německý antropolog, genetik a eugenik; jeden z nejvýznamnějších tvůrců a stoupenců *rasové teorie a ideologie, rasové hygieny a *nacistické antropologie v době Výmarské republiky a *Třetí říše. Stal se prvním profesorem rasové hygieny v Německu a na Mnichovské univerzitě vedl od roku 1923 Katedru rasové hygieny (Lehrstuhl für Rassenhygiene). V roce 1921 vydal společně s Erwinem *Baurem a Eugenem *Fischerem //Grundriss der menschlichen Erblichkeitslehre und Rassenhygiene// (Základy nauky o dědičnosti člověka a rasová hygiena, 1921), spis, který měl velký vliv na rasovou koncepci Adolfa *Hitlera; další práce: //Menschliche Auslese und Rassenhygiene// (Lidský výběr a rasová hygiena, 1932; poprvé vyšlo 1921 jako druhý svazek předchozího díla [1. sv.: //Menschliche Erblichkeitslehre//, 2. sv.: //Menschliche Auslese und Rassenhygiene//]), //Die Rasse als Wertprinzip: Zur Erneuerung der Ethik// (Rasa jako hodnotový princip: K obnovení etiky, 1933; poprvé vyšlo pod názvem //Zur Erneuerung der Ethik// v //Deutschlands Erneuerung//, 1917).$Lenz nerozlišoval mezi rasovou a sociální hygienou, protože za základ zdravého života považoval kvalitní dědičné vlohy. Podporoval opatření k realizaci ideje rasové hygieny, mezi nimi sterilizaci „méněcenných“ osob. Zásadní význam přikládal *manželství vyhovujícímu rasovým požadavkům, ženské roli spočívající především v mateřství (stavěl se proti emancipaci žen) a plodné rodině (bezdětnost považoval bezmála za nemoc), která přispívá k zachování a rozmnožování „dobré rasy“ – inteligentních, nadprůměrně zdatných jedinců. Nejvýše hodnotil *nordickou rasu jako tvůrkyni západoevropské kultury. Pro posouzení *rasy nepokládal za důležité její vnější, nýbrž vnitřní znaky – „duši“ rasy. Z tohoto hlediska obhajoval *Norimberské rasové zákony, schválené roku 1935, které nedefinovaly *Židy podle vnějších znaků, nýbrž podle původu. Lenz dal rasové hygieně jednoznačnou politickou dimenzi. Teorii selekce lidských ras považoval i po *druhé světové válce za vědecky prokázanou. (Jaroslav Malina)