sumerský velekněžský titul. Objevuje se poprvé již v nejstarších klínopisných dokumentech pozdní kultury *urucké (3500–3200 př. n. l.). Podoba znaku, jímž se v nich tento titul přepisuje, složená ze znaků pro obdělávaný pozemek a rašící rostlinu, ukazuje, že //en// byl tehdy především činěn zodpovědným za zajištění úrodnosti zemědělské půdy a tedy zabezpečení základní obživy členů urucké veleobce. //En// zajišťoval tuto úrodnost (kterýžto pojem začal být zřejmě brzy vztahován i na plodnost hospodářského zvířectva) zejména v průběhu *obřadu, jehož popis nemáme zachován. Vzhledem k tomu, že se jej patrně účastnila i velekněžka //nin//, jejíž titul, vytvořený symetricky k titulu enovu, se skládá z téhož znaku pro obdělávaný pozemek, který je kombinován se znakem pro ženská rodidla, šlo nejspíše o postup známý z pozdějších textů jako *posvátný sňatek. Plodivá síla, vyvinutá v průběhu tohoto obřadu a uložená zřejmě v nějakém kultovním obrazu či *idolu, se nejspíše přenášela na jednotlivé zájemce způsobem, označovaným v soudobých textech jako „dotýkání sochy“. Obraz, zřejmě stabilně umístěný v budově, v níž se prvotní „posvátný sňatek“ konal, opouštěl někdy (snad v enově doprovodu) i její síně a cestoval po souši i vodě, snad aby plodivou silou zásobil i podobné obrazy ve *svatyních odlehlejších krajů. Některá vyobrazení však naznačují, že //en// mohl fertilitu udílet i přímo, zřejmě pokropením „vodou života“. Za toto zásobení plodivou silou měla zřejmě velekněžská dvojice //en-nin// nárok na podíl na výnosu pozemků i zvířat, který vlastně občanům zajistili. Takto nashromážděných statků, které z nich učinily hospodářskou a společenskou dominantu urucké společnosti, užili k vlastní podnikatelské činnosti i k investicím do sfér neekonomických.$Tento mechanismus se zdá být u kořene obrovských vkladů nositelů pozdní kultury urucké do oblastí budování prvních imperiálních správních systémů, urbanistiky, duchovní tvorby včetně formulací prvních soudržnějších náboženských soustav a vytvoření prvního písemného systému pro záznamy zachycující pohyb hmotných statků ve velmi složité zásobovací síti urucké veleobce, jakož i položení základů k vývoji nezávislých umění výtvarných i múzických. Z textů nevyplývají žádné závěry o možném ztotožnění ena s „mužem v síťované suknici“, objevujícím se v řadě kultovních ale i válečných scén na soudobých památkách výtvarného umění. Mohl by jím být i vladař označovaný v soudobých slovnících titulem ŠITA + GIŠ + NÁM (čtení snad NAMEŠDA). Identifikace této postavy zůstává zatím v rovině *hypotézy.$Prvním průlomem do společenské *hegemonie dvojice //en-nin// bylo vytvoření federace městských obcí *Mezopotámie v době *džemdet-nasrské kultury. Ta vstoupila svým alespoň elementárně vytvořeným správním aparátem a sítí byť i jen symbolických dodávek hmotných statků, které si její členové vyměňovali, do oblasti, v níž se dosud výhradně uplatňovali velekněz a velekněžka. Od 29. století př. n. l. pozorujeme pak vývoj nadmíru zajímavý: zatímco velekněžka //nin// si stále zachovává svrchované společenské postavení, sféra působnosti kdysi všemocného ena se stále více omezuje na aktivity duchovní a kultovní a jeho místo po boku „první dámy“ zaujímá hodnostář nesoucí titul //*lugal//, dříve bez rozsáhlejších pravomocí. Lugal se postupně a pozvolna povznáší k postavení, které ospravedlňuje překlad pozdějších dokladů tohoto titulu jako „*král“, nejvyšší představitel světské moci. Po jeho boku však zůstává //nin//, získávající postavení královny. Velmi pozoruhodnou je skutečnost, že klíčovou postavou tohoto procesu je zjevně //nin//. Ta je nositelkou, spíše však předavatelkou svrchovaného společenského postavení; sama je nemůže zastávat, má však schopnost obdařit nejvyšší mocí a vážností svého partnera. Toto její postavení je do té míry významné, že se přenáší i do „nebeských sfér“. Řada jmen božstev, která se poprvé objevují na počátku III. raně dynastického období, obsahuje totiž právě složku //nin//, ač jde zjevně o božstva mužského pohlaví. Za všechny jmenujme alespoň Ningirsua, městského boha *Lagaše, či Inšušinaka, původně Ninšušinaka, nadsvětního ochránce *Sús. „Nin“ není v těchto případech velekněžka ani královna; titul se odpoutává od pohlaví (rodu) a značí prostě „osobu svěřující nejvyšší autoritu“. Pozemská //nin// činí svého nového partnera //lugala// králem, zatímco //en// odchází z veřejného života a přijímá asi od 26. století př. n. l. výhradně kněžskou službu. O jeho pravomocích v této oblasti mnoho nevíme, „posvátný sňatek“ však v 19. století př. n. l. vykonává král, kdežto //en// se snad soustřeďuje na oblast kultů zásvětních. Jeho titulem v množném čísle se totiž od 25. století př. n. l. označovali zesnulí předkové. Jistou roli v oblasti mocenské si patrně podržel //en// *města *Uruku, jak ukazuje titulatura uruckého, urského a kišského panovníka Enšakušany (2432–2403 př. n. l.).$Od 21. století př. n. l. zastává zřejmě //en// *úřad velekněze *boha svého *chrámu, takže má i nezanedbatelný vliv veřejný. To může vést k pokusům jmenovat do tohoto úřadu členy královských rodin, kteří jsou ovšem někdy oslabením mocenských pozic svých ochránců donuceni k rezignaci. Jako odznaky svého úřadu nosí //en// tiáru, obřadní roucho a berlu. Základní totožnost těchto *atributů s vnějšími znaky postavení krále poukazuje na původně svrchovanou //enovu// moc. Jeho sídlem je část svatyně nazývaná //gipar//, která představuje i nezávislou jednotku hospodářskou s vlastním movitým i nemovitým majetkem a pracovními silami.$Titul //en// byl ovšem užíván i v širší oblasti starověkého *Předního východu a někdy si zachoval svůj původní význam nejvyššího představitele dané společnosti. Tak tomu bylo ve 24. století př. n. l. v syrské *Eble, kde se jím označoval nejvyšší představitel světské moci, zatímco titul //lugal// se vztahoval k pouhým *úředníkům jeho výkonného aparátu. V podobném smyslu užívá titulu //en// pro světského vládce některého kraje při Perském zálivu nápis staroakkadského vládce *Narám-Sína („en země Magan“). (Petr Charvát)