oblast lidské činnosti vytvářející stále pravdivější soubor poznatků o *přírodě, *společnosti a o *myšlení; soubor poznatků takto vzniklý jako celek též v jednotlivých oborech; druh systematického poznávání, odlišného už v antice od všeobecné *filozofie, a systemizovaný zejména v *euroamerické civilizaci počátkem *novověku, kdy se zformovaly jednotlivé disciplíny, obvykle se speciálním předmětem zkoumání a se speciální originální metodologií; věda se vyvíjela od pozitivistického pojetí fakticity přes formalizační pokusy *logického pozitivismu, historizující vývojové hledisko, *falzifikacionismus Karla Raimunda *Poppera („Vědecký poznatek je takový, který je vyvratitelný“), paradigmatické pojetí vědy Thomase Samuela *Kuhna až k postmodernistickému zpochybnění možnosti *univerzalismu celé novověké vědy (i když v teoretické fyzice jsou nadále živé snahy o dosažení „Svatého grálu vědy“, tzv. sjednocené teorie pole, známé spíše jako „Teorie všeho“). Diskuse na poli *filozofie vědy, týkající se vymezení, metod a cílů vědy nicméně nejsou zdaleka u konce.$Obecně lze říci, že věda získává fakta v promyšleném procesu, založeném na uplatňování souboru pravidel, prostředků a zásad (metod), jež mají v jednotlivých vědách specifický ráz; výzkumná procedura se odvíjí zhruba v těchto stadiích: 1. vymezení *objektu a *předmětu výzkumu, 2. získávání materiálu, 3. popis materiálu, třídění, *analýza, 4. vytváření *hypotéz o popisovaném a pozorovaném objektu a jejich *kontrola, 5. zobecňování získaných faktů – tj. vyvozování *zákonitostí, vysvětlování jevů a vytváření dalších hypotéz o zkoumaném objektu. (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)