švýcarský filozof; jeden z hlavních představitelů *filozofické antropologie. Studium filozofie na *univerzitě v Basileji zakončil v roce 1939, v roce 1949 se habilitoval v Mohuči a následně v roce 1951 získal profesuru na Freie Universität v Berlíně; nakonec působil na univerzitě v Haifě. K nejvýznamnějším Landmannovým dílům patří //Der Mensch als Schöpfer und Geschöpf der Kultur: Geschichts- und Sozialanthropologie// (Člověk jako tvůrce a výtvor kultury: Historická a sociální antropologie, 1961) a //Philosophische Anthropologie: Menschliche Selbstdeutung in Geschichte und Gegenwart// (Filozofická antropologie: Lidské sebeurčení v dějinách a současnosti, 1964). Studoval člověka jako tvůrce kultury a svůj přístup označoval jako *kulturní antropologii, i když se jeho pojetí kulturní antropologie liší od zavedené koncepce oboru. Kulturní antropologie je podle Landmanna antropologií budoucnosti. Kulturní antropologie je v jeho pojetí antropologií objektivního ducha, který se projevuje v kulturních artefaktech a existuje nezávisle na jedinci. Objektivní duch umožňuje existenci subjektu – žíly kultury musí člověk prokrvit vlastní subjektivitou. Kulturní antropologie v jeho pojetí studuje živočišnou i duševní stránku člověka a aspiruje tak na komplexní vědu o člověku. $Člověk je bytost chudá na instinkty, která není ve svém chování úzce determinována *přírodou. Charakteristickými rysy člověka jsou podle Landmanna tvořivost (//Homo sapiens //je// Homo creator//) a lidská svoboda. Svoboda člověka spočívá právě v jeho nezávislosti na instinktech a současně ve svobodě sebeurčení a sebezdokonalení, které se uskutečňují tvorbou kultury. Tvořivost, kterou člověk nahrazuje řízení svého chování instinkty, spočívá v kulturní tvorbě – //Homo creator// se zvěčňuje v //creatum// kultury. Současně je však člověk formován a během života řízen kulturní *tradicí, která však neřídí chování člověka rigidně a dovoluje mu nové *interpretace a změny kulturních tradic nebo vytváření nových.$Člověk v jeho pojetí je bytostí se základní živočišnou vrstvou, nad níž se nachází duševní vrstva, která teprve činí člověka člověkem. Tyto dvě složky člověka jsou neoddělitelné, a proto i postrádá smysl pouze přírodovědně nebo jen filozoficky orientované antropologie. V tomto smyslu pokračuje v tradici filozofické antropologie Helmutha *Plessnera a Maxe *Schelera. Člověk je tvůrcem a současně produktem kultury, která má svou samostatnou existenci. Landmann ve svém přístupu rezignoval na historické a evoluční vymezení člověka a upřednostňuje typologický přístup. Nicméně pracuje s konceptem historicity kultury. Člověk se setrvale mění a dokončuje vlivem stále nových kulturních výtvorů, které jsou jeho dílem. Historická dimenze kultury je příčinou existence různorodosti kultur, každé z nich pak odpovídá i určitý typ člověka. Co zůstává neměnné, je nutnost, aby člověk setrvale nabýval nových podob vlivem své tvořivosti a svobody sebeurčování a sebezdokonalování. (Martin Soukup)