soubor náboženských představ a mytologických obrazů o vzniku a uspořádání *vesmíru, jež se utvářely jako součást kulturních, duchovních a světonázorových tradic *hinduismu. Během svého vývoje od védského *bráhmanismu přes spekulace upanišad (*védy, *upanišady) a sánkhjového období až po éru *bhakti, jež završila ortodoxní syntézu, se hinduismus stále systematičtěji zabývá kosmologickými tématy – *mýty osvětlujícími původ fenomenálního *světa, rozdělením kosmických sfér, *chronologií dějů probíhajících na božské i lidské úrovni.$Nejstarší indické kosmogonické úvahy obsahují *hymny *Rgvédy (10.121, 10.129, 10. 190, 10.90 aj.), v nichž se původ světa a všech věcí odvozuje z milostného spojení nebeského rodičovského páru, otce Nebe (Djaus) a matky *Země (Prthiví), ze samovolně vzniklého vesmírného vejce či „zlatého zárodku“ //(hiranjagarbha)//, z procesu sebeoplodnění a prvoplození bezejmenné příčiny, jež sama povstala jako plod žáru //(tapas)// či prvotního sebevznícení vesmírné energie, případně z obětního *aktu, při kterém vznikli bohové i celý živý a neživý svět z těla kosmického Muže (Puruši). Podle //Šatapathabráhmany// představoval obřad *rituálního budování ohňového oltáře //(agničajana)// symbolické utváření kosmu pro obětní účely.$V raných textech védského období se projevený vesmír dělí na tři sféry: pozemský svět //(bhúr)//, vzdušný prostor //(bhuvah)// a nebe //(svar)//. Motiv původu všehomíra z předvěkého Puruši se objevuje i v upanišadách, avšak východiskem světotvorného procesu zde není rituál, nýbrž vznik *vědomí sebe sama spojené se strachem z prázdnoty (//Brhadáranjakópanišad //1.4.1–17). Původní trojice kosmických sfér se v této době rozšířila o další čtyři; centrem fyzického vesmíru se však stal člověk a jeho posmrtná pouť buď cestou předků //(pitrjána)// k *Měsíci a odtud zpět do koloběhu znovuzrození, anebo cestou bohů //(dévajána)// ke *Slunci a konečnému vysvobození ve stavu splynutí s absolutnem //(*brahma)//. Podle učení sánkhje tvoří prvopříčinu, z níž se vyvíjí veškerý fenomenální svět, prahmota //(prakrti)//, nestvořená, věčná a všepronikající hmotná kosmická *substance, obdařená schopností samopohybu; na počátku procesu tvoření se nachází v neprojeveném stavu, z něhož ji dokáže vyvést pouhá přítomnost Puruši, odvěkého vesmírného ducha, který je naprosto inertní, avšak prostřednictvím bezpočtu duchovních monád vázaných na projevy hmotné *přírody oduševňuje svět. Během evolučního procesu se prakrti rozrůzňuje na jednotlivé produkty vývoje, zahrnující intelekt //(mahat)//, jáství neboli princip individualizace //(ahankára)//, mysl //(manas)//, pět orgánů vnímání a pět motorických orgánů, pět jemných //(tanmátra)// a pět hrubých prvků //(mahábhúta)//, z nichž sestává psychomentální a fyzický svět. Přestože sánkhja přijímá učení o transmigraci duší v souladu s působením karmanového *zákona //(*karma)//, pojem *času jako samostatného činitele ovlivňujícího všechny bytosti v jejím učení chybí. Sánkhjový kosmologický *model představuje východisko pro praxi *jógy, při níž adept své já //(*átman)// postupně vyprošťuje ze závislosti na vývojových produktech prakrti – nižší představují *pekla a vyšší nebeské sféry – až v aktu splynutí individuální duše s věčnou duchovní podstatou vesmíru překoná koloběh smrti a znovuzrození //(*sansára)//. V bhaktických kosmologických soustavách tvoří střed vesmíru bůh poskytující oporu všem bytostem, z nichž každá je sama součástí božské podstaty, a čas představující rovněž jeden z aspektů božstva bytosti pohání ke konečnému stavu vysvobození //(*mókša)//, stojícímu zcela mimo čas.