mumiforní plastika představující zástupce zemřelého *Egypťana. Název vešebt pochází od slovesa //vešeb// („odpovídat“), takže ho lze přeložit jako „ten, který odpovídá“. Toto označení odráží jeho úlohu zástupce zesnulého, jenž odpovídá, když je dotyčný zemřelý na onom *světě vyzván, aby vykonal příslušné pracovní povinnosti, především obdělávání polí, zavlažování břehů a převážení písku. Odpověď vešebtu zní: „Provedu! Zde jsem!“ K práci jsou také sošky zástupců patřičně vybaveny znázorněným zemědělským náčiním: *motykami, krumpáči, košíky, pytli, taškami s osivem nebo i nádobami. Od konce 12. dynastie se na některých vešebtech objevuje úplný nebo zkrácený text 6. kapitoly *Knihy mrtvých, což přetrvává až do Ptolemaiovské doby. Namáhavé práci se na onom světě chtěli vyhnout všichni muži a ženy a od 18. dynastie i panovníci. Počet jejich vešebtů přitom kolísal. Až postupem doby dosáhl ideálního čísla 365 – jedna figurka na jeden den v roce. V 19. dynastii potom přibylo 36 vešebtů – dohlížitelů, kteří drží hůl nebo důtky a jsou civilně oděni. K tomu někdy přistoupil ještě jeden vrchní dohlížitel.$Nejstarší vešebty se objevují na počátku Střední říše (12. dynastie: 1994–1797 př. n. l.), jsou zhotoveny z vosku a představují nahé lidské postavy. Zavinovaly se do obinadel a ukládaly do miniaturních rakví. Rozšíření Usirova kultu (*Usir) ve Střední říši se projevilo i u vešebtů: zemřelý začal být označován jako „Usir“ a nápis na něm začínal obratem „Usirem osvícený“, za nímž následovalo jméno a titul. Pečlivému vypracování vešebtu byla věnována pozornost zvláště v Nové říši (18.–20. dynastie: 1543–1080 př. n. l.), kdy se zhotovovaly z *kamene, *dřeva, *keramiky, *fajánse, *bronzu, nebo dokonce i ze *skla. Jejich *oděv, paruky a *šperky věrně odrážely tehdejší módu vyšších *společenských vrstev. (Břetislav Vachala)