícího vykupitele. Sedí na zeměkouli a duze a je tedy vládcem světa a soudcem Posledního soudu. Evangelisté jsou zde svědky Kristova spasitelského poslání. Ideový koncept samozřejmě zdůrazňuje eschatologické poslání Krista, ale současně se v mnohém vychází z humanistického konceptu připomínajícího trpělivost (Patientia) jako podmínku spásy, který Heemskerkovi následníci v Čechách úmyslně či z důvodu neporozumění potlačili nebo smysl některých detailů pozměnili. První, kdo v Čechách inspiroval Heemskerkovou předlohou byl vyšívač Filip Innderfelder, který v roce 1573 vypracoval na objednávku Bohuslava Felixe Hasištejnského z Lobkovic a jeho ženy Anny u Fictumu středovou část perlami vyšívaného oltáře. Při srovnání výšivky s grafickým listem jsou zřejmé některé odchylky: beránci, kteří na rytině táhnou vůz, se na oltáři vznáší vzhůru a pod koly vozu jsou oproti předloze připojeny obrazy zvířat lva, draka a zmije. O tom že tvůrce oltáře, přesněji jeho konceptor, měl s výkladem rytiny jisté problémy, svědčí připojené nápisy, dokládající, že některým detailům (spoutané perzonifikace poražených sil) neporozuměl a celý výjev chápal ve spojitosti se Zmrtvýchvstáním a Posledním soudem.[205] Podruhé rezonovalo Heemskerkovo dílo na titulním listě bratrské Bible z roku 1596. Také zde jsou patrné zásadní rozdíly proti jeho grafické předloze. Zobrazení je výrazně zjednodušeno: u Krista chybí zeměkoule a duha, na jeho korouhvi nejsou zobrazeny Arma Christi, ale jen kříž. Postavy spoutaných zajatců jsou redukovány na dvě: Hřích a Smrt, symboly evangelistů se přesunuly na disky kol, vypuštěny jsou pašijové scény v pozadí. Přibyla však Kristova svatozář, anděl řídící triumfální vůz, tlama pekla chrlící oheň a postavy krále Davida, starozákonních králů a mučedníků. Vypuštěním zeměkoule a duhy se přestává připomínat Kristova vševládná a soudcovská role, stejně i rezignace na pašijové motivy a Arma Christi znamená ztrátu akcentu na jeho vykupitelské poslání. Omezení počtu Kristových zajatců a zejména vypuštění ženské postavy s globem (Frauwelt) učinilo tuto část listu přehlednějším a obsahově jednoznačnějším. Naopak zařazením nových motivů zejména Kristovy svatozáře, korouhve s křížem, tlamy pekla chrlící oheň a postavy krále Davida, starozákonních králů a mučedníků se zdůrazňuje Kristovo vzkříšení, sestup do předpeklí a vyvedení patriarchů z pekla do ráje. Zařazení tohoto předvoje Kristova triumfálního vozu mohlo být ovlivněno i další grafickou předlohou, konkrétně dřevořezem zobrazujícím Trimf Kristův, provedeným v Benátkách roku 1517 podle návrhu Tizianova.[206] V jeho pojetí je totiž vůz s Kristem tažený symboly evangelistů, jimž u kol asistují církevní otcové, doprovázen početnou skupinou hrdinů Starého zákona a následován vzadu zástupem světců. Celek pak dostává nový význam – od Heemskerkova triumfu Krista sub specie patientiae je v dějinách spásy vyzdvižen moment vzkříšení. Historický rozměr i základní poselství knihy, na jejímž titulním listě jsou zobrazeni navíc zdůrazňují postavy Mojžíše s deskami desatera, který je zde představitelem zákona a sv. Jana Křtitele, který první ohlásil pozemské působení Krista – Mesiáše. Výběr těchto dvou reprezentantů Starého a Nového zákona mohl dosti pravděpodobně souviset s inspirací v dalším díle, jímž byl luteránský Dogmenbild, tzv. Zákon a Milost, kde jsou tytéž postavy jednou z mnoha antitezí Starého a Nového zákona. Také tento obrazový typ, ať již v originálním podání Lucase Cranacha či četných místních zpracování v monumentální malbě i titulních listech knich, byl v Čechách dobře znám.[207] O tom, že tyto drobné zásahy do kompozice nebyly vynuceny potřebou redukovat zobrazení Kristova triumfu na malou plochu titulního listu, svědčí nejen velmi promyšlené zařazení nových detailů, které v Heemskerkově předloze nevystupují, ale také práce s motivy symbolů evangelistů. Ty jsou na holandské grafice umístěny v rozích vozu a připomínají spíš jakési dekorativní krakorce. Autor titulního listu nechtěl o připomenutí svědecké úlohy evangelistů přijít a protože by se přeci jen na drobné ploše osmerkového formátu obtížně zachovávaly na původních místech, přenesl je na plochu disků kol. Nešlo však jen o změnu výtvarného řešení, ale také o zdůraznění biblické inspirace celého výjevu, jež se odvolává na proroka Ezechiele (1,15–21), který měl vidění čtyř zvířat – čtyř evangelistů, kdy kolo bylo na zemi při každém ze zvířat u čtyř tváří jednoho každého z nich (Ez.1,15).[208] Podrobný rozbor tohoto titulního listu přináší nakonec velmi překvapivý závěr: až dosud jsme se setkávali s tím, že Jednota zacházela s obrazovými médii velmi opatrně – zásadně se jim vyhýbala v polemikách, nevytvářela je, ani na ně nereagovala. V případě titulního listu Bible z roku 1596 však stojíme před zcela novým případem – jeho autor se sice grafickou předlohu inspiroval, ale dokázal ji citlivě redukovat i přidávat nové motivy, které původní obsah zásadně měnily, aniž by došlo k rozdrobení jeho vnitřní integrity. Neznámý autor titulního listu vykázal znalost širokého okruhu výtvarného materiálu evropského rozsahu, dostalo se mu do rukou dílo M. Heemskerka, zřejmě znal cranachovký motiv Zákona a Milosti a není vyloučeno, že zaznamenal i Tizianovu grafiku Triumfu Kristova. Pozoruhodné je, že toto dílo vzniklo v prostředí Jednoty bratrské, která jak jsme dosud viděli, nebyla výtvarné prezentaci svých idejí a výtvarné kreativitě příliš nakloněna. Víme také, že titulní list nemohl vzniknot jako počin samostatně tvořícího tiskaře. Vznik knihy totiž provázela pečlivá příprava – na synodě, která se roku 1594 sešla v Přerově bylo ustanoveno, že nově vydávaný text Bible potřebuje bedlivého přehlédnutí.[209] Je tedy nemyslitelné, aby výtvarné zpracování knihy proběhlo bez vědomí nejvyššího vedení Jednoty bratrské. O tom, že úprava bratrské bible vydané roku 1596 v Kralicích nezůstale mezi současníky bez povšimnutí svědčí malovaný epitaf Petronely Zmeškalové v Brezovicích od B. J. Khiena z roku 1600, který doslovně převzal kompozici titulního listu, kterou doplnil v kartuši scénou Ukřižování a ve spodní části přidal v samostatném obrazovém poli skupinový portrét rodiny jíž epitaf náležel.[210] Kritika Bible z roku 1596 nevzešla z katolické, nýbrž z luteránsko-utrakvistické strany, a to v době velmi pozdní, jmenovitě v roce 1637. Jejím autorem byl představený církevní obce českých exulantů v Pirně, Samuel Martinius z Dražova. Jeho útok na obrazový doprovod jedné z bratrských biblí byl součástí několik let trvající polemiky mezi lešenskou Jednotou a Martiniem, který proti bratřím stihl vydat šest spisů, na něž členové Jednoty odpověděli třikrát.[211] Spor proběhl v době, kdy se cesty českých evangelíků, jež se na domácí půdě v předbělohorské době v České konfesi (1575) a Rudolfově Majestátu (1609) organizačně i věroučně sbližovaly, začaly po Bílé hoře a odchodu do exilu opět rozcházet. Existenční ohrožení samozřejmě přineslo pocit nutnosti obhajovat jedinečnost jednotlivých konfesí, které se navíc dostávaly pod tlak prostředí hostitelských zemí, do nichž se jednotlivé proudy pobělohorské emigrace uchylovaly. Martiniův spor s Jednotou se proto týkal zejména otázky významu České konfese, možnosti náboženského sjednocení, smysluplnosti teologických polemik i finančních otázek českého exilu. Pravdou je, že otázka zdobnosti bratrských knih v něm hrála roli opravdu marginální. Martinius napsal: Já pak jak jednou na ten Obrys Bratrského sboru více k smíchu než k prospěchu podvakrát v Kancionálích jejich vykontrfektovaného popatřím (kdež i toho s brýlemi spatřuji) jdu přece dále. A nechť prosím rozhodne Církev Boží pro lásku kterouž má k ukřižovanému pánu Slávy. Kdo z nás lépěji a pobožněji udělal, já li když jsem v mé obraně Krista Pána, Mojžíše, Apoštoly a náš sbor s nápisy řečí Božích položil, čili bratři, kteří nechtíce obrazu ukřižovaného Krista Pána jako sic ani jiných historických pamětných figur trpěti, v Bibli své léta 1596 tlačené místo zákonních pěkných památek, slavných skutků Páně v těle lidském vykonaných, aneb figůr patriarchů, proroků neb apoštolů Kristových, na tisíce rozdílných živočichů, slonů, lvů, medvědů, jednorožců, koní, psů, ba veliké množství ohyzdných potvor, škaredých tvárností, až i hadů, žab, ještěrek, hlemejžďů, etc., mourovaných kocourů, mňoukavých koček, vopic, lišek, veverek, zajíců etc., sov, pávů, žežhulek etc., ba i šeredných příšer, obnažených a divně je ozdírajících obojího pohlaví osob etc., jako do nějaké světské a směšné knihy naplískali.^^[212] Martinius, který byl obeznámen s negativním postojem Jednoty k náboženským obrazům (bratři, kteří nechtíce obrazu ukřižovaného Krista Pána jako sic ani jiných historických pamětných figur trpěti), zesměšňoval výzdobu titulních listů bratrských kancionálů nesoucích obraz shromáždění zpívajících bratří. Muž s brýlemi, kterého Martinius zmiňoval, je identifikován jako Jan Blahoslav a jeho portrét se objevuje jen na titulních stranách kancionálů z let 1561 a 1564.[213] Martinius musel tedy pracovat s jedním z těchto vydání. Hlavně se však pohoršoval nad použitím mnoha zvířecích motivů ve výzdobě bratrské Bible z roku 1596 a proti tomu vyzdvihoval zcela konkrétní dílo, jehož byl sám autorem. Šlo o Obranu proti ohlášení starších kněží bratrských vydanou v roce 1636 v Pirně, na jejímž titulním listě jsou v medailonech po stranách vyobrazeni Mojžíš, Kristus, čtyři evangelisté a dva proroci a ve střední části nahoře dvacet čtyři apokalyptických strarců s tetragramem a dole Martinius před obcí věřících. Sám se pohoršoval nad zoomorfními motivy v bratrské bibli, aniž by mu vadilo, že titulní list jeho vlastního spisu je lemován bordurou se zobrazením nejrůznějších květin. Z krátkého odstavce, který výzdobě tisků věnoval, můžeme předpokládat, že znal některá díla bratrské tiskařské produkce. Jeho přístup je velmi subjektivistický, nekriticky vychvaluje výzdobu vlastní knihy, u bible z roku 1596 kritizoval zoomorfní výzdobu iniciál aniž by vzal do úvahy, že tato výzdoba navazuje na tradici středověkých iluminovaných rukopisů a rozhodně sem není přenesena z světské a směšné knihy. Navíc vůbec nepojednal o hlavním výzdobném motivu kritizované Bible, titulním listě s pozoruhodným zobrazením Triumfu Kristova. Z věroučného hlediska není na kritizovaném zobrazení titulního listu bratrského kancionálu a bible nic, co by bylo v rozporu s luterskou či utrakvistickou teologií. Určitý rozdíl mezi titulním listem kancionálu a Martiniova spisu je však v tom, že klade větší důraz na společenství věřících, tj. na samotnou církev Kristovu, která je budována zvěstováním Božího slova jeho pověřenými služebníky (kazatel s Biblí a nápisovou páskou s odkazem na Pavlův list Římanům), kteří tlumočí zvěst Starého a Nového zákona připomenutého postavami Krista, proroků a evangelistů církevní obci (zde shromáždění věřících s portrétně podanými obličeji doprovázené odkazem na text Skutků apoštolských, 5,39). Pozoruhodné je, že Martiniův kritický názor na přítomnost zoomorfních detailů v typografické výzdobě knih přijal J. A. Komenský, který se tázal nač jsou v titulech knih nebo u velkých písmen kvítka, stromy, ptáčci, hadi, a co je horší, všemožné sebezkroucenější obludy? Vůbec není vyloučeno, že Martiniův názor (ač jej necituje) jako přímý účastník sporu mezi Pirnou a Lešnem pravděpodobně znal. Komenský se takto vyslovil v textu Obecné porady o nápravě věcí lidských a důvodem toho, proč přijal Martiniovo stanovisko, byla jeho pedagogická zkušenost, že člověk se bude lépe vzdělávat z naučné knihy, která je nejen obsahově vhodná, ale také tak dokonale provedená, aby čtenář nebyl jakkoli rozptylován. Obrazové polemiky proti Jednotě: Václav Brosius Neochotu bratří vstoupit do otevřenému sporu, kterou jsme viděli v případě Šturmově, znovu spatřujeme se znovu u dalšího kritika Jednoty, Václava Brosia. Tento absolvent studia u jezuitů v pražském Klementinu sice do Tovaryšstva Ježíšova nevstoupil, ale jako farář v Litomyšli, Sobotce a jako děkan v Jindřichově Hradci úzce spolupracoval s Václavem Šturmem. Jeho argumentace je velmi útočná, až vulgární a vypočítavě používající obrazové mluvy k difamaci oponentů. V roce 1589 vydal v Litomyšli Vejstrahu všem věrným Čechům[214] v níž mimo jiné napadá Jednotu pro její nevíru v transsubstanciaci. Argumentace katolického autora byla velmi rafinovaná – jako příklad pravověrnosti totiž předkládá čtenáři Jana Husa, Jednota je pro něj naopak vzorem bludařství. Tuto tezi dokládá i obrazově: za titulním listem Vejstrahy je umístěn dřevořez představující Jana Husa adorujícího krev a tělo Páně a dva doprovodné texty: Kristus Pán, kterýž jest ukřižován, opravdově, skutečně v velebné svátosti s tělem i krví přítomný jest a Není chléb, ale jest Bůh i člověk vysvoboditel můj. Proti tomu je postaveno kacířství Jednoty, jíž je podsunuta neúcta ke svátosti těla a krve Kristovy: jejím zosobněním je postava muže označená jako Bratr Jan Augusta Pikhart, který z kalicha na zem vylévá krev Páně a současně šlape na hostii označenou křížem. To je samozřejmě velmi působivá difamace Jednoty představující bratry jako bezbožníky zneuctívající svátost eucharistie. Věcně se opírala o učení bratří, kteří odmítali transsubstanciaci chleba a vína v tělo a krev Kristovu a věřili jen v duchovní přítomnost Krista ve chvíli přijímání. Odmítali také klanění se svátosti a procesím praktikovanými jak u katolíků, tak i utrakvistů. Zobrazení postavy Jana Augusty vylévajícího kalich a znesvěcujícího svátost Těla a Krve Kristovy bylo transformací Kristova podobenství o pannách pošetilých, které bývaly zobrazovány, jak vylévají olej z lamp a odsuzují se tak v Spasitelovu nemilost.^^[215] Biblický příměr proti Jednotě použil Brosius ještě v spise Koule Danielova, kterouž podává draku Pikhartskému, jinak Valdenskému... 1589, inspirovaný 14., apokryfní kapitolou proroctví Danielova.[216] Text Tehdy vzal Daniel smolu a tuk a srsti, i svařil je spolu a nadělal kulek a dal v ústa drakova, i rozpukl se drak byl předlohou pro drobný dřevořez, na němž prorok, vousatý muž v dlouhém plášti, podává drakovi do tlamy smrtící kouli. Drak, mající podobu okřídleného lva, s hlavou mající částečně baziliščí podobu, má navíc na konci ocasu půlměsíc připomínající, že podle katolických i luteránských odpůrců Jednoty měli bratři a reformovaní blízko k muslimským Turkům. Motiv draka symbolizoval v tomto kontextu nepřítele církve, tak jak jej představuje Zjevení sv. Jana (12, 1–4) veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami... se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Na konci 16. století byl drak nejen obvyklým symbolem nekatolíků,[217] ale poučenému čtenáři apokryfních dodatků ke knize Danielově drak představoval také obraz falešného boha, kterému se klaněli Babyloňané a nutili k úctě také proroka Daniela. Ten však odpíral slovy Já se budu klanět jen Hospodinu, Bohu svému, jen on je živý Bůh! Dej mi, králi, svůj souhlas a já zabiji toho draka bez meče a kopí.“ Král řekl: Souhlasím. Daniel potom vzal smůlu, tuk a chlupy, všechno uvařil, nadělal placky a dal do tlamy drakovi. Ten to sežral a pukl. Daniel řekl: ”Podívej se, čemu jste se klaněli! Daniel (14,23–27). Zabití draka bylo tedy odhalením slabosti falešné modly a Hospodinova ochrana Daniela vrženého do jámy lvové výrazem božího souhlasu s bojem proti modloslužbě, kterou v tomto kontextu provozují bratří. V roce 1599 vydal Brosius v Litomyšli další spisek namířený proti Jednotě bratrské. Její titulní list má podobu emblému: název dílka Ohlášení se proti Pikhartskému netopýři[218] je motem, imago, drobný dřevořez zpodobňuje svícen s hořící svící, kolem níž poletují dva netopýři. Scripturu zastupují verše Netopýr potvorné zvíře Protož světla nenávidí Rád se skryje v temné díře Neb se za svou mrzkost stydí Neb když k světlu vyletuje Tak mrzuté netopýře Jen svou potvornost zjevuje Radše sedí v temné díře Podobni jsou netopýři Protož kdo, kde, jsou by tejno Skribenti pikhartské zběři Zústalo, kryjí své jméno. Neb že jen hambu získají Tak se bojí co netopýř (Zběř Když co vůbec vylítají Světla, Zborní Skribentská Obrázek je nepochybně inspirován oblíbeným motivem známým z emblematiky 16. a 17. století, představujícím hořící svíci, v jejímž plameni končí život zaslepení tvorové, komáři a noční motýli.[219] Autor obrázku v Brosiově knížce nahradil hmyz motivem netopýra a zobrazení, doplněné příslušnými texty, významně změnilo svůj obsah. Netopýr je totiž zvíře, které svým vzhledem a způsobem života nikdy nebudilo velké sympatie a stalo se symbolem nečistoty a falše. Pro naše účely bohatě postačí zmínit charakteristiku tohoto tvora v biblických textech a v konfesijních polemikách 16. století.[220] Ve knihách Mojžíšových je netopýr zařazen mezi nečistá zvířata, jejichž požívání bylo Židům zakázáno (Deut.12,18; L.11,19). Izaiáš, popisuje zavržené modly za zlata a stříbra, vidí je podobné krtům a netopýřům (Iz.2,20). Jako noční zvíře prchající za úsvitu před slunečními paprsky jej znali středověcí autoři Isidor ze Sevilly, Albert Veliký i Mikuláš z Lyry. Ve středověku je netopýr stavěn po boku ďábla, či se dokonce stává jeho zpodobením.[221] Již Origenes označil netopýra za symbol herese, která se skrývá před světlem pravé víry. Od 16. století se stal obecně srozumitelným symbolem hereze – v této roli se s nám setkáme např. v Ripově Iconologii vydané v roce 1603, stejně jej charakterizuje Filippo Picinelli v kolínském vydání spisu Mudus symbolicus.[222] V emblematické literatuře jej jako obraz herese nacházíme hluboko do 17. století: např. ve spise Paola Aresi, Delle sacre imprese představuje netopýr heretiky, kteří se od Boha odvracejí a staví se proti božímu pořádku. Jako nepřítele pravé víry jej pojímá Carlo Labia ve spise Simboli festivi z roku 1698, kde se dokonce pokouší zhasnout hořící lampu na věčné světlo. Brosiova denunciace, jak byla na jedné straně v básnické složce klopotná a mírně vulgární, ve výtvarné části velmi šikovně a sdělně navazovala na dlouhou kulturní a emblematickou tradici. Není divu, že Jednota na tuto formu Brosiova útoku, na rozdíl od Šturmových polemik, vůbec nereagovala. Nejenže se bratři do otevřených polemik neradi pouštěli, ale v Brosiově případě by to pro ně velmi obtížné: proti jednoduchým a srozumitelným vizuálním sdělením se argumentace vedená subtilním teologickým výkladem musela předem jevit jako neúčinná a navíc s takovouto obrazovou polemikou typu bratři moc velké zkušenosti neměli.^^[223] Obrazoborectví a Jednota bratrská Do jaké míry se negativní postoje teologů Jednoty vůči posvátným obrazům promítaly v náboženské praxi bratří, případně jakým způsobem a z jakých důvodů docházelo mezi bratřími v této věci ke změnám? Otevřené projevy ikonoklasmu ze strany příslušníků Jednoty nejsou doloženy tak často, jak by se z četných verbálních ataků proti obrazům dalo očekávat. Nejstarším známým případem bylo pražské vystoupení jakéhosi krejčího Vodičky na neděli velikonoční roku 1504 zaznamenané ve Starých letopisech českých: Vodička shodil sochu božího umučení z oltáře, až ruka ukřižovaného se zlomila, a jiný soudruh kolář mrskal sochu bičem, volaje: do lesa, do lesa, že nepochybně byla socha dřevěná... Kronikář Letopisů záležitost bystře komentoval, když napsal přihodil se v Praze skutek pohoršlivý, který musel způsobiti dojem nepříznivý bratřím, protože ač by ho starší jejich sotva byli schvalovali, předce pocházel ze zásad jimi pěstovaných, zavrhujících úctu k svatým obrazům.^^[224] Čin obou řemeslníků – členů Jednoty – byl posuzován jako odpovídající programu Jednoty – její záporný postoj k obrazům musel být tedy veřejně znám, ale svým demonstrativním provedením jí mohl v době, kdy byl roku 1503 vydán dekret proti bratřím, spíše uškodit. Skutečnost, že k útoku na sochu ukřižovaného Krista došlo o velikonocích, nebyla náhodná. Právě praxe slavení velikonočních svátků byla (a to ještě před tím než jezuité zavedli stavby Božího hrobu!) kritiky z řad Jednoty vnímána jako zvlášť modloslužebná. Tůma Přeloučský, bratrský biskup a člen nejužšího vedení Jednoty ve svém Spise o původu jednoty z roku 1502 napsal u Veliký pátek, když kříž neb obraz umučení Kristova zdvihají, zpívají: Aj dřevo kříže, na něm spasení [světa] visalo, poďte, klanějme se jemu. A potom hned skutečně dělají, klekají na kolena před tím, což zdvíhají a v rukou drží. A potom položíce jej uprostřed kostela i jezdí na kolenou okolo něho líbajíce a plačíce, peníze a vejce dávajíce etc.^^[225] Obdobně se vyjadřuje zástupce Jednoty v polemice s kanovníkem Zoubkem: A vy sami u veliký pátek ukazujíce zpíváte: Aj dřevo kříže, poďme, klanějme se. A skutečně položíce, lid se k němu plíží na kolenou, a obětují vejce, peníze, a do hrobu vstavíc vyzdvíháte, pocty, procesí činíte.[226] Zobrazení Ukřižovaného bylo zřejmě pro příslušníky Jednoty něčím zvlášť provokujícím; například ještě z roku 1600 je dochována zpráva, že si Blažej Plzeňský, farář v Benátkách, stěžoval na Bratry, že mu polámali Krucifix.^^[227] Šlo však vždy o individuální excesy, které však kritici Jednoty pečlivě sledovali a trestali. Podobně tomu bylo také např. s rychtářem ze Semanína u Litomyšle, který se hlásil k Jednotě a byl v roce 1547 uvězněn poté, co vzal ze své všetečnosti dva obrázky maličké z kostelíka; jednoho spálil a druhého dal synu úředníkovu, pacholeti. Byl poté více než půl roku vězněn, trápen a ve vězení dokonce zemřel.[228] Podobným případem byl také konflikt, který měl v Klatovech člen Jednoty Jan Dráb, který měl být v roce 1535 stíhán proto, že jakýmsi blíže neznámým způsobem napadl na papíru malovaný Krucifix. Přimlouval se za něj podporovatel Jednoty bratrské Kundrát Krajíř z Krajku, jednak přímo v Klatovech, a také i u nejvyššího hofmistra Království českého.[229] Krajíř se zastával bratří i v případě bratrského sboru na jeho vlastním panství v Brandýse n. L. Královští hejtmané Jindřich Berka z Dubé a Volfhart Planknar z Kyšperka vytýkali v roce 1531 Kundrátovi Krajířovi z Krajku, že z kostela na jeho brandýském panství byly vyneseny vobrazy i jiné ozdoby kostelní a tam že by bylo připraveno podle obyčeje bratrského a tak, že by se měl v témž kostele sbor učiniti. Krajíř hejtmanům odpověděl, že se tak skutečně s jeho vědomím a souhlasem stalo, ale že kostel byl opuštěný a bez kněze. Obrazy a jiné ozdoby kostelní ale nebyly zničeny, ale společně je složili a do truhel uložili a tu jich v kostele nechali, aby, když by se koli těm z té obce sousedům, kteří bratřími nejsou, zdálo zase své náboženství jako i prve vésti, to všecko sobě zase na svá místa postavili a toho užívali.^^[230] Oba případy svědčí jak o důležitosti aristokratických ochránců Jednoty a o Krajířově snaze konflikty urovnávat a na Jednotu příliš neupozorňovat. Řídkým případem otevřeného ikonoklasmu bratrských šlechticů bylo vystupování Václava Švihovského ze Švihova a jeho syna Karla. Majitel jihočeských Horažďovic Václav Švihovský přestoupil v roce 1575 k Jednotě bratrské a v roce 1581 byl napomínán Rudolfem II., že v Horažďovicích a Nepomuce na gruntech svých v kostelích oltáře polámati též i obrazy a ozdoby kostelní z týchž kosteluov vymetati a popáliti dáti měl... [a měl] ty všecky obrazy a jiné ozdoby kostelní, v táž místa, odkudž vzaty a vymetány jsou, zase vnésti a postaviti. O deset let později byl jeho syn Karel obviněn z podobných činů jako otec. Měl z fary a kostela v Horažďovicích z velkého oltáře obraz blahoslavené panny Marie a jiných svatých pobrati a na zámek... dovézti. Rudolf nařizoval pobrané předměty vrátit a pro příště Švihovskému zakazoval, aby o své újmě v věci cizí vkládal a nětco z chrámu božího, co za předešlých lidí pobožným oumyslem křesťanským nadáno jest, bráti a chrámy tím způsobem o své újmě ohyzďovati.^^[231] Nevíme, zda Švihovští panovníkovy příkazy respektovali, ale jejich vystupování plně odpovídá atmosféře po roce 1575 kdy byla Maxmiliánem II., pravda jen ústně, schválena Česká konfese a na některých panstvích pracovaly otevřeně bratrské sbory – byť byly stále de iure mimo zákon. Nejznámnějším projevem ikonoklasmu v Čechách bylo vyplenění mobiliáře katedrály sv. Víta v Praze před vánočními svátky roku 1619, na němž se aktivně podíleli i někteří příslušníci Jednoty bratrské. Českým králem byl tehdy krátce Fridrich Falcký, ale vyplenění katedrály, byť se odehrálo na jeho příkaz, proběhlo z iniciativy panovníkova kalvínského okolí, zejména jeho dvorního kazatele Abrahama Sculteta a na přímluvu i za přímé podpory vysokých českých zemských úředníků bratrského vyznání. Byli to zejména Václav Vilém z Roupova, Václav Budovec z Budova,^^[232] Petr Milner z Milhausu a Bohuchval Berka z Dubé, kteří se silou svého postavení i vlastní rukou přičinili o téměř úplné zničení chrámového mobiliáře Katedrály sv. Víta. V. Kramář, který se obrazoborectvím u sv. Víta podrobně zabýval, popsal úlohu Jednoty v těchto událostech velmi výstižně: Českobratrská církev byla sice nečetná proti příslušníkům české konfese blízké luterství a z valné části neschvalující reformaci Chrámu sv. Víta, ale poněvadž k ní náleželi vynikající členové národa, a především poněvadž svým mravním radikalismem byla vnitřně blízká kalvinismu královského dvora, nabyla mimořádného dobového významu a přístupu k moci.^^[233] Svatovítský ikonoklasmus je tedy třeba více chápat jako výsledek určité politické konstelace a demonstrace moci bratrské šlechty nežli jako projev náboženského, konfesního smýšlení. Z uvedených příkladů je patrné, že v době kdy Jednota byla pronásledovanou či trpěnou konfesí, chovala se vůči obrazům velmi opatrně, zdrženlivě, téma obrazu bylo řešeno na teologické rovině a do praxe se přenášelo jen ve výjimečných případech. Otevřené útoky na obrazy byly spíše jen excesy jednotlivců. Zřetelná je snaha na sebe neupozorňovat a případné konflikty nerozdmychávat a uhlazovat. Situace se – doloženě však jen v jednom případě – změnila po ústním příslibu Maxmiliána II. povolujícím vyznávání České konfese, kdy v Horažďovicích došlo k otevřeným ikonoklastickým vystoupením. V roce 1619 se uskutečnila obrazoborecká "očista" chrámu sv. Víta v Praze, na níž se podílelo několik českých aristokratů hlásících se k Jednotě bratrské, využívajících svojí momentální politickou moc. Duchovní vedení Jednoty se ale k této akci nepřipojilo, zřejmě však nikoli z důvodů porozumění pro mobiliář katedrály, ale pro obavy z nepříznivé reakce domácího prostředí na příliš radikální změny.[234] KALVINISTÉ Názory Jeana Calvina na obrazy. Programové texty kalvinismu: Instituce křesťanského náboženství a Heidelberský katechismus a jejich české překlady Pohled na působení kalvinistů v Čechách předbělohorské doby trpí dosud zkresleným názorem, že se jim – ne zcela zaslouženě – připisuje vina na ikonoklasmu v Katedrále sv. Víta v Praze provedeném na konci roku 1619.^^[235] Tento názor je však hrubě zjednodušující – vytváří rovnítko mezi ikonoklasmem a kalvinismem, čímž se bezděky přijímá argumentace protivníků kalvinismu z přelomu 16. a 17. století.^^[236] Kalvinismus bývá také v Čechách vnímán jako cizí, epizodní fenomén objevivší se pouze v souvislosti s volbou Fridricha Falckého českým králem. Opomíjí skutečnost, že kalvinismus od 70. let 16. století silně ovlivňoval Jednotu bratrskou a v krátkém období po vydání Rudofova Majestátu se také otevřeně nábožensko-kulturně projevoval. Z hlediska našeho tématu je významné, že kalvinisté v Čechách také velmi podstatně zasáhli také do diskuse o obrazech, a to jak díky překladům svých základních věroučných děl, tak i publikováním originálních prací. Názory Jeana Calvina na obrazy patří k mimořádným duchovním plodům jednoho z proudů reformace 16. století.^^[237] Calvin je vtělil zejména do svého spisu Institutio Christianae religionis (1536) a jeho následovníci tyto myšlenky spíše jen rozmělňovali. Calvinův postoj k obrazům se na rozdíl od ostatních církevních reformátorů 16. století neutvářel pod tlakem vnějších okolností, ale je součástí jeho uzavřeného myšlenkového systému. Ten neprocházel časem žádnými změnami a Calvin se při jeho vytváření opíral o text Písma, v němž jsou podle něj Boží pravdy zjeveny absolutně a nezpochybnitelně. Calvin svůj názor na obrazy odvíjel od biblického zákazu zobrazování vyjádřeného v druhém článku desatera. Calvin odmítal interpretaci "papeženců", že tento zákaz platí jen pro Židy a nikoliv pro křesťany. Základní argument proti obrazům se u Calvina opírá o jeho názor na vztah člověka a Boha. Podle Calvina má člověk odstup od Boha – ten je pro něj neuchopitelný a nepopsatelný: ...poněvadž je nepostižitelný, netělesný a neviditelný a všechno tak obsáhne, že nemůže být na žádném místě uzavřen, nesmíme ani snít o tom, že by mohl být vyjádřen nějakou podobou nebo představován jakýmkoliv obrazem....[238] Bůh také není ztělesněn ve viditelné církvi, ale nachází se nade všemi na nebesích. Každý pokus o zobrazení Boha je tedy nejen předem neúspěšný, ale také urážlivý: Když je Bůh přetvořen do podoby nějaké malby nebo nějaké groteskní figurky, do kusu dřeva nebo kamemne, je z něj udělán obraz, o němž se řekne, že je jeho ztělesněním: je to věc příliš těžká a nehorázná... Bůh nemůže strpět, aby jeho nekonečný majestát byl byl znázorněn v kameni nebo ve dřevě, ani malbou nebo jakýmkoliv prvkem tohoto světa. Povznesme naše duchy nad tento svět a pochopme, že naším úkolem nikterak není přitahovat ho sem dolů a vytvářet z něj nějaké modly nebo groteskní figurky, což nemůže strpět. Velmi názorným příkladem Calvinovy argumentace je jeho komentář k biblickému textu o zobrazení chrubínů na Arše úmluvy. Tato pasáž se velmi často používala jako důkazu popírajícího zákaz zobrazování, ale podle Calvina jsou cherubíni na Arše úmluvy naopak proto, aby Bůh ukázal, že žádný obraz není vhodný k tomu, aby zobrazil tajemství Boží, že byli tak učiněni, aby pokrývajíce vše svými křídly, udrželi na uzdě zvídavost lidského oka před kontemplací Boha. ... Když papeženci uvádějí, že cherubíni byli namalováni na chrámové oponě a dva také zakrývali archu, tím spíše je třeba je zatratit. Když papeženci tvrdí, že lze vytvořit nějaký obraz, říkají: a kterak? Bůh to vůbec nedovolil? Ale to co tam bylo zobrazeno, bylo pro napomenutí židů, aby se zdrželi jakéhokoli zpodobování Boha, aby byli skrze onen prostředek lépe utvrzeni v tom, aby si vůbec nedovolovali zpodobit majestát Boží a nečinili z něj žádné ztělesnění. Obrazy Boha mohou být jen nedokonalé, nepravdivé a Boha urážející – proto je zakázáno se jim klanět, uctívat a používat je při vzdělávání chudých a negramotných – ti by se díky obrazům stali antropomorfity. Calvin požadoval, aby chrámy byly prosty obrazů a krucifixů, jediným povoleným výzdobným prvkem měly být nápisy s citáty z Písma. Jeho odmítání obrazů však nebylo absolutní – povoloval znázorňování krajin, portrétů a příběhů, aby na ně byla zachována vzpomínka.[239] Názory J. Calvina o obrazech se samozřejmě staly také součástí tzv. Helvétského vyznání víry z roku 1566,^^[240] které vyšlo nejprve v latině a ještě v témže roce německy a francouzsky. Jsou zmíněny také za velmi rozšířeném Heidelberském katechismu, který byl poprvé vydán v roce 1563.^^[241] Základní texty kalvínské konfese se do Čech šířily jak v zahraničních vydáních, tak i v českých překladech, které se však podařilo publikovat až ve druhém desetiletí 17. století. Stěžejní Calvinovu práci Institutio... přeložil již v roce 1595 bratrský kněz Jiří Strejc, ale kniha vyšla až v letech 1612–1614 péčí jiného bratrského duchovního Jana Opsimatesa bez udání jména autora pod názvem Pobožná duše jenž k známosti Boha hoříš... Knihy čtyři skladu velikého moudrosti nebeské.^^[242] Český překlad Heidelberského katechismu vyšel také velmi pozdě, a to až v roce 1619 v Praze.^^[243] Teorie obrazu u českých kalvinistů: Zachariáš Bruncvík, Matyáš Kultrarius, Jan Kaupilius Původním českým textem psaným z pozice kalvinismu, je Kázání o tom, že obrazové... v církvi páně trpíni býti nemají vydané již v roce 1613.^^[244] Jeho autorem byl duchovní, Zachariáš Bruncvík, narozený kolem roku 1570 v Pardubicích. Mezi lety 1595 až 1600 je zaznamenán jako diakon v Chrudimi a Polné. V roce 1600 jej arcibiskup Zdeněk Berka z Dubé vysvětil na kněze a Bruncvík poté působil při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě Pražském, od roku 1606 byl děkanem v Žatci, v letech 1611–1614 duchovním v Bělé u Plas a poté farářem v Prachaticích a Bystřici pod Perštýnem.^^[245] V roce 1621 odešel do exilu, žil v Pirně a zde je doložen v letech 1629 a 1631. V roce 1628 byl superintendentem vyšetřován pro podezření z kalvínství, 1631 působil jako kazatel v Toruni a zemřel v Pirně v pověsti kalvinisty roku 1634.^^[246] Bruncvíkova argumentace proti obrazům je velmi přehledná: Obrazů užívání jest dvoje: Povoleny jsou obrazy Náležité v politii (tj. v světské obci), a to a) Obrazy domovní, b) Z historií v známost uvedení. Naopak zakázány jsou Nenáležité v církvi zapovězené a) Písmy zákona Starého a Nového, b) Snesením Učitelů církve a Sněmů osvícených. Bruncvík, podobně jako Calvin, nejprve definuje modloslužbu jako základní pojem své kritiky uctívaných obrazů: Modloslužebnost jest, když člověk strhna se boha stvořitele, vykupitele i posvětitele svého, jiné věci buď od boha stvořené, jako slunce a měsíc, co Peršané: buď od lidí z kovův slité, z dřeva vyryté, z barev rozličných sfermežované kontrfekty sobě boha volí, je s poklonou a vzýváním ctí, ne k jinému cíli, než k tomu aby oni jemu ve všech potřebách duchovních tělesných hotovou pomoc a fedrunk donášeli, odtud i modla sluje, že lidé před ní se modlí, ano i obraz, od obrácení myslí, a k témuž obrazu myslí a srdcem obrácení, jména dostal. Historické kořeny modloslužby jsou podle Bruncvíka u pohanů, křesťané jí podléhají díky své pověrčivosti: ale když lidé den odedne pověrčivější se nalézali, ty obrazy hystorické k poctám, vzývání a k pokloně boží obrátili, aby jim lidé co bohu se klaněli, postupně obrazy svatých světic zdůstojnili, tak, že i Krystofor, kterýž jak živ na světě nebyl, obrazu obrovského dostal a za boha marynářům vystaven jest. Umění malířské a řezbářské je mu darem božím, který se však může užívat jen ven z církevního shromáždění... pro okrasu domů a příbytků lidských... Tak do dnešního dne slavní monarchové, císařové, králové, knížata, páni, měšťané, a sumou kdo s to býti může, buď od řezby, buď od malování dům svůj okrášliti dáti, toho mocen jest. Dále je povoleno... Pro uvedení v známost jakož historií církevních tak politických jako Augustus císař ten obraz Alexandra Velikého před oči sobě stavěl, jako i jiní potentátové, obrazy svých předků, aby k podobným heroickým činům se probuzovali, na palácích svých kontrfektovati dali. A sem přináleží kontrfekty dědův, rodičů, a třebas i dítek našich v Kristu zesnulých, jichž obrazy jako i jiné dáme-li malovati, nečiníme toho proto, abychom se jim klaněli, je za boha ctili, ale abychom na obecnou a veřejnou smrt se rozpomenuli. Vedle toho již snadný rozum jest, že historije Biblí svaté, kdo jaké chce, v domě svém sobě malovati dáti může, když jen poklony obrazům těm nečiní, a čest boží na ně nepřenáší. Následuje výklad o nenáležitém užívání obrazů v chrámech: V těch místech se žádného obrazu k pokloně, vzývání a jiným poctám Božím učiněného, míti a trpětu nenáleží. Bruncvík argumentuje důkazy ze Starého i Nového zákona, z církevních otců a sněmů, jimiž míní koncily a synody. Zde uvádí i pramen domácí, a to Sněm český 1421 na němž Oznámiti za hodné jsme usoudili, že tyto věci opuštění v církvi mají býti... Poklona modlám a obrazům, vzývání svatých, votivy a oběť za mrtvé, domnění ohně očistcového, reliquiae a ostatky svatých. ... tak aby všemu světu známé bylo, že naši staří a z nové krve zplození Čechové v duchu a pravdě bohu sloužíc, nic na obrazích bezdušných, vzývání svatých a ceremoniích z mozku závrativého lidského vylíhnutých nezakládali. Pro výzdobu lidských obydlí jsou podle Bruncvíka povoleny jak obrazy světských námětů, tzv. historií a portrétů, tak obrazy náboženské, které mají sloužit jako zdroje poučení, ale nikdy ne jako předměty kultu. Naopak náboženské obrazy v chrámech Bruncvík bez výjimky odmítal. Bruncvíkova práce nezaujme myšlenkovým bohatstvím – v tomto směru je velmi blízká většině českých textů věnovaných tématice obrazů. Hlavním argumentem je pro autora slovo Písma, které je mu samo o sobě dostatečnou autoritou, z nějž snáší množství příkladů a důkazů, které dále nerozvádí. Písmo. Pozoruhodný je však Bruncvíkův systematický přístup k tématu, jeho rozlišení světské a náboženské malby a přehledné řazení jednotlivých tvrzení. Druhým autorem vystupujícím proti obrazům byl rokycanský děkan Matyáš Cultrarius (Kultrarius). O jeho životě víme velmi málo, pocházel ze Žatce, 1611 dosáhl bakalářského gradu a poté působil jako u sv. Michala na Starém Městě Pražském a v Rychnově nad Kněžnou a po vysvěcení jako farář v Senomatech a od roku 1619 v Rokycanech. O jeho osudu po porážce stavovského povstání není nic známo.^^[247] Roku 1619 vydal nejprve Kázání proti Kostnicím a Reliquiím Papežským a o rok později Kázání proti obrazům a podobiznám z Písma sv. vybrané.^^[248] Tento drobný spisek je věnován purkmistru a Raddě, pánům starším obecním, i celé obci města Rokycan a vznikl podle autora proto, že v Plzeňském kraji jsou lidé, kteří nad vyvržením obrazů velikou útrpnost mají, mnoho v ty svý milostný bůžky úfají a v nich přítomnost boží hledají... a nás nevím za jaké Kacíře a Sektáře nevyhlašují. Autor opírající se výhradně o autoritu Písma ve dvanácti oddílech kázání vysvětluje důvody záporného postoje k obrazům. Argumentoval vždy tak že uvedl citát týkající se vybraného aspektu jeho názoru na obrazy a ten dokazoval dalším citátem z Bible. Kultrariův text zaujme neobyčejně jadrnými přirovnáními, která na první pohled budí dojem, že čerpají z běžných reálií každodenního života a lidové mluvy, ale přitom jsou parafrázemi biblických textů, zejména knih Mojžíšových, proroctví Isaiášovým, Jeremiášovým, Baruchovým a Habakukovým. Jeho dvanáct tezí proti obrazům lze shrnout takto. Výrok: Ti, kteří formují rytiny, všickni nic nejsou, tolikéž ty modly milostné jejich, (Izaiáš 44,9) podpírá citátem z proroka Barucha: Jakož na tykvišti strašidlo nic nehlídá, tak Bohové jejich dřevění, i pozlacení, i postříbření jsou jako v zahradě trn, na němž každý pták sedá. (Baruch 6). 2) Obrazové slovou ničemnicemi, neboť nepřivádějí člověka ke Kristu. Člověk si nevzpomene na Spasitele kdyžby nějaký rozedřený obraz viděl, ale Ježíš je cesta: k čemu jsou... na rozcestí muky, k čemu po mostech krucifixové, k čemu po silnicích obrazové. Poněvadž sama ta cesta po níž jdeš a kráčíš, na mysl ti přivozuje Krista – všecko stvoření slávu Boží vypravuje. Travička na poli, chléb na stole, víno, voda, slunce, měsíc, hvězdy, osení, stromoví, rybářství, pastýřství... všecko stvoření slávu boží vypravuje... a víc se odtud naučíš, nežli by na všechny obrazy, modly, špalky, rytiny, slitiny, podobizny a jiný hejbli ďáblovy patřil. 3) Obrazové nazváni jsou lejny (3 Mojž.26) a máliť... lejny chrám Páně znečišťován býti? 4) Obrazové slovou osidly... protože vedou člověka k modloslužbě. Tomuto tématu je věnována největší pozornost neboť je nejvážnější lehkost a potupa Bohu činiti, jako jest k ničemnému dřevu, jehož červ a pavučina se zmocňují, připodobňovati. Pán Bůh ve veliké ošklivosti modloslužebné obrazy má. Vyvrací rozdíl mezi modlou a obrazem – není pravdou, že modla znamená Boha smyšleného, ale obraz vyznamenává Boha pravého. Rozdíl mezi modlou a obrazem... jest mezi nimi takový... jakýž může býti mezi sochorem a trdlem. 5) Obrazové slovou udělaný Bůh... ale my, píše Kultrarius, věříme v Boha opravdového a ne udělaného. 6) Duch Boží se obrazům vysmívá, že jsou tak mocní Bohové, protože musejí [být] hřebíky přibíjeni. 7) Obrazy ...nejsou než dřevo sprosté, žádné živosti a moci v sobě nemající. Zdaliž se ukryjí před zloději. Zdaliž se ubrání vojákům? 10) ...lepčí jest v domě hrnec nežli obraz. Anobrž, že lépe jest býti dveřmi v domě, kteréž by hájily těch věcí, jenž jsou v něm, než těmi falešnými bohy. (Baruch 6). 11) Že jsou proklati, páleni a ne chování hodni. (5 Mojž.7). 12) Že jsou doktoři lži (Abak. 2) a že z dřeva učiti se jest pouhá marnost. (Jerem. 10). Kultrarius končí své kázání poukazem na sílu slova Kristova, který ne řezbáře, ne malíře než učitele po světě rozeslal, ne malovati, ne s řezbou zacházeti, než učiti, učiti, učiti jim poručil. Zde je zřetelné poučení v helvétském vyznání víry, kde se objevuje shodný argument. A pokud se někdo chce přeci jen poučovat z obrazů, nemá tak činit z lidských výtvorů ale z podstatnějších obrazů... Slunce, Měsíce, Hvězd. Kázání vrcholí autorovou výzvou Nezdržujte se více v Babiloně modlářství a poděkováním vrchnostem, že z domu Božího modly vyvrhujete, což upomíná doporučení Calvinova, který požadoval, aby reformace chrámů probíhaly v režii vrchnosti. Pravděpodobně kolem roku 1620 vznikla další – tentokráte velmi objemná – kniha Modla věku nynějšího věnovaná falešnému uctívání Boha, tedy modloslužbě a s ní úzce související otázce obrazů. Jejím autorem byl Jan Mathiades, zvaný také Kaupilius, absolvent pražské univerzity, kde se mistrem stal v roce 1610. Poté působil jako učitel v Bohdanči, Českém Brodě, u sv. Štěpána na Novém Městě pražském a Lounech. Po vysvěcení na kněze v roce 1615 byl činný nejprve ve Staňkovicích u Žatce a poté se stal roku 1620 děkanem ve Slaném odkud musel na popud reformačního komisaře odejít a někdy po polovině roku 1623 zemřel na mor kdesi v Krušných horách.