1. [fyzikální kosmologie], veškerá hmota a energie exitující v *čase a *prostoru, v moderním pojetí i samotný tento čas a prostor. Se zdokonalováním pozorovací techniky a vývojem teoretického poznání se pojetí vesmíru mění: pro antické a středověké učence a filozofy byla vesmírem pozorovaná nebeská tělesa obklopená sférou hvězd; pro *novověké vědce a myslitele jím bylo „hvězdné nebe nad námi“ (Immanuel *Kant), které se ve 20. století ukázalo být jen jedním z nesčíslného počtu hvězdných ostrovů – galaxií; na přelomu tisíciletí se ukazuje, že svítící hmota v galaxiích zahrnuje jen několik procent celkové hmoty a energie vesmíru, jejíž povaha je nám většinou zcela neznáma. Věda 20. století však potvrzuje jednotnou povahu výplně vesmíru a objevuje, že tato výplň má aspoň v dosahu našeho pozorování i jednotné dějiny počínající velkým třeskem před asi 14 miliardami let. I když dějiny pozemské *astronomie a astrofyziky zahrnují ve srovnání s touto historií časově zanedbatelný úsek, informace, kterou nám přináší světlo či šířeji elektromagnetické záření ze vzdáleného vesmíru, je informací o jeho miliony i miliardy let vzdálené minulosti. Doplníme-li ji dobře podloženou teorií, můžeme říci, že s výjimkou nejranějších vývojových fází (a eventuálně toho, co jim předcházelo) jsou našemu poznání přístupné celé dějiny vesmíru. Naše pozorování již dnes také pokrývají podstatnou část toho, co vůbec v principu pozorovat lze (pozorovatelný vesmír je konečný, protože je uzavřen horizontem velkého třesku). Uvažuje se o vztahu pozorovaného vesmíru k širší realitě (multivesmíru či souboru vesmírů), tyto úvahy však zůstávají na úrovni spekulací;$2. [antropologie], sociální konstrukce a kulturní kategorie, která jako součást *mytologií, pohádek, *náboženství, krásné *literatury, *vědy, *umění a dalších symbolických systémů, umožňovala lidem pochopit a interpretovat místo *člověka v *přírodě a kosmu.$Hledání odpovědi na vznik, příčinu, strukturu a vývoj univerza, které člověka obklopuje, patří mezi nejstarší otázky, které si lidstvo v průběhu své existence pokládalo. V mnoha světových mytologiích se setkáváme s *názorem, že prapůvodní stav věcí a jevů je spjatý s *chaosem – neuspořádaným, temným a neurčitým prostorem, do kterého byl vznikem kosmu vnesen řád. Geneze kosmu a negace chaosu je často spojována s příchodem světla, které ukončilo vládu temnoty. Symbolem nástupu kosmického řádu je proto *Slunce. To je v mnoha *kulturách považováno za sílu, jež probouzí život, ovlivňuje průběh ročních období a určuje pravidelný rytmus světa střídáním dne a noci. Například starověcí *Egypťané věřili, že na počátku nebylo nic, jen bezbřehý, prvotní oceán Nun, jehož vlny se vzdouvaly v nekonečných tmách. Teprve později z vodních hlubin začala vzlínat prahmota z písku a hlíny. Tak vznikl ostrůvek, na jehož vrcholku se objevilo hladké a dokonalé vajíčko, z něhož vyskočil *bůh Slunce – *Re, který zaplavil vše kolem zářivým světlem. S ideou prvotního chaosu a prapůvodní temnoty, jejíž nadvládu přerušil příchod světla, slunce a ohně se setkáváme také u mnoha *aliterárních společností.$Zrození světla a následného kosmického řádu je v *kosmogoniích světových kultur prezentováno dvojím způsobem:$1. jako výsledek přírodního kontinuálního procesu a přirozené emergence, ze které se kosmický řád zrodil přirozenou vývojovou cestou;$2. jako kreativní *akt bohů, *kulturních hrdinů nebo lidí, spojený s vítězným bojem s chaosem a temnotou. Součástí tohoto zápasu bylo často násilné oddělení nebe od *země, potomků od prarodičů, temnoty od světla. Prapůvodní výchozí stav spjatý s chaosem přitom bývá v mytologických textech často popisován negacemi stávajícího stavu například slovy: „když nebe ještě nebylo, když země ještě nebyla, když nad nebem nezářilo slunce“ apod.