1. umělecké *řezání a rytí do (drahého) kamene, skla *reliéfní řezbou nebo do hloubky;$2. *artefakty takto vytvořené.$Glyptika byla v raných dobách rozvinuta zejména na *Předním východě, a to nejčastěji při vytváření pečetních typářů. Obecně se za nejstarší *pečetidla oblasti pokládají již některé předměty nalézané na *lokalitách *neolitu či *otisky umělecky ztvárněných forem v původně měkkých materiálech (například otisk zobrazující dvě lidské postavy z Tell es-Sauvánu). V těchto případech nelze ovšem potvrdit, že máme před sebou skutečné otisky pečetí, tedy nositelů znaků symbolizujících zcela *konkrétní společenskou vazbu mezi hmotnými předměty a jedinci, *institucemi či všemi těmito kategoriemi. Za první skutečné doklady použití *pečetí lze pokládat otisky ornamentálně pojatých částí některých závěsků *halafské kultury na *hlíně, které se masově vyskytly zatím na dvou lokalitách této kultury, totiž na *Tell Arpaččiji a Tell Sabi Abjadu v severní *Sýrii. V obou případech jde o zapečetění, pocházející z mobilních obalů zboží (balíků, košů, *nádob, pytlů), nebo přivěšované k doručovanému zboží na samostatném závěsu. To nasvědčuje skutečnosti, že tyto dodávky nemusely být zapečetěny na místě, kde se našly, ale že místo jejich nálezu značí okamžik, kdy byly rozbalovány s následnou skartací zapečetění a nejspíše také konzumovány. Nálezy tohoto druhu pak dokládají hromadnou spotřebu statků, přicházejících odjinud, na jednom místě a osvětlují poprvé v *dějinách dvě základní kategorie lidské *civilizace. Jde tu o otisky předmětů, které byly dlouhodobě (jako *šperk) nošeny na lidském těle a v představách *předliterárních společností tak do nich vstoupila část nehmotné osobnosti jejich nositele. Jejich otisk proto znamená přechod části osobnosti dodavatele na zboží, a tedy nic menšího než doklad existence soukromého *vlastnictví (které takto na starověkém Předním východě skutečně předchází *stát). Za druhé naznačují toky takto personalizovaného zboží od více odesilatelů k jednomu příjemci dostředivý pohyb hmotných příspěvků a tedy prvopočátky vybírání *daní či podobných dávek. Opět nic menšího než vznik mechanismu, který se později velmi výrazně uplatní v raně státních centrech oblasti. Tuto výměnu hmotných statků lze charakterizovat jen velmi obtížně. Zdá se ovšem, že otisky nejstarších pečetí ukazují pouze jednosměrný pohyb dodávek do ústředí. Vzhledem k tomu, že v předliterárních společnostech není žádný *dar možný bez odpovídající kompenzace, musíme předpokládat, že se za tyto dodávky do ústředí jejich odesilatelům dostávalo odměny, ať již v podobě hmotné nebo nehmotné. Lze tu myslit v prvním případě na dodávky skvostné halafské malované *keramiky halafské kultury, která byla zjevně vyráběna i na export, ve druhém pak na mocenskou ochranu či služby kultovní, třeba cosi na způsob „požehnání“ polností a dobytka s cílem zajistit jejich úrodnost a plodnost. Domníváme se proto, že nám nejstarší otisky pečetí poskytují doklady praxe společenské *směny statků, kterou lze označit etnologickým termínem *reciprocita (vzájemnost).$Podobné zvyklosti se uplatňovaly i později v *obejdské kultuře, kde se užívání pečetí ujalo do té míry, že pro ně máme početnější doklady než v kultuře halafské (mladší Tell Arpaččija, Degirmentepe, *Ninive, *Súsy, Talle Bakún, Tepe Gaura). Základní změna funkcí pečetí přichází v době pozdní *urucké kultury, která zavedla velmi příznačnou formu válcovitého pečetního typáře, do jehož obvodu byl obraz řezán v negativu. Při otiskování do měkké hlíny se jím otáčelo, takže bylo možno obraz v pozitivu otiskovat libovolně dlouho a na libovolný povrch. Pro tuto formu typáře se