^^[249] Mathiades se jednu dobu pohyboval v blízkosti rodiny Smiřických, když v roce 1610 sestavil básnickou sbírku na počest svatby Jaroslava Smiřického s Alžbětou Zapskou ze Zap. Jeho příslušnost k radikální reformaci pak bez pochyby potvrzuje Modla věku nynějšího vydaná bez udání místa i data, v níž autor, v souladu s názory J. Calvina, odsuzuje modloslužebné užívání obrazů. Obrazům je věnována šestá Poctou obrazů nemůž a nechce Bůh ctěn býti a protož tou ne Bůh, ale modly se ctí a sedmnáctá kapitola Obrazové papaženců jsou modly falešných bohů. V šesté kapitole autor podrobně zdůvodňuje proč Bůh nechce a nemůže být ctěn skrze obrazy. Bůh v prvé řadě zapovídá vytváření obrazů určených k uctívání, protože nábožná poklona náleží samotnému Bohu a ne lidským výtvorům. Člověk je Boha ctít povinen a Bůh uctívače obrazů nenávidí a trestá. Bůh nemůže být ctěn skrze obrazy protože žádný obraz neobsáhne boží velikost a nemůže být vytvořen ze zemské hmoty. Bůh je všudypřítomný a nelze jej tedy stěsnat do kousku zlata, dřeva apod. Stejně tak je Bůh neporušitelný a nedá se tedy přirovnávat k porušitelným věcem. V následující kapitole Kaupilius vyvrací důvody, které podle Římanů, tj. katolíků odůvodňují uctívání obrazů. Římané prohlašují, že Bůh zapovídá obrazy falešných Bohů, ale své nezavrhuje – ale zákaz vytváření Boha platí všeobecně, Bůh si nepřeje být zobrazován a proto se při vydávání zákona nezjevil v žádné podobě. Římané dále tvrdí. že neuctívají obrazy, ale Boha skrze ně – ale Bůh nic takového nepřikázal. Podle katolíků se Bůh několikrát zjevil ve viditelné podobě – to však podle Kaupilia nebyla znamení “ustavičná”, ale jen dočasná, která nemají být zobrazována. Argument katolíků, že je možné zobrazovat Krista protože se zjevil v lidské podobě Kaupilius vyvrací tvrzením, že Kristus je dvojí přirozenosti, lidské a božské a bude-li se malovat lidské, odtrhne se od božského. Navíc se Kristus nevtělil do lidské podoby aby byl malován, pokud by totiž měla být uchována jeho lidská tvářnost, nevstoupil by na nebesa. Kaupilius vyvrací dále tvrzení, že boží obrazy ospravedlňují chrubíni v jeruzalémském chrámu, existence archy úmluvy a nakonec i užívání obrazů jako knih pro negramotné. Podle něj jsou však obrazy němé vyžadující popis a výklad, jsou i slepé – a jak mohou slepí ukazovat slepcům cestu? Následuje velmi ostrá kritika uctívání andělů a svatých, stavění jejich oltářů, svátků, ctění svatých ostatků a poutí. Kaupiliův text, samozřejmě opřený o citáty z Písma, je vášnivou, velmi expresívní obžalobou modlářského uctívání obrazů, která nemá v soudobých českých textech obdodu: Vy pak z toho, což z chudých lidj pobráno jest, archy, obrazy mrtvé veliké ku poctě kupujete, líčíte, stavíte. Na sta, na tisíce na tatrmány, na oltáře jich, na kaply jich vynakládáte: Lidí lačných, nahých na dlážení ležeti, po ulicích hladem, zimou, nouzí se trápiti i v hnoji umírati necháte! ... Máte svědka vašeho proti vám kterýž svědčí, že to ctění bezdušných obrazův vaše z ďábla svodného jest. A protož bídní slepci když se domníváte, že při a skrze obrazy Boha věčného ctíte, tuť sebe i jiné svodíte a tu pod jménem Boha, pod jménem lidí svatých modly pohanským podobné a skrze ně duchy temnosti, jenž pocty obrazů v srdce lidí porušených vnukli a lidi zlé, jenž vnuknutí Satanovu přivolivše poctu obrazův vystavili, poručili, schvátili, kněžstvem svodným opatřili a ji mečem, ohněm podnes zastávagí ctíte. A protož cokoli těm obrazům a poctám jich obětujete, procesí, poklonu, svíce, putování, zlato, stříbro, peníze a jiné, to ďáblům a ne Bohu obětujete. Nebo Bůh nemůže a nechce obrazův poctou ctěn býti, což již dostatečně nahoře prokázáno jest, žeby pak lidé Svatí mrtví poctu obrazův chtěli míti, to Papežencům nemožné jest prokázáti. Neboť lidé Svatí oslavení nic proti vůli Boží sobě libovati nechtí a chtíti nemohou. K tomu také ani jedním tyklíčkem Písmo Svaté obrazův a pocty lidí Svatých neschvaluje, nýbrž zřetedlně zbraňuje. Poněvadž pak pocta obrazů bez slova Božího jest, takéť i bez víry, to hříchem jest (Řím: 10. 17.) A cožkoliv není z víry, to hříchem jest (Řím: 14. 23.) Pocta tehdy obrazův, jako i pocta Angelův, lidí Svatých a věcí těm podobných stvořených hříchem jest. Hříchem jakým. Modlářstvím. Neboť proti prvnímu a druhému přikázaní Božímu čelí. Poněvadž tehdy ani Bůh, ani lidé Svatí pocty obrazův nepřijímají, kdo se ji jiný ujímá. Kdo jiný oblibuje. Komu právem přísluší, jedině ďáblu, jakožto tomu, jenž Slávu Boží tupí a jiná sebejiným a jiným obmyslem přenésti usiluje, jenž tu obrazův poctu vnukl a skrze Syny temnosti vynesl, Divy a zázraky svými zvelebil, těm jenž hynou v srdce hluboce vkořenil. A protož (ať dvěma slowy zavru) obrazowé Římští jsou modly bohův Falešných. Kdo ti. Ďábel s Angely svými. Kdo tehdy Boha a své spasení milujess, Římských Modl utíkej ! O době, místu a příčinách vzniku Mathiadesovy knihy není na rozdíl od spisů Bruncvíkových a Cultrariových nic známo. O jejich dílech zčásti vypovídají jména osob, kterým byly oba tisky dedikovány, případně situace v lokalitách kde oba autoři v době jejich vzniku působili. Z. Bruncvík věnoval své Kázání Jiříkovi Podmoklskému z Prostiboře a Podmokl, o kterém nemáme žádné zprávy a Šebastiánovi Pernkhloovi (Pernklob) z Šenreytu a na Buči. O něm víme, že se, s velkou pravděpodobností jako nekatolík, aktivně účastnil stavovského povstání a posmrtně byl potrestán konfiskací všeho majetku.^^[250] Bruncvík vydal své Kázání v době kdy byl duchovním správcem na panství Diviše Markvarta z Hrádku, který pocházel z tradičně bratrské rodiny – jeho otec Kryštof Markvart se v roce 1571 otevřeně hlásil k Jednotě bratrské^^[251] a jeho syn Diviš byl v roce 1620 relatorem generálního sněmu za což byl odsouzen ke konfiskaci dvou třetin majetku.^^[252] Také Cultrariovo odmítání obrazů souzní s poměry v Rokycanech, jejimž purkmistru a Raddě, pánům starším obecním je jeho Kázání proti obrazům věnováno. Zde byl již v roce 1617 zaznamenán příklon ke kalvínství, když farář Jan Bireš žaloval purkmistrovi, že se ve městě zavádí nový katechismus^^[253] a o dva roky později zde došlo k již zmíněnému obrazoborectví, při němž byly z kostela odstraněny obrazy a sochy. Do jaké míry oba autoři vyjadřovali své vlastní názory je obtížné dnes rozhodnout, ale je zřetelné, že radikální postoje vůči obrazům jsou v souladu s prostředím, v němž se jejich autoři v době jejich vzniku pohybovali. Trvalejší příklon k kalvinismu je doložen jen v případě Z. Bruncvíka, který byl v saském exilu opakovaně podezříván z kalvinismu. Je však zcela nepochybné, že radikální ikonoklastické postoje vůči obrazům a jejich uctívání nebyly tedy v Čechách omezeny jen na úzkou skupinu osob kolem dvora Fridricha Falckého, případně na králova dvorního kazatele Abrahama Sculteta a na teology Jednoty bratrské, ale že měly širší podporu v prostředí královských měst i nižší venkovské šlechty. V tomto prostředí byly také tyto názory teoreticky formulovány a šířeny takovým způsobem, který je měl učinit přístupným a srozumitelným širokému okruhu konzumentů. Zbožnost reformovaných v praxi Aristokracie: rodina Smiřických Jak se tyto radikální postoje vůči obrazům projevovaly v každodenní náboženské praxi? Poměrně podrobně jsme informováni o situaci na panstvích rodu Smiřických ze Smiřic ve středních a východních Čechách. Smiřičtí se během 2. poloviny 16. a počátkem 17. století stali jednou z nejmajetnějších aristokratických rodin v Čechách a významným pílířem české protihabsburské opozice. Do osudů rodu a vysoko směřujících aspirací jeho některých členů však zasáhly jak politické a válečné události českého stavovského povstání, tak i nepřízeň osudu v podobě série úmrtí mladých mužských členů rodu, kteří pravděpodobně všichni trpěli tuberkulózou. Smiřičtí se vyznáním hlásili k radikální reformaci a měli tak blízko ke kalvinismu. To se zřetelně projevilo v případě mladých Smiřických: Jaroslava (zemř. 1611), Albrechta Václava (zemř. 1614) a Albrechta Jana (zemř. 1618), kteří nejprve studovali na protestantském gymnáziu ve Zhořelci, poté navštěvovali kalvínské univerzity v Heidelbergu a Basileji. K velkým přátelům rodiny patřil čelný stavovský předák Václav Budovec z Budova. Sňatky byli Smiřičtí spřízněni s dalšími významnými členy české a moravské protihabsburské opozice, Karlem st. ze Žerotína a Václavem Vilémem z Roupova. Albrecht Jan Smiřický, jistě podporován Budovcem, se ve snaze o propojení domácí protihabsburské strany s evropskou aristokracií vyznávající kalvinismus, ucházel o ruku dcery hanavského vévody. Toto spojení by mladému Smiřickému zajistilo významné kontakty na evropské úrovni, neboť manželka vévody Filipa Ludvíka II. Hanavsko-münzenberského Kateřina Belgica byla dcerou samotného Viléma Oranžského. K svatbě nakonec nedošlo, protože Albrecht Jan zemřel již v roce 1618.^^[254] Albrecht Jan patřil před svou smrtí k horlivým podporovatelům stavovského povstání. Právě v jeho paláci na Malé Straně se uskutečnila schůzka povstaleckých vůdců, z níž vzešla myšlenka na defenestraci místodržících. V době stavovské vlády byl Smiřický zvolen jedním z direktorů a patřil k také k velkým podporovatelům kandidatury Fridricha Falckého na český trůn. Smiřičtí byli však nejen aristokraté evropského rozhledu, ale i vynikající hospodáři svých panství ležících ve středních a východních Čechách.^^[255] Jako jejich správci zasahovali také do oblasti duchovní správy. Brzy po vydání Majestátu o náboženské svobodě v roce 1609 představitelé všech nekatolických konfesí vypracovali a schválili nový církevní řád. Ten v prvé části určoval úlohu konzistoře a uspořádání církevní správy. Druhá část byla věnována církevním ceremoniím, nejprve obecně, dále pak in specie.^^[256] Řád deklaroval, při respektování specifik jednotlivých konfesí, jednotu ve věcech podstatných a současně dával volnost v oblastech méně významných. To se týkalo zejména ceremonií, o nichž řád praví, že ...nikdy ve všech církvích jednostejné nebývaly a býti nemohou. Mimo jiné umožnila Jednotě bratrské uchovat si vlastní tzv. Řád zvláštní a vrchnosti na některých panstvích vydávat vlastní bohoslužebné řády. Tak tomu bylo například v Dobrušce, Jan Rudolf Trčka z Lípy vydal bohoslužebný roku 1616. Podobně tomu bylo na smiřických panstvích kde nový bohoslužebný řád vznikl roku 1613 péčí Albrechta Václava Smiřického, poručníka tehdy nezletilého Albrechta Jana Smiřického. Řád byl určen pro kněze a správce škol v Náchodě, Škvorci a Kosteleci nad Černými Lesy.^^[257] Smiřický řád se hned na začátku výslovně odvolává na českou konfesi potvrzenou Rudolfovým Majestátem a na nadřazenou autoritu defensorů a konzistoře. Podrobně rozvádí druhou část církevního řádu z roku 1609, a to konkrétně jednotlivé položky oddílu "in specie", tzn. služby Boží, bohoslužebná roucha, večeři Páně, křest a manželství. Novinkou je příkaz k vedení matrik pokřtěných, oddaných a zemřelých a velmi podrobný rozklad o zpěvech. Nápadná je výzva k umírněnosti aby proti straně pod jednou... nic mluveno a činěno nebylo a varování proti bezbožným lidem, kteří se svátostí oltářní a svěcenou vodou rozličná kouzla a čáry provozují. Celý dokument velmi jasně formuluje praktická doporučení podaná bez zbytečného teoretizování. Avšak zásadní rozdíl od řádu z roku 1609 je v závěrečných ustanoveních, v nichž se zřetelně projevuje bratrsko-reformované vyznání vydavatele. Z chrámů totiž mají být odstraněny: Mešná roucha (kromě komže) všeckna. Svíc (v čas nebeského světla) nemá se víc užívati, nežli dvě, kteréž na oltáři státi a hořeti mají. Ale času zimního neb nočního, jakž potřeba ukáže, svíc se má užívati. Zvonění v kostele, obrazů škodlivých přikázáním božím zapověděných, praporců, postavníků zbytečných pěkně pomalu z kostela vybývati, lid na kázání z toho vyvozovati a vrchnost k tomu nápomocna býti má. Kdo byl autorem tohoto řádu nevíme, nelze však vyloučit, že se na něm podílel černokostelecký děkan Vít Phagelus Písecký. Jeho vydání prokazatelně vešlo do obecného povědomí. V roce 1613 Havel Žalanský, zv. Phaeton, kazatel a správce staroměstského kostela sv. Jiljí vydal Knížku o služebnostech a služebnících svatého evangelium, kterou dedikoval Albrechtu Václavovi Smiřickému a chválil jej, že na svých panstvích církve od nálezků lidských očistil a řády pobožné a prosté zřídil.^^[258] Albrecht Václav zemřel již o rok později, tj. 1614 a správy rodových panství se ujal mladý Albrecht Jan Smiřický, sám však umírá již brzy nato, v roce 1618. V kázáních pronesených na pohřbech obou Smiřických zazněla na jejich adresu pochvalná slova týkající se jejich péče o pravé náboženství. Senior Jednoty bratrské Jan Cyril Třebíčský například nad rakví Albrechta Jana Smiřického řekl A jakby pravé, čistotné náboženství evangelické na panstvích jeho provozováno býti mohlo a lidé poddaní správci církevními, muži učenými a příkladnými opatřeni byli, o to nejvíce pečoval.^^[259] Obdobně se vyjádřil o Albrechtu Václavovi Smiřickém kněz Adam Spacyerus Kouřimský, farář v Říčanech Tu také i jistou instrukci duchovní konečnou vůli svou z strany vyčišťování některých zbytečností pohoršlivých při službách církevních a obnovování proti tomu řádu Božímu od Pána Boha vydaného a od prvotní i vší církvi svaté apoštolské obecně křesťanské bez proměny zachovávaného, ráčil jest pokojně ... přednésti a vydati.^^[260] Z těchto slov bychom snadno nabyli klamného dojmu, že na smiřických panstvích proběhla po vydání řádu v roce 1613 pod patronací vrchnosti radikální reformace chrámů spojená s odstraňováním obrazů škodlivých. K ničemu takovému však nedošlo, a ani vrchnost sama nešla v této věci příkladem. Ani duchovní ve smiřickém okruhu nebyli zastánci podobných činů. Zmíněný Adam Spacyerus to vyjádřil takto Nebylo také J. M. Pánu našemu žádná potřeba s Žižkou a podobnými vojenskými rotami v jaké boření kostelů, klášterů, oltářů se vydávati. K čemu přistoupiti ráčil po slavných předcích svých, dosti bylo o to pečovati aby pokojně na tom gruntu dílo spasytedlné Evangelium Božího se vzdělávalo a rostlo v chrámích božích, a překážky v tom žádnou lenosti a nedbanlivosti a ospalivosti kněžskou ani jakými daremky nálezků a přídavků lidských nedálo, jakož takový bedlivý pozor ... vrchnosti byl jest dán.^^[261] Skutečnost, že na smiřických panstvích, jak panských sídlech, tak i v chrámech, nedošlo k žádným obrazoboreckým akcím, potvrzují další písemné prameny i dochované památky. Z urbáře panství Kostelec nad Černými Lesy z let 1672–1677, který zachycuje podobu a výzdobu tamního zámku ještě v renesanční podobě, je zřejmé, jak bohatě bylo toto venkovské sídlo Smiřických vyzdobeno. Podrobně je zaznamenána výmalba kazetových stropů zdobených v jednotlivých místnostech postavami římských a řeckých hrdinů, alegoriemi ročních období a živlů, zobrazením Ráje s ptactvem, výjevy z Trojské války, sedmi díly světa, triumfy římských císařů, sedmi planetami a znameními zvěrokruhu, historií rodu Smiřických, a dále alegoriemi, erby, krajinami a mytologiemi – bakchickými scénami, kronikou o Jupiterovi, Cupidovi a Venuši.^^[262] Na rozdíl od těchto zámeckých místností, jejichž výzdoba zanikla při barokních úpravách zámku, se do dnešní doby v intaktní podobě dochovalo vybavení zámeckého kostela s rodinou hrobkou Smiřických. Sestává z hlavního oltáře s reliéfem Kladení do hrobu a dvou oltářů bočních. Na evagelijní straně je to oltář Narození Páně z roku 1568 s výjevem Zvěstování na vnitřní straně křídel. Na jejich vnějších stranách jsou umístěny portréty donátorů, Jaroslava Smiřického, jeho manželky Kateřiny rozené z Házmburka s dětmi. Na epištolní straně stojí oltář pocházející z roku 1585 s Poslední večeří. Křídla jsou zdobena výjevy z pašijí – na vnitřních stranách Kristus umývající apoštolům nohy a Kristus v Getsemanské zahradě, na vnějších Bičování a Posmívání Kristu.^^[263] Podle bohoslužebného řádu z r. 1613 by měly být tyto bohatě malířsky zdobené oltáře z kostela odstraněny. Důvodů, proč se tak nestalo, může být několik. V prvé řadě se na ně nemuselo nahlížet jako na obrazy škodlivé přikázáním božím zapověděné z toho důvodu, že ikonografie jejich výzdoby byla výhradně kristologická, a tím přeci jen přijatelná i pro radikální nekatolíky. Daleko pravděpodobnější však je, že se, podobně jako v mnoha jiných případech, verbální deklarace rozcházely s praxí. Zdá se, že Smiřičtí radikálům navenek vycházeli vstříc, ale s provedením jejich požadavků vlastně otáleli. Tento postoj je zřetelný z jednání, která se vedla mezi Albrechtem Janem ze Smiřic a Kateřinou Belgicou von Nassau, jejíž dceru Amálii Alžbětu si mladý český aristokrat měl brát za manželku. Při projednávání sňatku přišla na přetřes také otázka provedení kalvínské reformace na smiřických panstvích v Čechách. Její provedení ženichův hofmistr Dominik Porsius odmítl se zřetelnou nechutí k radikálním činům, protože jiní příslušníci Smiřického náboženské strany by proti tomu mocně protestovali, protože se to příčí zavedeným náboženským poměrům v zemi.^^[264] Navíc by v samotném zámeckém kostele v Kostelci zásah do chrámového vybavení znamenal nejen destrukci vlastního majetku, ale zejména narušení rodové tradice a aristokratické reprezentace, která byla v podstatě smyslem výzdoby celého komplexu. A tyto hodnoty byly pro Smiřické mnohem významnější nežli konfesijní požadavky. Tento postoj nebyl nijak výjimečný: člen Jednoty bratrské, Petr Vok z Rožmberka, se nechal po ceremoniích, na nichž významně participovali bratrští duchovní, na vlastní přání pohřbít v rodové hrobce v cisterciáckém klášterním kostele ve Vyšším Brodě. Rodová tradice měla zřetelně větší váhu než Vokovo osobní vyznání.[265] Z těchto příkladů je naprosto zřejmé, že požadavek na odstranění obrazů z chrámů nelze v žádném případě chápat jako výraz odporu vůči obrazům jako takovým. Směřoval jen na náboženské obrazy v chrámech, které se mohly stát předmětem uctívání, v očích radikálů tedy nástrojem modloslužby. Proto mohly být interiéry zámku v Kostelci n. Černými Lesy tak bohatě obrazově zdobeny. To nebyl samozřejně jen případ Smiřických – víme například, jak bohatě byla zdobena sídla takových osobností, jako byli známí obrazoborci, vévoda Moritz der Gelehrte^^[266] nebo sám Fridrich Falcký.^^[267] Inventář pořízený v roce 1633 na jeho sídle v holandském Rhenen zaznamenal přes sto obrazů, mezi nimiž byly zastoupeny portréty, krajiny, mytologie, zátiší, historie i díla s náboženskou tématikou. Verbální vystupování proti obrazům, s nímž se často setkáváme v prostředí vyznavačů radikálních reformačních směrů, je proto třeba pojímat velmi opatrně. Jsou směřovány až na vyjímky jen vůči obrazům v sakrálních prostorech, ale ani zde nebývají naplňovány skutkem. Jedním z důvodů, proč se výzvy k odstraňování obrazů nesetkávaly s praktickým ohlasem je skutečnost, že péče o “zreformování” chrámů byla svěřena do rukou příslušné panovnické a aristokratické vrchnosti. Pro tuto skupinu měla však rodová aristokratická reprezentace a i prozaická snaha zachovat pracně vytvořené majetky mnohem větší váhu nežli hlasy extrémistů. Komunita reformovaných v Praze. Reformovaní v Čechách Kalvinismus se prosadil i v městském prostředí. Pozoruhodné, zatím málo využité možnosti nabízí archiv náboženské obce reformovaných na Staré Městě pražském. Je zřejmé, že oproti mínění F. Hrejsy domnívajícího se, že v Čechách neexistovala jediná reformovaná farnost, ustavila se v Praze sice nepočetná komunita zámožných osob hlásících se ke kalvinismu. Byli to bez vyjímky cizinci, Holanďané, Němci, Francouzi, Valoni, Angličané a Skotové – obchodníci, umělci a řemeslníci. Po vydání Majestátu užívali k bohoslužbám spolu s luterány staroměstský kostel sv. Benedikta, odkud však na nátlat M. Hoeho z Hoenegu asi v roce 1612 odešli a scházeli se až do roku 1618 v novoměstské kapli Božího těla na Dobytčím trhu. Podobně jako luteráni uspořádali sbírku na získání prostředků pro stavbu pražských kostelů Nejsvětější Trojice a Svatého Salvátora, uspořádali i reformovaní sbírku, v níž jim na plánovaný kostel přispěli i anglický král James I., generální stavové holandské republiky, Mořic Oranžský-Nassau, město Amsterdam a další. V roce 1615 zakoupil Václav Vilém z Roupova na Starém Městě měšťanský dům a ruinu středověkého kostela sv. Šimona a Judy. Zde, v těsné blízkosti vedle sebe, vznikly dva chrámy – bratrský a reformovaný. Po roce 1620 získali oba objekty milosrdní bratři, kteří hned zahájili stavební úpravy, při nichž do stavby nového kostela zahrnuli severní boční loď bratrského kostela. Na nový kostel přešlo patrocinium původního kostela sv. Šimona a Judy, kostelík reformovaných však zanikl a víme jen, že přiléhal k severovýchodní straně bratrské modlitebny. Byl obdélného půdorysu, stěna presbytáře byla proražena obdélnými okny a na západní straně k němu přiléhala hranolovitá věž. Pozoruhodná byla komunita reformovaných, jejich počet sice nepřevyšoval padesát osob, ale byli mezi nimi např. bratr komorního malíře Rudolfa II. Bartholomea Sprangera, Quirin Spranger, malíř-iluminátor Jacob Hoefnagel, slezský humanista Caspar Luck, Nicolaus Maius, správce jáchymovských stříbrných dolů a básník, obchodníci Gilles de Meijer, Jacob a Filip van Akkerové a další. Díky Gillesi de Meijerovi byl archiv komunity po bitvě na Bílé hoře zachráněn a je dnes uložen v Dordrechtu kde Meijer po odchodu z Čech žil a odkud podporoval exulanty bratrského a reformovaného vyznání, mimo jiné J. A. Komenského či matku malíře Karla Škréty.^^[268] S dordrechtskými prameny pracovala N. Mout, která se však jen stručně zmínila o některých známých osobnostech,^^[269] ale podrobnější zpracování tohoto pozoruhodného pramenného fondu a identifikace osob spjatých s touto komunitou zatím ještě nebyla zpracována. Doklady o šířícím se kalvinismu lze však nalézt i mimo okruh vysoké aristokracie a cizinců žijících v Praze.[270] Vzhledem k tomu, že vyznavači většinových konfesí i instituce církevní správy, dolní konzistoř a arcibiskupství byly vnějším projevům kalvinismu nepřátelsky naladěny, projevovali se jeho vyznavači v rámci utrakvistických či luteránských komunit v náznakových, symbolických formách, jejiž podoba nepochybně úzce souvisela s jak s postavením jednotlivců, tak i místními poměry. Zdá se, že jedním z venkovských center, kde se kalvinismus se zřejmě prosazoval, byla východočeská Chrudim. Kalvínskou praxi tu připomíná v roce 1602 stížnost konsistoři na oltář tamního kostela, kde prý farář místo archy staré, která obrazy svatých ozdobena byla, jiné nové, na které desky Mojžíšovy a židovské charaktery psány jsou, užívá.^^[271] V roce 1605 byly na chrudimské stížnosti, že nerespektují konzistoř a berou kněze odkud chtějí. V roce 1607 sem také jako děkan nastoupil Blažej Borovský, který měl dát po svém příchodu kostel zbavit ozdob a vybílit. S tím zřejmě souvisí skutečnost, že až do roku 1622 zde byl děkanem Jiří Oeconomus Roudnický, v jehož spisech se projevuje zřetelný vliv kalvinismu.^^[272] O reformovaném vyznání jednoho z chrudimských měšťanů, Samuela Fontina Klatovského, zdá se vypovídá jeho epitaf postavený 1614 v městském kostele Nanebevzetí P. Marie. Ve středním poli výrazně architektonicky a plasticky řešeného epitafu se sochami Mojžíše a Arona po stranách je vsazena deska se zobrazením klečícího Fontina a jeho dvou manželek na pozadí jeho rodných Klatov. Tento detail není jediným privatissimem epitafu – objednavatelovy záliby i movitost dokládá orientální koberec tureckého původu na podlaze pod klečícími postavami. Pomíjivost světa upomíná obraz v nástavci, kde je zpodoben putto vypouštějící bubliny doprovázený nápisem Quis evadet, ale klíčové eschatologické poselství epitafu nese scéna Mučedníci odíváni při posledním soudu do bílých rouch zobrazená nad vedutou města.^^[273] Téma je inspirováno dvěma pasážemi textu Zjevení sv. Jana: Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: Když už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naší krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi? Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni. Zjevení 6, 9–11 a Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu? Řekl jsem: Pane můj, ty to víš! A on mi řekl: To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí, a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. Bůh jim setře každou slzu z očí. Zjevení 7, 13–17. Toto téma je v epitafní malbě velmi ojedinělé, nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě. Známe jen jednu jeho paralelu, a to v Slezsku, v Bytomi Odrzanske, kde je dochován náhrobek Georga a Anny von Braun z let 1591–1594, jehož nápisy akcentují víru v milost Hospodina a obsahují i přihlášení se ke kalvinismu. Fontinův epitaf takto otevřeně nevyznívá, ale vzhledem ke zmíněným projevům kalvinismu v Chrudimi, obdobně zvolenému obrazovému motivu Fontinova a Braunova epitafu je inklinování chrudimského měšťana k reformovaným dosti pravděpodobná. Nasvědčovala by tomu i velmi promyšlená ikonografická koncepce chrudimského epitafu obsahující výše zmíněné připomínky Fontinovy osobnosti a v řeckém textu i odkazy na jeho vzdělání. Fontin byl významným členem chrudimské městské elity – při studiích dosáhl bakalářského gradu, působil jako učitel a v roce 1585 zakotvil natrvalo v Chrudimi. Pronikl do nejvyšších pater městské politiky, byl postupně obecním starším, konšelem a v letech 1607–1620 stál v čele města jako primas. Přestože v Chrudimi působilo již dříve několik osob inklinujících ke kalvinismu a sám Fontin dosáhl ve městě i kraji vysokého postavení, ohled na okolí a snaha nevybočit z prostředí, kterému vděčil za celoživotní kariéru mu pravděpodobně nedovolil otevřené přihlášení se k reformované konfesi, byť by mu podle litery Majestátu o náboženské svobodě žádná sankce nehrozila. Fontin se k ní přeci jen přiznává zastřenou obrazovou formou, která musela být zřejmá jen zasvěceným. Tato strategie nebyla ojedinělá, ale setkáme se s ní již v době před vydáním Majestátu o náboženské svobodě, kdy možnost k veřejnému přihlášení se k reformovaným byla ještě omezenější a riskantnější než ve druhé dekádě 17. století. Na počátku 17. století nechal staroměstský patricij Václav Trubka z Rovin vymalovat v chrámu Panny Marie před Týnem v Praze na Starém Městě monumentální výjev Posledního soudu. Shodou okolností jsme o díle velmi dobře informováni: z nápisu pod malbou známe objednavatele a dozvídáme se zde také, že malba byla pořízena v roce 1604 na památku jeho otce Karla Trubky z Rovin.[274] Z městských knih také víme, že Trubka zakázkou nejprve pověřil dnes málo známého malíře Jindřicha Jindrovského, který měl obraz provést podle jakéhosi mustru, v tomto případě tedy předlohy, jíž byla grafika Posledního soudu, kterou podle návrhu Christopha Schwartze vyryl Jan Sadeler st. V průběhu práce se však Trubka rozhodl dokončení malby svěřit malíři Ferdinandovi von Eysern, na což si Jindrovský neúspěšně stěžoval u městských orgánů. Předloha byla reprodukována tak přesně, jak to dovoloval přenos kompozice na grafickém listu vložené do kruhu, přenesené do obdélného formátu nástěné malby. V jednom detailu se však obě díla liší – na týnské malbě Posledního soudu na rozdíl od grafiky totiž chybí postava Panny Marie jako přímluvkyně, tedy role, v níž je tradičně zobrazována spolu se sv. Janem Křtitelem. Odchylka nástěnné malby od grafické předlohy nemohla v žádném případě vzniknout náhodným omylem, ale jedině z osobní iniciativy objednavatele. Tento detail je zvlášť nápadný v prostředí kostela Panny Marie před Týnem, kde byl kult Bohorodičky velmi intenzivně – i v pohusitské době – pěstován a kde v 15. a 16. století vznikla řada výtvarných děl zobrazujících Pannu Marii. Václav Trubka poměry v týnském chrámu jako staroměstský měšťan a majitel dvou domů na Staroměstském náměstí i jako podporovatel literátského bratrstva činného v tomto chrámu naprosto nepochybně znal a přesto v obraze Posledního soudu inicioval významnou ikonografickou odchylku, totiž vypuštění postavy P. Marie, od běžného úzu. Co bylo příčinou takové změny? Zdá se, že klíčem k odpovědi je Trubkova konfese. Pokud by se hlásil k utrakvistické či novoutrakvistické konfesi, nebylo by nutné postavu Panny Marie vypouštět. My však víme, že v 90. letech 16. století studoval na universitě v Altdorfu, škole, k níž směřovali z Čech jednak studenti hlásící se k Jednotě bratrské a také reformovaní. Obě tyto konfese se totiž shodují v názoru, že Panna Marie nefiguruje u Posledního soudu jako přímluvkyně za souzené duše. O tom, že Trubka nebyl členem Jednoty, víme téměř se stoprocentní jistotou, není totiž zapsán v seznamu jejích členů pořízeném v roce 1607 a nalezeném v mladoboleslavském archivu Matouše Konečného. Zdá se, že se Trubka tedy hlásil k reformovaným a pozorným divákům tuto skutečnost naznačil v malbě Posledního soudu, kterou dal namalovat v Týnském kostele. Stojíme zde před shodnou situací jako u epitafu Samuela Fontina Klatovského v Chrudimi. Sympatizanti s reformovanou konfesí rozvíjejí své aktivity v rámci většinových konfesních komunit, kde jim situace brání učinit otevřený comming out, a kde však mohou přihlášení ke své konfesi učinit, či spíše naznačit v rámci programově pečlivě připraveného díla volbou neobvyklého ikonografického motivu či narušením běžného ikonografického typu. V Chrudimi jsem zmínil oltář s malovanými deskami Desatera. Podobné práce jsou zmiňovány ještě v dalších lokalitách, např. v Žiželevsi, Osicích (obě u Hradce Králové), Ledči nad Sázavou, v hřbitovním kostele ve Slaném a v nedávné době ještě ve sbírkách muzea ve Vysokém Veselí.^^[275] V roce 1617 byla zaznamenána očista chrámu v Pardubicích, odkud byla odstraněna obrazová výzdoba a na oltářních menzách měly být umístěny také desky s texty Desatera, Otčenáše a Věřím v Boha.[276] V Červené Třemešné na Jičínsku se dokonce donedávna dochoval oltář zřízený v roce 1612 rytířem Petrem Škopkem s pohyblivými křídly, jejichž výzdobný program napovídá, že sloužil různým konfesím – otevřený, ukazující Křest Kristův a čtyři evangelisty, luteránům a utrakvistům, zavřený, nesoucí český text Desatera a Kréda, reformovaným.^^[277] Podobný, ikonograficky ještě komplikovanější oltář byl zaznamenán v Týně nad Vltavou. Ve středu oltáře byl zobrazen Křest Kristův s Desaterem, Vyznáním víry a šesti evangelickými přikázáními (Matouš 5, 21–48), na predele Poslední večeře a po stranách andělé s českými nápisy vztahujícími se ke krvi a tělu Páně.^^[278] Existence těchto oltářů dokládá, že v i Čechách bylo rozšířeno společné používaní kostelů odlišnými konfesemi. V Čechách byla tato praxe legislativně zakotvena v textu Porovnání mezi stranou pod jednou a pod obojí učiněné 9. července 1609, kde se praví, ...ti, kdož pod obojí jsou, svých vlastních kostelův neb pohřbův ani společných s stranou pod jednou by neměli, ti vedle znění vejš dotčeného majestátu sobě kostely a chrámy k službě Boží vystaviti, jako i místa k pohřbům svým vzdělati motci budou.^^[279] Tyto tzv. simultánní kostely známe z německých zemí, nejblíže snad z Budyšína (dóm sv. Petra), ale i z Gdaňska. Jestliže však z Čech existovaly oltáře, které sloužily dvěma konfesím, řešení budyšínského chrámu jako simultánního sakrálního prostoru bylo jiné. Tamní chrám byl rozdělen mříží na dvě části: katolíky užívaný chór a luteránský prostor vícelodí. Obě části byly vybaveny vlastními oltáři a dalším mobiliářem. Toto rozdělení kostela bylo možné díky značné velikosti chrámu a nepřicházelo v úvahu u menších svatyní kde různé konfese musely naopak sdílet společný prostor a používat modifikovatelný oltář.^^[280] OBRAZOBORECTVÍ V ČECHÁCH NA POČÁTKU 17. STOLETÍ Plenění pražských kostelů v roce 1611 Vyznavačům kalvinismu zejména jsou připisovány nejrůznější vystoupení proti obrazům. Těžko můžeme sice na základě stručných zpráv posoudit do jaké míry šlo o jeho vědomé projevy reformované konfese nebo jen o radikální excesy, které byly automaticky klasifikovány jako kalvínské a ve vzrušené době stupňujícího se mezikonfesijního napětí vnímány velmi citlivě. Vystoupení proti obrazům se často odehrávala nikoli z popudu duchovních, ale šlechtických kollátorů na jednotlivých panstvích. V Maštově přišla roku 1585 do katolického kostela Marie ze Schenku, rozená Lobkovicová, oblékla si komži a štolu, tančila kolem oltáře a posmívala se sv. Jakubovi, jenž byl patronem kostela a obrazům, které nazývala modly.^^[281]V roce 1589 byli Adam Loubský, Kryštof Častolar a Václav Koc napomínáni, že v kostele v Seči rouhavě zacházeli s obrazem P. Marie. O dva roky dříve dala hraběnka Magdalena Lobkovicová, rozená ze Salmu odstranit z kostela v Charvatci zařízení a obrazy a postavila je do oken zámku lidem k divadlu. Nejzběsileji si v roce 1580 počínal na planickém a zelenohorském pantví Ondřej ze Šternberka, když dal z kostelů v Nicově a Nepomuku odstranit oltáře, archy a krucifix a spálit je v místních pivovarech. Hlavní oltář kostela v Nepomuku byl zřejmě velkolepou archu, na níž bylo 35 obrazů, a celkem mělo být zničeno celkem 16 arch.^^[282] Největší vlna obrazoboreckých bouří před vypleněním katedrály sv. Víta v roce 1619 proběhla roku 1611 za vpádu Pasovských.^^[283] Tehdy se císař Rudolf II. pokusil o vyřešení sporu se svým bratrem Matyášem. Ten se již roku 1608 zmocnil po Rudolfovi vlády v Uhrách, rakouských zemích a na Moravě a Rudolfova oslabení využili čeští stavové a přinutili panovníka k vydání tzv. Majestátu o náboženské svobobě. Rudolf, který se cítil hluboce ponížen, se spojil se svým synovcem, arcivévodou Leopoldem, biskupem pasovským, s jehož vojenskou pomocí doufal zkrotit odbojné české stavy. Pasovské vojsko v lednu 1611 vstoupilo do jižních Čech a postupovalo k Praze. 15. února, brzy ráno, se Pasovským podařilo proniknout na Malou Stranu a po urputných bojích s obránci Prahy obsadili Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad. Momentu překvapení se jim však plně využít nepodařilo a Staré a Nové Město se jejich útoku úspěšně ubránily. Rudolf se celou akcí natolik zdiskreditoval, že byl nucen abdikovat a předat i český trůn bratru Matyášovi. Zjitřená atmosféra bojující Prahy, pověsti o podpoře Pasovských ze strany katolických řeholních institucí a zejména výbuch vášní pražské lůzy po průniku malého oddílu pasovských jezdců přes most vyvolaly 15. února na Starém a Novém Městě rozsáhlé plenění klášterů a chrámů i vraždění mnichů. O dva dny později došlo k podobným událostem v augustiniánském klášteře v Pšovce u Mělníka. V Praze byly nejvíce postiženy kláštery františkánů u P. Marie Sněžné, kde bylo zabito 14 řeholníků a augustiniánů kanovníků na Karlově, kde zahynul opat a dva mniši. Napadeny byly také Emauzy, Vyšehrad, kostely sv. Kateřiny, sv. Václava na Zderaze, Anežský klášter na Františku, kdežto staroměstskou jezuitskou kolej a klášter minoritů s kostelem sv. Jakuba se podařilo ubránit. Podle Skály dali stavové již čtyři dny po těchto událostech ztrestati na hrdle při právě Staroměstském čtrnácte osob z chasy obecné, kteříž byli nejhlavnější původové toho obce zbouření a zmordování do dvanácti mnichů v samém klášteře u Matky boží Sněžné. Pozoruhodné je, že tresty byly vynášeny za zbouření a zmordování a svatokrádež, k níž bezesporu došlo, není v dochovaných pramenech zmiňována. Přitom i na ni se podle Koldínových Práv městských vztahoval hrdelní trest.^^[284] Podle mého názoru však převážně nekatoličtí stavové vnímali plenění a vraždy jako mnohem nebezpečnější činy nežli svatokrádež, zvláště když se obávali, že by se vzbouřený lid mohl obrátit svou pozornost na jiné obyvatele pokojné a náboženství evangelického, u kterých nadáli by se loupeže bohaté.^^[285] V případě P. Marie Sněžné, Karlova, Anežského kláštera a Pšovky se dochovala zobrazení zpodobňující vyplenění klášterů a vraždění mnichů. Ničení chrámových a klášterních budov je zachyceno na Karlově, kde muži se špičáky boří zdi a rozbíjejí střechy – podle Skály všecky dvéře, okna , kamna i jiné nábytky v týchž klášteřích na drobné kusy potřískali, mříže i jiné železné věci ven ze zdí vylamovali a stakovými kořistmi patrně sem i tam po ulicích se nosili a chlubili, tak, že žádný jich snadně upokojiti a ukrotiti nemohl.^^[286] Vraždění mnichů je ústředním tématem všech zobrazení tragických událostí u P. Marie Sněžné, kde zahynula celá komunita sestávající ze 14 řeholníků.^^[287] O život přišli také dva augustiniáni na Karlově – opat údajně proto že pod obojí podávati kaciřům nechtěl... Zachyceno je také plenění: u P. Marie Sněžné muž odhání vepře, v Anežském klášteře si lidé odnášejí pytle, díže, je zobrazeno i jak Baby z Karlova rozbroj maj mezi sebou o věci pobrané. Nejpozoruhodnější jsou detaily zobrazující plenitele s různými částmi chrámového mobiliáře. Vedle různých předmětů pohozených na zemi – ornáty či zvon na Karlově je nápadné, jak je zachycena manipulace s uloupenými posvátnými předměty. Na Karlově, u P. Marie Sněžné a v Anežském klášteře jsou zobrazeni muži nesoucí monstrance či Krucifix způsobem nápadně připomínajícím liturgické gesto kněze při pozdvihování či ukazování Nejsvětější svátosti. U P. Marie Sněžné jsou podobně zobrazeny i další postavy napodobující gesta či úkony duchovních při pouti: nesení Krucifixu pozdviženého vysoko před sebe, nesení svatostánku připomínající manipulaci se sochami na nosítkách při procesí. Zdá se, že autoři grafických listů zachycujících plenění pražských kostelů a klášterů v roce 1611 tato gesta plenitelů napodobujících různé posvátné, převážně liturgické úkony zdůraznili záměrně aby tím upozornili na rouhačství pachatelů. To není nic neobvyklého, protože napodobení gesta mimo jeho běžný rámec vždy přináší nové významy, velmi často zesměšňující jeho původní smysl. Není však vyloučeno, že zde jsme svědky ještě hlubšího posunu. Ke vpádu Pasovských došlo 15. února, tedy v době, kdy se před začátkem postu slavil Masopust. O tom, jakou formu měl tento svátek Čechách a v Praze na počátku 17. století víme dnes velmi málo, ale na základě četných, spíše mravokárných zdrojů, můžeme soudit, že probíhal někdy velmi bouřlivě.^^[288] Dnes již klasická studie Bachtinova případně mladší práce P. Burka upozornily na skutečnost, že pro masopust je charakteristická logika obrácenosti, logika převratů, kdy to co je běžně nahoře ocitá se dole a naopak.^^[289] Je to doba, kdy dochází k nejrůznějším profanacím, často parodujícím různé formy církevního kultu, evangelia, modlitby, liturgii a podobně. Víme také, že masopust je svátkem násilí a znesvěcení. V této souvislosti je nápadné, že některá zobrazení plenění v roce 1611 skutečně mají charakter záměrných parodií či travestií obracejících posvátné v ponížení. Jenže pražské události roku 1611 vystoupily nad rámec sváteční hry na obrácený svět a přešly v otevřené násilí. Jakoby došlo k tomu, co Burke nazývá záměna kodů... přechod od jazyka rituálu k jazyku vzpoury. Pozoruhodné však je, že čtení obráceného symbolu může být dvojí: plenitelé, vzbouřenci jej používají k legitimizaci svého konání, zastánci pořádku naopak jako důkazu o zvrácenosti pachatelů. Reformace katedrály sv. Víta roku 1619 V historii obrazoboreckých vystoupení v Čechách raného novověku jsou pražské události roku 1611 určitým zlomem. Husitská a pohusitská obrazoborecká vystoupení měla vždy charakter spontánních akcí a stejně tak tomu bylo i v roce 1611, kdy byla zuřivost davu umocněna vojenskými událostmi a nepochybně i souvislostí s masopustem. Následující obrazoborecké vystoupení, vyplenění chrámu sv. Víta v Praze těsně před vánočními svátky roku 1619 – mělo však již charakter jiný. Bylo totiž akcí nařízenou shora, v níž se angažovali nejen vysocí zemští úředníci, ale i samotný panovník. Obrazoborectvím u sv. Víta se podrobně zabýval V. Kramář, který na základě podrobného studia pramenů vysledoval role protagonistů této události: Fridricha Falckého, dvorního kazatele Abrahama Sculteta, příslušníků české šlechty i svatovítské kapituly. Kramář dokázal, že příkaz k němu vydal sám král Fridrich – akce se tedy uskutečnila na příkaz nejvyšší vrchnosti stejně jako se tomu dělo dříve ve Falci.^^[290] Sám Fridrich však neusiloval o úplné zničení chrámového mobiliáře – měly být odstraněny příliš nápadné předměty katolického kultu a uloženy v některé kapli. Některá díla, jako např. mariánský oltář Lucase Cranacha st. byla pod záminkou obrazoborectví z katedrály zcizena, jiné předměty se dostaly do majetku několika pražských kostelů. Dva muži luterského vyznání, stavební písař Jacob Hübel a malíř Hans von Fels měli vybrat cenné předměty a postarat se o jejich bezpečné uložení. Jejich úsilí o uchování mobiliáře katedrály podpořili dva vysoce postavení členové Fridrichovy vlády, luteráni Vilém Popel z Lobkovic a Jáchym Ondřej Šlik. Abraham Scultet a vysocí zemští úředníci jim však v tomto bránili, Hübel byl odvolán a nahrazen jakýmsi truhlářem. Scultet a vysocí zemští úředníci hlásící se k Jednotě bratrské či stojící jí názorově blízko jako Bohuchval Berka z Dubé, Václav Vilém z Roupova, Václav Budovec z Budova, Petr Milner z Milhausu a Ernfríd z Berbisdorfu prosadili a zřejmě i zčásti vlastní rukou provedli téměř úplnou očistu chrámu. Kramář toto propojení velmi výstižně popsal: Není už proto možno mluvit o reformaci Chrámu sv. Víta jako záležitosti čistě kalvinistické, o „zpustošení chrámu falckými kalvinisty“, dočasně ovládajícími zemi a upravujícími zámecký kostel pro vlastní potřeby, to je jako o události způsobené především zásahem zvenčí. Je sice téměř jisté, že by bez volby Fridrichovy králem českým nebylo došlo k reformaci, ale tato volba nebyla jen projevem či příznakem falckého programu, ale i významným krokem k naplnění za dané světové konstelace se dovršující české krize náboženské a politické, jako jím byla i sama reformace Chrámu sv. Víta, v níž nepřišel proto ke slovu jen falcký kalvinismus, ale vybil se i mravní a duchovní princip české reformace, představovaný v krajní formě českobratrstvím, v odporu proti znásilňujícímu senzualistickému katolicismu Habsburků.