$Nastolení vesmírného řádu bylo často vyjádřeno prostřednictvím konceptualizace světa v binárních kontrastech. V souladu s empirickou zkušeností lidé dichotomizovali kosmos na svět nahoře (nebesa) a dole (země). S tímto dělením se setkáváme v totemických systémech preliterárních společností i v *mýtech starověkých kultur. Dichotomická koncepce světa byla často spojená s myšlenkou, že věci horního světa a dolního světa si navzájem odpovídají, a že co existuje na zemi, musí mít svůj předobraz v nebi. Tento předpoklad nalezl své vyjádření v myšlence symbolického spojení univerza (makrokosmu) a člověka (mikrokosmu). Indoevropské mýty například vyprávějí o tom, že svět byl stvořen z údů prvotního člověka (Ymir, Puruša), tedy podle lidských měřítek. *Analogii mezi člověkem a vesmírem zdůrazňoval také antičtí stoikové a sofisté. Řecký sofista Prótagorás (kolem 485 př. n. l.–kolem 420 př. n. l.) vyjádřil ve svém spisu //Peri alétheias// (Pravda) sepětí člověka s univerzem slovy: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ Předpoklad harmonie lidského osudu a běhu hvězd se odrazil také v astrologii a lékařství. Podle řeckého lékaře *Hippokrata (kolem 460–kolem 375 př. n. l) jsou i nemoci součástí širších kosmologických procesů. S představou člověka jako světa v malém se setkáváme i ve *středověku. Například *Hildegarda z Bingenu (1098–1179), která ve svých spisech originálním způsobem spojovala kosmologii s *antropologií a mystikou, předpokládala, že se člověk podílí na všech 4 živlech: vzduchu (prostřednictvím dechu a zvuku), ohni (prostřednictvím tepla a pohybu), vodě (prostřednictvím krve a slin) a zemi (prostřednictvím masa a kostí).$Podle *konfucianismu je nejvyšším úkolem člověka přizpůsobit své osobní konání nebeskému, a tím vytvářet harmonii mezi mikrokosmem a makrokosmem. Avšak „čínská nebesa“ nepředstavují sílu, ovládající svět; čínské „nebe“, není transcendentní, kralující nad ostatními bytostmi a nezávislé na nich, naopak je součástí přírodního kosmu, kde je vše propojeno a navzájem souvisí. Výrazem těchto postojů je korelativní vidění světa. Dynamické napětí i soudržnost, které otáčejí vesmírem, jsou dány přítomností protikladných elementů //jin// a //jang//, projevených v řadě korelací, například jako negativní a pozitivní opozice, tma a světlo, chlad a teplo, ženství a mužství atd. Jin a jang kromě toho generují patero základních prvků (voda, oheň, dřevo, kov, země), které jsou v neustálém koloběhu, a jeden pohlcuje druhý. Také k nim existují četné analogické pětice z různých kategorií (například světových stran včetně středu, ročních období, tělesných otvorů, planet, hudebních tónů, chutí atd.). V praxi se otázkami kosmické harmonie zabývá *geomancie //(feng-šuej)//.