souhrn úvah o původu a povaze *vesmíru jakožto dějiště lidské pouti k vysvobození, tvořících součást učení jednotlivých škol a směrů *buddhismu. Neexistuje jako jednotný systém; každý z buddhistických proudů si vytvořil vlastní tradici kosmogonických a kosmologických spekulací, čerpající z indických (*hinduismus, *džinismus, učení ádžíviků) i neindických (zejména *helénistických) zdrojů. Sám *Buddha soudobé kosmologické teorie odmítal jako výsledek mylného výkladu zkušenosti z minulých životů, či klamné *sofistiky a poukazoval na neužitečnost podobných spekulací pro řešení hlavního problému lidského života – existence strasti //(duhkha)// a jejího odstranění. Kritizoval zejména eternalistický *názor šášvatavádinů, že *svět a *duše jsou trvalé *entity, nedůslednost učení kreacionistů, podle nichž věčný stvořitel stojí u vzniku pomíjivého stvoření, stejně jako předpoklad zastánců teorie náhodného původu //(adhítja samutpannika)//, že *vesmír povstal bez jakékoli příčiny. Zdroj podobných bludných koncepcí spatřoval ve falešné představě individuality //(satkájadršti)//, v uvažování z hlediska „já“ //(*átman)// považovaného za ústřední duchovní entitu, jaká ve skutečnosti neexistuje //(anátman, anattá)//.$Nejstarší buddhistické texty popisují svět jako plochý disk, na vnějším okraji obehnaný železnou horskou stěnou zvanou Čakravála (též Čakraváda), jež propůjčila jméno i celému světovému komplexu. Jeho povrch je rozčleněn sedmi kruhovými, koncentricky uspořádanými horskými hřbety ze zlata, uprostřed se tyčí posvátná hora Méru či Suméru; prostor mezi horstvy vyplňují vody moří //(sítá)//. V rozlehlém oceánu //(mahásamudra)//, který se prostírá mezi předposledním a posledním okrajovým horstvem, leží čtveřice ostrovních světadílů //(dvípa)// – na východě Púrvavidéha ve tvaru půlměsíce, na jihu čtyřúhelníková Džambudvípa, na západě Aparagódáníja připomínající měsíční úplněk, na severu čtvercové Uttarakuru. Zatímco nadlidské bytosti obývající ostatní kontinenty mají pevně vymezenou délku života (350, 500 a 1000 let), délka života lidských obyvatel Džambudvípy se v průběhu světového cyklu //(kalpa)// neustále zkracuje a nikdo si není jistý, jak dlouhý věk je mu v důsledku působení *zákona *//karmy// vymezen. Světový kotouč spočívá svým podkladem tvořeným zlatou zeminou //(káňčanamajíbhúmi)// na kruhové vodní ploše //(ábmandala)//, kterou podepírá větrná vrstva //(vájumandala)//, jež se zase dotýká volného prostoru //(ákáša)//. Nad čakraválou se nachází trojice nebeských světů //(trilóka)//, z nichž nejníže leží oblast touhy //(kámadhátu)// sestávající z 6 rajských či božských mezisfér //(dévalóka)//. Nejnižší z nich, umístěná na svazích hory Méru, je sídlem božských králů //(dévarádža)//, kteří plní úlohu ochránců světových stran //(lókapála)// a bdí nad bezpečností Buddhy i jeho stoupenců. Sem se přerozují nezištní a poctiví lidé a zbožní, moudří, učení a lidumilní *mnichové //(bhikšu)//. Ráji Trájastrinša na vrcholku Suméru vévodí postava vládce bohů *Indry (Šakra) převzatá z hinduismu spolu s 32 dalšími „bohy touhy“ //(kámadéva)//, kteří tráví čas v požitcích oblažujících všech pět smyslů; v nebi Tušita se rodí Buddha jako *bódhisattva předtím, než přijde na svět v Džambudvípě, aby tam dosáhl buddhovství //(*bódhi)//. Následuje dalších 16 nebí patřících do „oblasti tvaru“, čisté formy či žádostiprosté tělesnosti //(rúpadhátu)//, kde sídlí bohové ve čtyřech sférách *meditace //(dhjána)// odpovídajících čtyřem stupňům pohřížení. Vrchol *pyramidy tvoří oblast bez tvarů //(árúpjadhátu)// rozdělená na čtyři „sféry nekonečna“, z nichž nejvyšší se nazývá „vrchol bytí“ //(bhavágra)//. Oblasti tvaru a beztvarosti společně tvoří *Brahmovo nebe //(brahmalóka)//, kam přicházejí všichni, kdo se vzdali smyslových požitků a pěstují buddhistické *ctnosti – blahovůli //(maitrí, mettá)//, soucit //(karuná)//, rovnodušnost //(upékšá, upekkhá)// a *radost ze *štěstí druhých //(muditá)//. Pod povrchem Džambudvípy leží 8 chladných a 8 horkých pekel //(naraka)//, kam hříšníky odsuzuje ke krutým mukám vládce podsvětí *Jama; nejstrašnější je nejníže položené Avíči, kde strašlivý oheň spaluje vrahy rodičů, učitelů či světců na prahu buddhovství //(arhat)//. *Pekla mají vlastně povahu očistců, protože pobyt v nich tvoří jen jeden z článků nekončícího řetězce znovuzrozování //(*sansára)//.