nábožensko-společenský systém, k němuž se hlásí většina obyvatel *indické civilizace. V současnosti tvoří komplex náboženských a filozofických tradic, náboženských praktik i sociálních zvyklostí více než 900 milionů lidí, žijících převážně (asi z 95 %) v Indii a Nepálu; v postavení menšin pak v Bangladéši, Pákistánu, na Šrí Lance, v jihovýchodní Asii i v dalších částech světa.$//Původ a vývoj:// Hinduismus se vyvinul v průběhu 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. ze staršího védského náboženství (*bráhmanismus), ale je pravděpodobné, že některé z hinduistických představ, praktik a kultovních předmětů mají původ již v předárjovském období (*Árjové) a v náboženství *harappské kultury, například ideál *rituální čistoty, *kult plodnosti a *falický symbol (*lingam), později spojovaný s postavou *Šivy. Jeho vznik se nepřisuzuje žádné historické ani mytologické osobnosti: spíše je chápán jako „odvěký řád“ //(sanátana dharma)//, který určuje postavení člověka ve společnosti, jež je *primárně dáno rodem, nezměnitelným rodovým původem, stanoví souhrn životních cílů, etap a závazků každého jednotlivce a více než na věroučné základy klade důraz na řádné chování a rituální složku náboženského života.$Již v průběhu 1. tisíciletí n. l. se v rámci hinduismu jako jeho nejvýznamnější proudy zformovaly *višnuismus*šivaismus a zejména ve východní Indii též kult //šakti// (kosmického ženství, božské tvořivé energie), z něhož posléze vzešel *tantrismus, který v řadě ohledů rámec hinduismu přesahuje. Snahy o přeměnu hinduismu v ucelený myšlenkový systém se ve stejné době promítly do vzniku šesti klasických škol *indické filozofie, představujících různé způsoby nazírání na svět (odtud termín //daršana//, „zření, náhled, vidění“). Od 1. tisíciletí také v hinduismu sílily teistické devocionální tendence, jež nalezly svůj výraz v ideji oddanosti osobnímu božstvu //(ištadévatá)// a posléze v období muslimské nadvlády (od 12. do 18. století) vyvrcholily v bhaktických hnutích, obracejících se převážně k božské postavě *Kršny (viz též *bhakti).$*Konfrontace hinduismu s *křesťanstvím a moderním evropským myšlením od počátku 19. století vedla v jeho rámci k vzniku řady reformních hnutí. Některá z nich (například Bráhmasamádž) spojila obhajobu hinduismu s kritikou některých jeho praktik (*satí, *kastovnictví, dětské sňatky aj.) a s filozofickou představou jediného *univerzálního náboženství s mnoha aspekty a stupni. Některé reformní směry (například Árjasamádž) se odvolávají přímo na védskou tradici a *komunikaci s jinými náboženskými systémy věnují jen minimální pozornost. Ve 20. století si na zdůrazňování příslušnosti k hinduismu v Indii založily existenci některé politické strany a organizace (Hindú mahásabha, Národní svaz dobrovolníků), a to obvykle za cenu konfrontace s náboženskými *menšinami.$//Posvátné texty:// Hinduismus není založen na *autoritě jediného svatého písma závazného pro všechny vyznavače; za hlavní *kritérium příslušnosti k ortodoxní tradici se však považuje uznání autoritativnosti védských textů (*védy), označovaných jako „slyšené“ //(šruti)//, tj. zjevené slovo. Védy podle hinduistických představ periodicky vznikají současně se znovuzrozením boha *Brahmy vždy na počátku cyklicky se obnovujícího *vesmíru (*kosmologie, hinduistická). Jakožto sebeprojevení neosobního kosmického ducha (*brahma) povstaly bez osobního autorství člověka či božské Osoby //(Puruša)//, a proto jsou naprosto dokonalé. Všechny ostatní náboženské texty tvoří „zapamatovaná“ //(smrti)//, tj. tradovaná díla jednotlivých, zpravidla mytických osobností, jimž je často přisuzován božský původ. Posláním těchto textů bylo vysvětlovat nejasnosti védského *zjevení. Ve svém souhrnu představují velmi rozsáhlý soubor, jehož součástmi jsou *upanišady, *bráhmany, *áranjaky, *sútry, *šástry, purány a eposy //*Rámájana// a //*Mahábhárata//. Řadovému hinduistovi ovšem k orientaci v náboženských otázkách obvykle postačí //*Bhagavadgíta//, která je součástí //Mahábháraty//.$//Základní principy:// Hinduismus ve svém obšírném komplexu náboženských a filozofických tradic zahrnuje mnoho nezřídka zcela protichůdných učení. Některá axiomatická východiska nicméně sdílí naprostá většina jeho vyznavačů. Takovým klíčovým prvkem je především představa *sansáry, koloběhu, respektive řetězce vtělení individuální duše *átmanu, kterou hinduismus převzal z upanišad. Do koloběhu opětovných zrození (a to nejen v podobě lidského jedince) je jednotlivec uvržen působením zákona *karmy, odplaty za minulé skutky. Konečným soteriologickým cílem hinduisty je duchovní osvobození (*mókša) z tohoto cyklu a splynutí jeho átmanu s *brahma, vesmírným duchem. Hledání cest ke konečnému vysvobození bylo hlavní náplní klasických škol indické filozofie. Z jejich tradice, zejména ze sánkhji a jógy, vychází představa tří způsobů dosažení tohoto cíle, jež pro hinduismus zformulovala už //Bhagavadgíta//, a