obor *matematiky zabývající se vlastnostmi a vztahy abstraktních prostorových útvarů. Počátky jsou v prostředí starověkého *Předního východu. *Babyloňané však ještě neznali dělení matematiky na geometrii, aritmetiku a algebru. Zápisy školních cvičení na hliněných tabulkách i texty hospodářské ukazují ovšem na znalost řešení různých geometrických úloh, doprovázených často i nákresy bez respektování jednotných měřítek. Nákresy však provázejí údaje o plošných a délkových *mírách, svědčící o snaze výpočtů délek stran, plochy a obsahu těles. Důvody k takovým školním cvičením a zápisům *písařů byly zcela praktické; šlo o výměru polí, záznamy o výkopech zavlažovacích kanálů (včetně záznamů o jejich údržbě), o stavbu budov, násypů apod. Babylonský výraz pro „pole“ (akkadsky: //eqlu//) byl identický s naším výrazem „plocha“ a výraz pro zeminu byl identický s „obsahem“. Geometrie tak tvořila nedílnou součást „praktické“ (aplikované) matematiky. Ve školních cvičeních z 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. nalezneme i složité úlohy, které dokazují velké úsilí o řešení výpočtu plochy, obvodu i obsahu všech geometrických útvarů (kružnice, kruh, trojúhelník, mnohoúhelníky, jehlan, kužel aj.) včetně oblouků, výsečí a výřezů. Při výpočtech obvodu a obsahu kruhu, nutných například při plánování stavby zděných studní, se vycházelo z praktického odhadu, že obvod odpovídá trojnásobku průměru (v jednom z babylonských textů je však Ludolfovo číslo vyjádřeno i přesněji hodnotou 3 1/8). Z daného obvodu se potom plocha vypočítávala zdvojmocňováním obvodu a dělením 12, která v šedesátkové soustavě zápisu číselných hodnot odpovídala 5 (v naší soustavě 0,5). Pro výpočet plochy tedy platil „vzorec“ O2/12 = O2.0,5. Zřejmě z návodů na *konstrukci *luků (*zbraně) znali Babyloňané i poměr mezi délkou tětivy a vzdáleností středu oblouku, potřebný pro stanovení vhodných délek *šípů, tedy vztah dvou pravoúhlých trojúhelníků v polokruhu (tzv. Thaletova kružnice). K častým úlohám patřil i výpočet plochy kruhu vymezeného kružnicí okolo rovnoramenného trojúhelníku a složitější výpočty tzv. „lodic boha Měsíce“ (*Nanna, Sín) nebo také „srpků“. Existovaly i „koeficienty“ pro výpočty plochy mnohoúhelníků o 5 až 7 stranách. Nejčastěji se v textech sekáváme s úlohami řešení obvodu a plochy trojúhelníků, čtverců, obdélníků a lichoběžníků, včetně stanovení délky jejich stran, úhlopříček a kolmic. Vytyčení pravých úhlů a kolmic bylo nutné zvláště ve *stavebnictví (máme doklady „olovnic“ a úzkých dlouhých *nádob se žlábky, připomínajících naše „vodováhy“). Při výpočtech ploch *půdy ve složitějších poměrech dědických podílů řešili písaři případy správného dělení plochy mnohoúhelníků v předem zadaných a nestejných poměrech. Při výpočtech objemu těles znali Babyloňané „koeficienty“ pro krychli, kvádr, válec, a mnohostranný (až osmiboký) hranol, dále i pro jehlan a kužel. Tyto úlohy vedly k výpočtům hmoty kmenů dřevin, otesaných trámů, svazků *rákosu, množství vykopané zeminy pro zavlažovací kanály ve tvaru písmene U, množství zeminy pro obranné i obléhací valy apod. Zde hrála rozhodující úlohu znalost základny, přepon, odvěsen, těžiště a úhlopříček, především v pravoúhlých trojúhelnících. Samotný pojem úhlu a způsoby jejich měření se však v textech nikde nedochovaly. Zdá se, že z výpočtů potřebné délky šikmých podpůrných stěn a trámů u zdí přišli Babyloňané již ve 2. tisíciletí př. n. l. na pozdější Pythagorovu větu o tom, že obsah čtverce nad přeponou se rovná součtu obsahů čtverců nad oběma odvěsnami (c2 = a2 + b2). Ojediněle se setkáváme dokonce s jednoduchými „geometrickými tabulkami“, rozšiřovanými zejména v 1. tisíciletí př. n. l. (Blahoslav Hruška)