$Vesmírný *model jediného světa doložený v pálijském *kánonu (*Tipitaka, Tripitaka) i v sanskrtské buddhistické literatuře doplňují alternativní koncepce založené na představě velkého počtu světů, jejíž zárodky se objevují v *hínajánových *kanonických textech i v //džátakách//. Pro tuto „kosmologii tisíců“ //(sáhasra)// je příznačné dělení vesmíru na množství světových soustav, od souboru tisíce světů //(sahassí lókadhátu)//, jemuž vládne „tisícovkový“ //(sahassó)// stvořitel *Brahma, až po statisícový komplex //(satasahassó)// tvořený 1000100 světy. Podle popisu obsaženého v pálijské sbírce //Anguttaranikáji //(1.227) kosmický prostor zaplňuje miliarda vesmírných systémů tvořících „velký chiliokosmos“ //(trisáhasramahásáhasra lókadhátu)//, rozčleněný na tisíc „středních chiliokosmů“, z nichž každý se skládá z tisíce „malých chiliokosmů“ (tj. tisícovek vesmírů). Všechny kopírují svět, v němž žijeme, včetně čtyř ostrovních kontinentů, čakraválové stěny, sedmi soustředných pásem hor, *Slunce, *Měsíce a centrální hory Méru. Zároveň všechny dohromady tvoří jediné buddhovské pole //(buddhakšétra)//, doménu jediného kosmického Buddhy či jiné jednotící entity. Naproti tomu asankhjéjová kosmologie rozpracovaná v mahájánových školách buddhismu (*mahájána) vychází z představy bezpočtu //(asankhjéja)// buddhovských sfér zaplňujících deset oblastí prostoru, z nichž v každé přebývá plně a dokonale probuzený Tathágata (tj. Buddha), jenž šíří vysvobozující nauku ve prospěch všech bytostí. Buddhovská pole jsou trojího typu – čistá //(višuddha)//, nečistá //(avišuddha)// a smíšená //(mišraka)//. Mezi „čistými zeměmi“ patří k nejznámějším Sukhávatí („blažená“), západní *ráj, kde vládne dhjánibuddha („meditační“ *buddha) *Amitábha; mezi nečistými (či z jiné perspektivy smíšenými) poli je nejdůležitější Saha, představující náš vesmír a působiště Buddhy Šákjamuniho. Vývoj tisíců světů sáhasrové kosmologie probíhá ve velkých kosmických cyklech //(mahákalpa)// převzatých z hinduistické puránové *chronologie, jež vymezují délku života Brahmy i trvání vesmíru; v buddhistickém pojetí každý velecyklus sestává ze čtyř eónů //(kalpa)// nezměřitelného trvání, z nichž každý obsahuje 20 mezidobí //(antarakalpa)//. Počáteční éru tvoření //(vivartakalpa)// vyplňuje proces zrodu materiálního světa //(bhádžanalóka)// a živých bytostí //(sattva)//; po něm následuje věk trvání stvořeného //(vivartasthájikalpa)//, doba rozkladu //(sanvartakalpa)//, kdy se bytosti dosáhnuvší *nirvány shromáždí v nejvyšší meditační sféře a níže položené světy spálí oheň, zaplaví voda a rozmetá vítr, a fáze trvání rozloženého //(sanvartasthájikalpa)//, kdy na místě světa přetrvává jen prázdný prostor //(ákáša)//.$Do tohoto kosmického rámce je zasazeno soteriologické *drama, v jehož rámci výjimečný jedinec předurčený k tomu, aby „roztočil kolo zákona“ //(čakravartin)//, zasvětí sled svých životů duchovnímu výcviku, studiu a rozjímání, až se zbaví smyslnosti, chtivosti, zášti a klamu, odvrhne světská pouta a pozvedne se k dokonalému stavu arhatství, jež je předstupněm dosažení nirvány; ze slitovného soucitu k bytostem hledajícím cestu k vysvobození setrvává v sansárovém koloběhu jako bódhisattva, během bezpočtu znovuzrození trvajících nesčetné množství kosmických věků dosáhne deseti dokonalostí //(páramita)//, projde deseti stavy vedoucími k buddhovství //(bhúmi)// a posléze se zrodí jako Buddha, aby hlásal světu spásonosné poselství. (Jan Filipský)