*glazura, v níž olovo jako tavivo snižuje teplotu tání na ca 900°C, což umožňuje glazovat *pórovinu. Nad 1150 °C však olovo začíná být těkavé, což znemožňuje použití olovnatých glazur při vyšších teplotách. Přidáním oxidů cínu do olovnaté glazury vzniká bílý neprůsvitný povrch vhodný pro malovanou výzdobu. Používání olovnatých glazur známe z *Blízkého východu z 1. tisíciletí př. n. l., kde se v první řadě používala na keramické obklady v architektuře a posléze i na keramické nádoby. Na místní tradici navázali islámští hrnčíři v 8. století. První islámské glazury měly zelený a žlutohnědý odstín. Ve snaze imitovat čínský *porcelán obohatili islámští hrnčíři olovnatou glazuru o oxidy cínu. Na bílém podkladu se rozvinul výrazný keramický styl typický bohatou ornamentálností a barevností. Později byla tato *technologie převzata Evropany (viz *fajáns, *majolika, *keramika, delftská). Indiánští hrnčíři na jihozápadě USA používali malbu pigmentem obsahujícím olovo, která byla někdy poněkud nepřesně označována také za olověnou glazuru. (Richard Thér)