$Vedle dichotomizace univerza hrála při konceptualizaci kosmu významnou roli kategorie „čtvernosti“. Ve starověkém *Egyptě byly 4 synové boha Hóra spojování se světovými stranami. V různých asijských a amerických kulturách 4 barvy symbolizují světové strany. Například v Číně: modrý drak (východ), červený pták (jih), bílý tygr (západ), černá želva (sever). Prostřednictvím čísla 4 lze vyjádřit prostorový řád kosmu (4 světové strany), časový řád kosmu (4 roční doby) a látkový řád kosmu (4 základní elementy). Mezi symboly, které vyjadřují časoprostorové členění kosmu, patří kolo a *kříž, které označují jak 4 světové strany, tak 4 roční období, která vznikají zdánlivým pohybem Slunce. Dráha Slunce rozdělená na 4 části a 2 slunovraty nalezla své obrazové vyjádření v kruhovém kříži, s nímž se můžeme setkat například v *době bronzové na území Skandinávie nebo v době *neolitu v oblasti Podunají. Kruhový kříž je také symbolickým obrazem cyklické životní cesty, jejímiž 4 mezníky jsou *narození, *svatba, *smrt a znovuzrození.$Kosmologické představy se promítly také do *sakrální *architektury. Vztah k nebeským tělesům je zakódovaný do megalitického kruhového památníku ve *Stonehenge, kde se první sluneční paprsky v den odzemí (apogeum) symbolicky dotknou oltářního kamene. Podobného efektu dosáhli starověcí Egypťané v chrámu *Abú Simbel. Zde v den rovnodennosti paprsky vycházejícího slunce ozářily kultovní obrazy uvnitř chrámu. Za symbolické zobrazení kosmu lze považovat i egyptský chrám jako celek. Spodní část chrámu zastupuje zemi, z níž vyrůstají rostliny (papyrové, lotosové a palmové pilíře), zatímco strop představuje nebeskou klenbu posetou hvězdami. Podle židovského historika Josepha Flavia (asi 37–100 n l.) také Šalomounův chrám v *Jeruzalémě ve své architektuře zahrnoval univerzum. Jeho dvůr symbolizoval hlubinu a podsvětí, hlavní prostor zastupoval zemi a oltářní prostor reprezentoval nebesa. Za obraz kosmu, který byl vytvořen prostřednictvím architektury, lze považovat i buddhistický chrám *Borobudur, postavený v 8. století na Jávě. Tato monumentální kamenná *stúpa ve tvaru *pyramidy, symbolizuje posvátnou horu Méru, kolem níž se otáčí celý svět – planety, obloha i oceány. Čtvercová základní stavba (země) se zvedá v devíti terasách a vrcholí kruhovou centrální stúpou (nebe). Výstup na Borobudur metaforicky odpovídal lidské pouti univerzem, při které se člověk zbavuje materiálních tužeb a potřeb, aby dospěl k pravému poznání, prozření a *nirváně. Se svébytnou podobou kosmu se setkáme také u vyspělých předkolumbovských mezoamerických kultur (*Aztékové, *Mayové). Středoameričtí *indiáni věřili, že nebe bylo dějištěm neustálého boje mezi dnem a nocí, světlem a tmou, suchem a deštěm. Tento zápas rituálně napodobovali prostřednictvím hry s míčem. Prostor kosmu byl ohraničen kamennými zdmi *míčových hřišť, jejichž půdorys měl podobu dvojitého písmena T. Kaučukový míč, jehož pohyb hráči dvou mužstev usměrňovali svými koleny, lokty a boky, symbolizoval Slunce a možná i ostatní hvězdy. Hráči usilovali o to, aby míč proletěl dvěma kamennými kruhy, které byly umístěny na stěně hřiště a rituálně se tak snažili usnadnit pohyb nebeských těles.$Nebeská tělesa hrála ve všech světových kosmologiích důležitou roli. Na jedné straně představovala personifikovaná božstva, na straně druhé plnila důležitou funkci při měření času, orientaci v geografickém prostoru a námořní navigaci. Předmětem uctívání byly v mnoha kulturách zejména Slunce a *Měsíc, neboť pohyb těchto nebeských těles umožnil vytvářet *solární a *lunární kalendáře a stanovit různá roční období. V mnoha světových mytologiích a kosmologiích hrály významnou roli také Venuše a Mars. V období *antiky byla Venuše (Venus) ztotožňována s kosmickou manifestací *lásky, smyslnosti a ženské krásy, zatímco Mars (Arés) byl pokládán za ztělesnění a kosmický symbol *války, *agresivity, mužské síly a dynamiky. Symbolický význam lidé přičítali také kosmickým jevům a hvězdným seskupením. Například komety byly chápány