to cesty činů konaných bez touhy po jejich plodech ve prospěch řádu věcí //(karmamárga)//, cesty poznání tohoto řádu //(džňánamárga)// a cesty láskyplné oddanosti *bohu //(*bhaktimárga)//. V této vysoké rovině hinduismus není polyteistickým náboženstvím, za něž někdy bývá nepřesně označován. Bohy a další postavy jeho rozsáhlého *panteonu totiž hinduisté většinou označují jen za figurativní obrazy, jejichž prostřednictvím lze postihnout některé z nesčíslných projevů jediné božské podstaty. Ústřední místo přitom mezi těmito obrazy zaujímá trojjediná představa Trimúrti, jejímiž součástmi jsou Brahma jako tvůrce, Šiva jako obnovitel a zároveň ničitel *světa (často pojímaného jen jako *májá, božský přelud) a *Višnu jako udržovatel řádu.$//Sociální aspekty:// Hinduismus bývá často charakterizován jako //varnášramadharma//, tj. jako zákon předepisující dělení společnosti na čtyři *varny (společenské *stavy) a rozvržení života příslušníků nejvyšších *kast (tzv. dvojzrozenců, //dvidža//) do čtyř stadií (*ášrama). Existence kastovního systému (který i ve své dnešní reformované podobě zahrnuje skupinu stojící mimo původní čtyři varny a tradičně označovanou za nedotýkatelné) přitom úzce souvisí s koncepcí sansáry, neboť zrození jedince do té které kasty je podmíněno jeho karmou neboli jeho skutky v minulých životech. Souhrn norem regulujících do velkých podrobností život jednotlivce i společenských skupin obsahuje korpus právních textů (*dharmasútry) a zákoníků (*dharmašástry, které vznikaly v období 600 př. n. l.–400 n. l.). Přestože tyto texty náležejí do kategorie nazývané //smrti//, varnášramadharmová teorie, kterou rozvíjejí, se odvozuje od //šruti//: zakotvení ve védské tradici má jak model hierarchického dělení společnosti (vyložený v rgvédském *hymnu //Purušasúkta//), tak korpus literatury předepsané pro každý ze čtyř hinduistových životních ášramů. Mladík ve stadiu //*brahmačarja// studuje některou z véd, hospodář //(*grhastha)// koná rituály předepsané v bráhmanách a pečuje o potomstvo, po odchodu do lesní samoty (jako //*vánaprastha//) pak následuje učení áranjak a nakonec jako kajícník //(sannjásin)//, který se zřekl světa (//*sannjása//), následuje cestu odříkání směřující k vysvobození. Během celého svého života má hinduista usilovat o vyvážené dosažení čtyř základních cílů //(purušártha)//, které rámcově stanovily už dharmašástry a dále rozvedly eposy. Patří k nim plnění náboženských i společenských povinností (*dharma), zabezpečování materiálních potřeb (*artha), pěstování milostných rozkoší (*káma) a vzdání se světa jako předstupeň mókši. Ke každému z těchto cílů se váže skupina odborných příruček, popisujících nejvhodnější způsoby jejich naplňování: vedle dharmasúter a dharmašáster upravujících otázky morálky a etiky to jsou učebnice státovědy a účelného chování (mj. //Arthašástra//), příručky erotiky (mj. //*Kámasútra//) a filozofická pojednání o způsobech, jak přerušit koloběh znovuzrozování. První trojice cílů bývá často vyčleňována do zvláštní skupiny „tří kategorií“ (*trivarga) provázejících život hospodáře; dharma přitom působí jako integrující prvek, napomáhající přeměně celé trojice v prostředek k dosažení čtvrtého cíle, mókši. Ke konečnému vysvobození jedinec směřuje po celý život (ve všech svých zrozeních), i když plně se jeho hledání oddá, teprve pokud se rozhodne pro dráhu sannjásina. Tehdy má pro něj klíčový význam potlačení kámy (představující všechny podoby touhy a příchylnosti, dokonce i k dharmě), anebo její přeměna v *lásku k bohu.$//Rituál:// Hinduismus má neobyčejně rozvinutou stránku kultovní. Kromě *obřadů a ritů specifických pro jednotlivé kasty a náboženské *sekty je řada kultovních úkonů a *objektů společných většině hinduistů: uctívání některých posvátných zvířat (zejména krávy), stromů, hor a řek; náboženský *kalendář //(paňčánga)//, slavení *svátků a pořádání slavností //(utsava, mélá)//, poutě k posvátným místům //(játra)//, obřady na počest předků //(šráddha)//, rituály životního cyklu //(sanskára)//, uctívání božstev převážně formou nekrvavé oběti //(púdža)//, přijímání svatých slibů a předsevzetí //(vrata)//, meditační či asketické praktiky //(tapas)//, *léčitelství a vymítání zlých sil //(čikitsá)//. (Viz též *chrám, hinduistický, *ikonografie, hinduistická, *kosmologie, hinduistická.)$//Závěr:// Hinduismus nemá organizaci církevního typu, nevytvořil si žádnou vrcholnou autoritu, a postrádá dokonce jakýkoli kanonizovaný soubor posvátných písem, závazný pro všechny vyznavače. Hinduismus tedy určuje *étos a životní filozofii převážné části obyvatel Indie. Nejde v pravém slova smyslu o náboženství, protože příslušnost k němu nijak nesouvisí s vírou, a dokonce ani nemá nic společného se svobodným rozhodnutím. Hinduistou se člověk nemůže stát z vlastní vůle, musí se jím zrodit a *narození na určitém stupni kastovní hierarchie předurčuje jeho postavení ve společnosti. (Jan Filipský)