pohlavní dvoutvárnost, rozdíly v *anatomii, *fyziologii a v chování samců a samic. Sexuální dimorfismus obecně je evolučním důsledkem pohlavního rozmnožování a nepoměru rodičovských investic v příslušném ekologickém (u *člověka i v ekonomickém) a sociálním prostředí. Sexuální dimorfismus představuje systematické rozdíly v morfologických znacích a chování mezi jedinci odlišného pohlaví jednoho biologického druhu. Sexuálně dimorfní znaky jsou takové znaky, které se //za stejných podmínek// u obou pohlaví průkazně liší. Studium rozdílů v průměrné velikosti těla samců a samic patří k základním aspektům výzkumu pohlavně se rozmnožujících živočišných druhů. Sexuální dimorfismus ovšem není omezen pouze na rozdíly ve velikosti těla, ale pokračuje v rozdílech ve velikosti útrobních orgánů, *skeletu, *chrupu, a stejně tak i fyziologických, etologických a ekologických znaků, jako je například úroveň metabolismu, věk reprodukční dospělosti, délka života a velikost teritoria. Míra sexuálního dimorfismu kolísá mezi živočišnými druhy i mezi jednotlivými znaky v rámci jednoho druhu.$Biologickou literaturu interpretující sexuální dimorfismus lze rozdělit na dva proudy: první upřednostňuje *proximativní mechanismy, druhý mechanismy *ultimativní. Proximativní *vysvětlení pohlíží na sexuální dimorfismus jako na výsledek vlivu prostředí v průběhu *růstu (//de facto// kombinace ontogenetických a fyziologických adaptací). Proximativní modely tedy řeší bezprostřední mechanismy vzniku dimorfismu v rámci *fyziologie organismu. Adolescenti samčího a samičího pohlaví jsou například odlišně ovlivňováni nutričními faktory. Tyto negenetické faktory mohou vysvětlit *sekulární trendy sexuálního dimorfismu nebo změny sexuálního dimorfismu při zlepšení nutričních podmínek v kratším časovém horizontu (v závislosti na generační době druhu). Ultimativní explanační modely odpovídají na otázku: „K čemu je příslušný znak (v našem případě sexuálně specifická forma určité části těla nebo chování) dobrý z hlediska *zdatnosti jedince, tj. zvýšení proporce jeho genů v příslušné populaci?“; to znamená: „Jaká je funkce sexuálního dimorfismu?“ Ultimativní vysvětlení tak vidí sexuální dimorfismus jako genetickou adaptaci na širokou škálu ekologických (u člověka i ekonomických) a sociálních faktorů a hlavním mechanismem je *přirozený a *pohlavní výběr.$Otázku selekčních mechanismů //(sexual selection)// vedoucích k sexuálním rozdílům otevřel Charles Robert *Darwin a dnes jsou živějším tématem *evoluční biologie, než kdykoliv v minulosti. Na základě *teorie rodičovské investice lze vysvětlit rozdílný přístup samců a samic k *sexualitě i další systematické rozdíly mezi pohlavími. Obecně větší investice samic do společných potomků vede k tomu, že samice se stávají nedostatkovým zdrojem, o nějž samci soutěží. To dalekosáhle ovlivňuje vlastnosti samců i samic ve smyslu samčí soutěživosti a samičí vybíravosti. Celý proces sexuální *selekce v průběhu evoluce ovlivnil řadu tělesných a *behaviorálních znaků jedinců i sociální systémy živočišných druhů. Vztah *sociálního chování a sexuálního dimorfismu živočichů je všeobecně přijímán a míra dimorfismu je v tomto smyslu využívána například při fylogenetických analýzách a pro rekonstruování sociální struktury druhů vyhynulých. Přestože jsou ultimativní modely hlavním explanačním prostředkem, nemusí nutně vysvětlit krátkodobé fluktuace sexuálního dimorfismu, jejichž příčinou nejsou rozdíly genetické (tj. nejsou důsledkem ultimativních procesů evoluční minulosti druhu), ale vnější faktory vývoje a růstu, které působí po určitou dobu systematicky odlišně na samce a samice. Vliv proximativních faktorů přitom nemusí být při kvantitativním srovnání s ultimativními faktory zanedbatelný. Současná úroveň znalostí o vztahu proximativních a ultimativních mechanismů při vzniku sexuálního dimorfismu je malá. (Miroslav Králík)