jako projevy hněvu slunečních bohů – symbol ničivé síly narušující harmonii přírody. Ve středověku lidé považovali komety za předzvěst neštěstí, války a *moru. Předmětem četných transkulturních interpretací byla také Mléčná dráha (řecky: Galaxias) – široký, světlý pás hvězd obepínající celou noční oblohu. Mléčná dráha byla v mnoha kulturách ztotožňována s cestou, řekou nebo mostem. Některé preliterární společnosti ale pokládaly Mléčnou dráhu za sídlo mrtvých. Originální výklad existence mléčné dráhy mají původní australští domorodci (*Austrálci), kteří ji považují za kouř nebeského táborového ohně, ke kterému ulehl k odpočinku bůh-stvořitel. Také různým souhvězdím, která pokrývají noční oblohu, byly přičítány různé významy, neboť v nich byly spatřovány podoby lidí, bohů a předmětů. Například Velký vůz byl považován za symbol energie, která roztříštila prvotní jednotu do různorodosti.$Snaha pochopit původ Země a nebeských těles se promítla do četných kosmogonických mytologií. Například starověcí *Řekové, podobně jako jiná *etnika a kultury, byli přesvědčeni, že na počátku všeho byl //Chaos// – zející prostor, v němž nebylo možné rozeznat nic určitého. Teprve poté se zrodila //Gaia// (Země) a //*Erós// (Láska) reprezentující spojující kosmickou sílu. Z Chaosu vznikl také //Erebos// (Temno) a //Nyx// (Noc), kteří spolu zplodili //Aither// (Čirý vzduch) a //Heméru// (Den). //Gaia// pak sama od sebe zrodila //*Úrana// (Nebe), hory a moře. //*Gáia// a //Úranos// svůj osudový úkol naplnili tím, že se stali prarodiči několika pokolení bohů. Podle jiné kosmogonické *verze, ovlivněné antickým *orfismem, byla počátkem všeho voda, v níž se usadilo bahno. Zde se zrodil Chronos (Čas) a drak, který zplodil obrovské vejce. To se rozlomilo na dvě části, přičemž z horní vznikl //Úranos// (Nebe) a z dolní //Gaia// (Země). Z prasklého vejce vyskočil //Erós//, který vyvolával touhu po spojení mezi protikladnými složkami kosmu. Poté //Úranos// a //Gaia //zplodili různé božské bytosti.$Kosmogonický mýtus o oddělení nebe a země byl rozšířen v mnoha kulturách a v období antiky ovlivnil i ranou řeckou přírodní filozofii. Obecně lze základní kosmogonické schéma u většiny řeckých přírodních filozofů shrnout do následujících tezí: 1. Před vznikem kosmu existovala nerozrůzněná jednota nebo směs elementů. 2. Z počátečního stavu se diferencovala dvojice protikladů, z níž se oddělily další dva protiklady. Tak vznikly 4 základní elementy (oheň, vzduch, voda, země). 3. Vzájemné působení živlů vedlo ke vzniku rozmanitých přírodních jevů a živých bytostí. S různými *variantami tohoto schématu se můžeme setkat zejména u filozofů milétské školy a řeckých atomistů. Tradiční antická mytologie vycházela z předpokladu, že svět se kdysi zrodil z něčeho, co předtím neexistovalo. Teprve starořecký presokratický filozof *Parmenidés z Eleje (asi 515–asi 445 př. n. l.) ve své básni //Peri fyseon //(O přírodě) vyslovil myšlenku, že podstata světa je věčná a nezničitelná. Originální výklad kosmu jako dialektické jednoty protikladů a neustálého plynutí //(panta rhei)// podal řecký filozof *Hérakleitos z Efesu (asi 540–475 př. n. l.). Podle Hérakleita svět nestvořil žádný z bohů ani lidí, neboť vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se a hasnoucím podle míry. *Konkrétní představy o uspořádání kosmu se v průběhu antiky proměňovaly. Nejstarší popisy kosmu se dochovaly v *Homérových básních //*Ílias// a //*Odysseia//. Země je v nich pokládána za plochý kotouč, obtékaný mohutným