nadpřirozená síla či bytost uctívaná pro svou moc nad *přírodou a lidskými *osudy, takto vnímaná už v raných prehistorických dobách (nejpozději v *mladém paleolitu), nejprve v podobě „mnohobožství“, posléze, v některých starověkých náboženských systémech, v podobě „jednobožství“ (Bůh).$Filozofie se od svých starověkých počátků pokoušela představu boha uchopit. Například *Aristotelés nazývá bohem nutnou příčinu konečného a nahodilého *světa. Středověká *scholastika tuto myšlenku převzala a pokusila se ji spojit s tím, co o bohu říká křesťanské *zjevení. Při těchto úvahách se také objevila myšlenka, že by *nutnost existence Boha bylo možné i racionálně dokázat. Dokazovací postupy vycházely buď z toho, že nahodilé věci musí mít nutnou příčinu, z toho, že řád ve světě musí mít rozumného původce, nebo z úvahy, že kdyby nejvyšší myslitelné bytosti chybělo *bytí, nebyla by dokonalá, což je myšlenkový *spor.$Tyto úvahy odmítl Immanuel *Kant a navrhl, že za racionálně postižitelnou stopu existence Boha lze pokládat mravní řád a *svědomí. Sören Kierkegaard zdůraznil základní náboženskou jistotu, že Bůh není myšlenka, nýbrž zásadně Jiný, jehož nelze poznávat jako předmět a který se může jen sám zjevovat. Friedrich *Nietzsche odhalil, že velká část *společnosti jeho doby víru v Boha pouze předstírá: ve skutečnosti je Bůh mrtev.$Současná filozofie se pojmu Boha vyhýbá, protože je příliš zatížen různými výklady, a mluví o transcendenci, o radikálně Jiném a o Tváři Druhého (Emmanuel *Levinas). (Jaroslav Malina)