kolem 400 etnických skupin *černošského obyvatelstva ve střední, východní a jižní Africe, jejichž společným znakem jsou původní *bantuské jazyky a společný etnický původ. Jejich celkový počet se blížil 200 milionům (v roce 1984). Bantuské jazyky tvoří podskupiny *nigerokonžské jazykové rodiny a ve dvou skupinách (severní a centrální) se dělí do šestnácti zón (A až S).$Počátky Bantuů spadají do období před 8 000–10 000 lety, kdy započala jejich *migrace na africkém kontinentě. Vytvořili velká migrační centra, nejprve v Nigerijské pánvi (Adamaua), později v Katangské pánvi a jinde. Odtud se zvolna šířili do ostatních částí jižní poloviny kontinentu. V průběhu *etnogeneze se Bantuové diferencovali na pět odlišných skupin: severní, střední, východní, jihozápadní a jihovýchodní Bantuy. Severní Bantuové osídlili oblasti tropických rovníkových pralesů a podrobili si zde původní trpasličí populace *Pygmejů, poté se rozčlenili na mnoho malých etnik tropických zemědělců a lovců; patří k nim dosud *Dualové, *Kotové, *Mongové, *Pangwové, *Tekové žijící v Gabunu, Kamerunu a Kongu. K středním Bantuům náleží obyvatelstvo severní Angoly, Konga, Zambie, Zimbabwe, Malawi a severní části Mosambiku. Jsou typičtí obyvatelé vlhkých *stepí a *savan, živí se kopaničářským *zemědělstvím a chovem skotu. Řada jejich etnik vytvořila na počátku 15. století významné státní celky: říši Kongo, *Monomotapa, Loango, které se vyznačovaly zejména úřednickou a vládní *hierarchií, centralizovanou královskou mocí, výjimečným postavením a rolí žen (zvláště úloha královny-matky, rodová posloupnost podle sester aj.). Pod vlivem *Portugalců některé celky přijaly *křesťanství (Kongo). K středním Bantuům patří hlavně *Lubové, *Lundové, *Kongové, *Kubové ad. Východní Bantuové si jako zemědělci osvojili nejprve chov skotu od svých nilotských (*Niloti) a kúšitských (*Kúšité) sousedů a postupně osídlili náhorní plošiny suchých stepí ve východní Africe. Výjimečného postavení mezi nimi dosáhli zejména *Svahilci, kteří byli také nejvíce ovlivňováni arabskými přistěhovalci na pobřeží. Svahilci nakonec převládli nad ostatními etniky jak početně, tak i jazykově; dorozumívacím jazykem ve většině *zemí východní Afriky se stala *svahilština, která nahradila dřívější uměle zavedenou *angličtinu. Kromě Svahilců patří k východním Bantuům četné populace v Tanzanii, Ugandě, Keni, Rwandě a Burundi. Jihozápadní Bantuové žijí v oblastech jižní Angoly, Namibie, Zambie a Botswany. Jsou to hlavně skupiny *Ambů, *Hererů, Ilů-Tongů ad., které se specializovaly většinou na chov dlouhorohého skotu a zemědělství v podmínkách stepí a savan. Tyto skupiny se vyznačují celou řadou vzájemně odlišných a specifických zvláštností kulturních, společenských a historických. Jihovýchodní Bantuové, žijící v počtu kolem 35 milionů na území Jihoafrické republiky, Zimbabwe, Malawi a Mosambiku, patří v současné době k politicky a společensky nejvýznamnějším etnikům. K jihovýchodním Bantuům patří *Basutové, *Kafrové, *Ngoniové *Tongové, *Tswanové, *Zulové ad. Ještě před evropskou *kolonizací jižní Afriky si podrobili *Khoiny a *Sany a sami vytvořili významné státní celky, z nichž některé odolávaly *Angličanům a *Búrům ještě v 2. polovině 19. století (povstání Zulů).$Přes mnohačetnou etnickou diferenciaci si jednotlivé bantuské skupiny zachovaly *relativní jazykovou jednotu a také jejich somatický typ zůstal zachován a je definován jako bantuský, případně bantoidní typ; vyznačuje se zejména širokým nosem a ústy, oblým čelem a velmi tmavou pletí, tmavě hnědou barvou očí a vlasů, střední postavou aj. (Zdeněk Tvrdý, Jan Záhořík)