^^[291] Abraham Scultet a polemiky s luterány a katolíky: Makarius z Merfelic, Kašpar Arsenius z Radbuzy, Kašpar Bechteler Po dokončení první vlny “reformace” katedrály pronesl Abraham Scultet kázání o očistě chrámu od obrazů a model, které bylo krátce poté vydáno tiskem^^[292] Jaká byla Scultetova argumentace? Kázání je ve své výkladové části členěno do tří oddílů: úvodu předesílajícího obsah homilie, v němž Scultet oznamuje novou a neobyčejnou věc, že totiž Oltářové a Modly z Kostela tohoto jsou vyváženy a vymetány. Následuje námitka – mnohým jistě přijde na mysl, že Bůh mohl být ctěn skrze modly, a že obrazy mohly být prostému člověku biblí a byly ozdobou chrámu, nyní zpustlého. Scultet předesílá, že na základě Písma svatého vše srozumitelně vysvětlí k radosti lidí pobožných, kteří mu srdečně poděkují. Následuje biblický citát, o nějž se bude kázání opírat – čtení z 2. knihy Mojžíšovy, kap. 20, 4–6, tj. druhé přikázání Desatera Neučiníš sobě rytiny... Hlavní částí kázání je výklad, v jehož prvé části Scultet rozebírá podstatu druhého přikázání a nakonec polemická část, v níž kazatel vyvrací námitky oponentů. Na začátku výkladu Scultet zdůvodňuje význam 2. přikázání – v případě žádného jiného zákona Bůh nehrozil porušovatelům tak přísnými tresty jako u druhého článku Desatera, který navíc Bůh několikrát opakoval a zdůrazňoval. Scultet jmenuje ty, kteří 2. druhé přikázání nejvíce porušují – jsou to papeženci a evangeličtí tj. luteráni. Scultet na tomto místě formuloval tři základní teze svého kázání: 1. Že Bůh tomu nechce, nemůže a naprosto nemá malován, aneb obrazu a podobenství nějakému připodobněn býti. 2. Že i tomu Bůh nechce aby v podobenství nějakému aneb v obrazích měl vzýván a ctěn býti. 3. Křesťanská vrchnost má právo ve svých kostelích odstraňovat modly. Imperativ zákazu je pojat dvoustupňově: v prvém se zdůrazňuje zákaz zobrazování, ve druhém zákaz uctívání Boha skrze obrazy – plně se opírá jak o obsah, tak i strukturu biblického textu, který je absolutní autoritou Calvinovy a samozřejmě i Scultetovy theologie. Třetí imperativ je převedením předchozí teorie v praxi, která se opírá o přesvědčení, mimi jiné zastávané i Lutherem, že reformování kostelů nemá být spontánní, ale řízené vrchností. První imperativ Scultet opírá jednak o biblický zákaz zobrazování a také o Calvinův výrok, že pokus o zobrazení Boha je urážkou velikosti jeho majestátu, který je člověku vlastně nepochopitelný: takové malování jest... Pánu Bohu k lehkosti a k zmenšení důstojnosti jeho. Aby dodal svým slovům váhy, uvádí, že zákaz božího zobrazování hlásají i ti nejpřednější Papeženští theologové. Tady se Scultet shoduje s textem Helvétského význání víry sepsaného H. Bullingerem a vydaného poprvé v roce 1566 a zpochybňuje legitimitu individuální umělecké tvorby a představivosti. Zařazením tohoto argumentu se Scultet pravděpodobně pokoušel oslovit domácí, českou a částečně katolickou skupinu svých posluchačů. Jinak pro něj citovaní autoři, stejně jako pro Calvina zádnou autoritou nebyli. Kristus – podle Sculteta – nepřišel na svět proto, aby jej lidé malovali, ale aby v něj věřili – a protože nikdo nezná podobu Spasitele jest ta příčina, že některý z Malířů z žluta světlou, jiný lvovou, třetí černou, čtvrtý hřebíčkové barvy, bradu neb fousy jemu malují. Stejně jako je zakázáno zobrazovat Boha a klanět se jeho obrazům, je totéž zapovězeno v případě obrazů P. Marie, apoštolů a svatých – člověk má věren Písmu uctívat přímo Boha a nevypomáhat si žádnými prostředníky. Třetí teze o právu křesťanské vrchnosti odstraňovat modly z chrámů Scultet zdůvodňuje její povinností bránit lidu obcování s modlami. Poslední částí kázání je soubor deseti námitek kazatelových oponentů, kteří se v hádku neb rozepři s všemohoucím Bohem vydávati chtějí, které Scultet ve svých odpovědích postupně vyvrací: 1. není pravdou, že by druhé přikázání platilo jen ve Starém zákoně a ne pro obrazy křesťanů, 2. v Šalamounově chrámu nebyly žádné obrazy svatých, 3. Krista nepoznáváme skrze obrazy, ale vírou. Obrazy zavedl Papež, stará církev je neznala, 4. pro zlé užívání některých věcí nemusí být tyto paušálně zamítnuty: Scultet namítá, že obrazy byly vždy špatné a od časů Evangelistů jsou zamítány, 5. staré chrámy, v nichž se konala modloslužba, není třeba zbořit, ale jen očistit, 6. není třeba zavrhovat Slunce a Měsíc, jimž se klaní Indiáni, protože jsou stvořením Božím a ne lidským, 7. obrazy nezdobí chrámy, ale jsou jejich hanbou a pohoršením, největší ozdobou chrámu jsou jeho kazatelé a posluchači božího slova, 8. naši předkové chrámy zdobili – chceme být chytřejší než oni? Scultét vyvrací s odvoláním na církevní otce, že dříve církev obrazy neměla. 9. obrazy nemají být odstraňovány postupně, ale naráz, 10. odstraňování obrazů z kostelů nemůže budit pohoršení neboť je naplňováním Boží vůle a kdo by ji neplnil, hřešil by. Myšlenky Scultetova kázání se opírají zejména o učení J. Calvina doplněného některými argumenty mladší kalvínské theologie. Hlavní, nezpochybnitelnou autoritou je Písmo a samozřejmě jeho kalvínská interpretace. Na otázku, jestli je Scultetovo kázání z hlediska postojů kalvínské theologie k vytváření a uctívání obrazů přínosné, musíme odpovědět záporně, ale následně je však nutno se dále ptát, proč tedy vzbudilo tak mohutnou polemickou odezvu ze strany všech konfesijních protivníků kalvinismu. Odpovědí je zcela jistě několik: v prvé řadě budila pozornost skutečnost, že Scultetova slova šla ruku v ruce s činem a nebyla jen slovní výměnou názorů. V očích protivníků byl Scultet, a to zcela oprávněně, považován za mimořádně nebezpečného, jak o tom svědčila již jeho úloha při vyplenění dómu v Berlíně, které v roce 1613 doporučoval kurfiřtovi Johannu Zikmundovi. Ten s jeho provedením váhal a tak byl dóm zbaven obrazů z iniciativy kurfiřtových kalvínských dvořanů.^^[293] Také v Praze, stejně jako v Berlíně, se reformace týkala prvního chrámu země a byla zřejmě provedena – co se týče mobiliáře – velmi zásadně. Proběhla navíc v prostředí, které se až dosud vyjma okruhu Jednoty bratrské vyznačovalo v praxi vysokou tolerancí vůči obrazům. Šokem musela být skutečnost, že se vyplenění sv. Víta odehrálo – a to jeho aktéři zvlášť zdůrazňovali – na příkaz panovníka – shora, zatímco ikonoklastická tradice v Čechách od husitských dob měla zažitý opačný model obrazoborectví spojeného s lidovým vystoupením, tedy zdola. Přestože byly většinové reakce na ikonoklasmus u sv. Víta negativní, víme o několika případech, kdy na venkově došlo k reformování místních kostelů. Vedle již uvedených Rokycan tomu tak bylo např. v Poděbradech, kde bylo z iniciativy několika konšelů odstraněno z chrámu jeho vybavení a zlatnické práce byly přes odpor místní většiny prodány.^^[294] Proti Scultetovi vystoupilo množství teologů z různých konfesních táborů, samozřejmě katolíků, ale také luteránů.[295] Na luterány útočil Scultet údajně již během samotného obrazoborectví: Ihr Lutheraner, kombt zu mir, ich will Euch die augen öffnen, dann ihr stinket gar sehr nach dem Pabstumb osopil se prý dvorní kazatel na stavebního písaře J. Hübla, který Vilému Popelovi z Lobkovic předal Krucifix z katedrály.^^[296] V kázání samotném obvinil Scultet luterány, že obecnému lidu z Desatera vyvrhli a utajili přikázání o zákazu zobrazování a mylně se domnívají, že Bůh může být ctěn skrze obrazy a že ty jsou ozdobou a okrasou Kostelů i Chrámů Božích. Tyto útoky měly příčinu ve zhoršujících se vztazích kalvinistů a lutránů, které se v německých zemích a ve Slezsku začaly přiostřovat od šedesátých let 16. století. Konflikt pak vyvrcholil na počátku 17. století.^^[297] Měl samozřejmě kořeny jak v odlišném pojímání některých teologických otázek (rozdílný názor na svátosti, odmítání transsubstantiace, tj. reálné přítomnosti Krista v eucharistii a teorie predestinace u kalvinistů), tak i v jinak se vyvíjejících formách zbožnosti. Kalvinisté bez výhrady odmítali vytváření a uctívání obrazů, zatímco luteráni se drželi zásady Quod Doctis est scriptura, hoc Indoctis est pictura, kalvinisté zavrhovali procesí a jiné vnější projevy zbožnosti a za hlavní část bohoslužby pokládali kázání opírající se o absolutní pravdu Písma. Ostrá polemika vedená často prostřednictvím obrazových letáků a pamfletů rezignovala na jemné teologické odlišnosti obou konfesí a pracovala s jednoduchými, ale srozumitelnými stereotypy. Střet mezi kalvinisty a luterány umocňoval i potridentský katolicismus, který zostřoval tlak na reformované konfese a podněcoval i jejich vzájemné rozbroje. V neposlední řadě jej ovlivnil i spor mezi ortodoxními luterány a kryptokalvinisty v Sasku.^^[298] Někteří němečtí autoři i J. Harasimowicz se domnívají, že vznik množství oltářů a dalšího vybavení kostelů v Sasku i Slezsku byl vlastně luterskou odpovědí na kalvínskou nesnášenlivost vůči obrazům. V Čechách se tento konflikt nerozvinul do takových rozměrů. Luterství v Čechách se vymezovalo nejprve vůči kalvinizující se Jednotě bratrské, přímý konflikt mezi luterány a reformovanými se otevírá až po vydání Majestátu v roce 1609. Podle F. Hrejsy byly tyto spory sice mnohem otevřenější než dříve, ale oproti zahraničí byly patrně daleko nepatrnější.^^[299] Vyostřily se však v době stavovského povstání, kdy v kandidatuře na český trůn zvítězil nad saským kurfiřtem kalvinistický Fridrich Falcký.^^[300] Luteránská strana se po ikonoklasmu u sv. Víta obávala, že reformovaní, v čele se Scultetem chystají podobnou reformaci ve všech kostelích v zemi, což by samozřejmě představovalo porušení práv daných Rudolfovým Majestátem o náboženské svobodě. Pokud můžeme věřit poměrně pozdnímu textu Samuela Martinia z Dražova, reformovaní připravovali i zavedení falckého bohoslužebného řádu. Dikce jeho textu připomene bratrské i reformované texty, ale není vyloučeno, že jde o podvrh mající diskreditovat vládní církevní politiku. Samuel Martinius z Dražova připisoval iniciativu v této věci seniorům Jednoty bratrské a je pravdou, že jím zaznamenaných 21 artikulů tohoto údajného nového bohoslužebného řádu se od bratrských deklarací neliší.[301] O tom jak silný dojem zanechalo obrazoborectví u sv. Víta dojem na současníky svědčí texty dvou katolických knížek napsaných očitými svědky pražských událostí, členy svatovítské kapituly. Prvou z nich je práce Josefa Makaria z Merfelic Rozmlouvání o kostelních obrazích vydaná v Praze již roku 1621.^^[302] Kniha je pojata jako dialog syna, otce a děda, v němž syn hájí Sculteta, ale otec a děd, oba katolíci, jej postupně přesvědčují. Argumenty synovy se opírají zejména o Scultetovo kázání Krátká, avšak na mocném gruntu a základu Svatých Písem založená Správa o modlářských obrazích z roku 1619, v některých detailech jsou však účelově pozměněny tak, aby otcův a dědův výklad vyzněl přesvědčivěji. Jejich prvním argumentem je odvolání se na naší religii starožitnou, v níž je používání obrazů v náboženské praxi zcela legitimní. Scultetovo tvrzení, že uctívání obrazů je modlářstvím, je překrucováním písma, protože tato praxe přišla do Čech s křesťanstvím. Otec a děd připomínají uctívání obrazů v tradici svatováclavské, svatovojtěšské, královské a císařské a ptají se – ti všichni byli modláři? Tradice podle nich představuje pevnou jistotu protože: odkudž lépěji pravé učení, pravé ceremonie, pravý zákon poznán býti může, jako od předkův našich, kteříž za předešlých let svatý život vedli. Otec a děd dále podávají výklad o rozdílu mezi modlou a obrazem. Modla je falešná vymyšlená věc božská, která sama v sobě nic takového není, jako Bůh Jupiter, Mars, Venus, kdežto obraz je podobenství substantiae a podstaty, to jest té pravé věci, kterouž opravdu opravdově v svém podobenství vyznamenává a nám před oči představuje. Ve Starém zákoně je rozdíl mezi modlami a Bohy v tom, že cizí Bohové jsou modlami, kterým je zakázáno se klanět. Zde je vsunut útok na Jednotu bratrskou, tj. pikarty, kteří byli zakazováni již od časů krála Vladislava a císařů Ferdinanda a Rudolfa, protože jsou to buřiči proti králům a pánům. Hanobení obrazů a jejich odstraňování z chrámů pikarty je stejné jako jednání Turků a s buřiči, kteří své náboženství poturčiti chtějí. Syn dále praví, že podle Sculteta jsou obrazy zapovězeny jen v chrámech a v těch místech, kdež se služba boží nevykonává, trpíni [obrazy] býti mohou, což se se Scultetovou naukou zavrhující veškeré náboženské obrazy neshoduje. Otec namítá, jsou–li obrazy zapovězeny, jak je možné je mít v domech? Naopak Bůh připouští podle katolíků vytváření obrazů a svědčí o tom následující příklady ze života církve: 1. Kristus zanechal svůj obraz Veronice a 2. svou podobiznu poslal králi Abaganorovi. Syn namítá, že každý malíř maluje Krista jinak a otec na to odpovídá, že Kristus může být různě malován, protože podle katolíků skrze to malování umučení Syna Božího... k paměti přivozujeme. A poklona a pocta nečiní se dřevu, kamenu, sloupu, ale samému bohu a svatým jeho skrze dřevo. Pro obrazy mluví i to, že sv. Lukáš měl vytvořit obraz P. Marie – co od počátku křesťanastva v naší milé vlast jest schváleno, pobožní Čechové, krajané krajanům, otcové synům nám jakožto z ruky do ruky odevzdali, to zavrhovati, rušiti, kaziti? Syn je v tuto chvíli přesvědčen o Scultetově bludu a následuje výčet deseti důvodů proč ctít obrazy, které jsou odpovědí a Scultetovo desatero obrazy zavrhující. Text končí tvrzením, že ničení obrazů vyvolalo pomstu Boží což dokazuje prohra českých rebelů na Bílé hoře, jež byla odplatou za vyplenění chrámu. Poražení se pak ve strachu před trestem rozprchli a český národ o dobré jméno připravili. Na závěr jsou uvedeny dva citáty z Písma, zčásti připomínající texty na reliéfech K. Bechtelera, o nichž bude zmínka níže: Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui. Luc. I. [51] Učinil moc v ramenu svém, rozptýlil pyšné mysli srdce jich. Non nobis Domine non nobis, sed nomini tuo da gloriam. Psalm 113 Ne nám Pane ne nám, ale jménu tvému dej chválu. Žalm 113,9. Druhým, v pražském katolickém prostředí vzniklým tiskem je kniha Kašpara Arsenia z Radbuzy Pobožné knížky o Blahoslavené Panně Marii, kterou poprvé vydal v roce 1613 a podruhé 1629. Text druhého vydání je oproti staršímu změněn – na místo kapitoly uctívání P. Marie je zařazena stať obhajující náboženské obrazy, skrze něž se podle autora, dějí četné zázraky.^^[303] Vyplenění Katedrály přineslo jeho strůjcům boží pomstu a hrdelní trest. V čerstvé ještě paměti snášíme, jaký konec životův svých vzali i ti, jenž v čase Rebellii Directores se jmenovali, kteříž jako vzteklí v Kostele S. Víta na Hradě Pražském, nevážně Oltáře bořili, Obrazy Umučení Krista Pána a blahoslavené Panny Marie, netoliko mrzce a hanebně (jakž to i dnes ještě můž každý na Kameních svými opatřiti očima) zohavili, ale také nevýmluvné posměchy nad nimi provozujíce, je ven z Kostela vyházeti, stlouci, rozsekati a spáliti kázali, chtíce tak všecko náboženství Katholické z toho Kostela vykořeniti. Neb Léta Páně 1621. 21 Dne Měsíce Června, jenž byl Pondělí po druhé Neděli po S. Trojici, když před rokem Léta 1620 (což poznamenání jest hodné) na týž den, to jest v Pondělí, kteréhož se držel ochtab památky S. Víta Dědice Českého a Patrona kostela Pražského, slyšán byl v noci zpěv Svatých a vyvolených Božích v témž Kostele, který oni před tím tak ohavně porušili a zohyzdili, že byl podobnější k Chlívu nežli k Kostelu, byli stínáni, a hlavy jejich z Věže Mostské na Rožně Železném vystrčeny. Mnozí tehdáž pravili, a za to měli, že S. Vít, v jehož jménu ten Kostel jest založen, též jiní Svatí, jejichžto Těla tam odpočívají, té noci volali pro takovou křivdu a potupu, ku Pánu Bohu na pomstu, kteráž je také potom v plném roce na jmenovaný čas a den, spravedlivým Soudem Božím, potkala. Tak jest to vždycky bývalo lidem škodné, velmi nebezpečné, ano smrtelné, s Bohem a Svatými válčiti, a starožitné náboženství měniti a posvátné věci rušiti a kaziti. U kritiků ikonoklasmu se také objevuje ještě silný akcent estetický vyjádřený například Kašparem Arseniem z Radbuzy, že zpustošená katedrála byla podobnější k chlívu nežli ke kostelu. Nesmíme však podléhat klamnému dojmu, že by lítost nad vypleněnou katedrálou pramenila ze ztráty uměleckých děl z jejího mobiliáře. Naopak, v dopisech svatovítské kapituly zaslaných v poslední čtvrtině roku 1619 a počátku roku 1620 různým adresátům v prvé řadě zaznívá zděšení ze zničení ostatků svatých a v případě samotných obrazů lítost nad ztrátou věcí pořizovaných velkými náklady. Tak např. v dopise Ondřeji Šlikovi z ledna 1620 kapitula psala: Lítostivě Vaší Milosti oznamujeme, souce k tomu povinnostmi a svědomím naším dohnáni, kterak s obrazy Krista Pána a svatejch jeho, kteříž tak v kostele pražským z oltářů sou sebrány a do sachristie a do kaply sv.Vojtěcha na krchově složeny, velmi ničemně se nakládá, že Jeho Milosti královské kazateloví, dadouc je sobě do domu, v němž bydlejí, nositi, je na na velikou potupu lámí, sekají a pálí, jako i s reliquiemi Sanctorum, kteréž z oltářův vybrali, podobně zacházejí, nad čímž jistě velikou lítost máme a srdečně toho želíme, že ten slavný a svatý kostel k takovému spuštění přichází. Za to Vaší Milosti, jakožto pána křesťanského pro Boha prosíme, že ráčíte se od osoby své k tomu laskavě nakloniti i skutečně přičiniti, aby nám předně ty reliquie z oltářův vybrané, od dotčených kazatelův vydané byly, a potom také dovoleno bylo, abychom ty obrazy, kteříž ještě celý zůstávají, mohli z téhož kostela někam jinam dáti vynésti a v celosti zachovati. Nebo na to jak my, tak i předkové Vaší Milosti a jiní svatí pobožní lidé veliký náklad jsou činili a nyní tak, buď Bohu žel, k zkáze přicházeti mají.^^[304] Zde stojí znovu za připomenutí fakt, který jsem zmínil již v kapitole o Jednotě bratrské, a totiž skutečnost, že čeští aristokrati Fridrichovy vlády, konfesně blízcí kalvinismu nebo hlásící se k Jednotě bratrské, kteří spoluiniciovali ikonoklasmus v katedrále, neměli ani jediný, ani jejich předkové, u sv. Víta jakékoliv patronské vazby. Naopak Vilém Popel z Lobkovic byl členem rodiny mající v katedrále hroby svých přímých příbuzných Jiřího Popela a Jana Popela z Lobkovic. Odpůrci Fridricha Falckého a jeho českých i cizích příznivců ikonoklasmu u sv. Víta propagandisticky velmi důkladně využili. Dobová publicisté a kazatelé opakovaně zdůrazňovali porážku českého stavovského povstání a následný útěk Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře a jeho putování Evropou jako výraz boží odplaty za vyplenění chrámu. Chrám sv. Víta se ve 20. letech 17. století nejen urychleně a velmi demonstrativně znovu zařizoval, ale ikonoklasmus se dočkal o obrazové odpovědi ze strany katolických vítězů. Císař Ferdinand II. věnoval pro hlavní oltář katedrály obraz Jana Gossaerta se zobrazením sv. Lukáše malujícího Madonu. S. Michalski k tomu nedávno velmi výstižně napsal Die Übernahme von Jan Gossaert Der hl. Lukas malt die Madona für diesen Zweck ist insofern ungewöhnlich, als seine Ikonographie sehr spezifisch ist und sich nicht für ein Hauptaltar eignet – doch i der neuen Situation war das Lukas-Thema geradezu ideal dazu angetan, die Rechtmässigkeit der religiösen Kunst zu demonstrieren.^^[305] A hájit takto legitimitu náboženských obrazů na místě, kde byly před nedávnou dobou znevažovány a ničeny bylo zvlášť výmluvné. V katedrále byly také mezi pilíře chórového ochozu vsazeny v letech 1621–1623 tři reliéfy od Kašpara Bechtelera Zpustošení chrámu sv. Víta, Plenění hrobu sv. Jana Nepomuckého a Útěk Fridricha Falckého z Prahy po bělohorské porážce. Výtvarné dokumentární pojetí všech tří zobrazení dovoluje nejen poměrně podrobné sledování průběhu zobrazených událostí a prostředí, v němž se odehrávají, ale dokonce i identifikovat některé osoby na něm účastněné. Reliéfy však mají nejen připomínat konkrétní události, které se v chrámu odehrály, ale mají také významnou symbolickou rovinu. V nápisech nad obrazy Plenění chrámu a Útěku Zimního krále přirovnávají znesvěcení Katedrály ke zničení Jeruzalémského chrámu DEUS VENERUNT GENTES IN HAEREDITATEM TUAM POLLUERUNT [TEMPLUM SANCTUM],^^[306] a potupný útěk Fridrichův k trestu, který jej postihl stejně jako Egypťany při pronásledování Izraelců IRRUIT SUPER EOS FORMIDO ET PAVOR IN MAGNITUDINE BRACHY TUU.^^[307] ZÁVĚR Tématem práce je Náboženský obraz v teorii a praxi radikální reformace v Čechách v v období od konce 14. století až do počátku 2. poloviny 17. století. Práce se opírá o teologické, polemické i normativní texty, které byly v prostředí radikálně reformovaných církví na téma obrazů napsány, které jsou konfrontovány s praxí, tj. výtvarnými uměleckými díly, která vznikala v prostředí jednotlivých konfesí. Součástí práce je také edice základních bratrských a kalvinistických textů věnovaných otázce náboženského obrazu. Počáteční kapitoly práce je koncipovány tak, aby zřetelně představily genezi radikální reformace od dob před husitskými válkami, přes husitské války, po zklidnění situace v období krátce po vydání Basilejských kompaktát a znovunastolení radikálních řešení Petrem Chelčickým a Jednotou bratrskou ve snaze dokončit program husitské revoluce, který byl v jejich očích v době poválečné normalizace zčásti opuštěn. V období před husitskými válkami je nejdůležitější osobností Matěj z Janova, který je na jedné straně jedním z nejdůslednějších kritiků náboženských obrazů v sakrálním prostoru, které si podle něj prostého věřícího neschopného pochopit tajemství víry a eucharistie podmaňují svou srozumitelnou vizuální věcností. Matějův závěr je kompromisní – obrazy je povoleno vlastnit, ale nesmí se jim projevovat úcta přináležející Bohu. Další kritici obrazů husitské a pohusitské doby se s Matějovými názory na obrazy ztotožňují a všichni se shodují v představě, že obrazy jsou lidskými vynálezy, které člověka odvádějí od poznání pravého Boha, které člověku naopak nabízí eucharistie. Jako nepravdivé obrazy Boha přivádějí tedy člověka k modloslužbě a proto mají být buď omezeny, odstraněny na neveřejná místa nebo úplně zničeny. V období po husitských válkách se v jednáních mezi utrakvistickou stranou a vyslanci basilejského koncilu formuje utrakvistická koncepce obrazu zdůrazňující, že obrazy nemají pro člověka v procesu spásy žádnou aktivní roli, křesťané v nich nehledají božskou podstatu, ale používají je jen jako "memorie", morální exempla a inspiraci k modlitbě a kontemplaci. Postoje českých utrakvistů tedy začaly směřovat k reformační desakralizaci obrazu, ale k jejímu úplnému prosazení zbývalo učinit ještě několik kroků. V praxi to znamenalo, že utrakvistické chrámy se postupně začaly plnit výtvarnými uměleckými díly, které se, podobně jako u katolíků, staly běžnou součástí náboženského života i osobní a skupinové reprezentace. Tomuto stavu kriticky čelil laický myslitel Petr Chelčický, který upozorňoval na celkové mravní zplanění a opuštění ideálů husitství. Vůči obrazům byl hluboce nedůvěřivý a na rozdíl od svých předchůdců, kteří v nich viděli předměty, které odvádějí pozornost věřících od Boha, je Chelčický radikálnější – obraz není jen překážkou na cestě ke Kristu, ale může být skrytou podobou samotného Antikrista. Velmi kriticky se náboženským obrazům stavěla Jednota bratrská. Hlavním argumentem bratří bylo odkazování na biblický zákaz obrazy vytvářet a klanět se jim – porušováním tohoto imperativu se člověk dopouští modloslužby, která je nejen urážkou Boha, ale také zásadní překážkou spasení. Lpění bratří na tomto postoji má svůj důvod v situaci, v níž se Jednota po svém vzniku ocitla, a totiž v opozici jak vůči katolické, tak i utrakvistické církvi. Nejenže se s nimi rozcházela v názoru na transsubstanciaci, kde hlásala učení o duchovní (spiritualiter) přítomnosti Krista, požadovala oddělení církevních a světských záležitostí a hlásala návrat k čistotě prvotní církve, ale zejména se od svých oponentů lišila svým pojetí kněžství, kde rezignovala na princip apoštolské posloupnosti. Jednota se deklarovala jako společenství naplňující program Bible, zavrhující lidské nálezky na životě církve a ostře vystupující proti viditelným znakům zkaženosti, mezi něž patřily také obrazy. Díky tomuto postoji se bratři stali nejproduktivnějšími autory vystupujícími proti obrazům v náboženské praxi v Čechách od dob husitství až do Bílé hory a otázka obrazů byla pro ně jedním z důležitých prostředků, jimiž se vymezovali vůči svým protivníkům. Zákaz obrazů a zdobnosti byl však v Jednotě časem v mnoha směrech prolomen – zejména v bratrském knihtisku, který produkoval typograficky a ilustračně nádherně provedené svazky Biblí a zpěvníků, a také ve výzdobě liturgických předmětů – kalichů a textilií, i v dekorativní výmalbě interiérů bratrských sborů. Rozporu mezi hlásaným odporem vůči obrazům a jejich používáním Jednotou si povšimli její protivníci a věc se stala předmětem polemiky, kterou proti Jednotě vedl zejména jezuita V. Šturm a světský duchovní V. Brosius. V polemice se ukázala určitá slabost bratří, kteří svůj postoj k náboženskému obrazu opírali o důsledný biblicismus, o autoritu Písma, kterou podle jejich názoru nebylo třeba hlouběji rozvíjet a dokazovat. Na straně druhé byla přítomnost zobrazení s náboženskou tématikou v bratrských tiscích nezpochybnitelná, ale bratří nedokázali tento rozpor věcně vysvětlit. Uberýn vyzdvihuje respektování starozákonního zákazu zobrazování v Jednotě a naopak jeho modloslužebné porušování ze strany katolíků. Věcně naopak argumentuje Šturm když poukazuje na rozpor mezi slovy a činy bratří: Čtvrté pravíš, že Písmo brání všeliké obrazy rytin. To jestli pravda jest, proč pak tvoji Bratří v tom velkým svým novým kancionálu tak mnohých rozličných tatrmanů, maňaskův a maňaskyní sobě namalovali, až i svatého Petra s velikým klíčem? Vezmi Uberýne tu knihu do rukou, ji otevři... atd. Proti rigidnímu, jakoby od reality odtrženému biblicismu teologů Jednoty, na jehož tradici navazuje Sylvius Uberýn, zde stojí kritický duch Šturmův opírající se o vlastní empirii, fakta a schopnost lehké, místy ironické formulace. Klíčem k objasnění rozporu mezi bratrskými verbálními deklaracemi a praxí je interpretace druhého přikázání Neučiníš sobě rytiny… Nebudeš se jim klaněti [obrazům], ani jich ctíti. (Dt 5, 8–9), které bratři vztahovali na náboženské obrazy, jež byly předmětem kultu. Naopak díla, která měla zřetelně jiné funkce, didaktickou, estetickou nebo reprezentační, byla v praxi tolerována. Tuto skutečnost, ač běžně v Jednotě praktikovanou však nebyli bratři ochotně veřejně připustit a otevřeně ji formuloval v polovině 17. století až J. A. Komenský. Samotné užívání výtvarných uměleckých prostředků bylo přitom v Jednotě poměrně rozšířené. Vedle zmíněných knižních ilustrací, z nichž některé – např. titulní list Bible vydané roku 1596 – byly velmi sofistikovaně provedeny, bylo v Jednotě oblíbené používání osobních impres, tj. jakýchsi zjednodušených emblémů a Komenský doporučoval emblematiku a knižní ilustraci jako vhodný vzdělávací prostředek. Cestou, kudy se do původně ikonofobního a estetické výpravnosti nepřejícího prostředí Jednoty obrazy a zdobně provedené objekty dostávaly, nebyla iniciativa duchovních, ale měšťanských a zejména aristokratických členů bratrských obcí. Jednota byla původně venkovským společenstvím prostých a málo vzdělaných lidí odmítajících účast na vykonávání světské moci. Teprve synoda konaná roku 1499 otevřela možnost pro vstup šlechtě a měšťanstvu mezi bratry, ale i poté Jednota na ně hleděla jako na osoby majetné s velkou obezřetností. Současně však Jednota stále více využívala ochrany, které se jí dostávalo na panstvích šlechtických rodin hlásících se k bratřím – Kostků z Postupic, Krajířů z Krajku, Pernštejnů, Petra Voka, Žerotínů a dalších – které umožňovaly chod sborů v dobách nepříznivých. Je totiž třeba si uvědomit, že Jednota přes pokusy legalizovat své postavení jako samostatnou konfese, zůstala de iure až do vydání Rudolfova Majestátu o náboženské svobodě v roce 1609 mimo zákon a ochrana šlechtických patronů byla pro ni životně důležitá. Šlechta však přinášela do Jednoty principy, které byly vlastní jejímu způsobu života a mentalitě, tj. zejména mimořádná potřeba osobní a rodové reprezentace. To bylo vedle postupné ztráty identity bratrské církve způsobené nutným sbližováním s jinými nekatolickými konfesemi hlavním důvodem toho, proč zákazy namířené proti zdobnosti a obrazivosti nebyly v praxi respektovány. Byla to paradoxní situace: Jednota patrony a spojenectví s luterány či kalvinisty potřebovala, ale současně se tímto soužitím vzdávala původních ideálů a tím ztrácela svou svébytnost. Tuto skutečnost si jistě uvědomoval i poslední biskup Jednoty, Jan Amos Komenský, když v roce 1650 napsal svůj Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž vyjadřoval svůj zármutek nad zánikem Jednoty a hledal příčiny jejího rozpadu: Zhřešiliť jsou i nyní prvorození moji, strážní mezi vámi svatyně mé, vnesše, aneb vnésti dopustivše, do stánku Jednoty oheň cizí, oheň moudrosti světské, oheň marností tělesných, oheň pýchy, nádhernosti, šperků, bujností, svévůle, lakomství a lhostejnosti…[308] Kalvinismus se v Čechách začal prosazovat od 70. let 16. století zejména v relativně uzavřeném prostředí Jednoty bratrské. Mimo tento okruh lze zaznamenat jen jeho ojedinělé projevy, které však mají velmi roztříštěný charakter a o jejichž faktické náplni si nejsme schopni udělat hlubší představu. Zprávy o reformovaných z této doby mají totiž často charakter denunciací činů jednotlivých osob, o jejichž skutečné konfesijní podstatě si nelze učinit hlubší představu. Dnešní stav poznání ukazuje, že kalvinismus v Čechách v 17. století nezůstal časově a společensky omezen jen na dobu vlády Fridricha Falckého, ale že se začal aktivně rozvíjet po vydání Majestátu o náboženské svobodě v roce 1609. Brzy poté se ustavila první komunita reformovaných v Čechách, a to v Praze, kde ji tvořila skupina několika desítek osob, tvořených zejména cizinci, kteří ve druhém desetiletí 17. století budovavali vlastní kostelík na Starém Městě. Druhá dekáda 17. století je však dobou zřetelné aktivizace reformovaných i mimo Prahu, v prostředí jazykově českém. Dokladem otevřeného nástupu kalvinismu v tomto prostředí jsou překlady Calvinovy Instituce a Heidelberského katechismu i vydávání originálních děl místních autorů vyjadřujících se k otázce obrazů – Zachariáše Bruncvíka, Matyáše Kultraria a Jana Kaupilia. Nezanedbatelné jsou i zprávy o pořizování čistě "reformované" výzdobě kostelů sestávající nikoli z obrazových, ale výhradně textových tabulí. Jsou známy také projevy kalvinismu u členů aristokratické obce, např. Smiřických, kde se v postojích vůči obrazům setkáváme se stejnými jevy jako u šlechtických členů Jednoty bratrské – rodová reprezentace je nadřazena radikálním konfesním deklaracím a zřetelně se dochází k respektování místní, vůči obrazům tolerantní tradice. Polemika mezi kalvinisty a luterány začala v Čechách později nežli v německých zemích a ve Slezsku, ale prudce vygradovala v souvislosti s ikonoklasmem u sv. Víta v Praze v roce 1619. V ikonoborecké praxi znamenala "reformace" katedrály přenesení mechanismů kalvínské reformace z Falce (ikonoklasmus shora provedený na popud vrchnosti). Současně šlo o první a poslední obrazoborecké vystoupení Jednoty bratrské, jejíž členové využili momentální politické situace a svého mocenského postavení. Z hlediska polemiky o obrazech představovala s tímto ikonoklasmem spojené vystoupení A. Sculteta nejčistší projev kalvinistické teologie obrazu v Čechách. Tato praxe i teorie však ukázaly, že kulturně-konfesijní program kalvinismu, v intencích Scultetových plánujících reformaci všech kostelů v zemi, byl v Čechách přeci jen velmi cizorodým fenoménem. A to nikoliv z hlediska katolické budoucnosti země po Bílé hoře (kdy bylo samozřejmě kalvínské vystoupení u sv. Víta odmítnuto a propagandisticky využíváno v polemice vedené slovem i obrazem), ale hlavně vzhledem k místní tradici, která postavena na víceméně vynucené toleranci, směřovala k náboženské pluralitě. Společným jmenovatelem odsouzení náboženského obrazu v radikálně reformovaných církvích byl v obecné rovině názor, že obraz nemůže být pravdivým zpodobením Boha a proto musí být jako zavádějící, modloslužebný předmět odstraněn. Z náboženské praxe byla proto vykázána díla, která sloužila kultu, modloslužbě, ale otevřený prostor byl ponechán těm obrazům ve světském prostředí, ať už z důvodů estetických, memoriálních či reprezentačních. Se stejným přístupem k výtvarným dílům se setkáváme u všech radikálních evropských konfesí, které vystupovaly proti užívání obrazů v praktické zbožnosti. V českých zemích takto jednají zčásti utrakvisté, důsledně bratří a příslušníci reformované církve, tj. kalvinisté. Nejde však o model, který by byl omezen jen na křesťanské prostředí. Podobná situace je popsána i u Židů žijících v diaspoře (tvořících podobně jako Jednota minoritní konfesijní skupinu), kdy nebylo možno plně dodržovat biblické zákazy týkající se obrazů, zejména požadavek na zničení model, které byly vytvořeny jinými lidmi. Bylo nutno najít kompromisní způsob soužití s modlami – obrazy a tím bylo odstranění jejich posvátnosti, tj. zprostředkující funkce mezi člověkem a Bohem. Reformace tedy obrazy zreformovala tak, že prosadila jejich desakralizaci a otevřela cestu modernímu chápání uměleckého díla.[309] PŘÍLOHY JEDNOTA BRATRSKÁ Texty o obrazech Dekrety Jednoty bratrské o obrazech Podle: Dekrety Jednoty bratrské, Gindely Antonín, (ed.), Praha 1865. O příčinách oddělení Zjevné pak a holé pohanské modlářství pod jménem svatých a světic i Pána Krista, Panny Marie, jsou obrazové, malovaní neb rytí, ku poctě a ku pokloně postavení, a neb jimž se Božská čest děje. Též svatí vyšli z životův a světice, neb kosti a ostatci jich. Též i lidé živí moc Božskou i dobrotu samému Bohu příslušnou sobě připisujíce, neb jeho náměstenství a ctěni býti poctou Bohu příslušnou chtějíce. A lid poctu vnitřní i zevnitřní vznáší na ně jako víru, naději, žádosti, bázeň, náboženství a tak dále. Zevnitřní poklony, jako modlitby, klekání, na tvář padání, posty, svátků svěcení, poutě, offěry, ve jméno svatých kostelů dělání, i jim obětování a tak dále proti zápovědi Boží. Nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti, neb sem já Pán, mstitel horlivý tvůj. Též čarování, kouzelnictví, věštství, při duchovních věcech i tělesných. Též nezřízené milování těla, světa, žádostí a marností jeho, zvlášť v předních sluhách i jiných nižších v zboží, v panství i v rozkošech. Také řádu spravedlnosti převrácení hříchové zjevní bez kázně. Tyto všecky věci jsou proti prvnímu článku víry. Příčiny odstoupení od služebností kostelních ... proti přikázání Božímu modlitby dály se ve mnohém říkání i nerozumným jazykem, a to svatým i světicem, obrazům malovaným neb rytým, svátostem a účinkům lidským, a ve jméno svatých, světic, a ne ve jméno Pána Ježíše Krista u víře pravé, jedinému Bohu v Trojici svaté, a Trojici v jednotě Božské. A na druhou stranu, že se slouží ku překážce. Jedno, že se modlitby nemohou činiti jednomyslně v shromáždění pro rozmnožení mnohých oltářův proti přikázání Páně i proti příkladu Pána Krista i apoštolskému. Také pro povyky, zvuky i hudby, v rozličném říkání, zpívání, čítání, šeptání, žehnání, přenášení, obracování, v pozdvihování svátosti, kterouž lid za Boha maje, poklonu i modlitbu činí. A tak mnohým obyčejem, činěním, malováním, říkáním, drahostem lid dívaje se, oči, uši toliko pase a překážku má modliti se v duchu a v pravdě společně. ... Anonym, O oddělení bratří od římské církve, poslední desetiletí 15. století Podle: Akty Jednoty bratrské XI, (opis v Knihovně Národního muzea), fol. 102b–112a. Literatura: O. Halama, Otázka svatých v české reformaci, Brno 2002, s. 70. Nebo jakožto pohané ctili lidi zmrlé a sešlé z tohoto světa a jim sloužili pro některé jich zvláštnosti, kteréž u nich nalezli, neb jim někdo o nich zklamal, i kanonizovali je sobě z něčí nebo z mnohých pověstí, tak že je v nebe večtli a že tam něčeho vladaři sou a svým ctitelóm že odplatce budou – protož z bludného domnění a svatokrádežného domněli se o někom, že vládne povětřím, jiný vodami, jiný vohněm, jiný úrodami zemskými, jiný plodem lidským, jiný štěstím a tak kdož čeho hledal a žádal a kdo se o svou potřebu utekl. A nemohouce jich přítomných míti, chrámy i obrazy jim vzdělávali, aby aspoň časem a místem nebyli od nich opuštěni, domnívajíce se jich tu při chrámích a obrazích více než jinde bývati a pro přítomnost svou dary dávati a moci činiti, protož neb jako v nebi obývající a od nich vzdálené v obrazích jich je ctili a pro úctu jich obrazuov pomoci své se u nich nadáli, neb je přítomné chrámóm a obrazóm jich se domnívali a jako přítomným v obrazích oběti a služby činili. A aby nešlechetné a slepé srdce jich tím jisto býti mohlo, že tu přítomností svou bývají, dopouštěl spravedlivě bůh, aby ti obrazové někdy odpovědi dávali, neb ďáblové z nich, jakož o nich vypisují, aneb něco živého člověka učinili, aby jich přítomnost v obrazích dokázána byla, a někdy kněží jich řemeslně něco připravili, ještoby se živé věci, skutkové zdáli, a nebo něco vymyslece sklamali, že by někomu dobře učinili, a tak lid šálili a k poctám těch obrazův vedli, aby je slepý lid ctil a jim obětoval, a kněží jich aby břicha pásli a smilnili. Tak učiní též nynější římské kněžstvo a mnichovstvo, v knihy píšíc, na kázáních vypravujíc o obrazích, že někteří plakali, někteří se smáli, z některých krev stříkala, z některých mléko a někteří odpověď dávali svým ctitelóm, jako Františkovi, někteří vzati zase bez lidského přenesení na témž místě nalezeni, někteří onu neb onu pomoc učinili, uzdravili, od něčeho zachovali a tak dále, aby pohanské slepoty jsúce sami a ducha modlářského, v to lid hloupý uvodili a při takové lži je ustavili. A pakli se jest to kdy stalo, což praví, ďábelským jednáním se stalo z dopuštění božího, jako i při prvních modlách, a protož pod bohem a svatými ďábly ctí a jich účinky a ne svaté. Tůma Přeloučský, Spis o původu Jednoty a o chudých lidech, 1502 Podle: Tůma Přeloučský, Spis o původu Jednoty bratrské a o chudých lidech, Vojtěch Sokol ed., Praha 1947, s. 86. Poblouznění odvádějící člověka od víry v pravého Boha: sou pobloudili od chudoby pána Krista v bohatství tohoto světa, druhé od pokory v pýchu, třetí od ctnosti do hříchův, a zvláště od čistoty do smilství, čtvrté od milosti úřadné moci darmo dávané v mrzké a hanebné svatokupecké kacířství, ježto v obojím zákoně jest ohyzdně mštěno, páté od pocty božské pravé v přenesení na svaté a [na] světice, a netoliko na ně, ale na jich obrazy, jejichžto plno [jest] po kostelích i po klášteřích, rytých, malovaných, na oltářích, v archách, na tabulích i po stěnách po vší římské církvi, jimžto pravou poctu božskou činí klekáním, klaněním, modlením, všeho dobrého žádáním. A to jest proti zápovědi boží, jakož psáno jest v knihách Mojžíšových: "Neučiníš sobě obrazu rytého ani podobenství kterého ani z těch věcí, které sou na nebi, ani z těch věcí, které jsou na zemi, nebudeš se jim klaněti ani ctíti." ...velmi pěkná jest omluva pod krásnou barvou, ale jiní skutkové mluví a svědectví vydávají, že obrazům se pocta činí. A důvod toho jest, že jedna a táž matka Boží jest všem křesťanům, ale že jinou moc věří v obrazu matky Boží v Celli neb v Cáchách, jinou moc v Krnově, v Častochově, protož tam chodí zdaleka, doma majíce obraz matky Boží a někdy dražší než tam, kamž putují od domácích, k oněmo dary a oběti nesouce, neb jim kněží o těch netčo zvláštního zklamali, protož je hledí více uctíti a moci složené v nich počíti. Lukáš Pražský, O modlářství Podle: Dekrety Jednoty bratrské, Gindely Antonín, (ed.), Praha 1865, s. 4. Literatura: Halama 2000, s. 119–121. – Halama 2002., s. 72. ... jest mnohotvárné pokryté i zjevné modlářství, které zapovídá Pán Bůh řka: "Nebudeš míti Bohů jiných přede mnou, neučiníš sobě obraza rytého ani podobenství kterého." Pokryté modlářství jest, pod jménem Božím, pod jménem Pána Krista, pod slovy jeho, pod písmy svatými, pod mocí Boží, pod divy, zázraky lživými atd. A to se děje při svátostech, v svěceninách a v kněžských služebnostech. Zjevné pak a holé pohanské modlářství pod jménem svatých a světic i Pána Krista, Panny Marie, jsou obrazové, malovaní neb rytí, ku poctě a ku pokloně postavení, a neb jimž se Božská čest děje. Též svatí vyšli z životův a světice, neb kosti a ostatci jich. Též i lidé živí moc Božskou i dobrotu samému Bohu příslušnou sobě připisujíce, neb jeho náměstenství a ctěni býti poctou Bohu příslušnou chtějíce. A lid poctu vnitřní a zevnitřní vznáší na ně jako víru, naději, žádosti, bázeň, náboženství atd. Zevnitřní poklony, jako modlitby, klekání, na tvář padání, posty, svátků svěcení, poutě, offěry, ve jméno svatých kostelů dělání, i jim obětování atd. proti zápovědi Boží: 'Nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti, neb sem já Pán, mstitel horlivý tvůj.' " Apologie nebo konfessí vydaná léta 1503 Podle: Češskije bratja v svoich konfesijach II, I. Palmov (ed.), Praha 1904, s. 157. Literatura: Halama s. 73. Také, že v místech svého sebrání, žádných obrazův ani podobizn, podle zápovědi Boží ku poctě a k pokloně, k výstraze, k modlářství, a k dojití překážek, roztrhání mysli, a ku pomoci srdce, věrou, nadějí k samému jedinému Bohu, stvořiteli, vykupiteli a spasiteli pozdvižení nečiní, aby jedinému Bohu v podstatě, poctu, poklonu, modlitbu, prosbu, dík činění, svatou žádost, i chválu s dobrořečením, jedním srdcem a jedněni ústy, ve jméno samého Pána Jezu Krista činíc, naplnili přikázání Páně: Pánu Bohu tvému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš, a to ne ani jinam než skrze víru, v nebe zření majíc, tu i rozkázání Páně činíc, všickni aby, jakož ctí otce, říkajíce: Otče náš... jej vyznávajíce... jemu kolena skláněli. Odpověď bratrská na spis doktora Zoubka kanovníka, kterýž učinil a odeslal panu Janovi z Žerotína proti bratřím, jimž pronáší na sebe, aby vědomo bylo, kdo jest a z čího stáda. A každý čta snadně pozná. 