proudem //Okeánem//, zdrojem všeho ostatního vodstva – moří, řek a pramenů. Nad Zemí se klene polokulovitá báň nebe, zdobená hvězdami. Nebeskou báň oddělují od země sloupy, které na svých plecích drží *Títán Atlás. V hlubinách Země se nalézá podsvětí – říše mrtvých, pod kterou se nachází temná propast (Tartaros). Její hloubka odpovídá výšce, do které se tyčí Nebe nad Zemí. Podle těchto představ se tedy vesmír skládá ze 2 symetrických polokoulí, oddělených Zemí. Slunce, stejně jako Měsíc a hvězdy, se pohybuje jen v prostoru nad Zemí, zatímco podzemní polokoule je zahalena věčnou tmou.$Zrození řecké filozofie v 6. století př. n. l. zbavilo antickou kosmologii mytologických schémat a naivních *antropomorfních představ. Teoretické modely kosmu prvních přírodních filozofů byly sice velice jednoduché, ale obsahovaly již zárodky vědecké explanace. Kosmologickým a ontologickým otázkám se jako první věnovali filozofové míletské školy, kteří se snažili vznik světa, jeho uspořádání a principy vysvětlit přirozeně, bez zasahování božských sil. Všechny části vesmíru považovali za různé formy jediné prostorově neomezené, věčné materiální substance (pralátky, vody, vzduchu). *Thalés z Milétu (1. polovina 6. století př. n. l.) pod vlivem babylonských a egyptských kosmologií označil za počátek (*arché) všeho univerza vodu, na níž plave země, mající tvar plochého tělesa. Originální teoretický model kosmu vytvořil Anaximandros z Milétu (kolem 610 př. n. l.–546 př. n. l.), podle něhož se v průběhu kosmogeneze z kvalitativně nediferencované a prostorově neomezené pralátky (aperion) postupně vylučovaly protiklady (teplo a chladno, vlhko a sucho). Prostřednictvím jejich vzájemného působení se vyvinulo existující uspořádání světa, ve kterém se Země nehybně, bez jakékoliv opory, vznáší uprostřed kosmu. Tvar Země se podobá nízkému sloupu válcovitého tvaru, jehož výška je třikrát menší než průměr základny. Rovnováhu a stabilitu Zemi zajišťuje její pozice ve středu vesmíru. Podle Anaximandra hvězdy, Slunce a Měsíc jsou obrovské ohnivé prstence, obklopené vzdušnými obaly, ve kterých jsou místy průduchy, jimiž prosvítá oheň. Z perspektivy pozemského pozorovatele se tyto průduchy jeví jako viditelná část nebeských těles. Jestliže se ale tyto průduchy ucpou, dochází k zatmění. Třetí představitel milétské školy – Anaximenés (asi 580–528 př. n. l.), považoval za pralátku, z níž vznikl svět, vzduch. Jeho zřeďováním vznikl oheň, zhušťováním voda, kameny a nebeská tělesa, která stoupala do výše jako oheň. Zemi si Anaximénes představoval jako vzduchem podpíranou plochou desku, kolem jejíž horní části krouží nebeská tělesa. Problémem existence nebeských těles se zabýval ve spisu //Peri fýsios// (O přírodě) také řecký filozof Anaxagorás z Klazomen (asi 500–428 př. n. l.). Ten, pravděpodobně inspirován pádem meteoritu v roce 468 př. n. l. u Aigospotamoi, pokládal Slunce, Měsíc a hvězdy za rozžhavené kameny. Unikátní teoretický model vesmíru vytvořil v kontextu *pýthagorejské filozofie Anaxagorův mladší současník Filoláos z Krotónu (5. století př. n. l.). Za střed vesmíru označil Ústřední oheň (řecky: //meson pýr//), nazývaný také jako Krb vesmíru nebo Dům Diův. Kolem tohoto Ústředního ohně obíhá 10 nebeských těles v pořadí Země, Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn. Ve vzdálenostech a rychlosti obíhajících těles údajně existují matematické proporce, které odpovídají intervalům v hudební stupnici, a proto jejich pohybem vzniká krásná „hudba sfér“ (řecky: //harmoniá sfairón//).