lebky pomalované různými symboly nebo popsané jmény zemřelých, uložené obvykle v *kostnicích; jeden z lidových *zvyků nakládání s pozůstatky mrtvých rozšířený zejména v 18. a 19. století v Evropě.$*Exhumace kosterních pozůstatků a jejich uchovávání v kostnicích (karnariích či ossariích), tzv. druhý pohřeb, byl v Evropě poměrně starým pohřebním zvykem. V našich *zemích vznikaly kostnice hlavně ve 14. století. Zejména v silně katolických oblastech, jichž se podstatně nedotkla *reformace (například Itálie, jižní Německo, Rakousko) se zvyk „druhého pohřbu“ bohatě rozvíjel a vedl až k lidovému kultu předků a duší a svého vrcholu dosáhl v 19. století. Od 17. do 20. století se v těchto oblastech lebky předků popisovaly, aby nebyla možná jejich záměna, když se lidé v *karnerech modlili za duše zemřelých.$Je velmi pravděpodobné, že se o vznik kostnic zasloužilo přeplňování uprostřed *vesnic kolem *kostela lokalizovaných, a tudíž stísněných středověkých *hřbitovů za morových epidemií a válečných událostí. Někteří viděli smysl zakládání kostnic především v //*memento mori//. Lebky vystavené na odiv sloužily jistě, snad již v pozdním středověku, ale především v *baroku, připomenutí si *smrti, jako například lebky zazděné ve stěnách kostnic, případně fantastické ornamentální dekorace na stěnách a oltářích v některých kaplích v Itálii, Španělsku a u nás například v Sedlci u Kutné Hory.$Vedle toho označování lebek, tzn. pomalovávání různými symboly a popisování lebek jmény mrtvých, poukazuje na jiné pojetí zvyku. Lidé chtěli mít *kosti svých předků nezaměnitelně před sebou, když se v kostnicích modlili za jejich duše nebo když je obdarovávali svěcenou vodou a světlem. V kostnicích, které byly mezi *lidem považovány za místo pobytu duší, byly dříve slouženy zádušní *mše. Někde se zde také konaly bohoslužby, například za účelem ovlivnit uzdravení nemocného nebo ulehčit umírajícímu zápas se smrtí. Rušení ossarií probíhalo postupně již od dob reformace, tedy od 16. století. V našich zemích pochází nařízení o tom, že kosti z ossarií mají být uloženy do země na hřbitově, z konce devadesátých let 18. století. Nařízení se však plnilo různými způsoby, často vůbec ne.$Do přelomu století existoval na mnohých venkovských hřbitovech (zejména rakouských) zvyk uložit všechny zemřelé do řadových *hrobů, které byly po určitém počtu roků znovu obsazovány. Buď sám hrobník, nebo nejbližší rodina se postarala o očistění a vybělení lebky. Očištění se provádělo vyvařováním kostí v *kotlích anebo ponořením speciálně upravených proděravělých nádob do jezer, kde se o důkladné očištění kostí od zbytků měkkých *tkání postaraly ryby. Za nejlepší způsob bělení lebek byl považován svit *měsíce, proto byly lebky vystavovány ve střešních výklencích domů. Jakmile byla lebka dostatečně vybledlá, začala další fáze, malování. Používalo se vápna, později klihových či dokonce olejových barev.$Na lebky byly zobrazovány například vavřínové listy táhnoucí se od záhlaví ke spánku, což zřejmě souviselo v některých oblastech se zvykem korunovat lebky skutečnými vavřínovými věnci. V některých oblastech byly na lebku nakresleny větvičky, listy i plody dubů, vinné révy, buku, vrby, oleandru a břečťanu. Na jedné straně se zobrazovaly obzvlášť bohatě listnaté větvičky, někdy nesoucí plody, zatímco druhá strana byla zdobena jen málo olistěnou větví. Šlo o poukaz na stoupající a klesající křivku života, motivu, který se vrací i na *náhrobcích a hrobových *křížích. Lebky dětské, svobodných žen a šestinedělek (výjimkou však nejsou ani lebky starců) byly dekorovány *reprodukcemi květů, mezi nimiž převládaly růže. V tomto případě šlo o *symboliku nebeské radosti, která zesnulého očekává, nebo také o symbol „růžové zahrady“, která se často i dnes používá jako synonymum hřbitova.$Lebky nejčastěji pomalovávali a popisovali místní truhláři, méně často hrobníci nebo samotní *příbuzní. Mnohde šlo také o domácí putující lidové umělce, méně často o učitele a místní *kněze. Se změnou způsobů natírání se měnilo popisování lebek časově i místně. Místo celých jmen a povolání zemřelých se zejména ve východním Tyrolsku a Solnohradsku objevil zvyk uvádět pouze iniciály, data narození a úmrtí, případně bylo vystaveno na oltáři nebo zazděno podél klenutí *portálu 24 lebek vždy jen s jedním písmenem abecedy s poukazem na to, že každý z nás, ať se jmenuje jakkoliv, podlehne smrti. S popisem se často váže umístění symbolu kříže s monogramem *Krista a *Marie, pod jejichž ochranu je lebka svěřena. Dodržovalo se pravidlo, že hlavy rodičů, i když exhumace byly od sebe časově vzdáleny, byly odpovídajícím pomalováním navzájem podobné. Na lebku otce se umisťoval monogram Kristův, na lebku matčinu Mariin. Lebky se ve většině kostnic vystavovaly na policích nebo velkých oltářních stolech, záleželo pouze na regionálních zvycích.$Jednu z dochovaných kostnic s přibližně dvěma sty pomalovaných lebek je dosud možné vidět v Rakousku, v městečku na úpatí Východních Alp – *Hallstattu – v kapli sv. Michala. Zajímavé je, že nejmladší takto označené lebky pocházejí z druhé poloviny minulého století a byly takto upraveny před několika desítkami let.$Na našem území bylo nalezeno dvanáct podobně dekorovaných lebek pod poutním *chrámem Jména Panny Marie ve Křtinách (Morava). Všechny lebky měly namalované větvičky vavřínu s plody, v týlní krajině svázané stužkou. Na čele (v oblasti *glabelly) byly označeny písmenem T. Celá kresba byla provedena černou barvou (směsí uhlí a živočišného tuku).$Význam a smysl pomalování křtinských lebek je však zřejmě jiný, než je tomu například u hallstattských lebek. Téměř shodný způsob označení všech dvanácti lebek prozrazuje, že v tomto případě nebyla totožnost mrtvých důležitá. Kresba snad spíše symbolizuje nějaký zvláštní povahový rys nebo možná osud společný všem dvanácti zemřelým. Evidentně byly takto označeny kosterní pozůstatky lidí nějakým způsobem výjimečných. Je dokonce možné, že by se mohlo jednat o lebky mučedníků. Historikové se shodují v *názoru, že kresby podle svého charakteru pochází ze 17. století. Je obecně známo, že v době pobělohorské dochází u nás ke vzkříšení památky katolických mučedníků, a byly to právě Křtiny, které v té době prosluly jako jedno z významných center rekatolizačního hnutí na Moravě.$Písmeno T uprostřed čelní krajiny je možná posledním písmenem hebrejské abecedy – tau a byly takto označeny lebky osob, které měly být spaseny. Je ale také možné, že jde o symbol kříže, snad antonínského, který má podobu písmene T.$Křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní, a to hned ze tří důvodů: jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou *lokalitu od míst maximálního výskytu zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku, dále typem kresby, který řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, a v neposlední řadě proto, že se v českých zemích jedná o *ojedinělý nález. (Ladislava Horáčková)