1517 Podle: Akta Jednoty bratrské VI, rkp. B 41e, Archiv bratrský VI., (opis Národní archiv, Praha), s. 791–913. Kapitola: O počestnosti, která býti má obrazom (s. 873–884). Kanovník Nebo častokrát kříž Krista spasitele našeho a jiná podobenství rouhavě posmívají, a někteří znamenitého jména toho potvrzují pravě, obrazův v chrámě Božím býti nemá. Odpověď Ne Kristovu kříži, ale vašim pověrám a Bohem zapověděným neslušným poctám a poklonám se protiví, posměchu hodným. Neb vy skrze obrazy, lidmi učiněné, potupujete, obrazy Boží právem, kteréž Bůh stvořil a vykoupil, a vy mordujete a krev proti zápovědi Boží z vaší slepoty proléváte, jako ste to i učinili, a ještě žízníte. A jistě, že obrazův býti v církvi, neb jediný obraz Boží Kristus, v nějž se všichni proměniti mají, a po něm církev svatá a oudové její svatí, k nimž se zde mají připodobniti následováním podlé písem svatých, ale vy na vyhlazení pravého obraza a lidského proměnění našli ste obrazy svatých, aby lid ne k následování, neb na nich řídko co jiného, než ozdoba a okrasa světa, kterouž svět miluje, ale aby moci božské v nich věře ctil, poklony činil. Protož vy Boží obrazy pravé potupujete a jim se rouháte, neb sou nikdy svatí v těch špercích nebyli, jako vy je milujete a působíte k ourazu a k pohoršení všem. Kanovník K tomu přivozují text zle, jako jiné všecky vedlé kůry literně rozumějíce. Východům, kdež dí: Neuděláš rytiny ani jiného podobenství, kteréž jest v nebi, a které jest na zemi dole a které jest u vodě pod zemí. Opět Šalomůn v knihách moudrosti smrti jsou hodni, kteříž naději v takových mají a takové následují. Tato slova textu mnoho k bludu a k potupě obrazův přivedla, jako císaře Lva, kterýž po vší krajině řeckej obrazy a podobenství svatých zlámal, potom noučen skrze Concilium bludu odvolal. Nebo obrazové v textu nahoře psaném tak se zapovídají, aby jim poslucha aneb počestnost Božská nebyla dána, aneb za Boha nebyli držáni. Budižto jaké pomoci od rytiny nebo špalku žádej, kteřížto uši mají a neslyší, oči a nevidí. To se zapovídá v textu nahoře řečeném. Odpověď Jisté jest, že Bůh zapověděl vnitřní i zevnitřní modlářství, vnitřní naprosto a zevnitřní pro vnitřní. A že lid židovský jako i nynější příliš k zevnitřním věcem byl nakloněn, moc Boží, moudrost Boží a dobrotu Boží v tom skládajíce, a stvoření zbožňujíce pocty a poklony Boží činili. Protož Bůh tvrdé zápovědi činil nepohnuté do dnešního dne. Neb to přikázání není literní ani figurné, ale mravné, zůstávající. A protož zle ty vykládáš pro své učiněné obrazy, že Bůh literně nemínil, neb jiné jest což tuto zapověděl a jiné což rozkázal dělati. Neb toto zapověděl naprosto nebýti. Ale ono u figůře býti a právě i Šalomůn dí: kteří v nich naději mají, že hodni smrti věčné, pak ten císař, jako i Ezechiáš neb Joziáš, dobře činit, jako i Žižka obrazy kaze a církev od modlářství čistě. Než potom že sveden jest od skutku dobrého, to zlé jest. Aj v tom jste sobě s Řeky odporni. Oni vám praví, že proti zápovědi obrazy ryté činíte. Avšak sami podobizn neušli. A vy z té příčiny císaře druhého sobě stvořili, a tudy čehož ste dávno lačněli a žízněli, došli, aby vám žádný nerozkazoval, ale všechny pod moc podkasali. Zápověď jest aby obrazy podobné pohanským modlám za boha držány nebyly, a pomoci od nich nebyly žádány, i věz, žeť oboje zapovědíno i obrazové aby děláni nebyli. Ani božství neb jeho moc, moudrost, dobrota skládána, ani čest a poklona, služba činěna. Neb dí: Pánu Bohu tvénu klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš. A vy to obé přestupujete, neb i děláte, posvěcujete, zbožňujete, moci připisujete, obrazu matky Boží v Krnové toto, v Vartě neb jinde jiné, majíc jich doma dosti. A již staré modlářství nedělí se s novým, než jménem. Tamto bohové, tuto svatí. Tamto obrazové bohův, tuto svatých. Tamto připisování nebeským, zemským a mořským bohom moci divné, tuto svatým a obrazom, jim vše připsáno. Tamto rozdílné služby k tomu zřízené, i oběti. Tuto nevymluvně rozšířeněji. Tamto slouhy bohův, chrámové, oltářové, a tuto též. Tamto přísahy činili ve jménu jich bohův a bohyň, a zvláště Effezské Diány. Tuto to též činí ve jméno svatých a světic i panny Marie, jakoby Bůh jim nemocen byl pravý sám vše dáti i zachovati. Protož darmo poemuješ a myslíš zahladiti písma Boží zápovědí. A nechcešli věřiti, že činíte proti tvému poemování, když se sám neb uzříš klečeti před špalkem zbožnělým, pomysl, kam jinam se služba i poklona obrací lidu, nežli tu což se vidí, však tu srdce, tu mysl, tu tuce, ústa i vše. Než vy chcete modlářství zpohanilé poemovati tím, což naprosto nemínil Bůh, a což ani to v lidu, ani u vás se zachovává. Protož zná Bůh vysokosti důvodův vašich ohavností býti. Kanovník To se tak provodí, dada Pán Mojžíšovi přikázání, aby nečinil přikázání obrazův. Hned potom dí v druhé kapitole v těch knihách východův, dva cherubíni zlatta pochodící učiníš z každé strany modlitebnice, ať přikryjí rozestrouce křídla svatnici a hledíce na sebe. A položíš tam přikázání, kteráž já dám tobě. A odtud z Cherubína mluviti budu s tebou, a zač prositi budeš, dám tobě. Odpověď Svrchu odpovědíno, že se mýlíš a svodíš že nerozeznáváš rozdílu mezi přikázáními Božími mravnými a životnými, víry, lásky a naděje, a mezi figurnými. Neb Bůh životné přikázání vydav, aby bohův jiných neměli, neučinili ni v stvoření ni v obrazech ni v podobiznách, neklaněli ani sloužili, toho nekazil, ani rušil, ani změkčil tím, že figůrné rozkázání rozkázal i o cherubíních že chce odpovědi dávati tu jakož dí: odtud přikazovati a mluviti budu k tobě, a ty přidáváš, ješto tam v textu není, t. a zač prositi budeš, dám tobě, pohleď, co činíš. A že to figůrné přikázání bylo. Čti apoštola k židom, on tě naučí, co to vyznamenalo, že pravdu tu, ješto ty ji svátostmi i svatými i se všemi věky odsíváš. A nad to nade vše Pán Bůh, i tu figůru potřebnou stroje, skryl ji před lidem a žádný nevídal, než kněz jeden jednou v rok. A takž se vám vašim rozmnoženým obrazom netreffí. A že stín pominul figůr těch, a pravda zapověděná stojí nečiniti obrazův. Protož nic tu míti nemůžeš. Kanovník Druhé v chrámě Šalomůnově, jakož se čte v knihách Královských třetích, stáli dva řádové rytých rytin, a byli slité a stáli na dvanácti volech, a vyryti na tabulích těch, které byli z mědi, Cherubín a lvy a palmy, jako podobně k lidem stojícím, prvé přikázal nadělati podobenství, tuto rozkázal, i co jiného, než že jest v prvním přikázání přikázal obrazu ctí Boží nedávati, jako pohané činívali, než podobenství svatých míti a o ně srdce obrážeti nikdy nezapověděl. Nebo poněvadž volové a lvové chrám Páně okrašlovali, figůra jsouce volové mučedlníkův svatých, kteříž jako hovádka, na smrt šli a krev vylévali, ptáci svatí učitelé, kteřížto na zemi jsouce myslí na výsosti přebývali, o kterýchž Pán dí: zova na svatbu, ptáci moji a volové zbiti sou, v tom duchovní užívání tovaryšstva sladká ukazujíc. Odpověď Opět druhým důvodem figůr, skrze Šalomůna působených, v chrámu rytin a podobizn provesti chceš slušnost obrazův, a žeby Bůh nemínil zapovídati jich. Bloudíš, zapověděl, nechtěl i nechce mýti, než co Šalomůn činil, u figůře činil, ne chrámů vašich, kostelův, ale chrámu Kristova těla přirozeného, i duchovního i nebeského, a když pravda přišla, figůra odešla, a jakáž koli figůra byla, však nečteš v ní býti obraza a podobenství člověka samce nebo samice ale lilium a květy palmy cherubíny, a místo postavkův umyvadla i sloupův, lvy a voly, a ptákův nejmenuje, než ty jako i jiné přidáváš a vykládáš nepřileželé, že přikázal podobenství svatých míti, ukaž přikázání, doveď písmy svatými, znášli jediné, aby obrazové byli děláni lidu křesťanskému, aby se obráželi na nich, nepřikázalť, ale tělo a krev vymyslils, když svatí v svatosti pravé zhynuli a pravá památka jich životův následování, a lid syrový, tělesný, zemský, hovadský pod víru všel, a z něho se zplodili nalezači zlých věcí. Odtud pomalu v církvi to rostlo. A pohleď, a viz pravdu, nač a k čemu se na obrazích obrážejí. Jedno k týmž šperkom zlatta, stříbra, ozdob. Druhé k poctě a k pokloně i k službě zapověděné. Třetí k falešnému náboženství a k odvedení od Boha i od Krista Ježíše a k marmé naději, lépe daleko voly a jiné Ezechiel vykládá zvěstovalé čtení, jako i svatý Jan v zjevení, skrze kteréž čtení pravé obražení se působí v úmyslech věřících o Kristu i o následovnících. Kristus také nemínil skrze voly mučedlníkův a skrze ptáky učitelův vyzobajících símě slova pravdy, ale mínil smrt svou a vylití krve své, proroky a otci svými předpověděné a předukázané, a ty pak na ty obrazy to vedeš. Žeť tě hanba není, však sou apoštolové byli ti, kteříž zvali, avšak nikdy neučinili, že v zbořích volové mučedlníci zbití, v obrazích naděláni sou, nebo doktoři. Poďte, budete se na nich obrážeti a ctíti a sloužiti, neb mše i slavnosti jim všecky sou připravené, a z toho každý věrný poznaj, že svodíte lidi myslnostmi svými. Kanovník I kterak chrám mnohem víc obraz Pána Krista jeho nevinného umučení skrášlí, kteréhož prve dávno had znamenal u figůře, měděný na dřevě počtu 21. povýšený, na kteréhož kdo vzhlédl od hada jsouce uštipen, uzdraven byl. Protož my kříž umučení Pana Ježíše Krista, ne jako Boha, než pro Boha ctíme a velebíme, na kolena klekáme, smrt Kristovu pamatujíce a skrze to odpuštění hříchův získáme, nebo jsou to erbové Páně, tím ďábly přemohl, to jsou knihy laické. A kdo se tomu rouhá, Pánu Bohu se rouhá, nebo kdyby byl kdo Mojžíšovi ty cherubíny nebo hada na dřevě zrušil neb se tomu protivil, byl by naň Bůh dopustil malomocenství jako na Mariji, sestru Mojžíšovu, kterážto od Boha poražena jest trudovatinou, že se protivila zřízení stánku vyobcována. Také já tomu i dnes věřím, že kdyby nyní kdo obrazu umučení Božího aneb matky Boží nějakou potupu učinil, že spravedlivým soudem rány neujde, jako se jest toho mnoho stalo. Odpověď Pan Kristus ústy svými hada měděného vykládaje i dí: Jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí být i povýšen syn člověka. A k jakému konci, slyš. Jakž povýšen budu od země, všecky přitrhnu k sobě, totiž k víře své, neb dí: Aby kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Hle tu nedí, aby kříž, na němž pověšen budu, ozdobil chrám, ale víra v Krista ukřižovaného a spravedlnost její ozdobila. A aniž kříže ku památce pozůstavil, ale svátost těla a krve své, řka: To čiňte na mé spolu pamatování. A Kristus křížem nepřemohl ďábla, ale mukami, ranami a smrtí. A apoštol ne v dřevě se chlubil, ale v Kristu ukřižovaném, že u víře v něho svět mu ukřižován a on světu, a jízvy nosil na těle, a kdo ste Kristovi, ti s ním přibiti na kříž, těla křižujíce s hříchy i s žádostmi, a k obrazu jeho umrtveného i pohřbeného, se kštíce. A že ne s dřevěným křížem, ale se čtením svatým měli po světě jíti a a věřícím ku paměti Krista ukřižovaného uvoditi. A za dlouhý čas do Heleny, za tři sta let nic o kříži dřevěném nevěděli, až tu, jakož kronikáři píší. A oni vizte co, že by nalezen byl a za Eraklia vyzdvižen jako k nějaké paměti. Avšak prodleným časem na též přišel i s svátostí těla a krve Kristovy jako i had měděný, t. k pokloně a k zbožnilosti. Neb o něm psáno v knihách Královských, že Ezechiáš setřel hada měděného, kteréhož udělal Mojžíš. A zajisté až do toho času synové Izrahelští zápaly a obětováchu jemu. Totéž i o křížích věz, že Tomáš Akvinenský, jeden z ptákův tvých píše, že dřevo kříže má jednostejnou poctou Božskou ctěno býti. A vy sami u veliký pátek ukazujíce zpíváte: Aj dřevo kříže, poďme, klanějme se. A skutečně položíce, lid se k němu plíží na kolenou, a obětují vejce, peníze, a do hrobu vstavíc vyzdvíháte, pocty, procesí činíte. A z toho jisté, že ste je zbožnili, ač již ne ten, neb ho nemáte, neb draze po částkách rozprodán, a kupčí jim jako i jiným Babilonští kupci, však podobenství toho učiníte. A hle Ezechiáš zrušiv toho hada, Mojžíšem učiněného, netoliko nic zlého netrpěl, ale ze zlého i z smrti vyproštěn, a života došel, neb dí: Rozpomeň se Pane, kterak sem chodil před tebou v pravdě a v srdci dokonalém, a což libého před tebou učinil sem. Vidíšliž, žeť naň zlého nic nedopustil. Taktéž i nyní, když by kdo ne z všetečnosti, ale z milosti nechtě přenášeti pocty a poklony Boží na to, aneb moc maje zkazil by to i jiné, odplaty by od Boha došel. A vy se bojte téhož, že dopustil by na vás Bůh malomocenství bludův a hříchův hrozných. A díš, že obrazové jsou knihy lejkův. Ó styď se a čti apoštola, které jsou knihy lejkův dí,: List náš jste napsaný v srdcích našich, jenž se zná i čte ode všech lidí zjevně, že ste list Kristův, přisluhovaný námi a napsaný né černidlem neb maléřem, neb rypákem, ale duchem Boha živého, ne na deskách kamenných neb dřevěných, na zdech, na stěnách neb jinde, ale na tabulích srdce tělesných. A svatý Jan: Pomazání máte od svatého, a nepotřebujete, by vás kdo učil. Ale jakož pomazání vás učí, v něm zůstaňte, a kdož toho učení nepřináší, nepřijímejte jeho, ani mu zdráv říkejte. Aj vidíšli, žeť jiné knihy lejkovy sou, než obrazové, a vy majíce prvotně ty knihy vnitř i zevnitř psaná, k čítání lidu, a nejsouce i zamýšlíte knihy obrazův proti zápovědi, na nichž se nic lid nedočte jiného, než toho, o čemž svrchu napsáno. Kanovník Šalomůn, který hodně nahoře smrti ukazoval, na jiném místě, vychvalujíce řemesla, mezi nimi maléře, kteří obrazy vyřezují, a zvláště vychvaluje Ježíše syna Sýra. Odpověď Šalomůn píše takto: Též každý kovář i tesař, kterýž noc jako den zstráví, jenž dělá obrazy ryté a pilnost jeho proměňuje na znamenání, a bděním svým dokoná dílo, a v té řeči i v jiných z předu i potom neukazuje jiného než pilnost jednoho každého srdce přitom, což má za práci, a tak maléřův, jakož ty díš nevychvaluje, neb o kovářích a tesařích mluví a o pilném jich díle, a ovšem ty, ješto činí rytiny a podobizny k modlářství, on i jiná písma potupují je, i s těmi kdo ctí je, i douffají v nich. Než Bůh byl Bezehele naplnil moudrostí, aby u figůře vše k stánku činil potřebné, znamenaje Krista. Kanovník Co jiného než jakož dí sv. Řehoř Horénovi, biskupovi Mazilienskému, řka: Přineseno jest k nám, ješto o žádném knězi křesťanském není slýcháno, že si obrazy polámal, že se jim modliti bráníš, chválíme, že si je polámal, hyzdíme, nebo jiné jest obrazu se modliti, a jiné, skrze to čemu se modliti naučeno býti, nebo učeným písmo, tak neučeným malování. O tom takto dí Magister v Sententiis: Počestnost, která se děje obrazu, k tomu se přikládá, čí jest obraz. A tak nám pravé naučení svatá Kateřina dala, kterážto skrze kříže znamení Boha poznala, ale modly tupila. Na tom dosti. Odpověď Biskup ten, jakýž koli byl, nějakou lepší v tom známost měl než ten, jenž ho trestal, neb Boží přikázání plnil, aby modly domu křesťanského kazil, aby nepozdvihovali k nim oči a na horách jich nejídali. A ještě vždy lépe tehdy bylo než nyní, ač obrazy měli, ale jim se modliti bránili, a to za chvalitebné bylo, ale nyní to vše činí. A že moudře moudří vyprávějí, aby se nemodlil tomu, ale což skrze to se vyznamenává, lid obecný toho rozdílu činiti neumí, než tomu obrazu říká Kristus neb Matka Boží, neb svatý Petr. A tomu kleká i modlí se, ježto by toho neměl činiti žádnému pouhému stvoření krom Bohu. Protož v modlářství padá, a moudří sou tím vinni, proč oni umějíc sobě v komorách neschovají a skrze ně a ne jiní tomu komuž sluší té pocty nečiní. Ale bláznivou moudrost jich učinil a poddal je, aby, radše sloužili stvoření než stvořiteli. Když jest svatá Kateřina skrze kříže znamení poznala Boha, máť chválu, ale ne u Boha, neb poznání spasitedlné z víry, a víra z slyšení, a slyšení skrze slovo čtení Kristovo. Ó jak ste básněmi vašimi ze všech stran kazitelé víry křesťanské, tak aby téměř v žádné částce v čistotě své a v pravdě státi nemohla, aby se právě nyní na vás plnilo, co o časích nynějších praveno, že odstoupí mnozí od víry poslouchajíce duchův bludných v pokrytství mluvících lež, jakož teď shledáno ve všech tvých důvodích, co jimi provodíš a co vzděláváš a utvrzuješ, že odpornost naprosto proti víře písem svatých a pravdu kazíš a potupuješ. A jakž jsi koli vybral důvody, Ty víš, z čí hlavy, však si neprovedl, ani máš čím, vyznání a modlení k svatým, ani obrazům dělání. Matouš Konečný, O poctě Boží zevnitřní [tj. vnější] Podle: Matouš Konečný, O povinnostech křesťanských, Praha 1612, s. 82–92, 294–296 Poněvadž Pán Bůh celého člověka k slávě a službě své stvořil, i krví drahou syna svého vykoupil, spravedlivé tehdy jemu sloužiti vnitřní i zevnitřní službou a poctou, to jest duší i tělem, čemuž apoštol napomíná, řka: 1.Kor.6.20. Koupeni jste za velikou mzdu, oslavujte tedy Boha Tělem vašim i ducham vašim, kteréžto věci Boží jsou. Kterak duchem a způsobem vnitřním oslavovati máme Pána Boha, jest povědíno: již oznámeno bude kterak tělem a zevnitřním způsobem má to konáno býti. Pocta Boží zevnitřní strany smyslů: Pocta Boží zevnitřní konána bývá. 1. Smysly zevnitřními. 2. Snažnostmi pobožnými. Smyslové zevnitřní k Boží poctě přináležející sou obvzláště tito dva: 1. Vidění. 2. Slyšení. O smyslu vidění. Viděním a zrakem svým Pána Boha svého ctíme, tak když rozumně, soudně i vděčně skutky a díla Hospodinova spatřujeme... Vysvětlení přikázání Božího druhého K tomuto smyslu vidění přináleží přikázání Boží druhé, jenž jest o obrazích, aby člověk očí svých k ukydaným Bohům nepozdvihoval, a smyslem zraku svého zle jeho užívaje, ani božské čisté pocty, ani duše své modloslužebně neposkvrňoval: protož Pán Bůh v tom svém přikázání o obrazích mluvě tuze zapověděl: O obrazích 1. Aby nebyli děláni. 2. Aby nebyli ctěni. 2. Moj. 20.4. Nemají děláni býti obrazové pod zámyslem náboženství k žádnému podobenství, ani věcí nebeských jako: Boha, slunce, měsíce, hvězd. 2. Mo. 20.4. Skut. 7.43. Ani věcí zemských, jako: člověka buď živého jako Nabuchodonozor obraz svůj z zlata udělaný vyzdvihl a přidržel k tomu, aby se jemu klaněli. Da. 1.5. neb i mrtvého, kteréhokoli buď z svatých neb hříšných, neb i věcí jiných, jako hovad čtvernohých, neb zeměplazů všelikých, neb i ryb mořských. Řím.1, 23.5, Moj.4, 17.18, Moudr. 14.15. Pána Boha obrazu žádný nemá dělati proto: Proč obraz boží nemá býti dělán 1. Že Boha žádný neviděl, aniž viděti může. Protož jeho obrazu žádný vymalovati a vyrejsovati nemůže a nemá. 2.Moj. 33.20. Nebudeš moci viděti tváři mé, neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal. Jan 1.18. Boha žádný nikdy neviděl. 5.Moj. 4.12. Hlas slov slyšeli jste, když jste stáli před Hospodinem, ale obrazu žádného neviděli jste. 1.Tym. 6.6. Boha žádný z lidí neviděl, aniž může viděti. 1.Jan 4.12. 2. Že to zjevně zapověděl, i přikázáním druhým, i jinde často to připomínal lidu svému, zvláště Mojžíš před smrtí svou lidu izraelskému. 5.Moj. 4.15. Pilně pečujte o duše své (nebo neviděli jste žádného obrazu toho dne když k vám mluvil Hospodin na Orebě z prostředku ohně) abyste neporušili cesty své, a neučinili sobě rytiny aneb podobenství obrazu nějakého, tvárnosti muže neb ženy, neb hovada, kteréž jest na zemi, neb ptáka létajícího v povětří, neb zeměplazu na zemi, neb podobenství jakékoli ryby, kteráž jest v vodě pod zemí, ani pozdvihuj očí svých k nebi, aby vida slunce a měsíc, i hvězdy se vším zástupem nebeským, a ponuknut jsa, klaněl by se jim a sloužil jim. Proč obrazové lidští ku poctě Boží nemají děláni býti Lidští obrazové úmyslem náboženství že nemají děláni býti, toho jsou důvodové a příčiny tyto: 1. Že jest Boží zápověď zjevná. 5.Moj. 4.16.17. Neučiníš tvárnosti muže ani ženy. 2. Že jest to pohanský a modlářský obyčej. Moudro. 14.11.15. Mezi tvorem božím na ohyzdu učiněni jsou obrazové, a k úrazu duším lidským a za osydlo nohám nesmyslných. Původ zajisté smilství jest vymyšlení model, vynalezení pak jich, porušení života, nebo s počátku nebyly. S marnou zajisté chválou přišly na svět: Původ obrazů modlářských Nebo náramnou žalostí svíraje se otec, že jemu syn rychle odjat jest, udělal obraz tehdáž člověka mrtvého, již pak jej jako Boha ctil, a nařídil poddaným slavnosti a oběti. Potom po času rozmoha se ten bezbožný obyčej jako zákon ostřihán byl a z poručení povýšených ctěny jsou rytiny. K rozšíření pak toho náboženství ponuklo i ty prosté, žádost cti řemeslníků. Lid pak obecný slibným dílem sváben jsa, toho, kterýž málo před tím jako člověk ctěn byl, již za Boha počítali. S kterouž řečí srovnává se sv. Pavel Ří. 1.23. Ž pohané směnili slávu neporušitedlného Boha v slávu podobenství obraza porušitedlného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazův. Obrazové škodliví při náboženství 3. Že nic neprospívají a nepomáhají ani k pravé známosti boží, ani k jeho poctě a náboženství pravému. Proto dí Bůh: ti kteří formují rytiny, všichni nic nejsou, tolikéž i modly ty milostné jejich nic neprospívají, čehož ony sobě samy svědectvím jsou. Iz. 44.9. It. Jerem. 10.8. Ze spolka ti všichni zhlupěli a blázni jsou nebo z dřeva učiti se jest pouhá marnost. Zacha. 10.1. Obrazové mluví marnost. Abak. 2.19. Onližby (totiž kámen neb sloup neb jakýkoli obraz) učiti mohl? Protož rypáka modl nazývá Bůh učitelem lži. Abak. 2.16., Iza. 44.9., Řím.1. 22.23. Obrazové pak slovou bohové ukydaní. Eze. 6.4. Krtové a netopýři. Iza. 2.20. A že nic neprospívají a nenapomáhají obrazové a užívání jich, ukázali to i svatí předešlí horliví boží ctitelé. Nebo Jákob chtěje aby čeleď jeho v čistotě sloužila Bohu nebeskému bez modlářství, vzal od nich obrazy všecky a zakopal je pod dubem, aby těch nástrah lidských duší pozbudouce, Boha, kterýž duch jest, myslí čistou v duchu a pravdě ctili a jemu sloužili. 1. Moj. 35.2. Gedeon pak bořil oltář i obrazy modlářské, jimž lid izraelský modloslužebně sloužil. A ač se o to bouřili, i jeho rodina, i jiní, však na to nic nedbal, než rozkaz a vůli Boží vykonal. Jud. 6.27. A Bůh netoliko za zlé měl, že výsosti modlářských králové někteří do konce nezkazili, ale pomstou hroznou hrozil, i skutečně trestal, kdykoli se modlářství příčinou rytin a obrazů dopouštěli, a cokoli činili a před těmi obrazy, i klanění, i přísah činění ve jménu Hospodinovu, obětí obětování Bohu, všecko to za modloslužbu početl, a je hrozně pokutovati ráčil, jakž o tom Písma svědčí. Soffo. 1.5. Sklidím i ty, kteříž se klanějí na střechách vojsku nebeskému, i ty kteříž klanějí se přísahají skrze Hospodina, It. Amos 5.25., Skut. 7.42. Zdaliž jste mi oběti a dary obětovali za 40 let na poušti dome izraelský, nýbrž nosili jste stánek modly vašich Mélech, a obrazy Rijunu, obrazy vaše a hvězdu Boha vašeho Remsan, ta podobenství jste sobě zdělali, abyste se jim klaněli. Totiž oběti a dary své poskvrnili jste modlářstvím, protož sem jich od vás nepřijímal. 4. Pouhé modlářství působí obrazové, a od čisté Boží pocty odvodí. Iza. 44.15. Udělá sobě (modlář) Boha, a klaní se jemu, učiní rytinu a kleká před ní. Obrazové nemají ctěni býti zjevně Ctíti pak obrazův nenáleží. 1. Ani zjevně, totiž na ulicích, v hájích, v domích svých, ovšem v domích a v příbytcích Božích k náboženství vzdělaných. Ezech. 8.5., Oze. 13.2., Jer. 2.28., Oze. 8.11., it. 10.1., též 12.11., Jer. 11.13., Mat. 21.13. Tajně 2. Ani tajně v skrejších 5. Mojž. 27.14. Zlořečený člověk, kterýž by udělal rytinu, anebo věc slitou, ohavnost Hospodinu, dílo rukou řemeslníka, by ji pak i do skrejše odložil. Zodpoví veškeren lid. Amen. Mat. 24.26. Řeknou-li vám, aj na poušti jest, nevycházejte, aj v skrejších, nevěřte. Klaněním 3. Ani klaněním. Nebo psáno jest, Pánu Bohu svému klaněti se budeš. Mat. 4.10., Eze. 14.7. Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe, i zemi, i moře. Eze. 19.10. I padl jsem k nohám jeho klaněti se jemu chtěje, ale řekl mi, hleď aby toho nečinil. Bohu se klaněj. Obětováním 4. Ani oběti obětováním, což obětují pohané, ďáblům obětují a ne Bohu. Nechtělť bych pak abysce vy byli účastníci ďáblů. Nebo nemůžete kalicha Páně píti a kalicha ďáblů, nemůžete účastníci býti stolu Páně a stolu ďáblů. 1. Kor. 10.20.21. Obětovaných věcí užíváním 5. Ani obětovaných věcí, a oddaných modlám užívání a skrze to se přivčastňováním k modlářům, i s pohoršením mdlých v víře. 1. Kor. 8.10. Uzříliť tebe kdo majícího známost a ty sedíš při pokrmu modlám obětovaném, zdaliž svědomí jeho kteréžjť mdlé nebude přivedeno k tomu, aby také jedl modlám obětované, i zahyneť bratr mdlý, pro kterého jest Kristus umřel. 1. Kor. 10.20.22. Řekliby vám kdo, toto jest modlám obětované, nejezte, pro toho jenž oznámil, a pro svědomí. Jim se modlením 6. Ani jim meb před nimi se modlením. Soff. 1.5. Moud. 14.1. Volá k dřevu shnilejšímu nežli jest ta lodi kteráž jej nese. Iza. 44.15. Protož to Bůh zapověděl. Nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti. 2. Moj. 20.4. It. Iza. 44.15 do 21. Udělá sobě Boha a klaní se mu, učiní z dřeva rytinu a kleká před ni, klaní se jí a modlí se jí řka: vysvoboď mne, nebo Bůh silný jsi, neznají ani soudí, proto že Bůh zaslepil oči jejich aby neviděli, a srdce jejich aby nerozuměli, a aniž kdo z nich pováží to v srdci svém, nebo nemá umění ani rozumu, aby řekl, díl z něho spálil jsem ohněm a při uhlí jeho napekl jsem chleba, což tedy z ostatku jeho ohavnost udělám a před špalkem dřevěným klekati budu. Pase se popelem takový, srdce svedené skloňuje jej aby nemohl osvobodit duše své ani říci, neníliž omylu v předsevzetí mém? It. Moud. 14.26. Sloužení modlám všeho zlého původ a příčina i konec jest. Jan Amos Komenský, Napomenutí reformátorům Podle: Jan Amos Komenský, Haggaeus redivivus, to jest kžesťanských vrchností, kněží Páně a všeho pobožného lidu, z Antikristského babylonského zajetí a rozptýlení navratilých, k živé a vroucí pokáním svatým horlivosti a k horlivému vzdělání a znovu spořádání domu božího (jenž jest církev) horlivé a vroucím jménem božím napomenutí, in: Veškerých Spisů Jana Amosa Komenského svazek XVII., Josef Th. Müller (ed.), Brno 1912, s. 157–260, Kapitola dvacátá sedmá. Napomenutí reformatorům, s. 255–257. K vám tedy nejprve, ó Zorobabelové a Nehemiášové Boží, knížata a páni, kteříž máte přednost v čeledích otců svých, a vás Bůh panováním nad lidem svým poctil a Ducha svého, ducha umění a horlivosti vám udělil, k vám, pravím, obracím se napřed a vás jménem Božím napomínám, abyšte ne napřed k důchodům svým a pohodlím svým chvátali, ale napřed na zvelebení slávy Boží pomysleli, což skrze ušlechtilé vlasti a církve spořádání bude. Posilňtež se tedy v Pánu a přiložte srdce k cestám Božím, abyšte jeden každý mezi poddanými svými a všickni v celé vlasti napravili řád církve i politie. Řád církve v tom bude, abyšte chrámy, kněží a lidi napravovali. Chrámů napravení v tom bude, abyšte je od poskvrn modlářských vyčistili, a abyšte je znovu posvětili. Vyčištění chrámů jak by se díti mělo, vizte příklady svatých reformátorů, obzvláště jak Ezechiáš, jak Machabejští, jak Kristus chrámy vyčišťovali, jmenovitě vymítáním modlářských oltářů, obrazů, penězoměnečných stolů a jiných všelijakých modlářství a svatokupectví nástrojů a nástrah. Protož vymectež i vy všecky Antikristské, modlářské, nevěstčí šperky z míst svatých, i obrazy, nejen proto, že je Bůh dělati zapověděl a vzdělané bořiti a kaziti poroučel, ale obzvláštně nyní pro čtyři příčiny: 1. Že tak příklad těch předešlých svatých reformátorů ukazuje, aby, cokoli ne od Boha původ má, vyzdviženo bylo. 2. Že některým pobožným Izraelským a Judským králům za zlé se má, že výsostí nezkazili a tím podnětu budoucímu opět modlářství nechávali, tak že, prý, lid nenastrojil cele srdcí svých k Hospodinu. Protož vy podobného Božího naříkání na se neuvozujte, abyšte budoucím zlým a necelostí lidu k pravému, čistému evangelium vinni nebyli. 3. Bůh ženy Madianské proto, samy že krásou a úlisností svou Izraelské byly k hřešení přivedly, pomordovati poručil, čehož když Izrahelští, krásy jejich šanujíce, neučinili, horlil Mojžíš velice, a musili to učiniti. I nedal-liť Bůh živým obrazům, proto že nástrahou byli modlářství, odpouštěti, čím méně dřevěným a kamenným? Nebo byť i to bylo, že evangelíci v kostelích svých předešle modlářských obrazů neměli, než pamětné toliko, již však skrze Antikrista modlářstvím poskvrněné jsou hůře, než onen Mojžíšů had, jejž pro poskvrnění modlářstvím stroskotal Ezechiáš, a Machabejští nejen postranní, od pohanů vzdělané oltáře, ale také pravý Boží oltář proto, že pohanskými obětmi poskvrněn byl, vybořili a rum ven vyházeli. Čím více to věci té, jíž nikdy Bůh vzdělati byl neporučil, nýbrž vždycky vnadou modlářství byla, po takovém hrozném jí poskvrnění, učiniti sluší a náleží. 4. Bůh nemoha starému svému lidu (ač s nimi o to často skrz proroky činiti míval) modlářství ubrániti, poslal na ně Babylonské a dal je hrozně ztrestati, oznámiv skrze proroka, že je aspoň tak modlářství odučí: Tehdáž, prý, zavržete obestření rytin svých stříbrných, a oděv slitin svých zlatých, odloučíš je jako nemoc svou trpící, řka jim: Táhněte tam! I bylo tak, že od tehdejšího z Babylona navrácení již se na věky žádnými víc modlami neposkvrňují. Podobně se nám evangelíkům přihodilo, že, ač nás Bůh od Antikristských bludů oddělil, nám se však rytin a slitin všelijak opustiti nechtělo, až Bůh teď skrze téhož Antikrista hrozné zpuštění na nás uvedl. Dejž tedy Bůh, abychom i my z Babylona se vracující podlé toho Božího předpovědění a Izrahelských příkladů se zachovali, a více sobě na rytinách a slitinách nezakládali na věky. Řekl-li by kdo: Co pak s obrazy dělati budeme? Na to já nevím co odpovědíti, jediné, že na příklad starých svatých reformátorů hleděti velím. Mojžíš slitinu modlářstvím poskvrněnou ohněm spálil a prach do vody vsypal, Joziáš všeliké ryté a lité obrazy stloukl, zdrobil, setřel a rozsypal po hrobích modlářů, Aza a Ezechiáš a lid jejich rozhorlivší se rozsekali, stroskotali a rozházeli obrazy. O Manassesovi se toliko praví, že je z chrámu vymetal a za město vyházel. Podobně Kristus stoly penězoměnců a jiné nečistoty (nebo obrazy se od Babylonského zajetí již víc neposkvrňovali) z chrámu vymetal. Jakob pak patriarcha, aby samy od sebe shnily, pod dubem je zakopal, a to se zdá nejmírnější cesta, aby pohřbeny byly i památka jejich s nimi. Tak chrámy od modlářství a pověr vyčistíc, potřebí bude znovu je posvětiti, ale jak? Zdali nějaké svěcené vody kropením, či soli posypáním, či kazatedlnic mrskáním, či novým oltářů mazáním, či křížů nějakých po stěnách děláním? Nikoli, Antikristoviť to byli šermové, pověry k čarám a kouzlům nežli k posvěcení podobnější věci, jiný, daleko jiný, sprostnější, a však mocnější způsob Duch Boží nám ukazuje skrze apoštola řkoucího: Všeliké stvoření Boží posvěcené bývá skrze slovo Boží a modlitbu, a takť i Šalomoun chrám svůj posvětil. A tak tedy vyčistíc místa svatá, bude potřebí shromáždění veliké svolajíc, modlitby svaté vroucně konati a slovo Boží v čistotě kázati začíti, tak ta místa v pravdě svatá budou, nebo dům můj [dům] modlitby slouti bude u všech národů. O emblémech Podle: Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, I–III, Praha 1992, Sv. III, Kniha Pampaedia. Kapitola XII. Škola mladosti akademie určená k zjednání plnější moudrosti, odst. 12–13, s. 116–117. Mohlo by se také zavést cvičení emblematické, na emblémech, které nejsou nic jiného než hieroglyfy objasněné důvtipným textem, aby se tak moudrost starého věku vrátila v novém lesku v posledních časech, abychom podle jejího příkladu dovedli mluvit emblematicky, tj. na způsob přísloví a podobenství. Budiž tedy upravena kniha se sto emblémy, jimiž by byla objasněna celá pansofie. Vloženy by byly vybrané sentence, například: Chceš-li být králem, dám ti království – kraluj sobě samému. Chceš-li být filozofem, dám ti zdroje světla: poznávej sebe sama. Jestliže knězem, dám ti chrám a oltář – tvé srdce, obětuj každodenně Bohu sebe sama. A tak v celé pansofii, aby každý student byl jat touhou po těch věcech a rád v nich listoval a aby konečně pochopil, že má celou moudrost ve svém vlastnictví, že ji nosí s sebou a že ji má uvádět ve skutek. Ale knížečka musí být cele praktická a použitelná. Taková knížečka by byla opravdu knihou do kapsy, živým Vademecum, neuhasitelným světlem. Dala by se sestavit na způsob Saavedrovy knihy Princeps politico-christianus. I celé dílo o nápravě věcí lidských by se dalo takto složit nebo alespoň vyzdobit. Zejména Ponorthosia by se dal upravit tak, aby byla vedle sebe položena v emblematickém zobrazení ohavnost vytýkané chyby s krásou napraveného stavu, například: mysl nevzdělance – temnoty a chaos, mysl vzdělance – světlo a řád. [Jak by se daly vytvářet emblémy z bible, viz u Cramera embl. Morale XXXVI. Rovněž etika věcí smyslových – viz Lehrgedicht 88. Neboť celé Písmo, celá příroda i celá naše mysl se svými pojmy a vzněty jsou plné tajů, objasňujících se navzájem až do posledních bodů, částeček a prášků.] O obrazech v chrámech Podle: Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, I–III, Praha 1992, Sv. III, Kniha Panorthosia. Kapitola XXIII Náprava církví, zatím částečná, odst 25. Svatá shromáždění mají být navštěvována, s. 401 Chrámy zdobit malbami a symboly není závadné, máme-li na mysli ozdobnost. Není důvod, proč by si někdo dělal pro to výčitky svědomí. Máme-li však na mysli užitečnost, zdá se vhodnější, aby bylo vzdáleno všechno, co může rozptylovat pozornost. Moudrý zákonodárce spartský Lykúrgos nařídil, aba se sněmy konaly pod širým nebem (kdykoli by se mělo jednat o veřejných záležitostech), nikoli v bazilikách nebo ve stavbách velkolepě zbudovaných, aby se mysl nerozptylovala nicotnými malbami nebo pozlacenými stropy staveb, místo aby si hleděla nutných a blahodárných záležitostí státních. Uznáváme-li toto opatření za moudré, proč neuznáme, že by se mělo napodobovat v našem případě, kde jde o věci vůbec nejdůležitější, týkající se spásy duše. Ačkoli, jak by mohly škodit malby těm, kteří se už jimi často těšili a nehledí na ně, nýbrž na jejich hlubší smysl? Jako jsou malby, které mohou připomenout něco zbožného k pochopení Písma svatého – například archa Noemova, měděný had Mojžíšův, podoba svatostánku, svícen na něm atd. A což kdyby na zdech proti sobě byly kresby ze Starého a Nového zákona (obrazy a předobrazy), mající k sobě vzájemný vztah? Například 1. měděný had – Kristus na kříži, 2. Jonáš vrácený rybou na břeh – Kristus vstávající z mrtvých. Nebo jiné svaté symboly, objasňující tajemství víry, lásky a naděje. Ale Kristus neřekl: Malujte, nýbrž: Učte! A poněvadž patří k podstatě Nového zákona, že má být psán do srdcí (Jr 31,33), a poněvadž obrazy a malby jenom rozptylují, proto, je-li vůbec maleb třeba, je jich třeba prvnímu věku (kterému se musí pomáhat smyslovým vnímáním). Jejich užívání lze tedy dovolit ani ne tak ve veřejných chrámech, ale daleko spiše v soukromých posluchárnách nebo také v biblických knížkách. Pokud jde o zobrazení Boha, ať není neviditelné božství představováno žádnou viditelnou podobou, pouze jeho vlastními skutky ve světě a v církvi a ve vlastní duši každého jednotlivce (osvícením, horlivostí) a obrazem, který si utvořil sám. Budiž nám tedy vzdálena ona profanace, která zobrazuje neviditelné božství hmotnou podobou. Polemiky o tiscích Jednoty Polemiky Jednoty s Pavlem Kyrmezerem, Akty Jednoty bratrské XIV, (Národní archiv Praha), s. 249 Ctihodnému bratrovi Janovi Akvínovi správci sboru Brodského „Může li kdo vás v pejše, nádhernosti, v rozkoši, buď v staveních, v oděvu zevnitřním, v pokrmech, v jízdách, v chození neb v jiných marných světských věcech (kromě samého papeže, kardinálův, arcibiskupův, holomkův, potom také nejvyšších potentátův převýšiti? Pravím toliko o patrných věcech. Co se tejně mezi vámi a zvláště v tom vašem blyštícím se a to smyšleném i Pánu Bohu odporném coelibatu, to všickni víte a Bůh do času se dívá, ač avšak jednak až příliš mnoho toho na vás vyjeviti ráčil. Ale můj milý batíčku zlatý, pohlédněte spravedlivě a v bázni Boží v to, jaká nádhernost a pejcha očí se nyní děje s těmi samými vašimi Kancionaly, o čemž nemůže dostatečně vypraveno býti a lidé Boha se bojící nemohou se tomu dostatečně nadiviti a nad tím srdečnou žalost v duchu míti, kterak je přes svatou biblí vyvyšujete, jak nákladně je strojíte, divným vázáním malováním iluminováním vnitř a zevnitř s stříbrnými i zlatými puklami, ani papír vám nestačí k tištění, než pergamínu přidati musíte a zvláště na prvním listu, kdež vaši obrázkové, jako živí jsouc kontraktováni, aby vaše milostná památka na pergaméně déle trvati mohla, tak že jeden kancionál stojí 24 fl jejž jsem já zde viděl, rukou měl ano i J. Milosti pánu starému i oboum mladým jsem jej ukázal v přítomnosti mnoho osob stavu rytířského. A pravil mi ten knihař, že jest některé za 50 zl. až do 120 fl. spravil. Toť hle milý batíčku Kancionaly vaše. A komu by se nemělo z nich chtíti nábožně (nesmějte se bratře Jene) zpívatti? Poněvadž tak všecko ze všech stran vnitř i zevnitř bliští od zlata, od stříbra, od aksamitu, od divných a rozličných barev, tak že mysl zpívajících po takových krásných věcech jako nejprudší střela nebe proráží, jako byšte v duchu vytrženi byli pro veliké nábožné zpívání. Sed tu Domine usque quo?“ Dán na faře města Brodu Uherského… leta 1579 Kněz Pavel Kyrmezer Jan Akvín mu odpověděl, že jej má za nepřítele, a že mu nebude odpovídat. Sylvius Uberýn, Odpověď na šest důvodův podvodných jakéhosi Doktora Václava Sturema... Praha 1586 Ačkoliv jednoho Boha vyznáváte, však vedle něho obrazy, tatrmany a modly netoliko Pánu Bohu, ale i svatým stavíte a je ctíte. My to vše opustivše, v duchu a v pravdě, Pána Boha svého ctíme a jemu sloužíme. Nebo nechce aby rukama lidskýma figurován byl, ani aby jemu jaké obrazy stavěny býti měli. Nedysputuji kteříž z nás v tom blížeji přistupují k zákonu Božímu: na to nastupuji a k tomu vedu poněvadž i vedle vašeho smyslu apoštolé nepoužívali žádných obrazů, jako ani Kristus ani Proroci. Protož musíte nám toho dovoloti a nikoli neodpírati, že my z strany toho také neodstoupili jsme od učení katolické církve. Zákon brání všeliké obrazy, rytiny, tatrmany a modly. Tito pak do svých chrámů rozličných maňasův a maňaskyní i na oltář sobě nastavějí aby je ctili, jim se klaněli a modlili a nebohé dítky učí a vedou a svozují tím modlářstvím i dospělé, zvlášť pohlaví ženské a darovným obrázkům k nim se přiluzují. Václav Šturm, Apologia, t.j. Obrana proti nedůvodné a nestřídmé odpovědi Silvia Uberýna, Praha 1587 Čtvrté pravíš, že Písmo brání všeliké obrazy rytin. To jestli pravda jest, proč pak tvoji Bratří v tom velkým svým novým kancionálu [vydání 1576] tak mnohých rozličných tatrmanů, maňaskův a maňaskyní sobě namalovali, až i svatého Petra s velikým klíčem? Vezmi Uberýne tu knihu do rukou, ji otevři, a najdeš hned na prvním listu tak mnoho maňasův, v dlouhých řásných sukních, s šírokými rukávy namalovaných, an usta hrubě otvírají, že by jim pečeného vrabce do oust vecpati mohl. Ty sám v této tvé proti mně odpovědi namaloval jsi jakési Turecké Tatrmany s dlúhými bradami, s divnými pod pýrkem kloboučky až by se jich jeden lekl i zhrozil. Píšeš, že ačkoli jednoho Boha vzýváme však vedle něho obrazy, tatrmany a modly, ne toliko Pánu Bohu, ale i svatým stavíme a je ctíme. My, Uberýne, tatrmanů a modl nemáme žádných. Idolum enim rei fictae simulachrum est, totiž modly a tatrmany nazýváme obrazy věcí těch, které opravdové nejsou, aneb kterých na světě nikdá nebylo a není, jako obraz boha Merkuriáše, boha Jupitera, boha Termina, bohyně Vesty, bohyně Venuše, kteřížto bohové praví a opravdoví nebyli a nejsou, protož kdož jich obrazy ctili, domnívajíce se také v nich nějaké božství býti, modláři jsou byli a slouli. My pak obrazy věcí pravých máme, jako Krista Pána a svatých jeho, a v obrazích ctíme ty, jichžto obrazové jsou. Jestliže jest obraz Krista Pána, vněm Krista Pána ctíme poctou tou, kteráž na Syna Božího náleží. Pakli jest obraz S. Petra a Pavla, tedy v něm S. Petra a Pavla ctíme, tou ctí, která na přátely Páně náleží. Samuel Martinius z Dražova, Induciae Martinianae. Anebo Správa skrovná a potřebná proč aneb z jakých příčin na ten čas odpovědi se nedává, na ty dva důtklivé a hanlivé spisy od starších kněží bratrských, Pirna 1637, s. 11. Já pak jak jednou na ten Obrys Bratrského sboru více k smíchu než k prospěchu podvakrát v Kancionálích jejich vykontrfektovaného popatřím (kdež i toho s brýlemi spatřuji) jdu přece dále. A nechť prosím rozhodne Církev Boží pro lásku kterouž má k ukřižovanému pánu Slávy. Kdo z nás lépěji a pobožněji udělal, já li když jsem sem v mé obraně Krista Pána, Mojžíše, Apoštoly a náš sbor s nápisy řečí Božích položil, čili bratři, kteří nechtíce obrazu ukřižovaného Krista Pána jako sic ani jiných historických pamětných figur trpěti, v Bibli své léta 1596 tlačené místo zákonních pěkných památek, slavných skutků Páně v těle lidském vykonaných, aneb figůr patriarchů, proroků neb apoštolů Kristových, na tisíce rozdílných živočichů, slonů, lvů, medvědů, jednorožců, koní, psů, ba veliké množství ohyzdných potvor, škaredých tvárností, až i hadů, žab, ještěrek, hlemejžďů, etc., mourovaných kocourů, mňoukavých koček, vopic, lišek, veverek, zajíců etc., sov, pávů, žežhulek etc., ba i šeredných příšer, obnažených a divně je ozdírajících obojího pohlaví osob etc., jako do nějaké světské a směšné knihy naplískali. Nápisové soubory ve sborech Jednoty bratrské Mladá Boleslav Horní část stěny presbytáře, meziokenní pilíře: Zpívejte Hospodinu píseň novou a chválu jeho v shromáždění svatých [Žalm 149,1] Stěna presbytáře, čtyři obdélná pole rámovaná bohatým ozdobným dekorem: Vyvolil zajisté Hospodin, Syon oblíbil jej sobě za svůj příbytek řka Toť jest mé obydlí až na věky tuť přebývati budu nebo to jsem sobě oblíbil. Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím chudé jeho chlebem nasytím. A kněží jeho v spasení zobláčím a svatí jeho vesele prozpěvovati budou. Žalm CXXX [13–16] Jáhnové musejí být poctiví ne dvojího jazyku ne mnoho vína pijící ne žádostiví mrzkého zisku mající tajemství víry v svědomí čistém a ti ať jsou nejprv zkoušeni a tak ať přisluhují jsouce bez úhony. Neb kteří by dobře přisluhovali dobrého stupně sobě dobudou a mnohé doufanlivosti u víře kteráž jest v Kristu Ježíši. [1] Tim, III [8–10 a 13]. Píši vám mládenci, že jste zvítězili nad tím zlým. Píši vám mládenci, že jste učiněni silní a slovo Boží přebývá a u vás zůstává. Nemilujte světa ani těch věcí kteréž ve světě jsou. Ten kdo miluje světa není lásky otcovy v něm nebo všecko což jest na světě jest žádost těla a žádost očí a pýcha života. 1. Janova 2, 13–16 Není moci jedině od Boha a kteréž vrchnosti jsou ty od Boha zřízené jsou a protož kdo se vrchnosti protiví Božímu zření se protiví kteříž se pak protiví sami sobě odsouzení dobudou nebo věrností [správně vrchností] nejsou k strachu dobře činícím ale zlé činícím. Římanům 13, 1–3. Dolní část stěny: Kaž slovo boží ponoukej včas nebo nevčas, Žehři, napomínej ve vší tichosti a učení a ve všem buď bedliv protivenství snášej dílo kazatele konej. 2. Timotejovi 4, 2 a 5. Loď, na stěně vpravo: Blahoslavení chudí duchem neb jejich jest království nebeské Blahoslavení lkající neb oni potěšeni budou Blahoslavení Loď, a na sloupu vpravo: Vyhledej ze všeho lidu muže statečné a bohabojné kteříž v nenávisti mají lakomství a ustanov z nich knížata nad tisíci, setníky, desátníky ať soudí lidi což jest většího na sebe a menší pře sami nechť soudí a tak lehčeji bude tobě když jiní ponesou břímě s tebou. Exodus 18, 21–22. Vizte jak co činíte nebo nevedete soudu za člověka ale za Hospodina kterýž vám přítomen jest při vykonání soudu a protož budiž bázeň Hospodinova při vás. 2 Paralipomenon 19, 6–7. Kralice V presbytáři dva nápisy: (1) Žalm CXLIII. Blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest (Žalm 143, v. 15, podle kralického textu, dříve na levé straně kněžiště) (2) V. Mojž. XXVII. Zlořečený člověk, kterýž by udělal rytinu aneb věc slitou, ohavnost Hospodinu, dílo rukou řemeslníka, by ji pak i do skrejše odložil (5. Mojž., 27, 15, podle kralického textu, dříve v kněžišti, dnes zničeno). Na vítězném oblouku: (3) Lucae XI. Blahoslavení, kteříž slyší slovo boží a ostříhají jeho. (Lukáš, 11, 28) (4) ...suďte, co slyšíte... (parafráze Marka, 4, 24). V lodi kostela – na levé stěně: (5) k Titovi 3. Napomínej jich, ať jsou vrchnostem podáni, jich poslušni, k každému skutku dobrému hotovi. Žádnému ať nezlořečí, nejsou svárliví, ale přívětiví, ukazujíce všelikou tichost ke všem lidem. (Ep. sv. Pavla k Titovi, 3, v. 1 a 2, podle kralických textů šestidílky a Blahoslavova překladu 1564), (6) k Effezským 4. Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale jestli také promluvení dobré k vzdělání užitečnému, aby dalo milost posluchačům. Všeliká hořkost a rozlobení se i hněv i křik i rouhání buď odjato od vás. Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám. (Ep. sv. Pavla k Efezanům, 4, v. 29, 31 a 32, podle kralických textů šestidílky a Blahoslavova překladu 1564) a (7) Věřím v Boha. – na pravé stěně: (8) Jakub 1. Buďtež činitelé slova a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe. (Ep. sv. Jakuba, 1, 22, podle kralického textu) (9) I. Petr 1. Viztež, abyšte v bázni Boží čas vašeho zde putování konali. (Ep. sv. Petra, 1, 17, podle kralického textu) (10) nedochovaný ...mládenců napomínej ať jsou střízlivi, ve všech věcech, vydávej sebe za příklad dobrých skutků v učení... Slovo tvé buď zdravé bez ouhony. (2. Ep. sv. Pavla k Titovi, 2, v. 6, 7, 8), (11) Otče náš (12) Sapien. VI. Diligite lumen sapientiae omnes, qui praeestis populis (Kniha moudrosti, 6, 23). – ve středu oblouku pod kruchtou (13) K Židům 10. A šetřme jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích, společného shromáždění svého neopouštějíce, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to čím více, čím více vidíte, že se den soudný přibližuje. (Ep. sv. Pavla k Židům, 10, v. 24, 25, podle kralické šestidílky), připojeno datum 1580 – nad kruchtou (14) Isaiáš XLII, 18 O hluší, slyžtež a vy slepí, prohlédněte, abyšte viděli. (Isaiáš, 42, 18, podle kralických textů) – u východu pod kruchtou vlevo (15) Korynt. 9. Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude a kdož rozsívá štědře, štědře i žíti bude. (2. Ep. sv. Pavla ke Korinťanům, 9, 6). Podle: Ivan Šebánek, Nápisy v kralickém kostele, in: Kralice, Brno 1959, Vlasta Fialová (ed.). s. 112–123. Ivančice 1) Aristeid (řecky): Nic z věcí mezi lidmi není prý nehybné. Jediná spása jednotlivých domů je smýšlet svorně 2) Plutarchos (řecky): Nikoli kameny a kládami mají prý být opevněna města, ale ctnostmi těch, kdo v nich bydlí 3) Jehova recordatus benedicet, benedicet familiae Israelis, benedicet familiae Aharonis / benedicet timentibus Jehovam, parvulis simul et magnis. / Benedictio nobis Jehovae, qui fecit coelos et terram. 4) Ne timueritis neq(ue) turbemini, Dominum autem Ch(ris)t(u)m sanctificate in cordibus vestris, [omnem sol]licitudi[nem vestram proicientes in eum] Vigilate, qu(ia) qua hora non putatis, Filius H)omi)nis veniet Složeno z: 1. Ep. sv. Petra 3, 14, Luk 12, 40. 5) Hospodin rozpomena se na nás požehná, požehná domu Izraelovu, požehná domu Aronovu, požehná [všem] bojícím se Hospodina, malým i velkým... Požehnáni (jste) vy od Hospodina, kterýž učinil nebesa i zemi. Žalm 115, 12–15 6) Synu můj, pozoruj moudrosti a k opatrnosti mé nakloň ucha svého, aby ostříhal [prozřete]dlnosti a rtové tvoji aby šetřili umění. Před očima Hospodina jsou cesty člověka a on všecky jeho cesty váží. Kniha přísloví 5. Podle: Ferdinand Stiebitz, K nápisům z kostela bratrského sboru v Ivančicích, Časopis Matice moravské, 61, 1937, s. 71–81. – Jiří Just, Předlohy latinských biblických nápisů v bratrském kostele v Ivančicích, Z kralické tvrze 23, 2006, s. 23–27. Inventáře sborů Jednoty pocházející z archivu Matouše Konečného, Mladá Boleslav, Muzeum Mladoboleslavska (uváděny jen soupisy tzv. věcí posvátných – tj. liturgické vybavení sborů) Rejstřík věcí obecných, v domě bratrském na Boharyni, od Br. Jana Hermona odvedených Br. Janovi Sttadyovi, a teď zaznamenaných. Léta Páně 1619. 18. Novembris. Věci posvátné Škatulek 7, jedna z nich stříbrná a pozlacená Kalichů s pytlíky 8 jeden z nich jest stříbrný a pozlacený. Ubrusů 6, jeden mezi nimi na oltář s evangelisty ode paní staré darovaný Ručníky 4 Kružátka 2 Rauchy 3 Ampulka 1 Šátků 5 Konvice cejno Forma ku pečení chleba 1 Rejstřík věcí Kristových v Brandýse nad Orlicí, od S. Kateřiny, vdovy pozůstalé, po otci milém B. Jakubovi N. odvedených, B. Janovi Svatošovi Věcí posvátných. Kalichův 8. Patýn na ně 7. Škatulky 4 Ampulky 2 Ubrusy 4 Ručníky 2 Kružadla 3 Rauchy 6 Šátkův 6 Forma ku pečení chleba 1 Sukně kněžské 2 Rejstřík věcí obecných, v Dubenci v domě bratrském od B. Daniele postoupených v přítomnosti otce milého B. Matouše Konečného, Václava Corne, Matěje Prokopa Léta Páně 1619. 21. novembris na den obětování Panny Marie Věci posvátné Ubrusy dva v kostele Čtyry roucha jeden červeným vyšita, jedna šitých prostější 2 Šátky 3 kalichy cínový 1 kalich stříbrný a jest kostelný Ampulka 1 Škatulky dvě Forma ku pečení chleba kostelní Kružátko jedno Měděnice s nálevků ku křtu Kněžské sukně dvě Truhlice k chování věcí posvátných Knihy Inventář nebo poznamenání věcí obecních domovních při faře Hradištský Heřmanova Choustníka zustávajících a B. Šebastyánovi Bierdovi odemne Václava Cornu odvedených a postoupených Léta 1603. 19. Augusti Věci posvátné Kalichy dva cynový Cystiovy malý dva Škatulky dvě Šátky čtyry Sukně jedna Konvice veliké dvě pro víno Forma ku pečení chleba 1 Ampulka 1 Rauchy dvě na kalichy Rejstřík věcí obecných v domě bratrském v Kostelci sepsaný z poručení Bratra Jakuba Narcissa a postoupený po smrti Br. Tomáše Ebroma B. Martinovi Vetieckému 13. dne měsíce máje 1609 v přítomnosti Václava Cornu, Václava Crasta, Jiříka Aunile léta Páně 1619 v pondělí po první neděli Trinitatis v přítomnosti B. Matouše Konečného, B. Jana Sněluša, B. Matěje Prokopa a B. Jana Hermona Věci posvátné Kalichové cínový 3 Ampulka 1 Corporál 1 Kalich stříbrný pozlacený Škatulka stříbrná pozlacená uvnitř lotů 108 (pozdější přípis) Sukně kněžská 1 Ubrusu 5 1 dílem damaškovým 2 šachovnicí na oltáři 1 kostičkou 1 s litterou A Rauchy 6 1 se zlatem dílem španělským 1 vyšívaná barevným hedbavným 1 sítkovým dílem z kazatedlnice tři prosté Ručníky 2 Šátky 2 Cínový svícnové tři Svícen malý prostý Měděnice cínová ke křtu a k ní žejdlíková konvička Kružátko okrouhlý pro posvátný chléb Rejstřík věcí obecných v domě bratrském v Kostelci sepsaný Léta P. 1609 v pondělí po 1. neděli Trinitatis B. Pavla Němce Věci posvátné Kalich stříbrný pozlacený Škatulka stříbrná pozlacená Kalichové cínoví 3 Ampulka 1 Corporal 1 Sukně kněžská 1 Ubrusu 5 1 dílem damaškovým 2 s šachovnicí 1 1 s literou A Rauch 6 1 se zlatem dílem španělským 1 vyšívaná barevným hedbavím 1 vytlačeným dílem z kazatelnice 3 prosté Cínoví svícnové tři 2 s svícemi 1 malý prostý Měděnice ke křtu a lůj na konvičku Kružátko na posvátný chléb Rejstřík věcí obecných k domu bratrskému v Krchlebích náležející. Obnoven od B. Matouše Konečného Léta Páně 1609 v sochou středu podzimní přítomnosti B. Jana Kopečného, za správce tomu sboru tehdáž vyhlášeného za Bratra Martina Marše předešlého správce Krchlebského Věci posvátné Kalichy stříbrné 2 Jeden starý s jablkem pozlaceným Druhý nepozlacený s erbem pana Václava Studenického Tři kalichy cínový jeden horských bratří Škatulka stříbrná, po krajích pozlacená s létem 1536 Ampulky cínové dvě Ubrusů 6 jeden dlouhý s vytkáváním červeným a modrým druhý damaškovým dílem udělaný item dva dlouhý s třapci item jeden také pěkný item jeden na oltáři s erbem pánův Salawův Rouchy dvě pěkně vyšívané vlečkou všudy vůkol pěti prstův zšíři Raucha zeleného tykytu 1 s zlatými tkanicemi Šátky malé dva Kružidlo jedno ale zrzavý Sukně kněžská šiplechová 1 ale myši děr nadělali Pokladnice se zámečkem Rejstřík věcí obecných sboru krchlebského obnovený od B. Matouše Konečného Léta 1609 v suchou středu podzimní při přítomnosti Bratra Jana Kopečného správce téhož sboru a B. Martina Marše Věci posvátné Kalichy stříbrné 2 Jeden starý s jablkem pozlaceným Druhý nepozlacený s erbem pana Václava Studeneckého Item kalich cínový 1 horských bratří Škatulka stříbrná po krajích pozlacená s letem 1536 Ampulky cínové 2 Ubrusů 6 jeden dlouhý s vytkáváním červeným a modrým druhý damaškovým dílem udělaný item dva dlouhý s třapci item jeden pěkný item jeden na oltáři s erbem půnů Salawů Rauchy pěkné vyšívané vlečkou všudy vůkol pěti prstů zšíři Raucha zeleného tykytu 1 s zlatými tkanicemi Šátky 2 Kružidlo 1 Sukně kněžská šiplechová Pokladnice s zámečkem Rejstřík věcí obecných v Lanškrouně v domě bratrském po B. Pavlovi Slovákovi zanechaných Léta 1604 Věci posvátné Kalichy cínové 2 Ubrusy 3 Šátky 2 Rouška na kalichy 1 Ručník 1 Ampulka 1 Škatulka 1 Koberec na stůl 1 Svícen mosazný visutý v sboru 1 Rejstřík věcí obecných v Lanškrouně v domě bratrském odvedený od B. Daniele Tusana B. Eliášovi Acon. Léta Páně 1615. Den památky vstoupení P. K, v nebe. V přítomnosti B. Jana Svatoše Věci posvátné Kalichové 2 Ubrusové 5 Šátkové 2 Rouška na kalichy 1 Ručníky 2 Ampulka 1 Škatulka 1 Kružátko 1 Koberec na stůl 1 Písně polský 1 Mísa cínová ke křtu se ji užívá 1 Svícen mosazný visutý ve sboru jeden Liblice Rejstřík věcí posvátných Truhlice kovaná od pana Jindřicha Vlínského zjednaná v níž sou anebo mají býti tyto věci Kalichy dva 1 stříbrný 1 cínový Škatulka stříbrná 1 Konvička cínová 1 Ubrus prostý 1 Ručník 1 Rouchy vyšívaný 2 červenou tykytou podvlečená 1 roucha s mřeží od paní Lhotský též 1 roucha prostě vyšívaná 1 roucha na kazatelnici 1 roucha na kalichy 1 item na oltář s Evangelisty 1 item s červeným hedbávím 1 Pokladnice 1 Přidány sou k témuž věci posvátné B. od mělnických kalichy 2 stříbrný 1 cínový 1 Škatulka se zapínadlem stříbrným 1 vše v pytlících Ubrus prostý 1 Rouchy 2 Ručník 1 Šátek 1 Rejstřík věcí obecných sboru rychnovskému přináležejících. Obnovený léta 1614 při přítomnosti B. Matouše Konečného, B. W. Cornu, B. J. Svatoše a B. M. Profana B. W. Locharovi Věci posvátné Sukně kněžská z anglického sukna Nádobek 5 černá aksamitová karmazínová vyšívaná černá se žlutými pruhy karmazínová pěkná stříbrná a pozlacená Kružadla k připravování chleba dvě Ampulky 4 Kalichů 9 veliký s ejpkem 1 prostřední k sloužení 4 menší 4 Kalich cínový Kalich stříbrný uvnitř pozlacený od pana W. Pregniara Ubrusů 14 damaškovým dílem 1 prostých bílých 7 s modrými pruhy 6 Ručníků 9 1 damaškovým dílem 6 prostých bílých 3 žíhaný modrý Rauch 6 3 vyšívaný černým červeným bílým v rozích 3 prostý Item roucha od Jindry vyšívaná na sítkách 3 roucha hedvábná na kalichy Šátky 4 z nichž jeden vyšívaný Pokladnice Truhlička na almužny Truhla k uchování věcí posvátných Rejstřík věcí obecných k sboru rychnovskému přináležejících obnovený Léta 1620 na den Božího vstoupení, kteréž od B. Jana Sylvána B. Pavlovi v přítomnosti Václava Cornu, Jana Svatoše a Jana Hermona Věci posvátné Sukně kněžská z anglického sukna Nádobek 5 1 černá aksamitová 2 karmazýnové vyšívané 3 černá s žlutými pruhy 4 karmazínová tělná 5 stříbrná pozlacená Kružadla ku připravování chleba 2 Ampulky 4 Kalichů 9 veliký s …pkem prostřední 4 menší 4 Kalich stříbrný uvnitř pozlacený zlacený od pana Václava Pecynkara z Rydzina Ubrusů 16 damaškovým dílem 2 prostých bílých 8 s modrými pruhami 6 Ručníků 8 damaškovým dílem 1 prostých bílých 5 modrými 2 Rauch 9 vyšívaný 3 červeným černým bílým modrým kytkami 3 prostý 3 Šátky 5 Pokladnice 1 Truhlička na almužny Rejstřík věcí Kristových z inventovaných a z poručení Otců milých odevzdaných Bratrovi Jiříkovi Parvusovi od B. Mikuláše Mnazona Létha 1600 (Turnov) Věci posvátné Kalichů 5 1 s řípkem Ampulky 2 Škatulky 3 Šátky 3 Ubrusů 5 z nichž jeden nakonec s mříží a orly vyšitý a zespod s červenou tykou, druhý damaškového díla s mřížemi po třech stranách jiní dva jsou prostí dodatek: jeden ubrus přidán s mřížemi po 3 stranách Rouchy 3 jedna s žaludy a květy všudy vůkol vyšívaná druhá se střapci karmazínem bílým vůkol třetí v rozích květy Ručník 1 Šátkové 8 Kružadlo 1 Svícny mosazný dva na oltář 2 Ve světnici svícny železný na stěnách 3 a čtvrtý v síni Pokladnice v síni 1 Forma na pečení chleba 1 Tři zvonce 2 pod pavlačí a třetí v síni před světničkou Turnov, bd. Věci posvátné Kalichů 5 1 s řípkem Škatulky 3 Ampulky 2 Ubrusů 5 z nichž jeden nakonec s mříží a orly vyšitý a zespod s červenou tykou podšitý, druhý damaškový s mřížemi po třech stranách jiní dva jsou prostí dodatek: jeden ubrus přidán s mřížemi po 3 sranách Rouchy 3 jedna s žaludy a květy všudy vůkol vyšívaná druhá se střapci karmazínem bílým vůkol třetí v rozích květy Ručník 1 Šátkové 8 Pytlíky na kalichy 3 Ubrus nový s cimbuřím od paní šlechtičny z Jilemnice darovaný Kružadlo 1 Svícny mosazný dva na oltář 2 Svícny po stěnách železné tři Pokladnice 1 Forma na pečení chleba Tři zvonce Uherský Brod, Zaznamenání věcí některých bratrských v domě sboru Brodského obnovené léta Páně 1601. Rejstřík věcí posvátných: Mosazná měděnice ke křtu 1, Konvička poloumosazní 1, Ručník 1, Šátek vyšívaný 1, Koberec hedvábný 1, Ubrus starý 1, Damaškového díla menší 1, Rouchy na kalichy 3, Džbánové polévání s cínovými víčky 3, Rouchy pod kalichy 2, Šátků 12, Šátky vyšívané 2, Ručníky 2, Kalichy stříbrné s patynkou 2, Kalichů cínových s patynkou 12, Ampulky 2, Pytlíků 12, Hubatky cínové 3, Formy na pečení chleba 3, Svícnové v sboru mosazné na oltář 2, Železných po stolicích a pulpitích 11. Knihy: Písně polské 2, Písně evančické 2, Postyla bratrská 1, Husova 1, Chelčického 1, Spambergova 1, Díl 2. biblí, NZ Blahoslavův, Historie Josefa Flavia, Pašije, Karyon nový = Jana Kariona kniha kronik 1584, Spisek o pokušení. V. Bradl, Domy bratrské, in: Časopis Matice moravské 14, 1882, s. 150–175. Zde na s. 154–55. F. Hrejsa, Sborové Jednoty bratrské, Praha 1935, s. 73. Rejstřík věcí obecných domu bratrského austskýho přehlédnutý a obnovený při uvedení B. Jana Domeckýho při přítomnosti B. Jakuba Narcisa staršího Léta 1606 Věci posvátné Ubrusové dobří 4 Mistrovsky dělaní krom jednoho Ručník 1 Šátkové 4 Roucha 2 jedna vyšívaná a druhá prostá Kalichové dobří 2 a jeden zlý Flaše v půldruhého žejdlíku 1 Svícen mosazný veliký kostelní 1 a druhý malý k obecnému užívání Písně veliký pozlacený kšaftem poručený od Petra Březiny evančického souseda v Austí pak rodilého Třebovskýho sboru věci přenesený Ubrusové 2 Ručník 1 Kalich 1 Škatulka 1 Písně polskýho tištění Postyla bratrská Věci staré Inventář aneb poznamenání věcí obecních domovních při sboru austeckém zůstávajících, obnovený, a od B. Jana Domeckého B. B. Janovi Hložkovi, téhož sboru správci, odvedený a postavený Léta Páně 1611 20. Máji Věci posvátné Ubrusové dobří čtyři mistrovsky dělaný kromě jednoho Ručník jeden Šátkové čtyři Rouchy dvě jedna vyšívaná druhá prostá Kalichové dobří 2 a jeden zlý Flaše půldruhého žejdlíka Svícen mosazný veliký jeden Svícen malý k obecnému užívání Písně veliký pozlacený Třebovskýho sboru věci přenesený Ubrusové 2 Ručník 1 Kalich 1 Škatulka 1 Písně polskýho tištění .... jedny Postyla bratrská jedna Věci staré Inventář věcí ... v domě bratrském ve Veliké (Velká nad Veličkou), 1605. Věci posvátné: Kalichů 5 Patýn 5 Škatulky 4 Ampule 1 Kružátko 1 Obrusy 4 Ručníky 2 Rouchy 2 Šátkové 3 Konve veliké s pyskem 2 Medenička křtová 1 Biblí pražského tištění, díl biblí první bratrské, Písně velký. V. Bradl, Domy bratrské, in: Časopis Matice moravské 14, 1882, s. 160. F. Hrejsa, Sborové Jednoty bratrské, Praha 1935, s. 150. Rejstřík věcí obecných v Žamberku odvedených od B. Tomáše ..., B. Petrovi léta Páně 1614 v Auterý po ... neděli Věci posvátné Kalich stříbrný a pozlacený Škatulka stříbrná k niemu Kalichův cínových 5 Škatulky 3 1 cínová 2 černym aksamite 3 červenym aksamite Ampulka 1 Ubrusův 5 dva větší tři menší Ručníky 3 Rauchy 2 Šátek jeden Forma chleba pečení Kružátko 1 Sukně kněžské 2 Svícny ve sboru 3 Visutý 1 a dva na oltáři Ručníky 2 KALVINISTÉ Helvítské vyznání víry 1566 O modlách neboli obrazech Boha, Krista a svatých Poněvadž však Bůh jest Duch neviditelný a nezměrné bytnosti, nemůže zajisté býti vyobrazen žádným uměním anebo obrazem, proto se neostýcháme nazvat s Písmem zobrazení Boha pouhou lží (Řím. 1, 22–25). Odmítáme tedy nejen pohanské modly, nýbrž i křesťanská zobrazení. Ačkoli totiž Kristus na sebe vzal lidskou přirozenost, nevzal ji přece na sebe proto, aby byl sochařům a malířům modelem. Řekl, že nepřišel rušiti Zákona ani Proroků (Mat. 5, 17). Zákon a Proroci však obrazy zapovídají (5 Mojž. 4, 15–16, 5, 8–9, Izai. 40, 18). Řekl, že jeho tělesná přítomnost církvi prospěšná nebude, zaslíbil, že nám bude neustále přítomen svým Duchem (Jan 16, 7, 2 Kor. 5, 16). Kdo by tedy věřil, že by zbožným byl nějak užitečný stín anebo zobrazení těla? A poněvadž v nás Duchem svým přebývá, jsme zajisté chrámové zboží a jaké spolčení chrámu Božího s modlami (1 Kor. 3, 16, 2 Kor. 6, 16)? Když pak blahoslavení duchové a oslavení nebešťané po dobu svého pozemského života odmítali jakoukoli poctu sobě vzdávanou a proti sochám brojili, kdo by mohl mít za pravděpodobné, že by se nebešťanům a andělům líbily jejich obrazy, před nimiž lidé poklekají, smekají a vzdávají jiné pocty? Aby však lidé byli vyučováni v náboženství a aby jim byly připomínány božské věci a jejich spasení, přikázal Pán kázati evangelium, nikoli malovati a vzdělávati lid malbou, ustanovil též svátosti, nikde však neustanovil zřizovati sochy. Neboť kamkoli pohlédneme, vnucují se našemu pohledu Bohem stvořené věci, živé a pravé, kteréž při náležité pozornosti pohnou pozorovatelem daleko účinněji než všechny kýmkoli z lidí vytvořené obrazy anebo nicotné, nehybné, mdlé a mrtvé malby. O těch dobře pověděl protok, že oči mají a nevidí (Žalm 115, 5). Proto schvalujeme výrok starého spisovatele Lactancia, jenž praví: Bezpochyby není žádného náboženství tam, kde je obraz. Prohlašujeme, že rovněž dobře učinil blahoslavený biskup Epifanios, který roztrh a odstranil oponu, kterou nalezl v chrámových dveřích a na níž byl namalován obraz jakoby Kristův nebo nějakého světce, poněvadž viděl, že v Kristově chrámu visí obraz člověka na odpor Písmu. Proto také přikazoval, aby se napříště v Kristově chrámu nezavěšovaly takové opony, které jsou v rozporu s naším náboženstvím, ale aby se taková pohoršlivá, Kristovy církve a věřícího lidu nedůstojná věc raději odstranila. Nadto pak schvalujeme výrok sv. Augustina o pravém náboženství: Nechť nám není náboženstvím ctění lidských výtvorů. Nad ně lepší jsou totiž sami umělci, kteří takové věci vyrábějí a přece nemáme tyto umělce ctíti. Učíme, že jedině pravému Bohu se máme klaněti a jej ctíti... Proto se svatým nebešťanům či v nebi oslaveným neklaním, ani jich nectíme ani nevzýváme, ani je neuznáváme za své přímluvce či prostředníky před Otcem v nebesích.... Vůbec pak nevěříme, že bychom se měli klanět ostatkům svatých nebo uctívati je... O svatých a církevních shromážděních Místa, na nichž se věřící scházejí, nechť jsou důstojná a ve všem hodná církvi Boží. Ať jsou tedy vybírány prostranné budovy nebo chrámy. Ale ať jsou vyčištěny ode všech věcí, které nesluší církvi. Podle: R. Říčan (ed.), Čtyři vyznání, Praha 1951, s. 195–196, 197, 198, 250. Abraham Scultet, Krátká, avšak na mocném gruntu a základu Svatých Písem založená zpráva o modlářských obrazích, Praha 1620. Podle: V. Kramář, Zpustošení Chrámu svatého Víta v roce 1619, M. Šroněk (ed.), Praha 1998. Přistup. Nepochybuji, než že mnohým novou a neobyčejnou věcý té se zdáti bude, kteříž buď nyní očima svýma spatřovati, aneb ihned o tom slyšeti budou, že Oltářové a Modly z Kostela tohoto jsou vyváženy a vymetány. Taková zajisté mnohých srdcí myšlení budou. Vždyť jest mohl Bůh ctěn býti skze modly, k tomu, zdaž Obrazové nebyli lidu prostého Biblí, a jako nějaké Knihy nadto, Obrazové a Oltářové byli ozdoba a okrasa chrámu kterýžto chrám jsa zloupen a takových ozdob zbaven, zdá se býti prázdný a zpustlý. Aby tedy takovým myšlením mohlo časně vstříc vyjíti, na tou příčinou, zanechaje nyní vysvětlování Textu svatého dnešního Evangelium, vám přátelé v Kristu Pánu milí, a však patrně, srozumitelně oznámím a vysvětlím, jakby všemohoucího věčného Pána Boha vůle a jisté snášení bylo o takových Modlách a Oltářích, kterážto jistá vůle Boží, když z Svatých Písem vyjádřena a jako denním jasným světlem osvícena a před očima představena bude, nepochybně, že nižádný příčinou vyčištění Chrámu tohoto a vyvržení Modl a Obrazů, na tom se zastavovati a horliti nebude, nýbrž všichni lidé pobožní, kteříž to spatřovati aneb o tom mysleti budou, nad tím radosti duchovní v srdcích obveseleni jsouce, předně Bohu nejvyššímu a věčnému, potomně i Jeho Milosti Královské srdečně za to poděkují. To pak všecko by s užitkem a prospěchem mnohým státi se mohlo, předevšemi věcmi Pána Boha Nebeského za milost a přítomnosti Ducha Svatého požádáme. Modlitbou od Pána Ježíše Krista nám vydanou: Otče náš jenž jsi na Nebesích... Textus Takto mluví Bůh silný a horlivý s ohně k lidu Izraelskému, Exodi, 20, 4. 5. 6. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství tedy věci, kteréž jsou na nebi svrchu ani těch kteréž na zemi dole ani těch kteréž v vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost Otců na synech, do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne i činící milosrdenství nad tisíci, těmi, kteříž mne milují a ostříhají přikázání mých. Výklad Kdyby sám Mojžíš, spolu s Aronem, oba aby se tito postaviti měli, dostatečně a dokonale vypraviti by nemohli s jakou vroucí horlivostí a přísností Hospodin Bůh zapověděti ráčil dělání obrazů, jim se klanění a jich ctění, nebo vydávaje Bůh Zákon Desatera přikázání svých, při žádném přikázáné přestupníkův týchž Přikázání svých ta přísnou pokutou nepohrožoval, jako také při žádném Přikázání poslušným a ostříhajícím přikázání jeho, tak veliké odplaty a odměny nezasliboval, jako při tom Přikázání o Obrazých, ježto ty, kteříž by přikázání to přestupovali, ať do čtvrtého pokolení přísně trestati chce, těm pak, kteříž by přikázání to ostříhali a zachovávali, milosti a milosrdenstvím bohatě a štědře odměniti a odplatiti zaslibuje. K tomu: žádné Přikázání Pán Bůh tak často neobnovoval lidu svému, jako Přikázání to o Obrazích, Nebo v kapitole dvacáté v druhých knihách Mojžíšových, v. 22. 23 vystavuje prvotně Desatero Přikázání, žádné jiné přikázání neobnovoval, jediné to přikázání tak řka: "Vy ste sami viděli, že s nebe mluvil sem s vámi. Protož nevyzdvihujte ničehož ku poctě se mnou, Bohů stříbrných, a bohů zlatých neučiňte sobě." Mojžíš Prorok Boří maje umříti, žádnou jinou zápověď Boží tak často hluboce v mysl a v srdce lidu tomu nevkládal, jako zápověď tu o Obrazých. V páté zajisté Knize své v Kapitole čtvrté v. 15. takto k Lidu Izraelskému mluví: "Protož pilně pečujte o duše své (nebo neviděli ste žádného obrazu, toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orebě, z prostředku ohně.) Kdybyste neporušily cesty své, a neučinili sobě rytiny, aneb podobenství nějakého obrazu, tvárnosti muže neb ženy Podobenství nějakého hovada, kteréž jest na zemi, a neb podobenství jakéhokoli ptáka křídla majícího, kterýž létá v povětří, Podobenství jakéhokoli zeměplazu na zemi, a neb podobentví jakékoli ryby, kteráž jest v vodě pod zemí" A opět v též Kapitole v verši 23 "Hleďtež abyste se nezapomínali na smlouvu Hospodina Boha svého, kterouž učinil s vámi, a nečinili sobě rytiny aneb obrazu jakékoli věci, jakož přikázal Hospodin Bůh tvůj jest oheň sžíravý, Bůh silný, horlivý. Za kteroužto příčinou velice zle jsou učinili ti, kteříž v Papeženskou takovou přísnou vůli Boží lidu obecnému v známost nevrodili, ale před nimi utajili, a přikázání to o Obrazých z Desatera Božího Přikázání vymustrovali a vyvrhli. Odtudž taková hrozná slepota pošla, tak že do dnešního dne mnozí pohříchu i z evangelických v tom myšlení domnělém a pověrném hluboce vězí, jmenovitě, že jest vždy čistá a svárná věc, (jakž oni mluviti obyčej mají) co se modl a obrazů dotýče, a že v nich, neb skrze ně, může Bůh ctěn býti, vedle toho, pěkné, chvalitebné Historie na pamět se tu přivozují, summou jsou ozdobou a okrasou Kostelů i Chrámů Božích. Při kteréžto věci jak velice rozdílné a odporné jest mínění Pána Boha všemohoucího, tomu se z textu neb z slov přečtených rozuměti může, kterážto slova světle a patrně to zobrazují: I. Že Bůh tomu nechce, nemůže a naprosto nemá malován, aneb obrazu a podobenství nějakému připodobněn býti. II. Že i tomu Bůh nechce aby v podobenství nějakému aneb v obrazích měl vzýván a ctěn býti. III. Z toho již v částce třetí beze vší odpornosti taková závirka následovati bude, coby Vrchnosti Křesťanské činiti náleželo, kdyžby v Kostelích neb v Chrámích, v kterýchžby Náboženství své provozovati chtěla, aby obrazy modlářské nacházela? Jmenovitě je snímati, s očí lidských skládati, vyvrcy, a na stranu odložiti má. To že jest mínění, anobrž jistá vůle všemohoucího Boha, z Slova jeho svatého se ukáže a mocně provede. O věci první V takž tedy prvotné všecky podobizny, kterýmiž Boha sformovati chtějí, v svatých Písních se zamítají, a do konce potupují. Nebo Bůh nechce, Bůh nemůže, Bůh nikoli nemá malován, aneb obrazu připodobněn býti. Bůh nechce Obrazům připodobněn a malován býti. Protož v tom tak světle praví: Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství. Item, Deut. 4. Neučiníš sobě rytiny, aneb podobenství nějakého Obrazu, tvářnost muže. Též: Hleďtež abyste sobě neučinili rytiny, aneb obrazu jakékoli věci. Bůh nemůže obrazům připodobněn býti. Neb neviděli ste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orebě, z prostředku ohně, mluví pak Mojžíš Boží Prorok k lidu Izraelskému, Deut. 5.v. 15. "K komu tedy připodobníte Boha silného, doptává se prorok Isaiáš v Kapitole 40, v. 18. Ale řkou někteří, Tak jest, že Bůh strany bytnosti a podstaty své nemůže malován a obrazu nějakému připodobněn býti, avšak strany postavy neb tvaruosti, v kteréž některým věřícím v Zakoně Starém se zjevovati ráčil, může býti připodobněn Obrazu. Odpověď: Bůh to na vůli míti ráčil, a může v jakemkoli způsobu a tvářnosti se zjevovati, nám pak náleží poslouchati rozkazu a poručení jeho svatého: "Neučiníš sobě jakého podobenství. Též: Neučiňte sobě podobenství nějakého obrazu. Ta pak tvárnost, v které Pán Bůh někdy svatým svým ukazoval, nikoli jest nebyla podobnost vlastně Boží, proto, že Bůh takovou tvárnost toliko do času jistého na sebe bral a hned potom ji zase skládal. K tomu, jednak v této, jednak zase v jiné tvárnosti se zjevoval Bůh, tak že to v pochybnosti zůstávalo, která by tvárnost vlastní podobnost Boží byla. Za kteroužto příčinou Prorok Boží Isaiáš, jakkoli viděl Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém a podolek jeho naplňoval Chrám (Isaiáš 6. v. 1) nicméně tresce ta všecky, ježto Boha malovati a něčemu připodobniti chtějí, dotazuje se jich, řka: K tomu ho připodobniti chtějí, Boha, totiž silného, a jaké podobenství přirovnati jemu (Isaiáš 40. v. 18). Sic jinak nikoliby směl tak mluviti, kdyby v takovém smýšlení byl postaven, že Bůh vedle té tvárnosti, v kteréž se někdy zjevoval, mohl vymalován a sformován býti. Dále: Nikoli také Bůh nemá malován a k něčemu připodobňován býti. Nebo takové to malování jest lidem škodné, Pánu Bohu pak k lehkosti a k zmenšení důstojnosti jeho slouží. Škodlivé jest lidem, proto, že jim samého sebe snadně na zkázu přivésti, Pána Boha pak k hněvu popuditi může, jakž o tom v pátých Knihách Mojžíšových v kapitole 4 zapsáno jest. Tolikéž k zlehčení a zmenšení Pána Boha to slouží, nebo důstojnost a sláva Boží nijakž nemůže obrazu viditelnému připodobněna a vykontrfektována býti. Za tou příčinou Apoštol Páně Svatý Pavel píše v Epištole k Římanům v kapitole 1. v verši 23. takto: "Pohané měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitedlného Boha, v slávu podobenství obraza porušitedlného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů." Toto učení naše o zapověděných Obrazých a podobiznách Božských, jest tak patrné a světlé, že i ti nejpřednější Papeženští Theologové to učení za pravé, a s vůlí Boží se srovnávající, vyznávali. Jako jeden z nich Gabriel Vasquetz tak nazvaný, zjevně a patrně to vyznává, (Lib. 2. De adoratione, disputatione 4. cap. 4) že v Přikázání druhém všelijaká podobenství a obrazové, neb sformování Boha se zapovídají. Podobně i ti slavní a nejpřednější Sorbonytští Doktoři v Paříži (Claudius Espancaeus, Salignacus, Picherellus, jako i biskup Monlucius spolu s nimi, dávno to osvědčili, že toho žádali a žádají (Hist. Ecclesiarum. reformet., Gall. 1. 4) aby všickni Obrazové a malování Blahoslavené Svaté Trojice, z Chrámů neb Kostelů y z domů sňata a vyvržena byla, a to z příčiny té, poněvadž to i Písmi svatými, i Synody, i skrze mnohé učené a slavné Muže jest zapovědíno. Při této pak částce doptávají se někteří na to jmenovitě, poněvadž Syn Boží člověkem jest učiněn, což by pak strany člověčenství svého nemohl malován býti? Odpověď: Kristus Pán neráčil jest proto na svět přijíti, aby ho malovati měli, ale aby v něho lidé věřili, a k němu se obraceli. A tak nemáme žádného poručení o takovém osoby jeho malování, k tomu žádného příkladu v celém Zákoně Novém o to nenalézáme. Jakož po dnešní den strany člověčenství svého nemůž vymalován býti, proto, že žádného více na světě se nenalézá, kterýž by ho byl viděl. A to jest ta příčina, že některý z Malířů z žluta světlou, jiný lvovou, třetí černou, čtvrtý hřebíčkové barvy, bradu neb fousy jemu malují. A tak musejí to za obraz neb podobnost tvárnosti míti, což Malíř vedle svého zdání za nejpodobnější sám u sebe usoudil. Nadto, ať se víc o tom nemluví, poněvadž Krystus v osobě jediné jest i Bohem i člověkem pravý, následuje z toho to, že ti kteříž se obrazy jeho zanášejí, toliko polovičatného Krista mají. Co se pak Obrazů Svatých Apoštolů, Panny Marie, Alžběty, a jiných Svatých, dotýče, kdyby se v jisté pravdě to mohlo věděti, jaká jejich tvárnost byla, mohli by obrazové jejich v domích trpíni býti. A však v místech těch, kdež se zjevná Boží služba a pocta vykonává, nikoli na prosto nemají takoví Obrazové vystavováni býti, buďto ku poctě a vzývání, anebo k ozdobě, neb okrase. Ne ku poctě, nebo tak jest napsáno: Mat.:4 v.10 Pánu Bohu svému se klaněti budeš, a jemu samému sloužiti budeš. Ne k ozdobě a okrase. Nebo tak opět jest napsáno: Od všeliké zlé tvárnosti se varujte. I Tessalon:5v. 22. Obrazové pak takoví v místech Svatých vystavení neb zavěšení, sou příčinou, a jako nějakou vnadou, aby se jim pocta a poklona činila, mnozí zajisté zato mají, že k tomu cíli jsou tu postaveni. A byť pak tím oumyslem se to nečinilo, vždyť jest se obávati toho nebezpečenství, kteréž by odtud pojíti mohlo, že by od lidí pověrných jim pocta činěna býti mohla, jakož sme pak pohříchu posavad to spatřovali, že v místě tomto až příliš mnoho a zhusta se to dálo. Takovému odtud pocházejícímu nebezpečenství povinni jsme, pokudž nejvýše možné, vstříc vycházeti, proto, že jest napsáno: Před slepým nepoložíš vrazu, ale báti se budeš Boha svého, nebo já jsem Hospodin, v třetí Knize Mojžíšově v Kapit:19. v. 14. Též: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Mat: 4.v.7. A protož nikoli taková závírka následovati nesmůže. Já mohuli Obrazy Apoštolů svatých v domě svém míti, tedy mohou i v Kostelích trpíni býti. Nijakž, nebo v domích nezavěšují je, aby měli ctěni býti, k tomu, není potřebí toho nebezpečenství se obávati, aby měli od jiných lidí pověrných ctění a vzývání býti. A tak mnoho buď promluveno o věci první. O Druhé Věci Co se této věci dotýče, nalézají se lidé někteří, kteřížtak smejšlejí a praví, že o vše nikoli nenáleží obrazům sloužiti, je vzývati a ctíti, sami také od osob svých že to nečiní, mezi tím však že to může býti, aby Pán Bůh v obrazích, neb skrze obrazy, vzýván a ctěn býti mohl, Jakož pak na Chrámě pod velikým Krucifixem zde v místě tomto Veršové tito napsáni byli: Effigiem Christi, cum transis, semper honora, Non tamen effigiem, fed quem designat, adora. To jest: Kdyžkoli tou cestou jíti, Neb na tom místě máš býti, Kdež jest Obraz Pána Krista, Pomni ať jej tvá mysl čistá Vždycky cti, však ne Obraz ten, Ale toho, kdož v něm zjeven. Na toto smyšlení těch lidí takto odpovídáme, že by v pravdě bylo a jest čeho žádati, aby takoví Obrazové modlářští nebyli ctěni a vzýváni, ale skutek a pravda jinak o tom mluví a vysvědčuje, nebo se to patrně vídá, kterak se mnozí před obrazy na Oltářich postavenými a před Krucifixy klanějí, jiní klobouky před nimi snímají, svíčky a lampy jim rozsvěcují. Mnohý aby to spatřovati měl, že by Krucifix rozsekán aneb spálen měl býti, srdce jeho nad tím by zplakalo a toho želelo. To jest řkuto, modly a obrazy skutečně ctíti. A nechť jest tak, jakž oni řkou, že takovým modlářským obrazům naslouží, je nectí, co se jich samých dotýče, veděti však mají takoví, že tomu Bůh naprosto nechce, aby skrze obrazy aneb v obrazích měl ctěn a vzýván býti, proto, že se v tom dokonale a zřejmě prohlásil, řka: Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Kterýmiž slovy všecku naprosto službu, čest a uctivost, kteráž by jakýmkoli způsobem obrazům a modlám činěna býti mohla a činěna byla, zapovídati ráčí Bůh. Žádný zajisté nepřichází k Otci, jedině skrze Syna, zapsáno jest v Evangelium S. Jana v 14, kapit., v.6. a tak tedy ne skrze obrazy a mohdly němé. K tomu, nikoli modlářství ohavné tím vyzmluveno býti nemůže, jakž někteří tomu ten prim dávají, že v tom obrazu, nebo skrze něj, samého Spasitele vzývají a uctivost mu činí. Jakož také i onen Lid Izraelský nechtěli za ty jmíni a držáni býti, jako by to zlaté tele na poušti czíti měli, ale samého Boha Izraelského v tom teleti, jakož pak takto mluvili: Ne toho Telete slitého, ale Slavnost Hospodinova, zítra bude, v druhých Knihách Mojžíšových v kapit: 32.v.5. Nicméně řekl Bůh k Mojžíšovi:v.8.10. Udělali sobě tele slité, a klaněli se mu, a obětovali jemu, v hněvě prchlivosti své vyhladím je. Aby pak Bůh chtěl býti ctěn skrze obrazy, neb v obrazích, vzdálené jest to od mínění Ducha Božiho, poněvadž tomu naprosto nechce Bůh, aby před Obrazy jemu jaká poctivost měla činěna býti, Nebo vlastní slova Hospodina Boha věčného, v třetích Knihách Mojžíšov, zapsaná v kapit:26.v.I. takto znějí: Nedělejte sobě modl, ani obrazu rytého, aneb sloupu nevyzdvihnete sobě, ani kamene malovaného v Zemi vaší nestavějte, abyste se jemu (před ním) klaněli, nebo já jsem Hospodin Bůh váš. A takž tedy před Modlou nesluší se modliti, ani křtíti, ani Svátosti Večeří Páně sloužiti. Nebo byť sobě pak někdo kloboukem očí zaklopil, na modly patřil neb nepatřil, vždyť se to proti zjevné Boží vůli činí, když kdo před modlou neb obrazem se modlí. Jestliže tehdy Kristus Pán v obrazích, neb skrze obrazy, nemá ctěn a vzýván býti, mnohém tedy ménějí zmrlí Svatí, jako Maria, Petr, Václav, Rochus, Šebestián, a jiní, ctění a vzývání v obrazích a podobiznách svých býti mají. Nebo lidé svatí nijakž sic nemají ctěni býti, ani co se osob jejich dotýče. Napsáno zajisté jest v S. Matou:4.v.10. Pánu Bohu svému se klaněti budeš, a jemu samému sloužiti budeš. Ani jako Prostředníci a Orodovníci. Tak zajisté jest napsáno: Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i Prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, 1 k Tim:2.v.5. A protož pakliby kdo zhřešil, Přímluvci máme v Otce Ježíše Krista spravedlivého. 1 Jan 2.v.1. Ten také oroduje za nás, k Řím:8.v.34. Proto zajisté i v nebe všel, aby nyní přítomný byl Tváři Boží za nás. k Žid:9v.,24. Potřebíť jest tedy všechněm těm dobře se vtom opatřiti, jak před Bohem z toho odpovídati chtějí, kteříž nesmírně modly a obrazy milují, tak že je snímáním klobouků, skláněním kolen, i jinými Ceremoniemi uctíti usilují. Takoví přináležejí do počtu těch, o nichž Izajáš v kapitole druhé v.8. takto píše: Naplněná jest země jejich modlami, klanějí se dílu rukou svých, tomu, což učinili prstové jejich. Klaní se pak každý člověk, a ponižuje se Muž, protož neodpouštěj jim. O Třetí Věci Z toho což tak připomenuto, snadná závírka může učiněna býti, jmenovitě taková: Coby Křesťanské Vrchnosti činit náleželo, kdyžby k konání Náboženství svého Chrám neb Kostel sobě volila a obrala, a to kostel takový, kterýž by obrazy modlářskými zanešen a zanečistěn byl? Sám Pán Bůh na tu Otázku odpovídati ráčí: Exod:34.v.13. Zbořte Oltáře jejich, a Modly jejich polámete, a jejich háje posekáte. Deuter:7.v.5. Toto jim učiňte. Oltáře jejich zbořte, modly jejich stroskotejte, háje také posekejte, a rytiny jejich ohněm spalte. Deuteron:12v.3. Oltáře jejich zbořte, a obrazy jejich ztlucte, háje také jejich ohněm spalte, a rytiny Bohů jejich stroskotejte, a vyhlaďte jméno jejich z místa toho. I.Samuel:7v.3. I mluvil Samuel ke všemu Domu Izraelskému, řka: Jestliže celým srdcem svým obracíte se k Hospodinu, odejměte bohy cizí z prostředku sebe, i Astarota a ustavte srdce své při Hospodinu a služte jemu samému a vysvobodí vás z ruky Filištínských. Izeáš 2.v.2. Odpor veďte proti Matce vaší, dokažte toho, že ona není manželka má a já nejsem Muž její, leč odvaruje smilství svých od tváři své a cizoložství svých z prostřed prsí svých. 1 Jan5.v.21. Synáčkové, vystříhejte se Modl. 2Koryn:6v.14.15. Netáhněte jha s nevěrnými. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí a jaké obcování světla s temnostmi a jaké srovnání Krista s Belialem, aneb jaký díl věrnému s nevěrným a jaké spolčení Chrámu Božího s modlami. Takovým pak, kteříž by tohoto Božího nařízení uposlechli a rozkaz jeho vykonali, zaslibuje všecko nejlepší dobré, jakž v slovích přečtených jest zapsáno: Činím milosrdenství nad tisící, těmi kteříž mne milují a ostříhají přikázání mých. A v Epištole k Koryntům v Kapit:6v.16,17.18. tak jest zapsáno: Vy jste Chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh, že přebývati budu v nich a procházeti se a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředků jejich a oddělte je od nich, praví Pán a nečistého se nedotýkejte a já přijmu vás: A budu vám za Otce a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohúcí. Nezatajilť jest takéPán Bůh i příčin, pro kteréž obrazům modlářským tak velice jest odporen. Tak je zajisté v tom ohlásil v pátých knihách Mojžíšových v Kapitole 27. v verši 14. že jsou ohavnosti před ním. V slovích pak přečtených nazývá sebe samého Bohem horlivým. Jakož tedy Manžel poctivý nikoli to trpěti nemůže, aby Manželka v přítomnosti jeho jiného milovati měla. Ovšem, a mnohem méněji, Bůh ten horlivý snášeti to nemůže, aby Manželka jeho, Církev totiž křesťanská, před obličejem jeho Obrazy modlářské milovati, je líbati, a s nimi se pěstovati měla. Na jiném pak místě praví sám Pán, že modly k ničemu se nehodí, leč toliko k tomu, aby lid svodili a na zahynutí přivozovali. Deuteron 4.v.16.25. a Deut.7.V.5. A jakkoli rozkazové Boží velice mocní, příčiny pak, kterýmiž k takovým rozkazům ponuknut, podstatné a nepohnutné jsou, nicméně však nacházejí se tu i jinde lidé takoví, kteříž se o to pokoušejí, a jako v hádku neb v rozepři s všemohoucím Bohem se vydávati smějí, a když Bůh velí a poroučí, aby Obrazové modlářští s Oltářů byli shazováni a stroskotáni, oni pak na odpor tomu praví, že modlářští Obrazové a Oltářové mají zanecháni býti. Důvodové pak jejich jak převelice mdlí a právě slamění jsou, kteréž na odpor zjevnému, patrnému Božímu Slovu stavěti smějí, ti důvodové jejich z důležité potřeby musejí tuto připomenuti býti, na kteréž také, pro lid sprostný a hloupý, krátce odpovědíno bude. První důvod jejich jest tento: Pán Bůh mluviti ráčí v desíti Přikázáních svých o modlářských Obrazích Pohanů, a jiných nevěřících Národů, pročež Přikázání to o obrazích nevztahuje se na Modly neb Obrazy Křesťanů v Zákoně Novém. Odpověď: Aby Pán Bůh toliko o pohanských Modlách v Zákoně Starém mluviti měl, to jest falešné a nepravé. Svatá zajisté přikázání jsou věčná a neproměnitedlná vůle Boží a přináleží ke všechněm lidem bez rozdílu, což jich jest na okrsku všeho světa, jako také na všecky časy a věky, tak dobře za Starého, jako i za Nového Zákona se vztahují. Jakož tedy Zloděj a Cizoložník za Zákona Nového neméně proti Desateru Božímu Přikázání hřeší, jako Zloděj a Cizoložník v Zákoně Starém. Tak podobně kdož obrazy modlářské ctí v Novém Zákoně, takový podobným způsobem proti Desateru Božímu Přikázání hřeší, jako ten, kterýž Modly za Zákona Starého ctil a je ve vážnosti měl. Důvod druhý: Avšak i sám Pán Bůh v Chrámě Šalamounově rozličné obrazy míval. Odpověď: Tak jest, ale žádných tu Obrazů nebylo zmrlých Svatých, jako Abraháma, Izáka a Jákoba. Žádní tu Obrazové pamětných nějakých historií, o kterýchž tuto řeč naše jest, nebyli. Třetí důvod: Nicméně však člověk prostý a Leik, nejedny věci dobré ku paměti sobě přivésti může při obrazích a patřením na ně a zvláště při Krucifxu Umučení a smrti Pána našeho Ježíše Krista. Odpověď: Nezáleží to v moci člověka, aby sám o své vině sobě patrnou a zjevnou památku Božských dobrodiní vyzdvihovati a nařizovati měl, ale samého Pána Boha jest to věc vlastní. Jakž v Žalm III. v v. 4. jest zapsáno: Paměť věčnou sobě působil předivnými skutky svými, milostivý a milosrdný Hospodin. A to jest vlastně ta příčina, pro kterouž Pán Bůh kázání Svatého Evangelium vyzdvihnouti a naříditi ráčil, aby prostředkem tím Dobrodiní Pána Krista lidem jako před oči jejich vymalována byla: Jakož pak Apoštol Svatý Pavel sám o sobě to vysvědčuje, že jest Bratřím Galatským Krista Ježíše před očima jejich vypsal, a jako vymaloval, ne skrze Krucifix, ale jakož sám vyznává, skrze kázání o víře. k. Galat: 3. V. I. a 6. Za tou zajisté a ne za jinou příčinou Pán Kristus svátost velebnou přesvaté Večeře své naříditi a ustanoviti ráčil, abychom ji na památku jeho slavili a drželi: Chléb zajisté kterýž lámeme, zdaliž to není památka slavná toho, že Pán Ježíš Kristus nesčíselná mnohá trápení a muky, až naposledy smrt ohavnou, za nás postoupiti ráčil, když duše od těla na dřevě kříže rozdělena a rozloučena byla? Kalich pak dobrořečení, neníliž také slavnou památkou toho, že Krav Kristova štědře z přesvatého těla jeho vycezena, a za hříchy naše vylita jest. Takovou památku Pán Kristus sám ustanovit ráčil, ale památku modl, neb obrazů modlářských, vyzdvihl a ustanovil Antikrist, totiž, Papež, ježto před tím v Církvi Boží o žádné takové památce obrazů modlářských nebylo vědíno. Toto však bylo vědomé a známé, že rytina neb listina jest faleš a oklamání, Jerem:10.v.14. a že jsou učitelé lži. Habak:2. v. 18. Důvod čtvrtý Pro zlé užívání věci některé, nemá ihned sama sama věc zamítána býti. Zato (u příkladu) víno dobré nebývá zamítáno, že někteří nápoje toho zle užívají a jím se opíjejí. Podobným spůsobem mohou dobře Obrazové v Církvích evangelických trpíni a zanecháni býti, kdyžby toliko jim služba a pocta činěna nebyla. Odpověď: Regule tato: (Věc některá, proto že zle od některých užívána bývá, nemá ihned zamítána býti.) nemá žádného místa, aniž může a má trpína býti v věcech těch, kteréž potřebné nejsou, a však jsou nebezpečné. Vyznávají pak všickni praví Evangelikové, že modly jsou věc bezpotřebná, že pak jsou věcí nebezpečnou a škodlivou, to sme očima spatřovali v Kostele neb Chrámě tomto: A tak nikoli nemohou modly a obrazové touto Regulí obhajováni zastáváni býti. Pátý důvod: Avšak ty kněže sám na té kazatedlnici stojíš a kážeš, na kteréž (neb z kteréž) mnoho modlářských věcí kázáno bylo. Sloužíš Svátosti Večeře Kristovy v kostele tom, v kterémž Papeženci Mši svou držívali. I pročež tedy také Kazatedlnice nepolámí a Kostel nerozboří? Odpověď: Není to naše učení, aby všecko to polámáno a bořeno býti mělo, čehožby lidé k modlářství obraceti a zle toho užívati mohli. Tím zajisté způsobem musela by nebesa i země, a všecky jiné stvořené věci, rušeny a kaženy býti. Ale tomu my vyučujeme, aby věci takové, bez kterýchž výborně dobře býti může,a kteréž jsou nebezpečné, k tomu velice snadné tomu neb jinému příčinu k modlářství dáti a ponuknouti by moli, s cesty a s očí aby složeny byly podle světlého a patrného Božího Slova poručení: Neobcůj hříchům cizím. I.k. Tym:5. v. 22. Též: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Vedlé této Regule onino pobožní kněží, za času udatného Muže a Reka Jůdy Machabejského, když jest byla Svatyně skrze onoho bezbožného Antiocha hrozně a žalostně poskvrněna a zanečištěna, reformovali a vyčisťovali Chrám Boží, Nebořili Chrámu, v kterémž nešlechetné, bezbožné modlářství bylo pácháno, ale vyčistili místo svaté a vyňavše kamení poškvrněné, vymetali na nečisté, jakž to zjevně Písmo Svaté vypravuje v I. Machab:4. v. 43. Podle této regule také i Kristus Pán reformoval a vyčiňoval Chrám Jeruzalémský, nebořil ani Chrámu, ani Kazatedlnice Faryzejů, na kterýchžto pouhá toliko učení a smyšlenky lidské kázali a učili, ale toliko Stoly penězoměnců, a stolice prodávajících holubice převracel, čímž dům jeho, dům modlitby, učiněn byl peleší lotrovskou. Matt:21. v. 12. 