$Je pravděpodobné, že již na půdě pýthagorejské školy byla vyslovena teorie, že Země má tvar koule, i když přímé doklady o tomto poznatku jsou obsaženy až v dialogu //Faidón// (O nesmrtelnosti duše), který je dílem řeckého filozofa *Platóna (427–347 př. n. l.). Platón se pod vlivem pýthagorejců pokoušel v kosmu nalézt krásný a rozumný matematický řád. Z jeho pozdního dialogu //Tímaios// (Přírodní filozofie) je evidentní, že byl dobře seznámen s poznatky o pohybu nebeských těles, jejichž dráhy se při pozorování ze Země jeví jako jakési smyčky (epicykly). Platónův žák, řecký filozof, matematik a astronom Hérakleidés z Pontu (asi 388–310 př. n. l.), formuloval na svou dobu revoluční teorii, podle níž se Země otáčí kolem své osy. Z pozorování drah Venuše a Marsu navíc usoudil, že se tyto planety pohybují kolem Slunce, čímž anticipoval heliocentrickou *hypotézu. Prvním vědcem, který explicitně formuloval heliocentrickou teorii (*heliocentrismus), byl ale až řecký matematik a astronom *Aristarchos ze Samu (kolem 310–kolem 230 př. n. l.), který se ve spise //Peri megethón kai apostématón héliú kai selénes// (O rozměrech a vzájemných vzdálenostech Slunce a Měsíce) pokusil stanovit vzájemný fyzikální a matematický vztah těchto nebeských těles. I když v důsledku nedokonalosti pozorovací techniky vzdálenost a velikost Slunce značně podcenil, přesto ukázal, že Země je proti nim malá. Aristarchos přejal Hérakleidovu myšlenku, že se Země otáčí kolem vlastní osy a formuloval teorii, podle níž je Slunce středem vesmíru, kolem něhož obíhají ostatní planety včetně Země. Tato koncepce vesmíru ale vyvolala velké pohoršení a jejího autora dokonce obvinil stoický filozof Kleanthés z Assu (331–232 př. n. l.) z bezbožnosti. Jediným významným přívržencem heliocentrické teorie se v období antiky stal astronom a matematik Seleukos z Babylonu (1. polovina 2. století př. n. l.). Ten se kolem roku 150 př. n. l. pokusil prokázat správnost Aristarchova kosmologického modelu prostřednictvím matematických a fyzikálních poznatků. Spor mezi heliocentrickým a geocentrickým výkladem kosmu ale skončil vítězstvím geocentrické teorie. Klíčovou roli z tohoto hlediska sehrál alexandrijský geograf, astronom a matematik Klaudios *Ptolemaios (kolem 85–asi 165), který se zabýval sférickou astronomií a pohyby planet. Výsledky svých pozorování a matematických výpočtů shrnul v astronomickém spise //Syntaxis megale// (//Velká soustava//, známé též pod arabským jménem //Almagest//). Zde formuloval geocentrickou teorii, podle níž je nehybná Země středem vesmíru. Tato teorie, prostřednictvím arabských překladů Ptolemaiova díla, pronikla do středověké evropské kultury a stala se závazným *kánonem křesťanského výkladu kosmologie až do vystoupení polského astronoma a matematika Mikuláše *Koperníka (1473–1543). Koperník ve svém díle //De revolutionibus orbium coelestium libri VI// (Šest knih o obězích nebeských sfér, 1543) odňal Zemi její nehybné postavení ve středu vesmíru a na její místo postavil Slunce.