$Nejpropracovanější kosmografii obsahují texty //purán//, zvláště //Višnupurána //(4. století), podle níž Země má podobu plochého disku sestávajícího ze sedmi koncentrických pruhů pevniny navzájem oddělených oceány. Uprostřed leží ostrov Džambudvípa, dosahující v průměru 100 000 jódžan (délkových jednotek odpovídajících asi 14,5 km), v jehož středu se tyčí mytická hora Méru kuželovitého tvaru z ryzího zlata, 160 000 mil vysoká, která vévodí nadpozemským světům a kolem níž se otáčejí *nebeská tělesa. Na jejích svazích roste obrovitý strom džambu (hřebíčkovec jambosový, //Eugenia// či //Syzigium jambos//), jenž vrhá na kontinent ochranný stín a šťáva z jeho plodů o velikosti slonů stéká po horských úbočích jako řeka propůjčující nesmrtelnost. Pásma hor táhnoucí se v přímých, paralelních liniích od východu k západu rozdělují ostrov na devět krajů //(varša)//; nejsevernější z nich se nazývá Uttarakuru, oblast zahrnující indoganžské roviny nese jméno Bháratavarša (země Bharatovců), z něhož povstalo moderní označení Indie – Bhárat. Do kruhu uspořádané ostrovní kontinenty od sebe oddělují oceány naplněné slanou vodou (Lavanóda), melasou (Ikšura), vínem (Suróda), přepuštěným máslem (Ghrtóda), jogurtem (Dadhjóda), mlékem (Kšíróda) a sladkou vodou (Svádúdaka), z nichž poslední se prostírá do vzdálenosti 6 400 000 jódžan, ke kruhovému pásmu horstev zvanému Lókálóka, jež tvoří konec světa //(lókasansthiti)//. Okolní prostor, kam nedosáhnou sluneční paprsky, halí temnota a vyplňují jej základní hmotné prvky či živly //(mahábhúta)//: země, vítr, éter a oheň. Celý vesmír v sobě ukrývá skořápka Brahmova vejce //(brahmánda)//, které v průměru měří 500 000 000 jódžan. Vertikálně se kosmos člení na tři světy (//trilóka//), z nichž každý sestává ze sedmi sfér. První skupina zahrnuje Zemi //(bhúrlóka)//, nad níž se nachází vzdušný prostor //(bhuvarlóka)// dosahující až k Slunci, který je příbytkem otců //(pitar)//, zemřelých předků; od Slunce po Polárku sahá sféra nebes //(svarlóka)//, již vyplňují Měsíc se svými 27 či 28 asterismy //(nakšatra)//, Merkur (*Buddha), Venuše (Šukra), Mars (Angáraka), Jupiter (Brhaspati), Saturn (Šani), souhvězdí Sedmi ršiů (Velká medvědice), Polárka (Dhruva), jakož i rajské světy bohů *Indry, *Šivy, *Kršny a *Višnua.$Tyto tři vesmírné okrsky společně tvoří oblast důsledků činů, kde se přerozují duše, aby užívaly karmických plodů nashromážděných v předchozích vtěleních; odtud její název //bhógabhúmi// (země požitků). Jsou přechodné povahy, protože byly „vytvořeny“ //(krtika)// a po uplynutí *Brahmova dne //(kalpa)// opět zanikají; nad nimi se nachází smíšená sféra //maharlóka// (svět blaženosti), kde přebývají demiurgové //(pradžápatiové)// a která se na konci světa vylidní, ale nezaniká. Nejvýše leží trojice sfér, jež jsou „nevytvořené“ //(akrtika)// a přervávají až do konce Brahmova života – //džanarlóka// obývaná Brahmovými syny, svět pokání //(tapólóka)//, kde sídlí jeho dcera Virádž, a posléze svět pravdy //(satjalóka)//, nejvyšší příbytek božského stvořitele Brahmy. Další vesmírnou zónu tvoří sedm podsvětních sfér //(tala)//, zahrnujících království hadího plemene Nágů zvané Pátála, podzemní říši břichatých skřetů – jakšů Atala, svět zlovolných démonských plemen asurů, daitjů a dánavů známý jako Rasátala či Nitala, sídlo lidožravých obrů rákšasů Gabhastala, království Vitala obývané *chtonickým plemenem Hátaků, jemuž vládne bůh *Šiva, panství démonského krále Baliho Sutala a říši Mahátala, jež je domovem strašidelných duchů zemřelých //(prétů)// a vůči lidem nepřátelsky zaujatých skřetů //kumbhándů// (s *varlaty jako džbány). Třetí oblast tvoří sedmero pekelných světů: Avíči („neradostný“) určený duším čekajícím na znovuzrození; Put vyhrazený těm, kdo nezplodili žádného potomka; Sanháta pro mírnější hříšníky; Támisra, kde provinilce sužuje vlhkost, strašlivý puch a věčná temnota; Rdžíša, kde pachatele zla nemilosrdně trýzní *svědomí v podobě ohně, jedovatých hadů a hmyzu, dravých ptáků a divokých šelem; Kudmala, kde hříšníci sžíraní malomocenstvím živoří na březích řeky Vaitaraní naplněnou krví, hnisem, výkaly a špínou; a posléze Kákóla či Talátala, bezedná jáma, v níž jsou nejtěžší hříšníci pozvolna opékáni na rožni, smaženi v rozpáleném oleji, rváni na kusy rozžhavenými kleštěmi, nabodáváni na jedovaté trny a napájeni hnilobnou břečkou z Vaitaraní.$Pro hinduismus je příznačné cyklické pojetí času, chápání vývoje světa i života jednotlivce jako nekonečného sledu pravidelně se opakujících period, jež se dělí na kratší či delší úseky: nejkratší časovou jednotkou je //káštha// trvající 15 mžiknutí oka, 30 kášth tvoří veličinu zvanou //kala// (96 vteřin), 30 kal trvá //muhúrtta// (48 minut), den a noc odpovídá 30 muhúrttám, 30 dnů dohromady dává měsíc, který se dělí na světlou a tmavou polovinu. Šest měsíců trvá sluneční pouť //(ajana)// na sever, šest měsíců na jih; severní ajana představuje den bohů, jižní jejich noc. 360 takových dnů tvoří božský rok, 12 000 božských let vytváří velevěk //(mahájuga)// sestávající ze čtyř věků //(*juga)//. Na konci každého velevěku (někdy zvaného též //manvantara//, epocha praotce lidstva jménem *Manu) je materiální svět zničen ohněm a vodou v kosmické *katastrofě označované jako rozplynutí //(laja)// a nadále přetrvává pouze v neprojevené podobě v mysli stvořitele Brahmy. Následují vývojové fáze tvoření (//sršti//, doslova „vypuštění“), při němž Brahma ze sebe vyloučí stvořený vesmír, setrvání //(sthiti)// či vývoje poznamenaného pokračujícím úpadkem a nového rozplynutí až do konce světového údobí nesoucího název //ardhakalpa// (poloviční eón), jež zahrnuje tisíc mahájug (4 320 000 000 lidských let) a tvoří jeden brahmovský den. Tehdy dochází k ničivějšímu rozkladu //(pralaja)//, kdy spolu s hmotným vesmírem zanikají i nižší bohové; poté se Brahma ukládá k odpočinku a po dobu dalšího půleónu tvořícího kosmickou noc zůstává tvorstvo ve stavu nerozlišeného *chaosu. Příštího dne následuje *stvoření //(prasršti)// a další evoluce //(prasthiti)//, jenže v širším měřítku. To se opakuje každý Brahmův den a noc dohromady označované jako //kalpa// (eón); po dovršení stovky brahmovských let zachvátí vesmír všeobecné kataklyzma //(mahápralaja)//, které zahubí všechny bytosti, démony, bohy i samotného Brahmu. Pak potrvá celý brahmovský věk, než se chaos postupně urovná, zrodí se nový tvůrce a aktem „velkého stvoření“ //(maháprasršti)// zahájí další světovou periodu. (Jan Filipský)