13. Šestý domnělý Důvod jest tento: Jestližeť tehdy všecko má skládáno a zamítáno býti, což někdy ctěno a slouženo bylo, a nebo čemuby budoucné čest nějaká a služba činěna mohla býti. I muselo by také Slunce, Měsíc,Hvězdy, všecko to zavrženo býti, nebo těm stvořením před časy slouženo bylo a do dnešního dne od některých Indianů služba a pocta se jim vykonává. Odpověď: Nikoli taková závírka z důvodu tohoto následovati nemůže. Nebo Slunce, Měsíc, Hvězdy, obsaženy jsou v počtu jiného stvoření Božího, o kterémž zapsáno jest v I. Epištole k Tym: v kapit: 4. v. 4. Všeliké stvoření Boží dobré jest a nic nemá zamítáno býti. Modly pak neb obrazové modlářství nejsou Boží, ale lidské stvoření a účinkové rukou jejich, o kterýchž napsáno jest: Oltáře jejich zbořte a rytiny jejich ohněm spalte. Deut:7 v. 5. Exod: 34. v. 13. Sedmý domnělý Důvod: A vždyť pak jsou ozdobou Chrámu Obrazové a Modly, anobrž zdá se všecko spustlé a prázdné, kdež Obrazů a Modl není. Odpověď: Modly neb obrazové modlářští nejsou k ozdobě, ale k lehkosti a hanbě, v křesťanských Chrámích a Kostelích. Jsou velikým pohoršením Turkům, Židům, Pohanům. A jak mnoho Modl ještě v kostelích našich zůstává, tak mnoho také svědků proti sobě máme, kteříž to na nás mocně dovodí, a z toho obviňují, že sme neposlušní Božských Přikázání, aniž také následujeme příkladu pobožných Králů, kteříž byli za Zákona Starého, kteřížto ihned jakž jsou zprávu světskou ujali, a na Království dosedli, Modly skládali, polámali a stroskotali. Jakož pak to paměti jest hodné, co jest učinil onen pobožný král Ezechiáš, že jmenovitě hada měděného, kterýž z počátku nebyl k tomu vyzdvižen aby měl ctěn býti, složiti dal a to učinil proto, neb tomu rozumíval Král ten pobožný, žeby sobě odtud příčinu bráti chtěli k konání modlářství. Kteříž tehdy nemálo, ale mnoho na osobách a okrase Církve sobě zakládají, věděti mají, že to jest Kostela neb Chrámu největší ozdoba, když Kazatelé Božího Slova na Kazatedlnici se postavují a posluchačům svým cestu života věčného, z psaní Proroků a Svatých Apoštolů, ukazují a v známost uvodí Svátostmi velebnými podlé nařízení Pána Ježíše přisluhují, Lid křesťanský ku poslušenství Svatého Evangelium přísně s horlivostí svatou přidržejí. I to také jest ozdoba Kostela, když Posluchači Božího Slova povolní jsou Zprávcům svým, rádi s chutí Boží Slovo slyší, jeho následují a Jméno páně kajícím a věřícím srdcem vzývají. Tato ozdoba Chrámu neb Kostela, v chrámě a v Školách Jeruzalémských velice se schvaluje a velebí. Veliký jest Hospodin a převelmi chvalitebný, v Městě Boha našeho, na Hoře svatosti své: Bůh na palácích jeho přebývá a znají ho býti vysokým Hradem, zpívá David Svatý v Žalmu 48.v.1.4. A v Žalmu 76. v. 1. tak praví: Znám jest Bůh v Judstvu a v Izraeli veliké jméno jeho. Opět v Žalmu 147. v. 19. Zvěstuje slovo své Jákobovi v stanovení svá a soudy své Izraelovi. Osmý domnělý Důvod: A což pak chcete moudřejší býti nežli staří Předkové naši? Před mnoha sty lety naši Předkové Modly a Obrazy v místě tomto postavené milovali, a v vážnosti je měli. Odpověď: Zdálo-li by se komu, že bychom v této věci chtěli moudřejší býti nežli staří, nechť za nás David Král na to sám odpovídá z Žalmu svého 119. v. 100. v kterémž takto mluví: Nad Starce opatrnější sem, nebo Přikázání tvých ostříhám. Chtěl-li by pak kdo na starožitnost obrazů modlářských v Křesťanstvu doptávati se, najde se to v skutku, že před dvanácti, třinácti, čtrnácti, patnácti, šestnácti sty lety, žádného Obrazu Osoby Boha Otce, žádného Obrazu Božího Syna, žádného obrazu Ducha Svatého, ani jakého jiného obrazu zmrlých Svatých, v Chrámích a v Domích modlitebných křesťanů, se nenacházelo. Anobrž, jak mnoho obrazů modlářských, jak mnoho Oltářů, jak mnoho Kalichů, Roucha mešného, Křtitedlnic, a jiných domnělých ozdob Kostelních, u nás se nalézá, tak mnoho jest patrných a zřejmých svědků proti nám svědčících, že jsme od prvotní Apoštolské sprostnosti se uchýlili, kteřížto o žádných modlářských Obrazích, o žádných Oltářích, o žádném Kalichu, Rouchu mešném, Křtitedlnicích, a tomu podobných smyšlených věcech, nic nevěděli, jakož se to zřejmě a patrně z psání Justina Martyra Apologia fecunda, 3 Irenae,Tertulliana, Origena, Cypriana, i z jiných starých, slovutných a vznešených Otců, prokázati může. Devátý domnělý Důvod: Jestliže by však vždy Modly a Obrazové měli skládáni býti, tedy by nejprvé z srdcí lidských vyňati, potom i s očí lidských složeni býti měli. Odpověď: Tak o tom mluví lidé zde na zemi. ale Pán Bůh na svém vysokém nebi jinák o tom vypovídá jmenovitě, boř, polámej, posekej, stroskotej, ohněm spal, to jest, sejmi je s očí lidských. A to ne bez příčiny. Nebo jakož zloději se nepovoluje a nepřehlídá v tom, aby krásti měl, jako také cizoložníku se nepovoluje, aby měl cizoložiti, potud, pokudžby nejprvé zlodějství a cizoložství jim z Slova Božího nebylo stíženo a zoškliveno. Tak podobně pobožná křesťanská Vrchnost nikoli nemůže a nemá přehlídati a tomu povolovati, aby Pánu Bohu čest jeho vkrádána býti měla, a aby kdo s modlami cizoložiti měl, poněvadž přikázání to, Neučiníš sobě rytiny,ani jakého podobenství, Nebudeš se jim klanět, ani jich ctíti, tak světlé a patrné jest, jako Přikázání ta, Nepokradeš, Nezcizoložíš. Poslední domnělý Důvod: A vždyť lidé na tom horší, když obrazové bývali skládáni a z Kostelů vyhazováni. Odpověď: A zdaž jsou se nehoršili na tom Kázání Pána Krista, kteréž Jan Svatý zapsal v Kapit: 6. což tedy Kristus proto více kázati neměl? Ten kdož činí vůli Boží, nepotřebí se jemu obávati nějakého pohoršení, kteréhožby on měl příčina býti. Ale takový každý, kterýžby se horšil na tom, když by vůle Boží konána byla, ten těžce hřeší proti Bohu a svému bližnímu. Z toho ze všeho což tak připomenuto, jeden každý snadně tomu rozuměti a osviceně souditi může, jak velikými a podstatnými příčinami Jeho Milost Královská k tomu jako donucena býti ráčila, aby Chrám a Kostel tento vyčistiti, Obrazy a Oltáře modlářské vyvrci a vyházeti dala. Nikoli však Jeho Milost Královská neráčí toho oumyslu býti, aby toho tou příčinou v svědomí jeho stížiti, svazovati, a překážku v náboženství jeho činiti měla, jakož pak to nikdy v svých dědičných Zemích činiti neráčila. V této zajisté příčině ráčí Jeho Milost Královská smejšleti s slavné paměti Císařem Maximiliánem, toho jména druhým, kterýžto ráčil říkávati, králové panují nad těly a statky poddaných svých, ale ne nad dušemi a svědomím jejich. Protož Jeho Milost Královská tomu také ráčí chtíti, jakož jest slušné a spravedlivé, aby vlastní svědomí Jeho Milosti nebylo svazováno, ale aby sobě bylo svobodné a milému Bohu svému, vedlé jasné známosti kterouž jest osvíceno, anobrž vedlé zjevené vůle Boží aby sloužiti a náboženství své vykonávati svobodně mohlo. Jaká by to vůle Boží byla, tomu jste vyrozuměti mohli. Jmenovitě: Že tomu nechce Bůh, aby malován aneb k něčemu měl připodobněn býti. K tomu: Že ani tomu nechce, aby v obrazích neb před obrazy měl ctěn býti. Ale to míti chce a poroučí, aby všickni Obrazové modlářští a Oltářové skládáni a bořeni byli, na proti tomu, aby každý celým srdcem svým Boha se přidržel. A protož kdožkoli osvíceně na tyto věci prohlídá, a v bázni Boží o nich přemyšluje, takový každý netoliko se horšiti na tom nebude, že obrazové modlářští s očí lidských složeni jsou, alebrž Pánu Bohu za to děkovati bude, že ta mrzutá ohavnost všechněm zjevná a patrná, jako i pohoršení škodlivá, zdvižena jsou. Pakli by se ještě vždy někdo nacházel, že by se na něčem zastavoval a v pochybnost věci některé uvozovati chtěl, takový každý nechťby směle a doufánlivě se ohlásil, nás navštívil a s námi o to rozmluvil, má jemu ve vší tichosti a se vší rozšafností odpovědíno, a z Slova Božího dostatečná správ o tom učiněna býti. O to zajisté toliko usilujeme, o to nejvyšší starost a práci vedeme, kterak bychom mnohé lidí k tomu přivésti a získati mohli, aby vůli Boží zjevenou právě poznati, a vedlé známosti té upřímně, horlivě a vroucně Pánu Bohu svému sloužiti mohli. K čemuž uděliti rač nám i vám Ducha Svatého, Pán ten kterýž nám jeho dáti zaslíbil, když jeho za to žádati budeme, jmenovitě Ježíš Kristus, s Otcem i s Duchem Svatým požehnaný Bůh na věky Amen. Modlitba po kázání. Všemohoucí, milosrdný, věrný, svatý Bože a Otče náš nebeský, vzdáváme milosti tvé díky a chvály za všecka dobrodiní tvá, kterýchž bez přestání z štědrosti a dobroty tvé přijímáme, že jsi nás po všecken čas života našeho tak milostivě zpravovati, opatrovati a ochraňovati, a až k těmto časům docovati ráčil. Obzvláštně pak děkujeme a chválíme jméno tvé, že jsi nám v dobrém zdraví dočekati dal dne tohoto milého a žádostivého, v kterémž Chrám tento ode všech Modlářských pověrných věcí vyčištěn jest. Modlíme se k tobě Pane a Bože věčný, ó osvěcůj očí těch, kteříž ještě v temnotech hrozných Papežských zustávají, tak aby prohlédnout, a tomu porozuměti mohli, že ty věčný Bože nikoli nechceš, nemáš, a nemůžeš, malován a formován býti aniž to oblibuješ, aby tobě před modlami slouženo, aneb jaká služba měla konána býti, ale tomu že chceš, anobrž přísně poroučeti ráčíš, aby všelijaké modlářství mrzuté z Domů Božích obecných a zjevných skládáno, polámáno a kaženo bylo. Nám pak, kterýmž dána jest ta milost, abychom v jasném světle Slova tvého vůli tvou svatou poznali, uděliti ráč milost takovou, abychom to bedlivě rozvažovali, žeť není na tom dosti nesloužiti kamenným anebo dřevěným modlám, ale toho že se předně od nás vyhledává, abychom takovým modlám dokonále vejhost dali, jmenovitě lakomství, vysokomyslnosti, nečistotě, opilství, závisti, nenávisti, a jiným k těm podobným skutkům těla, tak aby ty v nás, jakožto v svatých a očištěných Chrámích, libost a chuť měl přebývati, anobrž den odedne vždy více a více v milosti a v milosrdenství svém nám se zjevovati. Ó přijmiž v svoupřemocnou ochranu Jeho Milost Královskou v Veliké Britannii, tolikéž Jeho Milost Krále Českého, Její Milost Královnu Českou, kteroužto poněvadž jsi opět plodem života požehnati a obdařiti ráčil, za čež milostivé Božské čest a chválu vzdávajíce, žádáme, ó račiž jakož Její Milost, tak i ten plod života, přede všelikou nešťastnou příhodou Otcovsky ochrániti a časem svým šťastného porodu popříti, a tak Jeho Milost Královskou i Královnu jasným obličejem svým obveseliti. Poroučujme také milosti tvé Božské v přemocnou ochranu Jeho Milosti Královské Paní Máteř, Pana Bratra, milostné dítky obojího pohlaví, i všecky a Jich Milostmi příbuznými a přátelstvím spojenými. Tolikéž obé Knížat a Pány Místodržíci v Dolejším i Hořejším Kurfiřtském Falcu. Požehnej a ochraňůj slavné Stavy Království Českého, jako i jiných přivtělených Zemí, Pány Moravany, Slezáky a Lužičany. Uděliž svého požehnání a vítězství žádostivéo všechněm těm, kteříž o Slovo tvé a svaté Evangelium upřímně se zajímají a pro milou vlast svou udatně bojují. Obzvláště pak račiž sobě poručené míti, a udělůjž milosti své těm, kteříž na rozdílných místech pro vyznávání Pravdy Svatého Evangelium tvého, ouzkosti a protivenství snášeti musejí, ó potěšujž je skrze Vtělitele pravého Ducha svého Svatého, zachovávejž je v pravé spasitedlné víře, v stálé a nezahanbující naději, až do skonání životů jejich. Posilňůjž také všech umdlévajících, obveseliž všecky zarmoucené, občerstviti a obživiti rač srdce truchlivá a skoroucená, v Kristu Ježíši Synu svém, Pánu a Spasiteli našem, kterýž nám poručiti ráčil, abychom ve jménu jeho takto se tobě modlili. Otče náš. PRAMENY Akty Jednoty bratrské V Akty Jednoty bratrské V (opis Národní archiv Praha). Akta Jednoty bratrské VI Akta Jednoty bratrské VI, (opis Národní archiv Praha), s. 791–913, (správná citace: rkp. B 41e, Archiv bratrský VI.). Akty Jednoty bratrské XI Akty Jednoty bratrské XI, (opis Knihovna Národního muzea). Akty Jednoty bratrské XIV Akty Jednoty bratrské XIV, Praha Národní archiv. Lukáš Pražský 1527 Lukáš Pražský, Zprávy kněžské, Mladá Boleslav 1527, opis Františka Bednáře podle přepisu G. A. Skalského, který je uložen na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty v Praze. Děkuji dr. Otovi Halamovi za jeho zapůjčení. Odpověď bratrská Odpověď bratrská na spis doktora Zoubka kanovníka, kterýž učinil a odeslal panu Janovi z Žerotína proti bratřím, jimž pronáší na sebe, aby vědomo bylo, kdo jest a z čího stáda. A každý čta snadně pozná. Akta Jednoty bratrské VI, opis SÚA Praha, s. 857–884, rkp. B 41e, Archiv bratrský VI. Paměti Jednoty 1530–1547 Paměti Jednoty bratrské z let 1530–1547, NK ČR XVII C 3. EDICE PRAMENŮ Beckovský 1879–1880 Beckovský, Jan František, Poselkyně starých příběhův českých, Díl II, (Od 1526–1715), Sv. 1–3, Praha 1879–1880. Bidlo 1923 Bidlo, Jaroslav, Akty Jednoty bratrské II, Brno 1923. Bílek 1942 Jakub Bílek – Jan Augusta v letech samoty, Paměti Jakuba Bílka z let 1548 – 1564, Bednář, František (ed.), Praha 1942 Helice 1997 Br. Lukáš Helice, Dialog aneb rozmlouvání jednoho Bratra s černým mnichem řehole augustiniánské, viz: J. Pleskot, Disputace br. Lukáše s augustiniánským mnichem ve Fulneku 1589, in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity – Litterarum studia 3, 1997, s. 5–14. Březan 1985 Březan Václav, Životy posledních Rožmberků I–II, Jaroslav Pánek (ed.), Praha 1985. Budovec 1989 Budovec z Budova, Václav, Antialkorán, Noemi Rejchrtová (ed.), Praha 1989. Bydžovský 1935 Bydžovský, Jiří, Kronika Mladoboleslavská od mistra Jiřího Bydžovského sepsaná, Zdeněk Kamper (ed.), Mladá Boleslav 1935. Calvin 1951 Calvin, Jean, Instituce křesťanského náboženství, Praha 1951. Čelakovský 1875 Čelakovský, Jaromír, Některé listy z roku 1622 a 1623, Časopis Musea Království Českého 49, 1875. Čtyři vyznání 1951 Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými, Rudolf Říčan et alii ed, Praha 1951. Dačický 1996 Dačický z Heslova, Mikuláš, Paměti, Jiří Mikulec (ed.), Praha 1996. Dobiáš 1881 Dobiáš, J., Spisek o hanebném hříchu těchto časův již lidem ne velmi známém, totižto o modlářství učiněný od bratra Prokopa bakaláře rodem z Jindřichova Hradce, kterýž byl správcí starším mezi bratřími, Časopis historický I/1881, s. 128–138. Karel st. ze Žerotína Dopisy Karla st. ze Žerotína 1591–1610, Dvorský František, (ed.), Praha 1904, in: Archiv český 27, Praha 1904. Dekrety 1865 Dekrety Jednoty bratrské, Gindely Antonín, (ed.), Praha 1865. Grund 1952 Grund, Antonín, Kratochvilné rozprávky renesanční, Praha 1952. Chelčický 1891 Chelčický, Petr, Řeč a správa o těle Božím. O šelmě a obraze jejím. Řeč o základu zákonů lidských. O očistci, Josef Karásek (ed.), Praha 1891. Chelčický 1929 Chelčický, Petr, Síť víry, Emil Smetánka (ed.), Praha 1929. Chelčický 1950 Chelčický, Petr, Síť víry, (ed.) František Šimek, Praha 1950. Jan Efreim 1933 Prokeš, Jaroslav, Paměti B. Jana Efreima o bratrském sboru v Tuchoměřicích, Časopis českého musea 107, 1933, s. 205–221. Jan z Damašku 1994 Jan z Damašku, O pravé víře, Olomouc 1994. Koldín 1876 Koldín, Pavel Krystian, Práva městská Království českého a markrabství moravského, Josef Jireček (ed.), Praha 1876. Komenský 1912 (a) Komenský, Jan Amos, Řád církevní Jednoty bratří českých, v Lešně polském 1632, in: Veškerých Spisů Jana Amosa Komenského svazek XVII, Josef Th. Müller (ed.), Brno 1912. Komenský 1912 (b) Komenský, Jan Amos, Haggaeus redivivus, to jest křesťanských vrchností, kněží Páně a všeho pobožného lidu, z Antikristského babylonského zajetí a rozptýlení navratilých, k živé a vroucí pokáním svatým horlivosti a k horlivému vzdělání a znovu spořádání domu božího (jenž jest církev) horlivé a vroucím jménem božím napomenutí, in: Veškerých Spisů Jana Amosa Komenského svazek XVII, Josef Th. Müller ed., Brno 1912. Komenský 1942 Komenský, Jan Amos, Orbis sensualium pictus. Svět v obrazích, jubilejní přetisk prvního vydání z roku 1658, Praha 1942. Komenský 1970 (a) Komenský, Jan Amos, Labyrint světa a ráj srdce, podle 2. rozšířeného vydání v Amsterodamu z roku 1663 Antonín Škarka (ed.), Praha 1970. Komenský 1970 (b) Komenský, Jan Amos, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Antonín Škarka (ed.), Praha 1970. Komenský 1989 Komenský, Jan Amos, Historia o těžkých protivenstvích, Dílo Jana Amose Komenského 9/I, Historia profana, Historia o těžkých protivenstvích, Historia persecutionum, Praha 1989. Komenský 1992 Komenský, Jan Amos, Obecná porada o nápravě věcí lidských, Praha 1992. Lukáš Pražský 1948 Lukáš Pražský, Otázky dětinské, in: Molnár Amedeo, (ed.), Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty, Praha 1948. Mander 1906 Mander, Karl van, Das Leben der niederländischen und deutschen Maler, sv. II, ed. H. Floerke, München – Leipzig 1906. Monumenta conciliorum 1857 Monumenta conciliorum generalium seculi desimi quinti, Concilium Basileense – Scriptorum tomus I, Vindobonae 1857. Palacký 1844 Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, III, František Palacký, (ed.), Praha 1844. Palacký 1873 Palacký, František, Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahre 1419–1436, II, Prag 1873. Pal’mov 1904 Pal’mov Ivan, (ed.), Češskije bratja v svoich konfesijach I–II, Praha 1904. Prokop z Jindřichova Hradce 1881 Prokop z Jindřichova Hradce, Spisek o hanebném hříchu těchto časův již lidem ne velmi známém, totižto o modlářství učiněný od bratra Prokopa bakaláře rodem z Jindřichova Hradce, kterýž byl zprávcí starším mezi bratřími, Josef Dobiáš, (ed.), Časopis historický 1, 1881, s. 128–138. Rokycana 1928–1929 Rokycana, Jan, Postilla Jana Rokycany, I–II, František Šimek (ed.), Praha 1928–1929. Silvio 1998 Enea SILVIO, Historia Bohemica – Historie česká. Edd. Dana MARTÍNKOVÁ, Alena HADRAVOVÁ a Jiří MATL, Praha 1998, s. 139. Scultet 1966 Die Selbstbiographie des heidelberger Theologen und Hofpredigers Abraham Scultetus (1566–1624), Hrg. Gustav Adolf Bernath, Karlsruhe 1966. Skála ze Zhoře 1865 Skála ze Zhoře, Pavel, Historie česká od R. 1602 do R. 1623, I, Karel Tieftrunk (ed.), Praha 1865. Sokol 1925 Sokol, V., Příspěvky k náboženským dějinám horažďovským v l. 1570–1625, in: Knihovnička Otavana č. 2, Písek 1925. Tischer 1917 Tischer, František, Dopisy konzistoře podobojí z let 1609–1613, Praha 1917. Tůma Přeloučský 1947 Tůma Přeloučský, Spis o původu Jednoty bratrské a o chudých lidech, Vojtěch Sokol (ed.), Praha 1947. Vasari 1976 Vasari, Giorgio, Život florentského malíře Sandra Botticelliho, in: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976. Vavřinec z Březové 1979 Vavřinec z Březové, Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic, František Heřmanský – Marie Bláhová – Jan B. Čapek, eds, Praha 1979. STARÉ TISKY Arsenius z Radbuzy 1613 a 1629 Arsenius z Radbuzy, Kašpar, Pobožné knížky o Blahoslavené Panně Marii, Praha 1613 a 1629. Arsenius z Radbuzy 1621 Arsenius z Radbuzy, Kašpar, Oratio in Solenni Reconciliatione Almae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis; atque consecratione summi altaris S. Vitis, habita 28. die mensis februarii. Anno M.DC.XXI per... Casparum Arsenium a Radbusa... Pragae 1621. Beckovský 1707 Beckovský, Jan František, Druhý slaup Nepohnutedlnýho Základu Katolického Živobytí od Jana Beckovskýho... 1707 ... vydaný. Brosius 1589 (a) Brosius, Václav, Vejtraha všem věrným Čechům i jiným pravého náboženství milovníkům, aby mohli znáti jakej jest rozdíl mezi učením Mistra Jana Husi a učením bratří boleslavských v artikuli o večeři Páně: vzata z příčiny pátého bludu, z kteréhož dotčeně bratry doktor Václav Šturm v své knize proti jejich kancionálu v 33. kapitole viní, Litomyšl 1589. Brosius 1589 (b) Brosius, Václav, Koule Danielova, kterouž podává draku Pikhartskému, jinak Valdenskému... 1589. Brosius 1599 Brosius, Václav, Šest důvodů pěkných a krátkých, ale však podstatných, kterýmiž se důvodně prokazuje, že Jednota Bratří Boleslavských z Boha není, a že žádný v ní spasen býti nemůže. Brosius, Václav, Ohlášení se proti Pikhartskému netopýři, 1599. Bruncvík 1613 Bruncvík, Zachariáš, Kázání o tom, že obrazové jakož svaté trojice boha v podstatě jediného neviditelného a neobsahlého, taky i jinších svatých a světic, na něž poklona, vzývání a čest boží se přenáší, v církvi páně trpíni býti nemají: obrazové pak historičtí že k famě politii přináleží. Z písem Starého i Nového zákona doktorů a sněmů osvícených sebrané a činěné ... vytištěné v Starém Městě Pražském u Matěje Pardubského 1613. Věnováno Jiříkovi Podmoklskému z Prostiboře a Podmokl, Šebastiánovi Pernkhloovi z Šenreytu a na Buči. Camilli 1586 Camilli, Camillo, Impresse illustri, Venezia 1586. Extract eines schreibens 1620 Extract eines schreibens welches ausz Prag einem bekandten freund wegen zerstörung der Thumbkirchen daselbsten alles zur trewhertzigen warnung und erinnerung in offnen truck geben. Sampt einem screiben an die Ottomanische Porten, Prag 1620. Kapihorský 1630 Kapihorský, Šimon Eustachius, Historia kláštera sedleckého řádu sv. cisterciáckého, Praha 1630. Katechismus 1619 Katechismus náboženství pravého křesťanského. Pro dítky křesťanské obojího pohlaví jazykem českým vyložené, Praha 1619. Kaupilius 1620 Kaupilius, Jan, Modla věku nynějšího, bez data a místa, kol. 1620. Katechismus náboženství pravého 1619 Katechismus náboženství pravého křesťanského. Pro dítky křesťanské obojího pohlaví jazykem českým vyložené, Praha 1619. Konečný 1612 Konečný, Matouš, O povinnostech křesťanských, Praha 1612. Kultraryus 1619 Kultraryus, Matyáš, Kázání proti Kostnicím a Reliquiím Papežským, Praha 1619, nedochováno. Kultraryus 1620 Kultraryus, Matyáš, Kázání proti obrazům a podobiznám z Písma sv. vybrané, Praha 1620. Makarius z Merfelic 1621 Makarius z Merfelic, Josef, Rozmlouvání o kostelních obrazích aneb správa a odpověď na pravém a starožitném gruntu a základu Písma svatého založená na rouhavé a hanlivé kázání proti obrazům kostelním a starožitným ceremoniím v kostele hradu Pražského léta Páně 1619... od nějakého Sculteta Kalvina... učiněné. Praha 1621. Martinius z Dražova 1637 Martinius z Dražova, Samuel, Induciae Martinianae. Anebo Správa skrovná a potřebná proč aneb z jakých příčin na ten čas odpovědi se nedává, na ty dva důtklivé a hanlivé spisy od starších kněží bratrských, Pirna 1637. Obrana mírná 1588 Obrana mírná a slušná kancionálu bratrského, kterýž D. Václav Šturm neprávě zhaněl, 1588. Pešina 1673 Pešina z Čechorodu, Tomáš, Phosphorus septicornis, stella alias matutina, Praha 1673. Picinelli 1687 Picinelli, Philippo, Mundus symbolicus, Coloniae Agrippinae 1687. Písně chval božských 1560–1561 Písně chval božských. Písně duchovní evangelistské, opět znovu přehlédnuté, zpravené a shromážděné, Černý, Jan – Blahoslav, Jan – Šturm, Adam, (eds) 1560–1561. Processus 1615 Processus aneb Vypsání slavného pohřbu dobré a vzáctné paměti urozeného pána pana Albrechta Vácslava Smiřického z Smiřic, na Náchodě, Rysmburgku, Škvorči a Kostelci nad Černými lets etc... Vytištěné v ... Novém Městě Pražském... 1615. Reformation 1621 Reformation der königlichen Schlosskirchen zu Prag, wie dieselbe an... Anno 1619 durch etliche König Pfaltzgrafens hohe Böhemische Officir und Herrn Abraham Scultetum ... verrichtet worden... Prag 1621 Ripa 1603 Ripa, Cesare, Iconologia, 1603 Ruscelli 1584 Ruscelli, Girolamo, Le imprese illustri con esposizioni et discorsi, Venezia 1584. Scultet 1620 (a) Scultet, Abraham, Kurtzer, aber schrifftmessiger Bericht von den Götzenbildern, an die Christliche Gemein zu Prag, als aus Königlicher Majestät gnädigstem Befehlich die Schlosskirch von allem Götzenwerck gesäubert worden gethan, Sontags den 12. (22.) Decembris des 1619 Jahrs. Durch Abrahamum Scultetum... Prag 1620. Scultet 1620 (b) Scultet, Abraham, Krátká, avšak na mocném gruntu a základu Svatých Písem založená Správa o modlářských obrazích. Učiněna shromáždění křesťanskému v kostele slavném Hradu Pražského, toho času, když z milostivého jeho Milosti Královské poručení kostel slavný zámecký ode všech modl a modlářství vyčišťován byl v neděli čtvrtou adventní, to jest 22. 12. dne prosince Léta Páně 1619 od Abrahama Sculteta, Praha 1620. Šturm 1582 Šturm, Václav, Srovnání víry a učení bratří starších, kteří sebe sami zákona Kristova a jiní je Valdenskými a Boleslavskými jiní pak Pikharty jmenují, Litomyšl 1582. Šturm 1584 Šturm, Václav, Krátké ozvání Doktora Václava Šturma proti kratičkému ohlášení Jednoty Valdenské neb Boleslavské, Praha 1584. Šturm 1585 Šturm, Václav, Krátkej spis o Jednotě Bratří Valdenských, Praha 1585. Šturm 1587 Šturm, Václav, Apologia, tj. obrana proti nedůvodné a nestřídmé odpovědi Sylvia Uberína, kterou na místě bratří boleslavských dává na šest podstatných důvodů Doktora Václava Šturma proti bratřím učiněných, Praha 1587. Šturm 1588 Šturm, Václav, Rozsouzení a bedlivé uvážení velikého Kancionálu od bratří Valdenských jinák Boleslavských sepsaného a Léta Páně M. D. 1576 vytisknutého. Praha 1588. Šturm 1590 Šturm, Václav, Odpověď slušná a důvodná na velmi hanlivou a rouhavou obranu kancionálu bratrského, Litomyšl 1590. Třebíčský 1619 Třebíčský, Jan Cyril, Kázání pohřební při vyzdvihování a k místu ku pohřbu připravenému provázení mrtvého těla urozeného pána, pana Albrechta Jana Smiřického z Smiřic na Skalách, Dubu, Náchodě, Rysmburku, Dymokuřích, a Kostelci nad Černými lesy... činěné 28. Januarij, Léta 1619. Uberinus 1587 Uberinus, Silvius, Odpověď na šest důvodů podvodných jakéhosi Doktora Václava Šturma jimiž vyvoditi usiluje, že Jednota bratří, kteréž z omylu Pikharty aneb Boleslavskými nazývají, z Boha není, Praha 1587. Warhaffte und Gründliche Erzehlung Warhaffte und Gründliche Erzehlung oder Bericht, wie das Bilder-Stürmen in der Prager Schlosz-Kirchen in Monath Decembris Anno 1619 fürgegangen, darüber ich Bauschreiber zur ungebühr und so übel, doch mit ungrund, von etlichen angegeben worden bin. Zirtschki 1621 Zirtschki, Wodislaus, Hussitische Vesperpredig an ein Christliche Gemain zu Prag welche eben auff disen Tag da D. Abraham Scultetus, Evangelischer Diener am Wort sein Predig wider die Bilůder und Götzen gethan, auch auff der klainen Seiten daselbsten gehaltetten worden ist. Durch Wodislaum Zirtschki, Pfarrern bei S. Nicolai auff der klain Seiten... 1621 LITERATURA Bachtin 1975 Bachtin, Michail Michailovič, Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, Praha 1975. Bartlová 1992 Bartlová, Milena, Imago. K pojetí obrazu v předhusitské a husitské době, Umění 40, 1992, s. 276–279. Barlová 1996 Bartlová, Milena, Původ husitského kalicha z ikonografického hlediska, Umění, 54, 1996, s. 167–183. Bartlová 2004 Bartlová, Milena, Mistr Týnské kalvárie. Český sochař doby husitské, Praha 2004. Bartlová 2001 Bartlová, Milena, Poctivé obrazy. Deskové malířství v Čechách a na Moravě 1400–1460, Praha 2001. Bartlová 2002 Bartlová, Milena, The Utraquist Church and the Visual Arts Before Luther, The Bohemian Reformation and Religious Practice 4/2002, s. 215–224. Bartlová 2005 Bartlová, Milena, Upálení sv. Jana Husa na malovaných křídlech utrakvistického oltáře z Roudník. Umění, 53, 2005, s. 427 –443. Bartlová – Šroněk 2007 Bartlová, Milena, – Šroněk, Michal, (eds), Public Communication in European Reformation. Artistic and other Media in Central Europe 1380–1620, Prague 2007. Bartoš 1935 Bartoš František M., (ed.), Orationes, Jihočeská společnost, Tábor 1935. Bartoš 1946 Bartoš, František M., (rec.), Kamil Krofta O bratrském dějepisectví, Praha 1946, Naše věda XXIV, 1946–1947, s. 263. Bělohlávková 1992 Bělohlávková, Jana, Die Ansichten über Bilder im Werk der tschechischen Reformprediger, Studie o rukopisech 29, 1992, s. 53–64. Belting 1990 Belting, Hans, Bild und Kult. Eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst, München 1990. Bemden 2010 Bemden, Yvette Vanden, Les virtaux de Brou et le mécénat de Marguerite d’Autriche dans le domaine de vitrail, in: http://editions.monuments-nationaux.fr/fr/les-ouvrages-en-ligne/bdd/chapitre/72/LGBOOK/fr, vyhledáno 7. 9. 2010. Bílek 1882 Bílek, Tomáš V., Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, I–II, Praha 1882. Blahoslav Blahoslav, Jan, Filipika proti misomusům, in: Českobratrská výchova před Komenským, s. 147–157. Blickle – Holenstein – Schmidt – Sladeczek 2002 Peter Blickle – André Holenstein – Heinrich Richard Schmidt – Franz-Josef Sladeczek eds, Macht und Ohnmacht der Bilder. Reformatorischer Bidersturm im Kontext der europäischen Geschichte, München 2002. Bobková 1999 Bobková, Lenka, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639, Praha 1999. Bohatcová 1985 Bohatcová, Mirjam, Symbol stromu poznání a stromu života v bratrských tiscích, Z kralické tvrze 12, 1985, s. 7–15. Bohatcová 1986 Bohatcová, Mirjam, Výzdoba titulních stran ivančických a kralických tisků, in: Z kralické tvrze 8, 1986, s. 15–22. Bohatcová 1989 Bohatcová, Mirjam, Die Gesangbücher der Brüderunität und ihre Graphische Gestaltung, Prag 1989. Borggrefe – Lüpkes – Ottomayer 1997 Borggrefe, Heiner – Lüpkes, Heiner – Ottomayer, Hans, Moritz der Gelehrte. Ein Renaissancefürst in Europa, Eurasburg 1997. Boubín 2005 Boubín, Jaroslav, Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha 2005. Boubín 2006 Boubín, Jaroslav, Petr Chelčický a mistři pražské univerzitya, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006. Boubín – Zachová 1997 Boubín, Jaroslav – Zachová, Jana, Žaloby katolíků na Mistra Jana z Rokycan. Vydáno u příležitosti 600. výročí narození Mistra Jana z Rokycan, Rokycany 1997. Brambora 1970–1971 Brambora, Josef, "K tzv. heslu Komenského", Strahovská knihovna 5–6, 1970–1971, s. 393–402. Brandl 1882 Brandl, Vincenc, Domy bratrské, in: Časopis Matice moravské 14, 1882, s. 150–175. Bredecamp 1975 Bredecamp, Hans, Kunst als Medium sozialer Konflikte: Bildkämpfe von der Spätantike bis zur Hussitenrevolution, Frankfurt am Main 1975. Bury 1989 Michael Bury, The ‘Triumph of Christ’, after Tizian, Burlington Magasine 131, 1989, s. 188–197. Bylina 1994 Bylina, Stanislaw, La piété des laics a la lumiere de Postilla tschéque de Jean de Rokycany, in: Husitství – renesance – reformace, Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, (eds), Praha 1994, s. 601–610. Campenhausen 1957 Campenhausen, Hans von, Die Bilderfrage in der Reformation, Zeitschrift für Kunstgeschichte 68, 1957, s. 96–128. Cieślak 2000 Cieślak, Katarzyna, Między Rzymem, Wittenbergą a Genewą. Sztuka Gdańska jako miasta podziolonego wyznaniowo, Wroclaw 2000, s. 5–17. Cvrček 1899 Cvrček, Josef, Paměti o sborech bratrských na Moravě, Časopis Matice moravské 23, 1899, s. 120–127, 261–268, 354–360. Čechura 1992 Čechura, Jaroslav, Dominium Smiřických – protokapitalisticky podnikatelský velkostatek předbělohorských Čech, Český časopis historický 90, 1992, č. 4, s. 507–536. Čechura 2003 Čechura, Jaroslav, Nový pohled na kalvínskou reformaci chrámu sv. Víta, in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003, s. 761–769. Čornej – Bartlová 2007 Čornej, Petr – Bartlová, Milena, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VI. 1437–1526, Praha 2007. Daňková 1951 Daňková, Mirjam, Bratrské tisky ivančické a kralické. The Prints of Ivančice and Kralice of the Union of Czech Brethern (1564–1619). Sborník Národního musea v Praze. Historický č. 1, Praha 1951. David 2003 David, Zdeněk V., Finding the Middle Way. The Utraquist’ Liberal Challenge to Rome and Luther, Washington, D.C. – Baltimore – London 2003. Debicky 1992 Debicki, Jacek, Ein Beitrag zur Bildertheologie der vorhussitischen und hussitischen Zeiten in Böhmen, Umění 40, 1992, s. 393–415. Diederisch-Gottschalk 2005 Diederisch-Gottschalk, Dietrich, Die protestantische Schriftaltäre des 16. und 17. Jahrhunderts in Nordwestdeutschland. Eine kirchen- und kunstgeschichtliche Untersuchung zu einer Sonderform liturgischer Ausstattung in der Epoche der Konfessionalisierung, Regensburg 2005. Dittrich 2004 Dittrich, Sigfrid und Lothar, Lexikon der Tiersymbole. Tiere als Sinnbilder in der Malerei des 14.–17. Jahrhunderts, Petersberg 2004. Dvorský 1884 Dvorský, František, Příspěvky k dějinám církevním v Čechách II. Nařízení Albrechta Václava Smiřického ze Smiřic, jak by se kněží, správcové školní při službách církevních na panstvích jeho chovati měli. Léta 1613, in: Sborník historický II, 1884, s. 23–31. Dworschak – Gerola 1958 Dworschak, Fritz – Gerola, Giuseppe, Antonio Abondio medailista e ceroplasta (1538–1591), Trento 1958. Eire 1990 Eire, Carlos M. N., The Reformation Critique of the Image, in: Bilder und Bildersturm im Spätmittelalter und i der frühen Neuzeit, Bob Scribner (ed.), Wiesbaden 1990. Fajt 1995 Fajt, Jiří, Pozdně gotické řezbářství v Praze a jeho sociální pozadí (1430–1526), Průzkumy památek II/1995 – Příloha 1. Fechtnerová 1986 Fechtnerová, Anna, Rektoři jezuitské koleje na Starém Městě Pražském od roku 1556 do roku 1773 (Bio-bibliografický nástin), in: Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 3, 1986, s. 77–154. Feld 1990 Feld, Helmut, Der Ikonoklasmus des Westens, Leiden – New York – Kobenhavn – Köln 1990. Fiala 1909 Fiala, Eduard, Antonio Abondio keroplastik a medailér ve službě císařů a králů Maxmiliána II. a Rudolfa II., Praha 1909. Fialová 1968 Fialová, Vlasta, Zachariáš Solín, tiskař Kralické bible, Brno 1968, příloha časopisu Typografia 70, 1968, č. 6. Fischer 1935 Fischer, František, Kněží pod obojí z učitelského stavu (1609–1620), Časopis společnosti přátel starožitností českých 43, 1935, s. 181. Fučíková 1997 Eliška Fučíková et alii, (ed.), Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy. Katalog vystavených exponátů, Praha 1997. Fudge 1993 Fudge, Thomas, Art and Propaganda in Hussite Bohemia, Religio. Revue pro religionistiku 1, 1993, 135–152. Goll 1884 Goll, Jaroslav, Jednota bratrská v 15. století, ČMKČ 58, 1884. Goll 1916 Goll, Jaroslav, Chelčický a Jednota v XV. století, Praha 1916. Grau 1917 Grau, Marta, Calvins Stellung zur Kunst, Würzburg 1917. Gutmann 1989 Gutmann, Joseph, The Second Commandment and the Image in Judaism, in: Sacred Images: Studies in Jewish Art from Antiquity to the Midle Ages, 1989, s. 3–16. Habich 1934 Habich, Georg, Schaumüntzen des XVI. Jahrhunderts, München 1934. Halama 2003 Halama, Jindřich, Sociální učení českých bratří 1464–1618, Brno 2003. Halama 2000 Halama, Ota, Posvátný obraz a Jednota bratrská, Teologická reflexe VI, 2000, s. 116–123. Halama 2002 Halama, Ota, Otázka svatých v české reformaci. Její proměny od doby Karla IV. do doby České konfese, Brno 2002, s. 60–62. Harasimowicz 1992 Harasimowicz, Jan, Mors ianua vitae (Śląskie epitafia i nagrobki wieku Reformacji), Wrocław 1992. Harasimowicz 1996 Harasimowicz, Jan, "Contra calvinianorum idolomachiam" Die Bilderstürme der zweiten Reformation und die lutherische Kunst um 1600, in: Kunst als Glaubenbekentnis. Beiträge zur Kunst- und Kulturgeschichte der Reformationszeit, Baden-Baden 1996, s. 25–40. Hartmann 2003 Hartmann, Peter, Claus, Konfessionelle Kulturen im 17. Jahrhundert: Kalvinisten, Lutheraner, Katholiken, in: Der Winterkönig Friedrich V. Der Letzte Kurfürst aus der oberen Pfalz, Amberg – Heidelberg – Prag – Den Haag, Peter Wolf (ed.), Augsburg 2003. Heilandová 2005 Heilandová, Lucie, Pozůstatky kališnické víry a správy v Polné, Seminární práce v Semináři dějin umění MU Brno, 2005, rkp. Hemmerle 1964 Hemmerle, Josef, Die kalvinistische Reformation in Böhmen, in: Stifter-Jahrbuch 8, 1964, s. 243–276. Hlaváček 2003 Hlaváček, Petr, K dějinám barokní obnovy františkánského kláštera v Kadani aneb nástin interpretace legendy o Čtrnácti sv. Pomocnících. In: Barokní umění v severozápadních Čechách (Opitzův sborník). Sborník z kolokvia uskutečněného v Muzeu města Ústí nad Labem 24.–25. května 2001, Petr Hrubý – Michaela Hrubá (eds), Ústí nad Labem 2003, s. 71–85. Hlaváčková 1985 Hlaváčková, Hana J., (s Hanou Seifertovou), Mostecká Madona – imitatio a symbol, Umění 33, 1985, s. 44–57. Hlaváčková 1993 Hana J. Hlaváčková, Středověký obraz jako posvátný objekt, in: O posvátnu. Sborník příspěvků z kolokvia pořádaného Křesťanskou akademií v Praze a oddělením religionistiky FFUK v Praze 26.–27. 10. 1992, Praha 1993, s. 114–118. – Hlaváčková 1995 Hana J. Hlaváčková, Zobrazení posvátného (Dva aspekty středověkého obrazu), in: Posvátný obraz a zobrazení posvátného. Sborník z kolokvia pořádaného Českou křesťanskou akademií, Alexander Matoušek – Lenka Karfíková (eds), Praha 1995, s. 80–89. Horák 1941 Horák, František, Signety starých českých tiskařů, Ročenka českých knihtiskařů 24, 1941. Horníčková 2007 Horníčková, Kateřina, Eucharistický Kristus mezi anděly z Týna. Příspěvek k jednomu z bludných balvanů Jaroslava Pešiny, in: Žena ve člunu. Sborník Hany J. Hlaváčkové, Kateřina Horníčková – Michal Šroněk (eds.), Praha 2007, s. 211–238. Horníčková 2009 Horníčková, Kateřina, Memory, Politics and Holy Relics: Catholic Tactics amidst the Hussite Reformation, in: Materializing Memory. Archeological material culture and the semantics of the past, Irene Barbiera – Alice M. Choyke – Judith A. Rasson, (eds), Oxford 2009, s. 97–103. Horníčková – Šroněk 2010 Umění české reformace. 1380–1620, Praha 2010, (v tisku). Hrdina 1999 Hrdina, Jan, Die Topographie der Wallfahrtsorte im spätmittelalterlichen Böhmen, in: Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.–16. Jahrhundert. Internationales Kolloquium, Prag 5.–10. Oktober 1998, František Šmahel (ed.), Praha 1999 = Colloquia medievalia Pragensia I, s. 191–206. Hrejsa 1931 Hrejsa, Bohuš, Kancionály Jednoty bratrské, Diplomová práce, Praha FF UK, 1931. Hrejsa 1912 Hrejsa, Ferdinand, Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny, Praha 1912. Hrejsa 1922 Hrejsa, Ferdinand, Betlém od r. 1516, in: Betlémská kaple. O jejích dějinách a zachovaných zbytcích, s. 22–106, Praha 1922. Hrejsa 1931 Hrejsa, Ferdinand, Kancionály v Jednotě bratrské, in: Reformační sborník 4, 1931, s. 11–47. Hrejsa 1937 Hrejsa, Ferdinand, Sborové Jednoty bratrské, Praha 1937. Hrejsa 1939 Hrejsa, Ferdinand, Náboženský svéráz Jednoty bratrské, in: Zásady Jednoty českých bratří, Praha 1939, s. 96. Hromádka 1914 Hromádka, Jan L., Bible kralická 1613–1913, in: Českomoravská jednota XVI, 1914, s. 5. Chamonikola 2005 Chamonikola, Kaliopi, Pod znamením okřídleného hada. Lucas Cranach a české země, kat. výst., Praha 2005. Chlíbec 1985 Chlíbec, Jan, K vývoji názorů Jana Rokycany na umělecké dílo, Husitský Tábor 8, 1985, 37–59. Chlíbec 1994 Chlíbec, Jan, Husitské obrazoborectví a meze jeho tolerance k výtvarnému dílu, Dějiny a současnost 16, 1994, č. 5, s. 47–51. Chlíbec 2005 Chlíbec, Jan, Poznámky k figurálnímu sepulkrálnímu sochařství jagellonské doby, in: Dalibor Prix – Jiří Roháček (eds), Epigraphica & Sepulcralia I, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 až 2004. Praha 2005, s. 79–102. Chytil 1900 Chytil, Karel, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Chrudimském, Praha 1900, 63. Chytil 1918 Chytil, Karel, Antikrist v naukách a umění středověku a husitské obrazné antiteze, Praha 1918. Chytil – Novotný 1915 Chytil, Karel – Novotný, Václav, Katalog výstavy, kterou pořádá od 15. června do 22. července R. 1915 na pětistoletou paměť úmrtí rektora pražského vysokého učení M. Jana Husi c.k. Česká universita Karlova-Ferdinandova v místnosti Musea Král. Českého, Praha 1915. Štech, Václav V., Jan Hus ve výtvarném umění, in: Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu, Praha 1915. Indra 1995 Indra, Bohumír, Jednota bratrská v záznamech městských knih Lipníka nad Bečvou v 16. a na počátku 17. století, in: Sborník okresního archivu v Přerově 3, 1995, s. 21–49. Jakubec 2003 Jakubec, Ondřej, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc 2003. Jakubec 2007 Jakubec, Ondřej, (ed.), Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích, Olomouc 2007. Jakubec – Miltová 2007 Jakubec, Ondřej – Miltová, Radka, Elias Hauptner a Matouš Radouš – malíři umírajícího času. Manýristické epitafy v českých zemích kolem roku 1600, Umění 57, 2009, s. 148–171. Jakubec 2010 Jakubec, Ondřej, B. Spranger, Epitaf zlatníka M. Müllera, in: Horníčková – Šroněk 2010 Umění české reformace. 1380–1620, Praha 2010, (v tisku). Jireček 1860 Jireček, Hirmenegild, Biblí kralická a překladatelé její, in: Rozpravy z oboru historie, filologie a literatury I, Vídeň 1860, Josef a Hermenegild Jireček (eds), s. 9–19. Jireček 1875 Jireček, Josef, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, Praha 1875. Jireček 1871 Jireček, Josef, Spisové čeští ve sborníku Pavla Krupia, Časopis Českého Musea 1877, s. 81. Just 2006 (a) Just, Jiří, Bratrské agendy k Večeři Páně, in: Coena dominica Bohemica. Studijní texty UK ETF v Praze, 2006, s. 39–131. Just 2006 (b) Just, Jiří, Předlohy latinských biblických nápisů v bratrském kostele v Ivančicích, Z kralické tvrze 23, 2006, s. 23–27. Just – Nešpor – Matějka 2009 Jiří Just – Zdeněk R. Nešpor – Ondřej Matějka et al., Luteráni v českých zemích v proměnách staletí, Praha 2009. Just (v tisku) Just, Jiří, Nové prameny k dějinám předbělohorské Jednoty bratrské. Nález archivu Matouše Konečného v Mladé Boleslavi, in: Acta commeniana, v tisku. Just 2010 Just Jiří, Šamotulský kancionál, in: Horníčková – Šroněk 2010, Umění české reformace. 