$Koperníkova heliocentrická teorie, předpokládající obíhání Země a dalších planet sluneční soustavy kolem Slunce, zahájila myšlenkovou *revoluci, která znamenala odvrat od starověké a středověké kosmologie k novověké exaktní přírodovědě založené na empirickém výzkumu vesmíru využívajícím ve stále větší míře exaktní astronomické technologie a poznatky novověké matematiky a fyziky. K zpřesnění Koperníkova modelu Sluneční soustavy přispěl svým pozorováním dánský astronom Tycho *Brahe (1546–1601), třebaže tento model sám nepřijal. Na základě jeho pozorování německý astronom a matematik Johannes *Kepler (1571–1630) formuloval tři *zákony určující pohyb planet kolem Slunce. Heliocentrickou teorii posílil také italský fyzik, matematik a astronom Galileo *Galilei (1564–1642) závažnými fyzikálními argumenty a využitím dalekohledu k astronomickým pozorováním, čímž objevil 4 měsíce planety Jupiter, fáze planety Venuše a rotaci Slunce. Významným mezníkem studia kosmických a fyzikálních *zákonitostí bylo vydání díla //Philosophiae naturalis principia mathematica// (Matematické základy přírodovědy, 1687), ve kterém anglický matematik, fyzik a astronom Isaac *Newton (1643–1727) formuloval zákon gravitace a ukázal, že Keplerovy zákony jsou jeho důsledkem. V 18. století stimuloval úvahy o kosmogenezi německý filozof Emmanuel Kant (1724–1804) hypotézou, podle níž Sluneční soustava vznikla z obrovské plynné mlhoviny. V období 1837–1839 se třem astronomům na různých hvězdárnách podařilo určit vzdálenosti nejbližších hvězd, čímž položili počátek stanovení rozměrů naší galaxie. Mezi další mezníky v jejím poznávání patřilo zavedení fotometrie hvězd (1850), sestavení katalogu hvězd (1852–1859) a uplatnění fotografické spektroskopie hvězd (1872). Ve 20. století přispěly k hlubšímu pochopení struktury a fungování Sluneční soustavy například objevy magnetického pole ve slunečních skvrnách (1908). Během celého století byly formulovány a zdokonalovány teorie hvězdného vývoje od zrození hvězd až po jejich zánik. Ukázalo se, že nitra hvězd produkují a při explozích rozmetávají do prostoru těžší prvky, z nichž jsou složena i lidská těla. Ke konci století začaly být objevovány první planety mimo Sluneční soustavu, jejichž počet dnes již činí několik stovek. Poznáním mimogalaktické podstaty spirálních mlhovin (1920–1923), vlastně tedy dalších galaxií, se začalo lidskému poznání otevírat další patro vesmíru. Zjištění rudého posuvu ve spektrech vzdálených galaxií (1929) bylo s odkazem na *Einsteinovu obecnou teorii relativity z roku 1915 a na Fridmanovy modely vesmíru ze začátku dvacátých let pochopeno jako doklad, že galaxie se od nás vzdalují tím rychleji, čím jsou dál – vesmír se rozpíná. Od roku 1946 začala být rozvíjena teorie vzniku nejlehčích prvků – vodíku a hélia – v raném hustém a horkém vesmíru. Správnost představ o raném vesmíru potvrdil neočekávaný objev reliktního elektromagnetického záření roku 1963. V současné době se studiem vesmíru zabývá řada astronomických oborů, jako jsou například hvězdná mechanika, hvězdná statistika a hvězdná dynamika. Fyzikální vlastnosti vesmírných těles studuje astrofyzika, zejména pomocí spektroskopie, fotometrie a radioastronomie. Dynamicky se rozvíjejícími obory jsou také neutrinová astronomie a astronomie vysokých energií záření. Pro poznání raného a vzdáleného vesmíru měla stěžejní význam pozorování detailní struktury reliktního záření kosmickými sondami COBE (Cosmic Background Explorer – vypuštěna 1989) a WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe – vypuštěna 2001). Ve spojení s dalšími pozorovánimi to pomohlo s velkou přesností identifikovat kosmologický model nejbližší reálnému vesmíru.$Z antropologického hlediska má výzkum vesmíru význam pro pochopení nejobecnějšího kontextu lidské existence a objasnění místa člověka v přírodě. K pochopení tohoto kontextu směřují úvahy o *antropických principech a o možnostech existence života a inteligence mimo Zemi. (Jaroslav Malina, Jan Novotný, Václav Soukup)