ujalo označení „*pečetní váleček“. Pečetní válečky mizí v této době z *hrobů a vyskytují se často v *chrámech, což patrně nasvědčuje oslabení jejich vazby na jednotlivce a vytvoření vztahu mezi nimi a (chrámovými) institucemi. Dále se začínají objevovat otisky pečetí z dveří nejspíše skladovacích prostorů. Pečetí-li se skladištní prostor, předpokládáme již nikoli jednoduchou, ale dvojí cestu zboží – sem a tam. Nejprve je musíme do skladu dopravit (sem), a poté zabraňujeme uzavřením skladového prostoru nezplnomocněným osobám, aby z něj cokoli odebíraly (tam). Jde tedy o doklad přerozdělování, čili *redistribuce hmotných statků, což je postup užívaný v řadě společensky podmíněných směnných zvyklostí, především však při vybírání daní. Počátek tohoto *atributu skutečného státu leží tak v našem případě nepochybně v období pozdní kultury urucké. Vybírání podílů z určitých činností a jejich ukládání do zvláštních skladů dokládají v téže době situace, kdy se otisk jedné a téže pečeti vyskytuje na dveřích i na obalech zboží. Lze předpokládat, že v těchto případech označuje pečeť nejprve podíl na větším objemu hmotných statků, který podle všeobecného uznání náleží jejímu pánu. Jí zapečetěné zboží pak putuje do pánova skladu, který je touž pečetí uzavřen.$Pozoruhodné je, že k redistribuci se nemusí sahat pouze v dobách nadbytku. Na Tepe Gauře, jejíž pozdní vrstvy (XI–VIII) spadají do doby středního *Uruku, se pečetění dveří objevuje v dobách vyznačujících se chudší *hmotnou kulturou *naleziště, kdy nouze zjevně nutila přední osobnosti lokality k jednotnému postupu a společnému a tedy racionálnějšímu využívání zdrojů (vrstvy XII, XI, IX). Naopak vrstvy, z nichž pocházejí nejbohatší zdejší nálezy (X a VIII), se vyznačují pečetěním obalů zboží a tedy reciprocitou. Dodávky na lokalitu byly zjevně adresovány individuálním příjemcům, kteří jich užívali především k zvýraznění svého vlastního společenského postavení.$Přibližně od 26. století př. n. l. nabývají pečeti rázu *symbolu úzkého vztahu mezi osobou jednotlivého pečetitele a pečetěným předmětem, tedy v podstatě toho charakteru, který mají pečeti dnešní. Tehdy se na nich poprvé objevují nápisy, označující nejspíše jejich pány, a pečeti jsou znovu ukládány do hrobů jako osobní vlastnictví nebožtíkovo či symbol jeho společenského postavení. V této době rovněž zobecňuje pečetění dveřních prostorů, dokládající význam redistribuce výtěžku z bohatých zdrojů v soukromém i institucionálním vlastnictví ve společensky podmíněném pohybu hmotných statků. Již v 25. století př. n. l. máme doložen druhotný oběh zboží, zapečetěného jménem adresáta a odesílaného institucím, kterým zajišťuje ze svých zdrojů příjem. Vzhledem k tomu, že jde o pečeť panovníka, lze se tázat, neoznačuje-li v tomto případě pečeť i určitou kvalitu zboží. Podobný případ je ovšem doložen také pro oběh zboží, označeného pečetí téhož velkoobchodníka a nalezeného na lokalitách stovky kilometrů od sebe vzdálených (*Kiš a *Lagaš).$Užívání pečetí se výrazně rozšířilo za *vlády staroakkadské *dynastie. Z doby panování *králů III. dynastie z Uru máme již přímé doklady o pečetích jako ryze osobních symbolech. Jsou jimi úřední vyhlášky o neplatnosti dokumentů, označených ukradenými pečetními typáři. K zvýraznění role pečeti v signování psaných dokumentů pak dochází až v době po roce 2000 př. n. l., kdy se pečetní typáře institucionální i osobní uplatňují ve velmi široké škále způsobů použití, od označování osobního majetku, vlastnictví a dokumentů až po neobyčejně těžkopádné a byrokratické postupy státní *správy. V této době se též na pečetích objevují delší nápisy, uvádějící kromě jména nositele někdy i jeho prohlášení loajality králi či některému *božstvu, případně i krátkou *modlitbu.