1380–1620, Praha 2010, (v tisku). Kadlec 1972 Kadlec, Jaroslav, Mistr Prokop z Kladrub, Acta universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 12, 1972, s. 91–110. Kalina 1995 Kalina, Pavel, Cordium penetrativa. An Essay on Iconoclasm and Image Worship around the Year 1400, Umění 43, 1995, s. 247–257. Kaňák 1957 Kaňák Miloslav a kol., Význačné postavy Jednoty bratrské a jejich dílo (P. Chelčický, Řehoř, Matěj Kunvaldský, Eliáš z Chřenovic, Tůma Přeloučský, Prokop z Hradce, Lukáš Pražský, Vavřinec Krasonický, Jan Černý – lékař, Jan Roh Domažlický, Jan Augusta, Mach Sionský, Jan Černý, Matěj Červenka, Jan Blahoslav, Ondřej Štefan, Jiří Izrael, Eneáš Boleslavský, Jan Kálef, Jiří Strejc, Šimon Theofil Turnovský, Matěj Cyrus, Jan Cyrill Třebíčský, Jan Amos Komenský), Praha 1957 (skriptum). Kavka 1998 Kavka, František, Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998. Kirschbaum 1968–1976 Kirschbaum, Engelbert, ed., Lexikon der christlichen Ikonographie, I–VII, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1968–1976. Kleinschitzová 1929 Kleinschitzová, Flora, Zachariáš Bruncvík = Štilfríd Bruncvejkar = Severín Žandovský, Časopis Národního musea 103, 1929, s. 67–73. Knihopis Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, Zdeněk V. Tobolka – František Horák – Bedřiška Wižďálková, díl I, Prvotisky, Praha 1925, díl II, Tisky z let 1501–1800, části I–IX, Praha 1939–1967. Knoz 1996 Knoz, Tomáš, Renesance a manýrismus na zámku v Rosicích, Brno 1996. Knoz 2008 Knoz, Tomáš, Karel starší ze Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa, Praha 2008. Koerner 2002 Koerner, Joseph, The Icon as Iconclash, in: Iconoclash. Beyond the Image Wars in Science, Religion and Art, Bruno Latour – Peter Weibel (eds), Karlsruhe – Cambridge 2002. Konečný – Šroněk 1998 Konečný, Lubomír – Šroněk, Michal, Vincenc Kramář a obrazoborectví v Katedrále svatého Víta v Praze roku 1619, in: Vincenc Kramář, Zpustošení Chrámu svatého Víta v roce 1619, Michal Šroněk (ed.), Praha 1998. Konečný 1983 Konečný, Lubomír, Esilio Publico: Fridrich Falcký a Kašpar Bechteler, Umění 31, 1983, s. 451–461. Konečný 1990 Konečný, Lubomír, Staronové poznatky o Hasištejnsko-lobkovickém perlovém oltáři, Umění 38, 1990, s. 504–510. Konečný 2002 Konečný, Lubomír, Omnia sponte fluant: Jan Amos Komenský a jeho "pedagogická" impresa a Rembrandtova Krajina se třemi stromy, in: Lubomír Konečný, Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky, Praha 2002, s. 81–103. Kořán 1989 Kořán, Ivo, Renesanční sochařství v Čechách a na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků renesance do závěru baroka II/1, Praha 1989, s. 117–135. Košnář 1903 Košnář, Julius, Poutnická místa a památné svatyně v Čechách, Praha 1903. Kotková 2005 Kotková, Olga, Lucas Cranach st. Zákon a Milost, 1529 a Lucas Cranach st. dobová kopie. Zákon a Milost, in: Kaliopi Chamonikola, Pod znamením okřídleného hada. Lucas Cranach a české země, kat. výst., Praha 2005, s. 74–79. Kouba 1955 Kouba, Jan, Příspěvky ke zpěvu Jednoty bratrské, Diplomová práce FFUK, Praha 1955. Kouba 1956 Kouba, Jan, Vzájemný poměr Kancionálu Šamotulského a Evančického, Miscellanea Musicologica I, 1956, s. 25–31. Kouba 1960 (a) Kouba, Jan, Poznámky k české hymnologii, Miscellanea Musicologica XII, 1960, 5–17. Kouba 1960 (b) Kouba, Jan, Václav Klejch a jeho “Historia o vydávání kancionálů v národu českém, Miscellanea Musicologica XIII, 1960, s. 61–203. Kouba 1962 Kouba, Jan, Blahoslavův rejstřík autorů českobratrských písní a jeho pozdější zpracování, Miscellanea Musicologica XVII, 1962, s. 1–175. Kouba 1975 Kouba, Jan, Německé vlivy v české písni 16. století, Miscellanea Musicologica XXVII–XXVIII, 1975, s. 117–177. Kouba 1988 Kouba, Jan, Nejstarší české písňové tisky do roku 1550, Miscellanea Musicologica XXXII, 1988, s. 21–92. Kramář 1998 Kramář, Vincenc, Zpustošení Chrámu svatého Víta v roce 1619, Michal Šroněk (ed.), Praha 1998. Krása 1974 Krása, Josef, Studie o rukopisech husitské doby, Umění 22, 1974, 17–47. Krása 1985 Krása, Josef, Husitské obrazoborectví a poznámky k jeho studiu, Husitský Tábor 8, 1985, s. 9–18. Krása 1990 Krása, Josef, Husitský biblicismus, in: České iluminované rukopisy 13.–16. století, Praha 1990, s. 298–310. Kratochvíl 1906 Kratochvíl, Augustin, Ivančice, bývalé královské město na Moravě. Popis dějepisný, místopisný a statistický, Ivančice 1906. Kratochvílová 2005 Kratochvílová, Martina, Recepce a transformace protestantské ikonografie. Lounský graduál Jana Táborského, Umění 53, 2005, s. 444–464. Kratochvílová 2007 (a) Kratochvílová, Martina, Mezi anachronismem a historismem. Nové pohledy na české renesanční knižní malířství, Umění 55, 2007, s. 274–285. Kratochvílová 2007 (b) Kratochvílová, Martina, Modus Legendi: Illuminated Utraquist Choir Books of the Bohemian Renaissance, in: Milena Bartlová – Michal Šroněk (eds), Public Communication in European Reformation. Artistic and other Media in Central Europe 1380–1620, Prague 2007, s. 133–142. Krčálová 1955 Krčálová, Jarmila, Kostelní stavby Mattea Borgorelliho, Umění 3, 1955, s. 139–152. Krčálová 1986 Krčálová, Jarmila, Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě, Praha 1986. Krčálová 1989 Krčálová, Jarmila, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989, s. 6–62. Krčálová 1994 Krčálová, Jarmila, Renesance, in: Katedrála sv. Víta v Praze. K 650. výročí založení, Anežka Merhautová (ed.), Praha 1994. Krofta 1900 Krofta, Kamil, Kněz Jakub, stoupenec Matěje z Janova, ČČH VI, 1900, s. 278–280. Krofta 1909 Krofta, Kamil, Majestát Rudolfa II., Praha 1909. Kropáček 1946 Kropáček, Pavel, Malířství doby husitské, Praha 1946 Kubišta 2003 Kubišta, Albert, Jesuitische Polemiken gegen Brüderunität: Kontroverstheologie in den böhmischen Ländern um 1600, Acta Comeniana 17, 2003, s. 117–135. Kubišta 2009 Kubišta, Albert, Jednota bratrská jako terč konfesních polemik, in: Studie a texty Evangelické teologické fakulty 15 (2009/2), Unitas Fratrum 1457–2007. Jednota bratrská jako kulturní a duchovní fenomén, s. 3–14. Kumpera 1992 Kumpera, Jan, Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků, Ostrava 1992. Künstle 1928 Künstle, Karl, Ikonographie der christlichen Kunst I, Freiburg im Breisgau 1928. Kybal 2000 Vlastimil Kybal, M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení, Brno, 2000, 2. vyd. (reprint 1. vydání z roku 1905). Lambert 2000 Lambert, Malcolm, Středověká hereze, Praha 2000. Lejsková-Matyášová 1956 (a) Lejsková-Matyášová, Milada, Ohlas Solisových dřevorytů v českém a renesančním malířství, in: Umění věků. Věnováno k sedmdesátým narozeninám profesora Dra Josefa Cibulky, Praha 1956, s. 96–104. Lejsková-Matyášová 1956 (b) Lejsková-Matyášová, Milada, Zámek v Kostelci nad Černými Lesy ve světle urbáře z roku 1677, Umění 4, 1956, s. 322–337. Lejsková-Matyášová 1966 Lejsková-Matyášová, Milada, Vnitřní výprava renesančního zámku v Kostelci nad Černými Lesy a novodobá rekonstrukce jeho kostela, Umění 14, 1966, s. 269–278. Lejsková-Matyášová 1973 Milada Lejsková-Matyášová, Program štukové výzdoby tzv. soudnice zámku v Bechyni, Umění 21, 1973, s. 1–17. Lemberg 1994 (a) Lemberg, Margret, Im Strudel der böhmischen Ständekatastrophe. Das unvollendete Verlöbnis des Albrecht Johann Smiřický mit Amelie von Hanau und der Kampf um das Erbe, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder 35, 1994, s. 1–44. Lemberg 1994 (b) Lemberg, Margret, Hanavské zásnuby Albrechta Jana Smiřického, Dějiny a současnost 16, 1994, č. 6, s. 15–18. Líva 1933 Líva, Václav, Studie o Praze pobělohorské II. Rekatolizace, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 7, 1933. Luh 2003 Luh, Peter, Fledermaus, in: Reallexikon zur deutschen Kunstgeschichte, IX Band, München 2003, s. 980–1043. Lyčka 1995 Lyčka, Milan, „Neučiníš sobě rytiny…“, in: Posvátný obraz a zobrazení posvátného. Sborník z kolokvia pořádaného Českou křesťanskou akademií a Ústavem filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy dne 16. dubna 1994 v pražském Emauzském klášteře, Alexander Matoušek – Lenka Karlíková (eds), Praha 1995, s. 54–60. Macek 2001 Macek, Josef, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001. Mâle 1922 Mâle, Émile, L’art religieux de la fin du moyen age en France, Paris 1922. Malura 2004 Malura, Jan, Moravské kancionály v kontextu kulturních proudů, in: Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae olomucensis Facultas Philosophica – Moravica 1, 2004, s. 149–157. Mareš 1896 Mareš, František, Materiálie k dějinám umění, uměleckého průmyslu a podobným, Památky archeologické 16, 1896, s. 664–665. Medková 1989 Medková Jiřina, Renesanční umělecké řemeslo na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989, s. 150–158. Medvecký 1998 Medvecký, Jozef, Medzi renesanciou a barokom, K charakteru domácej maliarskej tvorby prvej polovice 17. storočia, Ars 1998, 1–3, s. 117–144. Memorandum 1921 Memorandum o restituci majetku konfiskovaného církvi evangelické po Bílé hoře, 1921. Menk – Kümmel 1997–1998 Menk, Gerhard – Kümmel, Birgit, Die Einführung der Zweiten Reformation und die Bilderfrage, in: Moritz der Gelehrte. Renaissancefürst in Europa, Heiner Borggrefe – Vera Lüpkes – Hans Ottomeyer (eds), Lemgo – Kassel 1997–1998. Michalski 1989 Michalski, Sergiusz, Protestanci i sztuka. Spór o obrazy w Europie nowożytnej, Warszawa 1989. Michalski 1993 Michalski, Sergiusz, The Reformation and the Visual Arts, London – New York 1993. Michalski 1998 Michalski, Sergiusz, Bilderstürme und Bilderkämpfe in Prag und Böhmen nach der Hussitenepoche, in: Berichte und Beiträge des GWZO 1967. Öffentliche Vorträge, Leipzig 1998, s. 139–148. Mitáček – Brodesser – Fišer 2002 Jiří Mitáček – Slavomír Brodesser – Zdeněk Fišer, Dílo tiskařů jednoty bratrské. katalog expozice v památníku bible kralické v Kralicích nad Oslavou, Brno 2002. Molnár 1948 Molnár, Amedeo, (ed.), Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty, Praha 1948. Molnár 1952 Molnár, Amedeo, Boleslavští bratří, Praha 1952. Mout 1975 Mout, Nicolette, Bohemen en de Nederlanden in de Zestiende Eeuw, Leiden 1975. Mout 1979 Mout, Nicolette, The International Calvinist Church of Prague, the Unity of Brethern and Comenius 1609–1935, in: Acta Comeniana 4/1, 1979, s. 65–77. Müller 1923 Müller, Josef Th., Dějiny Jednoty bratrské I, Praha 1923. Müller 1993 Müller, Matthias, Von der Kunst des calvinistischen Bildersturms. Das Werk des Bildhauers Ludwig Juppe in der Marburger Elisabethkirche als bisher unbekanntes Objekt calvinistisches Bildzerstörung, Marburg 1993. Mutlová 2007 Mutlová, Petra, Communicating Texts through Images: Nicolas of Dresden`s Tabule, in: Public Communication in European Reformation. Artistic and other Media in Central Europe 1380–1620, Milena Bartlová – Michal Šroněk (eds), Prague 2007, s. 29–38. Nachtmannová 2003 Nachtmannová, Alena, Kostelec nad Černými Lesy v éře Smiřických. Provoz a vybavení renesančního zámku, Průzkumy památek 10, 2003, s. 87–102. Nastoupilová 2006 Nastoupilová, Alena, Nález souboru písemností Matouše Konečného, in: Comenii amator atque editor. Opuscula Mortino Steiner sexagenario ad amicis eius dedicata, Praha 2006, s. 109–110. Nechutová 1964 Nechutová, Jana, Traktát Mikuláše z Drážďan “de imaginibus” a jeho vztah k Matyáši z Drážďan, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, řada E9/1964, s. 149–162. Nechutová 1970 Nechutová, Jana, Nikolai de Dresda “De imaginibus”. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, řada E 15/1970, s. 211–240. Nechutová 1985 Nechutová, Jana, Prameny předhusitské a husitské ikonofóbie, Husitský Tábor 8, 1985, s. 29–38. Nechutová 1986–1987 Nechutová, Jana, Traktát “De Imaginibus” připisovaný Petru Paynovi, Husitský Tábor 9/1986–1987, s. 325–334. Nechutová 1994 Nechutová, Jana, Polemika Štěpána z Dolan s husitskou ikonofobií, Husitství – reformace – renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, I, s. 391–399. Nechutová 2006 Nechutová, Jana, Filius patri mortuo statuim fecit. Bájný antický příběh v české reformaci, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Ota Halama – Pavel Soukup (eds), Praha 2006, s. 87–101. Nechutová – Machovec 1994 Nechutová, Jana – Machovec, Milan, K poctě Mistra Matěje z Janova, Mladá Vožice 1994. Nejedlý 1900 Nejedlý, Zdeněk, Prameny k synodám strany pražské a táborské, Praha 1900. Nejedlý 1913 Nejedlý, Zdeněk, Dějiny husitského zpěvu I. za válek husitských, díl II, Praha 1913. Neumann 1974 Neumann, Jaromír, Karel Škréta 1610–1674, Praha 1974. Nischan 1999 Nischan, Bodo, Lutherans and Calvinists in the Age of Confessionalism, Aldershot – Brookfield 1999. Nodl 2010 Nodl, Martin, Česká reformace, in: Umění české reformace. 1380–1620, Kateřina Horníčková – Michal Šroněk (eds), Praha 2010. Nohejlová-Prátová 1935 Nohejlová-Prátová, Emanuela, Výstavní sbírka medailí Národního muzea, Praha 1963. Novák, Jan Bedřich, Rudolf II. a jeho pád, Praha 1935. Novotný – Šroněk 2010 Novotný, Robert – Šroněk, Michal, Jednolist s mapou Čech, in: Umění české reformace (1380–1620), Kateřina Horníčková – Michal Šroněk (eds), Praha 2010. Odložilík 1930 Odložilík, Otakar, Poslední Smiřičtí, in: Od pravěku k dnešku II, Sborník prací z dějin československých k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930. Ohly 1985 Friedrich Ohly (ed.), Gesetz und Evangelium: zur Typologie bei Luther und Lucas Cranach; zum Blutstrahl der Gnade in der Kunst, Münster 1985. Olbrich 1983 Olbrich, Harald, Calvinistische Vorstellungen vom Sinn der Bilder, in: Von der Macht der Bilder. Beiträge des C.I.H.A. Kolloquiums “Kunst und Reformation”, Ernst Ullmann (ed.), Leipzig 1983, s. 361–366. OSN 1894 Ottův slovník naučný VIII, 1894, s. 395. OSN 1898 Ottův slovník naučný XIII, Praha 1898. Pahncke 1910 Pahncke, Karl, Abraham Scultetus in Berlin, in: Forschungen in Brandenburgischen und Preussischen Geschichte, 23, 1910, s. 357–375. Palacký 1873 Palacký, František, Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahre 1419–1436, II, Prag 1873. Palacký 1939 Palacký, František, Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě IV, Praha 1939. Parshall – Parshall 1986 Parshall, Linda B. – Parshall, Peter W., Art and the Reformation: an annotated bibliography, Boston, Mass., 1986. Pávová 1960 Pávová, Eva, Pražané v boji proti Pasovským, in: Kniha o Praze 1960, s. 169–183. Pekař 1927–1933 Pekař, Josef, Žižka a jeho doba, I–III, Praha 1927–1933. Pešák 1940 Pešák, Václav, Panství rodu Smiřických v letech 1609–1618. Sborník archivu Ministerstva vnitra v Praze 13, Praha 1940. Pešina 1978 Pešina, Jaroslav, Desková malba, in: Pozdně gotické umění v Čechách 1471–1526, Praha 1978. Pešina PešinaJaroslav, Desková malba, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984. Peters 1987 Peters, Jane S., ed., The Illustrated Bartsch 19, Part 1, New York 1987 Placht 1988 Placht, Václav, Senior B. Jan Kálef, Kostnické jiskry 73, 1988, č. 43/44, s. 5. Podlaha 1907 Podlaha, Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu českobrodském, Praha 1907. Podlaha 1910 Podlaha, Antonín, Posvátná místa Království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada první: Arcidiecése pražská Díl IV. Vikariáty Kolínský a Rokycanský, Praha 1910. Podlaha – Hilbert 1906 Podlaha, Antonín – Hilbert, Kamil, Soupis památek historických a uměleckých. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, Praha 1906. Prasek 1894 Prasek, Vincenc, K dějinám církve bratrské, Časopis Matice moravské 18, 1894, 23–30. Reau 1955–1959 Réau, Louis, Iconographie de l’art chrétien, 1–2, 2.1–2.2, 3.1–3.3, Paris 1955–1959. Rejchrtová 1985 Rejchrtová, Noemi, Obrazoborecké tendence utrakvistické mentality jagellonského období a jejich dosah, Husitský Tábor 8, 1985, s. 59–68. Rejchrtová 1986 Rejchrtová, Noemi, Studie k českému utrakvismu zejména doby jagellonské, Praha 1986, habilitační práce na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, rkp. Riedl 1995 Riedl, Bohumír, Huertova mise v Lounech, in: Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně dne 10. září 1993, Jičín 1995, s. 111–117. Rott 1905 Rott, Hans, Kirchen und Bildersturm bei der Einführung der Reformation in der Pfalz, Neues Archiv für die Geschichte der Stadt Heidelberg und d. rheinischen Pfalz, 6, Heidelberg 1905, s. 229–254. Royt 1992 Royt, Jan, Bernard z Clairwaux a Jan Hus, Umění 40, 1992, s. 272–273. Royt 1995 Royt, Jan, Husité a obrazy, in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ed. J. B. Lášek, Praha 1995, s. 295–299. Royt 1997 Royt, Jan, Hussiten und ihre Verhältniss zur Kunst, in: Jan Hus zwischen Zeiten, Völker und Konfessionen, F. Seibt ed. München 1997. Royt 1999 Royt, Jan, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999. Royt 2000 Royt, Jan, Ikonografie Mistra Jana Husa v 15. až 18. století, in: Husitský Tábor Supplementum 1 (2000), Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia (Papežská lateránská univerzita Řím, 15. – 18. prosince 1999), Miloš Drda – František J. Holeček – Zdeněk Vybíral, (eds), s. 405–452. Royt 2001 Royt, Jan, Der heilige Wolfgang und seine Verehrung in Böhmen, Regensburg 1994. Royt, Jan, Horní město Jáchymov, reformace a umění, Ústecký sborník historický, 2001, s. 351–359. Royt 2002 Royt, Jan, Utrakvistická ikonografie v Čechách 15. a první poloviny 17. století, in: Dalibor Prix (ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002, s. 193–202. Royt 2005 Royt, Jan, Zobrazení 14 ctihodných mučedníků, in: Historia Franciscana II. Sborník textů, Petr R. Beneš – Petr Hlaváček (eds), Kostelní Vydří 2005, s. 136–143. Royt 2006 Royt, Jan, Církevní reformy a husité, in: Karel IV. Císař z boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha 2006, s. 554– 561. Royt – Hrubý 1992 Royt Jan – Hrubý, Vladimír, Nástěnná malba s námětem Zákon a Milost na zámku v Pardubicích, Umění 40, 1992, s. 124–137. Rukověť 1962–1982 Rukověť humanistického básnictví I–V, Praha 1962–1982. Ryneš 1948 Ryneš, Václav, Paladium země české, Praha 1948. Říčan 1957 Říčan, Rudolf, Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957. Scribner 1990 Scribner, Bob, (ed.), Bilder und Bildersturm im Spätmittelalter und i der frühen Neuzeit, Wiesbaden 1990. Sedláček 1927 Sedláček, Augustin, Hrady, zámky a tvrze království českého XV, Praha 1927. Sedláčková 2004 Sedláčková, Kristína, Jakoubek ze Stříbra a tzv. týnské kázání z 31. ledna 1417. Názory předhusitských a husitských „reformátorů“ na obrazy, Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university, řada uměnovědná (F) / Opuscula historiae artium. Studia minora facultatis philosophicae Universitatis Brunensis, Series historiae artium, 53, 2004, F 48, s. 7–43. Schilling 1986 Schilling, Heinz, (ed.), Die reformierte Konfessionalisierung in Deutschland – das Problem der "Zweiten Reformation", Gütersloh 1986. Schuchardt 1994 Schuchardt, Günter, (ed.), Gesetz und Gnade: Cranach, Luther und die Binder, Ausstellung im Cranach-Jahr 1994, Eisenach, Museum der Wartburg, 4. 5.–31. 7., Torgau, Schloß Hartenfels, 25. 8.–6. 11. Siegfried 1980 Siegfried Seifert, Der Dom St. Petri zu Bautzen, Berlin 1980. Sládek 1995 Sládek, Miloš, Posmrtné cestování Albrechta Václava Smiřického ze Smiřic, in: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995 [vyd. 1997], s. 215–218. Silver 1997 Silver, Larry, The Influence of Anxiety: The Agony in the Garden as Artistic Theme in the Era of Dürer, Umění 45, 1997, s. 420–429. Smolík 1983 Smolík, Josef, Das Abendmahl nach den Ordnungen der Brüderunität, in: Coena Domini I. Die Abendmahlsliturgie der Reformationskirchen im 16.–17. Jahrhundert, Freiburg Schweiz 1983, s. 543–561. Sokol 1925 Sokol, Vojtěch, Příspěvky k náboženským dějinám horažďovským v l. 1570–1625, in: Knihovnička Otavana č. 2, Písek 1925, s. 11–12. Spunar 1987 Spunar, Pavel, Poznámky ke studiu husitského ikonoklasmu, Listy filologické 110, 1987. Stehlíková 1997 Stehlíková, Dana, Z pokladů litoměřické diecéze III. Umělecké řemeslo 13.–19. století, Litoměřice 1997. Stehlíková 2003 Stehlíková, Dana, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví, Praha 2003. Stejskal 1959 Stejskal, Karel, Husitské obrazoborectví, Dějiny a současnost 1, 1959, s. 16–19. Stejskal 1985 Stejskal, Karel, Funkce obrazu v husitství, Husitský Tábor 8, 1985, 19–29. Stejskal 1992 Stejskal, Karel, Die prager Buchmalerei der Hussitenzeit und uhre Beziehungen zu Mähren, Umění 40, 1992, s. 334–343. Stejskal – Voit 1990 Stejskal, Karel – Voit, Petr, Iluminované rukopisy doby husitské, Praha 1990. Stiebitz 1937 Stiebitz, Ferdinand, K nápisům z kostela bratrského sboru v Ivančicích, Časopis Matice moravské 61, 1937, s. 71–81. Stirm 1977 Stirm, Margarete, Die Bilderfrage in der Reformation, Gütersloh 1977. Suckale 1992 Suckale, Robert, Die Bedeutung des Hussitismus für die bildende Kunst, vor allem in den Nachbarländern Böhmens, in: Thomas W. Gaethgens, Künstlerischer Austausch – Artistic Exchange. Akten des 28. Internationalen Kongresses für Kunsgeschichte, Berlin 15.–20. 7 1992, s. 65–70. Svoboda 1884 Svoboda, Jan, Václav Šturm a jeho boje s českými bratry, Pastýř duchovní 1884, s. 124–136. Šárovcová 2008 Šárovcová, Martina, Malířská výzdoba Žlutického graduálu, in: Petr Brodský (ed.), Žlutický kancionál 1558–2008. 450 let Žlutického kancionálu, Žlutice 2008, s. 41–43. Šebánek 1959 Šebánek, Jindřich, Nápisy v kralickém kostele, in: Kralice, Vlasta Fialová (ed.), Brno 1959, s. 113–120. Šimák 1911 Šimák, Josef Vítězslav, Noviny z Prahy z let 1611–1612, in: Sborník příspěvků k dějinám hl. města Prahy II, 1911, s. 34–46. Šimek 1938 Šimek, František, Učení M. Jana Rokycany, Praha 1938. Šmahel 1985 Šmahel, František, Antiteze české kultury pozdního středověku, Ústecký sborník historický, 1985, s. 9–29. Šmahel 1992 Šmahel, František, Die tabulae veteris et novi coloris als audiovisuelles Medium hussitischer Agitation, Studie o rukopisech 29, 1992, s. 95–105. Šmahel 1993 Šmahel, František, Husitská revoluce, I–IV, Praha 1993. Šmahel 2002 Šmahel, František, (rec.), Milena Bartlová, Poctivé obrazy. Deskové malířství v Čechách 1400–1460, v Český časopis historický 100, č. 2, 2002, s. 395–399. Šroněk 2002 Šroněk, Michal, Obrazy u soudu, in: Pro Arte, Sborník k poctě Ivo Hlobila, Dalibor Prix (ed.), Praha 2002, s. 299–302. Šroněk 2005 (a) Šroněk, Michal, K teorii zobrazování v předbělohorských Čechách, aneb “Obrazové slovou ničemnicemi”, in: Album amicorum. Sborník ku poctě prof. Mojmíra Horyny, Jan Royt – Petra Nevímová (eds), Praha 2005, s. 142–148. Šroněk 2005 (b) Šroněk, Michal, Pohřební ceremonie Petra Voka z Rožmberka a jejich konfesijní pozadí, in: Epigraphica & Sepulcralia I. Praha 2005 – Dalibor, Prix – Jiří, Roháček (eds) s. 201–215. Šroněk 2006 (a) Šroněk, Michal, Jan Jiří Heinsch. Malíř barokní zbožnosti. 1647–1712, Praha 2006. Šroněk 2006 (b) Šroněk, Michal, Bohoslužebný řád Smiřických z roku 1613 a obrazy po předcích, in: Pictura verba cupit. Sborník příspěvků pro Lubomíra Konečného. Praha 2006 – Bukovinská, Beket – Slavíček, Lubomír (eds). Šroněk 2007 Šroněk, Michal, Visual Culture and the Unity of Brethern: „Do not make unto yourselves graven images…“, in: Milena Bartlová – Michal Šroněk (eds), Public Communication in European Reformation. Artistic and other Media in Central Europe. 1380–1620, Prague 2007, s. 335–369. Šroněk 2009 Šroněk, Michal, The Veil of the Virgin Mary. Relics in the Conflict Between Roman Catholics and Utraquists in Bohemia in the 14th and 15th Centuries, Umění 57, 2009, s. 118–139. Šroněk – Roháček – Daněk 1999 Šroněk, Michal – Roháček, Jiří – Daněk, Petr, Václav Trubka z Rovin – studie o měšťanském mecenátu v rudolfínské Praze, Umění 47, 1999, s. 295–308. Štech 1915 Štech, Václav V., Jan Hus ve výtvarném umění, in: Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu, Praha 1915. Thümmel 1991 Thümmel, Hans Georg, Bildlehre und Bildstreit, Würzburg 1991. Tichý 1897 Tichý, František, K dějinám církve bratrské, Časopis Matice moravské 21, 1897, s. 364–368. Tischer 1917 František Tischer, Dopisy konzistoře podobojí z let 1609–1613, Praha 1917. Tomek 1885 Tomek, Wácslav W., Dějepis města Prahy VI, Praha 1885. Umělecké památky Čech 1977–1982 Umělecké památky Čech I–IV, Emanuel Poche (ed.), Praha 1977–1982. Umění české reformace 2010 Umění české reformace. 1380–1620, Kateřina Horníčková – Michal Šroněk (eds), Praha 2010, v tisku. Urbánek 1930 Urbánek, Rudolf, Věk poděbradský III/3, Praha 1930, s. 721. Urbánek 2009 Urbánek, Vladimír, Konfesní identity a irénické snahy: Texty a kontexty ve sporu Bratří se Samuelem Martiniem z Dražova, in: Studie a texty Evangelické teologické fakulty 15 (2009/2), Unitas Fratrum 1457–2007. Jednota bratrská jako kulturní a duchovní fenomén, s. 30–43. Vacková 1968 Vacková, Jarmila, Podoba a příčiny anachronismu, Umění 16, 1968, s. 279–293 Vacková 1969 Vacková, Jarmila, Epitafní obrazy v předbělohorských Čechách, Umění 17, 1969, s. 131–156. Vávra 1960–1961 Vávra, Ivan, Emblémy, monogramy, značky a znaky v tiscích ivančických a kralických, Listy filologické 83, 1960, s. 152–161, s. 286–292, 84, 1961, s. 131–139. Veldman 1977 Veldman, Ilja M., Maarten van Heemskerck and Dutch humanism in the sixteenth century, Amsterodam 1977, s. 67–69. Veldman 1986 Veldman, Ilja M., Leerrijke reesken van Maarten van Heemskerck, S-Gravenhage 1986, s. 44–47. Vlček 2001 Vlček, Pavel, Svědectví o sousedském sporu, Umění 49, 2001, s. 337–349. Vlček 2010 Vlček, Pavel, Renesanční kostely, in: Kateřina Horníčková – Michal Šroněk (eds), Umění české reformace. 1380–1620, Praha 2010, v tisku. Vlček 1998 – Havlová Vlček, Pavel – Havlová, Ester, Praha 1610–1700. Kapitoly o architektuře raného baroka, Praha 1998. Vlk 1982 Vlk, Miloslav, Komplexní rehabilitace zámku v Nelahozevsi a jeho okolí, Památky a příroda 7, 1982, s. 193–209. Volf 1908 Volf, Josef, Pustošení chrámu Svatovítského v prosinci r. 1619, Časopis Musea Království českého 82, 1908, s. 306–310. Volf 1922 Volf, Josef, Bibliografické drobnosti, Časopis Národního musea 96, 1922, s. 283–285. Vonka 1933 Vonka, Rudolf J., Seznam bratrských sborů, Kostnické jiskry č. 26 z 3. 7. 1933. Vorel 2005 Vorel, Jaroslav, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VII. 1526–1618, Praha 2005. Všetečková 2002 Všetečková, Zuzana, The Man of Sorrow and Christ blessing the Chalice. The Pre-Reformation and the Utraquist Viewpoints, The Bohemian Reformation and Religious Practice 4, 2002, s. 193–214. Weniger 2004 Weniger, Matthias, "Durch und durch lutherisch"?: Neues zum Ursprung der Bilder von Gesetz und Gnade, in: Münchner Jahrbuch der bildenden Kunst, 3. F. 55, 2004, s. 115–134. White 2002 White, Grant, The History of the Jednota Bratrská Liturgy of the Eucharist: The State of the Question. in: Bohemian Reformation and Religious Practice 4, 2002, Zdeněk V. David – David R. Holeton, s. 275–280. Winter 1901 Winter, Zikmund, Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století, Praha 1901. Winter 1895–1896 Winter, Zikmund, Život církevnív Čechách. Kulturně–historický obraz z XV. a XVI. století, I–11, Praha 1895 a 1896. Winter 1980 Winter, Zikmund, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I, Praha 1980. Der Winterkönig 2003 Der Winterkönig Fridrich V. Der letzte Kurfürst aus der oberen Pfalz, Amberg – Heidelberg – Prag – Den Haag, München 2003. Zemek 2004 Zemek, Petr, Pavel Kyrmezer – děkan v Uherském Brodě, Studia Comeniana et Historica 34, 2004, č. 71–72, s. 62–68. Zemek 2006 Zemek, Petr, Reformace, protireformace a rozvinutí protireformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času, Uherský Brod 2006. Zíbrt 1910 Zíbrt, Čeněk, Masopust z Koblihovic a Bachus souzen a pochován. Starodávné hry, kratochvíle a obřady masopustní, Praha 1910. Zilynská 1985 Zilynská, Blanka, Husitské synody v Čechách 1418–1440, Praha 1985. Zilynská 1992 (a) Zilynská, Blanka, Biskup Filibert a české země, in: Jihlava a basilejská kompaktáta. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia k 555. výročí přijetí Basilejských kompaktát, Jihlava 1992, s. 56–92. Zilynská 1992 (b) Zilynská, Blanka, Plné moci a instrukce pro vyslance Basilejského koncilu do Čech z let 1433–1439, in: Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská, Praha 1992, s. 115–126. Zoubek 1871–1873 Zoubek, František J., Místopis Jednoty bratrské, Památky archeologické 9, 1871–1873, s. 329–366. ABSTRAKT The topic of this work is Sacral painting – theory and practice in Bohemia during the Radical Reformation, focusing on the period between the end of the 14th century until the beginning of the second half of the 17th century. The thesis is based on theological, polemic and normative texts, written on the topic of paintings in the environment of radical reformed churches, in confrontation with the actual practice, i.e. the works of art made in the environment of individual denominations. This work also includes an edition of basic Brethren and Calvinist texts on the topic of sacral painting. In the period preceding the Hussite wars Matěj z Janova was one of the most important individuals, both as one of the strictest critics of sacral painting in sacral space, claiming they subdue the simple believer, unable to grasp the secret of faith and the Eucharist, by their comprehensive visual poignancy. Matěj reaches a compromise – the paintings may be owned, but they may not be shown the reverence that is God's only. Other critics of paintings in the Hussite and post-Hussite era agree with Matěj’s opinions, as well as the idea that paintings are a human contrivance, which drives man away from knowing the true God, to which he is only helped by the Eucharist. As untrue depictions of God bring men to idolatry and should therefore be limited, hidden away in non-public places or simply altogether destroyed. In the era following the Hussite wars the Utraquistic concept of paintings was formed during the negotiations between the Utraquist party and the envoys of the Basil council, stating that paintings play no active role in the process of man's salvation and that Christians do not seek the essence of God in paintings, but only use them as "memorabilia", moral examples and an inspiration to prayer and contemplation. The Czech Utraquists therefore begun leaning towards the reformation desacralization of the painting, though there were still several steps to be taken in order to achieve it on a full scale. In practice this meant that Utraquist temples were beginning to fill with works of art, which, similarly as for the Catholics, became a regular part of religious life and personal and group representation. The lay thinker Petr Chelčický opposed this state of affairs, pointing to the overall moral decay and abandonment of Hussite ideals. He was deeply skeptical with regard to paintings and, contrary to his predecessors, who saw them as objects that lead the attention of the faithful astray from God, Chelčický was far more radical – the painting is not only an obstacle on the way to Christ, but may actually covertly portray the very Antichrist. The Unity of Brethren (Unitas Fratrum) was also very critical of sacral painting. Their main argument was pointing to the biblical ban on making images and revering them - by breaking this imperative man commits idolatry, which is not only an insult to God, but also a fundamental obstacle to salvation. The Brethren used this argument as one of the main ways of differentiating themselves from their opponents, i.e. the Catholic and Utraquist churches. Thanks to this they became the most productive authors of texts against painting in sacral practice in Bohemia in the period between the Hussite era until the battle at Bílá hora. The ban on paintings and imagery was eventually broken in many respects in the Unity – namely the presses of the Brethren produced Bibles and hymn books with wonderful typography and illustrations, alongside liturgical objects such as cups and textiles and the decorative painting of the interiors of the chapels of the Brethren. The opponents of the Brethren noticed the contradiction between the preached antagonism to paintings and their use and it became the subject matter of a polemic, led against the Unity by the Jesuit V. Šturm, among others. The polemic pointed to a certain weakness of the Brethren, whose attitude towards sacral painting was based on strict adherence to the Bible, the authority of the Scripture, which did not need any further substantiation or elaboration. On the other hand the presence of religious imagery in their printed works is undeniable; the Brethren could never explain this contradiction satisfactorily. The key to resolving this contradiction is the interpretation of the second commandment Thou shalt not make thee any graven image ... Thou shalt not bow down thyself onto them (images), nor serve them. (Dt 5, 8-9), applied to sacral paintings, which were subject to cult reverence. On the contrary works that evidently served other purposes - didactic, aesthetic or representative - were tolerated in practice. This fact, though not part of common practice in the Unity, was not freely admitted to publicly by the Brethren until it was openly formulated by J. A. Komenský. The actual use of visual artistic means was quite wide-spread among the Brethren. Besides the illustrations of books already mentioned, from among which some – such as the title page of the Bible printed in 1596 – were highly sophisticated in execution, the Brethren liked using personal imprints, i.e. simplified emblems, and Komenský recommended emblematic and book illustration as a suitable educational tool. The path of the Unity to applied art led through the widening of its social structure. Originally the Unity was an association of common folk and held a negative standpoint towards education and worldly power as well. But eventually burgers begun joining, namely members of the aristocracy became vitally important for the Unity. They were the ones to offer the Brethren protection and a haven on their estates, allowing them a relatively open existence, as the Unity was outlawed until Rudolph issued his Imperial order on religious freedom in 1609. On the other hand aristocrats brought their own ideas on representation to the Unity, which were at odds with their original ideals, but as patrons of chapels they managed to prevail. This is evident from the adornment and furnishings of the Unity churches, adorned with the originally condemned decorative and pictorial motifs. The work also focuses on the recently discovered inventory of more than 20 Unity chapels, which allow the study of liturgical utensils and textiles used by the Brethren and the manner of their use in liturgics. I also elaborate on the topic of iconoclasm in the Unity. It is interesting that regardless of the many verbal attacks on painting outright iconoclasm in the Unity was rather unusual, probably due to the Unity‘s efforts to draw as little attention to itself as possible. The presence of aristocratic Brethren during the iconoclasm in the St. Vitus cathedral in 1619 was an exception, intended more as a political demonstration than a manifestation of their confession. The second radically reformed confession in Bohemia were the Calvinists. Their influence did not become apparent until much later, but the opinions of J. Calvinus on sacral painting can be found in several Czech-language publications that were published in the first two decades of the 17^th century in Bohemia. Their authors were Z. Bruncvík, M. Kultrarius and J. Kaupilius, who referred to the Old Testament commandments and required the absolute removal of paintings from sacral spaces. Like the Brethren they used the argument that idolatry was dangerous and supported by paintings, though simultaneously they tolerated non-sacral paintings. Just as in the case of the Unity, we may see how the Calvinist aristocracy expressed verbal opposition to paintings, but taking into account the tradition of feudal representation and the tolerance to painting displayed by the Czech majority, never took radical steps to remove the paintings altogether. The most prominent personality of Czech Calvinism was the court preacher of Fridrich V. Abraham Scultet, one of the spiritual fathers of the iconoclasm in the St. Vitus cathedral in 1619, on which he even made a sermon and had it published. The plundering of the cathedral became the target of criticism both from the Catholics and the Lutherans. Their antagonism towards Scultet was founded in the increasingly worsening relations between the Calvinists and Lutherans, who feared the Calvinist aggressiveness and also that similar iconoclastic events could take place on a larger scale, focusing on Lutheran churches as well. The Catholics used the plundering of the cathedral as an argument in their anti-Calvinist and anti-insurgent propaganda and interpreted the defeat of the Estates army and subsequent fleeing of Fridrich V. from Prague as God's punishment for the pillaging of the cathedral. The common denominator of the condemnation of sacral painting by the radically reformed churches was, on a general plane, the opinion that a painting may not be a true depiction of God and therefore must be removed as a misleading, idolatrous object. For this reason works of art, which served a cult, served for idolatry, were banned from sacral practice, leaving room for paintings that were free of sacrament, i.e. their function as a medium between man and God. Likewise painting in non-sacral spaces was also tolerated, be it for aesthetic, memorial or representative purposes. The Reformation therefore reformed painting by its desacralization, opening the road to the modern perception of works of art. ________________________________ [1] ŠRONĚK 2006 (a). [2] VACKOVÁ 1968. VACKOVÁ 1969. [3] KRAMÁŘ 1998. [4] Pro starší práce odkazuji na bibliografii: PARSHALL and PARSHALL 1986. [5] Viz: http://www.brrp.org/about.htm. [6] HALAMA 2002. [7] BARTLOVÁ 2002. BARTLOVÁ – ŠRONĚK 2007. [8] ROYT 2002. [9] JAKUBEC 2007. JAKUBEC – MILTOVÁ 2009. [10] Z řady studií o utrakvistických iluminovaných rukopisech připomínám jen: KRATOCHVÍLOVÁ 2005. KRATOCHVÍLOVÁ 2007 (a). KRATOCHVÍLOVÁ 2007 (b) Jako Martina Šárovcová: ŠÁROVCOVÁ 2008. [11] ŠRONĚK – ROHÁČEK – DANĚK 1999. ŠRONĚK 2005 (a). ŠRONĚK 2005 (b). ŠRONĚK 2006 (b). ŠRONĚK 2007. [12] BARTLOVÁ – ŠRONĚK 2007. [13] HORNÍČKOVÁ – ŠRONĚK (v tisku). [14] ŠRONĚK 2009. [15] HORNÍČKOVÁ 2009. [16] VLČEK 2010. ^^[17] KOMENSKÝ 1989, s. 151 (255). Totéž uvádí také BYDŽOVSKÝ 1935, s. . [18] LÍVA 1933, s. 34. [19] Naposledy o náhrobcích významných osobností utrakvismu pojednal CHLÍBEC 2005. [20] LÍVA 1933, s. 35 [21] ČELAKOVSKÝ 1875, s. 289. [22] DAČICKÝ Z HESLOVA 1996, s. 280. ČELAKOVSKÝ 1875, s. 289. BYDŽOVSKÝ 1935, s. 160. RIEDL 1995, s. 113. [23] CHYTIL 1900, s. 63. [24] HEILANDOVÁ, s. 1 [25] BECKOVSKÝ 1707, Kapitola dvanáctá. O obrazých. O kadění. O Kazatelnicy. O holubici nad Kazatelnicý. O Pokladnicy. O korauhvi. O muzice, s. 185–193 [26] SILVIO 1998, s. 139. [27] KŰNSTLE I 1928, s. 425–427. – KIRSCHBAUM III, 19XX, s. 342–349. [28] NEUMANN 1974, s. 137–145. – PEŠINA 1978, s. s. 350–354, obr. na s. 346. – PEŠINA 1984, s. 375–377, obr. č. 53. O reformačním ztvárnění scény Krista v Getsemanské zahradě u Albrechra Dürera uvažoval SILVER 1997, s. 420–429, který je však nenacházel v motivu kalicha, ale ve zpodobení modlícího se Krista. [29] WINTER I–II, 1895–1896. – HREJSA 1912. – ŘÍČAN 1957. – ŠMAHEL I–IV, 1993. – DAVID 2003. – VOREL 2005. – ČORNEJ – BARTLOVÁ 2007. – JUST – NEŠPOR – MATĚJKA 2009. [30] Viz např. Gabriele Paleotti (1522–1597), účastník Tridentského koncilu, kardinál a arcibiskup v Bologni, kde prováděl obdobnou katolickou reformu diecéze jako v Miláně Karel Boromejský. Paleotti je autorem jednoho z nejdůležitějších katolických potridentských spisů o náboženském umění, Discorso intorno alle imagini sacre et profane (italsky 1582), De sacris et profanis imaginibus libri V (latinsky 1594). Zde jako jeden z prvních podal definici posvátného obrazu: Jsou li od Boha seslány, dotýkaly se těla Kristova nebo světců, když je namaloval sv. Lukáš nebo byly zázračně vytvořeny jako acheiropoetos, působí zázraky, dostalo se jim církevního posvěcení či staly se posvátnými skrze téma, které zobrazují, či skrze posvátná místa. [31] NEJEDLÝ 1913. – CHYTIL 1918. – PEKAŘ I–III, 1927–1933. – KROFTA 1900. – KROPÁČEK 1946. [32] NECHUTOVÁ 1964. – Kadlec 1972. – NECHUTOVÁ 1970. – KRÁSA 1974. – STEJSKAL 1985. – ŠMAHEL 1985. – NECHUTOVÁ 1986–87. – KRÁSA 1990. – BARTLOVÁ 1992. – BĚLOHLÁVKOVÁ 1992. – ROYT 1992. – NECHUTOVÁ – MACHOVEC 1994. – KYBAL 2000. – ROYT 1995. – ROYT 1997. – MUTLOVÁ 2007. – SEDLÁČKOVÁ 2004. [33] STEJSKAL 1959. – KRÁSA 1985. – NECHUTOVÁ 1985. – SPUNAR 1987. – NECHUTOVÁ 1994. – CHLÍBEC 1994. – KALINA 1995. [34] STEJSKAL – VOIT 1990. – STEJSKAL 1992. – ŠMAHEL 1992. [35] K ikonografii Jana Husa viz: CHYTIL – NOVOTNÝ 1915. – ŠTECH 1915. – ROYT 2000. – BARTLOVÁ 2005. – BARTLOVÁ 1996. [36] CAMPENHAUSEN 1957. – BREDECAMP 1975. – BELTING 1990. – FELD 1990. – THÜMMEL 1991. – DEBICKI 1992. – SUCKALE 1992. – FUDGE 1993. [37] CHLÍBEC 1985. – REJCHERTOVÁ 1985. – REJCHERTOVÁ 1986. – BARTLOVÁ 2001. – BARTLOVÁ 2002. – VŠETEČKOVÁ 2002. – ROYT 2002. – BARTLOVÁ 2004. – ROYT 2006. – HORNÍČKOVÁ 2007. – ŠRONĚK 2009. [38] VAVŘINEC z BŘEZOVÉ 1979, s. 53. [39] VAVŘINEC z BŘEZOVÉ 1979 s. 224 a 122. [40] SEDLÁČKOVÁ 2004. [41] SEDLÁČKOVÁ 2004, s. 28. [42] SEDLÁČKOVÁ 2004 s. 15. [43] K císaři Zikmundovi Lucemburskému a jednání o přijetí Basilejských kompaktát odkazuji jen na základní literaturu: ŠMAHEL III, 1993, s. 296–319. O Zikmundově pobytu v Praze viz také KAVKA 1998. O biskupu Filibertovi ZILYNSKÁ 1992a. – ZILYNSKÁ 1992b. ^^[44] PALACKÝ 1939, s. 165. O Janu Rokycanovi naposledy souhrnně BOUBÍN – ZACHOVÁ 1997, zde i starší literatura. [45] Primo, quod VII sacramenta ecclesiae rite et canonice administrentur secundum ritum universalis ecclesie. Quod iuxta tenorem compactatorum comunicantibus semper dicatur, quod ipsi debent credere, quod non sub specie panis caro tantum, nec sub specie vini sanguis tantum, sed sub qualibet specie est integer totus Christus. Quod sacerdotes orent horas canonicas iuxta rubricam diocesis. Quod venerabile signum salvatoris nostri salutifere crucis practicetur in omnibus iuxta morem ecclesie populi Christiani. Quod in ecclesiis sint venerabiles ymagines salvatoris nostri et eius genitricis, aliorumque sanctorum et sanctarum. Quod in portis ecclesiarum teneatur aqua benedicta, qua introeuntes possint se aspergere iuxta sanctorum patrum salubria instituta et ritum universalis ecclesie, et fiant aspersiones diebus dominicis, et supra funera defunctorum et in aliis consuetis. Quod missa non celebretur, nisi in altari consecrato secundum ritum universalis ecclesie. Quod misse cantentur vel legantur integraliter in Latino secundum ordinem Romanum iuxta rubricam Pragensis ecclesie. Et cantentur „credo in deum“, prefacio et „pater noster“ integraliter omissis cantilenis, quia secundum decreta sanctorum patrum non debent cantari in officio nisi collecte, prose, cantica et hymni ab ecclesia aprobati, nec unusquisque pro sua voluntate debet addere, minuere vel mutare. Quod detur osculum pacis post „Agnus dei“. Fiat benediccio candelarum in festo Purificacionis. Fiat benediccio cinerum in capite jejunii et imponatur capitibus, ut est moris. Fiat benediccio palmarum, cerei pascalis cum benedictione fontium, ut moris est. Fiat canonica institucio legitimorum plebanorum, aut alias quomodolibet provideatur debite et honeste, quod plebes habeant legitimos plebanos canonice institutos. Quod peregrinaciones et ablaciones in ecclesiis non prohibeantur. Quod reverencia et obediencia promisse sancte matri ecclesie, sacro generali concilio Basiliensi ipsam representanti, Romanoque pontifici realiter et efficaciter observerunt. Quod in sacramento eucharistie post verba consecrationis sub speciebus panis et vini est vere totus Christus, et non remanet ibi substancia panis et vini materialis: sic teneat et praedicant. Podle MONUMENTA CONCILIORUM 1857, s. 844–845. Text dopisu zaznamenal také PALACKÝ II, 1873, č. 986, s. 476–480. Viz také TOMEK VI, 1885, s. 15–16: ...aby byly v kostelích obrazy pána Krista, matky boží a jiných svatých, aby u dveří kostelních bývala svěcená voda ku pokropení se; aby zavedeno bylo vykropování při Asperges, při pohřbích a jiných případnostech, líbání míru při mši po Agnus, svěcení svíček o hromnicích, popele při počátku postu, kočiček na Květnou neděli, svíce velikonoční a vody na bílou sobotu, aby se nezakazovaly pauti a ofěry, aby mše celá zpívána byla jazykem latinskýmn a jiné podobné. Krom toho obnovovalo se žádání dle kompaktat, aby při podávání svátosti pokaždé bylo připomínáno věřícím, že pod spůsobau chleba není toliko tělo, a pod spůsobau vína není toliko krev Kristova, nýbrž pod každou spůsobau celý Kristus, k tomu pak přidáno, aby věřeno bylo, že po posvěcení nezůstává podstata chleba neb vína ve svátosti; konečně aby se stalo řádné dosazení farářů dle zákonů církevních. ^^[46]O takovém uchovávání obrazů např. zpravuje VAVŘINEC z BŘEZOVÉ 1979, s. 275–276. Když v roce 1421 Zikmund dobyl Kutnou Horu, dávali místní obyvatelé své sympatie protihusitské straně tak , že ... byly skoro u každého domu vystaveny rozličné obrazy Kristovy nebo jeho svatých, dříve schované, aby tím znamením dali přicházejícím na známost, že nejsou ani nebyli ze sekty pražských kacířů... A ty obrazy opět s ohromnou radostí postavili v kostelích na oltáře, nadávajíce rozličnými nadávkami táborům, Pražanům a viklefovcům. ^^[47] TOMEK VI, 1885, s. 23–24. ZILYNSKÁ 1985 synodě v březnu 1437 věnuje jen stručnou zmínku. ^^[48] PALACKÝ 1844, Artikulové smluvení na držení kompaktát w Čechách 10. 