pohlavní dvoutvárnost, rozdíly v *anatomii, *fyziologii a v chování *mužů a *žen. Sexuální dimorfismus *člověka koresponduje se situací u ostatních savců, zvláště u *vyšších primátů. V průběhu evoluce *homininů došlo v linii směřující k člověku k rychlé *redukci velikostního sexuálního dimorfismu (nejprve ve velikosti špičáků, poté i celého těla). Časné formy rodu //*Homo// a ostatní středopleistocenní a mladopleistocenní formy se v míře sexuálního dimorfismu nachází někde mezi *australopitéky a dnešními lidmi. Podobně také evropské populace v období *mladého paleolitu jsou více sexuálně dimorfní než jejich následovníci v *mezolitu a *neolitu.$U dnešních populací je sexuální dimorfismus menší než u jim předcházejících populací subrecentních, přesto je však stále nezanedbatelný. Muži mají //v průměru// vyšší postavu než ženy, robustnější znaky hlavy a obličeje, větší muskulaturu, jsou silnější a rychlejší. Ve všech lidských skupinách mají muži větší zuby, ženy si uchovávají více podkožního tuku, muži mají *relativně více *svalových vláken, odlišné jsou *prenatální i *postnatální hladiny *hormonů, liší se růstové rychlosti a různé *choroby postihují každé *pohlaví odlišně. Odlišné jsou mechanismy percepce (například periferní vidění), způsob zpracování *informací, typ *inteligence, matematické a verbální schopnosti atd. Mnohé tyto odlišnosti najdeme nikoli u dětí, ale až u dospělých, což svědčí pro souvislost s hormonálními změnami okolo *puberty (a tedy více či méně přímou vazbu na vlastní sexuální reprodukci). Na druhou stranu existuje nezanedbatelná skupina znaků (například poměr délky druhého a čtvrtého prstu ruky – 2D:4D ratio), včetně znaků *behaviorálních, jejichž mezipohlavní rozdíly jsou plně vytvořeny již v dětství a s pubertálním rozvojem sexuálního dimorfismu nesouvisí. Obecně platí, že čím dříve v *ontogenezi se znak (respektive jeho fyzický podklad, například neuronální) vytvoří, tím více je vrozený a méně ovlivnitelný vnějšími vlivy. Plynulý nárůst vlivu zevního prostředí je však komplikován výskytem senzitivních period, které jsou (programově, geneticky) přímo určeny pro vliv prostředí a mimo něž se tento vliv neuplatní.$Rozdíly v tvárnosti mužů a žen spolu se zásadními genetickými rozdíly svědčí pro určitý dlouhodobý selekční režim, v němž muži a ženy, každý svým vlastním způsobem, odpovídali na reprodukční, sociální a ekologické (ekonomické) selekční faktory. Podobně jako *primární pohlavní znaky (gonády a genitál) jsou tedy i *sekundární pohlavní znaky (sexuálně dimorfní znaky) převážně řízeny nebo zprostředkovány geny vázanými na pohlavní *chromozomy, i když se liší od znaků primárních v tom, že prostředí má mnohem větší vliv na jejich expresi. Například smysl rozdílu v množství svaloviny u mužů a u žen se může otočit, pokud budeme srovnávat ženské atletky a fyzicky neaktivní muže. Přitom i sama míra možného ovlivnění proximativními faktory je sexuálně dimorfní – nutričně deprivovaní chlapci budou ve své výsledné výšce postiženi více než ženy, vystavené stejnému nedostatku proteinů.$Po těchto stránkách se člověk neliší od ostatních *primátů. Narozdíl od nich se však výrazným faktorem sexuálního dimorfismu u člověka stává //*kultura//. Každá kultura zásadně ovlivňuje *proximativní i *ultimativní procesy, uplatňující se při formování sexuálního dimorfismu člověka. Kultura obsahuje pravidla a *normy pro přístup k sexuálním partnerům, povolené sexuální praktiky a reprodukční vzorce (počet dětí, věk rodičů při *narození prvního dítěte aj.). Kromě toho předkládá jednotlivcům ideál sexuálního partnera a způsob jeho výběru. Podmínky pro aplikaci *teorie rodičovské investice u člověka jsou v důsledku vzpřímení postavy ještě výraznější než u nám příbuzných primátů: nebezpečný porod a dlouhodobá péče