$Je otázkou, ve které době nabývá pečeť rázu symbolu nepřetržitosti rodové *linie a pokračování příštích *generací potomstva nositele, zachyceného asyrskou magickou *literaturou. Nelze vyloučit, že jde o *interpretaci velmi starou, neboť ze Sús pochází pečeť z doby *kultury obejdské v podobě objímající se dvojice, v jejímž pečetním poli se nachází vyobrazení dítěte. Někdy uváděné „otisky pečetí“ na keramických nádobách nemají s pečetěním jako společenskou aktivitou nic společného. Jde o nanášení plastické výzdoby válečkovitým typářem, srovnatelné s radélkovanou výzdobou antické a středověké keramiky.$Již odedávna představovaly pečeti pravěké a starověké *Mezopotámie též významná díla výtvarná. Zachovaly se typáře zhotovené z trvalých materiálů (*kámen, *kov), původně se však jistě užívalo i matric z látek organického původu (*dřevo, *kost). V nejstarší době bývaly opatřeny ornamentální výzdobou abstraktního rázu a tvrdost použité *suroviny nepřekračovala stupeň 3 Mohsovy stupnice tvrdosti. Figurální motivy se na nich objevily nejprve v době kultury obejdské, kdy mezopotamští řemeslníci poprvé zvládli práci s kameny Mohsovy tvrdosti 4–7. Uručtí řezači do kamene pak přivedli své umění k jednomu z vrcholů jeho umělecké úrovně. Po celé starověké období kvetlo glyptické umění ve všech *regionech Předního východu, vyznačujíc se velkou pestrostí místních slohů i změn, způsobovaných časovým vývojem. K práci s kameny tvrdšími než Mohsův stupeň 7 přikročili mistři kolébky civilizace až v 19.–17. století př. n. l. Vyobrazení v pečetním poli představují velmi cenný pramen nejen pro dějiny umění pravěkého a starověkého Předního východu, ale i důležitý materiál *ikonografický, zachycující jinak nepoznatelné výjevy ze všedního i svátečního života. Otisky pečetěných povrchů poskytují doklady o některých *řemeslech i složkách hmotné kultury, které jinak nelze doložit. Připomeňme například provaznictví, které lze studovat takřka výhradně z otisků v hliněných zapečetěních, některé kategorie truhlářských prací (například výskyt kolíčkových *zámků ve východní *Anatólii na konci 4. tisíciletí př. n. l.) či zavírání dveří na petlici v podobě háku, které je doloženo nippurskými otisky pečetí z konce 3. tisíciletí př. n. l.$V Malé Asii se po celý *starověk – s výjimkou období 19.–18. století př. n. l., kdy tam působili asyrští kupci (*osady, obchodní) a kdy i anatolské obyvatelstvo obecněji užívalo pečetních válečků v typickém místním provedení (*vrubořez, hustě vyplněná plocha s mnoha motivy rozloženými volně v prostoru bez horizontu) – udržela razítková pečetidla. Kromě obvyklých tvarů s rukojetí, kuželovitým tělem a s kruhovou raznou plochou naspodu, se kolem poloviny 2. tisíciletí objevily též kubické formy s pěti čtvercovými raznými plochami (nad šestou stěnou kvádru vyčnívala rukojeť). V 2. polovině 2. tisíciletí ustoupily knoflíkovým pečetidlům a pečetním *prstenům. Jejich geometrické vzory, lovecké a prosebné scény nebo mytické figury s okřídleným slunečním kotoučem doplňovaly od 16. století př. n. l. klínopisné *legendy, k nimž brzy přibyly nápisy *hieroglyfické (zejména znaky pro „zdar“, „život“, „slunce“). V době nové *chetitské říše byl na četných pečetích (užívaných zřejmě královskou kanceláří) zobrazován panovník – sám, s královnou nebo v objetí osobního božstva. Královské, ale i úřednické pečeti obvykle nesou jméno vlastníka. V syrských vicekrálovstvích (*Aleppo, *Karchemiš) stvrzovali chetitští hodnostáři oficiální dokumenty v souladu s místními zvyklostmi otisky pečetních válečků. (Petr Charvát, Jana Součková)