3. 1437, s. 453–455. ^^[49] MONUMENTA CONCILIORUM 1857, s. 844, zápis ke dni 27. listopadu 1436. ^^[50] MONUMENTA CONCILIORUM 1857, s. 844, zápis ke dni 27. listopadu 1436. ^^[51]Z hlediska současného stavu vývoje jazyka je nápadný překlad vazby venerabiles imagines uvedené jak v Gratianově textu, tak i požadavcích legátů z listopadu roku 1436 i biskupa Filiberta z r. 1437, který je v Artikulech přeložen jako poctivé obrazy. V současné češtině se poctivý chápe jako opozitum nepoctivý, kdežto zde je mu třeba rozumět jako důstojný, úctyhodný, požívající úctu i posvátný. Na tuto skutečnost upozornil již ŠMAHEL 2002, s. 395 v recenzi práce Mileny Bartlové, Poctivé obrazy, Praha 2001. ^^[52]Vztahu těchto pasáží kompaktát k církevnímu právu si povšiml DAVID 2003, s. 120 a 441, pozn. č. 73 The veneration of images was likewise justified in the Compactata with reference to canon law. Viz také HALAMA 2002, s. 100, pozn. č. 277 a 278. ^^[53]Srovnej JAN z DAMAŠKU 1994, s. 45–46 ... čest prokazovaná ikoně přechází na prototyp. A prototypem je to, co je na ikoně zobrazeno, z čeho byla forma odvozena... Často se stává, že byť v daném okamžiku na Kristovo utrpení nemyslíme, pohled na obraz Krista ukřižovaného nám spasitelné utrpení okamžitě připomene, a tu se pokorně pokloníme – nikoliv hmotě, nýbrž tomu, co je vyobrazeno. Sv. Řehoř: Jiné je uctívat obraz a jiné získávat vědomosti o úctyhodných dějích, které obraz představuje. Neboť obraz je pro jednoduché lidi tím, čím je písmo pro gramotné, protože ti, kteří písmo neznají, v obraze vidí a čtou vzory, které mají následovat. A tak obrazy existují především k poučení lidu. [54] V evropském měřítku je literatura k posvátným obrazům je neobyčejně rozsáhlá, zde proto odkazuji jen na klasické dílo, jehož autorem je BELTING 1991 (s rozsáhlou bibliografií). V naší literatuře upozorňuji na faktograficky velmi bohatou publikaci: ROYT 1999 věnovanou otázce posvátného obrazu v baroku a na pozoruhodné práce J. Hlaváčkové: HLAVÁČKOVÁ 1985. – HLAVÁČKOVÁ Praha 1993, s. 114–118. – HLAVÁČKOVÁ 1995. ^^[55] O Rokycanovy názory na obrazy zpracoval systematicky CHLÍBEC 1985. ^^[56] BYLINA 1994. ^^[57] URBÁNEK 1930, s. 721. ^^[58] NEJEDLÝ 1900, s. 124 ^^[59] ROKYCANA 1928–1929, II, s. 716. ^^[60] ROKYCANA 1928–1929, I, s. 863–864. ^^[61] ROKYCANA 1928–1929, II, s. 691–692. ^^[62] CHLÍBEC 1985, s. 47, ŠIMEK 1938, s. 67. ^^[63] CHLÍBEC 1985, 47, ŠIMEK 1938, s. 67. ^^[64] BOUBÍN – ZACHOVÁ 1997, s. 20–24. ^^[65] BOUBÍN – ZACHOVÁ 1997, s. 52. ^^[66] REJCHRTOVÁ 1985. [67] GOLL 1916. Naposledy o Petru Chelčickém: BOUBÍN 2005. – BOUBÍN 2006. [68] CHELČICLÝ 1929. – CHELČICLÝ Praha 1891. [69] CHYTIL 1918, podrobně o P. Chelčickém a jeho nauce o Antikristovi viz s. 187–191. [70] CHELČICKÝ 1950, s. 49. [71] CHELČICKÝ 1950, s. 226–227. [72] CHELČICKÝ 1891, s. 40–72, zvl. s. 44–45. [73] CHELČICKÝ 1950, s. 59. [74] CHELČICKÝ 1950, s. 271. [75] CHELČICKÝ 1950, s. 228. [76] CHELČICKÝ 1950, s. 283. [77] KOŠNÁŘ 1903, s. 428–433. – HRDINA 1999. [78] Historie o bratru Palečkovi, in: GRUND 1952, s. 171: líčí příhodu, jak se královna odebrala na pouť ke svatému Prokopu a Paleček, když se to dozvěděl ji takto nabádal: Ale, milá sestro královno, kdybys raději doma seděla, příze napředla a z ní plátna nadělati dala a chudým rozdala, to by tobě Pán Bůh dobře odplatil, zde i věčně. A tak se krále Jiřího manželka, poslechši ho, zase ku Praze obrátila. [79] CHELČICKÝ 1950, s. 53–54. [80] ZILYNSKÁ 1992. [81] HALAMA 2002, s. 60–62. [82] CHELČICKÝ 1950, s. 310. [83] CHELČICKÝ 1950, s. 281, s. 286. [84] CHELČICKÝ 1950, s. 275. [85] CHELČICKÝ 1950, s. 141. [86] NODL 2010. [87] GOLL 1884, s. 36 ad. [88] NOVOTNÝ – ŠRONĚK 2010. [89] BIDLO 1923, s. 254–255. [90] Z mnoha textů doplňujících jednotlivá zobrazení na jednolistu má k alegorii rozvráceného království nejblíže parafráze citátu z knihy Přísloví Kdež není plotu, tuť bude roztržení království. [91] HALAMA 2000 se tímto tématem sice zabýval a shromáždil podstatnou část bratrských textů věnovaných obrazům, ale jejich obsah zcela nekriticky přijímal. Dospěl tak k závěru, že Jednota byla svými názory blízká kalvinismu, ale díky vazbám na české utrakvistické prostředí vůči obrazům tolerantní, a proto obrazy „odstraňuje, ale nelikviduje“. Naproti tomu reformované pokládá Halama za „obrazoborce v tom nejostřejším slova smyslu.“ Názorům Jednoty bratrské na obrazy se nevěnují ani práce pojednávající o vztahu evropské reformace k obrazům, např. STIRM 1977. – MICHALSKI 1980 – MICHALSKI 1993. [92] DEKRETY 1865, s. 3–6. [93] MÜLLER 1923, s. 152. – ŘÍČAN 1957, s. 54, 68 a 85. – HALAMA 2002, s. 69–70. – PROKOP z JINDŘICHOVA HRADCE 1881. [94] HALAMA 2002, s. 70 zmiňuje skutečnost, že Prokop reagoval na poměry v kraji kde pobýval. Jindřichohradecko bylo místem se silným zastoupením německého obyvatelstva, které pěstovalo kult světců v Čechách cizích, sv. Mikuláši, jehož Prokop ve svém výčtu uvedl na prvém místě byla zasvěcena kaple zámku v Jindřichově Hradci. [95] ROYT 1994. [96] HLAVÁČEK 2003. [97] HALAMA 2002, s. 70–71 [98] BARTOŠ 1935, s. 78–69. [99] Kniha moudrosti, 14,15–21: Tak třeba otec, zdrcený krutým žalem nad dítětem náhle mu odňatým, zhotoví jeho obraz a hned začne mrtvé dítě ctít jako boha a od své čeledi vyžaduje slavit svátky a zachovávat obřady. Časem se bezbožný obyčej rozšířil a byl zachováván jako zákon. Z nařízení vládců se vzdávala úcta i jejich sochám, když je lidé nemohli uctívat osobně, protože bydleli daleko. Proto, aby si osobu jim vzdálenou zpodobili, udělali si viditelný obraz uctívaného krále, a tak nepřítomnému pilně pochlebovali, jako by byl přítomen. A k rozmachu té úcty i u těch, kteří ho neznali, přispěla ještě ctižádost umělce. Zřejmě aby se svému mocnáři zalíbil, vyobrazil ho svým uměním v co nejkrásnější podobě. Dav pak, uchvácen půvabem díla, toho, který byl ještě nedávno ctěn jako člověk, nyní pokládal za samo božstvo. A to se stalo všem živoucím léčkou: zotročeni neštěstím nebo krutovládou přiřkli lidé nesdělitelné jméno kamenům a dřevům. [100] O rozšíření tohoto motivu i ve světské literatuře podrobně NECHUTOVÁ 2006. [101] Podle Blahoslavovy Filipiky proti misomusům, in: Českobratrská výchova před Komenským, s. 147–157. [102] HALAMA 2003, s. 47–52. [103] MOLNÁR 1948; ŘÍČAN 1957, s. 78–81; HALAMA 2003 s. 52–96; HALAMA 2002, s. 119–120; HALAMA Halama (pozn. 2), s. 71–73. [104] LUKÁŠ PRAŽSKÝ 1948, s. 115–133, odstavec 48. [105] PAL’MOV I–II, 1904, s. 157. – HALAMA 2002, s. 73. [106] DEKRETY 1865, s. 126 a 128; HALAMA 2002, s. 121. [107] ODPOVĚĎ BRATRSKÁ, s. 857–884. HALAMA Halama 2002, s. 75. [108] ŘÍČAN 1957, s. 112. [109] ŘÍČAN 1957, s. 102. [110] ŘÍČAN 1957, s. 349. [111] ŠRONĚK 2005 (a). O Scultétovi a jeho úloze při vyplenění katedrály sv. Víta: KRAMÁŘ 1998, zde je také otištěno Scultétovo kázání. [112] KOMENSKÝ 1970 (a). – KUMPERA 1992 s. 256–257. [113] KOMENSKÝ 1912 (b). – KUMPERA 1992, s. 241 [114] KOMENSKÝ 1992. – KUMPERA 1992 s. 223–228. První dva díly vyšly pravděpodobně roku 1657 v Amsterodamu, celé dílo až v novodobé edici a českém překladu. [115] KUMPERA 1992, s. 261. Komenský tento věcný slovník zpracovával od poloviny 40. let až do své smrti. Podrobně a s rozsáhlou bibliografii KONEČNÝ 2002. [116] KOMENSKÝ 1942. – KUMPERA 1992. s. 278–279. [117] KOMENSKÝ 1942, s. 8 a 10. [118] KOMENSKÝ 1992, I., s. 325. [119] KOMENSKÝ 1942, s. 16–17. [120] JIREČEK 1875. [121] HORÁK 1941. [122] VÁVRA 1960–1961. – BOHATCOVÁ 1985. [123] VÁVRA 1960–1961, s. 157–158, 160, 137 a 138. [124] FIALA 1909, s. 42, č. 70. – HABICH 1934, II/2, č. 3393. – DWORSCHAK – GEROLA 1958, s. 52. [125] NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ 1963, s. 62, č. 41. – FUČÍKOVÁ 1997, s. 150, č. k. II/97. Medaile je uložená ve sbírkách numismatického oddělení Národního muzea v Praze, H5-150 929, stříbro lité, 3,9 cm. [126] FIALA 1909, s. 42, č. 71. Autor medaili datuje do roku 1587 na základě její podobnosti s medailí Kálefovou a skutečnosti, že biskupem, tj. seniorem se stal později, si nepovšiml. Medaili uvádí ve sbírce Vojtěcha Lanny, dnes je nezvěstná. [127] KNIHOPIS, č. K 13565. [128] KNIHOPIS, č. K 17560. [129] OSN III 1898, s. 774. – BARTOŠ 1946–1947. Bartoš zde přičítá autorství Historie Fratrum Janu Kálefovi. – KAŇÁK 1957. – PLACHT 1988. K dějinám mladoboleslavského sboru: MOLNÁR Praha 1952. [130] JIREČEK 1860. – HROMÁDKA 1914. – JAN EFREIM 1933. O působení obou duchovních také HREJSA 1937. [131] Tuto víru vyjadřuje i motto, Isaiáš 49, 4: „Judicium meum cum Domino et opus meum cum Deo meo“ = Ale však soud můj jestiť u Hospodina, a práce má u Boha mého. (Kralický překlad). U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. (Ekumenické vydání 1985) [132] K tématice Zákona a Milosti existuje dnes rozsáhlá bibliografie, z níž uvádím jen základní tituly: SCHUCHARDT 1994. – OHLY 1985. – WENIGER 2004. [133] ROYT – HRUBÝ 1992. [134] BRAMBORA 1970–1971. – KONEČNÝ 2002. [135] BŘEZAN II, s. 484. [136] LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ 1973. [137] KNOZ 1996, s. 60–72 a 134–139. [138] S tím jistě souvisí Žerotínovo zaujetí obsahovou stránkou uměleckého díla, jíž povyšoval nad zřetele formální. Z jeho korespondence víme, že když v roce 1600 objednával prostřednictvím svého francouzského agenta soubor portrétů vladařů a nekatolických vzdělanců, požadoval nikoli uměleckou kvalitu, ale věrné vystižení podoby tváří jednotlivých osobností KNOZ 1996, s. 71, podle KAREL st. ze ŽEROTÍNA 1904, s. 148. [139] O postoji Jednoty ke světské moci naposledy HALAMA 2003, s. 28–35, 41–65, 103–118, 158–165. ^^[140] Literatura o sborech Jednoty bratrské: ZOUBEK 1871–1873, s. 329–366. – PRASEK 1894. – TICHÝ 1897. – CVRČEK 1899. – MEMORANDUM 1921. – VONKA 1933. – HREJSA 1937. ^^[141] Historii sboru v Mladé Boleslavi zpracoval MOLNÁR 1952. ^^[142] BYDŽOVSKÝ 1935, s. 160. ^^[143] KRČÁLOVÁ 1986, s. 27, viz také BŘEZAN 1985, s. 480. – HREJSA 1937, s. 19. UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 1977 I, s. 44 uvažují o tom, že bratrský sbor byl přestavbou staršího kostelíka sv. Jiří. Blíže neurčený kostel byl při prodeji zámku v roce 1596 uváděn jako dobře a nákladně vystavěný a pěkně od zlata a stříbra i jiných rozmanitých barev vymalovaný..., MAREŠ 1896, s. 664–665. ^^[144] O Jednotě v Lipníku n.B. INDRA 1995. ^^[145] KRČÁLOVÁ 1989, s. 41–43. ^^[146] KRČÁLOVÁ 1989, s. 57. ^^[147] VLČEK – HAVLOVÁ 1998, s. 30. ^^[148] ŠEBÁNEK 1959, s. 113–120. Autor podrobně sleduje, jak se při opravách interiéru nápisy v kostele přesouvaly, případně zanikaly. V textu uvádím jen původní umístění nápisů, tak aby bylo možno zachytit jejich celkový koncept. [149] STIEBITZ 1937. – JUST 2006 (b), s. 23–27. ^^[150] Jen zlomkovitě jsme informováni o nápisech ve sboru v Uherském Brodě (zbořen 1644), kde jsou zmínky o dvou nápisech Lucerna pedibus meis verbum tuum, domine. Žalm 119, 105 a Věže pevná jest slovo Páně, k níž se spravedlivý utíká a nebude zahamben. Přísloví 18, 10. Viz HREJSA 1937, s. 72. Jan Jeník z Bratřic zaznamenal ještě ve druhé polovině 18. století stopy nápisové výzdoby v Betlémské kapli v Praze, která bylo pod správou Jednoty v krátkém období 1609–1620: ...po stěnách neb po zdích a na stropě četly se všeliké, od starodávné době ještě malované průpovídky z Písma sv. pěkné, kterých slova spíšeji za malované, nežli za psané mohly se pokládati. Viz HREJSA 1922, s. 82. [151] KRČÁLOVÁ 1955. [152] DEKRETY 1865, s. 147. [153] WHITE 2002. [154] HREJSA 1937 s. 28. [155] Agendu Lukáše Pražského vydal JUST 2006 (a), zde uvedena i další literatura. V českém originále a s paralelním německým překladem některé její pasáže publikoval SMOLÍK 1983, s. 543–561. [156] Podle JUST 2006 (a), s. 71–74. [157] Podle JUST 2006 (a), s. 122–123. [158] KOMENSKÝ 1912 (a), s. 104. [159] BRADL 1882, zde na s. 154–55 Uherský Brod, Zaznamenání věcí některých bratrských v domě sboru Brodského obnovené léta Páně 1601, cituje také HREJSA 1937, s. 73. BRADL 1882, s. 160, Inventář věcí ... v domě bratrském ve Veliké (Velká u Strážnice), cituje také HREJSA 1937, s. 150. ^^[160] NASTOUPILOVÁ 2006. – JUST Acta commeniana XX/XXXX, v tisku. [161] Boharyně u Nechanic (okr. Hradec Králové). HREJSA 1937, s. 20. [162] HREJSA 1937, s. 26–28, Svatoš nastoupil po smrti Jana Doubravy v roce 1614 [163] Dubenec u Dvora Králové (okr. Turnov). HREJSA 1937, s. 30. [164] Kostelec nad Orlicí. HREJSA 1937, s. 36. [165] Krchleby u Čáslavi, okr. Kutná Hora. HREJSA 1937, s. 37. [166] Lanškroun. HREJSA 1937, s. 37–38. [167] Liblice, okr. Mělník. HREJSA 1937, s. 38–39. Mělník, HREJSA 1937. [168] Rychnov nad Kněžnou. HREJSA 1937, s. 48–50. [169] Ústí nad Orlicí. HREJSA 1937, s. 59–60. Česká Třebová, HREJSA 1937. [170] Turnov. HREJSA 1937, s. 54–58. [171] Žamberk. HREJSA 1937. [172] STEHLÍKOVÁ 1997, s. 112–113, č. k. 146. [173] KRATOCHVÍL 1906, s. 207. Největší kalich pojmul 3,5 mázu (6,7 l), dva prostřední po 3 žejdlících (1,44 l) a dva nejmenší každý půl mázu (0.95 l). Uvádí se zde také, že o vánocích roku 1581 přijímalo 270 osob celkem 6 mázů vína. Viz také HREJSA 1937, s. 98. V ivančických registrech je také vepsáno, aby každý komunikant napil se, aby přirození každého kolko tolko okusilo, že nelízl, ale že pil, nebo Pán Ježíš neráčil říci lízněte, ale pijte! [174] KRATOCHVÍL 1906, s. 206. [175] Bratrský kalich z Ústí nad Orlicí, počátek 16. století, mosaz litá, kupa zlacená, v. 21, š. nohy 12,7, majetek Sboru Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí, bez inv. č., HREJSA 1937, s. 59–60. [176] Heinrich (Jindřich) Bissnowski (Bisnovský), Bratrský kalich ze Sležan, konec 16. století, stříbro lité, zlacené, v. 10,5; průměr kupy 9,8 cm. Signován iniciálami HB, nese nápis Bázeň Páně jest počátek moudrosti. Malá chasa ... ke chrámu, což je částečná parafráze Knihy Jobovy 28, 28 Bázeň páně jest moudrost (a odstoupiti od zlého rozumnost). Brno, Moravská galerie v Brně, inv. č. 24235. HREJSA 1937, 138, zde i starší literatura. MEDKOVÁ 1989, s. 151–152. – STEHLÍKOVÁ 2003, s. 58. [177] Bratrské kalichy z Lešna, Muzeum Okregowe, provenience Čechy a Morava?, 1. kalich datován nápisem 1564 (MLH 191), stříbro zlacené, ryté, barevný jamkový email na kupě, zdoben rytými nápisy humanistickou kapitálou: 1. CHRISTVS SALVATOR PRO NOBIS VICTIMA FACTUS, 2. PERSOLVENS PATRI DEBITA ΛYTPA(?) SVO, 3. PROBRIS VERBERIB’ CVCE VVLNERE SANGUINE MORTE 4. HORRENDIS PATRIS PRAESTITIT ILLA MALIS 5. VT NOS A SATANA PECCATO MORTE PERRENNI 6. LIBERET AETERNO RESTITUATq’ PATRI 2. kalich kolem 1600 (MLH 192), kov zlacený (cín?) zdobený litými aplikami na noze, kupa zdobena mozaikou ze skleněných imitací kamenů. [178] LUKÁŠ PRAŽSKÝ 1527, pracoval jsem s opisem, který vypracoval František Bednář podle opisu G. A. Skalského, který je uložen na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty v Praze. Děkuji dr. Otovi Halamovi za jeho zapůjčení. MÜLLER 1923, s. 326 a ŘÍČAN 1957, s. 63 uvádí, že bratři udělovali poslední pomazání jen proto, aby nedávali příčinu k pohoršení. [179] Podobným případem je emailovaný postříbřený 2 libry těžký kalich, který do ivančického sboru věnovala Kateřina z Krajku a na Oslavanech na památku uzdravení jejího manžela Volfa Dětřicha z Altmana. Viz KRATOCHVÍL 1906, s. 206. ^^[180] HREJSA 1931. – DAŇKOVÁ 1951. – BOHATCOVÁ 1986, se jako jediná ilustracemi bratrských tisků zabývala. Přehledným seznámením s bratrskými zpěvníky je knížka BOHATCOVÁ 1989. Velmi významně přispěli k poznání bratrských kancionálů hudební historikové, zejména KOUBA 1955. – KOUBA 1956. – KOUBA 1960a. – KOUBA 1960b. – KOUBA 1962. – KOUBA 1975. – KOUBA 1988. Naposledy MALURA 2004. O kralické tiskárně naposledy: MITÁČEK – BRODESSER – FIŠER 2002. [181] BOHATCOVÁ 1986. ^^[182] HREJSA 1931. Péči o vydání tohoto kancionálu měli senioři Jednoty bratrské Ondřej Štefan v Ivančicích a Jan Kálef v Mladé Boleslavi. V předmluvě se píše, že je určen i pro ostatní církve pod obojí a jsou zde podepsáni starší a kněží Jednoty. Výzdoba kancionálu tedy nebyla věcí jednotlivce, ale stála za ní Jednota jako celek. ^^[183] KOUBA 1955, s. 65. [184] VÁVRA 1960, s. 135–137. [185] Stručné shrnutí bratrských polemik o kancionálech viz MALURA 2004. Vedle polemik, které budou probírány níže, známe ještě spor mezi učitelem bratrské školy ve Fulneku Lukášem Helicem s augustiniánem Friedrichem v roce 1589. Předmětem polemiky se stal bratrský kancionál z roku 1576, ale ilustrační výzdoby kancionálu se však spor netýkal. Spor je zaznamenán v rukopise Br. Lukáše Helice, Dialog aneb rozmlouvání jednoho Bratra s černým mnichem řehole augustiniánské, viz: LUKÁŠ HELICE 1997. [186] ZEMEK 2004. Podrobněji pak ZEMEK 2006, s. 103–155. [187] AKTY JEDNOTY BRATRSKÉ XIV, s. 249. [188] Jan Černý (asi 1500–1565), Jan Blahoslav (1523–1571), Adam Šturm (asi 1500–1565) Písně chval božských. Písně duchovní evangelistské, opět znovu přehlédnuté, zpravené a shromážděné, 1560–1561 (tisk), 1563 (vazba), tisk na pergamen, kolorování, zlacení, slepotisková zlacená vazba, Szamotuly, tiskárna Alexandra Oujezdeckého, Herzog-August-Bibliothek Wolfenbüttel, sign. M: Tl 4° 2. Bohužel tento exemplář není opatřen žádnými znaky, které by dovolovaly určit jeho původního majitele. Viz JUST 2010. [189] O Václavu Šturmovi: SVOBODA 1884. Stručný, ale hutný Šturmův biografický medailon zpracovala FECHTNEROVÁ 1986, s. 85–86. O Šturmových polemikách s bratry KUBIŠTA 2003. – KUBIŠTA 2009. [190] ŠTURM 1582. Kniha je koncipována jako dialog bratrem a knězem a je věnována Vilémovi z Rožmberka. [191] ŠTURM 1584. Spis, na který měl Šturm odpovídat není dnes znám. [192] ŠTURM 1585. [193] BROSIUS 1591. Silvius Uberinus uvádí v roce 1587 jako autora tohoto díla V. Šturma, ale dnes spisek známe jen z vydání z r. 1591 a jeho autorství je připisováno Václavu Brosiovi. Uberinus tedy musel znát starší, dnes nedochované vydání, které pokládal za práci Šturmovu. [194] UBERINUS 1587 [195] ŠTUR 1587. [196] Zkráceně cituje DAŇKOVÁ, s. 13. Šturmovy výpady se týkaly předtitulního a titulního listu kancionálu vydaného r. 1576 pod názvem Písně duchovní evangelické, opět znovu přehlédnuté. Na předtitulním listě je v kartuši zobrazení krále Davida hrajícího na loutnu doprovázeného dvěma perzonifikacemi Charitas (se dvěma dětmi) a Víry (s kalichem). Na titulním listě je v horní části Beránek Boží stojící na duze, kolem něj symboly čtyř evangelistů a mučedníci s palmami. Dále je zde znovu zobrazen král David, perzonifikace Víry (s kalichem a krucifixem) a Naděje (s ptákem a kotvou), ve spodní části pak shromáždění zpěváků. [197] ŠTURM 1588. [198] OBRANA MÍRNÁ a SLUŠNÁ 1588 [199] ŠTURM 1590. [200] DEKRETY 1865, s. 261–262. [201] VÁVRA 1960–1961, s. 135. ^^[202] Publikovala BOHATCOVÁ 1986 s. 19–20, aniž však postřehla vazbu na grafickou předlohu. [203] DAŇKOVÁ 1951, s. 25–26, č. k. 6. [204] VELDMAN 1977, s. 67–69. – VELDMAN 1986, s. 44–47. [205] KONEČNÝ 1990. O neporozumění svědčí například text vyšitý na tabulce vlevo nad Kristem: EHR IST IN DIE HOHE GAFAHREN VND FIRET DASGEFENCKNIS GEFANGEN (Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí jsi vedl...), který vůbec nekoresponduje se zobrazením, kde Kristus nevysvobozuje zajatce, ale naopak drží v poutech poražené síly zla. [206] BURY 1989. Autor uvádí, že po benátském vydání vznikla řada šesti dalších vydání tohoto díla, čtyři v Itálii a dvě v Nizozemí. Kořeny a ohlasy Tizianovy kompozice sledoval podrobně MÂLE 1922, s. 280–292, který za autora ideje trimfu Krista označil Girolama Savonarolu, který ji vtělil do svého spisu Il trionfo della Croce a jeho vizi poprvé výtvarně zpracoval ve ztracené rytině Sandro Botticelli (referuje o ni Giorgio Vasari, Život florentského malíře Sandra Botticelliho, in: VASARI 1976, s. 414). O tématu triumfujícího Krista také stručně pojednávají: KÜNSTLE I, 1928, s. 97–98 a KIRSCHBAUM IV, XXXX, s. 359–360. Monumentální zpracování tohoto tématu podle Tiziana vzniklo např. ve vitrajích kostela v Brou a v modifikované podobě v chrámu Saint Patrice v Rouenu. Vitraje v Brou, v kostele sv. Mikuláše Tolentinského byly na objenávku Marguerite d’Autriche provedeny v letech 1526–1527 (s doplňky před 1539). Byly součástí většího souboru fundací, které měly reprezentovat jak habsburský rod, tak i objednavatelku samotnou. Dílo vzniklo v katolickém prostředí. Blíže viz: BEMDEN VANDEN 2010. Stejně tomu je i v případě domácí, české kopie Tizianova Triumfu Kristova. Namaloval ji zřejmě Matyáš Mayer, pražský raně barokní malíř asi ve 20.–30. letech 17. století pro katedrálu sv. Víta a obraz zde byl instalován každoročně na provizorní oltář zřizovaný pro oslavy svátku Božího těla. Dílo je prokazatelně českého původu – průvod svatých je totiž "bohemizován" zařazením postavy sv. Václava. Můžeme tedy s jistotou tvrdit, že Tizianův Triumf Kristův, nebo některá jeho mladší vydání, se mohl dostat do Čech a tvůrce titulního listu bratrské bible ovlivnit. Srovnej: PODLAHA – HILBERT 1906, s. 46–47. – KRČÁLOVÁ 1994, s. 155 a 169. – KONEČNÝ – ŠRONĚK 1998, s. 18. [207] O tématu Zákona a Milosti v českých zemích viz: ROYT –HRUBÝ 1992. – KOTKOVÁ 2005. [208] Vazbu na Ezechielovo proroctví si uvědomila již BOHATCOVÁ 1986, s. 20, která uvažovala také o inspiraci předmluvou k Matoušově evangeliu v Klaudianově vydáni Nového zákona z roku 1518. [209] DEKRETY 1865, s. 262. Na synodě konané v roce 1598 bylo dokonce výslovně řečeno, že vydávání knih bez povolení starších je velmi nevhodné. Tamtéž s. 272. [210] MEDVECKÝ 1998, zvl. s. 120 a 122. [211] O těchto polemikách naposledy psal URBÁNEK 2009, zvl. s. 30–43. ^^[212] MARTINIUS 1637, s. 11. [213] FIALOVÁ 1968, č. 6, s. 22 a 23. – BOHATCOVÁ 1986, zvl. s. 17. [214] VEJSTRAHA 1589 (a). ^^[215] Toto pojetí podobenství o pošetilých pannách se objevilo například v grafickém listě Virgila Solise, případně na výzdobě fasády zámku v Nelahozevsi, kde jsou panny moudré a pošetilé zpodobněny jako evropské země a jedna z pošetilých dívek, představující Brabantsko, je zobrazena jak vylévá z lampy nápadně podobné liturgickému kalichu olej. LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ 1956 (a). – VLK 1982. – PETERS 1987, s. 138, č. 282 (280) Brabant. [216] BROSIUS 1589 (b). [217] JAKUBEC 2003, s. 333 a 277–278 vedle výstižné charakteristiky Brosiových textů ještě upozornil na další aktuální užití motivu draka symbolizujícího protestantsví ve výzdobě portálu sakristie v portálu sakristie kostela sv. Mořice v Kroměříži. Zde je drak zobrazen jako protivník symbolů pravé víry: anděla, jeřába (ostražitosti) a sokola (naděje). [218] BROSIUS 1599. [219] Z početných příkladů uvádím například: CAMILLI 1586, III, s. 27. –, 3, s. 27. – RUSCELLI 1584, s. 429. [220] Velmi podrobně je význam netopýra v evropské učenosti i výtvarné kultuře zpracoval LUH 2003, s. 980–1043. – DITTRICH 2004, s. 148–152. [221] RÉAU 1955, s. 108. [222] RIPA 1603. – PICINELLI 1687, Liber IV, Caput LXVI, s. 331–332. ^^[223] O polemikách mezi Jednotou a jezuity viz KUBIŠTA 2003 a 2009. Autor upozorňuje, že bratrské polemiky byly vedeny nevýrazným, defenzivním způsobem a Jednota k nim sahala jen v případě největší nouze. S tímto tvrzením se shodují i naše závěry. ^^[224] FAJT XXXX, s. 51. ^^[225] TŮMA 1947, s. 86 [226] ODPOVĚĎ BRATRSKÁ, s. 791–913. ^^[227] WINTER 1895–1896, I, s. 202. [228] BÍLEK 1942, s. 47–48. [229] AKTY JEDNOTY (opis SÚA Praha) ^^[230] HALAMA 2000, s. 121–122. – HALAMA Halama 2002, s. 87. – PAMĚTI JEDNOTY 1530–1547, fol. 12b. Podobně se vyjadřuje i Jan Jaffet v Historii o původu Jednoty „Kostely, kdež se nám toho přeje, nepohrdáme, ale k čistým božím službám, vyklidíc toliko z nich obrazy a jiné věci modlářské, kdež možné, užíváme.“ Cit. podle HREJSA 1939, s. 96. Podobně jako v Brandýse postupoval i bratrský kazatel Jiří Izrael v polském Ostrorogu, který dal obrazy v kostele nejprve zakrýt a později uložit mimo kostel. Halama v tom správně vidí přizpůsobení bratrské praxe polskému, převážně katolickému prostředí, které mělo vůči obrazům mnohem užší vztah nežli české, kde byla víra v obrazy od husitských dob systematicky narušována, viz HALAMA Halama 2000, s. 122. ^^[231] SOKOL 1925. ^^[232] Vlastní vyjádření o obrazech známe jen od Budovce z Budova. Jde o stručnou zmínku v jeho Antialkoránu, kde k výkladu o Sv. Trojici připojil její symbol v podobě trojúhelníku, který takto komentoval: Že tuto figůru dal jsem namalovati, ne proto jsem to učinil, abych Pána Boha, jehož nerci-li malovati nesluší, ale jehož ani lidská, ani andělská mysl, jaký jest v své podstatě, stihnouti nemůže a sumou nikdá nestihne, ale abych toho pravého, ve třech osobách rozdílných, než v podstatě božské jediného Pána Boha jako nějaké na věcech zemských ponavrženíčko dal. BUDOVEC 1989, s. 281. ^^[233] KRAMÁŘ 1998. [234] HREJSA 1912, s. 555–556. ^^[235]Naposledy o ikonoklasmu obecně: sborník SCRIBNER 1990. – BLICKLE – HOLENSTEIN – SCHMIDT – SLADECZEK 2002. – KOERNER 2002, s. 164–213. ^^[236]O kalvinistickém postoji k obrazům pojednávají následující speciální studie: OLBRICH 1983. – EIRE 1990, s. 51–67. O kalvinismu v Čechách: HREJSA Praha 1912. Jako cizí, do Čech importaný fenomén spojený s Fridrichem Falckým a jeho okruhem, pojímá kalvinismus HEMMERLE 1964, s. 243–276. O kalvínském ikonoklasmu: MÜLLER 1993. ^^[237] GRAU 1917. – STIRM 1977, s. 161–227. – OLBRICH 1983, s. 361. – MICHALSKI 1989, s. 107–127. – FELD 1990, s. 131–137. – MICHALSKI 1993, s. 59–73. – CIESLAK 2000, s. 5–17. V české literatuře: KRAMÁŘ, Praha 1998. [238] CALVIN 1951, s. 28. [239] GRAU 1917, s. 16, 18, 19 a 50. ^^[240] Viz Příloha. ^^[241] Viz Příloha. ^^[242] ŘÍČAN 1957, s. 282. Knihopis K 01406 ^^[243] KATECHISMUS 1619. – KNIHOPIS, č. 3846 a 3847. Viz také HREJSA 1912, s. 570–571. ^^[244] BRUNCVÍK 1613. ^^[245] O Z. Bruncvíkovi JIREČEK 1875, s. 105. – WINTER I, 1896, s. 282. – TISCHER 1917, s. 50, 96, 220, 291, 294, 310 a 316. – VOLF 1922, s. 283–285. – KLEINSCHITZOVÁ 1929, s. 67–73. – KNIHOPIS díl II, část II, Praha 1941, s. 179–187. – RUKOVĚŤ I, 1966, s. 230–232. Naposledy o něm: ŠRONĚK 2005 (a), s. 142–148. ^^[246] BOBKOVÁ 1999, s. 49 a 139. – JIREČEK 1875, s. 105 se domníval. že po roce 1620 konvertoval ke katolictví. HREJSA 1912, s. 515 a 586 jej považoval za snášenlivého a nedbajícího konfesijních subtilit. DAVID 2003, s. 333 jej označuje za luterána, ale text jeho Kázání zřetelně vypovídá o jeho názorové blízkosti ke kalvinismu. O jeho kalvínské orientaci svědčí i to, v roce 1631 dostal podporu 20 tolarů od holandské reformované církve v Hamburku, stejně jako Bohuchval Berka z Dubé, Václav Vilém z Roupova a Petr Milner z Milhausu. Jiří Bydžovský k roku 1634 uvádí zprávu o úmrtí Z. Bruncvíka: ...v městě Pirně u veliké bídě a mezi nepoctivými pro podezřelost z kalvínství pohřben; tak němečtí kněží i sami čeští spolubratří, svých šetřiti umějí! BYDŽOVSKÝ 1935, s. 222. ^^[247] K Cultrariově biografii viz JIREČEK Jireček (pozn. 5), s. 431. – WINTER 1895–1896, s. 282. – WINTER 1901, s. 175, 196 a 347. – TISCHER 1917, s. 544. – FISCHER 1935, s. 181; RUKOVĚŤ I, s. 515. ^^[248] KULTRARYUS 1619, nedochováno. – KULTRARYUS 1620. ^^[249] RUKOVĚŤ III, s. 283–284. Kaupiliova tvorba sahá od latinské poezie až po nábožensko didaktické spisy jako jsou Postila k stálé trpělivosti pocestným ouzkou cestou skrze strasti..., Praha 1616 a Knížka o pravém okřižovaného Krista Pána poznání, Praha 1621. ^^[250] BÍLEK I–II, 1882, s. 424. ^^[251] HREJSA 1912, s. 43 a 65 a 122. ^^[252] BÍLEK I–II, 1882, s. 357–358. ^^[253] WINTER 1895–1896, s. 262. ^^[254] ODLOŽILÍK 1930, s. 70–87. – LEMBERG (a) 1994, s. 1–44, zvl. s. 14–15. – LEMBERG (b) 1994, s. 15–18. ^^[255] Z následujících studií je zřetelně patrné, jak pečlivě a systematicky bylo hospodaření Smiřických vedeno: PEŠÁK 1940. – ČECHURA 1992, s. 507–536. ^^[256] HREJSA 1912, s. 483–486. ^^[257] DVORSKÝ 1884, s. 23–31. –WINTER II, 1896, s. 844–845. – HREJSA 1912, s. 505. Na smiřických panstvích to nebyl první řád tohoto druhu. Jaroslav ze Smiřic vydal již roku 1577 "protestantský řád", v němž nařizoval kněžím jak mají vést církevní obce vyučovat lid. Z. WINTER Život církevní, s. 356. ^^[258] HREJSA 1912, s. 505 a 569. ^^[259] TŘEBÍČSKÝ 1619. ^^[260] PROCESSUS 1615, s. 524. O pohřbu také SLÁDEK 1995 [vyd. 1997], s. 215–218. ^^[261] PROCESSUS 1615, s. 558–559. ^^[262] LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ 1956 (b), s. 322–337. – LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ 1966, s. 269–278. Z urbáře čerpal již SEDLÁČEK XV, Praha 1927, s. 5–8. Naposledy pak NACHTMANNOVÁ 2003, s. 87–102. ^^[263] PODLAHA 1907, s. 78–90. – VACKOVÁ 1969, s. 138 a 152. – UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH II, 1978, s. 109. ^^[264] LEMBERG (a). – LEMBERG (b). [265] ŠRONĚK 2005 (b), s. 201–215. ^^[266] BORGGREFE – LÜPKES – OTTOMAYER 1997. ^^[267] O Fridrichovi Falckém naposledy v katalogu výstavy: DER WINTERKÖNIG 2003. ^^[268] MOUT 1975, s. 118–149. – MOUT 1979, s. 65–77. ^^[269] Pro historiky umění je největším překvapením záznam o Bartholomeu Sprangerovi, který sice členem komunity reformovaných nebyl, ale přesto podpořil stavbu jejího kostela nemalou částkou 500 zlatých. O nekatolickém vyznání Sprangerovy rodiny by vedle těchto zpráv mohl svědčit i epitaf, který malíř vytvořil pro svého tchána, zlatníka Millera a jeho manželku, MANDER 1906, s. 159, jehož ikonografie, kde jsou zesnulí postaveni pod přímou ochranu vzkříšeného Krista a nikoli svatých, skutečně naznačuje nekatolické vyznání rodiny. Naposledy JAKUBEC 2010 (v tisku). [270] Již v roce 1602 byl například příbramský děkan Mikuláš Rajský obviněn, že šíří kalvínství, poté, co si zakoupil opera Kalvini. ^^[271] WINTER II,1896, s. 847. ^^[272] O náboženských dějinách Chrudimi viz WINTER II, 1896, s. 204 a 364. HREJSA 1912, s. 513, 520–521, viz také JIREČEK 1877, s. 81. Situace v Chrudimi vyžaduje pečlivého monografického studia – dosavadní literatura na město nahlížela jako na centrum utrakvismu. Důležitá bude konfrontace konfesní analýzy ve městě s rozsáhlým fondem pozdě gotického a renesančního chrámového mobiliáře, který se dochoval v tamních chrámech i muzejních sbírkách. ^^[273] VACKOVÁ 1969, s. 150, č. k. 28. Nápisy na epitafu: pod horním obrazem: Quis evadet. Nad hlavním obrazem: Samuel Fontinus Clatovinus civis huius reipub. consularis ac polytarcha multis exanclatis Laboribus mortalitatis suae memor monumentum hoc exile sibi conjugibusque/Suis, quarum cum altera Salomena Oleynica annos 14 M. Q. cum altera Elisabetha Kodessia an. jam. 13 cum utraque pecatissimo sine lite, sine jurgio et suspicione orseit ex quoad deo placuerit victurus est conjugio. viv. hic ita S. P. Q. Chr. anum, ut ill. posteri vixisse scirent poni curavit 1614. Na spodku břevna Et erit in pace memoria eius. Vyobrazení provedeno podle grafického listu A. Dürera B 65. Slezské komparace přinesl HARASIMOWICZ 1992, s. 130–131. [274] ŠRONĚK – ROHÁČEK – DANĚK 1999, s. 295–308, zde i podrobná bibliografie. ^^[275] KOŘÁN 1989, s. 133. [276] WINTER II, 1896, s. 847. O Pardubicích také KOŘÁN 1989, s. 133, uvádí, že zde "ozdoby chrámové, jako obrazy, korouhve, postavníky... vyvrci dali... církevní pořádky netoliko luteriánským, ale i kalvínským spůsobem vyřizovali a lid k těm vedli.." Příklad kalvínského oltáře s textem Desatera uvádí HARTMANN 2003, s. 58 a 280. Specializovaná monografie viz DIEDERISCH-GOTTSCHALK 2005. ^^[277] KOŘÁN 1989, s. 133. ^^[278] KOŘÁN 1989, s. 133. ^^[279] KROFTA 1909, s. 41. ^^[280] O simultánním chrámu v Budyšíně viz: SEIFERT 1980. ^^[281] WINTER I, 1895–1896, s. 212–213. ^^[282] WINTER I, 1895–1896, s. 212–214. O Ondřeji ze Šternberka BECKOVSKÝ I, s. 292. ^^[283] Podrobné zpracování této události podávají jen historické práce: ŠIMÁK 1911. – NOVÁK 1935, s. 161–167. – PÁVOVÁ 1960, s. 169–183; MICHALSKI 1998, s. 139–148. ^^[284] KOLDÍN 1876, s. 339: “Sacrilegium, svatokrádež aneb posvátných věcí pokradení. Kdožby co toho, což jest k pobožným a svatým místům aneb na skutky milosrdné oddáno jest, pobral a pokradl. Pokuta oběšení.!” ^^[285] SKÁLA I, 1865, s. 283. ^^[286] SKÁLA I, 1865, s. 283. ^^[287]Naposledy o tom ROYT 2005. ^^[288] ZÍBRT 1910. ^^[289] BACHTIN 1975. ^^[290] ROTT 1905, s. 229–254. – VOLF 1908, s. 306–310. Vedle Kramáře se ikonoklasmem u sv. Víta zabývali také L. Konečný, S. Michalski a autor této stati. Z dnešního hlediska je nutné Kramáře doplnit zejména v postižení širšího kontextu pražského ikonoklasmu jak z hlediska českého, tak i evropského. Kramář nevzal vůbec v úvahu ikonoklastické tradice české reformace od husitství až po 16. století. Při líčení postojů jednotlivých konfesí k obrazům se opíral výhradně o názory "zakladatelů", tj. M. Luthera a J. Calvina a nepřihlédl – vyjma A. Sculteta – k tomu jak probíhal mezikonfesijní konflikt – mimo jiné také o obrazech – v dílech luteránských thelogů a jejich protivníků z řad reformovaných na konci 16. a počátku 17. století. Kramář, přestože znal velkou část polemických děl, které se po vyplenění sv. Víta objevily, těžil z nich jen informace o podílu jednotlivých osob na této akci a rezignoval na jejich hlubší analýzu. Tomu se ostatně vyhnula i úvodní studie k edici Kramářova textu: KONEČNÝ – ŠRONĚK 1998. V nedávné době se pokusil k objasnění reformace Katedrály přispět J. Čechura, ale vyjma několika detailů zůstává jeho počin hluboko ve stínu Kramářovy práce, z níž masivně těží. ČECHURA 2003, s. 761–769. ^^[291] KRAMÁŘ 1998, s. 51. ^^[292] SCULTET 1620 (a). SCULTET 1620 (b). ^^[293] PAHNCKE 1910, s. 45. ^^[294] HREJSA 1912, s. 557, pozn. 1. – WINTER I, 1980, s. 442. Viz také KRAMÁŘ 1998, s. 88. [295] Scultet si byl ohlasu svého kázání dobře vědom a ve svém životopise zaznamenal jeho ohlasy publikované v Ingolstadtu, Mohuči, Tübingen, Wittenbergu, Lipsku a Praze, viz SCULTET 1966, s. 80–81. Jejich soupis a analýzu vypracoval V. Kramář: Proti Scultetovi vystoupili domácí katolíci, v prvé řadě z okruhu svatovítské kapituly: Makarius z Merfelic, Rozmlouvání o kostelních obrazích aneb zpráva a odpověď na hanlivé kázání proti obrazům kostelním od nějakého Skulteta kalvína učiněné... v Praze 1621; Kašpar Arsenius z Radbuzy, Oratio in Solenni Reconciliatione Almae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis; atque consecratione summi altaris S. Vitis, habita 28. die mensis februarii. Anno M.DC.XXI per... Casparum Arsenium a Radbusa... Pragae 1621. Podle Kramáře je pražského původu tisk Einfältiges doch schönes Gespräch in Frag und Antwort gestellt so sich die Lutheraner, Hussiten, Papisten wider die verstocken und bildtstürmerischen Calvinisten undterzeden vydaný roku 1620 koncipovaný jako rozmluva katolíka, luterána a utrakvisty snažící se dokázat jednotu stanovisek zástupců všech těchto tří konfesí. Mimo Čechy vyšla kniha mohučského jezuity Balthazara Hagera, Wiederlegung desz kurzen, aber nicht Schrifftmässigen Berichts Abr. Sculteti von den vermeinten Götzenbildern und deren Ausmusterung aus der Kgl. Schloszkirchen zu Prag... Gedruckt zu Meyntz... Im Jahr1620, která po odstavcích komentuje celé Scultetovo kázání. Z pozic luterských vycházejí následující texty: Fr. Balduinus, Gründlicher Gegenbericht auff Abrahami Sculteti vermeinten Schrifftmessigen Bericht vom Götzenbildern, welchen Er an di christliche Gemein zu Prage (12. 22. Dez. 1619) gethan, Wittenberg 1620 opírající se o Lutherovu kritiku Karlstadtova obrazoborectví. Kramář uvádí ještě dvě další práce z pera luteránských autorů, které se mu však nedostaly do rukou. Jde o: M. Rotareus, Ein Predigt in welchen der New Türkischen Calvinisten Deformation, welche sy in der Prägerischen Schlosskirchen angerichtet haben, resutirt und widerlegt wirdt, zur nachrichtung und trost, allen wahren rechtglaubigen Evangelischen Christen im druck verferttiget. Durch M. Mattheum Rotareum, Leipzig: Lamberg, cca 1620 (Zíbrt, BČH, IV, s. 326, č. 5524), uloženo v: Dresden, Sächsische Landesbibliothek/Staats- und Universitätsbibliothek, sign. Hist. Germ. C. 494,24. Dále Epistula Justi Buriani Antverpiani ad Theologum Pugium Abrah. Scultetum, in qua dissensus sui causas modeste exponit, et rogat, ut reg. majestati fides Lutheranorum candide commendetur, Antwerpiae 1620 (Zíbrt, BČH IV, s. 325, č. 5516). Zprávu o ikonoklasmu u sv. Víta zapsali také dva očití svědkové události: Extract eines schreibens welches ausz Prag einem bekandten freund wegen zerstörung der Thumbkirchen daselbsten alles zur trewhertzigen warnung und erinnerung in offnen truck geben. Sampt einem screiben an die Ottomanische Porten, Prag 1620. Autorem tohoto často přetiskovaného spisku byl služebník hraběnky Slavatové, katolík Jiří Augustin Schwind. Druhou relací je Warhaffte und Gründliche Wrzehlung oder Bericht, wie das Bilder-Stürmen in der Prager Schlosz-Kirchen in Monath Decembris Anno 1619 fürgegangen, darüber ich Bauschreiber zur ungebühr und so übel, doch mit ungrund, von etlichen angegeben worden bin, jejímž autorem byl stavební písař Jakob Hübel, vyznáním luterán. Podrobněji viz VOLF J. Volf, Pustošení chrámu svatovítského v prosinci r. 1619, Časopis Musea Království českého 82, 1908, s. 306–310. O ikonoklasmu u sv. Víta pojednávají také Reformation der königlichen Schlosskirchen zu Prag, wie dieselbe an... Anno 1619 durch etliche König Pfaltzgrafens hohe Böhemische Officir und Herrn Abraham Scultetum ... verrichtet worden... Prag 1621 a Wodislaus Zirtschki, Hussitische Vesperpredig an ein Christliche Gemain zu Prag welche eben auff disen Tag da D. Abraham Scultetus, Evangelischer Diener am Wort sein Predig wider die Bilůder und Götzen gethan, auch auff der klainen Seiten daselbsten gehaltetten worden ist. Durch Wodislaum Zirtschki, Pfarrern bei S. Nicolai auff der klain Seiten... 1621 ^^[296] KRAMÁŘ 1998, s. 118. ^^[297] O “druhé reformaci” a jejím vztahu k obrazům a o kalvínském ikonoklasmu v Hessensku viz: MENK – KÜMMEL 1997–1998. – SCHILLING 1986, NISCHAN 1999. Naposledy HARTMANN 2003. ^^[298] O tomto střetu v otázce vytváření a užívání obrazů zejména: HARASIMOWICZ 1996, s. 25–40. Shodně CIESLAK 2000, s. 17. ^^[299] HREJSA 1912, s. 518. I do Čech proniklo v rámci protikalvínské polemiky ztotožnění reformovaných s Turky. V roce 1621 vyšel spisek Xenium Calvino-Turcikum pro rebellibus Bohemis. Calvinotürkisches Newes Jahr für die Rebellischen Böhmen, jehož autorem byl pravděpodobně drážďanský kazatel Hoe z Hoenbergu. ^^[300] WINTER I, 1895–1896, s. 245–246, s. 340–341. [301] Uvádí HREJSA 1912, s. 562–563 podle KAPIHORSKÉHO 1630 a PEŠINY 1673, s. 355–356: 1) Mají zvonové... vyzdviženi býti. 2) Kamenní oltářové... mají... zbořeni býti, a na místě oltáře dřevěný stůl a skříně neb truhla černým plátnem až do země přikrytá býti... 3) Všichni obrazové, krucifixy, malování... mají shlazena býti... 4) Místo zlatého kalicha dřevění... koflíkové aby užíváni byli. 7) Komží, korouhví a jiných ornátů... nemá více užíváno býti. 19) Křtitelnice mají v kostelích z gruntu vyvráceny býti. Na místě jich má se mosazných medenic užívati. 20) Žádná epitaphia aneb oltářové nemají v kostelích trpíni býti. 21) Trojice svatá žádným způsobem nemá býti malována aneb ryta. Komentuje také KRAMÁŘ 1998, s. 93–94, tak, že se Fridrich Falcký vzdal zavedení toho řádu z obavy před nepokoji. ^^[302] MAKARIUS z MERFELIC 1621. ^^[303] ARSENIUS z RADBUZY 1613 a 1619. Rozborem obou vydání se zabýval RYNEŠ 1948, který však sledoval zejména staroboleslavský kult sv. Václava. ^^[304] KRAMÁŘ 1998, s. 110. ^^[305] MICHALSKI 1998, s. 142. ^^[306] Bože vtrhly pronárody do dědictví tvého, tvůj svatý chrám poskvrnily, Žalm 78, 1. ^^[307] Připadne na ně hrůza a děs pro velikost ramene tvého, 2. Moj. 15, 16. Viz KONEČNÝ 1983, s. 451–461. O tom, že někteří současníci reliéfy vnímali jako do té míry dokumentární zobrazení a viděli v zobrazených aktérech čištění chrámu sama sebe, svědčí případ, který uvádí VLČEK 2001, s. 337–349. O fenoménu poznávání se v obrazech viz ŠRONĚK 2002, s. 299–302. [308] KOMENSKÝ 1970 (b), odst. 9, s. 12. Viz také LAMBERT 2000, s. 548: Když Jan Amos Komenský, biskup v exilu, bědoval nad brzkým zánikem své církve, dospěl v roce 1649 k závěru, že příčina tohoto konce nespočívá v nepřátelích Jednoty, to znamená v represích Habsburků rozpoutaných po vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře roku 1620, nýbrž v bratřích samotných. Ti se opuštěním vnitřní církevní disciplíny, kterou zdědili od Lukáše Pražského, zničili sami. [309] O židovském pojímání viz: GUTMANN 1989, s. 3–16. Podobně LYČKA 1995, s. 54–60.