snaha aplikovat představy a závěry teorie *přirozeného výběru na fungování *společnosti. Podle této doktríny je ho třeba chápat jako konkurenční boj, ze kterého úspěšně (tj. s bohatstvím, významným postavením apod.) vzejdou pouze ti nejzdatnější, zatímco líní a neschopní jedinci právem skončí mezi chudými. Dílčí aspekty sociálního darwinismu, zahrnující tezi o jednotě lidstva a *přírody, úlohu populačního růstu jako předpokladu společenské změny, význam *adaptace a specializace a představu všeobecného boje o přežití, byly přítomny již v rozličných sociálních teoriích 18. a 19. století. Sociální darwinismus tyto dílčí elementy uspořádal a logicky propojil do konfigurace, která ve druhé polovině 19. století zaznamenala značný ohlas v nejširších intelektuálních vrstvách Západu a poznamenala rovněž charakter antropologického myšlení. Výrazným zastáncem sociálního darwinismu byl anglický filozof Herbert *Spencer, současník Charlese *Darwina, přestože se ve své sociální teorii postupně přikláněl spíše k *lamarckismu. Sám Spencer byl vyhraněným individualistou a vnesl sociálně-darwinistický prvek do liberálního myšlení.$Winwood Reade (1838–1875) v knize //The Martyrdom of Man// (Mučednictví člověka) z roku 1872, soudil, že *anatomie lidského těla poskytuje klíč k evoluci *člověka. Italský lékař, psychiatr a tvůrce *kriminalistické antropologie Cesare *Lombroso (1835–1909), působící na *univerzitách v Pávii a Turíně, představil ve studii //L’Uomo delinquente// (Zločinný člověk), která se rozrostla z 252 stran prvního vydání z roku 1876 na 1203 stran pátého vydání z roku 1896–1897, koncepci zločineckého typu //(homo criminalis)//, jenž se vyznačuje specifickými definovatelnými antropometrickými parametry. Zločinci jsou podle Lombrosa evolučními přežitky – sociálními atavismy. Na Lombrosovo dílo navázal německý eugenik a profesor rasové hygieny Fritz *Lenz (1887–1976). Ve Francii propagovala Clémence-Auguste Royerová (1830–1902), autorka knihy //Origine de l’homme et des sociétés// (Původ člověka a společnosti) z roku 1870, nutnost ustavit sociálně darwinistickou //přírodní sémiotiku//. Ve studii //Le Bien et la loi morale// (Dobro a morální zákon) z roku 1881 Clémence-Auguste Royerová odmítla ve jménu darwinismu tradiční křesťanskou a humanistickou *morálku. Belgický ekonom Gustave de Molinari (1819–1912) ve studii //L’Évolution économique du dix-neuvieme siecle: théorie du progres// (Ekonomická evoluce devatenáctého století: Teorie pokroku, 1880) aplikoval darwinismus na teorii politické ekonomie. Roku 1881 uveřejnil francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon (1841–1931), proslulý autor pojednání o „psychologii davu“ (//Psychologie des foules//, 1895), sociálně darwinistickou knihu //L’Homme et les sociétés//. Sociálním darwinismem byli ovlivněni britští vzdělanci blízcí reformistické *Fabiánské společnosti, především její samotný zakladatel Sidney James Webb (1859–1947), David G. Ritchie (1853–1903), autor knihy //Darwinism and Politics// (Darwinismus a politika) z roku 1889, Graham Wallas (1858–1932), dramatik George Bernard Shaw (1856–1950) a spisovatel fantastických a liberálně reformních románů Herbert George *Wells (1866–1946). Nejznámějším propagátorem Spencerovy evolucionistické filozofie v Severní Americe byl Edward Livingstone Youmans (1821–1887) a profesor politické ekonomie na Yaleově univerzitě William Graham Sumner (1840–1910), jenž například napsal, že „opilec ležící v příkopě je přesně tam, kde má být“ (//The Forgotten Man and Other Essays// [Zapomenutý člověk a jiné eseje], 1918). Hlavním exponentem „darwinistické *revoluce“ a sociálního darwinismu v německy mluvících *zemích, jehož dílo odráželo veškerou rozporuplnost zmíněného hnutí, byl Ernst Heinrich *Haeckel (1834–1919). Sociální darwinismus, přenášející princip „boje o život“ do vývoje lidské společnosti, inspiroval fašistický a nacistický extremismus, který nalezl v darwinismu vítané vědecké zdůvodnění programu „eliminace slabých“. (Ivo T. Budil, Pavel Dufek)