o dítě zvyšuje investici ženy a zesiluje sexuální *selekci. Kultura však modifikuje (konkretizuje, specifikuje) vrozené podklady sexuálního výběru (například znaky ekonomického postavení potenciálního dlouhodobého partnera). Z hlediska proximativních mechanismů ovlivňuje kultura sexuální dimorfismus prostřednictvím charakteru a vzorce činností v průběhu dne (dělba práce podle pohlaví), s čímž souvisí řada dílčích aspektů: odlišnosti vystavení organismu specifickému zatížení a *stresu, rozdíly ve stravovacích návycích a životosprávě, postavení mužů a žen v sociální *hierarchii a na žebříčku sociálních práv a povinností atd. Uvedené vlivy kultury se dějí skrze nápodobu, učení a institucionalizovanou (rodinnou, náboženskou, státní, stranickou, firemní) indoktrinaci. Prostředníkem, projevem a uchovaným záznamem tohoto kulturního působení je *literatura, *výtvarné umění, *ikonografie, *média a jiné *artefakty příslušné kultury a doby. Současně každá kultura nabízí odlišné intelektuální, organizační a technologické možnosti, jak se s příslušnými faktory mohou muži a ženy vyrovnávat (například *antibiotika při *léčbě onemocnění, *antikoncepce, státní *sociální síť aj.).$Přestože se ve srovnání se situací u jiných *primátů (*šimpanzů, *goril, paviánů) může zdát sexuální dimorfismus u člověka malý, jsou jeho rozdíly mezi populacemi i *sekulární (mikroevoluční) trendy dobře zachytitelné. Rovněž nepochybný a statisticky testovatelný je vliv kulturních a sociálních faktorů na sexuální dimorfismus u člověka, například rozdílů v //mating system// (*polygynie versus *monogamie). Jen velmi málo je však známo o mechanismech těchto procesů. Přechodem z monogamního na polygynní systém dojde k zvětšení sexuálního dimorfismu ve velikosti těla. Může k tomu však dojít mechanismem ultimativním tak, že se muži stávají vyšší v důsledku intenzivnějšího vnitropohlavního výběru, nebo mechanismem proximativním tak, že ženy se stávají menší, protože se v důsledku polygynie snižuje věk *menarché.$Studium provázanosti procesů ustavování sexuálního dimorfismu je zatíženo metodickými potížemi, které zčásti vyplývají ze skutečnosti, že my sami (a výzkum sexuálního dimorfismu) jsme součástí určité kultury, což ovlivňuje //cíle našich otázek// i //způsob srovnávání//. Sexuálně dimorfní znaky jsou (z definice) takové, které se //za stejných podmínek// u obou pohlaví průkazně liší. //Stejné podmínky// při srovnávání mužských a ženských vlastností je však obtížné zajistit, protože k principu kultury patří, že ženy a muži náleží jinému rodu – //*genderu//: kulturou zprostředkované ekologické a ekonomické faktory, které dlouhodobě (evolučně) i krátkodobě ovlivňují jejich tělesné a behaviorální vlastnosti, jsou jiné. Jádro problému tedy spočívá v nastavení podmínek srovnávání; muže a ženy však nelze laboratorně „pěstovat ve stejných podmínkách pro obě pohlaví“, vždy (minimálně od narození) jsou součástí genderově specifických vlivů vlastní kultury. V naší *civilizaci byly vytvořeny podmínky celkově nízké fyzické zátěže a rozsáhlého státního sociálního systému (například každodenní mnohahodinové péče státu o děti ve školách všech stupňů). To vedlo k situaci, kdy ve většině zaměstnání se vyskytují ve srovnatelných poměrech muži i ženy a vyvstala potřeba od *sexuality zcela oddělených vztahů mezi pohlavími. Společnost tíhne k představě //stejnosti //mužů a žen a jejich libovolné zaměnitelnosti. S ohledem na typ ekonomiky (informace a služby) začíná převažovat potřeba vlastností ženských, intenzita ekonomické *kompetice však současně vyžaduje mnohé vlastnosti typicky mužské. V této situaci se objevuje potřeba *vysvětlení disproporce mezi kulturně protežovanou stejností a vlastní každodenní žitou zkušeností s rozdíly mezi mužem a ženou. (Miroslav Králík)